Dlouho, předlouho bylo tomu, co jsme shodili ze zad usárny po návratu z Oslavky. Alespoň mě to tak přišlo.

Prázdniny v prací nabitým období přišly velice rychle; prací nabitým se rozumí to, že jsme jako kauflandí servisáci začali pravidelně nepravidelně jezdit do Polska a Chorvatska instalovat, což je vždy přes den fuška a v noci nářez.

Zkrátka – při vymejšlení místa jsme chtěli zohlednit pana Brambůrka, kterej navrhoval, zakončit vandr u Renči na nějaký veselici. Takže cíl byl jasnej – Kvasiny; a při pohledu na mapu to za chvíli bylo jasný.

Dokončíme Jeseníky.

...

Pátek...nejděsnější den v tejdnu, alespoň v Globálu. Čas se vleče, zákazníci vytvářej spoustu shitů, takže člověk nic nestíhá.

               Hnali jsme na vlak jak blázni, ale po zakoupení nezbytnejch piv (dokonce v plechovkách, aby na nás ani houmlesáci nic neměli) a baget jsme se uvelebili v rychlíku, unášejícím nás pryč z toho kolotoče práce a telefonátů. Cesta proběhla nezajímavě, ale v podstatě to bylo jen tím, jak člověk relaxuje a shazuje ze sebe pracovní vytížení.

Abych pravdu řekl, už si úplně přesně nepamatuju, jak jsme jeli, ale s největší pravděpodobností to bylo do Zábřehu na Moravě a dál do Branné; jen si pamatuju, jak ve vlaku do Branné jsme popíjeli pivo a fotili kde co – třeba zastávku, která se jmenuje Komňátka.

               Pak na nás jeden kluk vyžebral pivo – no, spíš jsme mu ho nabídli; a za tu lahodu nám prozradil, že v Branný je dneska nějakej koncert, tak jsme si řekli, že už je asi pro páteční večer rozhodnuto.

Vystoupili jsme v Branný a dali se od nádraží silnicí směrem do vsi a na zámek. Ta silnice a turistická značka záhy dorazila pod celkem zachovalý dějiště koncertu. Prošli jsme vstupní branou, zaplatili vstupný (bylo to málo, ale už si přesně nepamatuju, kolik) a vešli na travnatý nádvoří. Bylo vidět, že zámek kdysi pustošili komouši jako nějaký JZD. Na nádvoří bylo přichystaný pódium, vedle stál stánek s občerstvením – na grilu už ležely masový dobroty a voněly, až se nám sbíhaly sliny. Uvelebili jsme se na trávníku, pohodlně se opřeli, pili piva, zakoupený v onom svatostánku jedlíků a na pódium nastoupila jesenická kapela Priessnitz a začal koncert. Nádvoří už ostatně bylo plný čekajících lidí.

               Koncert byl úžasnej, jako nějakej MTV unplugged; bubny, basa, dvě kytárky a zpěv, pohodový, nikam nespěchající písně. A protože měl Brambůrek svátek (i když se o něj dělil s Petrem), piva a paňáky dělaly skvělou náladu. Brambůrek ještě z útrob baťohu vytáh doutník a tak se hulilo, chlastalo a poslouchalo.

Někdy v noci koncert skončil. V dobrý náladě jsme proklopýtali vesnicí a hledali místo k spánku; protože na hradu ještě probíhala pitka a reprodukovanej řev, mělo to bejt nějaký klidný místo. Prošli jsme zatáčkou, vystoupali na kopeček a po levý straně byla zarostlá cesta, vedoucí k jakýmusi zjevně opuštěnýmu stavení. A protože tráva tam byla vzrostlá, měkká a voňavá, ze silnice tam vidět nebylo a tak, rozdělali jsme spacáky, lehli a usnuli na čerstvým luftu jak mrtvoly.

...

Ráno nás probudilo...bůhví co. Ale byli jsme krásně vyspaný, žádná kocovina. Pomalu jsme se sbalili a lehkým krokem vyrazili zpět do vsi, protože jsme měli hlad, chtěli jsme si ji prohlídnout a nakoupit zásoby.

