Jdi na obsah Jdi na menu
 


Novohradky - červenec 1997

21. 4. 2013

Náš další vandr, přestože jsme si slibovali, jak budeme jezdit každej víkend a každou volnou chvíli, se uskutečnil až téměř za rok. Teda přesnějc – za deset měsíců.

Ne, že bysme mezitím nikde nebyli; jeli jsme na Střelu, ale to byl vandřík celkem krátkej (vyjeli jsme jen na víkend), ale o to hodnotnějc, protože studená zima v nás vyvolala touhu po přírodě.

...

Ráno mi začal zvonit budík, ale mě nevzbudil, jelikož jsem už dávno nespal, tak jsem se těšil, že se mi ani spát nechtělo. Hodil jsem na sebe zelený hadry a jel na nádraží.

Pan Vajíčko už tam byl. Koupili jsme si jízdenky do Novejch Hradů a nastoupili do vlaku; jakmile se rozjel, oba jsme upadli do hlubokýho spánku.

V Českejch Buďkách na nás čekala lokálka do Novejch Hradů, v klidu jsme přestoupili a s náma dvě holky, nebyly ani moc hezký, ani moc vošklivý. Sedly si tak, aby na nás viděly a furt se smály. To jsme ještě netušili, že nás budou pronásledovat celej den.

Vystoupili jsme v Novejch Hradech a jukli do mapy – nádraží je od města vzálený asi sedum kiláků a nic tam nejezdí, tak holt po svejch. Po prvních asi dvou kilometrech začalo slunce docela připalovat a tak nastal čas na převlek. Protože jsme se převlíkali na návsi u křížku, počkali jsme, až se přestanou hejbat závěsy a přestanou jezdit auta. Sotva byly kalhoty dole, jelo kolem auto a v něm samozřejmě seděly ty dvě pindy z vlaku a smály se jako protržený. Po malý ostudičce nás čekal zbytek cesty do vytouženýo cíle, kterej přestal bejt jenom „městem Nový Hrady,“ ale už to byl cíl úplně jasnej a konkrétní, teda „hospoda ve městě Nový Hrady na náměstí.“

Ale před náma ještě cesta dlouhá.

               Nechtělo se nám jít pěšky - Nový Hrady mají dost nepraktickou polohu na kopci; tak jsme mávali na projíždějící auta.

„Kam jedete, kluci,“ zeptal se jeden, kterej zastavil. Jel tam taky, ale na námko nás však nedovez, protože zrovna probíhal nějakej jarmark. Vysadil nás teda u náměstí a my se prodírali skrz vietnamský a cigánský krámky, plný všech možnejch a nemožnejch věcí, směrem k hospodě.

Zapadli jsme tam, sedli a za chvíli už se nás číšník ptal, co si dáme. „Čtyři piva a jídelák,“ vybafli jsme na něj. Usmál se, odkráčel k výčepu a za chvíli je před nás postavil. Prví tam zajelo, jen to zasyčelo. Druhý jsme pili. K obědu byl smažák a hranolky. Ještě, než nám jídlo přinesli, zahlídli jsme dvě známý tváře; ano, pindy z vlaku vpluly dovnitř jak na vobláčku, ale jak nás viděly, začaly se - jak jinak – smát a vypadly, jak když jim hoří u zadku koudel.

Zaplatili jsme a šli se podívat na „trh.“ Stánkaři už uklízeli, ale nás přesto něco zaujalo: příšeně hnusný hrnečky, vyrobený z nějakýho žlutýho skla; za dvacku jsme si každej koupil jeden, protože jsme s sebou měli lahvinku Four Roses, tak abysme měli z čeho pít.

               Z náměstí jsme sešli dolů do Terezina údolí, což je uměle vytvořenej park s vodopádem, zříceninou a dalšíma zajímavostma. Bylo krátce po poledni a nám se nějak zavíraly víka. Došli jsme k vodopádu, hodili na zem konga a lehli do stínu. Probudilo nás až slunce, co nám svítilo do ksichtů. Stín utek asi tři metry od nás. Byl čas jít.

Procházeli jsme přes údolí a narazili na výletní hotýlek pro horních deset tisíc, kde jsme si chtěli koupit zmrzlinu, ale řekli, že maj rezervé a neprodali nám nic. Za hotýlkem se rožnilo prase.

