1 - 2 kapitola
Akasha
Slunce se již začínalo červenat při jeho pomalém západu za zalesněný kopec Moytak. Na celé údolí padal drobný déšť, který kdesi v dáli vytvářel duhu. Ve vzduchu se vznášel lehký vánek, který na svých bedrech nesl krásnou vůni lesa. Pokud by se člověk podíval na tento koutek světa pouze letmým pohledem, nevšiml by si ničeho neobvyklého. Bystrým pohledem by však spatřil, že pod košatým dubem na kraji údolí se skrývá malý domek splývající s přírodou. Jeho střecha byla pokryta hustým mechem a napadaným listím z košatého dubu. Měl barvu kůry okolních stromů a tak zapadal do místní přírody. Všude byl klid, pouze pár skřivanů pozpěvovalo ve větvích buků a břízek. Pokud se lidské ucho trochu více zaposlouchalo, byl slyšet tichý zvuk blízkého potoka, ve kterém voda poskakovala po menších kamenech.
Z nenadálí se však do klidu lesní přírody ozval slabý zvuk zavrzání a dveře chaloupky se pootevřely. Ze tmy se vynořila slabá ruka a jedním lehkým pohybem strčila do dveří tak, aby se celé otevřely. Z tmavé místnosti vyběhla žena, lehce oděna bílou dlouhou košilkou šahající až na zem. Seběhla tři kamenné schůdky a vběhla bosá na rozkvetlou louku. Slabý vánek čechral její dlouhé, rovné světlé vlasy. Tajemná žena začala tančit po louce. Své kroky vedla přesně a s neuvěřitelnou lehkostí. Byla radost sledovat, jak na špičkách pobíhá mezi různobarevnými květy louky a tyto kroky doprovází výskoky a otočkami do rytmu hudby, kterou si pobrukovala. Vlasy poletovaly vzduchem a celý pohyb těla vypadal, jako by žena tančila mezi kapkami lehkého deště. Najednou se žena zarazila a škubla hlavou. Vlasy se jí lehkým zhoupnutím dostaly za ucho, které bylo podlouhlé a zakončené do špičky. Byla to elfí žena. Její krásné hladké rysy, uhlazenou pobledlou tvář s malými slabě načervenalými rty rozzařovaly jen hluboké modré oči. Její zrak směřoval k lehce ušlapané cestičce vedoucí od západu. Její uši se lehce natahovaly tímto směrem a v její tváři bylo vidět znepokojení. Lehkými krůčky se vydala zpět ke svému domku, když se v tom okamžiku ozvalo od cesty zapraskání silnější větve. Několik ptáků se vyplašeně vzneslo ze svých stanovišť nad koruny stromů. Elfka ještě s větším znepokojením zrychlila svůj krok. Když zapraskala další větev, žena zastavila a upřela svůj pohled směrem k západu. Tmavou cestu vedoucí z hlubokého lesa začaly pohlcovat ještě tmavší stíny a ozýval se těžký dupot velkých chodidel a sípající dech. Elfka rychle trhla hlavou a uběhla dalších pár metrů směrem ke svému domu, když se od cesty ozval hluboký hlas.
“Stůj!”
Elfkou projel hluboký tón, ve kterém bylo slyšet zasípání a aniž by se otočila, věděla, že na ní promluvil ork. Bez ohlednutí proto pokračovala ve svém běhu. Když ork znovu zvolal:
“Stůj! Akasho, stůj. Potřebuji tvou pomoc!”
Žena zastavila pouze kousek od kamenných schodů ke svému domku a otočila svůj pohled směrem k orkovi. Spatřila ohromnou postavu blížící se k ní. Ork byl oděn pouze do černých kalhot a těžkých bot. Na jeho těle byla vidět spousta svalů, většina z nich byla však potříštěna jizvami různých délek. Na hlavě se mu lesklo pár černých krátkých vlasů, pod nimiž vzrůstalo tmavé husté obočí. Jeho kůže byla velmi tmavá, zbarvená do hněda s černými fleky po celém těle. V ruce držel obrovský kyj, na špici pobitý několika hřebíky a s rukojetí omotanou kusem hadru. Ork se stále přibližoval k Akashe a sledoval jí přísným pohledem. Přes levé oko se mu táhla dlouhá jizva, která směřovala přes okraj tmavých rtů až na krk. Když byl ork docela blízko elfce, spustil:
“Jmenuji se Argh a mám pro tebe zajímavou nabídku. Potřebujeme tvoji magii..”
