Vysočina, Česká Kanada - srpen 2009
Jako vždy - jakákoli podoba se skutečnými lidmi je čistě náhodná……
Vandr 2009
Letošní velkej vandr jsme plánovali už od začátku roku. Nebylo zatím úplně jistý, kam se pojede, nicméně termín byl dán na sto procent. První tejden v srpnu, jako loni. Máme zkušenosti, že tenhle tejden je jeden z nejhezčím počasím za celé prázdniny. Proto mě překvapilo, když mi pan Vajíčko volal na dovolenou tejden předem, že to letos budem muset posunout, protože se nedomluvili s bráchou a mají ten tejden oba dovolenou. Mě se teda žádnej jinej tejden nehodil a tak to nakonec dopadlo tak, že jsme jeli v původním termínu, ale pan Vajíčko se táhnul na hřbetě se služebním noutbůkem, modemem a baterkama, čímž mu hmotnost baťohu vzrostla asi o pět kilo.Taky místo vandru se na poslední chvíli měnilo a z původní verze Krušné Hory se stala Vysočina a Česká kanada.
To bylo tak: Týden před odjezdem volal Honza Roučka z Ředkovce, jestli bysme nechtěli na víkend přijet, že slaví čtyřicátiny. To nešlo nepřijmout. Pak nastalo velký špekulování a čučení do mapy a ježdění kurvimetrem po barevnejch trasách Vysočiny, až jsme dospěli k jakž takž smysluplný cestě, kterou jsme pak měnili za pochodu, jak se nám zlíbilo. No prostě vandr.
1.den - pátek
Do Ředkovce na Honzovy narozky s náma jela i Dáša a dokonce tam byli pozvaní i matka pana Brambůrka s tím fousatým klukem, co s ním chodí. Z práce se nám podařilo vypadnout tak, že v 16:00 už jsme podupávali nervózně na Vršovickým perónu, kde že ten šnelcůk je. Jízdenky do Světlý nad Sázavou a pivka jsme měli koupený, pánové Vajíčko s Topinkou si dali ještě bagety, no a pak už se z tlampače ozvalo: „Na druhou kolej přijede…“ a vyrazili jsme. Nastoupili jsme do vlaku a marně hledali volnější kupé, ve všech byli minimálně tři až čtyři lidi s nevraživostí hledící na kolemjdoucí uličkou a potichu si brblajíc: „Sem ne…, jdi dál…, ani na ty dveře nesahej… “ No, a protože jsme byli čtyři, nezbylo nám nic jiného než zůstat v uličce. Nebo spíš u hajzlíku. Tísnit se s dalšíma čtyřma lidmama v do plna obsazeném kupé se nám nikomu nechtělo. Ještě jsme s panem Vajíčkem učinili marnej pokus o vyhledání volnějšího kupé, ale ani po projití celého vlaku se to nezdařilo. Naštěstí dost lidí vystupovalo už první stanici, takže se nám uvolnilo skoro celý kupé. Jen jeden kluk tam zůstal. Dali jsme si po pivku a panáčku Topinkový hruškovice a tak nám cesta hezky ubíhala.
Do Světlý jsme přijeli před šestou a chvíli jsme čekali na Honzu až pro nás přijede. Netrvalo to ani deset minut a byl tam. Hurá na Ředkáč. Po přivítání se s Markétou a Brunďou jsme dali pivo a kecalo se. Navečer jsme ještě odkryli venkovní kulečník a hráli jsme, s příchodem tmy jsme toho museli nechat, protože jsme ani na koule neviděli. Přesunuli jsme se na bar a vytáhli nástroje a hrálo se a zpívalo až někdy do jedný, když pan Topinka prohlásil, že jde spát a odešel. Já, pan Vajíčko a Honza jsme pokračovali ještě dál. Najednou si to přihasil asi po dvaceti minutách pan Topinka zpět, vzal si harmoniku a začal pít rum jak vodu. Pak jsem šel spát já, a když jsem uléhal, slyšel jsem pana Topinkovýho, jak si na chodbě popotahuje harmonikou a prozpěvuje: „ Jsou prokletý, upsali duši ďáblu……"
Šli jsme dolů na snídani. Potřebovali jsme ještě koupit Šmudlovi nějakej dar, slavil s Honzou a my na to zapomněli. Půjčili jsme si od Markéty Mavericka a jeli do Brodu na nákup. Když jsme se vrátili, byl už pan Topinka vzhůru. Kolem jedenáctý se vrátil i Honza, hned ráno odvážel Kikinu na autobus, jela hrát zápas někam do Belgie. Dali jsme si pivo a posedávali u bazénu, sem tam se smočili a užívali slunce. Kolem poledne jsme zase odkryli stůl a dali si kulec. Dobře jsme si zahráli a kolem čtvrtý pátý se začali sjíždět první pozvaní. Honza vytáhl gril, kýtu, chlebíčky a zákusky, my zase na oplátku kytary a harmoniku a začalo se jíst pít hrát a slavit. Dojížděli další a další, až nás bylo asi patnáct. Dali jsme panáčky, pogratulovali oslavencům a za hraní známých songů jsme se propíjeli do pozdních hodin. Břéťa někdy kolem jedný usoudil, že pojede domů na motorce, což jsme mu naštěstí rozmluvili a Markéta mu dala klíče od pokoje. Šel jsem spát, ráno jsem odvážel Dášku na vlak, musela jet na inventuru do Prahy.
Z Ředkovce jsme šli klasickou cestou přes Broumovku na Lipnici. Bylo vedro jako kráva a batohy se zdály neskutečně těžký. Vyšlápli jsme si kopeček na Lipnici a sedli si v hospodě ke stolu s dvěma cyklistama. Číšník jim přinesl čtyři piva, protože se nedomluvili a objednali jeden venku a jeden vevnitř. Tak jsme hned ty jejich dvě navíc vysomrovali a vypili. Objednali jsme si pět piv, abychom jim ty jejich mohli zase vrátit. Jeden z těch cyklistů měl v ruce jídelní lístek a koukal do něj. Přišel číšník a ptal, se, jestli už si vybral. Cyklista stačil říct jen "Hmmm…," načež mu číšník lístek vytrhl z ruky a dal ho nám. Asi měl bejt cyklista rychlejší v rozhodování. Jen jsme koukali jako blázni. Všichni. Objednali jsme si tři gulášovky a pan Vajíčko šel volat paní Vajíčkové. Za chvíli číšník polívky přinesl, obešel venkovní plac a přišel se zeptat, jestli tu polívku ten náš kolega bude jíst. Říkám, že určitě, jen že tamhle teď telefonuje. „Ňák dlouho, ne?!!!“ odseknul ten hulvát a šel někam dovnitř. To už jsme se jeho chováním zcela nepokrytě bavili, přece jen jsme byli prví den na vandru, tak proč si ho nechat kazit nějakým arogantním pitomcem. Bavili jsme se cyklistama, kde by se dalo koupat. Kousek od Lipnice jsou zatopené lomy, bohužel přesně na opačné straně, než jsme potřebovali jít my. V mapě jsme si našli rybník Pelhřimov, kde jsme naplánovali koupání.
Zaplatili jsme a hodili na záda ty naše krámy. Bylo to snad ještě těžší než předtím. Už jsem si v duchu začal vypočítávat, kolik zbytečností sebou táhnu a příště je nechávám doma. Šlo se po žluté z kopce až kousek za Lipnici, kde se značka stáčela z hlavní silnice na prašnou polňačku. Pokračovala podél prasečáku travou a špatně vyšlapanou pěšinou. Zase z nás lil pot a slunce nemilosrdně pražilo. Z trávy jsme se octli opět na nejaké prašné cestě a na rozcestí se dali doleva k rybníku.
