Vandr na Berounku 2006

“Hele, co děláš o víkend?”

„No, já nevim, cos myslel?”

„Co takhle vandřík?”

„To by se vidělo. A kam by to jako bylo”

„No, asi někam blízko Prahy. Myslel jsem jakože jít ze Zdic jako na Berounku a podle řeky někam na vlak.”

„A tak jo. Já myslim, že super.”

            Všechny neplánovaný akce většinou dopadnou dobře. Jestli i tenhle vandr patřil do stejný kategorie, dovíš se, milej čtenáři, až na konci.

            Moje žena si vyrazila domů na Slovensko a nechala mě tady. Co sem měl dělat, opuštěnej a bez dozoru? Řekl jsem si, že je to ideální čas na vandr – jen malej, víkendovej, jen se trochu nadechnout před podzimem. Oslovil jsem Pavla a jasně, co by říkal, že ne, když je to stejnej tremp, jako já. To znamená – žhavej.

            V pátek 28. srpence jsme dotáhli hadry a nezbytný propriety (kytary a koňak chudých) do rachoty a jeli jsme rovnou. Vlaky jezdily pořád (to jsme si zjistili), takže pohoda. Odstavili jsme Pavlův vůz před jeho domem a na Smícháč šli pěšmo. Na nádraží jsme si opatřili nějakou tu bagetku do žaludku, pak nasedli co celkem plného couráku směr Beroun a lidé, hurá. Půl cesty do Berouna jsme stáli, půl seděli. Popíjeli lehce rumík a pivko, vedli kecy (kterým se okolí usmívalo) a měli se ... no jako trempíci ve vlaku. To k sobě totiž patří, víme? Jako Bodý a Dojl, černá a bílá, Pavel a Freddie nebo injekční stříkačka a holá prdel. V Berouně jsme měli cca 12 pikosekund na přestup do couráku na Zdice. Mimo čučení z okna a čučení po skupince žen a dívek, které seděly kousek od nás, se nic podstatnýho nedělo. Ve Zdicích jsme se vysypali ven. Ty dívčiny nám mávaly, div jim ruce neupadly.

„Je to stejně zajímavý – vždycky jezdíme od Prahy dál a tady mám pocit, že sme úplně blízko.”

„No dyť taky jo. Si vem, kde sou Zdice.”

„No ale neni to tady tak špatný.” (To šly kolem nějaký ženský.)

Po modré jsme prošli kolem nádraží na most přes dálnici. Auta frčely jak blázen. Povídali jsme si, jak je ta rychlost velká, viděno zvenčí. Též nás napadlo zavolat Mámošovi, čerstvému jednotýdennímu manželovi, jestli nejsou doma a jestli se s chotí nechtějí přijet mrknout za náma, když to mají z Obéznice jen přes kopec. Že prej jo, a ještě si cinknem.

V podobných debatách jsme došli na konec Zdic. Usoudili jsme, že vzhledem k tomu, že je už sedm večer, chtělo by to nějakou ňamku. U silnice vpravo, hospůdka jak malovaná. No – sice jenom voskovkama, ale i tak. Dali jsme si jen rychláče – Pavel topinky a já smažené syrečky s bramborem. Než nám to dovalili, rozehráli jsme kostky, jak už se na trempy a zvlášť na Yedowou Chüži patří. Dali jsme pár sloupců kostek, pochutnali si na těch specyjalytách, nahodili zase baťohy a vyrazili po modré směr Knížkovice. Byli jsme domluvený s Mámošem & HisTerkou, že dorazej za náma – teda jestli bude v Knížkovicích knajpa. Přes pole jsme dorazili do Knížkovic a jakmile jsme ucejtili hospodu, vystopovali jí zapadli do ní. Měli jsme žízeň a tak nějak nás svrběly tlapy na hraní.

