Vandr na Vysočinu 2004

            Vandr na Vysočinu se rýsoval už dlouho – co se týče místa. Hlavně proto, že jsme chtěli chudince Moravě dát oddechnout a nabrat sil.

 Den 0.

 6.8.2004. Pátek, jako obvykle. Odpoledne, jako obvykle. Ale novinka: BEZ SPĚCHU, V KLIDU. No nekecej. Po těch sprintech a všem možném hektění v letech minulých? Ale fakt. Asi proto, že jednak s náma jel i Mámoš; tvor klidnými až línými pohyby oplývající a tudíž spěchu se vyhýbající; a také proto, že první vandrovní víkend s náma jela i Renča, která si po delší době chtěla zažít spaní pod širákem a bůhví, kde ještě.

            Na Lahváku jsme dokonce měli tolik času, že jsme jako správní trempi zašli do kafárny na kafe. Kafárna je na Lahváku nad příchodem qlakům – je tam taková díra ve stropě a kolem ní je klandr a kolem klandru stolečky a židličky, takže se sedí a popíjí a sleduje cwrkot. Což je legrace, svrchu vidět, jak lidi cválají do svých pacifiků. Jasně – pak jízdenky, lahváče, bagetky …. do vagónu a po charakteristickém cuknutí ohromná úleva a ohromné těšení, co nás zase čeká a potká. Čekalo a potkalo …. ale to až dál, jo?

            Samozřejmě jsme byli vysmátí jak leča – a aby ne. Zaslouženě jsme přitahovali pozornost spolucestujících a vyžebrali jsme si i skupinové foto (jak z dovolené – Mámoš tam má půlku hlavy, což ale nevadí, protože na té půlce, která není vidět, nemá nic zajímavého). Pili jsme pivka, nějakou kolu, i jsme si od poletušky koupili kafe a s prázdnými polystyrenovými kelímky jsme si užili spoustu srandy (viz. fotky – kelímek jako prasečí rypák apod.) a občas si přihnuli z jakési laciné whisky – byla pěkně hnusná, ale protože jsme jí dostali, tak jsme jí na zuby nehleděli. Na čtyřce před náma byla jakási trempka; ale bylo marné se snažit o průlom bariér, protože spala jak dřevo. Tak si vysloužila trestnou fotku.

Nebudu psát o tom, kde jsme přestupovali na courák a jak jsme se dokondrcali do Bystřice pod Pernštejnem. Byl to standard se vším všudy (akorát jsme, myslím, nehráli). V Bystřici jsme už měli celkem hlad a žízeň, tak jsme z nádraží prošli kolem koupaliště se slunícíma se a čvachtajícíma se lidma na náměstí a hurá do nálevny – teda pradon, nechtěl bych tu restauraci nějak shodit. Najedli jsme se kuřecích směsí a tak, početli si z mojí knížky o Novoměstsku (kterou jsem tam vzápěstí nechal na stole jako první suvenýr z vandru) a yvrazili zpět do stopy. Ještě jsem se na náměstí vyfotil s Mercedesem SL 500 AMG a hurá směr přehrada Vír.

            Cesta po silnici (asi 8-9km) proběhla bez rušivých elementů – jen Mámošovi se stala taková věc: těsně před něj akorát vypadlo z hnízda malé ptáčátko – a akorát tak, že Mámoš v příští vteřině došlápl celou botou, protože mu to vyšlo na krok. Taková tragikomická chvilka. No co? Zazpívali jsme mu „V lese jsem malinkého ptáčka zabil…..“ a šlo se dál. Narůstajícím večerem jsme došli před vesnici Vír, uhnuli na červenou značku a kolem několika baráčků prošli až pod přehradu. To už byla celkem tma. Nedalo se dělat nic lepšího, než rozžnout terezku, chvilku poklábosit a pak to zalomit do spacáků, protože na den č.0 to nebylo úplně špatný.

Den I.

Ráno jsme tak nějak vstali z mrtvých. Hlad se hlásil o slovo – tak jsme se rozhodli, že zajdeme pro něco na zub zpátky do Víru. Mámoš zůstal hlídat spacáky – jednak proto, že se mu nikam nechtělo jít, jednak proto, že mu jeho skvělé vojenské kanady nadělily krvavé puchejře jak pětikoruny. Tak zatímco si je léčil pomocí jehly a náplastí, zaběhli jsme pro jídlo (ale nejsem si už jistý, jestli šla Renča taky, nebo jestli podpořila Mámoše). Po snídani, hyeně (převážně dutiny hubní) a sbalení vjecí jsme se vydali dál. Tedy – začátek byl dobrý – po ocelových schodech vystoupat na přehradu. Funěli jsme jak severáci a nahoře jsme museli na chvilku dát voraz. Ale výhled z přehrady přehrady (to není dvojchyba, ale pravda) byl pěkný.

            Kolem Vírské přehrady vede taková zachovalá asfaltka – auta na ní nesmí, tak je to OK. A tak ráno tam ještě nebyli ani cyklisti. Cesta příjemně vedla po břehu, ukazovaly se krásné výhledny na zátočiny a ostrůvky – a po ušlých kilometrech (do nejbližší vsi, Dalečína, to je asi 10 km) jsme zabočili dolů k vodě, abychom si trochu odpočali.

