Konětopy 2004

 

 

            I navrátilo se teplo zpět do České kotliny. Osychala dlažba i hrtan, první pupence začaly nesměle lákat ještě šmejdem poletující hmyzouky a protože jsme měli chvilku pro sebe (né ten blbej časák, ale víkend), tak jsme vymysleli návštěvu Konětop, již léta tradičního zahajovadla sezón (s výjimkou těch, kdy jsme jako zahajovadlo použili nějakou jinou lokalitu – což je jasné, ale chci to napsat delší).

 

Den I

 

            Sobota dopoledne to jistila – co taky dělat od pátku na Konětopech, že? Dokodrcali jsme se na Masa Ryčku, zakoupili jízdenku naší vezdejší a hurá směr Rakovník. Cestou jsme svejma vandráckejma kecama zaujali průvodčí, která se s náma bavila průběžně až do Rakáče. Nevím, jestli jsme cestou hráli – možná jo, možná ne.  Ale to je celkem fuk. V Rakáči jsme měli fůru času na přestup. Hospoda byla jasná volba. Dali jsme pivka a cítili se svátečně; ve vandrovním, na cestě a v hospodě. Pak přišla i průvodčí. Koupili jsme na oslavu šampus – to celá ta zaplivaná nádražní knajpa čučela. S průvodčí jsme probrali svět průvodčích a vůbec drážních živočichů. Když jsme to dopili, cítili se ještě svátečněji, protože šampus je opijum pro všechny. Naklátili jsme se do motoráčku směr Mutějovice a už jsme si to mečeli mezi polema na nechráněných přejezdech.

            Mutějovice jsou pěkné nádraží. Jejich dvě hlavní devizy jsou klid a jemným štěrkem vysypané dlouhé nástupiště. Pro necvičené oko je to prdel světa v lese. Pro nás ideální hřiště na mini peting – nebo jak se to čte, ten „petanque.“ I vytáhli jsme koule a petánčili a petánčili. Nějaké dvě hoďky jsme takhle pohazovali. A pak byl vydán fíreří rozkaz zvednout pozadí a vyrazit.

            Cesta z Mutějovic vede dál po žluté. Nejdřív se pěkně zavrtá do lesa a pak se ukažte, bardi, protože se drápe přímo do krátkého, ale prudkého svahu. Funěli jsme, funěli, a ukazovalo se, kdo jak drží životosprávu. V našem případě to byla spíš smrtispráva. Ale dokázali jsme to a stáli jsme o pár výškových metrů výš. Pohráli jsme si s nevidomýšem, který se snažil prosmyknout do trávy a další zastávka byly Kounovské řady. Popřemýšleli jsme, kdo a proč tam ty řady udělal – ale připojili jsme se jen k celé řadě mnohem chytřejších badatelů; přišli jsme na prd. Za hájovnou jsme odbočili na modrou a došli k silnici. Protože především fírer Mámoš měl žízeň, natáhli jsme to na Pnětluky do hospody – takové klasické venkovské hospody s milou postarší výčepní. Pivo už bylo dost laciné a dávalo tušit, že jsme v kraji, kde měsíční výdělky nejsou ani náhodou na republikovém průměru. Už se schylovalo k večeru a do Konětop to byl ještě kousek (asi 4 km). Šli jsme courem po silnici a užívali si chladný, jarní vzduch. Cestou jsme pěli pochodové písně – „Až já budu svatý“, „Cesta byla suchá“ Vlevo za potokem pod lesem šel nějaký pár mládeže. Viděli kytary, slyšeli řev a tak se s námi dali do řeči – kam že jdeme a tak. Nakonec nás došli u podjezdu trati – byl to mladý kluk s holčinou – celkem ucházející. Oba byli z Konětop. Řekli jsme, že jdeme do konětopské hospody (tradice před výstupem k jeskyni) a že si tam eventuelně zahrajeme. Šli nakonec s námi.

            Konětopská hospoda je super – vesnická s pěknou sbírkou pivních etiket (některé jsou už asi fakt raritky) – nevaří se (potom, co vrchnímu umřela manželka); pouze utopence, klobásy a tlačenka; a pivo. Sedli jsme ke stolu, dali pivka, paňáčky zelené, poplkali a nakonec jsme ty pádla vytasili. Klučina s holčinou koukali a ten kluk, že kousek vedle na hřišti bude večer táborák, jestli bysme nechtěli jít tam. Proč ne. Kluk nám mezitím vyprávěl, že je mu téměř 16 a té holce 14; že jí má moc rád a že si na ní počká, že to nechce uspěchat; že se ve vesnici starají o malé děti – dělají pro ně soutěže, táboráky a tak. Celkem rozumnej a fajn

Přesunuli jsme se později k táboráku.