               Cestou kolem zámku jsme zrobili foto. Témeř na konci vesnice byl krám, tak jsme tam vlezli pro nákup.

Už jen málokde se vidí tak chudej sortiment, ale vybrali jsme si nějaký paštiky, pečivo, konzervy a vody; vody jsme připevnili k mojí usárně, že vypadala jak tryskovej baťoh. Vyrazili jsme směr Starý město, po modrý turistický značce; tas nás vyvedla z vesnice a zamířila úvozem k lesu. Na stráni po levý straně byl jakejsi ruch, při bližším okounění to bylo jasný: připravoval se závod na travních lyžích „O rozbitou prdel.“ Klasika. Další vandr, kde se Yedowka motá kolem závodu.

               Nečekali jsme, až ta sláva vypukne – za debaty o tom, jak se maže na trávu, aby sjezdaři měli dobrou rychlost. O kus dál jsme si sedli pod les, vytáhli žraso a dali se do vytoužený snídaně. Les voněl, slunce hladilo svým UV zářením sejrovou pokožku a do dvojího mlaskání se míchalo občasný hlášení rozhlasu. Jedli jsme docela dlouho a pak si ještě chvíli hráli s chrobákem, kterej zřejmě chtěl uplácat tradiční kuličku z netradičního matroše, totiž z paštiky; proto ho Brambůprek nazval paštikoválem.

               Prošli jsme krásnou úvozovou cestou, která nejdřív vedla otevřeně mezi poli; a pak se na obzoru objevily dvě mohutný lípy a pod nima se krčila malá, bílá kaplička. Bylo to krásný, malý a prostý připomenutí víry obyčejnejch lidí, který svojí úctu nevyjadřujou pompézníma chrámama, ale malou a jednoduchou stavbou, krytou stromama. Bylo to pro mě vnitřně natolik silný, že jsem shodil usárnu a rozsvítil tam svíčku i za Yedowku.

Na dalším úseku se nám modrá trochu ztratila a tak jsme zakufrovali, ale nakonec jsme seběhli serpentýnou k vesnici a mířili na náměstí. Viděli jsme u cesty benzínku, která vypadala jak z padesátejch let; a pak se ulice rozšířila  a byli jsme tam. Náměstí se jmenuje Staroměstský, jak jinak. Nejdřív jsme zapadli do hospody, žížeň a hald se nedá zahnat jinak, než jídlem a pitím. Po hospodským posezení jsme navštívili místní informační středisko, koupili nějaký pohledy, snažili se rozveselit místní informační pipinku (bez úspěchu) a mazali pryč, dál po modrý na Stříbrnice a Králickej sněžník.

Stříbrnice jsou malá, prázdná, ošklivá, zanedbaná vesnice. Nic tam není, takže jsme se napojili na žlutou a šli vstříc horám, který se každým krokem blížily jako hradba stínů. Žlutá záhy opustila poklidnou rovinu a hnala se od ostrýho stoupání – no aby ne, když to bylo podél sjezdovky. Jako správný machři jsme nasadili hustý tempo, protože jsme z pravidelnýho cvičení v posilovně byli v celkem dobrý kondici, nebo jsme si to aspoň mysleli. Asi v polovině kopce byla malá planinka, takovej schod s boudou od vleku; a dál ještě větší a strmější kopec a na něm už byla vidět chata, ale vypadala nedosažitelně, jako úleva před zamčeným záchodem.

               Dali jsme si voraz, shodili jsme bágly a natáhli se na propocený záda. Brambůrkovi po chvíli sedění z přemíry čistýho vzduchu ruplo v bedně a dal si pár kliků. Asi v deseti minutách jsme se vydali dál, naštěstí značka vedla traverzem přes svah, ale i tak jsme k chatě došli bez dechu.