               Pokračovali jsme údolím po zelený značce a obdivovali krásy místní přírody. Značka nás dovedla k silnici a po ní do Horní Stropnice, kde jsme hned hledali vhodný restaurační zařízení; po kratším pátrání se před náma zjevila hospůdka, postavená v přízemí rodinnýho domku. Zapadli jsme tam a kytary postavili do rohu, čehož si všimnul místní kořala, kterej na nás začal pokřikovat, abysme zahráli. To už před náma stály dva půllitry.

Nám se zpívat nechtělo a tak začal sám:

„Šukali hadi ještěrku

Když na šterku si hrála,

Ještěrka roztáhla nožičky

A vesele se smála.“

Vypadli jsme a vydali se po silnici ke klášteru, kterej jsme předtím už zdálky viděli ve vysokejch kopcích. Zplavení jak koně jsme po několikakilometrové štrece do kopce dorazili do Hojné vody, kde klášter byl. Usedli jsme opět do hospody a pokecali s místní hostinskou. Z venkovního sezení byl nádhernej výhled do kraje.

Přešli jsme do další vsi, Dobré Vody, která je ještě o kousek vejš, povečeřeli svíčkovou (hnusnou a s gumovejma knedlema) a koukli se do mapy. Kousek od nás je Kraví hora, zjistili jsme a hned se rozhodli, že tam půjdeme. Cesta na Kraví horu byla dost prudkým kopcem, po šutrech, lesem a křovím. Ale stálo to za to.

Bagáž ležela pod rozhlednoua my už šplhali nahoru. Super výhled na celý jihočesko; rozhodli jsme se, že tam budeme spát. Slezli jsme dolů, rozbalili spacáky, chvíli hráli, ale potom nás napadlo – co tady? A že možná zase půjdeme dolů. V tom přišla nějaká rodina;tatínek, maminka a dvě děti. Tatínek chtěl jít na rozhlednu a děti hned, že půjdou taky. Mamina zůstala dole a děti se samy bály, tak šel taťka s každým zvlášť, takže sám tu rozhlednu zmáknul asi čtyřikrát.

Pak odešli a my se začali nudit, tak jsme zase všechno zabalili, udusali oheň a vraceli se zpátky. Došli jsme až na rozcestí k silnici a vydali se dál. Věděl jsem, že kousek odtud je hospoda a směr byl teda jasnej. U cesty jsme míjeli autobusovou zastávku, což bylo ideální pozdější nocležiště.

               V hospodě nikdo nebyl, personál samozřejmě jo. Za chvíli přišla servírka a zeptala se, jetli by nám nevadilo, kdybysme zahráli. NÁM! Poslouchala a vlhla!

Za hodinku – dvě jsme se zvedli a šli spát do zastávky. Cestou bylo slyšte hřmění a my byli rádi, že nejsme na Kraví hoře, ale že máme střechu nad hlavou – sice střechu nad hlavou, ale pod sebou ten nejhorší beton, jakej snad vůbec existuje. Kusy kamenů nás tlačily celou noc a tak jsme spali jako fakíři (fuck-eaři); ale vzhledem k tomu, jak jsme byli za celej den ucaptaný, jsme usnuli prakticky hned.

...

Probudila nás zima. Bylo asi šest hodin, neděle ráno. Vstali jsme, vyčistili chrup, zabalili a už v půl sedmý nám naše nocležiště mizelo za obzorem. Ušli jsme po silnici asi deset kilometrů, cestou probírali všechno možný, ale začalo bejt strašný vedro, i když bylo teprv asi děvět třicet, a my už nemohli dál, měli jsme už taky dost hlad. Řekli jsme si, že v příští vesnici si odpočineme.

Tak jsme přišli do Pohorský vsi, což je poslední stále obydlená obec tímto směrem. Je tam jedna novostavba s obchodem a hospodou, asi pět chalup a dvě bytovky. Tři čtvrtiny obyvatel jsou cikáni.

Sedli jsme si na lavičku u krámku a dlabali zbytky ze včerejška – ňákou paštiku a chleba. Proto jsme byli velmi mile překvapený zjištěním, že obcod je už otevřenej a hospoda otevírá v jednu. Je to jasný, zůstáváme tady.

               Ještě si zjistit odjezd nějakýho vhodnýho spoje – jede kolem čtvrtý, teď ještě, kam pojedeme. Tak třeba do Trhovejch Sviní.

