11. - 12. kapitola
Titts
Dívka lehce našlapovala orosenou trávou a Lusius pochodoval hned za ní. Vplížili se do temného lesa. Na Yasminne bylo vidět, že přesně ví, kam jde, i když panovala temná noc. Chvíli se proplétali mezi kmeny stromů, až došli k zahradě, kterou již chlapec navštívil při prohlídce Sallirónu.
„Tady to raději obejdeme velkým obloukem. Pohybuje se zde hodně stráží. Nebylo by dobré, kdyby tě spatřili, jak se procházíš volně po městě, natož v mojí přítomnosti.“
Yasminne pohlédla na chlapce, zda rozumí. Ten pouze přikývl na známku souhlasu. Potichu pokračovali v cestě. Občas se zastavili, skrčili se, nebo se schovali za strom, když byl v blízkosti nějaký strážný. Když se dařilo měsíci stále častěji proplétat mezi korunami stromů, poznal Lusius, že se blíží konec lesu. Elfka mu škubla rukou a zastavila ho. Lehce se k němu přivinula, pohladila po tváři a jemně políbila jeho spod ní ret. Ústa jí sklouzla k špičatému uchu, do kterého zašeptala:
„Tady se musíme rozloučit. Ty budeš pokračovat dál v cestě. Zanedlouho vyjdeš z lesu a budeš kousek od cvičiště. Proběhni jím a miř směrem za terče. Jakmile vběhneš zpět do lesa, tak po chvíli dojdeš na cestu. Ta tě zavede až k Titts.“
Pak mu její ručka lehce vyklouzla z dlaně, elfka se otočila a rychlou chůzí se brzy ztratila mezi kmeny stromů. Ta vůně. Lusius se zhluboka nadechoval a vpouštěl do plic omamnou vůni dívky, jenž miluje. Hlava se mu motala ze všech událostí, které se odehráli. Zářil štěstím, neboť pochopil, že je jeho láska opětována a nevydal své srdce do země nikoho. Ještě chvíli vdechoval květinovou vůni patříc jeho milované Yasminne, než se odhodlal pokračovat v cestě. Bylo to přesně, jak elfka pravila. Během chvíle doběhl ke cvičišti. Ostražitě jím proběhl. Dával si bedlivý pozor, aby ho nikdo neviděl. Proběhl kolem terčů a vklouzl zpět mezi stromy. Ve tmě bádal a s rukama před sebou se chránil, aby do něčeho nenarazil. Za chvíli se již ocitl na cestě. Byla celkem uzoučká, přesto byla krásně osvícena měsíčními paprsky. Chlapec se po ní vydal a nořil se do hlouby lesa. Všude kolem něj zavládal urputný klid, který občas narušilo houknutí sovy někde v povzdálí. Lusius cítil, že už je trochu unavený a ospalý, přesto pokračoval v cestě. Šel dlouho a cesta se mu zdála stále neměnná a nikam nevedoucí. Když už začal uvažovat, zda rozuměl Yasminne správně, zbystřila jeho špičatá ušiska lehké dunivé zvuky. Jak pokračoval po cestě, zvuk zesiloval. Cítil, že už se blíží ke svému cíli. Krajinou se rozléhalo mocné bušení kovového předmětu. Rytmus byl pravidelný. Před chlapcem se objevila malá chaloupka. Nebylo to stromové obydlí, jaké měli ostatní elfové, ale klasická chaloupka podobná té, ve které se narodil. Z komína stoupal hustý dým. Dveře byly dokořán, proto Lusius neváhal a vkročil dovnitř. Místnost byla osvětlena ohněm, který praskal a prskal žhavé uhlíky kolem sebe. Vedle něj stála elfka. Štíhlá děva, jíž vlasy padaly do čela a zakrývaly tak celý obličej. V jedné ruce drželo velkou železnou palici a v druhé rozžhavenou ocel. S pravidelností do ní bušila a snažila se jí dát jakýsi tvar. Neskutečná síla – pomyslel si Lusius. Křehká, jemná elfka a v rukou takovou sílu. Navíc bušila do čepele v přesné pravidelnosti a kmitala kladivem do vzduchu, jakoby bylo jen ze dřeva. Chlapec udělal krok směrem k ní. Elfka ustala v práci, položila kladivo i čepel a zvedla hlavu. Vlasy se jí zhouply do stran a odkryly tak její tvář. Přes oči měla uvázaný šedý šátek. Byla slepá.
