Než se mi podařilo uložit rozepsanej Tour de Kubek, pan Vajíčko mě předběhl...

Takže moje verze :)

Tak se čas naplnil a Yedowa Chüže po dlouhý, hodně dlouhý době vytáhla pařáty z domovské hroudy a vydala se do starý dobrý Wroclawi. Těšili jsme se takovou dobu a najednou je to tady. A já mám rýmu jako prase. Vzpomněl jsem si na pověru, že když si nahřeju dutiny, rýma se uvolní a všechno bude oukej. I našel jsem přístroj k nahřívání dutin přímo předurčený, téměř padesáti lety vyzkoušený - horský sluníčko. Jaksi jsem si neuvědomil, že má funkci dvojí - nejen hřeje, ale také opaluje. Vzal jsem si sluneční brejle, sedl před sluníčko, ale zdálo se mi, že nějak málo nahřívá ty dutiny, tak jsem si sedl blíž, až téměř k přístroji, a tam se právě projevila víc ta opalovací funkce. Ještě, že mi někdo zrovna zavolal a já musel nahřívání nechat asi po třech minutách, ale i to stačilo. Nejdřív jsem tomu nevěnoval pozornost, ale asi po hodině jsem měl takový divný pocit na obličeji, šel jsem se mrknout do zrcadla a až jsem se sebe lek. Ksicht měl temně rudou barvu a kolem očí jasně svítilo ostré ohraničení brejlí. No super, to bude vejlet. To se pan Vajíčko pos... smíchy, až zjistí jaký je jeho (teď doslova rudý) bratr blbec. Rýma samozřejmě zůstala. 

Vyjížděl jsem z Prahy až kolem páté, vezl jsem rodinu do HK a pak pokračoval dál. Byl pátek a provoz, takže do HK jsme přijeli kolem sedmé, vyložil jsem a vlastně hned jel dál. I tak jsem do Wroclawi dorazil až těsně před desátou. Pan Vajíčko už dávno byl. Bydleli jsme v Novotelu. Neplánovaně. Zarezervoval jsem samozřejme jako vzpomínku Mercure, jenže mi týden před příjezdem jakási Katarzyna napsala, že mají v hotelu nějakou přestavbu a navíc kongres, takže kluci je mi líto, budete muset chrupkat v Novotelu. Je to sice dál od centra, zato horší cesta po hlavní silnici. Przepraszamy.

Tak teda Novotel - standard hotel, všechno na svým místě, jako v každým jiným hotelu. Hned jsme vyrazili do víru wroclawského rynku. Pan Vajíčko na mě solidárně čekal s večeří a hladověl, já taky, takže jsme se ani moc nerozmýšleli a zamířili do Piramidy (Poláci píšou pyramidu s měkkým). Piramida zavřená, ale úplně - lokal do wynajecia. Tak Shaorma ozyrys nebude. Šli jsme zpátky na rynek a stavili se v Burger kingu na kus mletýho masa v housce. Najedení jsme vyrazili konečně na kubek. Ve stánku nám taková unavená nepříjemná polská brigádnice řekla, že už zavírají a kubek nám nedá, jen plastovej kelímek. Tedy jsme koupili grzaniec v plastu. Všichni ostatní měli grzaniec v botičkách. Zvolili jsme špatný stánek, zjistili jsme. ostatní měli otevřeno a nalévali do bot jaksepatří. Došli jsme do protějšího rohu rynku, vyhodili prázdná kalíšky a šli si dát další, teď už opravdový grzaniec wroclawski do kubku - czerwony buty. S botou v ruce jsme se vydali obhlédnout stará místa, hlavně guiness pub. Bylo plno a v hracím rohu seděla partička tří muzikantů - dvě kytary a cajon, no a hráli depešáky. Odnesli jsme kubky zpět do stánku (vrátili nám zálohu) a mazali do guinessu. poslední dvě místečka pod zrcadlem byly naše, objednali jsme pivo a poslouchali, Kluci hráli fakt skvěle, lidi tancovali a zpívala celá hospoda. Nakonec se ukázala i kierowniczka a tak jsme se chvíli bavili, hned se ptala, kde máme kytary. seděli jsme, popíjeli a bavili se s nějakým chlápkem z Glasgow, už nevím o ani čem, ani jakou řečí.  Ještě jsme dali panáka a pak už kluci skládali a my se vykolíbali z hospody. Do hotelu jsme šli pěšky, a trefili jsme, tak to s náma není ještě tak hrozný.