Měli jsme teda dost času, vytáhli jsme si kytary a začali hrát a zpívat a za chvíli kolem stály tři cikánský děti. Poslouchaly a za chvíli se jeden odvážil, jestli umíme zahrát „Sám sám vod Keli Femili.“ Hráli jsme, oni zpívali a přilákali dalších deset cikáňat, který se po chvíli votrkaly a začaly bejt dotěrný, braly si zpěvníky, nože a hrály si s nima. Jeden cigoš se díval na mojí kytaru a povídá: „Pane, vy máte gytáru z gumy.“ Další, trochu starší, stál kousek vod nás a vypadal, že je rozumu mdlýho a za chvilku začal smrkat do trávy. Ostatní o něm řekli, že „on nejni mentálně postiženej, von je jenom strašně pitomej.“

               Hospodu otevřeli už kolem dvanáctý.

Protože bylo příšerný vedro, seděli jsme v hospodě až asi do tří; asi za hodinu nám měl jet autobus, tak jsme vytáhli kytary a hráli si. Po chvíli se na obzoru objevilo několik zpocenejch postav; kluci, jako my. Dali se s náma do řeči, nechali si u nás věci a odkráčeli k hospodě. Přišli, až když měl jet autobus. Ptali se nás, kam jedeme; na odpověď, že do Trhovejch Sviní, nám řekli, že tam nic není, ať s nima jedeme do Budějic. Po cestě jsme hráli, kluci z druhý party hráli docela dobře; a tak se nám ve Sviních ani nechtělo vystupovat, ale museli jsme, protože dál už jsme neměli lístek.

Vystoupili jsme; vpravo JZD, vlevo nějaký silo – tak jsme si řekli: „Co tady?“ a předníma dveřma nastoupiuli zase do toho samýho autobusu. Všichni cestující i řidič si museli myslet, že nám šíbe.

Dojeli jsme do Českejch Budějovic, šli hned na nádraží a nevěděli, kam dál; když jsme chtěli v pokladně, aby nám něco doporučili, na nás koukali divně. Mrkli jsme na jízdní řád a řekli si: „Prvním vlakem pět stanic,“ což byl vlak na Českej Krumlov a pátá stanice je Dívčí kámen (teda – stanice se jmenuje Vlkov a je u ní hrad Dívčí kámen“). Ve vlaku jsme nabízeli průvodčí, ať si s náma cvakne, ale nechtěla.

Vystoupili jsme na opuštěným nádraží.

Sešli  jsme po polních cestách dolů k řece, nad kterou se tyčil hrad. Protože jsme byli hodně zpocený a šipnavý, stáhli jsme ze sebe hadry a hodili koupel. Ale pak jsme se vydrápali nahoru na hrad a tak ta koupel byla k ničemu. Jak jsme se dostali zase zpátky na nádraží, drala se nám oběma na mysl jediná věc: kde je tady hospoda? Zepali jsme se staršího pána na cestu; ukázal nám jí a nás polilo oba horko, protože to bylo nejstrategičtější místo: hospoda stála na kopci.

Když jsme konečně otevřeli dveře do lokálu, hned na nás výčepák přes mlhu z cigár mával, jestli má hned natočit dvě. Ukázali jsme mu, že čtyři. Opakovala se situace z Novejch Hradů.

               V hospodě byla dost nevázaná zábava. Místní občánek Čenda šel na vojnu a tak se pořád loučil se svobodou po svým. Všimli jsme si partičky asi tří holek, který toho už měly dost (v sobě). Dvě z nich brzo odjely domů. Jedna tam zůstala. Velice svérázným způsobem se s náma přivítala a sdělila, že sej menuje Jitka. Za pár minut nám, nevim proč, oznámila, že se jde s kamarádama koupat.

Asi za hodinu jsme vypadli i my a hned na silnici před hospodou jsme jí potkali. Vracela se od rybníka, mokrá vod hlavy až k patě a nadávala na ty kretény, c ojí tam hodili. Byla jí zima, tak se začala svlíkat. Nakonec si nechala jen podprdu a kalhotky; i boty si sundala. Pan Vajíčko jí půjčil kongo a zeptali jsme sej í, kde bydlí. Řekla, že pojede stopem a že bydlí ve vedlejší vesnici, v Holubově. Dovedli jsme jí až domu. Její rodiče na nás koukali vražedným pohledem, Jitka to asi neudělala poprvé, když jí vyhrožovali léčebnou. Ještě, než jsme odtamtud vzali dráhu, řekla nám Jíťa, že nás bude čekat zejtra v deset u rybníka.