            Na pláži jsme se vyzuli, bosí běhali po kamenech a písku, stříleli jsme prakem kameny do vody a všelijak oddechovali. Ale čas nás trochu tlačil – a žízeň s hladem ještě víc. Do Dalečína už to nebylo tak daleko – asi hodina. Ještě jsme stačili založit tradici ufónských fotek – vyfotili jsme naše stíny; Pavlova hlava v klobouku měla stín pravidelné koule, já se šátkem jsem vypadal jako robůtek se žárovkami místo uší – a Mámoš vypadal jako stín trempa v klobouku.

            V Dalečíně jsme zapadli do první pořádnější hospůdky – taková pěkná s velkou dřevěnou zahrádkou. Najedli jsme se, napili, dali kafčo, zahráli jsme si i na kytary a pak k nám přišla asi tříletá nebojácná holčička – prý se jmenuje Eliška a tak se kolem nás pořád vrtěla. Udělali jsme s ní pár fotek (slušnejch). Po krátké poradě co a jak dál jsme se rozhodli, že z Dalečína už asi nikam nepůjdeme. Zeptali jsme se místních, jestli se tam někde dá spát. Poslali nás na zříceninu, která je prakticky ve vsi – je tam takový kopec a na něm je hrad. Šli jsme se tam mrknout. Šlo to – nahoře byl takový větší rovný plácek a podle ohniště bylo vidět, že jsme tam rozhodně nenocovali první. Shodili jsme bágloše, natahali nějaký otop a pustili se do obhlídky. Kousek od našeho nocležiště byl pomník jakémusi člověku Ambrožovi, kterého zastřelili nacisti.

            Večer jsme poseděli u ohně, popili a myslím, že jsme i zabrnkali – ale po ušlém dni a vedru jsme za chvíli stejně zavřeli víka. Spaní na zřícenině uprostřed vesnice má svoje kouzlo.

Den II.

            Pavel vstal daleko dřív a tak nás pěkně vyfotil – tři velké housenky a jedna vykuklená. Ale jeho štrachání nás spáče probudilo a už se nespalo, aby den neutekl tak rychle. Ráno bylo takové osvěžující – sluníčko se drápalo, teploučko, no pohoda. Rozfoukali jsme oheň a uvařili aspoň kafčo. Protože jsme nikam nespěchali, vytáhli jsme hole (golfové, ne francouzské) a zamastili pár jamek – se střídavým štěstím. Ale i když jsme nikam nespěchali, stejně jsme se sbalili a vyrazili, protože už byla neděle a Renča nás opouštěla. Dohodli jsme se, že s námi ještě zajde do Jimramova – asi 8-9 km po červené.

            Cestou jsme dělali kraviny – hráli jsme různé pochodové hry (kopání do kamínku, slovní fotbal, Osobnosti atd). a dělali skupinové foto. Do cesty nám vběhla vesnice Unčín, sice prdel zakopaná, ale na jednom stromě si Renča natrhala třešně (teda Renča byla jediná, která se mohla vydrápat do koruny stromu, pod náma by se zlomil). Z Unčína se šlo takovou docela pěknou polňačkou – kolem hezká krajina a vpravo Pavlův kopec. Povídali jsme si, že přesně to za to stojí – tedy ne Pavlův kopec, ale ta krajina. Tak dlouho jsme šli a kochali se, až jsme zjistili, že jdeme úplně blbě. Zašli jsme si jen asi necelých šest kiláků, pak se napojili zpět na silnici, ze které jsme blbě odbočili.

            To už jsme pomalu docházeli do Jimramova. Mrkli jsme do jízdního neřádu, zjistili, jak jedou autobusy a zapadli do hospody – měli jsme žízeň, hlad a chuť na něco dobrého.

            Jídlo jsme zazdili kafatem, kávou a zmrzlinovým dortem. Také jsme se podívali na televizi, ale jak už to bývá, dávali prd.

Pak nastalo velké loučení s Renčou – všichni jsme brečeli a mávali za Šenkym s Pájou, kteří tu byli na dovolený a odváželi jí do Prahy. Ale jakmile světla zmizela za zatáčkou, zajuchali jsme a přemýšleli, co dál. Jednak druhý den měl být velký pařák a měli jsme v batohu kuře, které už pomalu začínalo kvokat. Volba byla jasná: jestli se nedá někde u Jimramova vykoupat, přespat a udělat kuře.

Kousek za vesnicí byl takový nově zbudovaný rybníček (Bůh ví, kdo nám to prozradil), tak jsme tam zašli. Cestou jsme obhlíželi místní cwrkot – nic moc, prostě Jimramoff. Tak jsme aspoň vyfotili celkem ucházející cyklistku, hranice mezi Čechami a Moravou a rodný dům pana Karafiáta (ano, to je ten, co trpěl na broučky). Místo bylo jak vyšité – rybníček, hned u lesíka, no pohoda. Našli jsme si flek, rozdělali ohníček a dlouho do noci vedli řeči. Sice bylo sucho, ale kolem ohniště jsme vyložili kameny, takže se nemohlo nic stát.

Den III.