“Nemám zájem.” odpověděla klidným hlasem Akasha a v zápětí vyslovila otázku:
“A co vůbec pohledává osamocený ork tak hluboko v elfských lesích?”
“Kdo říkal, že sem sám?” odpověděl ork s úsměvem.
Argh zapískal a na cestě se objevilo pět jezdců na koni. Podle obrysů vypadali jako elfové. Když však jezdci vystoupili ze stínu lesa, jejich kůže byla velice tmavá. Rozjeli se směrem k Akashe a Arghovi, když se ozval ještě silný dupot a za jezdci se objevili další tři orkové.
“Temní elfové?” zvolala Akasha zděšeně.
“Co ti dělají na našem území? Vždyť s námi vedou válku. Co tu chtějí?”
Skupinka zastavila asi tak pět metrů od Akashy, jen jeden jezdec pokračoval směrem k elfce a zastavil až vedle Argha. Hbitě seskočil z koně. Jeho obličej byl velice přísný, tmavé delší vlasy mu padaly do čela, mezi nimi byl vidět však záblesk tmavých očí.
“Dost bylo řečí. Buďto půjdeš s náma a prozradíš nám taje tvé magie, nebo zemřeš!” Hlas temného elfa byl až nepřiměřeně hluboký a přísný.
“Ale Balliosi, tohle je přeci…” než však stačil Argh dopovědět větu, skočil mu do řeči opět temný elf:
“Je mi jedno kdo to je” překřičel orka elf. “Tak jak se rozhodneš?”
“Nikam nepůjde!” ozvalo se ze dveří domku a na schodech se objevil muž ve světlém brnění, v ruce svíral dlouhý obouruční meč, pouze hlava nebyla zakryta žádným chráničem. Muž měl ostrý a vrásčitý obličej. Delší plavé vlasy byly místy prorostlé šedinami. Muž rychlím krokem seběhl schody a postavil se vedle Akashy.
“Neměl si sem chodit, Lestate!” řekla tiše Akasha rytíři vedle ní. Rytíř se zahleděl do očích elfky a klidně odpověděl:
“Nenechám tě v tom samotnou.”
Elfka se otočila k rytíři a opětovala mu pohled do očí. Poté mu zašeptala:
“Ty víš, že se o sebe postarám…”
Do rozhovoru zaburácel hluboký smích temného elfa. Pohrdavě se podíval na muže a s velkou nechutí na něj promluvil:
“Člověk po boku tak mocné elfky? To je odporné, to nemáš Akasho ani kousek rozumu? Takže toto je důvod proč si opustila Evu? Člověk? Kvůli němu si zanevřela na svůj rodný domov?”
“Člověče, seber se a uteč. Ty nevíš, že tvé síly na ty naše nebudou nikdy stačit?”
Opět se ozval neupřímný a opovrhující smích. Akasha ho klidným hlasem přerušila:
“Rozum mi možná říkal zůstaň, ale já poslechla své srdce a ani jedinou vteřinu toho nelituji.”
“Přestaň, tím mě stejně nedojmeš.” snažil se překřičet elfku Ballios.
“Půjdeš s námi!”
S těmito slovy vytasil elf meč, ork sevřel pevněji kyj, jezdci na koních sundaly luky a napnuly své tětivy směrem k Akashe s Lestatem. Zbylí orkové začali ty dva obkličovat.
“Víte, že nemáte žádnou šanci. Vzdejte se!” řekl elf a napřáhl meč směrem k Akashe.
Lestat se podíval na Akashu, ta také upřela svůj pohled na jeho tvář. Oba se hluboce zahleděli do svých očí, ve kterých hořel neuhasínající plamen lásky. Akasha začala mírně pootvírat ústa a z nich vycházel tichý šepot.