„Uf,“ vydechli jsme si, když jsme vypadli. Nad náma zářily bílý hvězdy a nahoře na Kleti svítily červený světla.

„Tak kam půjdeme spát?“

               „Mohli bysme tady tudy tou stráňkou a tam se někde uložit.“

Cesta stráňkou přes maliní, ostružiní, kopřivy, bodláčí a troje ostnatý dráty byla fakt drsná. Najednou jsme opd nohama cejtili heboučkou travičku, tak jsme ještě kousek šli a pak se uložili ke spánku.

...

Ráno kolem šestý se nám u uší ozval strašnej rachot. Otevřel jsem voči a viděl, že pan Vajíčko už taky kouká a taky na mě. Chvíli jsme na sebe tázavě čuměli a pak se rozhlídli kolem sebe.

Leželi jsme kousek od rohovýho praporku fotbalovýho hřiště; na druhý straně, asi deset metrů vod nás, byly koleje, po kterejch práv projel ten, kterej nás vzbudil a za hlavou nám projížděly auta a autobusy s lidma do práce.

Na druhý straně hřiště byly dvě cesty: jedna naše, včerejší večerní, ústila z křoví jen málo metrů vod hlavní, prašný, která vedla na hřiště z místa, odkud jsme včera šli.

K snídani jsme si uvařili čaj, snědli nějakou konzervu, došli si nakoupit do krámku a v deset jsme se šli podívat k rybníku. Po krátkým hlednání jsme našli Jitku s jejíma kámoškama na břehu pod vrbičkou, ale její včerejší družnost byla ta tam a tak jsme jí nechali napospas svýmu osudu. Šli jsme na nádraží, kde jsme potkali Renču – ta byla včera taky v hospodě ve Vlkově. Zahráli jsme pár písniček, přišla i Jitka vod rybníka, ale za chvíli už s náma uháňel vlak zpátky na Budějovice.

Z nádraží jsme se vydali hledat něco k snědku. Původně jsme měli v merku McDonald, ale nenašli jsme ho, tak jsme zapadli do velice příjemný restaurace, na kterou jsme cestou narazili. Sedli jsme ke stolku na zahrádce a do oka nám padla slečna, sedící SAMA u stolku za náma. Byl to téměř ideál krásy. Mysleli jsme, že čeká na nějakýho chlapa, ale překvapilo nás, že si k ní přisedla starší bába. Tak jsme ji nechali bejt. Servírce jsme poděkovali a slíbili, že její pajzlík budeme doporučovat. Vraceli jsme se po pěší zóně a stál tam ten McDonald, tak jsme neodolali a šli si jako správný trempi koupit něco na zub – amalgám to nebyl.

Dřepěli jsme na venkovní zahrádce, žrali hamburgery, pili kolu a ke každýmu, kdo šel kolem, jsme měli nějakou poznámku; tak třeba jeden chlapík vylez z obchodu, zastavil se, chvíli simuloval přemejšlení, pak se otočil a vrátil se zpátky. A to bylo pořád něco. Došel jsem koupit Vesuv (svíčku), abysme si měli večer čím svítit.

Odešli jsme na nádraží.

Nevěděli jsme, kam pojedem. Seděli jsme v hale na lavici, když kolem nás táhla holka dalmatina, nebo spíš dalmatin jí. Ptala se nás, kam jedem, a my na to, že ještě nevíme. Ať prej jedeme s ní do Temelína. Že by Temelín bylo ideální místo pro vandr, to teda ne. Za okamžik si proti nám sedly tři holky a bavily se našima stupidníma vtipama a řekly, že jednou do Krumlova.

               Jeli jsme nakonec s nima. Cestou ve vlaku se celkem nic nedělo a tak, když jsme v Krumlově vystoupili z vlaku, šli jsme hned do první putyky. Z holek vylezlo, že jsou odněkud ze severní Moravy a že jednou z nějakýho festiválku.

Chtěli jsme se vrátit zpátky do Vlkova a jít tam do hospody, jenomže už nic nejelo. Tak jsme chvilku pokecali s výpravčí o problémech Českejch Drah a pak šli i s holkama na autobudovou zastávku, rozsvítili Vesuv a chvilku hrábli do strun. Začalo pršet. Autobus přijel a my s ním odjeli až do Vlkova, na chvíli zašli do hospody a pak rychle do hajan. Útočištěm nám byla stará rozbitá nádražní budka, která ale měla, zaplať pámbů, zdravou střechu.

