VÍKENĎÁK DO NĚMČIČEK A JEŠTĚ DÁL

Červenec\Srpen 2015

Pesimističtí školáci by řekli, že polovina prázdnin je už pryč; a optimisti, že ještě půlka před nima.

A jak to bylo v tom čase s náma?

Původní domluvy zněly na patnáctýho srpence, ale díky náhodě, což je ovšem typicky vandrovní, jsme termín posunuli na přelomovej prázdninovej víkend, teda 31.7., 1.8 a 2.8. Po pěknejch, ale herně trochu hluchejch akcičkách jako hlavní téma znělo: pojeďmě si pěkně zahrát. A tuhle podmínku v minulosti perfektně a dokonce i opakovaně splnily...Němčičky, občerstvení U bobovky, historicky náma nejnavštěvovanější místo na vandrech. „Slezeme se v pátek večer,“ dohodli jsme se, „zahrajeme a v sobotu a neděli uvidíme, kam se tam odsud posypeme.“

Ještě doma jsem se díval do mapy a cosi mě napadlo; ale to si řekneme s panem Brambůrkem, až se potkáme.

               V pátek odpoledne mě do sebe vcucnul rychlík do Olomouce; vypadalo to náramně, protože kupé bylo poloprázdný a kolem chodily slovenský gazely, jenže jak už to tak bejvá, ZROVNA do mýho kupé se infiltrovaly gazely v důchodu. No co už. Díval jsem se z okna a hlavou mi letěly slova, rýmy a zlomky textů písniček. Léto bylo horký, noci žhavý a já se těšil, že to bude i hlavní známka právě začnutýho vandříku. Pochopitelně mi od Brambůrka, ještě sedícího kanclíku, ale v krátký budoucnosti už sedícího ve vlaku, začaly chodit smsky – a u některejch jsem se dost bavil, jako vždycky. No posuďte sami:

„Uáááá, těším se.“ – to posílal Brambůrek den před vandrem, a já jemu to páteční ráno:

„Ještě osum hodin a potřesu ti tlapu :o)“

Po nezbytnejch informacích, že už jedeme, mi Brambůrek poslal:

„Vedlesedící mladá blondýnka si listuje v příručce Tatry, tak koukám tajně přes rameno, abych se něco dozvěděl o oddalování orgasmu 8-)“ ... a hned doplnil „Tantry – vypadlo mi n“

p. V. – „A jsou to vysoký, nebo nízký tantry? Na oddálení mokrýho orgasmu v Tantrách je stejně nejlepčí pláštěnka. Ja sem v Holo Móci, jede mi to v 17:08. Snad bude na co koukat, vcesta sem byla tristní.“

p. B. – „No tak tož to jede za chvilku. Když bude nejhůř, můžeš koukat do zrcátka.“

p. V. – „??? Sem tramp, ne šampón. Zrcátka nevozím. Můžu koukat do flašky.“

p. B. – „To bys byl zase husa, koukej radši po holkách. Já za chvíli v Český Třebový.“

p. V. – „Husa kouká do prázdný, já mám plnou. Čtřebová...oooooo....super.“

p. B. – „Já nemám žádnou. Jen dvě plechovky piva. Ale zase mám nějaký jídlo. Abychom nechcípali hlady jako minule.“

p. V. – „Nežer, budeš tlustej, koukej radši po holkách.“

               V Olomouci jsem měl dostatek času na občerstvení, polívku a dvě pivka. Když jsem si na to vybíral z bankomatu, hned se ke mě přitočila jakási mladá holčina, která by byla celkem hezká, kdyby to nebyla smažka, ruce plný fleků a, mírně řečeno, koupelna nebyla její největší kámoška; a že když jsem si vybral, jestli bych jí z toho něco nedal.

Nedal jsem jí nic.

Rychlík do Břeclavě a Zaječí byl celkem plnej a cesta příjemně ubíhala; za oknem bylo na co se koukat a co to? I uvnitř bylo na co se koukat, protože jsem zachytil zkoumavej pohled nějaký cácorky a v pohledech a úsměvech jsme vydrželi až do Břeclavě, kde vystoupila.