Jo jo, dobrý na tom světě je, že příroda vždycky varuje před tim, co se děje. Blbý je to, že to lidi nevnímaj. Zkušenej tremp podle obláčku pozná, že za dvě minuty a třináct vteřin se zvedne vítr od jihojihoseveru. Nebo podle mikročástic v ovzduší ví, kterym směrem je ve vesnici hospoda (a taky že je to budova, před kterou stojí často traktor). A eště umí i jiný, přímo zázračný, věci. Ale my jsme selhali přímo učebnicově. No posuďte sami:

Knížkovická knajpa. Na pravoboku čtyři boxy naplněný lidma. Na zádi (proti pípě) dlóóóuhej stůl složenej z malejch stolů – no půl Knížkovic by se tam vešlo. A u nich seděl JEDINEJ chlapík. Takovej vyholenej v černym. Opanovali jsme stůl vedle a v zápěstí  obdrželi pozvánku od toho člověka. „Sedněte si ke mně, pokecáme, popijeme, ne?” Chviličku jsme se upípali, ale pak jsme pohodili naše kostry k němu. Hovor vůkol lehce potichnul a pak se zase rozjel.

„Hele, co pijete? De to na mě.“ „No – já nevim, asi zelenou, ne?“ „Jó, zelenou, jasně.“ „Tak dvě a ferneta. A pivo. Hele, kluci,“ co a jak a kam a bla bla bla…..co takhle historie, zajímáte se …. bla bla bla …“ – a po několika locích piva a paňákovi hoch přitvrdil – „já celkem jak beru toho Hitlera,ne? Co vy na to? Já taky jako sympatizuju s těma nacionálníma socialistama, já jako neberu ty nečistý rasy …“ a takovejma plkama nás začal zásobit, že sme jenom kouleli očimama. Pak – už dost podroušenej – se ptal, jakže se ta moje přezdívka co? „No Freddie,“ povídám. „To je anglický, to je podřadná rasa – ukaž, postav se“ a postavil se, tak jsem se z prdele postavil taky. „Téééda, tebe by vole brali do SS hned vole, ty máš snad dva metry ne vole a ta hlava vole to sou nordický rysy a ty voči vole – ty si hovno nějakej Fredy, já pro tebe mám vole jméno. Ty budeš Rajnhart (psáno Reinhard, pozn. tlumočníka – ono už mu bylo špatně rozumnět) a já ti to zaplatim a změníš si to i na občance vole.“

No – byl to mazec. Místní na nás vysílali soucitný pohledy, ale soucitný pohledy jsou dobrý na všechno  možný, jen né jako roubík na nevymáchanou hubu. Do toho přijeli Mámošovci a tak jsme si říkali, jestli to nacíka nezbrzdí.

Prd.

            „Hele, holka“ to jako na Terku, „poď se mnou.“

„Klídek, to je moje manželka,“ snažil se Mámoš.

„Tebe se nikdo na nic neptal, ty mlč.“ utnul pokus šturmbanfýrer.

„Hele, já nikam nejdu, co si myslíš,“ bránila se Terka. „Jó, se nedělej. Kdyby tady byl muj kámoš, tak s nim deš do dvaceti vteřin.“ triumfoval hákový kříž. No už to dávno překročilo všechny meze. Pak snad ten borec chtěl něco donést z domova (asi Hitlerův knírek v lahvi s formaldehydem) – zkrátka vyšuměl z hospy ven. Kvapně jsme se sbalili a v letu zaplatili. Servírka povídá: „Moc se omlouvám, my jsme Vás chtěli varovat, on je tady známá postavička, říkáme mu Hitlerovo dítě.“

            Než se stačil ten typos vrátit, sedli jsme do Mámoškáru a rychle z Osvětimi pryč. Zaplaťpánbůh, že za náma neletěla nějaká Fau cvaj. To by bylo po nás ajn cvaj.

Chtěli jsme si s Mámošema ještě posedět a v klidu pokecat, tak jsme se domluvili, že nás zavezou do další vesnice – do Kublova, kde byla podle mapy nejen hospa, ale i kopeček s kostelem a teda i s flekem na spaní. Že pokecáme a pak nás nechají našemu osudu. Tudíž jsme se dokodrcali do Kublova. Zastavili jsme u hospy – ještě bylo otevříno.