Ráno pořád ještě pršelo. Zabalili jsme, počkali na vlak; holky jeli do Krumlova a my zase do Českejch Buděk.

...

Cestou jsme probírali, jak je zvláštní, že každej večer máme nějaký ženský. A ani dnešní den neměl bejt vyjímkou.

V Budějicích jsme se šli cournout městem, koupili flašku bourbonu Madlenka a jak se tak procházíme ulicema, najednou jsme potkali Moniku Nývltovou s její kámoškou Eliškou, tak jsme na chvíli hodili řeč a rozešli se.

Vrátili jsme se na nádraží a zase nadešel problém, kam jet. Hodili jsme si korunou, jestli směrem na Vreselí, nebo na Třeboň. Nakonec jsme jeli do Jindřichova Hradce.

Cestou jsme projížděli Kardašovou Řečicí, kde přistoupila holka ve žlutejch kalhotách. Vystupovala stejně jako my, v Hradci. Šla před náma až na náměstí. V Hradci jsme zase potkali Moniku, na stánku si koupili zmrzlinu a šli zpátky na nádraží, kde jsme zase potkali Žlutý kalhoty, kvůli čemuž jsme se rozhodli vystoupit v Kardašový Řečici; holka se žlutejma kalhotama sice taky vystoupila, ale zmizela neznámo kde. Prošli jsme Řečicí až na náves a tam si v hospodě dali pivečko, chvíli poseděli a táhli dál po silnici směrem na Nitovice. Po chvíli jsme si sedli a začali si brnkat.

A najednou k nám po silnici kráčely ladný dívčí tvary. Zeptala se, jestli si může přisednout a poslouchat, že jde do Nitovic na třídní sraz. Jmenovala se Tereza a zcela samozřejmě se s náma přivítala pusou. Šli jsme s ní až do Nitovic, ona zůstala a my šli dál. O kus dál na křižovatce si pan Vajíčko zul boty a léčil puchejře, zatímco kolem jezdily auta. Smáli jsme se zelenýmu fáčku, co jelo jak posraný. Obuli jsme boty, vydali se na cestu a ušli sotva dvacet metrů, když se proti nám vracelo to fáčko a v něm holka, stará asi jako my. Koukali jsme na ní, ona zastavila a vzala nás do další vesnice, kde s náma poseděla chvíli v hospodě. Ale nakonec jsme se s ní vrátili zpět do Kardašovky, kde bydlela, holka vzala z domova psa a šla s náma k místnímu rybníku, kde jsme společně probděli noc a vyzunkli Madlenku. Když jsme jí ráno vedli domů, byla celá naměkko a při loučení jí vlhly oči a možná i něco jinýho, tak jsme radši rychle šli. Jmenovala se Zuzana a daroval jsem jí na rozloučenou ten svůj hnusnej hrneček, protože pan Vajíčko svůj už rozmlátil při neopatrný práci s baťůžkem.

Odešli jsme kousek za Řečici a chtělo se nám spát; pomalu vylejzalo sluníčko. Na pravý straně jsme viděli uprostřed pole takovej zalesněnej pahorek, ideální místo ke spánku. Jak jsme se drápali úvozem ze silnice na pole, dělali jsme si srandu, že by v lesejku stály odestlaný postele. Prošli jsme zaroseným polem a když jsme do lesíka přišli, neznalo naše překvapení mezí! Uprostřed loučky stálo kanape! Abysme se nehádali, lehli jsme si oba na zem a za chvilku usnuli jak špalci.

...

Asi v půl jedenáctý nás probudilo ostrý, pálící slunce. Vstali jsme a vyrazili do Řečice na snídani. Zuzana naštestí nikde nebyla.

Zašli jsme do samošky pro rohlíky a mlíko, každej jsme si ho koupili litr a to bylo dost. Pan Vajíčko už ho nemoh dopít, tak ho hodil do odpadkovýho koše před krámem; hned, jak mlíko dopadlo, řek, že doufá, že koš není děravej.

Byl.

Čůrek mlíka pomalu vytékal z koše a mířil k silnici. Zmizeli jsme jak pára nad hrncem.