Nechal jsem myšlenek na ženský a začal jsem myslet na chlapy, teda na toho jedinýho, a to na pana Brambůrka, protože Zaječí už bylo blizoučko.

p. B. – „Brno je zlatá loď, za děvčaty z Brna choď, hmmmm jsou milá, hmmmm a hezká.“

p. V. – „Okolo Břeclavěěěěě....voděnka se točí...?? Za chvíli budu v Zaječí...ale bude to o zaječí chlup.“

p. B. – „Já taky asi za 15 minut. Ten přípoj snad čeká...“

p. V. – „Bez tebe nejedu“

p. B. – „Hm“

p.V. – „Well“

„Prga!!“ poslal jsem poslední zprávu, protože jsem, stojíc na nástupišti v Zaječí, zjistil, že Brambůrka nět. Ačkoliv bylo po sedmý hodině večer, slunce statečně pálilo a tak jsem se snažil, najít si stín; a zcela zaujatej hledáním jsem ignoroval vlak od Brna, kterej vyklopil svůj náklad. Koukám, koukám, vagóny už v dálce, přišlo pár lidí, ale Brambůrek nikde.

Kde je?

Tu se na schodišti z podchodu objevil klobouk, oči, nos, a už tu stojí Brambůrek, objímá mě, líbá....vlastně ne, jenom objímá a směje se na celou hubu.

„Zdar, já se musel zeptat, odkud jede ten courák, proto jsem se zdržel.“

„No nazdar, tak hurá do vlaku, Němčičky čekaj.“

Ve vlaku došlo na protiúpalovýho paňáka a zase byly věci, jako bychom se viděli naposled včera, jako bychom pokračovali v hovoru přesně tam, kde jsme před dvouma měsícema skončili. Než jsme stihli probrat, co a jak, vlak zastavil v Bořeticích a museli jsme vypadnout. Zamávali jsme ještě průvodčí, rozhlídli se po nádražíčku, pozdravili naše nocležiště u dřevěný boudy s rampou a přešli několik metrů na zastávku busu, kterej jel za pár minut, což bylo štěstí, jinak bysme museli v tom vražedným vedru pajdat skoro tři kiláky po svejch. Bořetická hospůdka, přímo proti zastávce, byla sice silný lákadlo a chvíli jsme debatovali, jestli si nedáme jedno, ale nakonec jsme nevyměkli a co by nám trvalo půl hodiny, zvládl bus za pět minut a my stáli před dřevěným domečkem občerstvení U bobovky.

               Na terásce seděla Helča, veteránka našich němčičských akcí; vyběhla ven a vítala se s náma. Jana stála na svým místě za pípou, ale když jsme vrazili do dveří, šla se taky vítat. Sedli jsme, pivka přistály před náma a hned bylo dobře.

Protože už bylo osum, začali přicházet účastníci večerní taškařice. Nebylo jich moc – vlastně stůl místních, po levici jakási rodina a po pravici ještě dva páry, vždycky kluk s holkou; ale to nám bylo jedno, my bychom si zahráli i jenom pro sebe, tak jsme byli natěšený. Cedule u vchodu slibovala, že dneska je mezinárodní den, kdy si všichni vyjdou na pivo, a že zrovna dneska je to v Němčičkách i s posezením u kytar. Další nápaditá cedule hlásala, že „jedno pivo“ je za 80, „jedno pivo, prosím“ je za 50 a „dobrý den, jedno pivo, prosím, děkuji“ je za 25.

No, zahráli jsme si fakt pěkně – ani jsme nezačali klasicky „Veď mě dál,“ ale rovnou nějakej nášup – už si přesně nevybavím. Ale pamatuju si, že rodina po mý pravici pěkně juchala, nakonec včetně dětí, který odložily tablety a aspoň poslouchaly. Plus k tomu paní Gábina, taková blondýna, sympatická a zpívající, a k tomu černovláska s přítelem, též zpívající a juchající.

               Pochopitelně jsme s pokračujícím časem i zvolnili, třeba Večer osamělých srdcí, nějaký Kameloti a tak...a postupně šli všíchni domu a zbyl jsem jan já, Brambůrek a ta Gábina se sovenským manželem, fotbalovým trenérem malejch dětí na místním soustředění. Pac, pusu a dobrou, po smršti paňáků a x pivech jsem lehnul a usnul, ani jsem nevěděl, jak.

...

Líný ráno...nechtělo se nám vstávat, ale museli jsme, protože jsme sice ještě čekali na Janu, ale už nás pálily ťapky, abysme se pohli dál. Dostali jsme kafe, pomohli poklidit svinčík, ještě pokecali, rozloučili se a vyrazili do krásnýho dne, směrem zpátky do Bořetic na oběd.

V hospodě jsme dali pořádnou baštu, dokonce i kávu, a s plnejma pupkama vytáhli karty, mapu a za karbanu naplánovali, co a jak, respektive pan Brambůrek souhlasil s mým návrhem; převést se vláčkem přes Zaječí do Šakvic a odtud k Novomlýnský nádrži, kde mapa ukazovala nějaký kempy, tudíž potenciální místa na hraní.