Hospoda narvaná k prasknutí. Fakt kebule na kebuli. Ale venku bylo ucházejícně, tak jsme se ptali vrchního, jestli nám dá pivo ven.

„No to vám teda nedám. Buďto si sedněte vevnitř, nebo běžte jinam.“

„Ale tady není místo. Tak nám to dejte ven, nebojte se, my půllitry nežerem.“

„Houby. Buďto vevnitř, nebo si hledejte lokál jinde,“ mile s náma rozmlouval ten bodrej muž. Jó, taková kultůra, to se jen tak nevidí. Sebrali jsme se a na blind vyjeli o ves dál – byly to Broumy. Hned zkraje odpočka k pivu 500 metrů.

Na konci uličky fotbalový hřišťátko osmdesátý ligy a malá dřevěná budka. V budce pípa, dva-tři stoly, pár lidí. Venku posezení – lavice, stůl. Pohoda, pohodička. Sedli jsme dali pivo a Mámošovic už práskali otěžema, že maj doma Čárlího a jestli on něco neproved. Nejsem si jistej, jestli jsme kytárky vytahovali ještě s Mámošema, nebo až pak – každopádně jsme zamastili nějaká kolečka, ale jen tak lehce. Ale i tak to lidi přitáhlo. No – nakonec jsme dali i nějaký paňáky, ale obsluha zavřela krám (před tím se nám ale dostalo velkorysý nabídky – kupte si do zásoby, du pryč.) a tak jsme zůstali sami. Ještě jsme se pocourali po hřišti, pokecali, ale už se nám vykloubovaly sanice, jak jsme zívali. Hurá vybalit spacáky a natáhnout starý kosti.

Za Záhoře posloužila tribuna. S čelovkou na kebuli jsem dělal světlušku jak stará Škopková. Nikde ani mrtváčka, všude ticho. Dobrou noc.

A jak jsme ulehli a přestali šustět, tak najednou baterka a přiospalý mužský hlas s výraznou dikcí zubní protetiky ponechané ve skleničce na stolku: „Čo taďy dělátě, šem nikďo nešmí. Vypadnětě!“ „Ale no tak, my jsme trempové, vypadá to na déšť a tak jsme si lehli sem, nic neděláme a ráno v klidu odejdeme.“ „Ani ža nič! Vypadnětě!Pobuďové jedni!Taďy se nešmí špáť! Taďy je těn – jakšeto – šoukromej požemek!“ A v tom se přidal mírnej ženskej hlas: „To sou asi fakt trempové, tak je tady nechej, vypadaj slušně a ani nejsou vožralý.“ „No fakt nejsme, stavěli jsme se támhle v hospůdce na pivo a už se nám nechtělo dál, fakt jenom přespíme a ráno zmizíme.“ „No ťak jo. Ťak …. Dobrou noč!“ najednou pizizubka otočil jak plechovej kohout v uragánu.

Po tomto malým intermezzu už klidnýmu spaní nebránilo nic.

Sobota….

Ráno jak se sluší a patří jsme se zabalili. Pavel si zaběhl na kávu, ale pak už nás táhla vidina snídaně sice ne v trávě, ale na návsi.

Typická vesnická prodejna. Se divim, že takový ještě existujou. Nejen co se týče sortimentu - hlavně drogerie: kaktusové vložky Eternit, luxusní jemné koupelové mýdlo Jaderný jelen, dětské plenky Papundekl a voda po holení Hell´s Fire. O pět centimetrů vedle útočí obživlý buřty na strachy se zelenající salám, podrážka starostovy škrpály nese hrdě název Kuřecí šunka - aspoň že kvůli náročný klientele je dost piva. Taky proto, že kdyby přijel hygienik – z města, tak by upadl do anafylaktickýho šoku a šel by pak tahat bedýnky do centrálního skladu Teska.