„Jen pojď dál Lusie, už dlouho očekávám tvojí návštěvu. Myslela jsem, že mě vyhledáš dřív, ale jsem ráda, že sis vůbec našel na mě čas.“
Žena se lehce ušklíbla a přistoupila k chlapci. Prsty mu začala šmátrat po obličeji. Chlapce překvapila jejich hebkost, přesto že to byly ruce kovářky.
„Jsi fešák. Hodně se podobáš své matce. Byla krásná. Tak pojď, posaď se u mě. Máme si toho tolik co vyprávět.“ Elfka pobídla Lusia a ukázala ke stolu, kde stály dvě stoličky. Oba se posadili.
„Zřejmě jsi zaskočený, že znám tvé jméno a vím kdo jsi, ale věř, že v této krajině se nesou novinky velmi rychle. Hned jak jsem se dozvěděla, že jsi přišel do naší vesnice, očekávala jsem tě. Já jsem Titts. Kamarádka tvé matky. Ale myslím, že dost bylo mých slov. Ráda bych také slyšela tvůj hlas. Pověz mi, proč jsi přišel zrovna do Sallirónu?“
Lusius nejprve užasle hleděl na Titts. Prohlížel si jí a udivoval se nad jejím přehledem. Pak povyprávěl svůj příběh. Od zabití svých rodičů, uvěznění v Sallirónu a nařčením, že je zrádce, seznámením s Iberonem, po vyučování s Allidanem i souboji s Damarionem. Jen dnešní setkání s Yasminne si nechal pro sebe, jak slíbil. Titts jen nevěřícně kroutila hlavou, jaký zlý osud chlapce potkal. Chvíli se do sebe zadumala, pak něco zabrblala elfsky. Chlapec rozpoznal, že to byla modlitba za jeho matku, přejíc jí lehký posmrtný život. Pak vstala, z ohně sundala plechovou konvici a z police dva hrnky. Nalila je až po okraj. Místností se rozlila bylinková vůně.
„Určitě tě zajímá, co se vlastně doopravdy stalo na naší výpravě projednání míru. Vychutnej si proto tento čaj, který uvolní tvou mysl a pozorně poslouchej.“
„Eva nesnášela krutosti, jakými jsou války a různá krveprolití. Když už proteklo mnoho lidské i elfské krve, rozhodla se naše královna, že se pokusí sjednat s lidmi mír. Já a tvoje matka jsme byli její dobré přítelkyně a když se naše síly spojily, byly jsme velice schopné v boji. Vydaly jsme se tedy za Andisem, lidským králem do města Patrion. Já už jsem v tu dobu byla těhotná, přesto jsem byla odhodlaná, že je doprovodím a pomůžu v případných nesnázích. Když jsme došli do Patrionu, král nás přivítal s vřelým gestem. Byl také znaven válkou a mír mu přišel jako nejlepší řešení. Dobře nás pohostil a my strávili necelý týden v přívětivém prostředí, v němž bylo celkem lehké sjednat podmínky pro naše soužití s lidmi. Když jsme se chystaly k odchodu, byla tvoje matka nevrlá, jako by se jí nechtělo zpět do Sallirónu. A pak jsme s Evou rozpoznali jiskru v jejích očích, když se okolo nás motal jeden paladin. I jemu žhnul v očích plamen lásky při pohledu na Akashu. Byl to tvůj otec, Lestat. Přesto se s ním rozloučila a vydala se s námi na zpáteční cestu. Věrnost ke svému lidu a povinnost dopravit nás v bezpečí zpět jí nedovolily zůstat