            Ráno mě probudil takový strašně divný pocit a strašně divný smrad. A KUA!!!!!!Zabezpečený ohníček se prodoutnal mezi kameny a suchým podložím až pod mojí celtu a přes mojí celtu se prodoutnal k mému spacáku a přes ten se prodoutnával k mým nohám – ale na to přesně jsem se vzbudil. Tím jsem vzbudil i Pavla s Mámošem, kteří leželi po větru a jak celou noc dýchali ten smrad spálené uměliny, tak jim bylo pěkně blbě (Pavel to šel dokonce oznámit křoví a posnídal následně několik ibíků). Tak nám ten den začínal – palachem a nevolností.

            Samozřejmě jsme si z toho dělali prdel a také jsme oheň ulili. S Pavlem jsme zašli koupit snídani, zatímco Mámoš hlídal (tradičně). Hned na kraji Jimramova z té strany byla prodejna Fšehochuť. Posnídali jsmem uklidili tábor a přemýšleli, že se vykoupáme a uděláme kuře. Jaxme řekli, taxme udělali. Dali pár temp v lehce smrduté, ale osvěžující vodě a pak rozdělali na poli pod hrázkou oheň (abychom se vyhnuli požáru) a kuchař Mámoš začal porcovat kuře, rvát ho do ešusu, který pak zahrabal do popela, nahrnul na to žhavé a slépka se pekla. Nikde nikdo. Najednou zahrčel motůrek traktůrku. Traktůrek, vozejk a blíže nespecifikovaní mladí lidé, kteří měli zajímavou brigádu – z políčka kolem rybníka vybírali velké kameny a nakládali to na vozejk. Po chvilce komentářů jsme se přidali taky – sice jsme s těmi brigádníky pár slov prohodili, ale nějaká debata to nebyla. Po naplnění vozejku odjeli, ale to už kuře kvokalo zpod víka ešusu. Snědli jsme to, zapili a vyrazili dál, protože už nás pálila půda pod nohama. To už ale bylo lehce odpoledne.

            Došli jsme do Jimramova – tedy na jeho druhý konec, do zpustlého parku. Trochu jsme posvačili, já přišil už téměř utržený popruh batohu a radili se, jak dál. To už byl večer. Dohodli jsme se, že se celkem cítíme na noční pochod – respektive že půjdeme a uvidíme.(Pavlova poznámka - Freddie si myslí, že před světem zatají svoje krejčovské umění, asi dvě hodiny, za poletování prdelí a kurev přišíval popruh na batohu. Pak už na to neviděl, tak to nechal, jak to bylo, jen tak halabala slátaný a šlo se dál)

Protože nás čekalo pár chvil v noci, šli jsme po silnici směr Sněžné. Stmívalo se, ale ještě bylo trochu vidět. Probírali jsme všechno možné i nemožné a tak jsme ušli asi 4 km k vesnici Nový Jimramov. Jak tak jdeme, vlevo od nás se najednou přes houští ozvalo „Hele, kytary!“ Povídáme: „Dobří lidé, trpíme hlady a žízní – neměli byste trochu francouzského koňaku?“ „Za písničku se uvidí!“ Vrátili jsme se asi 100m, přešli potok a došli k takovému starému baráku – na židličce seděla holka a druhá jí stříhala vlasy. Nebyly ani hezký, ani ošklivý. Byl tam s nimi i jejich kamarád. Vytáhli láhev, dali jsme pár písní (měli rádi Kameloty, tak nebylo co řešit), ale po rychlé domluvě mezi sebou jsme se s nimi rozloučili a vyrazili dál. To už byla tma.

            Cestou jsme si užili hroznou srandu. Pavel fotil bleskem, takže na fotkách jsou naše vysmátý ozářený ksichty. Strašně nahlas jsme řvali písně a dělali jsme trabanty. Když jsme pak šli kolem nějakých baráků, za okny a na balkonech byli vidět postavy, které už zdálky probudil ten randál. Psi štěkali, seč jim mordy stačily.

            Někdy dost po půlnoci jsme začali cítit únavu – a koneckonců mapa prozrazovala, že k Sněžnému není daleko. Ale nemohli jsme najít jako na potvoru nějaké dobré místo. Až za dlouhou dobu, kdy už nás to fakt začalo štvát, jsme odbočili po takové cestě a vystoupali kousek vzhůru – a černý stín nás upozornil, že kousek od nás je les. Aspoň, že jehličnatý a poměrně čistý. Zavrtali jsme se do spacáků a umřeli.

Den IV.

            Ráno sluníčko pěkně prosvítalo skrz špičky stromů. Pavel mě vyfotil, jak mi svítí jen na ksicht – ležel jsem na zádech, takže ve spacáku s osvíceným obličejem vypadám jak Tutanchámon.

            Ale Sněžné a celý vandrovní den před námi!Hurá – sbalit a hybaj pryč. Ve Sněžném jsme si koupili nějakou snídu – baštili jsme to na náměstí a sledovali cwrkot. Ještě jsme si koupili zmrzlinu, abychom podpořili činnost trávicího traktu, zejména jeho dolní části. A také nastal čas poslat do práce pohled. Vybrali jsme moc pěkný pohled  – bílého koně na zelené louce. I jsme přemýšleli o textu, ale nic nás nenapadlo, tak jsme to zatím nechali koňovi. Má fakt větší hlavu, aspoň podle toho pohledu. Jinak ve Sněžném nebylo nic a mapa ukazovala, že jsme v místech, kde to známe – totiž kousek od Krátké.