Na břehu a okolo Pelhřimáku je menší klidná chatová osada. Na břehu rybníka a na hrázi posedávaly a polehávaly mladší i starší kusy, bohužel, těch starších daleko daleko víc, takže samčí oko znalce nemělo víceméně na čem spočinout. Když v tom jsme ji viděli. Krásná, ve slunečních paprscích naprosto nepřehlédnutelná, na kmeni lípy přibitá cedulka – občerstvení – 400 metrů. Nechali jsme pana Topinku štěkat a vrčet u věcí, jež jsme shodili ze zad a vydali se rychlým krokem s panem Vajíčkem po šipkách pro píváky. Mezi chatama vedla cesta lesem a najednou se za poslední chatkou ztrácela na mýtince. Občerstvení nikde. Hudrali jsme, že to snad není možný, přece jsme to nemohli minout, kolem nic nebylo ani žádná odbočka… Když v tom se otevřely dveře jedný z chat a padesátník v nich se nás ptá co prý hledáme. „Prej by tu mělo bejt nějaký občerstvení“, povídám. „No to je tady“, odpověděl, „co chcete?“. „Nějaký pivo sebou“, my na to. „Lahvový nemám, natočím vám do petky a zatím si tu dáte každej jedno.“ Ani nečekal na odpověď a zašel na verandičku točit. Za chvilku před nás postavil dva Ježky a my se do nich s chutí pustili. Vytáhli jme karty a dali chvíli prší. Koukám na nebe a vidím jak se to mračí, dokonce zahřmělo. Začali jsme se s panem Vajíčkem bavit o tom, jestli nezmoknem a chatař – hospodskej jen vrtěl hlavou a povídal, že: „jak to jde z týhle strany, tak z toho nic nebude, žádná bouřka.“ „ale my jsme slyšeli, jak hřmí“, říkám na to. „Hřmí, hřmí….z toho nic nebude“ zabrblal a šel si po svým. No co, zaplaceno jsme měli, tak šup za panem Topinkou, aby nechcíp žížní.
Vraceli jsme se cestou zkratkou přes louku a viděli jsme pana Topinku, jak posedává u věcí a kouří. Když nás viděl, tak hned nadával, že jsme byli pryč hrozně dlouho. Napili jsme se a šli se s Vajíčkem koupat. Voda byla čistá a osvěžující. V dálce se stahovaly mraky, ale vypadalo to, že ten hospodskej měl pravdu, stáčelo se to někam pryč. Tak jsme byli docela rádi. Vyšli jsme od rybníka k lesu, když z jedný chatky vyběhla ženská a volala, jestli jsme neviděli zelenomodrožlutočervenou andulku, že jí ulítla. Slíbili jsme, že když jí někde uvidíme, řeknem jí, ať se vrátí domů. Šli jsme podél lesa směrem na Bratroňov a přes Kojkovičky a Jedouchov na Věž. Bylo šílený dusno a žral nás hmyz jak kdybychom byli snad nějaký krávy, nebo volové. Furt jsme se oplácávali, takže naše chůze chvílema připomínala tanec svatýho víta. Pak mě napadlo, že jedna ze zbytečností, co nesu na zádech, je sprej prot hmyzu a tak jsem ho hned nabíd do placu. Namazal jsem se, pan Vajíčko taky, ale pan Topinka pohrdl, takže zatímco my byli v pohodě a nic na nás nešlo, pan Topinka tančil ostošest.
Už jsme se nesmírně těšili do Věže do hospody, že si dáme točený a něco zkousnem. Jenže obě hospody, co ve Věži jsou, byly zavřený, navíc se prej nevařilo ani v jedný. U druhý hospody byla malá zahrádka, na níž seděl jeden nedočkavec a čekal až přijdou otevřít. Měli otvírat asi za deset minut, tak jsme se zeptali, jak je to daleko někam, kde se vaří a taky jestli neví, jak je to daleko k rybníku u kterýho by mělo být tábořiště, jak jsme vyčetli z mapy. „Pudete tuhle po silnici do Skály, u Kostela rovně a pak furt rovně, potom rovně a pak to uvidíte, je tam takovej rybník a jsou tam dvě hospody a jedna z nich by měla určitě vařit.“ Poděkovali jsme za vyčerpávající odpověď a zvedli se k odchodu. Pan Topinka zjistil, že nemusí čekat, až otevřou, aby si koupil cigára, protože našel v harmonice zašitou ještě jednu krabku, tudíž nás nic nezdržovalo. Cesta do Skály byla hustá. Je to vlastně hlavní tah z Humpolce na Havlbrod, takže se kolem nás míhalo auto za autem. Na poli vedle nás jely nějaký dvě holky na fichtlu a smály se jak protržený. Tak jsme se na ně otáčeli a pan Topinka se otáčel, i když už vůbec nebyly vidět. Došli jsme až pod kostel a tam se pro jistotu ještě jednou zeptali, abychom nešli úplně blbě. Šli jsme správně. Furt rovně, jak říkal nedočkavec. Už jsme viděli po pravý straně rybník, tak jsme se dali první cestou, co vedla tím směrem. U jedný chaty se mrcasila docela pěkná holčina, tak jsem se jí zeptal, kudy se jde ke kiosku a ona nás Blaženiným hlasem (ze Slunce, seno…) poslala ještě kousek touhle cestou a že už to uvidíme. Asi po sto metrech jsme se octli u kiosku na hrázi, co měl příznačné jméno „Kiosek na hrázi“. Dali jsme po pivu a po klobáse a další pivko a kecali jsme, když vtom se k nám přitočil takovej furt nějak divně usměvavej dědek a ptal se, jestli budem hrát. „Asi jo“, odpověděl jsem. A on nám vyložil celou historii rybníka a proč je zrovna tady, proč už není tak čistej jako dřív, že tam prolítla stavidlama nějaká ožralá holka, jak se točí voda v trubkách, takže se jí vlastně nic nestalo, protože se vezla středem a zakončil „jo jo, to jsou zákony, tohleto…tak se mějte“ a odešel. Začali jsme hrát venku, seděli jsme u takovýho malýho stolku, kterej byl kousek od dlouhýho, plně obsazenýho stolu pro místní. Já seděl tak, že jsem pod ten stůl viděl na nohy lidí, co u něj seděli. Ve chvíli, kdy jsme začli hrát, všechny ty nohy do poslední se daly do pohybu a podupávaly si ve stejným rytmu, jak nějakej velkej stroj. Tak jsem na ty nohy furt čuměl, až se mě kluci ptali, kam to čumim. Hráli jsme asi dvě hodiny, lidi si zpívali a tančili, když se začal zvedat vítr a padat první kapky. Než jsme stačili všechny věci přenést dovnitř do kiosku, spustilo se krupobití, takže když pan Vajíčko dobíhal s druhou várkou věcí, bušily mu kroupy do holý hlavy, jen to dunělo. Vevnitř jsme si rychle posedali a pokračovali v hraní. Na stole nám přistávaly piva a zelený od poslouchajících donorů. S postupem času se lidi začínali vytrácet, takže nás zbylo jen pár, já jsem rupnul strunu, tak už jsem pak jen klepal na kytaru jak na bubínek a hrály se největší hity osmdesátejch let. Dohráli jsme, a zatímco jsem se s Vajíčkem domlouval s hospodskou na tom, jestli nás nechá přespat, Topinka si domlouval rande s Blaženou. Hospodská nám nabídla možnost přespání v karavanu za hospodou, nebo v hospodě. Brali jsme karavan, přičemž dodnes nevím, jestli jsme neudělali chybu. Karavan byl pěknej a útulnej, ale asi tak před třiceti lety. Teď to byl takovej zablešenej mrdnik, ale aspoň tam bylo sucho. Pan Topinka ještě šel dokončit svůj rozhovor s Blaženou a my s Vajíčkem jsme chvíli dumali nad tím, jak to dělá, s těma babama, když vtom najednou rána jak prase a pan Vajíčko se propad postelí na zem. Seděl tam, zadek vraženej mezi dvě prkna, nadával a hrabal se ven. Moc to nešlo, protože ani nebylo pořádně za co se zapřít, aby nepovolily další části lehátka. Nakonec se to povedlo, já jsem svítil Vajíčkovi na opravovanou postel a když už bylo vše zas v pořádku, ulehli jsme a asi jsem hned usnul, protože ani nevím, kdy pan Topinka přišel.