se svou láskou. Cesta zpět byla dost klidná. Lidé i elfové nás všude vítali s otevřenou náručí. Byli vděční za mír. Zpráva se šířila rychle a téměř všude nás předstihla. Už jsme byly blízko lesu Majaralén, když nás na koni dojel tvůj otec se slovy, že nás doprovodí a pak si tvojí matku odvede. Eva mu to ale rozmluvila a přesvědčila Akashu, že může odejít hned. Už jsme byly kousek od domova a tak žádná z nás nevěřila, že by se mohlo něco stát. Tvá matka tedy svolila, rozloučila se s námi a s Lestatem se vydala jižně podél lesa. Tvůj otec tvrdil, že nechce dělat kompromisy a proto budou spolu žít na neutrální půdě daleko od obou národů. Byl to moudrý a moc hodný člověk. Já a Eva jsme pokračovaly dál v cestě ke svému domovu. Pocit míru nás uklidňoval a zbavoval nás naší pozornosti a bdělosti. A to se nám vymstilo. V lese jsme narazily na partu banditů, kteří neměli ponětí o dění v okolním světě. Bojovali jsme dlouho, přesto se jim podařilo Evu zabít, mě zajmout a oslepit. Nikdy si neodpustím, že jsem nechala svou královnu umřít. Nikdy.“
Titts se odmlčela a steskně zavzlykala nad ztrátou, s kterou se dodnes nesmířila. Vzala do ruky šálek a vypila pár doušků, aby se uklidnila. Pak začala dál povídat.
„Když jsem dorazila do Sallirónu a pověděla jsem co se stalo, nastal veliký rozruch. Tasardur se pohádal se svojí sestrou Elensar a vyřknul nad ní takové prokletí, že ovlivnil celý další vývoj elfů. Nikdo si mě nevšímal, všichni na sebe řvali a hledali viníka. A našli ho v tvé matce. Zradila nás kvůli člověku křičeli. Nakonec dokonce tvrdili, že na nás ona poslala ty bandity. Nikdo mě nechtěl slyšet, jen pár jedinců mi věřilo, ale ty se báli postavit. Odešla jsem proto do ústraní a vesnici už nenavštěvuji. Slepota mi vzala možnost vidět krásy světa a tak jsem se oddala jen své zálibě – kovářství.“
Lusius zavzlykal a utřel si do rukávu slzy. Titts ho lehce odejmula a pohladila po vlasech.
„Jen plač maličký. Osud je krutý. Také bych uronila slzu, kdyby mi to slepota dovolila. Ale moje oči jsou vyprahlé, jako poušť.“
Chlapec ještě chvíli popotahoval a slzy se vpíjely do plátěné haleny elfky. Pak narovnal hlavu z jejího ramene, napil se bylinkového čaje a zeptal se:
„A co tvoje dítě? Kde je? Stalo se s ním něco?“
„Ach ano, mé dítě. Má radost, jenž mě drží při životě a přesto jsem ti o ní zapomněla povyprávět.“ Zakroutila Titts nevěřícně hlavou. „Narodila se mi holčička. Jmenuje se Antar. Ráda ti jí představím, ale teď spí a nechci jí budit. Však příště se pokus přijít v lepší hodinu, abychom si mohli lépe popovídat.“
„Děkuji za vše Titts. Konečně mám jasno, jak to vlastně bylo. Teď se prosím nezlob, ale musím odejít. Brzy bude svítat a kdyby se někdo dozvěděl, že jsem s tebou mluvil, nastaly by jen problémy.“ Chlapec vstal a chystal se k odchodu.