Ráno. Ksicht mě pálí a začíná se loupat, mažu ho, čím jde. Rýma neustupuje. Kolem půl desáté jdem na snídani, výběr velkej, ale v Mercure je lepší. Posnídali jsme a vrátili se na pokoj. Shodli jsme se s panem Vajíčkem, že ještě chvíli zalezem do peří a dospíme minulou noc a nadespíme tu budoucí. Vzbudili jsme se v půl třetí odpoledne.

Vydali jsme se do centra města. Na rynku byla snad celá Wroclav a Donoslaski kraj. Lidi se tlačili u stánků a prodírali mezi sebou, hrůza. To je noční můra každýho člena YCH. Prodrali jsme se mezi lidma ke stánku se svařákem a dali si dva wroclawskie. Pan Vajíčko našel úplně nejlepší místo u stolečku chráněného z jedné strany smrčkem a z druhé plůtkem, takže jsme byli chráněni před lokty ostatních lidí. Dopijem a rychle pryč. Šli jsme z rynku na ostrov Tumski. Po cestě ubývalo lidí a z dálky zněl saxofon. Saxofonista stál u kavárničky udělaný z nějakýho stánku. Dáme si kafe a chvíli poslechnem muzikanta.

„Dzien dobry, panowie, nie ma kawy“, przepraszam, povídá prodavač.

 „No a co pan ma?“

„Tylko goraca czekolada, prosze bardzo.“

„Dwa razy mala, prosze“, objednali jsme si.

S horkou čokoládou jsme seděli jak dvě bukvice v kavárně, dívali se na most Tumski – ověšený srdíčky a zámečky a poslouchali romantický ságo. „Ty vole, to nám nikdo neuvěří, že tady sedíme a pijeme čokoládu v takovým romantickým místě“, povídá pan Vajíčko.

Dopili jsme a vydali se na ostrov, prošli jsme starodávný uličky, prohlédli katedrálu a oklikou se vrátili zpět do centra. Mezitím už se setmělo a začalo sněžit, tak jsme se chtěli uklidit někam dovnitř na pivo. Nápad dobrej, ale měli ho asi všichni, takže Spiź byla plná k prasknutí, tak jsme zkusili Bierhalle. Našli jsme volný stolek a usadili se. Objednali jsme si tupláky a za chvíli už cvakly před námi. Kecali jsme a dali si další tupláček. Sedělo se moc příjemně.

Dopili jsme a řekli si, že se půjdeme podívat ještě do Guinessu, dneska tam má zase hrát nějaká kapelka. Po cestě nám lehce vytrávilo, tak jsme se stavili na jídlo, byla toho mega porce, ani se to nedalo sníst. Dali jsme další tuplák – Litovelu. Obecně se ve Wroclavi rozmáhají hospody s českým pivem.

Vyrazili jsme do Guinessu. Muzika hrála, břinkala. Ale ne tak pěkně, jako včera. Jakási polka kuňkala takovou unylou polskou píseň a dalším songem to moc nevylepšila. Pak byla přestávka. Dali jsme pivo a potkali pana Glasgow. Byl na lovu a do sítě se mu chytly dvě mladý mouchy. Jenže do nich hučel asi trochu moc, tak se nakonec zvedly, zamávaly křídly a ulítly mu. Seděli jsme na baru a dopíjeli poslední pivo. Zodpovědnost a povinnost zítřejšího volantu nás brzdila v rozletu. Zaplatili jsme a vyrazili studenou nocí na hotel.

Ráno po vydatné snídani jsme zabalili, před hotelem prohodili pár vřelých slov a objetí, no a pak nasedli do škopků a vydali se zpět ke svým rodinám do předvánočních příprav.

Tak „Ahoj Wroclawi, zase někdy naviděnou.“

PS Teď u nás v Chrustenicích nasněžilo, takže to u nás vypadá jako v podpaží, ale do Vánoc to stejně nevydrží….