Jak už bylo řečeno, pan Vajíčko se táhl s bůkem, a to ne jen tak z plezíru, ale hlavně proto, že se musel čas od času připojit na mejla, jestli ho někdo neprudí s prací. Tohoto rána prudili. Tedy noutbůk vyndán, zapnut, připojen na internet a už to jelo. Během páně Vajíčkova pracování jsme pili pivo a kafe a Vajíčko nám občas hodil nějakou zajímavou informaci z internetu. Třeba, že v noci byla strašná průtrž a vichřice zrovna kousek od místa, kde jsme zrovna byli. Když byl s prací hotov, nahodili jsme bágly na záda a vyšli kolem chat cestou k vesnici Zdislavice. Jak tak procházíme cestou mezi chatama, najednou se přes plot kouká chlápek a volá: „počkejte kluci, já vám něco dám, já byl dřív taky tremp“ a zmizel ve sklepě. Namítl jsem, že nám božná chce nasypat trochu broků do kožichu, ale přišla i jeho žena a řekla, ať počkáme, že nám fakt něco dá. Za chvíli se ten chatař vysoukal ze sklepa a dal nám třílitrovej soudek červenýho vína. Že prej je na něj moc suchý a že to nepije. Moc jsme mu poděkovali a hned za pár metrů jsme zkoušeli, jestli nám nedal nějakou sračku. Nedal. Víno lahodný, suchý, s ovocným až třešňovým dozníváním, ze sklepa pěkně studený, osvěžující. Pokračovali jsme mezi poli do Zdislavic asi dva kilometry.
Tam jsme na návsi chvíli poseděli a mazali se proti komárům a proti slunci. Celou dobu tam oxidoval na čtyřkolce nějakej desetiletej zmetek. Jezdil dopředu a dozadu a předváděl se. Už nás všechny začínal pěkně srát. Radši jsme se zvedli, aby nedošlo k nějakým útokům na bezbranného parchanta a šli na Plačkov, kde měl být taky rybník s tábořištěm. Po cestě jsme zrošku zbloudili, nemohli jsme najít odbočku na značku na ten zpropadenej Plačkov, takže jsme se táhli po silnici. V jednom místě se nám docela zalíbilo pod lesem na takový cestě, tak jsme si chvíli odpočnuli a hledali houby do těstovin. Něco jsme našli, takže nakonec byl houbovejch těstovin plnej ešus, že jsme se nafutrovali, jen jsme funěli. Odpočali jsme se a po zabalení se dali k Plačkovu.
Do Plačkova jsme došli po půl hodině lenivý chůze, cestou jsme se bili v prsa, jak se nám to hraní včera povedlo. Bylo dusno a na obloze se dělaly takový zvláštní mraky. V Plačkově jsem se zeptal kudy k rybníku a poslali nás po kolejích asi tři sta metrů a tam že už to uvidíme. Šli jsme tedy po kolejích, čuměli lidem do zahrad, až jsme došli k přejezdu, u nějž bylo hřiště, u něj hospoda a za hospodou rybník. Sedli jsme si a dali si Bernarda a chvíli hráli kostky. Prohodili jsme pár slov s místníma dědkama a v mapě študovali kudy dál. Zaujaly nás rybníky Kladiny, u kterých jsme zjistily, že se nacházejí Kocourovy a Jelcovy Lhotky (překřtili jsme si je na Kocourovy a Jelcinovy Kalhotky). Hospodskej si všimnul, že se táhnem s nástrojema, tak nás lákal, jestli nechcem zůstat tam a hrát. Nabídka to byla lákavá, jenomže bylo moc brzo na to, tam zůstávat. Hlavně pan Topinka byl natěšenej do dalšího kempu, že si zase zahrajem a on si večer vrzne. Tak nás hnal jak nadmutý kozy, i když jsme protestovali. Jenže fírer je fírer a s tim se holt nedá nic dělat. „No jo, no“, pomalu a líně jsme se zvedali a vyráželi na cestu. Kolem rybníka po žlutý a pak po modrý přes D1. Už z dálky bylo slyšet, jak hlučí. Došli jsme na most a tam jsme se museli chvíli zastavit. Je zajímavý, jak je ta rychlost projíždějících aut relativní. Když sedím v autě, tak mi ani nepřijde, že jedu tak rychle. Jakmile to ale vidím z mostu, jak se to všechno řítí obrovskou rychlostí, s rozestupem tři metry za sebou, tak z toho běhá mráz po zádech. Koukali jsme na auta, někteří řidiči mávali, kamioňáci troubili. Vyfotili jsme se s proudem aut za zády, dali si po loku vína a rádi nechali spěchající řidiče z D1 za sebou.
Modrá značka vedla přes Komorovice do Mladých Bříští, kde mělo být taky nějaký koupání, tábořiště a hřebčín. Vedro jak blázen, ale hlavně dusno a všude hmyz. Do Bříští jsme se těšili, na pivo v hospodě. Jenže hospoda zavřená, jízdárna taková divná, a pak jsme po cestě došli do mezinárodního tábora v chatkách, kde na nás malí němčouři zírali jak na zjevení. Pod táborem u požární nádrže jsme se na chvíli posadili k ohništi, zuli boty a zakousli trochu salámu s chlebem. Měli jsme už docela hlad a cesta nás ještě čekala dlouhá. Obouvali jsme se a nechtělo se nám zvedat. Jenže panu Topinkovi se chtělo. Šli jsme po kamenité cestě dusným podvečerem cestou plnou hovad a komárů. Potil jsem se jak dveře od chlíva a v duchu Topinku proklínal, že se musíme hnát tak daleko, kvůli nějakýmu zasranýmu kempu. Cesta byla nekonečná, mezi rybníkama, vzduch se ani nehnul a najednou jsem si uvědomil, jak je strašný ticho, ani cvrčci ani ptáci, hrobový ticho, depresivní. Vyšli jsme z cesty od rybníků na silnici a zamířili vpravo, kde měl být podle mapy kemp Kladiny. Ale nic jsme nenašli. Tak po kilometru rovinkou do mírného kopce se objevilo stavení a u něj ženská hrabala trávu. Šel jsem se jí zeptat, kde tam je kemp. Sdělila mi, že kemp tam je, plně obsazenej, hospoda tam není a nejbližší je buď v Zachotíně, nebo Strměchách. Zachotín byl blíž.