            Vesnické děti a pár dospělých, basa piv, nějakej tvrdej a kazeťák, který byl vypnut a poslouchala se naše produkce. Protože osazenstvo tvořilo pár cikánů, jeden si pak od Pavla půjčil kytaru a mastil tam nějaké Michaly Davidy a podobné drtě – i na rodné cikánské došlo. Byli v pohodě a i ostatní říkali, že se to tam dost vyfiltrovalo.

            Sedělo by se fajn – ale zábava upadala a tak jsme řekli „Dost“, sbalili se a už podroušení se ještě nocí vyškrábali na kopec a do jeskyně. Viděli jsme prdlajs, ale i tak to byl zážitek, hustým lesem se drápat kamsi. V jeskyni jsme za svitu baterky rozdělali ležení a usnuli, jako když nás do jeskyně hodí.

 

Den II

 

            Ráno na Konětopech…..Mámošovi se nechtělo ze spacáku. Nechali jsme ho hlídat a vyrazili s Pavlem na dřevo. Pokukoval jsem po větvích a souškách a viděl jsem Pavla, jak táhne svojí dávku k okraji plošiny; pod ním byla jeskyně. Pavel bez přípravy shodil zásobu dolů – a akorát Mámoš vyšel ven, podívat se, jak se ten svět točí. Obdržel klacky na hlavu (ale ne nějak drsně) a samozřejmě hulákal, co je to za vraždu. Takže pak už jsme s Pavlem vždycky řvali „Bacha, letí!.“

            Dřívího jsme měli víc než dost – rozdělal jsem oheň a bylo veselo. Vzpomínal jsem, jak jsme před lety jeskyňku objevili a tak – a také jsme debatovali o tom, že když jsme tam spolu byli prvně, tak těm mladejm, co jsme je potkali, byli dva roky!!!Začali jsme se cítit dost staří – takže rychle nějakou aktivitu. Trochu jsme poopravovali napůl zničený násep před jeskyní a trochu poklidili vnitřek. Pak mě popadla kouřová a začal jsem hledat fajfku dědka. KUA, gde ta fajfka je? To už se i Mámoš probíral věcma – kde má svůj náramek na ruku? Nemáme. Byl jsem trochu nesvůj – fajfka dědka byl dárek a nechtěl jsem o něj přijít. Jediné místo, kde to mohlo zůstat, byl táborák. Uhasili jsme oheň a vydali se dolů do vesnice.

            Na místě táboráku nebylo nic. Někdo to musel sebrat, hergot. Šli jsme se poradit do hospody. Už měli otevříno – sedli jsme si ven na lavici a přemýšleli, jak to udělat. Kolem jezdil takový malý kluk na kole a pořád po nás koukal. Jen tak ze srandy jsme se ho zeptali, jestli náhodou u táboráku nic neviděl. „Já ne, ale tady od vedle něco našel,“ povídá mrňous. No to bylo rozuzlení!Poslali jsme ho pro toho nálezce. Přinesl řetízek a ochotně vyklopil (zrádce), že fajfku má jeho kamarád na druhém konci vesnice. Tak jsme tam všichni zašli. Kluk to celkem ochotně přinesl – že fajfku chtěl dát tátovi a zapalovač si nechat. Všechny věci byly na svém místě a svět byl zase pěkný. Poděkovali jsme těm klukům, vrátili se do hospody na oslavnou zelenou a já si hned nacpal a bafal; i Mámoš měl ruku schválně vystrčenou ven, aby byl řetízek vidět.

            Den se přehoupnul do odpoledne. Šli jsme na zastávku a během čekání si dali pár petingů. Při přestupu v Rakáči jsme stihli koupit plechovkové pivo, což nám pak po cestě domů přišlo vhod. V našem kupé seděla celkem pěkná holčina – četla si knížku, ale jako kdysi jeden chlapík dost dlouho neotočila jedinou stránku, protože se culila našim kecům. V dobré náladě jsme kecali a těšili se ze zahájení sezóny. Stihli jsme i probírat plán na léto.  Ať tak nebo tak – určitě někam pojedeme. Takže AHOJ sezóně 2004!