1.1 Moravský modrý (Mm)
1.1.1 Hmotnostní kategorie
Velká plemena
1.1.2 Stručná historie
Jedná se o původní národní plemeno králíků. Z dostupné, dnes již archivní, literatury se dozvídáme, že velcí světle modře zbarvení králíci se vyskytovali zvláště na venkově severní Moravy již od druhé poloviny 19. století. Je velmi pravděpodobné, že se toto plemeno podílelo na vzniku vídeňského modrého (což pochopitelně rakouská strana odmítá). Plemeno bylo uznáno a zařazeno do vzorníku v roce 1922, resp. 1927 jako „moravský obr“. Název plemene prodělal v průběhu 20. století mírné změny – přes modrého obra až k současnému moravskému modrému.
1.1.3 Stručná charakteristika exteriéru
Moravský modrý je plemeno velkého tělesného rámce. Tělo má kompaktní válcovitý tvar. Končetiny jsou kratší a silné. Králík zpravidla nepředvede výstavní postoj na hrudních končetinách. Přítomnost tohoto jevu (tj. polovzpřímeného postoje) u některých králíků dodává plemeni majestátnosti a je jednoznačnou předností jedince. Hlava je robustní, široká v celém profilu; u samic je vlivem samičích pohlavních hormonů jemnější, nikoliv však úzká a špičatá. Uši jsou masité, lžičkovitě otevřené o délce 14 až 15cm – nikoliv tenčí a kratší. Při návštěvách výstavních akcí jsem si všiml, že někteří jedinci inklinují ke kratší délce uší, které jsou nežádoucí a ke zvířeti tak velkého tělesného rámce se navíc nehodí. Patrně se tam objevily po křížení s vídeňským modrým, což je však nepřípustné. Srst je hustá v podsadě, pružná a délka je přiměřená tělesnému rámci. Barva je specifickým znakem tohoto plemene. Je uceleně modrá se světlým (tj. ocelovým) odstínem. Žádné jiné plemeno v zahraničí nemá předepsán tento charakteristický odstín modré barvy. Pro „chovatelského“ laika však modrá barva Mm připomíná spíše šedou. Častou vadou je tmavší odstín, který není žádoucí – plemeno by tak připomínalo velkého vídeňského modrého. Taktéž mírná rez v barvě, skvrnitost a ojedinělé bílé chlupy kazí dojem Mm. Oči jsou modrošedé barvy s tmavou zornicí. Barva podsady je po rozfouknutí o poněkud světlejší než je krycí barva. Snahou je, aby byla stejně intenzivní jako je barva a odstín na povrchu těla. Světlejší barva podsady u kořene (tj. u kůže) se však nebere v potaz - nevadí. Drápy jsou tmavě rohové barvy, tj. v ideálním případě temně hnědočerné. Bílý dráp podmiňuje vyloučení zvířete, tzn. nezpůsobilost pro další čistokrevnou plemenitbu, stejně jako např. skupina bílých chlupů v barvě krycího chlupu či barvě podsady.
1.1.4 Význam plemene
Pro své výborné fyziologické vlastnosti – tvrdou konstituci, otužilost a skromnost, a hlavně velmi dobrou plodnost a mateřský pud samic byl používán v mateřské pozici při šlechtění masných hybridů. Nevýhodnou užitkovosti samotného plemene je pozdní dospělost a maso s dlouhými vlákny. Dnes je chován výlučně zájmově a jeho význam spočívá, stejně jako u ostatních národních plemen, v genové rezervě. Dotace na jednoho králíka Mm činí 200,-Kč.
1.1.5 Zajímavost
Je to naše jediné národní plemeno v hmotnostní kategorii velkých plemen.
1.1.6 Genotyp
AA BB CC dd gg hh
1.2 Český strakáč (ČS)
1.2.1 Hmotnostní kategorie
Střední plemena
1.2.2 Stručná historie
Toto krásné, oblíbené a jediné naše národní plemeno se strakatostí se dá nazvat „pokladem“ českého králíkářství. Na staročeském venkově se odjakživa vyskytovali černostrakatí králíci, kteří sdíleli prostory chlévů s jinými velkými hospodářskými zvířaty. Významu různě černostrakatých králíků (a králíků všeobecně) se tehdy příliš nevěnovala pozornost. I literatura z poloviny 19. století se zmiňuje, že není ekonomicky výhodné se jejich chovem cíleně zabývat a že jim stačí pouze spadané zbytky krmiv z hrantů či žlabů od velkých zvířat. Nepravidelně strakatí králíci byli zajímavým zpestřením pro děti sedláků. Až významná osoba Jana Václava Kálala se rozhodla pozvednout úroveň králíka jako hospodářského zvířete a právě šlechtění českého strakáče se stalo Kálalovou záležitostí číslo jedna. Ohromně propagoval králíkářství a stál právě u zrodu českého strakáče jako čistokrevného plemene, kdy se přísnou selekcí docílilo relativně pravidelné kresby. Názor na, zejména, kresbu se postupem století měnil až se ustálil na současné formě. V roce 1913 již vznikl Klub chovatelů českých strakáčů. Ten záhy zanikl z důvodu první světové války; povstal znovu až v roce 1932 a funguje doposud.