Asi po dvou kilometrech jsme docházeli k vesnici, cestou nám ještě nejaká ženská nabízela ubytování u nich v penzionu, čímž jsme pohrdli. Ve vesnici jsme byli kolem čtvrt na deset. Dali jsme si na zahrádce pivo a klobásu a dávali oddechnout rozbolavělým nohám. Pěkně jsme si mákli. Od vedlejšího stolu zaznívaly poznámky o hraní – jé kytarysti, trempíci, to se dneska bude hrát. Mysleli jsme si svoje a hrát se nám vůbec nechtělo. Ale po dvou pivech už jsme byli odpočatější a tak jsme nakonec ty naše dřeva vytáhli. Hráli jsme venku, přišli si k nám sednout nějací chlapíci, jeden si půjčil kytaru a hrál. Jeden byl Milan a druhej Pavel. Začalo pršet a přesunuli jsme se dovnitř. Hráli jsme country i necountry, kecali s místním lidem, dokonce jsme se dozvěděli, že „vědci změřili, že tady v Zachotíně je největší tma!“ a "Kuřem nikdy nic nezkazíš!." Milan posílal šílený lampy rumu, to bylo snad deci v panáku. Takže pana Vajíčka to brzy uspalo a nás s Topinkou ožralo. Pavel si došel domů pro klávesy a hrál skladby z osmdesátejch let. I nějaký vlastní věci nám přehrával, pak hrál pan Topinka svatební pochody, až nás hospodskej vyhodil. Ještě říkal, že teď máme dobrou známost, takovýho známýho právníka. Až vlastně pak jsem si uvědomil, že jsem Pavla už párkrát viděl v televizi, jako právníka, kterej radí v nějakejch těch občanskejch džudech. Přišel nějakej kluk s holkou, jestli chceme odvézt na seník za vesnicí. Venku lilo jak z konve, tak jsme ani moc dlouho nepřemejšleli a nasedli do auta. Na seník jsme jeli tak tři minuty. Při zastavování a otáčení při couvání slečna řidička nabrala zadkem auta nějakej kmen, nebo kládu, ale měla tažný, takže se nic nerozbilo. Poděkovali jsme a šli do seníku. Já jsem si ustlal hned za vchodem vlevo, Topinka s Vajíčkem vpravo na zemi. Venku pořád chcalo a do míst, kde si kluci ustlali, dopadla první kapka.
Odjel a my se vydali z kopce po červené do nového Rychnova, kde jsme chtěli dosušit věci. Cesta nebyla dlouhá, ale byl kritický třetí chodící vandrovní den, tak jsme našli hospohu, před ní rozložili spacák k dosušení a šli na jedno. Hospoda velká, vysoký strop, pódium, u sotolu čtyři štamgasti a za pípou pěkná výčepní. Sedli jsme, dali standardní pivo a hráli kostky. Postupně jsme si došli všichni na kávu a Topinka chodil obracet spacák. Časem jsme dostali chuť na něco k jídlu a kolem pátý jsme do sebe nacpali smažák(Vajíčko), smažák(Topinka), Luciferovu směs(Brambůrek). Hospodská se ptala, jestli budem hrát. Vytáhli jsme nástroje a dali se do hraní. Hospodská byla dost fešná, tak se dobře hrálo, padaly dvojsmyslný narážky, až jí přišel manžel se třema dětma a bylo po flirtování. Navíc si zrovna k našemu stolu sedli dva dědci, jeden si stěžoval, že ho vyhodili z práce, druhej furt mentoroval, že nemá mít Vajíčko šátek, kritizoval mojí náušnici a Topinkovy cigára. Navíc během písniček neustále něco vykládal Vajíčkovi a šahal mu na hlavu, nebo praštil pěstí do stolu a zařval „Už sem řek, vobludo!“ Ale ostatní byli celkem v pohodě, tak jsme hráli. Jen v panu Topinkovi se to bouřilo. „Je to tu jak na schůzi ČSSD a komoušů, tady se mi hrát nechce, je to tu na hovno, nejsou tu žádný holky…“ a najednou přestal hrát, zabalil harmoniku a prostě odešel. Mě a Vajíčka to dost nasralo, protože tohle se nedělá, ale volání divočiny bylo silnější, takže jsme dočasně přišli o Topinku, kterej zmizel do tmy jak toulavej kocour. My s Vajíčkem jsme pokračovali v hraní, pan Karel (už jsem řek) usnul a neprudil, pak přišel kluk Kuba, půjčil si kytaru a hrál písničky od Nedvědů, popíjelo se a zpívalo, všichni měli dobrou náladu, až na nás Marcela (hospodská) začala dělat posunky, jakože budem končit. Zabalili jsme to a šli hledat rybníček za vsí, kde (jak pan Topinka odpoledne zjistil) se dá krásně spát a je tam i možnost schovat se pod střechu. Jenomže nám zapomněl říct jak se tam jde. Doneslo se nám, že hraje nějakejm mladejm v parku, ale neměli jsme ani jeden náladu ho někde hledat.
Vydali jsme se najít koupaliště sami a předpokládali jsme že pan Topinka dorazí někdy v noci. Jeden chlapík z hospody nám řek, kde to zhruba je. Šli jsme za vesnici a hledali to, jenže se nám zdálo, že už jsme moc daleko, tak jsme se vrátili a chodili okolo rybníka ve vsi, jestli to není tam. Chodili jsme asi hodinu, když jsme se vrátili zpět na původní místo za vsí a šli ještě kousek do kopce, cestou jsme spílali Topinkovi, až jsme to konečně našli. Rozbalili jsme plachtu pod strom, aby na nás nepadla rosa, pokusili se rozdělat malej ohníček, ale všechno bylo z předchozího dne mokrý tak se nám to ani nepovedlo. Řešili jsme ještě pana Topinku, ale nakonec jsme to vzdali, a s tím, že ráno je moudřejší večera, jsme usnuli.
Čertův hrádek je kopec (714 m) s vrcholovými skalnatými partiemi, připomínajícími rozvalinu hradu. Obešli jsme si celý útvar a vyfotili pár obrázků. Vypadalo to, že tam je místo, kde se schází trempi a jiní živlové. Pod odbočkou jsme vyzvedli pana Topinku a šli dále po značce až k rozcestí s modrou, kde měl být podle mapy hotel Jihlava a tam jsme plánovali pivo. Rozcestí jsme našli, jen hotel byl jaksi v rekonstrukci, takže jsme měli žízeň pořád. Najednou se pan Topinka začal ošívat a drbat pod pravým kolenem a zjistil, že tam má klíště. Nejdřív se ho zkoušel zbavit nějak sám, ale nešlo to, protože si tam i blbě viděl. Tak jsem mu ho začal vytahovat já a taky to moc dobře nešlo. Ale nakonec jsme zvítězili my a klíště bylo zahubeno, zaplaťpámbů ne obráceně. Cesta nás vedla do vsi Rohozná, kde jsme došli k zavřený hospodě. Naštěstí otvírali už za půl hodiny, takže jsme si obešli náves, podívali se na pěknou holku v mateřský školce, poseděli v zastávce a zkoumali, jestli odsud nejede něco do Batelova, abychom trochu zkrátili cestu. Na západě se dělaly velký těžký bouřkový mraky a my nechtěli, aby nás to zastihlo ještě někde na cestě. Bohužel nic nejelo. Konečně otevřela hospoda a my vešli dovnitř. Sedli jsme si hned za dveře a dali jsme pivo. Vytáhli jsme kostky a hráli. Občas se někdo na něco zeptal, hlavně odkud a kam jdeme. Pak nám sáhodlouze vysvětlovali asi tři lidi naráz, kudy že vlastně do toho Batelova máme jít. Chodili štamgasti a navyklými pohyby plácali holema do našich báglů opřených za dveřma a museli si pak dávat hole nahoru na háčky. Bylo pěkný sledovat, jak si sedá každý na svoje místo a pak na sebe pokřikují přes celou hospůdku. Za chvíli byl obsazen celej stůl štamgastů. Nejstarší v čele, pak o něco mladší a ti nejmladší na druhý straně. Pan Topinka se byl podívat venku, jak to vypadá s počasím. Vrátil se optimisticky naladěn a tak jsme zaplatili a vyrazili směr Batelov. Nad Rohoznou jsme se zastavili a dali si k jídlu kus salámu, sýr a paštiku s chlebem. Pokračovali jsme potom po cestě z vesnice. Našli jsme si zkratku přes pole, i místní nás tudy posílali. Jenomže jsme nějak blbě odbočili a najednou jsme byli na pastvě krav a bejků za elektrickým ohradníkem na louce plný hoven. Tak jsme se mezi nima proplejtali snad hodinu, ohradníky přelejzali asi čtyřikrát, vždycky dva drželi nějakým předmětem (kytarou, spacákem) dráty a třetí přelejzal. No ke zranění nedošlo, jen jsme si to tou zkratkou přes louku asi dvojnásobně prodloužili.