Zuzanu jsme sice nepatkali, zato na nádraží stála naše stará známá se žlutejma kaťatama. Jeli jsme do Veselí a ona taky. Šli jsme si ve Veselí něco koupit a pak jeli do Třeboně. V Třeboniu jsme vystoupili z vlaku a zamířili přes celý město do centra. Za chvilku jsme si všimli žlutejch kalhot asi sto metrů před náma. Dohnali jsme jí a řekli, že už jí vídáme dost často; a ona, že už si nás taky všimla. Chvíli jsme si povídali o ničem a když odešla, zkonstatovali jsme, že to je pěkná pidlina. V zámeckým parku jsme si odpočinuli a šli na námko, u kašny sedli a hráli na kytary. Kolem postávalo pár lidí, tak jsme za chvíli zabalili a že půjdem na stanici. Najednou přijel chlápek na kole, že nás poslouchal z hospody a že je škoda, že už jdem.

               Šli jsme do stanice Třeboň – Lázně a dělali jsme si srandu, že když k nám přijde štiplístek a bude se ptát, kam jedem, řekneme: „Do Lázní s nervama, máme je pocuchaný.“

Z Lázní jsme jeli jednu stanici, kde jsme si předtím nechali věci v úschově. Tam nás potkali vodáci, co nás slyšeli hrát na náměstí a prej, ať jim jedem zahrát na Majdalénu. Řekli jsme si, proč ne? a jeli jsme. Na Majdaléně jsme šli všichni do tábora a my na večeři a potom, že za vodákama přijdeme. Cestou z hospody do tábořiště jsme se stavili ve stánku ještě na jedno pivo, který na sebe Vajíčko vylil. Našli jsme stany, kde bydleli vodáci a chvíli hráli, jenže byli nějaký divný, tak jsme brzo odešli.

Šli jsme kus po silnici a potom si ustlali na mokrý louce u lesa.

Byla tam kosa a spousta komárů.

...

Dnes domů!

To pomyšlení nám nahánělo hrůzu už od okamžiku, kdy jsme ráno otevřeli víka a celý rozlámaní, zmrzlí a oteklý od komářích štípanců vylezli ze spacáků. Kousek od nás sekal kombajn louku, na který jsme spali. Rychle jsme zabalili saky paky a vyškrábli se na silnici. Kus jsme šli pěšky a našli u cesty živou malou myš. Nejdřív jsme jí chtěli vzít s sebou, ale potom jsme ji pustili na svobodu. Mávli jsme na pár auťáků a chlápek v modrý stovce nás vzal do Třeboně. Z Třeboně jsme přejeli motoráčkem do Veselí a tam dostali ukrutnej hlad, hospoda na náměstí to jistila.

Obešli jsme místní obchůdky a pak šli k řece, sedli pod vrbu a začali hrát; moc ale nebyla nálada a tak jsme radši koukali na vodačky na protějším břehu. Kousek vedle nás se slunily dvě holky. Šli jsme k nim, abysme zhlídli něco z krás dívčích těl, ale nebyly moc hezký.

Chvilku jsme máchali nohy v řece a pak smutně, bez keců a srandy šli k nádraží, u kterýho stojí bordel, kam jsme zašli na oběd, ale nakonec si dali na zahrádce jen pivo. Začalo pršet. Na nádraží jsme si koupili lístky a nakonec se vrátili do bordelu na oběd.

Po obědě nám už jel vlak. Pořád pršelo.

Ve vlaku jsme si stáhli okno a civěli ven. V každým z nás bylo strašně moc dojmů a zážitků a cesta zpět bylo velký zlo. Najednou jsme v protějším vlaku zahlídli známou tvář – byla to holka se žlutejma kaťatama, kterou jsme předtím pořád potkávali. Smála se a mávala na nás. Zvedlo nám to trochu náladu. V kupé jsme byli v podstatě sami, ve čtvrtek večer asi nikdo nejezdí. Hráli jsme až k Benešovu, kde nás zastihla taková průtrž mračen, že přes bubnující kapky nebylo slyšet kytary. Tak jsme je uklidili do futrálů a společně vzpomínali na minulý dny.

               Když jsme v Praze vystupovali, už nepršelo, ale nám pršelo z duší. Dobře jsme věděli, že i když si budeme slibovat, jak budeme jezdit, tak na pořádnej vandr se dostaneme tak za rok.

Nicméně už na něj spřádáme plány.