„Ještě počkej Lusie, mám tu něco, co patří tobě. Když tvoje matka žila ještě v Sallirónu, udělala nákres jedné zbraně, kterou jsem měla zhotovit. Trvalo dlouho, než jsem sehnala potřebný materiál, ale už několik let jí mám vyrobenou. Jen jí neměl ještě kdo vyzkoušet a myslím, že právě ty budeš tím pravým. Jen ještě nemá jméno, takže jí budeš muset pojmenovat.“
Titts se vydala do vedlejší místnosti a za chvíli přinesla něco velkého obaleného v látce. Lusius rozmotal látku a vytáhl zbraň. Byl to velice dlouhý luk. Měl však zvláštní tvar. Rukojeť byla kulatá a obalena černou kůží, zbytek byl však zaostřen a zakončen špičkou. Vypadalo to jako dvě šavle připevněné na jedné rukojeti. Chlapec si s nadšením prohlížel zbraň a hladil obě čepele, až se řízl o ostří.
„Opatrně chlapče, je velice ostrá. Je vyrobena z jednoho kusu dřeva. Z větve Stromu Života. Sám mi jí na mé požádání daroval. Navíc je protkána mithrilovým vláknem, aby byla pevnější a odolnější a nakonec je i obalena mithrilovými plátky, aby vydržela údery meče. Toto složení jí dává nesmírnou lehkost. Je celkem dost veliká, přesto lehce manipulovatelná. Rukojeť je omotaná kůží z černého trola. Někdy ti budu vyprávět, jak jsem ho se svojí dcerou lovila. Byla to celkem zábava. Tětiva je taktéž vyrobena ze vzácného mithrilového vlákna. Je to vynikající zbraň a bude patřit vynikajícímu muži. Jen buď prosím opatrný. Vždy si vše důkladně promysli a naplánuj. Nehrň se do všeho po hlavě. Buď rozumný. A teď můžeš upalovat domů. Ráda tě zas někdy uvidím.“
Titts se usmála a vrátila se ke své kovadlině. Lusius byl už nakročen k odchodu, když zaslechl cizí hlas.
„Matko, s kým tady mluvíš?“
Na schodech z prvního patra se objevily bosé nohy. Pomalými kroky klesaly dolů po schodech, až chlapec viděl mladou elfku, zabalenou jen v županu. Měla dlouhé blond vlasy, podbarvené rudými prameny. Jemný obličej naznačoval její křehké rysy a hlas zněl jako zpěv skřivánka. Malý nosík uprostřed obličeje jen zdůrazňoval jeho dokonalost.
„To je Lusius, Antar. Sice jsi mi o něm vyprávěla, ale předpokládám, že osobně jste se ještě nepotkali.“
Dívka sklopila hlavu a lehce se zastyděla. V šeru nebyla poznat její lehce zarudlá líčka.
„Těší mě, Antar. Dnes sem poznal tvou matku a jsem velice rád, že mohu poznat i tebe.“
„I já tě ráda poznávám, Lusie. Slyšela jsem, že jsi pod neustálým dohledem Allidana, tak kde máš svého strážce? Neměl by jsi se po Sallirónu pohybovat sám.“ Trošku uštěpačně odpověděla Antar.
Titts ale svojí dceru napomenula, aby se chovala slušně k hostovi. Ta sklopila hlavu, omluvila se a odkráčela zpět nahoru po schodech.
„Už musím vážně jít. Děkuji ti za vše, Tarcenya Titts.“
Lusius se vytratil ze dveří a vklouzl do šera noci. Zanedlouho se nad obzorem objeví první sluneční paprsky. Nevěděl, zda stihne ještě doběhnout domů, aby ho nikdo nezpozoroval. Vydal se proto přímo na cvičiště a zde čekal na svého mistra.
Allwe
Lusius otevřel oči. Pálily ho od denního světla a záda ho bolely od stromu, o který byl opřen. Nad ním stál Allidan a prohlížel si zajímavý luk. Zkoumal ostří a obdivoval materiál, z něhož byl vyroben. Všiml si, že se chlapec probral. Zvídavě se na něj podíval a spustil spršku dotazů, jež ho zajímaly.:
„Dobré ráno. Proč spíš na cvičišti a hlavně kde si vzal tuto zbraň?“
Lusius měl původně v plánu si připravit odpovědi, protože mu bylo jasné, že jeho mistr bude zvědavý. Jenže sotva dosedl a opřel se o strom, usnul. Tápal a nevěděl, co má říct.