Chata se jmenuje „Návrší“ a je od ní jedinečnej rozhled na Hrubej Jeseník. U chaty pobíhaly děti, opodál stál autobus a pod lesem stálo v řadě několik chatek. Bylo to jasný – začaly prázdniny a rodiče vykopali smrady pryč z domu. Chvíli jsme okouněli venku, ale pak nás dopadla žížeň a šli jsme na jedno, lépe řečeno pro jedno, protože jsme chtěli bejt venku; bylo krásně a hlavně vevnitř nám řekli, že bude za chvíli večeře a přibylci mají smůlu, jedině si to můžou brát ven.

               Čepovala mladá slečna – ne moc hezká, ale vypadala sympaticky a posmutněle. Chtěli jsme jí kecama trochu povzbudit, ale jen se vždycky uculila. Odnesli jsme si piva ven, omyli propocený ksichty v prameni vody a dali se do pití a obhlížení terénu. Smradi si hráli s dřevěnejma modelama aut (taky jsme to zkusili), řvali a vůbec dělali blbosti; chodili na pinčes a jestli si dobře vzpomínám, měli celkem hezkou praktikantku.

               Tak jsme tam seděli, když přijel na kole postarší, šlachovitej chlapík, se kterým jsme se dali hovor; zval posmutnělou slečnu z výčepu, dal pivo a vedli jsme řeči úplně o všem, neboť chlapík byl dobrodruh a světoběžník. Do našeho krafání se najednou na příchozí cestě objevily dvě různorodý postavy; asi tak padesátiletej chlapík s pupkem v maskáčích a rozdrbaným, pruhovaným triku; a vedle kluk v našem věku, s velice kvalitní výbavou. Pozdravili jsme se, poradili jsme jim, jak s pivem, posadili jsme se dohromady a dali řeč o tom, odkud, kam a tak dále – zkrátka, jako když se potkají vandráci. Chlapi se jmenovali Grizzly (pupík) a Oskar, slečna z výčepu byla Míša.

               Jak tak kecáme, najednou se setmělo a byl večer. Nikomu se moc nechtělo dál, tak jsme se ptali Míši, kde se poblíž chaty nechá spát. Řekla, že nám dá jednu chatičku – za čtyřicet korun! No proč spát na zemi, když máš postel? Nocleh zajištěn.

Pohoda.

Večer pokročil, ale nám se nechtělo spát – u nedalekýho ohniště byla kupka dříví, tak jsme si rozdělali oheň. Grizzly s Oskarem byli utahaný; i alkoholem, pili jsme statečně, dokonce tak, že Oskar vyprávěl, jak Grizzly boxoval, čímž vysvětlil jeho pevnou a podsaditou postavu, a tak se dali s Brambůrkem do řeči o boxu i bojovejch uměních a pak mu Brambůrek něco ukazoval, protože Yedowka pomáhala stavět Šaolin; a pak šli Oskar s Grizzlym spát a my s Brambůrkem ještě seděli u ohně, hráli, ale pak se začala víka pomalu zavírat i nám.

A při pohledu na oblohu, kde nebyly vidět hvězdy, bylo celkem jasný, že déšť přijde co nevidět.

...

Probudili jsme se s Brambůrkem a Grizzlym současně, jen Oskar spal jak zabitej.

               Grizzly nám o jeho spánku vyprávěl všelijaký historky; a taky o tom, že má super hyper hodinky, který měřej snad úplně všechno, mimo jiný i nadmořskou vejšku. A hned kopal nad sebe do palandy s hulákáním: „Oskare, ty vole, vstávej, jak jsme vysoko?“

Oskar se ani NEHNUL.

„Oskare, vstávej, kolik je hodin?“

Oskar se pohnul, řekl „Čtvrt na devět“ a v další vteřině opět spal.