 „Ještě jdu na kávu a pak už pomalu pomažeme na vlak,“ ozřejmil jsem a i když jsem nebyl fírer, tak jak jsem řek, tak bylo.

Motoráček nás předrncal do Zaječí, nepochybně rychlejší elektrickej vlak nás odvez do Šakvic. Z nádraží nás hned vedla červená, jdoucí až k cíli, novomlýnskejm nádržím, kde jsme si malovali pěknou hospůdku a pěkný hraní, protože včerejší moc pěkněj večer v Nemčičkách neznamenal únavu, ale velký očekávání na dnešek.

Po necelým kiláku naštěstí cesta sešla z poměrně zahuštěný silnice, vyběhla na kopeček a stočila se doleva, už zase pěkně mezi vinicema a meruňkovejma sadama. Na moje nesmělý návrhy, že i přes kvapem se blížící večer a teda žádnej prostor pro zdržování bysme mohli dát cesťáčka, se fírer Brambůrek netvářil odmítavě, takže jsme pomalým krokem a po dvou doptání se vlezli do hospy U Stromu, dali jedno, pak utopence, druhý a už v tlapách chřestily kostky.

„Hele, ale fakt jdeme, nebo se tady zadřeme a tady to moc hrací nebude, teda radši bych nějaký jiný místo.“

„No tak jo,“ zvedli jsme se a opustili to místo, který nebylo asi úplně špatný, ale pro tu chvíli o ničem. Ještě jsme cestou zahlídli plakát, zvoucí na rockotéku, kterou pořádala právě tahle hospoda. „No, nemuselo by to bejt úplně marný,“ začal jsem šít do Brambůrka. „Hele, jdeme kolem tý nádrže, vrátit se můžeme vždycky,“ nenechal se Brambůrek stáhnout z cesty.

Prošli jsme Šakvice a na konci vsi si uvědomili, že se nám nějak motaj nohy; ne z chlastu, ale z únavy, protože už jsme dost starý na to, abysme přes tejden chodili do rachoty, doma lítali kolem děcek a ještě pak pařili do pozdních nočních, respektive prvních ranních hodin. „Hele, pojďme se natáhnout támhle pod ten strom, aspoň si odpočineme, nebo dáme chrupku, ať jsme večer ready.,“ navrhnul fírer a moje v ten moment zívající huba mu dala dostatečnej signál proto, že jsme shodili bágly, natáhli se na celtu pod strom a za chvíli byli tuhý, jako kdybysme vynalezli spánek v ten moment.

Asi po hoďce jsem otevřel oči a vidím, že pan Brambůrek se vzbudil stejně. Sluníčko se už pomaloučku klopilo k západu, ale pořád pofukoval vlahej větřík. Na vedlejším políčku rodinka cosi sklízela, ale nijak si nás nevšímali. „Tak co, vstáváme, ne?“ Sbalili jsme věci a odpočatý zjistili, že už máme i žížeň, i náladu a tak mohla pokračovat naše anabáze po červený dál k nádržím. Cestou jsem se snažil Brabůrka přemluvit, abysme se vrátili a šli na rockotéku, nějak mě prostě ta myšlenka oslovila. Ale zas tak pevnej v kramflecích jsem nebyl, proto nedalo fírerovi Brambůrkovi žádnou práci mě ukecat, abysme to zkusili po našem.

               Konečně jsme míjeli hráz novomlýnský nádrže. Přes vodu byly vidět střechy Pavlova, o kus dál Klentnice a nad tím mlčenlivou siluetu Dívčího hradu. Vzpomínali jsme na klentnickou hospodu a na hraní s Liberečákem, vyznavačem Dalibora Jandy, Petra Koláře a takovejch, naprosto netradičních věcí, který jsme ještě nikdy s nikým nehráli; a taky na Liberečákovu dceru, krásnou slečnu s tričkem Pink Floyd.

