Začal březenec.

Před pár dnama (doslova) oslavil pan Brambůrek dvacátý narozeniny v neskutečný dvacátý pátý repríze.

Poznal jsem ho, starýho bratra, pár tejdnů po premiéře jeho dvacátejch narozenin, takže mezi tím časovým bodem a dneškem je už nějaká doba a já mám pocit, že ho znám CELEJ svůj život. Moh bych sem psát tuny superlativů, vzpomínek, úvah do budoucna; ale to všechno si asi momentálně odpustim a snad jediný, co sem dám, je: kdybych tohoto pána před dvaceti pěti lety nepotkal, o hodně bych v životě přišel, respektive si vůbec neumím představit, jak bych žil. Pan Brambůrek tvoří zásadní osu drtivý většiny toho, co jsem kdy zažil a co vlastně jsem. Nebejt vandrů, hudby a pana Brambůrka, moh bych se tak akorát zahrabat.

No a i když to není úplně poznat, udělal jsem si oslí můstek k blížícímu se výročí Yedowky: zmíněnejch dvacet pět let.

Co jsem napsal o panu Brambůrkovi, platí pro Yedowku a obráceně. Yedowka je totiž pro mě pan Brambůrek a pan Brambůrek je Yedowka. To, co tenkrát na začátku bylo možná  trochu dětinský, lehce postpubertální a primárně určený pro pobavení dětí na škole v přírodě, nečekaně pod stejnou obchodní značkou vydrželo až doteď. Pravda - některý roky byly silnější, některý slabší; a minulej rok to bylo hodně slabý především díky mně a mejm osobním trablům a letošní rok je zatím taky takovej spící. Ale to snad nevadí, respektive věřím, že to rozjedeme zase ve větším stylu (s ohledem na postupný chátrání tělesnejch a duševních stránek nechci napsat prvoplánovitě "ve velkým"), oprášíme celtu (jak zpívá Kiďák) a ůžu vám říct, že už nějakou dobu toužím po vzpomínání na starý songy. Nehrál jsem už hodně dlouho - a s panem B. ještě dýl.

Už s panem B. kujeme nějaký pikle, že bysme vyjeli na víkend, navštívili Vláďu z Dlouhejch Životic, popili, pohrál a pozpívali. No a těšili se na léto, snad vyjde velkej vandr.

Pojďme nastartovat Yedowku, dopsat vandry (ach bože! těch restů!), dohrát fotky a zase se vrátit na cesty.

p. V.