               Venku zatím drobný mrholení střídavě přecházelo v déšť; obloha byla olověná, takže se vůbec nedalo určit, jak to bude dál. Oskar se nakonec vzbudil, oba si rychle sbalili saky paky a s loučením upalovali dál. Yedowa Chüže, protože se bojí pavouků a z nebe padající vody, s odchodem otálela. Líně jsme skládali věci, šli ještě pozdravit Míšu a ptali se, jak to vypadá na Sněžníku a tak podobně. Taky jsme na ní, coby zkušený horalce a domorodkyni, vyzvídali, aby odhadla, jaký bude počasí. Mrkla na oblohu a řekla, že se tak do dvou hodin se to roztrhá. Její odbornej odhad znamenal, že jsme se dobalili, potřásli tlapama a vyrazili směr Králickej Sněžník, se zhruba dvouhodinovým zpožděním za Oskarem a Grizzlym.

               Cestou jsme si libovali, jak fajn jsme si pokecali , že tremping ještě úplně nevymřel; mluvili jsme o Míše, že takovej domorodec, a ani neodhadne počasí. Za stálýho stoupání – a mrholení – jsme došli na hranici lesa, dál už to vypadalo jako holej hřeben. Sedli jsme si na mokrý pařezy a dali oběd – lečo z konzervy, bylo to dost dobrý.

Pak se za zatáčkou objevily tři postavy v pláštěnkách. Turisti. Šli ze Sněžníku, prej je tam hnusně, ale to nás nemohlo odradit, stejně jsme nemohli jít jinam. Dojedli jsme a šli dál.

               Na Sněžník to bylo daleko a počasí fakt nepřálo; bylo zataženo, chladno a padal drobnej, ale vytrvalej déšť a ještě k tomu padala mlha. Cesta vedla chvíli mimo les, chvíli lesem; byli jsme už poměrně mokrý, ale optimismus nás neopouštěl. Kilometr za kilometrem jsme snižovali vzdálenost, až nás cesta dovedla k hranici s Polskem. Pak jsme vyšli z kleče a před náma byla vpravo jakási betonová zídka – šli jsme k ní, proti větru a dešti; ale byla to jen ocelová dvířka, zamčená, skrejvající pramen Moravy. Chvilku jsme tam postáli a snažili se v mlze zahlídnout aspoň kousek cesty malýho potůčku, než se z něj stane velká řeka, ale údolí bylo neproniknutelně zahalený.

               Jak jsme tam postávali u pramene, objevily se dvě postavy – chlap a žena, i přes pláštěnky totálně promočený. Žena se usmívala, ale byl to ten škleb před smrtí. Chvilku jsme se bavili – šli ze Sněžníku a říkali, že to tam stojí za prd. Na vrchol už to bylo kousíček, ještě jsme ali odbočili k bejvalý turistický chatě a k sošce slůněte, symbolu těchhle hor.

Pak už stoupání ustalo a v mlze se objevila rovinka s hromadou balvanů, na kterejch čněl pochmurnej kříž; ty balvany byly trosky rozhledny. Udělali jsme jen rychlý vrcholový foto na ruinách a mazali jsme pryč, protože foukal ledovej vítr a my byli mokrý. Sestup z vrcholu byl...jako každej jinej; mnohem horší, než výstup. Kameny, kořeny i tráva – všechno bylo nacucaný vodou a báječně na tom klouzaly nohy. Ještě jsme při sestupu trochu zabloudili do Polska, ale včas jsme se vrátili zpět, než si nás tam nechali.

               Cesta byla hodně, hodně drsná, už jsme byli celkem dost utahaný z výstupu na vrchol; a podle mapy jsme byli zhruba v půlce cesty, do toho neustálej déšť – ještě, že jsme už sešli na hranici lesa, takže jsme se alespoň trochu skryli před větrem. Měli jsme na výběr: buď jít po žlutý ze strmýho kopce, nebo trochu delší, ale upravenou a hřebenovou červenou. Zvolili jsme červenou, směr Horní Morava.

Cesta se slila v jedinej, nezřetelnej úsek, pořád stejnej: rovinka, les, zatáčka, les. A mokro! Už jsme měli úplně turch boty a toužebně vyhlíželi rozcestník, kde se sejde na modrou a dolů do vsi. Měli jsme hlad, žížeň, byli jsme mokrý a utahaný.