            Rozhodli jsme se, že přes Blatiny a Samotín zajdeme do Kadova, kde jsme si malovali i večerní hraní v místní hospodě. Celí natěšení jsme vyrazili po červené směr Blatiny. Cesta vedla takovým zarostlým průchodem kolem kostela – ještě ve stínu a chládku. Ale sotva jsme opustili přítmí vegetace, naplno nás zasáhlo polední slunce. A před námi polní cesta do kopečka v úvozu, široko daleko NIC. Jen VEDRO JAK BLÁZEN. Za deset sekund jsme byli zpocení jak koně. Bílý. Naštěstí se cesta přehoupla přes kopec a Blatiny byly na dohled. Sešli jsme do vsi a už nás směrovaly dřevěné směrovky do stájí s restaurací. Inu – venku bylo posezení – ale na slunci a bylo plno. Usadili jsme se do chládku uvnitř a dali hned pivo, jen to zasyčelo. A druhé. Protože už byl i čas oběda, najedli jsme se a díky opatrnému sondování zjistili, že venku je taková výheň, že nemělo cenu jít dál. Také proto, že pivo bylo dobré a obsluha sympatická. Vytáhli jsme pohled na napadlo nás, napsat klasiku: „Pozdrav z výletu zasílají“ a obešli jsme celou hospodu včetně zahrádky a nechali všechny podepsat. Do změti podpisů jsme i my umístili ty naše. Papa, pohlede.

            Lenora nás kousla do krků a nechtěla se pustit. I míra krve ve špiritusu hlásila jen jedno: pro dnešek KONEC. Tak jsme si řekli: no a co. Vandr, ne? Vytáhli jsme nástroje, kolem se sesedli místní, zaměstanci a majitelé a my to roztočili ve velkém chüžním stylu. Ani nevím, kolik jsme toho vypili a zahráli. Mámoš už měl pak dost a usnul na takovém křesle. A protože hodiny už dost pokročily přes půlnoc, zabalili jsme to – velice spokojení s povedeným hraním. Majitelé nás nechali přespat v seníku – což je pohodlné spaní, pokud se člověk neotočí hubou do sena. Ale spalo se jak u maminky. I Mámošovi.

Den V.

            Celkem pozdě ráno jsme vstali. Rychle jsme si dali pivo a polévku k snídani – ale už jsme se ošívali, že se tak zdržujeme. Rychle jsme se rozloučili a hurá směr Samotín a Kadov. Z Blatin vede cesta na Samotín do zrádného kopce. Chudák Mámoš toho měl po včerejšku dost a tak v tempu trochu zaostával – ale na rovince to rychle dohnal. Tam jsme se bavili o tom, že jsme zaujali standardní pochodovoý útvar: Pavel vepředu vlevo, já vepředu vpravo a Mámoš vzadu uprostřed.

            Došli jsme kolem Dráteniček k Samotínu. Trochu jsme si odpočali, pokochali se pěkným výhledem do okolního kraje a natěšení na kadovánek vyrazili směr Kadov. Bylo dost teplo.Ale OUHA a KUA!!!!Otevírací hodiny Kadovské hospody hovořily tvrdou a nesmlouvavou řečí: ve středu ZAVŘENO!!!!To byl podraz na entou. Dokonce i vedlejší krámek měl zavřeno. Rychlá prorada, rychlé nahlédnutí do mapy. Medlov, nějaká hodina cesty. Po žluté a lesem, což v tom vedru bylo přijatelné, jsme se za hovoru, točícího se kolem nadávek na Kadov, došli na Medlov. Měli jsme hlad a hlavně žízeň. Vybrali jsme si takový hotel – naštěstí měl zahrádku. Dali jsme nějaké to pivko a najedli se, čímž se nám zvedla nálada, jako kdybychom snědli Melissu. Poseděli jsme, ale už nás to táhlo dál. Vyrazili jsme po cestě kolem Medlovského rybníka – a před námi se po levé straně vyvrbil dřevěný stánek a pár laviček. Podívali jsme se po sobě a věděli hned, že si dáme jedno. Sedli jsme, popíjeli a v tom se kolem začal motat takový srandovní pejsek – spíš kulička oživlých chlupů s malýma očima a tlamkou. Patřila lehce nesourodé dvojici chlapík-žena, kteří měli o kousek dál na břehu stan a u něj kola. Dali se s námi do řeči – odkud a kam a tak podobně, jak už to mezi tuláky a trempy bývá. Pejskovi říkali Semta – od toho, jak pořád běhá sem-tam.