Jenže bylo zbytečný se zavírat do vzpomínek a pohledů na pravou stranu, teda vodu, protože to důležitý se začalo dít na LEVÝ straně: „chatařský“ kolonie. Uvozovky jsou naprosto na místě, protože to nebyly chaty, ale obytný přívěsy, zvaný bydlíky, a to by nebyli Češi, aby z nich svejma zlatejma ručičkama neudělali honosný sídla a haciendy, jenže jako tradičně se to vždycky trochu zvrtne a tak z devadesáti procent šlo o naprosto hrůzný útvary, stlučený z hromad blbě naměřenýho dřeva, všelijaký terásky a předzahrádky z toho, co se kde povalovalo u popelnic. Chatrče jsou poskládaný bez zjevnýho pořádku, někdo má místa habakuk a někdo zas čumí do vedlejšího pseudobydlíku. Všude voněly grily, na židličkách posedávaly roztodivný typy s plechovkovým pivem Argus v ruce, v několika případech koukající na maličkou televizi, pamatující vysílání rádia Jerevan. Kultura za tisíc. A největší div světa – nebralo to konce. Šli jsme podél tý hradby víkendovýho odpočinku a proti nám všelijaký hejna cyklistů, až náhle papundeklový cedule na stromech a plotech začaly informovat o kempu Mars a o hospodě. Za chvíli se plot rozestoupil, vedly do něj schůdky a bylo vidět několik stolů a slyšet hukot, smích a reprodukovaná muzika. Jako na Marsu. Na plotě byl přibitej plakát, že bude vystupovat nějaká kapela a pod plakátem byla nabídka jídla a pití, a jak to louskáme, přišla rodina, rovnou šla po schodech nahoru a my za ní.

To několikavteřinový zdržení nám bylo osudný, protože rodina zasedla poslední volný místo a nikde už nebyl ani flíček, aby Chüže položila prdel a dala si pivo.

No nic, tak dál. Dál kolem další nálože vytuněnejch bydlíků, až po dalších dvou kilácích opět kiosek, teda maringotka s terasou – Unicamp Nové Mlýny. To už začala bejt tma. V koutě vysílala obří televize Heryho Fotra, před bednou sedělo bez dechu mračno dětí a i dospělí znuděně sledovali nerovnej zápas ve Famfrpálu. Shodili jsme věci u lavice a že půjdu pro pivo a objednat jídlo. Popošel jsem k maringotce a krve by se ve mně nedořezal, protože CELÁ stěna maringotky byla pokrytá pavučinama a jak byla tma, teplo a do toho svítila velká zářivka, tak v pavučinách to žilo. Ale fest! Pavouci velký jak kočka, každej minimálně třicet nohou, obrovský tesáky, ze kterejch kapala krev a každej si mě měřil svejma osmi očima a vybíral místo, kam mi poslat všechen pavoučí jed. S odporem jsem vystál frontu, svaly na nohou napjatý, abych mohl v případě potřeby přejít do okamžitýho sprintu, vzal pivo a o tom hexapodím osazenstvu pověděl Brambůrkovi, kterej miluje pavouky, jako já. Otřás se a ježily se mu chlupy, stejně jako mě.

Vypili jsme jedno, snědli jídlo – steak z krkovičky, dobrej – dali druhý pivo a mastili aspoň chvilku karty. Jenže prostředí nebylo hrací, i když jsme tam byli my, takže fíreří slovo a šli jsme dál.

Tma už trochu houstla.

Na hladině nádrže se černaly stíny pramic s rybářema. Byl teplej večer, vítr ustal, nálada byla dobrá a chtělo se nám hrát, abysme si to taky užili. Pořád nás vedla červená a po neúspěších ve dvou hospůdkách zase přišla na přetřes možnost vrátit se na rockotéku, i když to už byl pěkněj flák cesty zpět – a zpátky ni krok, takže dál a dál. Mapa ukazovala, že brzo už budeme ve vesnici Nové Mlýny. „Jestli tam nebude nic, tak se vrátíme na rockotéku a bude.“ Prokličkovali jsme podél živýho plotu, poodhalujícím stále stejný scenérie chatařů a kempařů, přešli silnici a už se před náma vlevo krčily baráky. Ale před náma rovně byl kemp, ten se nekrčil, ale hrdě se hlásil do světa rozsvícenejma cedulema.

A hluk sliboval minimálně to, že hned tak se spát nepůjde.

Baráček byl recepce a hospoda v jednom, plnej lidí nejen uvnitř, ale i u všech stolů venku, teda přímo před hospůdkou a jakýsi krytý terase vedle. Jediný místo bylo u malýho stolku, jinak všechno obsazený. Před náma byl velkej stůl, ke kterýmu se začali courat chlapi v tmavě zelenejch tričkách s nápisem „Fiasko 2015,“ takže nějaký borci na pánský akci. No dobrá. Šel jsem pro pivo, postavil se do řady a trpělivě čekal, za mnou přistáli dva kluci z Fiaska. Za pípou dva kluci a točili, obsluhovali o sto šest a nějaký holčiny jim nosily sklo. Najednou přišel jakejsi člověk, všechny předběh, postavil se k pípě jakoby z druhý strany a když zrovna obslouženej odešel, začal si objednávat. Na řadě zrovna byla nějaká mladá holčina, tak jsem šel zasáhnout, ale výčepáci si to srovnali sami. Výmluva předběhlíka byla originální, že prej včera se stála fronta z druhý strany, proto tak šel.