               Po nekonečným úseku jsme konečně došli na rozcestí, po modrý kolem jakýsi samoty na kraj lesa a najednou jsme stáli na silnici; dali jsme se doprava, dál od zamračenýho Sněžníku. Hospoda byla ještě asi kilák, což už byla legrace. Vzpomínali jsme na Oskara a Grizzlyho, jak to asi přežili.

V hospodě bylo útulno.

Hořely kamna, teplo bylo, lidi po nás čuměli, protože z nás crčela voda. Vrchní nás nechala, ať si dáme věci ke kamnům, jen ponožky jsme si nesměli dát sušit. Sedli jsme za stůl, natáhli bolavý nohy, dali pivo, nějaký jídlo (myslím, že i polívku) a pomalu se sušili. Pak jsme i kytary vytáhli, celá hospoda zpívala. Mezitím venku přestalo pršet docela - samozřejmě, že se déšť utišil, už když  jsme sestoupili z hor do vesnice; a nakonec ještě stihlo vylízt i sluníčko.

A do tý všeobecný pohody se otevřely dveře a vešel – Oskar a Grizzly!

Samozřejmě sešli z hor už dřív a byli v hospodě asi dva kiláky nad touhle; a když šli dolů, tak si řekli, že kde jinde bychom s Brambůrkem asi tak byli, když ne tady.

               Pařba pokračovala ve čtyřech, až jsme byli suchý a tak jsme se sbalili a šli dál. Večer už rozsvítil v ulicích lampy a my hledali nějakej hezkej, osvětlenej štít. A našli jsme – hezká hospoda, čerstvě dodělaná, vlastnili to nějaký mladý lidi – kluk majitel čepoval, holka nosila a byla mov pěkná. Dali jsme si, zahráli jsme a seděli tam dlouho, pak ale únava začala otevírat naše huby.

Majitelé nám poradili, kam se složit – prej nějaký hřiště s pódiem, jmenuje se to Areál snů.

               Už potmě jsme tam došli. Protápali jsme kolem stanů a nákladního auta, vyhnuli se americkýmu džípu a vylezli na krytý, dřevěný pódium, rozložili spacáky, chvíli ještě kecali a pak usnuli jak zabitý.

Grizzly strašně chrápal.

...

Probudilo nás hrčení startovanýho motoru. Vykoukli jsme ze spacáků – to startovalo to nákladní auto, celý zelený s bílou hvězdou. Kolem něj poskakovali lidičky v nejrůznějším oblečení od americkejch maskáčů po ruský polní uniformy. Parta zapálenejch maníků (ne Palachové, ani bludičky) balila tábořiště a odjížděla v džípu a náklaďáku. Jenže náklaďák odmítal odjezd, tak se v tom ještě chvíli rachtali, pak to dali dokopy a odfrčeli.

Den začínal překrásně – obloha jak vymetená, sluníčko začalo pálit. Rozložili jsme poslední navlhlý věci, rozdělali oheň a vedli řeči. Začali jsme mít hlad a žížeň, tak jsem se s Oskarem sebral a šli jsme do obchodu pro pivo, buřty a pečivo; Grizzly mezitím mačetou štípal dříví. Pak jsme si opekli uzeniny, zalili to pivem, rozložili se kolem a vyvalili pupky na slunce, vůbec se nám nechtělo dál. Přišli taky skauti, nebo nějakej pionýrskej tábor – rozložili se kolem a hráli hry, jaký se na táborech hrály už za nás. Komentovali jsme to, hráli si se psama, který tam táborníci měli, „radili“ jsme a vůbec si dělali srandu.

               Když skuti odešli, přijel ještě místní fichtlgeng a z těch už jsme měli totální psinu, kór, když do toho Grizzly vyprávěl svoje zážitky.