            Pokecali jsme, dopili a hurá dál – směr Fryšava a bůhví kam. Po žluté kolem dětského tábora – jak jsme zavzpomínali na dávná léta! – do kopečka a pak z kopečka; před náma se už krčily střechy fryšavských baráků. Hned na kraji vesnice byl ukazatel k hospodě s jídlem – sice jinam, než jsme byli před tím, ale to nevadilo. Odbočili jsme doprava, kousek cesty, zase doprava a už jsme zezadu přišli k velké zahrádce. Sedli jsme si a přišla půvabná mladá číšnice, což byla osvěžující sprcha na naše údy. Dali jsme si jídlo, pití a jen tak vtipkovali. Najedno přijeli ti dva z Medlova se Semtou. Náhodička. Sedli si k nám, dali jsme ještě pár piv a paňáků, což ty dva – zjevně nepíče – rozhodilo. Vysmátí se odpotáceli ke kolům s tím, že to bude prdel, dojet zpátky do Medlova. Šťastnou cestu. Ještě jsme probírali ty dva, ale také pěknou servírku; najednou vyšla z hospody s kolem a chystala se jet domů. Dali jsme se do řeči – takové to: „Slečno, nechcete jít s náma?“ a tak jsme si jí dobírali – nakonec byla z toho tak zblblá, že mi řekla adresu, kde bydlí. No - možná nebyla zblblá a řekla mi to schválně, abych jako přišel; ale jak tak nad tím přemýšlím, tak asi byla zblblá.

            Když jsme se podívali půllitrům na dna, uhradili jsme to a vyrazili dál. Sice už byl večer, ale chtěli jsme ještě kus ujít a najít si pěkné místečko na spaní. Do cesty se nám postavila ještě známá fryšavská hospoda na křižovatce cest. Zašli jsme ještě na jedno – už pomalu zavírali. Vrchní se s náma dal do řeči – že taky vandroval a že jednou někde šel, měl žízeň a potkal takové typy, podle kterých usoudil, že budou vědět, kde je ve vesnici hospoda. „Pátré, pičo, pátré,“ dostal prý odpověď. Haha.

            Vyrazili jsme přítmím klidnou po zelené. Sice jsme pak trochu přisvěcovali baterkou, ale ne moc; noc byla světlá. Ušli jsme celkem ještě dost – takové 4 km, až jsme přišli na rozcestí zelené s modrou. Tam byl na jedné straně takový plácek, a na druhé straně se v lese dalo spát, čehož jsme využili a zalehli. Mámoš si ještě ošetřil puchejře.

Den VI.

            Ráno…zase pěkné. Pěkné počasí jsme chytili. Furt sluníčko. Sice jsme taky byli náležitě zpocení a smradlaví, ale co naděláš. Připravili jsme si snídani – Namazali chleba paštikou a snědli to. I na to kafe se dostalo. Sbalili jsme a vyrazili po modré – pěkná lesní asfaltka, pořád z mírného kopečka – směr Cikháj. Cikháj je taková vesnice – celkem ujde, pěkné lidové stavby k vidění, ale ani hospoda, prostě nic a prd. MRTVO. Nikde nikdo. I když – v tom pařáku bylo všechno zalezlé, no jasně – to jen trempi a zmije vylézají na pálící sluníčko.

            V plánu jsme měli rybník Velké Dářko, a to jsme měli ještě kus cesty před sebou. Z Cikháje stále po modré a pak po červené jsme doploužili do Škrdlovic – to už jsme měli hlad a cedule s nápisem, že největší žebírka v kraji vypadala lákavě. Víc než lákavě. A samozřejmě – žízeň. V tom počasí se nedivte. Podle tabulí a šipek jsme došli do hospody U Hrocha – pěkná, asi nově vybudovaná hospoda s kurty a hřištětem na míčové hry. Dali jsme pivo a – světe div se – žebírka. Nekecali. Fakt to byly žebra z nějakého dinosaura. Nacpali jsme se k prasknutí a napili jsme se k zalknutí. Pohoda pohodička. Poseděli jsme, zahráli jsme si karty a kostky. Těm jsme propadli úplně. K Dářku už bylo jen kousek – ale protože to byl hlavní cíl, zvedli jsme se a hurá dál. K Dářku samozřejmě vede silnice, aby to kempaři a jiná havěť neměli tak složité. Po té silnici samozřejmě táhly davy lidí sem a tam, do toho auta; zkrátka bylo jasné, že tam to žije. A samozřejmě větší koncentrace pěkných holek, jen tak nalehko – pěkné. Pookřáli jsme. Kiosky a hospody houstly – tak jsme se co chvíli zastavili na pivko, kecali a obhlíželi objekty. Bylo co okukovat. I my jsme budili celkem pozornost – tři postavy v maskáčích, s báglama a kytarama, no aby ne. Některé holčiny se i pousmály, ale jen málo – bylo to tam takové dost paďourské, ale to se dalo čekat. Už jsme v sobě měli asi čtyři piva a došlo nám, že Dářko je pro nás out. Na nejistých končetinách (v Mámošově případě na nejistých puchejřích) jsme se pinožili po cestě kolem Dářka. Sice už bylo pokročilejší odpoledne, ale lidí ve vodě fakt moc. Škoda, že v Dářku nežijou piraně. To by voda vřela, panečku.

            Nad mapou jsme se poradili, jak dál – cest bylo povícero, ale jen jedna vedla k rybníku se zavádějícím jménem Řeka. Mapa ukazovala, že to je i koupaliště – tak jsme si řekli, proč neznečistit přírodní zdroj vody tím, že se do něj ponoříme a omlátíme kameny krunýře špíny z těl. Šli jsme přes Radostín a Hlubokou – tam byla taková hospůdka a protože jsme už pomalu střízlivěli, dali jsme jedno, ale rychle a za chvíli už zahlédli první stany v malém kempu u Řeky.