Ale i v tom ohromném sortimentu jsme si nakoupili snídani, na lavičce před národním výborem jsme to spucovali a hurá na trať. Cílem jsou Skryjská džezírka a Skryje. Cesta vedla z Broum podél lesa (nasmáli jsme se v ulici, kde na modrý cedulce bylo napsáno Červená), kde jsme obdivovali citlivou rekonstrukci historickejch chalup a především architektonický squosty v podobě plastovejch voken ve stylu všude-kam-se-dá a vchodový dveře žlutý-sklo-v plechovým-rámu-prostě-to-co-se-dalo-v-práci-šlohnout.

Pak to šlo zrádně do mírného kopečka, abychom si připomněli, že už nejsme žádný mladíci a jůrové, nýbrž lemři a sentinelové.

Po dvaceti minutách vydejchávání nás cesta vykopla kolem hájovny na silnici (cestou jsem jako ortodoxní tremp řešil mobilem pracovní záležitost v anglyčťyně), poseděli jsme chviličku na rozcestí a hurá dál. Po silnici. Nebyla to špatná cesta, ale kupodivu byl celkem provoz. Totiž houby. Je zvláštní, že v lese na zemi vyroste nějaká podivná věc s kloboukem a nohou a už si to ze všech světovejch stran pádí postavy ve flanelkách, pumpkách a s košíčkama jak vod Karkulky. No jo – taková houba, toť velký dobrodružství. Houba se musí vyslídit, obklíčit, vyhladovět, utrhnout (teda vyjmout), očistit, ukuchtit, pozřít a po vyčerpávající mnohahodinové transplantaci jater a následném útěku z lopaty manažera pro styk se záhrobím se vede odborná dišputace, kteráže to holubinka nebyla holubinka. A houbaři jsou citlivej, samotářskej a uzavřenej spolek introvertů, bezmezně uznávající ticho lesa. „Gdéééé síííííííííííí????“ „Táááááádýýýýýýýý!!!“ „A mááááááááš?“ „Nééééémáááááááááám! A týýýýýýýý?“ „Jááááááá mááááááááám!“ „A cóóóóóó???“ „Hřibáááááááá!!“

No hrůza hrůzoucí. Silnice nás dovedla na rozcestí s takovým malým dřevěným posezením. Shodili jsme zátěž, rozbalili petáng a pohazovali koulema. Do toho jsme ještě ukuchtili buřty a najedli se, též rumajzl nepřišel zkrátka. I jsme trochu hráli a sledovali cyklisty, jak jsezdí sem a tam a hledají správnou cestu. No jo, když někdo drží mapu jako řidítka, tak se nesmí divit.

Ale pokročilejší odpoledne nás hnalo do cíle. Silnice začala tvořit pěkné serpertý…senpertý….persentý…zatáčky, a šlo se dobře a krajina byla pěkná. Pak jsme s pomocí mapy zjistili, že když seběhneme ten kopeček dolu, tak to máme k jezírkům jen malej kousek. A jak jsme řekli, tak jsme uďulali. Hned pak cesta zaněhla do lesa a zpívající potok dával tušit, že jdeme dobře. Těsně před jezírkama byl na druhém břehu trampskej tábor – asi patnáct pumprdů a nějaký velký kusy. No jasně – v rezervaci ležení s ohněm, to vyžaduje pečlivou duševní přípravu.

Prosmykli jsme se skalama a vylezli u jezírek. Pavel tam nikdy nebyl, tak fotil, kochal se a obhlížel. Lidí tam bylo mračno. Jedni měli takovýho legračního pejska, kterej vypadal, jako kdyby prolít motorem ajrbusu a pak se mu snažili pomocí lepidla přilepit chlupy z vypelichanýho křesla v obýváku. Prej to je nějaký spešl australský plemeno.

