Ve středu na Eduarda jsem byl instalovat jednu zapařeninu na Černym Mostě a do Globalu jsem přijel až kolem šestý. Koukal jsem jak blázen, když se zjevil pan Topinka omotanej kabelama a v náručí s mixážním pultíkem. Začali jsme to štelovat u nás v hardweru, připojili jsme celou tu aparaturu, obsahující tři mikrofony a mixážní pult na počítač. A pustili jsme se do toho. Asi hodinu nám zabralo, než jsme si nastavili správný hlasitosti a vzdálenosti od mikrofonu a zkusili jsme stočit první nahrávku. Zahráli jsme Ateistovu zpověď a zkusili jí přehrát. Bylo to strašný, dost dlouho jsme jí nehráli, takže to bylo těžší než se zdálo. Upravovali jsme ještě nastavení, pan Topinka kroutil čudlíkama a přepínal bedýnky, aby se nám nevazbily, vyplašili jsme uklízečku, která teda fakt nevěděla, která bije a vařili si litry čajů. Napočtvrtý jsme sehráli finální verzi, i když to mohlo bejt mnohem lepší. Jenže už bylo nějakejch devět a my měli teprv první kousek. Druhá písnička,  Zrcadlo času, byla snad ještě horší. Původní verze je strašně rychlá, ale protože jsme ji hráli naposled někdy loni na jaře, nemohli jsme se zaboha shodnout ani v hlasech ani v rytmu. Tak jsme tempo zvolnili a hlasy trochu upravili a myslim, že to písničce prospělo. Tu jsme nahrávali jen asi třikrát a nakonec jsme ještě sehráli Sny toulavejch. Asi jak jsme se rozehráli přes celej večer, šlo nám to rychlejš. Nicméně jsme skončili asi kolem půl dvanáctý a všichni jsme pochopili, že nějaký profesionální nahrávání může klidně trvat několik měsíců. Že to neni jen odpoledne skočit do studia, zahrát a vypálit. No zkušenost veliká, ve čtvrtek jsme to poslali i s průvodním dopisem do kántryrádija a teď uvidíme. Budem čekat, jestli se toho 30.března dostanem na startovní listinu.

pan Brambůrek