            Procházeli jsme stanovým městečkem. Klasika – od starých áček po samonosné kopule, sem-tam ohníček. Byl večer a stanaři se pomalu chystali na kutě (ono bylo asi devět). U jednoho stanu si brnkal jakýsi chlapík na bendžo-pětistrunku. Pozdravili jsme se (kytary trčící z našich ramen hovořily jasnou muzikantskou řečí), prohodili pár slov a dohodli se, že ať zajde do místní hospůdky, že si zahrajem. Říkal, že uvidí – že už je večer bla bla bla.

Hospůdka byla taková klasická, celkem fajn. Sedli jsme, objednali pivka a rovnou se zeptali, jestli to můžem rozbalit. „Klidně, za půl hodiny zavíráme, tak si pár songů dejte.“ Ušklíbl se vrchní s vzezřením Petra Kalandry (to znamená, že tlustej modrookej blonďák to nebyl). Vytáhli jsme prkna a začali to té poloprázdné hospodě vařit. Během deseti minut se hospoda zaplnila k prasknutí, personál s povzdechnutím (ale ne zas tak ublíženým) rozjel výtoč opět naplno a začalo se zpívat, hrát a pít. Pan Bendžo dorazil i s rodinou, sedli si k nám a jeli jsme Greenhorny a bluegrassovky. Najednou koukáme, že vrchní má na očích přidělaný cedníky, na hlavě nějakou oranžovou věc s anténkou – prostě sec mazec radvanec. Pan Bendžo vlastnil dceru – asi 15 let, ale PŘEKRÁSNOU, takovou Nšo-či. Tak jsme se naparovali a hráli o to líp. Jenže Bendžo hlídal – i povídal, že to je občas náročný. No jasně, pěknějch trempů, co umí odloudit dceru, je všude habakuk.

            Hraní bylo prostě ÜŽASNÝ!! Přisedl si k nám takovej chlapík – že je tam se synem, že mu umřela žena; tak jsme mu rozháněly chmury hraním a pitím – po chlapsku, jak jinak. Taky u nás seděl člověk z kuchyně – říkali mu Nohavica a byl mu fakt trochu podobnej.

            Nakonec u nás přistál klobouk s prachama, které v té hospodě mezi sebou vybrali. Tak jsme za to objednali paňáky pro celou hospodu a tím jsme si zajistili nehynoucí slávu. Dokonce i majitel hospody a kempu – chlapík, co se mu říkalo Ďábel – si to moc pochvaloval a hned kul kapelu, dokud jsme byli žhaví. Když jsme mu ale řekli, že jsme Pražáci, tak posmutněl, protože mu bylo jasný, že z toho nic nebude.

            Co dodat. Končili jsme někdy k ránu – ale po paňákové smršti fakt nevím. Ten chlapík, co už neměl ženu (myslím, že se jmenoval Jirka) nám poradil se spaním – ta budova, ve které byla hospoda, měla i jakési pokoje na ubytování – dřevěná dlouhá teráska a x dveří do cimer s palandama. Nabízel nám i místo vevnitř, ale lehli jsme ven. V noci přišel vítr a déšť, ale naše vnitřní impregnace byla velice odolná a spali jsme jak mrtvoly.

Den VII.

            Ráno jsme vstali celkem brzo. Jirka udělal kafe, dal nám vychlazený plechovkový pivo (na zabití červa) a zkusil jít chytat ryby (a chytil nějaký kapry). Jak jednoho ulovil a dotáhl ke břehu, vyhodil ho z vody rukama za sebe. Jenže to neubrzdil a dal do toho sílu, aby mu ryba nezdrhla. V tom se otevřely dveře do kuchyně a vycházel Nohavica. No a jak ten kapr letěl vzduchem, tak vletěl přímo do těch otevřenejch dveří. A Nohavica se zmohl jen na : „Ty vole, tady skáčou ryby přímo do kuchyně!!.“ Počkali jsme si a dostali snídani, ale už nás pálila země. Jirka nás moc přemlouval, ať zůstaneme, ale neměl ani potuchy o Zlatých pravidlech vandrů, která hovořila jasnou řečí. Sbalili jsme se, se všemi se rozloučili (moc nás chválili a ptali se, kdy zase přijedeme) a vyrazili. Hned jsme se však zastavili, protože akorát přijel Ďábel – dal nám číslo s tím, že si URČITĚ zavoláme a přijedeme zahrát. Na cestu nám vrazil do ruky každýmu klobásu (dobrou) a ahoj, Řeko.

