Pátek

Jak psal už pan Vajíčko, po čtyřech letech, po koronavirových zákazech a loňských nevydařených plánech, které zhatil průjem pana Vajíčka den před odjezdem, se letos konečně tradiční akce TDK podařila. Pan Vajíčko objednal hotel, kde jsme se také v pátek 8.12.2023 po dlouhé cestě ze Žiliny a z Chrustenic konečně sešli.

A hned jsme se hrnuli do chladných Wroclawských ulic. Hotel jsme vybrali, s ohledem na poměr cena-výkon, v docházkové vzdálenosti do centra a tedy vyrazili pěšky. Frajersky jsme šli prostolebí až na roh ulice, kde byly potupně na řepy usazeny zimní čepice (polsky narzepniki), protože byla zima jak v psírně. V létě by byla cesta docela příjemná, teď v zimě, v břečce po kotníky, potmě a hladoví, to bylo spíše utrpení. Zvlášť když pan Vajíčko zjistil, že jdeme úplně blbě a musíme otočit kormidlem o 90 stupňů nalevo.

Konečně jsme došli na Rynek. Vánoční trhy - Cirkus pro děti, pro turisty, pro Poláky. Než budeme pít, musíme si dát něco k jídlu i vydali jsme se hledat coż do jedzenie. V jedné uličce u Rynku jsme našli malý steak house UWĘDZONYCH. Tam jsme zakousli do burgrů a spláchli lokálním pivkem WRCLW. A hned bylo líp. 

Vrátili jsme se na Rynek a hrnuli se k prvnímu stánku se svařákem. Ale chyba lávky, platba jen v hotovosti. Ještě, že jsme světa a hlavně Wroclawi znalí, rychle jsme vybrali z bankomatu za rohem, než abychom se přetlačovali u toho na náměstí, a už jsme si nechávali do botičky nalít první grzaniec Wroclawski. Sladký silný nápoj nám dělal dobře.

Procházeli jsme se po Rynku s botičkou v ruce a postupně obešli všechna dolévací místa. Pak se ozval močový měchýřek a pan Brambůrek potřeboval čůrat. Nejblíž to bylo do legendami opředeného Guinessu. Pod přísným pohledem barmana jsem bez skrupulí vyrazil na hajzlík. Po potřebě jsme ještě jednou obešli Rynek, ale na svařák už nějak nebyla chuť a proto jsme se vrátili zpět do Guiness pubu. Akorát odcházeli lidi, tak se uvolnilo místo vedle stolu nějakých Norů, kteří se s námi okamžitě dali do řeči. Kecali jsme s Norama, jeden z nich vypadal jako Santa Claus, a byl to velice zábavný večer. Do toho byla i Muzyka nažywo, moc příjemná atmosféra. Dokonce vylezla i Kierownička, která nás poznala a srdečně se s námi vítala, hned věděla, kdo jsme a ptala se, kdy budeme zase hrát. Večer ubíhal Guiness tekl proudem, Muzyka hrála, břinkala. Nakonec má všechno svůj konec. S Norama jsme si slíbili, že se sejdeme za rok ve stejnou dobu na stejném místě. Zaplatili jsme a vyšli před pub.

Dal se do nás pivní hlad. Všechny stánky na Rynku už zavřené, ale na druhíém konci na nás poťouchle pomrkávaly dva velké zlaté obloučky. No neodolali jsme a v davu hladovců jsme si vyboxovali nějaké menu a s chutí ho spořádali. 

Cesta do hotelu byla pěšky přes třicet minut. Klopýtali jsme noční Wroclawí, až  konečně nás nohy donesly na hotel, kde nám okamžitě sklapla víka .

