Klasickej začátek vandru – víkenďáku: chtěli jsme jet už v pátek navečer, jenomže nás práce zapařená globální krutě zadřela a tak jsme nestihli nic. Všechny vlaky ujely.

Strávili jsme teda páteční večer v pražskejch putykách.

               V sobotu ráno jsme se ospale dopotáceli na Masaryčku a cestou jsme v metru zmerčili nějaký kolegy vandráky. Protože jsme ráno měli „dost času,“ spěchali jsme k pokladnám rychlým krokem, ale když jsme viděli, že kdybysme stáli frontu, tak čekáme ještě teď, zkusili jsme si profesi, zvanou „černopasažérství.“ A málem nám to prošlo, ale to předbíhám.

               Ve vlaku, asi proto, že všichni čekali na lístky, jsme měli kupé sami pro sebe. I vybalili jsme nástroje, celý zaprášený od toho, jak na ně nikdo nehraje, a hrábli poprvé na vandru a v týhle sezóně do strun.

Moc to neladilo, tak jsme vytáhli ladičku; ladíme a hrajem a najednou se šouply dveře a v nich vandráci z metra! Kluk a holka. Kluk vytáh kytaru, co prej budeme hrát; a začal moc pěkně: „Tancuj tancuj.“ Za hraní podobnejch shitů nám cesta uběhla příjemně až do Lovosic, kde jsme, asi jako dalších deset miliónů lidí, nastoupili do motoráčku asi pro sto lidí – bylo hrozně narváno a Yedowa Chüže dokonce stála!, i když Vajíčko přidřepával na klandru u dveří.

A tady se musím kousek vrátit – ve vlaku do Lovosic přišel cvakátor a prodával nám lístek; nevěděl, co to je Úštěk, tak jsme mu řekli, že to je od slova „uštěknout,“ třeba: „Pes si uštěknul hubu,“ a jak řekla ta cizí vandrovní pipi – pak si jí zase naštěknul zpátky.

               Ve vlaku z Lovosic do Úštěku so s náma povídala nějaká starší paní; říkala, že vandráků už tolik není a že to vandrování vůbec zaniká. Dávali jsme jí za pravdu a pokyvujíce řepama jsme pozorovali sad Prašivců (stromy byly okudlaný a vypadaly jak postavičky z Mrazíka). Asi po hodině kodrcání jsme se vyhrabali z útrob lokálky a rozhlíželi se po nádraží.

Uviděli jsme špičku kostela a vydali se po stopách ostatních lidí, kterejm došlo, kde je „centrum“ o něco málo dřív, než nám. Ploužili jsme si to do kopečka a patama brousili chodník – žádnej spěch. Přišli jsme na náměstí; měli tam moc pěkný ruchadlo na soklíku, asi socha. Hospoda otevírala v deset a bylo devět padesát – nechali jsme za dveřma věci a šli do krámku pro papů na večer a na neděli; náš nákup se skládal z párků, konzerv s lečem, chleba a zelený. A ještě paštička tam byla. S touhle plnohodnotnou potravou jsme si to šinuli náměstím zpět k hospodě.

Nevím, proč na nás všichni tak čuměli, snad proto, že jsme se ráno zapomněli učesat.

               Zavládlo období hladu a v hospodě nám doporučili jinou, kde se vaří; došli jsme tam a kníratej číšník nám přines pivo a aso po půl hodině i objednanej guláš s osmi. Vychutnali jsme si tu dietní lahůdku a už jen tak posedávali. Najednou Vajíčko, že by si ještě něco dal – buchty a kafe, a jak to řekl, tak mě tím nakazil a jí na ně dostal chuť taky. Vrchní říkal, že nemá a ani se nenechal zviklat, že by řekl svojí mamince, ať nám napeče ona; tak jsme mu šli za tu jeho ochotu aspoň posrat hajzlík. Zaplatili jsme a šli před hospodu k pomníčku, kde jsme zabalili jídlo do usáren – brát na dvoudenní vandr žracáky nám přišlo zbytečný, asi jsme si mysleli, že jídlo poneseme v igelitkách.

Koukám na silnici a vidím něco hrozně velkýho a hnusnýho. Žábu. Vlastně dvě na sobě. Šli jsme blíž, udělali si fotku a aby jí něco nepřejelo, Yedowa Chüže domlouvala; ale ona se ostentativně dívala jinam a bylo jí to jedno. Tak jsme ji všema legálníma donucovacíma prostředkama dokopali ke schůdkům, do kterejch jí ale bylo potřeba dostat – jenže ty tři schůdky byly pro ropuchu nepřekonatelnej problém. Vajíčko si jí vždycky jednou botou šoupnul na špičku druhý boty a chtěl jí nadzvednout, jenže ta žába blbá vždycky spadla a ta druhá se jí držela jak klíště, asi byla přibitá.

Nakonec, po dlouhým úsilí, se podařilo žábu vykopat až nahoru. Mrcha bídná tam seděla, sotva dejchala, a po očku nás sjížděla nenávistným ropuším pohledem. Zabalili jsme a rychle šli, aby nám ještě něco neudělala.

               Cestou do kopce se nám na lebkách objevily první příznaky potu. Asi půl kiláku jsme šli a pak se na louce složili k odpočinku. Na žhavým poledním slunku se skvěle spí; taky když jsme se vzbudili, měli jsme pěkně rudý ksichty. Brnkli jsme nějakou tu píseň a ochutnali zelenej alkoholickej nápoj.