            Po silnici na Ždírec jsme probírali nejčerstvější zážitky a cesta nám pěkně ubíhala a najednou jsme byli ve Ždírci a věděli, co dělat – trochu jsme to tam znali z práce. U hlavní cesty je celkem dobrá hospoda – pořádně jsme se najedli a tím na nás sedla lenora, protože spaní bylo velice krátký. Mrkli jsme do mapy – museli jsme se dohodnout, co a jak, protože konec vandru se (bohužel) přiblížil a kraj nebyl zrovna turisticky přitažlivý. Ale ze Ždírce do Chotěboře se dalo oklikou jít po turistickejch značkách a vypadalo to celkem ucházejícně. Potřebovali jsme po žluté do Nového Studence, kde jsme se chtěli napojit na modrou. Ale po východu ze Ždírce šla značka kolem takového cípu lesa, že jsme neodolali a asi na hoďku to zalomili. Sotva jsme otevřeli oči, hned bylo líp. Pavel strašil Mámoše flaškou té hnusné whisky – ten se bránil, že fakt nechce. Jenže Pavel byl fýrer (to si vzpomínám zcela určitě) a tak Mámoš musel. Aby mu to nebylo líto, dali jsme si taky, čímž jsme tu hnusotu zprovodili ze světa. Pavel se rozhlédl, kam by láhev pohřbil. U lavičky kousek od nás byl odpadkáč. Plechovej. A na té lavičce někdo seděl – zády k nám. Tak se Pavel po špičkách připlížil a s velkým rámusem tu lahev hodil do plechového odpadkáče, až ten člověk nadskočil. Balili jsme a kolem prošla zdálky půvabná slečna se psem. Urychleně jsme se vydali na cestu, abychom obhlídli terén – ale potvrdilo se rčení „Čím dál, tím líp.“ Protože čím blíž, tím hůř. Za hovoru o všem možném jsme došli do Nového Studence. Začalo být už docela teplo. Času jsme měli už víc než dost, tak jsme se sháněli po nějakém pivu. Ale nikde nic. „To nevadí, ve vedlejších Podmoklanech určitě bude,“ shodli jsme se. Ale prd – nebyla. Tak jsme aspoň vysomrovali vodu (protože horko už bylo velký a žízeň ještě větší) a dostali i cennou radu: „Nejbližší hospoda je hospoda U Mikešů v Dolním Sokolovci.“ To bylo asi 10-11 km. Uffffff. Tak jsme vyrazili po silnici. Hrůza. Samozřejmě nám nikdo nezastavil, když jsme zkoušeli stopovat – a ani vlastně provoz nebyl bůhvíjaký; a samozřejmě, že to málo jezdilo hlavně v protisměru. Tak jsme za hovoru a pomalu prosakujícího sakrování došli na křižovatku ke Štěpánovu. Na chvíli jsme si sedli a odpočali a napili se vody. Byla tam autobusová zastávka a hádejte, kdy jezdí přes Štěpánovice do Chotěboře autobus? No jasně – ve středu, v půl šestý  a v prosinci. No nic – vzhůru na svoje a tradá na Sokolovec, ještě šest kilálů a jsme tam. Pomalu nám mrznul úsměv na ksichtech a totální krize nastala v závěrečném úseku z Bezděkova – cesta vedla do mírného, ale vytrvalého kopce. Jazyky na patách, došli jsme na kraj Sokolovce a podle šipek našli hospodu U Mikešů. Ještě jsme stihli dělat srandičky, že budou mít zavřeno – ale neměli. Sice ještě neměli úplně otevřeno, ale sympatický majitel nám pivo dal. Sedli jsme si ven a pili, když tu za námi ven vyšel ten majitel a ptal se, jestli budeme hrát, když vidí ty kytary. Překvapeně jsme se na sebe podívali a co by ne – přikývli. S tím, že počkáme na večer, až bude víc lidí. „To jo, tady bude plno,“ říkal chlapík, „dneska začíná olympiáda, bude nátřesk“ V průběhu času se začali trousit lidi. Pomalu  jsme dopili a přesunuli se dovnitř – akorát, protože hospoda už byla fakt plná. Vetšinou starších lidí – jen u jednoho stolu seděl takový chlapík 35-40 let a s ním jakási blonďatá slečna, asi dcera. Pěkná. V rohu přímo nad námi byla televize a tak jsme aspoň na chvilku měli pocit, že všichni čumějí přímo na nás. Ale chyba - všichni čuměli přímo NAD nás.

            Začala olympiáda. Nastupovali jednotlivé státy, hrály se hymny a komentátor povídal, kdy že to půjdou Češi. No a když se zelenožlutomodré – co to kecám: červenomodrobílé bundy objevily, tak jsme i s kytarama vstali a začali hrát Českou hymnu. Hospoda vstala, všichni zpívali a tím jsme si pro ten večer zajistili nesmrtelnost. Pak totiž vrchní bednu vypnul a začala naše produkce. Hráli jsme jak zamlada a za chvíli nám začaly přistávat před nosy paňáky. Chlapík s pěknou dcerou se s náma dal do řeči – respektive si přisedl a zpíval a tak.

            Jak tak na nás lidi pokřikovali, co by chtěli zahrát, všiml jsem si, že i ta pěkná dcera (blondýnka s modrýma očima) zpívá – tak jsem se, coby volný a svobodný mládenec, na ní začal culit a tak. Pak jsem za ní šel, ať si jde k nám sednout a tím jsme se dali do řeči. Kluci zrovna říkali jejímu tátovi, že má fakt pěknou dceru, bez urážky, kámo. No a jaké bylo jejich megapřekvapení, když se dozvěděli, že to je jeho manželka!!!Mě to řekla přímo ona – protože jsem se na tzo taky zeptal.

Fakt vypadali, že jsou od sebe dobře dvacet let – jenže on byl trochu proplešlý a s fousama, a tak vypadal starší – a ona vypadala o dost mladší. Tak jsme si přiťukli na seznámení a hrálo se dál.