Sobota

Pan Vajíčko měl bezvadný nápad. Teda jako on má samé skvělé nápady. Jedním z nich bylo neobjednávat snídaně. Hned jako druhý bylo zatažení neprůsvitných závěsů, čímž byla skoro úplná tma. Z postele jsme se vyhrabali v 10. Po hygieně jsme se chtěli vydat do  centra. Opět pěšky. Zima byla stejná jako v pátek, jen bylo vidět. Na Rynku bylo strašně lidí, asi dvakrát tolik co předchozí večer. Všichni se tlačili, strkali, z těl byla jedna valící se řeka, která místy přecházela do vírů, ve kterých bylo možné změnit nebo korigovat směr a zase pokračovala dál. Nevěděli jsme, co k jídlu, měli jsme hlad, ale nic nás neuchvátilo na první dobrou. Stánky voněly, nicméně na rozhodnutí jsme potřebovali rozproudit krev v žilách a takový dobrý startér byl grzaniec. Vyzkoušeli jsme různé druhy a dostávali se do dobré nálady. Kolem nás povykovali Češi, bylo jich na trzích strašně moc. Hledali jsme hospodu či restauraci, kde bychom se mohli najíst. Vše bylo beznadějně plné a zarezervované. Vzpomínali jsme na kdysi vyhlášenou Piramydu. na shaormu ozyrys s frytkami. Něco podobného býval Sfinx a tak jsme se rozhodli ho zkusit. Poslední volný stolek byl náš. Po nás přišla ještě  horda Čechů, slyšeli jsme jak brblají ode dveří, že nikde není místo. Dal jsem si nějakou Shaormu, ale nebylo to ono, Piramyda byla Piramyda.

Večer jsme měli sraz s Krzyszkem, tak bylo ještě spoustu času. Vydali jsme se podívat na ostrov Tumski, jestli je tam kavárna s čokoládou, saxofonista a zámkový most zamilovaných. Z toho všeho zbyl jen most. Kavárna zrušená, saxofonista nikde a z mostu sundali všechny zámky a umístili ceduli se zákazem umisťování zámků na most. Hned pod cedulí ale už byly dva výsměšně pověšené. Smutně jsme na to koukali, už to není ono. Procházeli jsme po Wroclawi, nacházeli stará místa, ale nálada byla taková nijaká. Ani na svařák už nebyla nějak chuť. Na Rynku bylo tolik lidí, že ke stánkům se nedalo vůbec dostat. Nakonec jsme se rozhodli místo poflakování po městě zajet na hotel a hoďku dvě si schrupnout. Byl to další ze skupiny skvělých nápadů doprovázený ještě lepším nápadem – jet tramvají. Počkali jsme na tramvaj a po krátkém zápase s automatem na jízdenky bylo vítězství a jízdenky naše. Wroclaw je AI město a jízdenky se kupují pouhým přiložením platební karty…zázrak.

Tramvají to k hotelu bylo asi pět stanic, takže cesta se zkrátila z půl hodiny ostré vojenské chůze asi na osm minut držení mastné tyče. Na hotelu pan Vajíčko zatáhl závěs, čímž aktivoval tmu a Chýše spala jak zabitá. Ke vzkříšení došlo po páté odpolední, v šest byl sraz s Krzyszkem před Bierhalle. Jeli jsme tramvají v půl šesté a za deset minut byli na Rynku. Lidí ještě přibylo. Taková tlačenice není snad ani na koncertě Marka Ztracenýho v prvních řadách. Cestu, která normálně trvá tři minuty, jsme cupitali jak gejši přes čtvrt hodiny.

S Krzyszkem jsme se nakonec našli, i když to stálo úsilí a telefonování. Bohužel byly ve všech hospodách na Rynku a okolí rezervace, šli jsme tedy kousek dál do nějakého steak house a tam usedli. Byla impreza mocna, vzpomínalo se, popilo a pojedlo, domluvila se oslava 150 let nás tří v příštím roce u nás na chalupě. Zrovna jsme taky probrali, že je o Vánocích ve Wroclawi moc lidí a že by bylo lepší jezdit někdy na jaře nebo v létě. Vypadá to tedy že TDK na nějaký čas odzvonilo. Probrali jsme kde co a potom jsme se vydali ještě do Guiness pubu. Krzyszek tam nikdy nebyl, tak jsme mu to museli ukázat.  Když jsme ve veselé náladě odcházeli, byli jsme spokojení, jako dlouho ne. Krzyszek šel pěšky domů a my se pajdali na tramvaj. Za chvíli jela a my se v pohodičce dostali do pelechů, kde jsme usnuli dřív než lehli.

Neděle

Ráno už to byla odjezdová klasika, sprcha, pobalit a do auta a domů. Ještě že se za pár dní uvidíme, protože Silvestr v Potato Hut PLATÍ!!!