„Ten luk má ode mě.“ kousek od Allidana stála Antar a přesvědčivě hleděla elfovi do očí.
„Viděla jsem včera jeho žalostný pokus o střelbu z luku. Rozhodla jsem se proto, že se tě v noci optám, zda si ho mohu na chvíli vzít s sebou na cvičiště. Když jsem však přišla do obydlí, nikdo nebyl doma. Vzbudila jsem tohoto mladíka a přesvědčila ho, aby se mnou šel na cvičiště. Zde jsem ho obdarovala lukem, jenž teď držíš v ruce. Luk je velice lehký a nepotřebuje tolik síly, aby se ho podařilo dostatečně natáhnout. Chvíli jsme i cvičili. Pak jsem ale odběhla a chlapec mezitím usnul. Je celkem dost lenivý, Allidane, měl by jsi ho trochu více prohánět!“
Antar se jen ušklíbla, otočila se a vydala se pryč ze cvičiště. Elf pohlédl na Lusia, který mezitím vstal, přikázal mu, aby se šel opláchnout a připravil mu snídani.
Verze drzé elfky ho příliš nepřesvědčila, nehodlal se tím však více zaobírat. Když se chlapec najedl, podal mu Allidan luk se slovy:
„Tak ukaž, co ses naučil.“
Lusius patřičně znervózněl. Ani jednou z luku nevystřelil a teď měl přesvědčit svého mistra, že skoro celou noc trénoval střelbu. Vydal se tedy k terčům, kde už byla nastoupena skupinka elfů i s Yasminne. Chlapec se na ní podíval a lehce se usmál. Jeho Verya se na něj však ani nepodívala. Pozdravil všechny, ze země posbíral pár šípů a zasunul si krom jednoho všechny za opasek. Postavil se na palebnou čáru, natáhl šíp na tětivu a snažil se přesně dodržet postavení, které mu předešlého dne vysvětlovala jeho milovaná. Zamířil na terč. Věděl, že šíp v letu vždy klesá k zemi, proto namířil těsně nad okrajový pruh terče. Chvíli váhal, jestli ještě nemá luk trochu zdvihnout, aby střela vůbec k terči doletěla. Lehce povolil prsty a vypustil šíp. S neuvěřitelnou rychlostí se rána přiblížila k terči a zabodla se přesně do místa, kam Lusius mířil. Udivoval se nad svojí trefou. Šíp se ani o kousek neodklonil od dráhy, jak počítal. Sice netrefil bodovanou část terče, přesto měl velikou radost, že se mu podařilo vyslat šíp tak daleko. Lehce pohladil svůj luk a byl vděčný, že patří právě jemu. Vytáhl další šíp a znovu napřáhl. Zamířil a vyslal další ránu na terč. Tentokráte si se šípem lehce pohrál vítr a tak změnil trochu jeho směr. I přesto zasáhl chlapec terč. Oči mu svítily radostí. Otočil se na Allidana a čekal slova chvály, ale elf jen stroze dodal:
„V klidu střílíš celkem obstojně, jenže v klidu téměř nikdy při střelbě nebudeš. Budeš muset ještě vypilovat techniku, co se týká pohyblivého terče, různé vzdálenosti, více terčů a mnoho dalších cvičení. Teď pojď se mnou. Dáme si nejdřív trénink v boji z blízka.“
Allidan tasil svůj meč a vybídl chlapce, aby se chopil svého meče, jenž ležel u elfova vaku na zemi. Lusius však odmítl. Postavil se do bojového postavení a pevně svíral svůj luk.
„Neblázni, chceš, aby se ten luk hned zničil. Nikdy nemůže vydržet ostří mého meče.“
Lusius však ujistil svého mistra, že ví co dělá a poučil ho o složení materiálu, z něhož je luk vyroben. Pak se dal hned do útoku. Z počátku působil chlapec se zbraní dost neohrabaně a Allidan mu často uděloval bolavé údery. Cvičili celé dopoledne a Lusius si postupně zvykl na zbraň. Naučil se s ní zacházet a využívat dvojího ostří. Většinou šlo však jen o obranu. Jakmile se pustil do útoku, byl příliš pomalý a Mistr ho vždy dokázal vykrýt a navíc uštědřit bolavý úder.