            Někdy v noci už jsme toho měli dost – také proto, že jsme absolvovali druhé super hraní za sebou (i tu paňákovou smršť). Ptali jsme se, kde se dá spát. „U nás,“ rozhodl „taťka“ a „dcera“ jen nadšeně přizvukovala. Tak jsme se už dost hotoví vydali nějakou zkratkou na silnici a nocí do Horního Sokolovce, kde bydleli. Jak jsme tak šli nocí, najednou cítím, že mě něco leze po tlapě. To mi „dcera“ vzala za ruku a tak jsme se v noci vedli. Hmmmm, to jsem teda zvědavej.

            Přišli jsme k nim domů – my a ještě nějaký jejich bratranec. „Dcera“ (fakt už nevím, jak se jmenovala!) udělala pořádná kafata, přinesla nějakou buchtu nebo bublaninu, i pivo tam bylo; a tak jsme seděli na dvorku trochu zanedbaného hospodářství a povídali si – hlavně my jsme vyprávěli zážitky. V jeden moment si vzpomínám, že se „dcera“ hádala s tím bratrancem, kolik palet se naloží do kamiónu. „Taťka“ už šel spát a tak jsme zůstali jen my. V dálce už začalo trochu modrat nebe – svítání. „Kam nás uložíš,“ zeptal jsem se. „Pojď, ukážu ti.“ Zašli jsme do jakési stodoly – tma jak v pytli. Povídám: „Kde se tady svítí“ – ale víc jsem neřekl, protože „dcera“ mě nahmátla a začala mě líbat. Bůhví, jak by to dopadlo, kdyby se za chviličku ve vratech neobjevil ten bratranec, kde tak dlouho jsme.

            „Dcera“ mi pak seděla na klíně a aspoň mě hladila po ruce a tak – jasně, že jsem si to užíval (jsa momentálně bez ženský). Kluci šli potom spát, bratranec odešel – a tak jsme si povídali, jak ona žije. Najednou byla jak hromádka neštěstí – zamilovala se do staršího a teď to neklape, tak si každý dělá, co chce. Ale stojí to za prd, peněz málo – a podobné věci všedního života. Už žádný výbuch. Ještě že tak. Nebylo by to košer – a už vůbec ne, když o pár metrů dál spal její manžel.

            Nakonec – už za světla – jsme šli spát. Každý sám.

Den VIII.

            Probudil jsem se hned po tom, co jsem usnul. Tedy – připadalo mi to tak. Spal jsem asi hodinu.

            Taťka už byl vzhůru – dal nám pivo, kafe a zbytek buchty. Nasnídali jsme se, ale bylo nám jasné, že mizíme. TADY už jsme byli fakt dlouho. Rozloučili jsme se s nimi – nakonec vylezla i „dcera“, dost zaražená a posmutnělá. Když jsem jí podal ruku, ještě mě potají pohladila. Dali jsme si pusu a sbohem.

Myslel jsem na ni, jak jsme šli podmračeným ránem do Chotěboře. Ale – každý je svého štěstí strojvedoucí.

            Pomalým tempem jsme stoupali silnicí k Chotěboři. Měli jsme ještě v hlavách. Občas kolem projelo auto. Po prudším kopečku se zaleskly mokré střechy prvních chotěbořských baráčků – samé hogofogo novostavby. Řekli jsme si, že musíme zabít červy, tak hospoda s pivem a česnečkou byla jasná volba. Dobré to bylo. Ale jak jsme vylezli ven, tak se Mámošovi najednou udělalo pěkně blbě. Bílej jak stěna, motání hlavy – sedl si na zídku a vypadal nedobře. Ale nakonec se zmátořil. Pomaloučku jsme se domotali na nádraží a počkali na příjezd lokálky. Jeli jsme do Ředkáče, kde už na Mámoše čekala Terka.

Ve vlaku už to bylo zase v pohodě – smíchy a vtípky. Vedle na čyřce jela postarší paní, celá v červeném. Pavel jí udělil trestné foto. „Proč mě fotíte?“ rozhořčeně na nás ta paní. „Protože se nám líbíte,“ kontroval Pavel. „Tak to jo,“ roztála almárka.

            Vyklopili jsme se ve Světlé a šourem se vydali po silnici až do Ředkovce. Procházíme bránou a já sedl na prdel: venku u posezení sedí můj táta s mámou a s malým synovcem!No nářez. Hned jsme se všema přivítali – s Honzou, Markétou, Kikinou, Terkou a našima. To bylo povídání a vyprávění!Zahltili jsme všechny příhodama a historkama – a samozřejmě jsme nebyli nasucho, takže i dnes jsme se všichni pěkně prdli. Fotili jsme si pupky a tak, vedli řeči – ale už jsme nehráli.

            Mámoš zrádce se mezitím vysprchoval a převléknul, takže smradlavej jsem zůstal jen já s Pavlem. Taky jsme měli svůj pokoj – Mámoš spal s Terkou (a asi s ní i spal). To musela bejt na osmnáctce atmosférka.

Den IX.

            Co dodat? Poslední den vandru. Měli jsme odvoz – Terka nás všechny naložila do auta a oddrkocala do Prahy.

            Všechny věci jsem vyvětral a vypral, ale vzpomínky na tenhle vandr jen tak nic nevyvětrá.

KONEC