Do ticha se ozval tvrdý náraz dvou kovů, které se střetly, když Lestat bleskovým pohybem odrazil namířený Balliosův meč proti obličeji elfky. V ten samý okamžik dořekla elfka své kouzlo a namířila své ruce proti střelcům na koních. Z dlaní jí vyšlehla ohnivá koule, která smetla dva jezdce, třetí však stihnul uhnout. S velkým vypětím sil odříkala Akasha znovu zaříkávadlo, rychle se otočila a vyslala další oheň proti blížícímu se orkovi. Ten padl mrtev na zem. Ve vzduchu se vznášel nechutný zápach spáleného masa a chlupů.
Lestat nadále bojoval s Balliosem, oháněl se z těžka svým velkým mečem, ale temný elf jen s lehkostí odrážel jeho útok. Argh pomalu obcházel Lestata, až se mu dostal za záda. Napřáhl svůj obrovský kyj a chystal se tvrdě máchnout, když se ozvalo:
“Nemmeré el freezo”
Argh zařval bolestí, která jím projela. Nemohl se ani pohnout. Loukou se ozval opět Akashy hlas, tentokrát to však nebo zaříkávání, ale bolestný výkřik. Lestatova tvář škubla a rychle se otočila směrem k Akashe. Ta se držela za břicho, ze kterého jí sálala teplá rudá krev. Z břicha jí koukal okřídlený šíp jediného jezdce, který přežil její útok. Pomalu padala k zemi a její poslední pohled patřil Lestatovi. Ten s sebou trhl a rychlým krokem se vydal ke své milované elfce. Do cesty se mu snažil vstoupit jeden ork, ale Lestat mu bez zaváhání setnul hlavu. Chystal se udělat další krok, když v tom mu lýtkem projela nesnesitelná bolest. Klopýtl a poklekl. Z nohy mu trčel šíp. Pokusil se vstát, ale doběhl ho Ballios a srazil ho k zemi.
“Hlupáku, vidíš, co si způsobil?” zařval na rytíře Ballios.
“Tvůj čas přijde!! A ty budeš prosit na kolenou o smilování.” Odpověděl Lestat a začínal se usmívat, ale Ballios nezaváhal ani vteřinu a namířil přesnou ránu svým lehkým mečem do Lestatova srdce. Ten vydechl naposledy a bezvládně padl k zemi.
“Cos to udělal, řekl sem jasně že chceme Akashu živou!” Zařval Ballios na střelce a stáhnul ho při tom z koně. Napřáhl meč vysoko nad hlavu a už chtěl máchnout, ale nakonec si tento čin rozmyslel a spustil klidně meč ke svému pasu.
“Máš štěstí, že zuří válka. Potřebujeme každého muže. I takové hlupáky jako si ty!”
Poté se temný elf otočil směrem k Arghovi, zašeptal nějaké zaříkávadlo, které rušilo kouzlo nehybnosti a ork padl bolestí k zemi.
“Vstávej Arghu, nesmíme ztrácet čas! Popadněte těla a odtáhněte je do chalupy”
A tak Argh a ještě jeden další ork odtáhli těla do chalupy. Rudá krev, která vytékala z mrtvých těl se vpíjela pomalu do trávy, jen na schodech zůstaly stopy krve od vláčejících těl. Ballios vyskočil na koně, přikázal lučištníkovi, aby zapálil jeden svůj šíp a vystřelil na domek. Po zásahu šípem dům rychle vzplál a do nebe se snášel hustý dým. To už ale byly na západní cestě směřující do hlubokého lesa vidět pouze obrysy dvou temných elfů jedoucích na koních a za nimi běžící orkové.
Cesta k elfům
Slunce již zapadlo za kopec Moytak a na údolí padla tma. Skřivaní zpěv vystřídalo houkaní sovy, která hleděla na plápolající oheň na kraji údolí. Její houkání znělo jako poslední loučení s lidmi, kteří žili v tomto klidném údolí a dodávali mu radost a klid. Byla už hluboká noc, když z domku zbylo jen pár ohořelých polínek, ze kterých ještě stále stoupal mírný dým. Vítr si jemně hrál s listy mohutného košatého stromu pod nímž byl domek ukryt. Tento šelest zněl, jako by si strom oddychoval, že naštěstí jemu se oheň vyhnul, i když pár listů z větve, která rostla přímo nad domem ohořelé byly.