Přines jsem fírerovi pivo a začali jsme rozebírat možnosti hraní vevnitř, protože tam bylo u stolů volno, především kvůli teplíčku venku. No a když jsme byli tak natěšený na hraní, tak jsme se prostě zvedli, přenesli se dovnitř, zeptali se, jestli můžeme hrát; a na souhlasný kejvnutí výčepáků si vytáhli kytary, naladili a pustili se do toho.

Už první tóny přilákaly zvědavý pohledy z fronty na pivo. Ale upřímně – bylo nám to fuk, protože my bysme si to hraní užili, i kdyby jen pro nás. Ale tentokrát to prostě bylo zase s obecenstvem. Dvě tři písničky a lidi tleskali a najednou se v okně za mnou zjevila hlava, ptající se, jestli můžou k nám. Skoro celý osazenstvo Fiaska 2015. Přisedli si k vedlejšímu stolu, chvíli poslouchali a pak, jestli si můžou donýst nástroje a jestli si můžou zahrát s náma. No jasně, proč ne. Ale místo všelijakejch kytar, který jsme asi čekali, přišly housle, kontrabas a velká tahací harmonika. Chlapi spustili dokonalou hru a výbornej zpěv – především lidovky, slovenský lidovky, Hašlerky a sprostonárodní písně. Kde jsme mohli, tak jsme se doplňovali, kde jsme mohli, jsme si navzájem dávali prostor. Ale nakonec, tentokrát bez chlubení, Yedowka zase vyhrála šíří repertoáru, byť v tomto případě to bylo vítězství fakt zasloužený a nechtěný, protože chlapi hráli perfektně a byli to rozený šoumeni. Že prej jednou ročně jeden z nich pořádá tuto akci Fiasko a ostatní se dozvěděj, o co jde, až ze zprávy v obálkách na nádraží, kdy se má jet. Borci.

Mimo fiaskáčů s náma seděla taková mladá mamina z Bratislavy, pěkně pařila a zpívala, stejně jako zbytek osazenstva hospody, který nám objednávalo zelený a piva. Šéfová nás nechala asi do dvou, ale pak to musela stopnout, i když, podle jejích slov, nerada.

No co už, poslední pivo, poslední paňák, rozlučka a dobrou. S vyhranejma prackama jsme se vypotáceli z baráčku ven, dali se po asfaltce podél řeky kousek dál a pod stromem jsme vybalili spacáky a hups do nich.

...

Ani nebyla zima. Počásko úplně jak malovaný. Vstali jsme a během balení pozdravili souloď, driftující kolem, zavzpomínali na Vltavu před sedmi lety a vyrazili do včerejší hospůdky na snídani, pivo a kafe.

Za pípou už oba kluci, zdravili nás s vědoucím úsměvem, udělali jídlo a kafe, natočili piva a udělali nám tím dobře v pupku. Při odchodu jsme pozdravili tu mladou Slovenku, toho času už v přítomnosti pana manžela a pana syna.

Neděle dopoledne. Konec vandru za dveřma. Ještě projít celkem dlouhou a nudnou štreku z Novejch Mlýnů přes Zaječí na nádraží, který je dva-tři kiláky za vesnicí. Plkali jsme o všem možným, o vandříku, o hraní, míjela nás auta a konečně před náma bylo nádraží. Vlezli jsme na perón a obsadili lavičku. Rychlík do Prahy měl sekyru, takže jsme měli asi půl hoďky čas, akorát na plecháčka, kterej bůhví kde vykouzlil pan Brambůrek.

Najednou se rozletěly dveře, z nich vyběhla bába s dospělou dcerou a povídá: „Týýýý vole!!!“ Smáli jsme se a já povídám: „To bych od dámy nečekal!“ Bába mrkla, zasmála se a povídá: „Dámy, nedámi.“

Rychlík do Prahy za pět minut, rychlík do Olomouce se zjevil v dáli. Pan Brambůrek mě objal, přeběh přes přechod na druhý nástupiště a ve vzácný shodě jsme nalezli do plechovejch přibližovadel.

Poslední mávnutí a – ahoj, kamaráde, na dalším vandru!