Došli jsme k JZD Batelov a od něj jsme pokračovali cestou dolů ke kolejím. Viděli jsme, jak na fotbalovým hřišti trénuje místní mládež atletiku a fotbal. Hasiči trénovali opodál nějakou sestavu s hadicí, nešlo jim to, voda stříkala kolem a mokří hasiči nadávali a kurvy a prdele lítaly vzduchem. Šli jsme přes Batelov – je to taková dlouhá nudle – až ke kostelu a cestou jsme minuli jednu hospodu pod nádražím a pak u kostela, jakousi hernu. Vrátili jsme se přes celý Batelov zpět pod koleje, to už si nás cestou prohlížela batelovská omladina u kulturáku, a zašli tam do hospody Na mýtě. Hospoda celkem nová, ale to obsazení. U jednoho stolu místní štamgasti, kteří totálně našrot exovali ty největší panáky zelený, co jsem kdy viděl. Pili z whiskovek až po okraj naplněných a to jednu za druhou. Přišla k nám hospodská, tak kolem padesáti a zeptala se, co si dáme. „Tři plzně“, poručili jsme si. Odešla a natočila nám je. Mezitím jsme koukali do mapy a hledali, kudy bude nejlepší cesta k tomu rybníku tady v Batelově. Postavila před nás půllitry a my se zeptali, kde je tu ten rybník a kemp. „Moment“otočila se a něco si psala za barpultem. „Já jsem vám to musela napsat, abych nezapomněla, co jste měli. Co jste říkali?“ zeptala se s totál moravským dialektem.
„Jestli nevíte, kde je tady rybník a mel by tam být i kemp nebo tábořiště.“
„Tadý? V Batelovjéé? No to nevím“, kroutila hlavou.
„Koukali jsme do mapy a viděli jsme, že je tady nějakej rybník a u něj kemp, nebo tábořiště“, přesvědčovali jsme jí.
„Tadý? V Batelovjéé? No to nevím, tady asi žádný tábořiště není, tady jsou jen chaty a ty maj mistní, ale rybník s kempem, to nevím“.
„Ale my jsme v mapě viděli, že na kraji Batelova je rybník“, nedali jsme se.
„Na krají? Batelová? No možná jo ale to nevím…“ , mrkala na nás prasečíma očíčkama.
„A prosím vás je tu ještě nějaká jiná hospoda, třeba u toho rybníka?“ ještě se pan Vajíčko zeptal.
„Tadý? V Batelovjéé? No to nevím, ale tady zme jen my a pak nějaká herna u kostela, ale určitě tu žádná jiná hospoda není jen my a ta herna, žádná jiná.“
Radši jsme zaplatili a vydali se hledat na vlastní pěst. Po cestě jsme potkali hasiče, kterej nám cestu vysvětlil úplně přesně: „Tak za kulturákem, ten poznáte, se dáte doleva a na konci ulice je hospoda, to poznáte, tak za ní hned doprava takovou úzkou uličkou do kopce, to poznáte, dojdete k novostavbám, jsou tam čtyři, to taky poznáte, půjdete rovně a tam svítí poslední lampa, to poznáte tak tam už pak není nic vidět, to asi poznáte a tam pak musíte trefit tu odbočku doprava na pláž a ta vás dovede až k rybníku a tam už to určitě poznáte.“ V hospodě na rohu, kam nás poslal ten hasič (Tadý v Batelovjé sou ale jen dvě hospody), jsme si dali na zahrádce dvě piva, nechali natočit do petky a šli cestou, co určitě poznáme k pláži u rybníka. Všechno jsme poznali, jak hasič předpovídal, rozdělali jsme tábor, pan Topinka s Vajíčkem si ustlalii pod plachtou, já jsem chtěl spát jen tak pod stromem. Pan Topinka si šel hned lehnout a já s panem Vajíčkem jsme šli nalámat ještě nějaký klacky na oheň. Rozdělali jsme první plamínky a zpočátku mokré klacíky po chvíli vesele plápolaly. Oheň praskal a zářil do tváří pánů Brambůrka a Vajíčka kteří posedávali kolem a zírali do plamenů. Kecali jsme asi hodinu a pak už se nám začala klížit víčka a ulehli jsme do spacáků.
Šel jsem zpět k rybníku, kde jsme spali. Pan Topinka ještě zařezával, ale pan Vajíčko se hřál u ohně, co se mu povedl rozfoukat ze žhavých uhlíků ze včerejška. Donesli jsme ještě nějaký klacky na oheň a v pytli pana Topinky nastalo cukání. Za chvilku už byl zase mezi živými. Pan Vajíčko čistil houby, já jsem vzal mačetu a nasekal nějaký dříví a pan Topinka se probouzel. Pak se dal do svého kuchařského umění, nastalo dušení a vaření hub, přidávání másla a koření, další dušení, slejvání a dalšího kořenění, solení a nakonec přidání vajec, dochucení a podávalo se. Namazali jsme chleba máslem a z ešusů si dávali tu houbovou dobrotu, až nám za ušima lupalo. Bylo toho pro všechny dost. Po snídani pan Vajíčko umyl nádobí. Pak se musel připojit do práce a já s panem Topinkou jsme vlezli do vody, abychom se trochu umyli. Voda byla chladná, ale panu Topinkovi se zdála přímo ledová. Na nějaký velký cachtání to nebylo, jen šup tam, šup ven, namydlit, šup tam, šup ven, utřít a hotovo. Mezitím pan Vajíčko dokončoval připojení, zabalilo se a v deset padesát devět jsme opouštěli tábořiště.