Avšak houkání sovy nebylo jediné, co narušovalo klid noci. Z koruny košatého dubu se ozýval tichý pláč. Byl to pláč bezmoci a bezradnosti. Chvílemi se ozvalo i hlasité vzlykání, které provázelo popotahování nosem. Na pevnější větvi vysoko v koruně stromu ležel na břiše mladík. Nohy volně puštěné k zemi, ruce měl složené pod hlavou a utíral si jimi kapky slz, které proudily z jeho očí. Mladík byl oděn do lehké, světle zbarvené košile, tmavě zelených kalhot lemovaných hnědým opaskem a byl bosí. Vítr si stále pohrával s lístky stromu, až to znělo jako by něco našeptával plačícímu hochovi. I jemu to tak přišlo, a proto zvedl hlavu. Měl světle hnědé delší vlasy. Mezi pramínky vlasů mu vykukovali špičaté uši. Na první dojem působil jako elf, ovšem jeho rysy nebyly vyhlazené, nýbrž hrubé a lidské. I nos měl oproti elfům větší. Nad ním mu zářili průzračně modré oči, ze kterých stále stékali slzy dolů po obličeji až k bradě, kde se pak odevzdávaly větru, který si s nimi pohrával, dokud se neroztříštili o jednu z mnoha větví. V jeho obličeji byla vidět krása elfské ženy Akashy, ale i hrubost lidského rytíře Lestata. Už už chtěl složit svou hlavu zpět do dlaní, Když se znovu ozval šepot větru, tentokrát hlasitější a zřetelnější:
“Vzmuž se chlapče! Vzmuž se!! “
“Vím, jak moc se teď trápíš, ale tvé místo není zde v tomto úkrytu. Osud ti nachystal nelehký život, který ti právě začíná.”
Mladík však nedbaje na pokyny vykřikl:
“Nech mě být, co ty můžeš vědět, jak se teď cítím!” a složil opět hlavu s brekem do svých rukou. Slabý vítr však náhle začal zesilovat a prudce začal ohýbat starý strom ze strany na stranu, rychle se proplétal mezi větvemi až narazil prudce do větve, na které ležel plačící hoch. Ten nárazem nadskočil a když se pomalu vracel zpět, vítr se opřel do větve ze strany, takže ji mladík škrtnul pouze kolenem. Ještě se snažil zachytit větve svými dlouhými prsty, ale ty nebyly natolik silné, aby ho udržely. Jeho tělo začalo nabírat rychlost a směřovalo k zemi. Najednou ucítil mladík silný vítr v zádech, který změnil směr jeho pádu tak, aby se vyhnul blížící se větvi. Poté už jen mladík cítil prudký náraz do zad a upadl do bezvědomí.
Slunce už bylo vysoko nad obzorem, když se mladík začal probouzet. Na louce vládl klid, byl slyšet jen šum stromů, které se pohupovaly v rytmu větru. Z lesa se ozýval zpěv ptáků a z dálky byl slyšet ťukot datla. Chlapec zvedl hlavu a zahleděl se na svůj rodný domov. Zbyl po něm pouhý popel, zůstalo jen pár ohořelých trámů, ze kterých se ještě trochu kouřilo. Když se mladík vzchopil a postavil se na nohy, zjistil že ho bolí hlava od nárazu na zem. Pomalu se postavil na nohy a vyšel směrem k západní cestě, kterou se vydali vrahové jeho rodičů. Udělal několik kroků, když ho do obličeje zasáhl nechutný zápach spáleného masa. Zrovna procházel kolem dvou těl mrtvých temných elfů, které skolila ohnivá koule od Akashy. Chlapcovi se zvedal žaludek. Jedno tělo bylo celé ohořelé, vedle něj však ležel luk a toulec s několika šípy. Mladík se pro ně sklonil, ale zápach byl strašně silný. Rychle tedy sebral luk i toulec, přehodil je přes rameno a podíval se na druhé mrtvé tělo. To mělo ohořelou jen pravou půlku těla a obličej. Ohnivá koule ho nezasáhla celým svým objemem. Chlapec si všiml, že vedle těla leží zbytek ohořelého pásku a na něm je připevněna v pouzdře dýka. Zápach spáleného masa ho silně štípal do očí, sebral tedy opasek a utíkal rychle pryč. Udělal však jen několik rychlých kroků, než se mu zvedl žaludek a vyzvracel se. Ta pachuť zkaženého masa se v něm usídlila a stále ji cítil v celém těle. Vytáhl pouzdro s dýkou z ohořelého opasku a zasunul si ho za svůj pásek. Neustále cítil ten zápach v ústech, a proto se rozhodl, že se nejdříve opláchne a napije z potoka. Otočil se proto k západní cestě zády a vydal se k potůčku na východě, který se proplétal mezi několika stromy. Když k němu dorazil, sklonil se nad ním, vypláchl si pusu a poté několikrát polkl pár doušků vody. Voda byla neuvěřitelně čistá a studená.
