Ne ne, nevykládejte si nadpis příspěvku špatně.

Je to jen budovatelský heslo, pod kterým se nesl de facto neplánovanej, ale o to snad milejší víkenďáček,

Tož tak:

Zatelefonovali jsme si s panem Brambůrkem a z hovoru vypad volnej víkend, kterej bysme mohli začlenit do času, kterej se do života nepočítá. Po nezbytnejch propustkách z domova a dalších telefonickejch hovorech byla dohodnutá trasa, navrhovaná už několik let: teda Ústí nad Orlicí - rozhledna Andrlův Chlum - po hřebení přes vesnici Přívrat - rozhledna Kozlovský kopec - Česká Třebová. taková příjemná trasa na víkend, obě rozhledny s restauracema, tudíž i s jídlem a pitím a hraním, pěkná příroda a všechno ostatní. Protože náš čas už je dávno moc drahej a ze všech stran ukusovanej  rodinama a pracema, tak jsme jeli potupně autama, že se slezeme na parkovišti u nádraží v ÚnO. Já jsem s sebou bral ještě novýho člena Yedowky, mýho psa Olivu, díky který jsem po cestě jel celkem opatrně a zastavoval, aby se pes napil vody a proběh. Pohodička; těšil jsem se na Brambůrka, na první pivo na Andrlově chlumu a na víkend v přírodě a na cestě.

Jenže to bysme nesměli bej my, aby se to celý nerozbilo a nezměnilo.

Ano, v pátek jsme se slezli v ÚnO. Brambůrek už tam stál asi 20 minut a s širokým úsměvem a  medvědím objetí mě přivítal. Vzali jsme trampský boty a zjistili, že by bylo potřeba vybrat nějaký prachy, když už se jdeme potácet po světě. Tak jsem ještě rychle hupnul do auta, jel do nedalekýho centra, kde se na zdi měl culit bankomat. Ale centrum bylo kvůli nějaký akci uzavřený, tak jsem ho musel celý objet a na jeho druhý straně byl další bankáč. Rychle zpátky, do bot, bágly a kytary na záda, vzít Olivu na špagát a hajdy do stopy.

Po chvilce na rovině cesta zamířila kolmo do oblak, pro útěchu kličkovala mezi zastaveníma křížový cesty. Konečně, konečně jsme po krátkým, ale prudkým stoupáku došli k rozhledně Andrlův chlum a nejen to, i k ještě otevřený hospůdce na cesťáčka. Zároveň vydechnout, otřít zpocený ksichty a podívat se do mapy, jakže to v okolí vypadá, protože hospůdka na Andrlově chlumu zavírala tuším v devět - a my si chtěli rozhodně posedět, popít a zahrát, i když večerní obsluha na Andrlově chlumu byla půvabná mladá slečna. Ale byli jsme tam sami a evidentně bychom končili na chlup přesně se zavíračkou. Takže po chvíli bágly na propocený záda a dál po zelený a modrý do Řetový; za vesnicí je rybník Mandl s chatovou osadou Na Mandlu, stejnojmenným penzionem a restaurací, která měla zavírat v jedenáct (ale tipovali jsme, že bude otevřeno trochu dýl).

Seběhli jsme z Andrlova chlumu, na rozcestí s idylickým jménem "U zabitého" jsme odbočili na modrou a příjemně pořád z kopce došli do Řetový, prosmykli se mezi polema a se začínající žízní došli k rybníku a do hospody. Teráska byla plná lidí, ale jeden stůl byl jako připravenej pro nás. No a od protějšího stolu na nás nesourodě pokřikovala parta mladejch kluků, že hurá, kytary, jdeme pařit. Na první pohled to nevypadalo, že by z toho bylo něco víc, než takový normální hraní v hospodě na začátku vandru.

Jenže po chvíli šmidlání jeden  těch kluků odněkud přines devítistrunnou kytaru a hrál na ní všelijaký lenkoviny a obdobný písně - celkem dobře, jen tempo mu dělalo problémy (těžko říct, jestli to byla chyba nebo vlastnost nebo chlast). Ale dobrý to bylo, kluci přes svůj floutkovskej vzhled a chování znali písně a byli fajn.