Poseděli jsme a pak hurá do stopy. Začali se totiž nějak moc přemnožovat tůristi a to nevěští nic dobrýho. Takže přes dřevěnej most, mezi skalama nahoru-dolu a pak už jen nahoru a pak už jen po rovině (nasadili jsme trochu tempo, aby nás náhodou někdo nepředběh), no a pak už se před náma přes pole zjevila věž kostelíka – Skryje.

Ve Skryjích bylo mrtvo. Taky jsme se o tom bavili – a o tom, jak jsem tam kdysi byl, když jsem jel za Fínou do Čilý. Jo jo….kde jsem to přestal?

Tak jsme prošli až na náves a tam bylo jasný, že bez jídla a pivka neodejdeme. Však už taky bylo na čase. Der Leutestrudel byl u konzumu (takovej ten neuvěřitelnej obchůdek s úplně vším – cukrárna, supermarket, holičství a mototechna v jednom) na venkovních lavičkách, ale zvadlo říkalo, že o kousek za rohem je opravdová putyka.

Nevim, proč všichni byli venku – hospůdka sice úplně klasická, ale o tom to je, ne? Prostě – protože jsme byli dva, tak nás bylo víc, než personálu (zmačkanej a umaštěnej vrchní, sledující na kompu film – myslím, že PalpFikšn nebo co.). Dal jsem bleskurychlou kávu, protože už jsem měl v pupku hučání. K jídlu jsme měli nějakej gulage a samozřejmě chléb náš vezdejší v kapalným skupenství. Ale sedělo se dobře a asi by se tam dobře hrálo. Někdy to třeba zkusíme – když půjdeme na vandr proti proudu Berounky.

Tak jsme pojedli a popili a co teď? Rozhodnutí, spíš teda návrh byl na mě, anžto jsem byl asi větší znalec okolí. Chtěli jsme si večer zahrát. No asi tak nejlepší místo na hraní a podobný kraviny je samozřejmě legendární hospoda U Rozvědčíka. Od Skryjí to k Rozvědčíkovi není zas tak moc daleko, ale taky to ani náhodou není blízko. Prvních asi tak pět kilometrů jsme se kochali nahlas, hovor plynul, Pavel fotil (hlavně začátek – sestup ze Skryjí, které jsou na kopečku v Africe, dolu k řece, přechod přes most a tak). Zbytek cesty (podél řeky a hlavně pak po silnici s těma úúúžasnejma dlouhejma rovinkama) jsme sice nemlčeli, ale drželi jsme se jedinýho zásadního tématu: KDY UŽ TAM KURŇA BUDEM???Jo – a začalo pršet. Takový přerušovaný pršení

Po myslím dvou a půl hodině vytrvalé svižné chůze pak sladká to odměna v pohledu na hospodu, krčící se v zatáčce. Všude bylo hafo lidí – motorkáři, některý zmoklý, hafo lidí z kempu (to jsme sice nemohli vědět, ale rodinu, bydlící v kempu poznáte jednoduše. Rodiče maj oblečený to, co se normálně najde na půdě v nejzastrčenější skříni, a jejich děti se od nich zásadně dištancujou, páč táta v prožranym slamáčku a máma v pruhovanym tričku a v teplácích s dírou na koleně je moc velká rána dětskýmu krasocitu) a spousta blíže neidentifikovatelnejch individuí. Na venkovním pódiu se zrovna smontovávala a sdrátovávala kapela a u jedný dlouhý lavice seděl sám tremp, jinak plno.

            No – sice jsme byli natěšěný na hraní, ale zase na druhou stranu si poslechnout někoho jiného je určitě přínos. No co?Vrána k vráně sedá, tak jsme zalomili palce s kamarádem trempem.

            Musim ho popsat. Hubenej dlouhej chlap v maskáčích, s dlouhejma bílejma vlasama a dlouhejma bílejma fousama. Těžko říct, kolik mu bylo, ponivač fousy dělaj z lidí starce na chmelu. Jeho trampský jméno bylo – jak jinak a celkem logicky – Čáryfuk. Hned jsme začali kecat, jako bysme se za a) znali odjakživa b) neviděli aspoň třicet-třicet jedna let.