Vydali jsme se směrem k silnici, kde měla odbočovat červená značka na Helfenburk; šli jsme pak po ní lesem z kopce, přes potok, do kopce a kolem mýtiny, až se před náma objevila zřícenina – došli jsme tam, na nádvoří seděli nějaký manželé středního věku. Pozdravili jsme a vyšplhali na věž. A z ní byly vidět v dálce mraky a sem-tam i blesk. Slezli jsme a dole si sedli u ohýnku s těma manželama; byli tak asi jako kasteláni a opravovali to tam. Pak přišly jejich děti; dvě holky a kluk, hroznej puboš, a odnikud se začaly zjevovat postavičky dětí a jejich vedoucích. Začalo to tam smrdět člověčinou a tak jsme nechali Helfenburk za zády.

               Červená nás dovedla k silnici a silnice se vinula asi tři kiláky do Blíževedel.

Chcípali jsme žížní, a taky jsme hned ve vsi zapadli do putyky.

               Hrál tam na klávesy Václav Měkota, asi šedesátiletej chlapík, super bavič. Chvilku jsme tam poseděli, dali pár piv, nechali si natočit do gumový flašky pivo s sebou a ještě za světla vyrazili na Hřídelík.

Poprchávalo, tak jsme utíkali po červený. Pan Vajíčko nevěděl, jak je to daleko, ale hned za humnama vesnice se před náma Hřídelík objevil. Shodili jsme v jeskyni věci a šli hledat dříví, nanosili jsme hromadu a udělali oheň. Hořel a praskal a nás přepadla mlsná. Co sežerem? Buřty. Přes den jsme už každej do sebe nasoukal dva, byly totiž hrozně jemný a nedaly se opíkat, tak se žraly za syrova. Ale ještě jsme toho neměli dost a přišlo na řadu lečo.

Sytý a napitý jsme se povalovali v jeskyni a drbali o životě. Ještě větší kouzlo tomu dodalo pár písniček a tka večer příjemně utíkal, až asi v jedenáct jsme to zabalili a šli spát. Noc byla možná chladná, ale nám zima nebyla, ponivač máme teplý spacáky.

...

Ráno jsem se několikrát probudil a několikrát zase usnul, až jsme se vyštrachali ze spacáku kolem osmý-devátý.

               Vydrápli jsme se na nahoru na ochoz Hřídelíku, hráli vstávající vesnici, pozorovali babku, jezdící po zahradě s kolečkem hnoje a během toho si čistili zuby zelenou.

Pak zpět do jeskyně, zabalit a vyrazit.

               Ve vesnici na „náměstí“ se trousili lidi s nákupníma taškama; pomalu jsme se plížili za nima a vystopovali krámek, kde jsme nakoupili buchty a mlíko k snídani.

Sedíc na lavičce před krámem, pojídali jsme a sledovali cwrkot; nevěřili jsme vlastním očím, co všechno je možný na sebe po ránu navěšet za hadry.

S plnejma pupkama nás cesta zavedla k nádraží – vlak jel asi za hoďku a půl, tak jsme naše těla, znavený dlouhou cestou (asi tři sta metrů) složili ke stromkům, vystavili se slunečním paprskům a za chvíli, jako když nás do vody hodí. Pak zahoukal vlak a Vajíčko šel koupit lístky do Prahy. Měli jsme strašně spařený huby od toho ležení na slunci.

               Ve vlaku byly nějaký vandráci a chtěli, abysme hráli, ale my jeli jen do Úštěka; tam jsme hned museli na sociální WC (pan Vajíčko dokonce na dámskej, jak to nemoh vydržet). Zašli jsme na pivo do hospody na námku; tam, kde jsme měli v sobotu složený věci. Vzali jsme si pivo ven a sledovali dění;  přímo před náma se dělo ukrutný kino: kluk s holkou leštili škodovku. Ale jenom vevnitř. Luxovali, drhli vodou, pískem, hadrama, saponátama, a všechno aspoň třikrát, aby se to pěkně lesklo. Však taky, když to měli hotový, sezvali celou rodinu a všichni jim to chválili, jak jsou šikovný. Pak omladina nasedla do svýho „životního stylu“ a odjela na piknik.

Připadali jsme si jak v sedumdesátejch.

               Šel jsem pro kafe a pan Vajíčko zatím lákal lidi na kytaru; přivábil stařenku, nějakýho dědka a když jsem se přidal i já, tak jsme ulovili ještě jednu strašně hnusnou matku s rezatým fakanem.

Zandali jsme nástroje a vydali se k vlaku.

V motoráčku jsme hráli a zpívali a lidi čuměli. V Lovosicích na přestupu byl čas a tak jsme okukovali slečinky.

Ony nás ne.

               Přijel rychlík, všichni nastoupili, za chvilku přijel courák a tím jsme jeli my. Krajina kolem ubíhala a krátila nám tím poslední chvíle vandru.

V sedum večer nás mašinka vyflusla na Masarce a my v tričkách, kraťasech a se spálenejma fejsama chodili mezi lidma v bundách, džínách a sejrovejma ksichtama; tak jsme došli do Globálu a převlíkli se za floutky. Cestou na Smíchov jsme ještě rozebírali události z vandru, ale pak už jsme šli každej domu.

Stejně zejtra v práci máme na kecání o vandru času habakuk.