Jenže čas už pokročil natolik, že jsme sbalili už úplně suchý věci a vyrazili na cestu; cílem byla Dolní Morava a Králíky, vzdálený asi sedum kiláků. Šli jsme po silnici, co noha nohu mine a vůbec se nám nechtělo jít. Zkrátka – lenora jak blázen.

A najednou za náma zavrčel motor autobusu, i Grizzly pravil: „Oskare, zastav ho!“ a Oskar vytrčil prst a vážně autobus zastavil! (No bodejť by ne, když mu taky stál v cestě.) Řidič sice trochu nadával, ale do Králíků nás vzal.

               Hledali jsme tam nějakou pěknou hospodu; prošli jsme celou vesnici a nakonec jsme v jedný zůstali – nejdřív jsme si sedli na zastávku, ale pak nás deštík vyhnal dovnitř. Vedli jsme kecy, nálada byla super, obsluhovala hezká číšnice. Co si víc přát? Oskar s Grizzlym byli naše krevní skupina, co se humoru a vandrů týče. Bylo to moc fajn.

Když jsme platili, Oskar řekl, že platí ten „běs s hranolkama a pseudokolu“ – objednával si kolu, protože po včerejších pivech se moc necejtil. Vůbec Oskar měl názvy: pták byl pro něj „kundor,“ ostatní věci byl „běs“ a tak dál.

               Vyrazili jsme z hospody, a najednou nastal čas loučení, už podruhý. Dlouho jsme se loučili, nechtělo se nám od sebe, ale co se dalo dělat.

Chvíli jsme nad mapou přemejšleli, kam dál – nakonec jsme se nechali řídit podle lesů, takže jsme po silnici vyrazili směr Červená Voda.

               Někde na půli cesty od Králíků ve vesnici Dolní Orlice je u silnice pěknej motorest; uvnitř krb, parohy, bytelný stoly a dobrý pivo. Zašli jsme a dali jedno vzpomínkový na Oskara a Grizzlyho; říkali jsme si, že tohle se nám na vandru ještě nestalo, abysme padli na dva takový pařany a fajn chlapy. Pili jsme, kecali a najednou se otevřely dveře a tam – Oskar a Grizzly.

Smáli jsme se všichni jak protržený.

Kluci šli kolem a Grizzly prej povídá - „Jdeme do tý hospody, určitě tam budou kluci.“ Tak jsme byli zase komplet.

               Už za soumraku jsme došli do Červený Vody, vesnice byla pěkně dlouhá.

Někde u návsi byli skovaný policajti a stavěli opilý řidiče; zastavili i nás a chtěli občanky; ukázal jsem jenom já a dal jsem s nima řeč o nočním chytání pobudů. Po týhle krátký epizodce jsme došli do narvaný hospody, ale protože tramp s kytarou je vzácná surovina, několik prdelí nám uvolnilo místa a tak jsme hráli a pili, co hrdlo ráčilo. Dokonce za jednu objednanou píseň jsme utržili prachy, ale vrátili jsme je, protože Yedowka hraje za chlast a dívčí přízeň, ale nikdy ne za peníze, jenom od tisícovky vejš.

U stolu s náma seděl hoch mdlýho výrazu a rozumu; a když viděl na našich kebulích černý šátky, tak pojal názor, že jsme motorkáři a hned se ptal, kde máme mašiny. Brambůrek řekl, že doma, ale že má fotku – klukovi zasvítila očka, zatímco Brambůrek se hrabal v dokladech a říkal, že ta jeho mašina je pěkná, dobře zajetá a má velkej objem; a vytáh fotku Renči. Ten kluk zklamaně: „Ale né, já myslel mašinu, ne holku!“

               Někdy po půlnoci (ale bůhví, kdy) hospodu zavřeli. Vylezli jsme ven, abysme se poradili, kam jít dál – ale déšť to vyřešil za nás: v autobusový zastávce jsme vytáhli celty a pláštěnky, zazpívali jsme si „Jen prázdný nádraží...“ luxusním trojhlasem a pak jsme na to prázdný nádraží šli, rampa u skaldiště to jistila.