Vrátili jsme se kousek zpět a dali se po žluté značce, která měla vést přes Havlův kopec do Lovětína. Káčata si ale dali velice záležet, aby připravili nebohým poutníkům dobrodružství ve formě – poslední značka na stromě – louka a na konci louky tři cesty. Hej poutníče, hádej, která je ta pravá. Dodnes nevíme, která je pravá, ale zcela jistě víme, že ta pravá pravá není. Takže buď prostřední, nebo levá je pravá. No zkrátka, po cestě jsme se dostali na kopec, dokonce vedla kolem jakéhosi stavení, načež končila zezadu nějaké stodoly v Lovětíně. „No tak to obejdem, to není problém“, řekli jsme si. Byl to problém. Hamonící lid shromažďující pozemky si svoje latifundie nevímproč oplocuje, takže jsme si vydupli sadem do tří čtvrtin kopce, obešli přes bramborové políčko plot a dostali se na cestu, která se stáčela do vsi. Došli jsme na náves k hospodě. Otvírala až v pět, ale hospodskej tam byl, takže nám v pohodě nalil a my relaxovali. Sežrali jsme nějaký buřty a dali ještě jedno pivo. Rozhodovali jsme se kam dál. Pan Topinka chtěl k Telči k rybníku Roštejn, kde byli ubytovaní stanaři z Prázdnin v Telči. Rozmlouvali jsme mu to, ale nakonec jsem se šel zeptat hospodskýho, jestli to stojí za to, tam jít. Řekl, že ne, že budem mít mnohem lepší, když půjdeme na Velkopařezitý rybník, že tam je velkej kemp a hrací kiosek U Aifela. Tak jsme pěkně poděkovali a vyrazili na cestu. Letěli jsme jako blázni, takže za chvíli jsme přeletěli Růženou a zplavení jak koně jsme uháněli do kopce na hrad Roštejn. V polovině kopce jsme doplnili vodu ve studánce a stoupali dále vzhůru. Na Roštejn jsme dorazili zakrátko. Tam jsme dali pivo a nechali se obtěžovat množstvím vos. Přemýšleli jsme, jestli nepůjdem na prohlídku, ale nakonec jsme nešli. Pokračovali jsme dál, k velkému pařezovitému rybníku to bylo ještě pěknej kousek. Zase jsme vystřelili jako blesk a u silnice, která protíná turistickou značku u Malého pařezovitého rybníka jsme se zastavili a napili vody a sežrali kousek salámu. Pak jsme dupali svižným tempem do kopce, co byl za hlavní cestou. Pot z nás jen stříkal a na vršku už jsme nemohli, shodili bágly a dali si jídlo a voraz. Asi po půl hodině jsme pokračovali dál, už to nebylo daleko, asi dva nebo tři kiláky. Nad Velkopařezákem byl nějakej dětskej tábor, pod lesíkem Aifelův kiosek a pod kioskem kemp. Minuli jsme kiosek a šli se podívat nejdřív do kempu do hospody. Velkopařezitej kemp je velkej komerční chatkovej areál, chatka na chatce, že sotva mezi nima projdeš a pod nima stany. Hospoda připomínající minulý režim nabízela jedenáctku Kozla, Plzeň a desítku Gambáč. Stejně jako ve všech hospodách v okolí. Dali jsme Kozla a pan Topinka navíc sprchu v umývárkách. Na hraní to tu nebylo. Hospoda uprostřed kempu, k chatičkám jen kousek, to by si někdo brzo stěžoval, že děláme bordel. Zaplatili jsme teda a vyrazili k Aifelovi. U Aifela bylo místo hned u vrátek, tak jsme to obsadili a koukali na cvrkot kolem. Dali jsme si po pivu (Ježek) a zelenou, co jsme si dlužili ještě od kostek. Pan Topinka se zeptal, jestli by se nedalo hrát. Dalo by se. Vytáhli jsme nástroje a dali se do díla. Nehrálo se špatně, ale lidi na muziku vůbec nereagovali. Né, že bysme byli nějací bůhvíjací umělcové, ale přece jenom jsme na aspoň nějakou reakci zvyklí. No nic, hrajeme dál. Postupem času si začali lidi zpívat a po ještě delší době si přisednul chlapík s foukačkama a přidal se k nám. Perfektně hrál, vlastně úplně do každé písničky něco zahrál. Chtěli jsme ho vyškolit oranžovým expresem, ale vyškolil spíš on nás. No co, tak jsme dostali trochu za vyučenou. Každopádně jsme se zase dostali k diskohitům devadesátých let a DJTopinka to tam rozjížděl coby DJ BOBO, Madonna, Michael Jackson nebo HÁDAVEJ (či jak se to píše). Harmonikář foukal, co mu plíce stačily, všichni jsme se řehtali a kolem jedný jsme to rozpustili. Pan Topinka si ustlal v kiosku na stole, v obavě že z hvězdnaté bezmračné oblohy bude pršet. Já s panem Vajíčkem jsme si udělali pelech nad kioskem v lese pod větvemi mohutného smrku.
8.den schází nám - pátek.
Krásně jsme se vyspali. S nocí na seníku v dešti se to teda vůbec nedalo srovnat. Protáhl jsem se a šel se mrknout jak je na tom pan Topinka na svém záhořově stole. Jak včera usnul, tak ráno ležel, na pravoboku s hlavou zlomenou v ostrém úhlu. Začal se postupně budit a za ponurého vrčení se soukal z pytle. Zabalili jsme neobvykle rychle a přemístili se asi dvě stě metrů na břeh Velkopařezáku. Topinka s Vajíčkem si šli udělat místo na snídani, Topinka do lesa, Vajíčko do toitoiky, já mezitím vařil hráškovou polívku z pytlíku. Když byla hotová, nechal jsem ji napospas panu Topinkovi, měl chudák jen takovou malou lžičku, tak aby se trochu najed, a šel jsem se s panem Vajíčkem do rybníka ošplouchnout. Voda, jako obvykle, chladná, ale dalo se to vydržet. Byla krásně čistá. Umyli jsme se a šli dojíst to, co nám pan Topinka nechal. Po snídani zjistil pan Vajíčko, že musí zase chvíli pracovat a tak se zabalilo a šlo do kempu na pivo. Polívka byla dobrá, ale nebylo jí moc, takže jsme někdy po jedenáctý dali v hospodě v kempu smažák a kafe a pivo - a taky oslavit nejmagičtější moment století: čas 12:34:56 a datum 07.08.09, což se povedlo a dali jsme na to paňáka, takže nás už štěstí neopustí - teda aspoň nejbližších sto let.
Topinka dělal logistický plány, jak se dostat do Prahy a posléze do Lomnice, poněvadž jeho velectěný bratr slavil přirozeniny. Pochopitelně jsme Topinku přemlouvali, ať se na to vysere, ať zůstane s náma na vandru, ale byl ochoten přistoupit maximálně na to, že pojede až v sobotu ráno. Ve hře pořád zůstávalal Telč, kam jsme eventuelně mohli zajet a odtamtud v sobotu pana Topinku vypakovat. Jenomže zrovna v tu dobu probíhaly Prázdniny v Telči, takže lidí mrtě. A všichni se budou dopravovat do Prahy a všechno bude narvaný. Když už byl Vajíčko připojenej na netu, tak vyhledal spojení někam k Jindřichovu Hradci, do Kunžaku. Jelo to z Mrákotína v 16:05. Měli jsme tedy dost času, asi tři hodiny na cca šest kiláků. Tak jsme tedy vyrazili přes Řásnou na Mrákotín pěknou cestou, nebýt toho zkurvenýho postřiku, se kterým jezdil traktorista na poli hned vedle nás. Když jsme mysleli, že máme pokoj a šli kolem další louky nebo pole, tak na předchozí louce bylo dostříkáno a rychle přejel zase vedle nás. Po cestě jsme narazili na odbočku k občerstvení. Měli jsme čas i žízeň, tak jsme tam zašli. Bylo zavřeno, ale na dveřích zvonek vyzýval k přivolání personálu. Krátce jsem zazvonil a přesně ve chvíli stisku zvonku se ze dvora ozvalo hluboké zabečení berana. To maj divnej zvonek, smáli jsme se. Za chvíli vylezla žena středního věku, prodala nám piva a my s nimi usedli na posezení před hospůdkou. Netrvalo snad ani minutu a byl tu pan Postřik. Pohnojil louku hned u hospody, stáhnul hnojící křídla a odjel snad už nadobro někam hodně daleko.
