Po určitejch porodních bolestech ohledně KDY tam pojedeme, JAK tam pojedeme a kdy pojedeme Z5, se nám především díky toleranci našich žen povedlo vyjet na letošní Nokturno v Osečný jako na víkendovej vandřík.

Sice se to trochu zvrtlo, jako dycky, ale to nic nesnižuje kvalitu zážitků, někdy nečekanejch, ale o to lepších.

V pátek jsme prostě utekli z práce a v 11:40 se updelili ve vlaku do Mladý Bolehlavi. Teda - utéct z práce už se nám nepodaří, anžto máme práci FURT, ale aspoň jsme nemuseli dřepět v kanclíku jako v ajnclíku. Rychle koupit osvěžení a občerstvení a už se jelo. V MB přesedat; vystoupili jsme z vlaku a průvodčí: "Tahle souprava jede dál na Turnov, můžete sedět!" Tak jsme zase nastoupili. V Turnově ven a už opravdu přesednout na kodrcák do Sychrova.

Ze Sychrova už pěkně po svejch s vidinou pivka v¨Böhmische Eiche a tak se stalo, včetně jídla. A jdeme dál, do Osečný je to ještě 5 km (po 10 ze Sychrova). To by ale nesměl František, majitel hospůdky Chlívek v Malým Dubu, zrovna cosi kutit před domem. "Ahoj!! Jdete k nám?" "Ne, my deme do Osečný na zpívání u svatejch," povídáme my. "To jo. Tak ahoj!," zalez František domů. Ale vyšla jeho žena, pozdravila nás a to byl důvod, proč jsem se otočil: "Hele, tak dáme cesťáčka, času je dost." TO byla pravda, ale to by se nesměli začít trousit další dubští, vesměs známý postavy z několika chlívkovskejch hraní . "Ahoj, ahoj, ahoj, ahoj," a už jsme pili čtvrtý. "Ať to stihnete, je to ještě kus," strachovala se Františkova žena. "Fpoho, a ještě jedno," poručil si pan Brambůrek. Sice jsme potom k Osečný docházeli na nejistejch tlapkách a s mírným zpožděním, ale o to to bylo lepčí, protože to pro kanzoneťáky bylo překvápko, jakýže xichty na ně čumí z davu. Radek toho využil, oznámil náš příchod a aspoň jednu - Jdem zpátky do lesů - jsme s nima zapěli a zahráli. Z Nokturna jeli všichni autama, ale my pěšmo a ještě jsme zašli do Slunce na jedno, pěkně s komentářema totálně ožralýho mladýho lesníka. U Radka a Lenky se hrálo a zpívalo; byl tam ještě jeden kytarista, ale většinu času kytaru jen držel na klíně. Mastili jsme všelicos, ale dobrý bylo butí (=Buty) okýnko a tklivý křesťanky (= R. Křesťan) na konec. Spaní v zahradním domečku, půl cesty mezi vandrovním spaním pod širákem a mastňáckým spaní doma.

Druhej den jsme byli prga, kdo vstal a vůbec. Hyena, snidaně (šli jsme jí koupit k Vietnamcovi) a VONI FURT SPĚJ!! Až v 10:10 začal nějakej pohyb a jasně - kafíčko, debata, koláček, debata a už bylo čtvrt na dvě. Zásek jako noha. A slunce pálilo jen a bylo vedro veliký. Někdy kolem druhý jsme vstali, že definitivně jdeme; a Radek s Lenkou, že nás kousek doprovoděj a že můžeme dát u Slunce jedno rozlučkový.

V půl čtvrtý jsme definitivně hodili tahací nástroje na záda, vzali kytošky a pac a pusu. "Jdeme po hřebeni pod Ještěd, na Pláně a Šámalku, možná dojdem na Rašovku." "Jé, tak až budete na Šámalce, tak zavolejte a my na chvilku přijedeme, tam je to krásný."

Jo, na Šámalce to je fakt úúúúža; krásná stará hospoda na hřebeni kopců, vlastně samota s překrásným výhledem do kraje.

Z celkovejch 13km Osečná-Šámalka je takovejch 8km furt do kopce. V takovým vedru lahůdka. Ale na Pláně jsme došli akorát, když už se za náma od západu začalo zatahovat. Rychle se najíst, rychle pivko a pak ještě jedno. "No a co, když zmoknem, tak zmoknem." "Ale začíná to tady bejt pěkný" - to přišly jakýsi dvě mladý turistky. Nad náma se zajímavě přelejvaly bouřkový oblaka.

V tom přijelo auto Horský služby. "Zdar chlapi, odkud jste přišli?"

"Od Ještedu." "A neviděli jste nějakýho paraglajdistu? Byli tři, se kterejma bouřka sekla na zem. Dva máme, ale třetí je někde fuč." "My jdeme na Šámalku, tak se po něm podíváme." "Dík."

Dojedli jsme, vzali si číslo na Horskou službu (kdyby něco) a s prvníma kapkama deště vyrazili. Naštěstí kapky skoro hned přestaly. A celou cestu na Šámalku jsme čučeli kolem a po stromech, jestli tam někdo nevisí. Nevisel.

Od Šámalky zrovna odjížděli hasiči - skončili, protože i toho třetího našli, teplej proud ho odnes daleko daleko. Sedli jsme, pan Brambůrek obdivoval jak útulnej interiér, tak neuvěřitelnej exteriér, Lenka s Radkem nakonec na naše zavolání fakt přijeli a bylo to dobré. Ještě lepší, že jsme se seznámili a potykali si s majitelem (Svaťa), dále s panem Pospíšilem (Standa), velice sympatickým a humorným cyklistou, a samozřejmě se večer neobešel bez dlouhýho a pěknýho hraní, prokládanýho Svaťovou hruškovicí a vaječňákem se šlehačkou. Po návratu ke Starým domů jsme všichni umřeli, protože vedro bylo toho dne úmorný až do úmoru.

V neděli ráno za náma přijela Aďka s malou Saškou; cosi jsme ugrilovali, poseděli, pokecali a hajdy domů, pan Brambůrek se už těšil na svojí rodinku.

Byl to vandr - nevandr. Hraního kopec, setkání kopec, nový místa, nový vyhlídky. Spaní sice ne pod širákem - ale: kamarádi jsou důležitější než širák. Tolik k Nokturnu 2012.

p. V.