Nachýlil se čas oběda. Oba zasedli k vaku a pustili se do připraveného jídla. Chlapec hltal vodu ze džbánku, až mu stékala kolem pusy. Když oba dojedli, zeptal se Allidan:
„Jak se jmenuje tvá zbraň? Je velice zajímavá. Nikdy jsem ještě nic takového neviděl.“
Lusius jen pokrčil ramena. Zatím ho nenapadlo žádné jméno pro svůj luk a ještě ani neměl pořádně čas se nad tím zamyslet. Když dlouho neodpovídal, pobídl ho Mistr, aby se opět chopil zbraně a pokračoval v boji. Následovalo ještě několik hodin, kdy do sebe oba bušili. Slunce se začalo schovávat za koruny stromů. Allidan ukončil trénink a dovolil dnes chlapci vynechat střelbu. Odebrali se tedy k domu Mistra Iberona. Ten na ně již čekal s připravenou večeří. Po ní si dal Lusius sprchu a převlékl se do čistého prádla. Rána na krku ho stále lehce pálila, proto připravil Iberon šátek, jenž vyluhoval v bylinném roztoku a ovázal ho chlapci kolem krku. Pak vytáhl z police jeden ze starověkých svitků a položil ho na stůl. Lusius se dal do čtení a snažil se překládat elfský jazyk. Jednalo se opět o báseň o jednom z bájných elfských hrdinů. Když dočetl, poučil ho Mistr o několika chybách ve výslovnosti, i v překladu a pak nastala chvíle ticha. Iberon byl zamyšlený. Allidan se rozloučil a vydal se ke svému domovu. Lusius byl unavený a chystal se spát.
„Tak si se konečně dozvěděl pravdu.“
Chlapec se otočil na Mistra. Hned věděl, o čem mluví.
„Chci, abys věděl, že já byl jeden z mála, kdo Titts věřil a kdo se snažil přesvědčit ostatní, aby nebyla vina jen na tvé matce. Bohužel neúspěšně. Možná, kdybych byl více přesvědčivý, nemuseli jsme se rozdělit na dva národy.“
Iberonovi se z očí kutálelo několik slz.
„Nemůžete za to Mistře. Tak jako osud chtěl, abych já přišel o svojí rodinu, stejně tak chtěl, aby se elfové rozdělili. Jen hvězdy vědí, co nás čeká a nemine.“
Stařec se podíval na chlapce a uznale přikývl.
„Děkuji ti, Lusie. Nejspíš máš pravdu. Vidím, že se z tebe stává muž, se srovnanými názory a myšlenkami. Jen abys věděl, to že jsi mluvil s Titts, jsem poznal podle tvého luku. To já jsem jí pomáhal přesvědčit Mateřský Strom, aby vydal dřevo na tuto zbraň. Dobře se o ní starej. Kovářka do ní vložila všechnu svojí lásku a umění.“
„Děkuji ti, Mistře Iberone. Jestli nevadí, půjdu spát. Jsem dost unavený.“
Stařec jen přikývl a popřál chlapci dobrou noc. Lusius zalezl pod peřinu a snažil se usnout. Dlouho však nemohl zabrat. Myslel na svojí Veryu, na minulý večer a na pochopení jeho lásky. Taky mu v hlavě hlodalo, jak se zbavit Damariona, aby měl Yasminne jen pro sebe. A další věc, jenž mu vrtala v hlavě, bylo jméno pro svůj luk. Dlouho uvažoval, až si vzpomněl na svojí matku. Často se procházela po louce a sbírala bílé kvítky sedmikrásky. Allwe. To je ono. Můj luk bude sedmikráska. Je to elfská zbraň, proto elfský název. Pak se chlapci podařilo klidně usnout a n a jazyku se mu stále převalovalo slovo Allwe.