Dopili jsme a došli do Mrákotína, kde jsme měli ještě asi tak dvacet minut na pivo, než nám pojede autobus. Měl jet v 16:08. V 16:00, to jsme ještě dopíjeli na zahrádce Plzeň a obdivovali tělesné schránky místních zaměstnankyň, dole na zastávce zastavil bus a hned zase odjel. Rozproudila se nám živá diskuze o tom, jestli autobusáci můžou jezdit dřív, nebo ne. Zaplaťpámbů to nebyl náš a my nastoupili v 16:08 do správného busu směr Kunžak. Posedali jsme si a pan Topinka dělal, že k nám nepatří. V autobusu totiž bylo několik exemplářů ženského pohlaví, před kterejma se s náma nechtěl bavit. Autobusák s náma jel jak Schumacher za dob svý největší slávy. Zatáčky bral smykem a z nuly na sto měl snad za pět vteřin. Krosil to, předjížděl pěkně před kopcem do zatáčky a jednou se málem nevešel na můstek s protijedoucím autem. No ale asi to měl v paži, takže jsme v Kunžaku vystoupili živí a zdraví. Jen tak tak, že jsem si uvědomil, že mám prázdnou hlavu a utíkal do autobusu pro zapomenutej klobouk. Tak se mi zas všichni tlemili. S panem Vajíčkem jsme zašli koupit pohled do firmy a šli ho napsat do Plzeňský restaurace Disco, kde obsluhovala nádherná slečna v odvážných hnědých šatičkách. Krásnýma očima to stvoření zamrkalo a zeptalo se, co si dáme. I když bysme asi všichni nejradši unisono řekli „Tebe kotě, hned a tady“, dopadlo to: „Třikrát plzeň“. S panem Topinkou jsme si dali ještě pikantní topinku. Pivo i topinka byly na stole a slečna Krásná si sedla na svou židličku tak pěkně, že panu Topinkovi umožnila průzkum svého spodního prádla. Chvíli jí tak čuměl pod sukni a pak nás informoval, že má puntíkatý kalhotky. Vymejšleli jsme text pohledu a byl to teda pěknej brejnstórmink. Nakonec jsme se shodli na textu, pohled napsal pan Vajíčko a odeslali jsme ho z přilehlé schránky.
V mapě jsme zjistili, že rybník Komorník, kam jsme měli namířeno, je nějaký kilometr daleko. Po cestě tam nás předjížděli cyklisti i automobilisti, takže jsme čuchali velkou obsazenost kempu. Došli jsme až k recepci, kde nás zastavil chlapík se silným německým přízvukem. „Halt, Co fy by chtěly f kempu, fy by chtěly plac na celt, nepo chata? Nepo jenom khoupat? To fy by saplatit sa fstup deset korun na chlava.“
„My bysme se chtěli jen podívat, jestli tady je nějaká hospoda a kdyžtak zajít tam.“, řekli jsme.
„Tobše, jesli fy by do chospoda jit chtely to fy by ani platyt nemusely nic muset. Na drucha konec kempu je chospoda kte se i tobše vaší. Tak tam děté a ufidité.“
Poděkovali jsme a vyrazili přes kemp do druhý hospody. Byla to nová, pěkně velká ratejna s terasou, na níž se právě uvolnily tři (poslední) místa. Sedli jsme si a dost dlouho čekali, než přijde nějaká obsluha. Přišla docela pohledná brigádnice a pan Topinka konstatoval, že mu připomíná nějakou epizodu z mládí. Pili jsme pivo a hráli kostky, přitom jsme spřádali plány na dnešní večer. Je pátek a to by chtělo nějaký větší hraní. Vedle nás seděli nějací kempaři, co byli nespokojení s obsluhou, že jim jídlo přineslli každýmu zvlášť. Tak se dohadovali s kuchařem, nebo vedoucím, a když pak odešel, zeptali jsme se jich, jestli tam v kempu je ještě nějaká jiná hospoda. Řekli nám, že jo, kousek nad kempem, taková obyčejná čtyřka. Průzkumník Topinka to šel okouknout. Vrátil se asi za pět minut s tím, že hospoda je od 1.8. zavřená. Tudíž nic. Dohodli jsme se, že se půjdem podívat k hospůdce, kterou jsme viděli hned u vchodu vedle recepce.
Šli jsme tedy zpět přes celý kemp a všimli jsme si, že na umývárkách visí plakátek s upoutávkou na živé hraní každou středu, právě v hospůdce u recepce. Došli jsme tam a domluvili se, že budem hrát, německej přízvuk byl rád. Chystali jsme se, že začnem, pan Topinka si šel dát ještě sprchu a pak už jsme se do toho dali a hráli a hráli. Lidi nám objednávali zelenou a my jim na oplátku hráli písničky na přání. Seznámili jsme se s motorkářema Bárou a jejím přítelem (nevim, jak se jmenuje). Pak tam přišla partička mlaďasů, taky měli sebou kytaru. Jejich kytarista s naším panem Vajíčkem si libovali v hraní Pink Floydů, potom ten kluk hrál chvíli sám, ale písničky, co nikdo neznal. Tak jsme to pak zas vzali do svých rukou a hráli známější věci. Pan Topinka už ve stádiu značné opilosti pokoušel o čemsi přesvědčit mladou servírku, ale vůbec nevím o čem, protože když jsem procházel náhodou kolem něj, vrhnul se na mě a odstrkoval mě, abych prej neposlouchal, co říká. No hrálo se, zpívalo a pilo někdy do dvou do rána, vyhráli jsme si malou lahev domácí slivovice od nějakých cyklistů z Uherskýho Brodu. Někteří lidi nám říkali, že hrajem líp, než ta středeční kapela a neplatili jsme útratu. Vyšli jsme ven, pan Topinka málem upadl, jak se mu pletly nohy, a vyšli spát kousek nad recepci do lesíka, kde jsme začali vybalovat ležení. Pan Vajíčko vytahoval celtu, já plachtu, ale pan Topinka už si pokládal spacák. Upozornili jsme ho, že spacák patří až na plachtu a celtu. Něco zamrmlal… uh mualisme tameště zůssstat, bychpotřeboval ŠUKAAAAT!!! Ale měl smůlu, ženskou jsme sebou neměli, a i když vypadal, že by si dal říct i od pana Vajíčka, nakonec s náma sežral lovečák, lehnul do spacáku a spal jak špalek.
Ušli jsme ani ne 200 metrů a já si vzpomněl, že tam mám ještě telefon na nabíječce. Hlava děravá, Brambůrek pelášil zpět pro čertovskou krabičku, zatímco se mu Vajíčko s Topinkou zlomyslně pochechtávali. Vrátil jsem se a kluci říkali, jaký zatím měli kaproárium, že kapři skákali synchronizovaně jak delfíní a chytali nad hladinou mouchy. Pokračovali jsme do Kunžaku a u krasavice jsme si dali plzničku, na náměstí ve stánku vanilkovou zmrzlinu a pak, podle instrukcí pana Vajíčka se dali po červené značce. Po sto metrech jsme zjistili, že žádnou značku nevidíme a vrátili jsme se zpátky na náměstí. Vydali jsme se po značce z náměstí a okolo sokolovny jsme šli lesíkem k rybníčku, kde jsme potkali děti s florbalovejma holema. O kousek dál, za cedulí s odbočkou k občerstvení jsme se zastavili. Pan Vajíčko povídá: “Mám dojem, že jdeme úplně blbě. Sice po červený, ale obráceně.“ Najednou se mi vybavila mapa a uvědomil jsem si, že má bohužel pravdu. V mapě jsme hledali cestu, jak nejlépe jít někam dál. Původní plán byl pasé, protože jít přes kunžacké náměstí potřetí by bylo přinejmenším potupné. Vymysleli jsme tedy novou trasu, ale dopodrobna jí proberem až v tom občerstvení podle šipky.