Chodili jsme pro pivo dovnitř (tam bylo snad ještě víc lidí, než venku, a na pivo se stála fronta), dali jsme i nějaký paňáky a bylo to fajn, velká legrace. Pak ačala hrát kapela Všehochuť. Hráli od trempáren do současnejch drtí. Dokonce ten randál i roztančil lidi (ale ne, fakt hráli a zpívali dobře) a i Čáryfuk vyrazil dobejvat srdce paní a žen (no jasně, že dobejval výstřihy, ale srdce je součást výstřihu, takže se to tak dá říct) a i na nás se dostal taneček v podobě nějaký holky…ale to už si moc nepamatuju, protože jsem měl nakoupíno. Pak taky všechny stoly obrážel místní pingl s takovejma umělohmotnejma rybičkama na krk, který po stisku čudlíku blikaly všema barvama. Samozřejmě jsme si je koupili a furt jsme blikali.Vyprávěl jsem Čáryfukovi prastarou historku, jak jsme s Liborem Nývltem a bráchou jeli do Višňové chlastat a jak jsme potkali moji třídní z gymplu (nebudu sem celou historku psát, nebo mě Pavel zabije jak čolka), když tu náhle a ejhle – třídní stojí ve vrátkách a rozhlíží se po osazenstvu!!!!!Tak sem se jí šel připomenout a poznala mě. Chvíli jsme pokecali a ona pak musela za manželem a dětma – což je jasný, já bych se se mnou taky dlouho nevybavoval. Ale slíbila, že se za náma ještě v průběhu večera staví.

            Zábava plynula proudem, dokonce jsem si i Fajfku dědka zapálil. Čáryfuk hučel do jedné ženy, velice romanticky s ní tančil (to znamená, že se na ní při tanci tisknul, že pak měla na tričku obtisklýho Čáryfuka i s tou žábou) a když mu pak nedala, byl asi patnáct sekund v depresi z hadího plemene.

            Vypitá piva dělala divy i z mojeho pohledu na tvar světa, protože se mi zamlouvala jedna žena z personálu hospody. Ale jenom opticko-platonicky, protože jsem měl čerstvě před svatbou. Kapela mezitím dohrála a někteří muzikanti si šli na chvilku sednout k nám, protože viděli kytary. Dali jsme pár písní, ale jen opravdu pár. Kapeláci poděkovali (líbilo se jim Višjůvérhýr – jak jinak) a zmizeli jak kapela nad hrncem. Na chvíli si ještě přišla sednout třídní – zavzpomínali jsme na náš společný zážitek z lyžařského kurzu, kde pod tíhou dojmů z toho, že jsem se nevrátil na chatu včas, mě pak potom, co jsem jí opil vínem, nazvala cynickým prasetem. I teď měla pančelka profesorka naváto – na rozloučenou mi dala pusu, což asi normálně nedělá.

            No – hospoda zavírala, ale my s Čáryfukem stále seděli a protože venku bylo mokro od deště, bylo jasný, že budeme spát tady.

Ještě jsme se pobavili s pinglama, Pavel (taky posilněněj, taky) se zkoušel pasovat s takovym pinglíkem, kterej vypadal, jako že neumí do pěti pinglů počítat – ale pingl se vyznal v tlačenici a Pavel byl krušovicky indisponován, takže pinglík ho držel v bloku a Pavel se né a né vymoct. Nakonec toho nechali.

Ta žena, co se mi líbila, vytírala podlahu a byla TAK BLBÁ (soudě podle jejího verbálního projevu), že jsem byl rád, že mě Velký Manitů zadržel údy v klidu. Vytřeno, uklizeno, dobrou noc, trempíci.

            Lehli jsme si na kraj pódia ke stěne, abychom nebyli moc na očích a abychom nepřekáželi – a jelikož jsme byli jak nádražácký trumpetky, okamžitě jsme usnuli spánkem spravedlivých ožralů.