“Musíš se vydat k elfům, Lusie!”
Mladík s sebou prudce trhl a otočil se, za ním však nikdo nestál. Najednou ucítil, jak si vítr pohrává s jeho vlasy a zesiluje. Spadané listí okolo jeho nohou se začalo zvedat a točit dokola kolem jeho osy.
“Dobře mě poslouchej Lusie, jistě máš mnoho otázek. Většinu odpovědí najdeš právě u elfů. Vydej se proti proudu tohoto potoka. Až dorazíš na místo, kde se ti bude zdát, že už se dále nedá pokračovat, nevzdávej se. Poté se před tebou zjeví neuvěřitelná krása elfského města Sallirón. Je to nejstarší elfské město. Až dorazíš na místo, řekni, že chceš mluvit s Iberonem, je to prastarý elf, který ti zodpoví mnoho tvých otázek. A teď už se vydej na cestu, neboť nesmíme ztrácet čas.”
Vítr náhle utichl a listí, které vířilo kolem Lusia pomalu padalo na zem. Lusius chvíli stál a nechápavě přemýšlel nad tím, co se právě odehrálo. Honilo se mu v hlavě veliké množství otázek, na které chtěl znát odpovědi. Vykročil tedy směrem do hlubokého lesa proti proudu potoka, odhodlán zjistit pravdu. Slunce právě stálo nad jeho hlavou, když se vydal na cestu. Brzy však jeho paprsky už neviděl, protože se nad ním tyčilo velké množství větví starých stromů sahajících vysoko do nebes. Lusius se stále snažil držet u potoka, ne vždy to však šlo. Do cesty se mu stavilo mnoho stromů, špičaté chroští, nebo jen hrubé kameny vysázené podél vody. Už ho pálily paty, jak neustále jeho bosé nohy našlapovaly na velké množství ostrých předmětů, které byly schované ve vysoké trávě. Nejlépe se Lusiovi šlo, když před ním bujaře vykvétal mech. Mladík po něm poskakoval a chladil si podrážděné nohy. V lese bylo celou cestu šero, takže ani nebylo poznat, jestli už je noc nebo ještě svítí denní světlo. Lusius pokračoval stále podél potůčku a proplétal se hustým křovím, až ho zasáhl trn jednoho keře do tváře. Lusiovi začala po tváři ztékat krev. Chlapec však na ni nedbal, utřel si kapičky krve do rukávu a prodíral se dál houštím. Lusius už byl hodně unavený, jeho tempo poměrně opadávalo. Navíc ještě začínal mít hlad. Kleknul si proto na kolena a posbíral několik malin, které rostli na keřích všude kolem něho. Za nedlouho si sedl na zem a podíval se do korun stromů vysoko nad ním. Mezi větvemi si Lusius všiml, že prosvítá malá vzdálená hvězda. Byla už hluboká noc a proto se mladý půlelf rozhodl odpočinout si a trochu se prospat. Sice ho ještě trochu trápil hlad, ale byla příliš veliká tma na to, aby se mu podařilo něco chytit. Rozhodl se, že si ráno uloví rybu, protože chytat divou zvěř v takto hustém lese by bylo velice obtížné. Lusius věděl, že nebude mít s lovem problém.Velice často chodil se svým otcem na divokou zvěř do lesa, kde pokládali různé pastě, nebo je zabíjeli šípy z luku. Jen chvíli poté, co se natáhl na mechovou podestýlku, usnul.