Déšť kolem cákal do louží.

...

Ráno jako vždycky – Brambůrek vzhůru, Grizzly vzhůru, já vzhůru a Oskar mrtvej.

               Kecali jsme, nebyl důvod vstávat, protože nebe bylo podmračený. Kecali jsme taky s místním lidem, kterej se kolem hnal na lokálku. Jenže hlad a žížeň nás vykopaly z pelechu. Prošli jsme Červenou Vodou a našli malý potraviny – všehochuť.

Koupili jsme snídani, piva a ještě nějaký věci na další cestu, třeba štangli salámu. Posadili jsme se venku na židličku, popili pivo, trochu pojedli a pak, že půjdeme do hospody na teplý papů a pořádný točený.

               V hospodě pohoda – najezený a napitý jsme dělali legrácky, až došlo naplacení a já zjistil, že nemám peněženku. Celej jsem se obrátil naruby, ale hovno. Měl jsem v ní všechno – prachy, kartu do bankomatu, kartu VZP, všechno. Jen občanku jsem měl jinde, protože po policejní kontrole jsem byl línej jí uklízet.

Vrátil jsem se do kiosku, ale nikdo nic nenašel. Oskar se šel podívat kus po silnici zpátky a do popelnic, ale taky bezúspěšně.

Byl jsem t toho hotovej.

Na radu Grizzlyho jsem šel na národní výbor, aby dali do rozhlasu, že se ztratila peněženka a že je na ní pět set kaček odměna. Chtěli po mě sto pade za hlášení, ale pak mi to odpustili. Ještě jsem telefonem zablokoval kartu, vybral si v bance peníze na občanku a pak jsme šli ke konzumu, kem by se měla peněženka vrátit. V lehce skleslý náladě (hlavně já) jsme si koupili pivo a přijali pozvání majitele, sednout si na rampu pod stříšku, protože zase začlo pršet.

               Pomalu mě to opouštělo. Vedoucí a zároveň majitel krámku byl úplně v pohodě – piva platil za nás, pokuřoval a kecal s náma, vyprávěl story ze svýho života a taky se zmínil, že v době, kdy jsem tam nechal peněženku, ochomejtal se tam místní opilec. Ptali jsme se, kde bydlí; a rozhodli se, že tam zajdeme jen já a pan Brambůrek.

               V takovým mini činžáku, vcelku otlučeným, jsme se ptali, kde že ten člověk bydlí. „Bohuš Klimeš? V posledním vchodě. Nemá zvonek, ale prolezete dveřma – mají rozbitý sklo; a do patra. Tam zabušit,“ řekla nám jedna paní z toho domu.

Poslední vchod byl opravdu hodně rozbitej; po plesnivejch schodech jsme došli k omlácenejm dveřím a Brambůrek zabušil. Vypitej ženskej hlas se ptal, kdo to je a my, že jdeme za panem Klimešem. Otevřela mladá, ale strašně ošklivá žena s přiopilým výrazem, asi se dost lekla dvou typů v maskáčích. „Bohouš spí, co mu chcete?“ Řekli jsme to o peněžence.

„Spí, ale on nic nemá, nic neudělal, vážně!“

No co – sebrali jsme se k odchodu, ale ženská se otočila, něco mumlala za sebe a pak najednou, že můžeme jít dál.

               Tak hnusnej, špinavej a zabordelenej byt se hned tak nevidí: vítejte u Klimešů.

Za dveřma malá předsíňka s WC a koupelnou, pak jediná místnost. Zleva doprava: zbytky otlučený kuchyňský linky s horama špinavýho nádobí se zplesnivělejma zbytkama jídla a hrnečkama od kafe, hnusná postel s kdysi bílým povlečením a jakýmsi roztrhaným hadrem (asi to povlečení, ale spíš blecholapka), pak stolek a na něm černobílá televize, jakási otlučená skříň - dveře na hřebík, zámky u dveří už nebyly; a stůl s několika židlema, na stole nákup: rohlíky, salám, pivo, flaška laciný meruňkovice a flaška rumu.