Jako původní české plemeno je uznáván dále jen rakouským a švýcarským vzorníkem (nepočítáme zámoří). Německo má svého „Klein Schecken“ – malého strakáče a Nizozemsko malého lotrinského strakáče. Nicméně je nutno poznamenat, že obě dvě zahraniční plemena vznikla nesrovnatelně později a že náš český strakáč je plemeno původní. V nedávné minulosti a v současnosti se provádějí importy zvířat, zvláště z SRN. To však při křížení s našimi ČS vede k nežádoucímu zmenšení tělesného rámce (malý strakáč je v SRN plemeno ze skupiny malých plemen), mírnému prodlužování uší a celkovému zjemnění konstituce. Přáním tak zůstává, aby čeští chovatelé měli také dostatek národního smýšlení a s importováním zahraničních zvířat to nepřehnali a český strakáč tak zůstal opravdu „českým“ a ne nějakým „slátaným evropským polyhybridem“. V Evropském vzorníku plemen králíků je uznán náš český strakáč.
1.2.3 Stručná charakteristika exteriéru
Český strakáč je králík středního tělesného rámce s mírně zavalitým válcovitým tělem, jemnější konstituce, ale přesto pevné kostry. Končetiny jsou středně dlouhé; králík na nich má předvést výstavní postoj na vzpřímených hrudních končetinách. Hlava je nasazena na trup bez výraznějšího přechodu. U obou pohlaví, zvláště samic je hlava jemněji stavěna, ale nesmí být úzká. Uši jsou délky 10,5 až 11,0 cm a jsou silné struktury. Častou vadou jsou tenčí uši a mírný prošlap hrudních končetin a předně vystouplé hrboly kyčelních kostí. Zde se musí chovatelé zaměřit nejvíce. Srst je hustá, pružná a přiléhavá, což většina zvířat na výstavách splňuje. Kresba je jedním z tří, resp. čtyř typů anglické strakatosti – mluvíme zde o kresbě „klasických“ strakáčů. Skládá se z kresby hlavy (+ uší) a těla. Kresba hlavy zahrnuje pravidelné oční kroužky, pod nimi skráňové skvrny (vždy po jedné na straně) a motýlek skládající se z křídel, která obloukovitě pokrývají horní pysk a jsou spojeny uprostřed trnem. Dále ke kresbě hlavy náleží i zcela pigmentované uši. Kresba těla se skládá u hřbetního pruhu – úhoře – o šířce asi 2,0 cm, který se táhne nepřerušen a pravidelně od zátylku až se kořeni pírka a z boční kresby zahrnující 3 až 5 skvrn nejlépe kruhovitého tvaru v zadní polovině těla zvířete. Povrch pírka je taktéž pigmentovaný. Nejrozšířenější je barevný ráz černý, který je původní a také nejvíce kontrastuje s čistě bílým základem. Je celkem uznáno 11 barevných rázů, např. modrý, divoce zbarvený, žlutý, železitý, madagaskarový či atraktivní tříbarevný - černožlutý. V kresbě bývají hodně problémy se symetrií a velikostí skvrn (kresba hrubší, jemnější, mírně slitá, bohatší) a s nepravidelným – „zoubkovaným“ – úhořem, zvláště v zátylku. V barvě kresby jsou poměrně častou vadou ojedinělé bílé chlupy v lemu uší.
1.2.4 Význam plemene
Dnes je pouze chován jako sportovní plemeno. K zušlechťování se použít nedá kvůli nižším hmotnostním přírůstkům (pomalejší růst). Dotace od Mze jsou přidělovány pouze na černý ráz. Příspěvek chovatelům ČSč činí 180,-Kč za králíka zařazeného do programu genových reserv.
1.2.5 Zajímavost
Každý výstavní ČS je ve své genetické podstatě heterozygot (což není u drtivé většiny ostatních plemene žádoucí). Na lokusu K u něj sídlí jak dominantní, tak i recesivní alela dohromady. Má to svůj obrovský význam na fenotyp. Dominantní homozygoti –KK- mají velmi slabou kresbu (říká se jim „mlynáři“) a mívají na sebe vázány letální či semiletální faktory, což zapříčiňuje jejich úhyn, zpravidla, do tří měsíců věku. Recesivní homozygoti –kk- jsou zase celobarevní „kominíci“ (dle barevného rázu) a jsou tak nevýstavní (do chovu se však použít mohou). Z toho vyplývá, že ve vrhu ČS po obou rodičích výstavních – tj. heterozygotech –Kk- mohou být přítomny všechny možné varianty, a to ve specifickém poměru (dle 2. Mendlova zákona o segregaci genů do gamet) 1 KK : 2 Kk : 1 kk. V jakém poměru se ale vyskytnou mláďata v konkrétním hnízdě je však věc druhá ( např. vrh osmi mláďat – dva KK, pět Kk a jeden kk).
1.2.6 Genotyp
AA BB CC DD gg Kk – černý barevný ráz (ČSč)