Mezi větvemi stromů hustého lesa se podařilo prorazit několika paprskům slunce. Lusia však nevzbudilo denní světlo, nýbrž slabé zapraskání větve opodál. Rychle vyskočil a pravou ruku položil na rukojeť dýky, kterou měl stále připoutanou k opasku. Za chvíli se ozvalo další prasknutí, chlapec se rychle otočil a za zády mu stála velká černá puma. Šelmovitá kočka vrčela a z otevřený huby jí trčely dlouhé bílé tesáky. Svítivě žluté oči upřeně pozorovaly Lusia a byl v nich rozpoznat náznak brzkého útoku. Lusiovi oči sklouzly směrem na luk, který měl i s toulcem opřený o strom asi tak dva metry od sebe. Bylo mu jasné, že snažit se dostat pro luk, by byla jeho smrt. Avšak také věděl, že s dýkou nemá velikou naději, protože s ní neumí zacházet. Přesto ji rychlím pohybem vytáhl z pouzdra a namířil ji proti kočce. Černá puma se stále blížila k němu a čekala na vhodnou chvíli, kdy zaútočit. Lusius pomalu couval, ale tušil, že není úniku. Najednou zbystřil, že stojí na místě, kam proniká několik paprsků slunce. Pootočil dýkou a zlomil tak paprsek směrem do očí šelmy. Ta na chvíli zamhouřila oči a toho chlapec využil. Udělal rychlý krok směrem k pumě a ta nepřipravena vyskočila do protiútoku. Lusius však stihnul ukročit do strany a zasadil přesnou ránu. Dýka pronikla mezi žebry přesně do srdce. Padající šelma strhla s sebou na zem i Lusia. Její náraz byl tvrdý a bezvládný. Chlapec cítil, jak mu po ruce stéká teplá krev. Šelma byla dost těžká. Mladíkovi dalo celkem práci vyprostit ruku z pod bezvládného těla. Poté si sedl a nevěřícně koukal, před čím se dokázal ubránit. Měl z úlovku velkou radost, přesto stále v sobě cítil strach, který ho přepadl, když uviděl pumu poprvé. Vyskočil na nohy a šel si do potůčku umýt krev ze svých rukou. Když se sklonil nad potokem, viděl, jak se v něm prohání několik ryb. Rybolov si však rychle rozmyslel, když si uvědomil, co ulovil. Posbíral několik větví a rozdělal oheň. Rozřízl kočce kožich a vykrojil několik plátů masa, které napíchl na špičatou větev a dal si je opéct. Mezitím pomocí dýky a rukou vyhrabal větší díru, aby mohl pumu zahrabat. Než tak učinil, vzal ještě dýku a vyřízl šelmě dva přední horní tesáky. Poté ji zahrabal. Než se maso upeklo, udělal špičkou nože do tesáků malé dírky a ze stromu vyřízl kousek lýka. Na to pak upravené tesáky navlékl a uvázal si lýko kolem krku. Ještě mu zbyla chvíle času, než bylo maso hotové. Pustil se do něj s neuvěřitelnou chutí. Jakmile dojedl a napil se vody z potoka, nabral několik plných dlaní vody a uhasil oheň. Zanedlouho už byl Lusius opět na cestě směrem k elfskému městu Sallirón.
Cesta byla plná různých překážek, kterým nebylo lehlé čelit.. Ať už husté křoví, nebo popadané obrovské kmeny stromů. Lusius šel velice pomalu, byl už unavený z dlouhé pouti a z překonávání těchto nástrah.. Svou cestu však nevzdával, protože věděl, že za tímto trápením na něj čeká elfské město. Zrovna se prosekával vysokou trávou mezi stromy, když se náhle před ním objevila obrovská zelená louka, lemovaná několika buky, duby a břízami. Podíval se na nebe, na kterém zářil velký kulatý měsíc. S úsměvem vykročil směrem na druhý konec louky. Než však stačil udělat další krok, ucítil na tváři ostrý předmět. Lehce se natočil a uviděl, jak se jeho obličeje dotýká hrot šípu, který byl natažen na luku. Ten svíral v ruce urostlý elf.