Neděle….

Tak probudit se tím, že sebou člověk trhne, protože není všechno v cajku, to fakt nemusim. A zrovna se mi to stalo.

            A aby toho nebylo málo, tak bylo devět hodin, všude kolem chodili lidi – ke stánku pro buřta, limču, pivko a tak; pak si s těmi dary sednout k lavicim a ještě se pokochat pohledem na tři umrlý mumie, nad kterejma nelítaly ani mouchy, jak jsme museli smrdět chlastem.

Čáryfuk už byl na nohou a balil spacák – a akorát říkal, že mě chtěl vzbudit. Pavel už taky koukal – ale byli jsme takový použitý.

Sbalili jsme věci, poházený všude kolem, jak jsme bezstarostně usínali, chvilku poseděli, ale už to tam bylo nepříjemný, přesně podle Zlatého pravidla vandrů.

No co – jinam než do Roztok na vlak se nedá, takže vzhůru. Ještě nás s Pavlem bolely šlapky ze včerejší víc než dvacetikilometrové tůry. Pomalu jsme se šinuli po silnici a sluníčko už začalo pěkně hřát.

Ale i po cestě začalo pršet – ale taková ta májová přeprška v srpnu, takový to z ničeho.

I tak byla po cestě děsná sranda – Čáryfuk se ukázal bejt fakt dobrej parťák pro každou blbost.

            Dopajdali jsme do Roztok a kam jinam, než do hospody na vyprošťováka.

V hospodě obsluhovala velice pěkná mladá čísnice – tak jsme jí na znamení, že její fešnota nezůstala bez odezvy, pustili ty světélkující ryby. Vůbec jsme dělali velkou prdel. Dali jsme pivo a paňáka – ale já opatrně, protože mě odpoledne už čekal volant. Ještě jsme pojedli – a už jsme platili a pádili na nádraží, aby nám to neujelo.

Protože máme dlouhý nohy, ještě jsme měli čas vytasit petáng a zaházet koulema. Čáryfuk to prej nikdy nehrál, ale to je jedno, ono se to stejně nepozná. Naše hra aspoň bavila lidi. Pak přihrkotal motorák. Obsadili jsme přední místo s nějakejma mladejma trempama, který jsme už den před tim potkali, vytasili jsme prkna a mastili to až do Berouna.

Tam jsme čekali na přestup a přimotal se k nám prapodivnej dědula – byl nahatej až na trenky, přes který měl uvázanej kus hadru, na zádech měl ukrutnej baťoh plnej nevábnejch věcí. Ptal se na něco – už ani nevím, na co (myslim, že jestli jsme vojáci nebo tak). Pak si sed na lavičku a né moc normálním zrakem sledoval cwrkot. Před ním stál na koleji motorák, kterej po dlouhý době houknul a odjel – asi za deset minut dědek vyskočil a na nádražáka, kdy jede vlak na Lodenici. „No dyť tady stál celou dobu před váma!“ kroutil hlavou ajznboňák. V tom případě musel bejt ještě hloupější než ten Dědula Chudý duchem, anžto postava oděná pouze v hadr cez gule asi není úplně v pořádku. Nebo možná tam, kde ajznboňák bydlí, je to asi normální oblečení mezi lid.

            Přihrkotal náš panťák, sedli jsme do něj a hurá ku Praze uhání vlak, v něm krásný trempové tak.

            V Praze čekala Renča – myslím, že se jí Čáryfuk líbil (že se Renča líbila Čáryfukovi, je celkem jasné a pochopitelné). Jel jsem ještě s Čáryfukem krtkem – on jel někam na bus do Liberce (nebo tam někam) a já jel domu.

            Takže, milej čtenáři, na to, že to bylo absolutně mimo plán, se vandřík povedl víc než nejvíc. To znamená, že to byl běžnej standard. Když je totiž člověk všemu přístupnej a netlačí na pilu, tak se na něj zážitky lepí jak mouchy na mucholapku. Čerstvě pověšenou.