Chvilku jsme bloudili, pak se před námi rozprostřel areál s bíčvolejbalovým hřištěm, chatky a nahoře nad tím se tyčil hotel Česká kanada. Sedli jsme si na posezení před hotelem, dali cesťáčka a zelňačku (Topinka čočkovou). Z mapy jsme vyčetli, že kousek od nás vede úzkokolejka a je tam zastávka Kunžak – Lomy. Odtud pojedeme, dohodli jsme se. Dali jsme si další chmelovinu a karty, potom bohužel pan Vajíčko obdržel telefonát od kamarádky Jany a musel se připojovat. Pak jsme zaplatili a šli. Cesta nevedla po žádné značce, ale po čerstvě sklizeném poli, vedro jako prase, zpocení jsme byli a dupali strništěm směrem, kde jsme tušili nádraží. Ještě kousek pokosenou loukou na silnici, dvě tři serpentýny a byli jsme u nádraží. Docela jsme byli rádi, že jsme z hlavní silnice pryč. Řidiči tam jezdili jako blázni.
Koupili jsme si lístky do stanice Malý Ratmírov, kde byl nějaký rybník a i hospody v mapě. Na plakátku jsme si přečetli, že tu má jet i parní vlak s dobovými vagony a jídelním vozem. Za chvíli zahoukal a objevil se v zatáčce. Se supěním zastavil a vypustil páru. Okukovali jsme ho ze všech stran, asi jako padesát dalších lidí, kteří si na všechno potřebovali sáhnout a co nejvíc věcí vyfotit. Zjistili jsme, že vlak má odjezd až za pět minut, tak jsme rychle vylezli do bufetového vozu a zakoupili tam tři chlazený Bernardy. Z vlaku na nás mávali nějaký lidi, říkali, že nás slyšeli hrát u Aifelova kiosku. Jak je ten svět malej. Vlak odjel a my ještě chvíli čekali, než přijede ten náš. Už jsme slyšeli z dálky houkání a vlak tu byl. Dva úzkokolejný vagónky, vyházeli jsme věci do vlaku na plošinu u dveří a šli si sednout. Sedátka byly ušitý zřejmě pro nějaký malý zadečky a ne pro naše velký prdele, takže jsme se tam sotva vešli. Vlak se rozjel a přišel údržbář – průvodčí a zkontroloval nám lístky – starý tvrdý poctivý lístky. Řekli jsme mu, že budem vystupovat v Malým Ratmírově. Bylo to asi dvě stanice, takže jsme se za chvíli měli k výstupu.
V Ratmírově, když vlak odjel, viděli jsme upoutávku na večer s kytarou každou druhou sobotu někde v Blažejově, což je vesnice asi dva kiláky směrem na Jindřichův Hradec. O kousek dál na stromě visel další letáček, že každou sobotu se hraje v hospodě Agmar tady v Ratmírově. Pokračovali jsme dál a po pravé střraně viděli otevřenou bránu ke kiosku. Zašli jsme tam na pivo a na poradu, kam to bude lepší, jestli tady do Agmaru a přifařit se k muzikantům, nebo do Blažejova. No dali jsme si Regenta, langoše a bramboráčky a přemýšleli v duchu každej sám. Potom za nás vlastně rozhodl osud ve formě paní Dáši (což jsme ještě v tu chvíli nevěděli) a její patnáctileté dcery. Ptali jsme se, jestli nevědí, jak to hraní v Blažejově vypadá a oni na to, že z Blažejova jsou a že to braní stojí za hovno, že tam nikdo nechodí a hospoda je divná. Ale jestli bysme chtěli, že můžem jít do polosoukromý hospody, kde se všichni scházej a že jestli umíme hrát, budou moc rádi. Slíbili jsme naši účast, vyslechli si, kudy se tam jde a začali jsme se těšit. Pan Topinka pocítil nutkání koupele v rybníku a tak se šlo koupat. Koupal se jen pan Topinka, Vajíčko s Brambůrkem zavzpomínali na starý časy a dělali mu pedagogický dozor. Topinka umyt a oblečen, byli jsme tedy s to vyrazit směrem do Blažejova. Přehoupli jsme se přes kopeček, počkali na přejezdu na parní vláček, zamávali a už si to štrádili kolem spodního Blažejovskýho rybníčku vzhůru do vesnice. Prošli jsme rozkopanou silnicí podél hospody, která byla údajně špatná, a pokračovali směrem k nádraží, kde mělo být to občerstvení u Tondy.
V jednom místě na zahradě hned za plůtkem bylo víc lidí posedaných u plastového stolu na plastových židlích. Zeptali jsme se tam, jestli nevědí, kde je ta hospoda a že by tam měl bejt nějakej Tonda. Odpověděli nám, že jsme na místě. Z „hospody“ vyšel prošedivělej asi šedesátiletej chlapík a ptal se, co si dáme. Dali jsme si Klášter, jedenáctku. Taky jsme si dali věci ze zad na zem. Všichni byli nadšení, že přišli muzikanti a hned vynesli ven další stoly a začali se rovnat, abychom se všichni vešli. Vyndali jsme kytary a harmoniku a začali hrát. Lidi byli fajn a zpívali, museli jsme hrát na přání, za což jsme byli docela vděční. Šenkýřku pro vítěze poháru v nohejbalu, co nám dával whisky přímo z trofeje. Pili jsme panáky zelený a to byl Tonda rád, protože zelenou pije taky. Přišla paní Dáša i s dcerou a hrálo se, povídalo a pilo, zase hrálo a pilo, až jsme se zmastili a nástroje radši uklidili, aby nedošly úhony. Pan Topinka pil nad své možnosti, já s panem Vajíčkem pod ně. Dodal nám asi ten rum, kterej všichni vychvalovali, že je „ze všech rumů ten nejrumovatější, protože je jindřichohradeckej.“ Kluci už se měli k odchodu, pan Topinka harmoniku na zádech, pan Vajíčko na zádech bágl, a já šel za nima a nesl jsem kromě svejch věcí taky Vajíčkovu kytaru, protože jí tam zapomněl. Kluci šněrovali silnici od krajnice ke krajnici a vzájemně se podpírali. Pak se pan Vajíčko divil, proč mám dvě kytary, když on žádnou nemá. Tak jsem mu tu jeho předal. Došli jsme k maličkýmu nádraží nad vsí. Ulehli jsme ke spánku na nádražní rampě u skladu. Nebylo tam z vesnice vůbec vidět a vlak jel až někdy v sedm ráno, takže noc měla být klidná. Zalehli jsme do spacáků, kluci usnuli hned, já jsem si ještě uklohnil čínskou polívku a pak šel spát taky
Nakonec jsme kousek od pěší zóny zašli do pěkný hospody, kde vařili hotovky i minutky a tam jsme se pěkně nadlábli. Vyrazili jsme cestou k nádraží a koupili si lístky do Vršovic. Přestupovali jsme ve Veselí na rychlík z Budějc. Měl zpoždění. V nádražní hospodě jsme si dali kofolu a pak čekali na peróně. Jak tak pan Vajíčko lelkoval, všiml si ve stánku nápisů na různejch krabičkách. Dámské kalhotky – ptákovina. Pánské trenky – ptákovina. Prezervativ – ptákovina. Na krabičce, kde byly nějaký pastelky a figurky – ostatní ptákoviny. Pak dorazil vlak a my, světe div se, měli kupé sami pro sebe. Až do Tábora, kde přistoupili nějaký lidi a pak už to stavělo na každý mezi – Benešov – Čerčany – Praha Vršovice.
Vylezli jsme z vlaku a smutně se ploužili do Globálu. Po cestě jsme probírali všechno možný, co se nám na vandru přihodilo. Došli jsme do firmy a pan Topinka šel domů o dvě patra výš. Pan Vajíčko mě odvezl autem až domů, ale pozvání na návštěvu odmítl, protože by se musel zout. Potřásli jsme si rukama, zalomili palce a rozloučili se do dalšího dne – „ZAS RÁNO“.
KONEC
Náhledy fotografií ze složky Vysočina, Česká Kanada 2009