Uprostřed na posteli sedí vychrtlej polocikán vodnatejma, opilejma očima, na sobě hadry jak z popelnice. Bohuš Klimeš.

               Fňukavě nám říkal, že on nic, že na něj všichni všechno sváděj, ale že byl doma. Jeho „žena“ do toho něco kafrala a on se na ní vždycky obořil, ať drží hubu, kurva jedna, nebo jí zabije, ty píčo jedna pitomá krávo do hajzlu, pánové, já za nic nemůžu, jsem hroznej chudák. Tam to bylo o ničem, peněženka nikde nebyla.

Vrátili jsme se zpět, poreferovali klukům o našem úspěchu a dali si pivo na spravení chuti. Ještě jsme si párkrát vyslechli z rozhlasu povídání o ztracený peněžence, ale nikdo nic nevrátil a mě už ztráta tolik nevadila.

               Konzum zavíral, tak jsme se přesunuli do hospody, kde jsem na zrátu přišel; zůstali jsme tam až do večera, pak hledali něco na noc a u nádraží jsme objevili další hospodu – byla u ní velká terasa, na který seděla místní omladina. Holky nás hned začaly študovat, hlavně Oskara, protože to je takovej hezounek; a místní kluci nahodili drsný ksichty. Ale protože jim bylo kolem osumnácti let, vypadali spíš směšně. Zapadli jsme dovnitř, dali si pivo a v tom přišel nerudnej pingl, že budou brzo zavírat. Stihli jsme urazit ještě jedno a pak už byl fakt konec, kdyby pingl neřek, že nám nechá rozsvícenou terasu a že nám prodá lahváče.

               Koupili jsme si piva a nějaký flašky vína, venku jsme si sedli a už lehce posilněný jsme si dělali ze všeho srandu. Po chvíli ještě přišla místní omladina a nastala ta správná zábava. Jedna místní holka si mě potom vzala stranou – už jsem si říkal, co z toho bude; ale ona, abysme si dali prej pozor na kluky, že jsou nasraný, protože na nás žárlej, čemuž jsem se zasmál –co by nám asi udělali?

Večer probíhal hezky – hraní, zpěv a pití, který pomalu mizelo z lahví. Volal jsem ve volnejch chvílích domů (kvůli úklidu) , ale nikdo to nebral, což mě ještě vzhledem k předchozím úspěchům vrhlo do naprostý depky (těma předchozíma úspěchama se rozumí hlavně ztráta peněženky) a začal jsem si šikovně vyrábět prvotřídní opici.

               Seděl jsem za hospodou sám, vypil flašku vína a na nebi se začaly otáčet hvězdy. Vrátil jsem se zpět – a co nevidím? Oskar se zaobíral jakousi dívčinou, Grizzly v družným rozhovoru s jedním chlapíkem, co přišel a uměl docela dobře na kytaru; a Brambůrek taky v družným rozhovoru s jednou mladou paní, která mu vyprávěla o svým drsným rodinným životě a on jí poučoval o prioritách, tak, jak to umí jen Yedowa Chüže.

Prostě – nikdo si mě nevšímal, tak jsem si sed k Brambůrkovi, chvilinku je poslouchal, potom jsem si se zdvořilým dotazem sebral jejich lahev vína, na špičkách prstů u nohou odtančil zase za hospodu a tam dokončil dílo zkázy. Ani nevím, jak jsem se dopotácel na verandu a nasadil ukázkovou čelovku; probudil mě, tuším, Brambůrek a Oskar, oba po úspěšnějch rozhovorech – ta Brambůrkova dokonce měla jistý úmysly, ale Yedowka je věrná, po ženskejch nečumí a spí hubou ke zdi – a zjistili, že já na svejch nohách rozhodně stát nemůžu.

Vlekli mě směr nádraží a rampa, já cestou hulákal do křoví a vysvětloval Brambůrkovi, že mě nikdo nemá rád; dojal jsem sám sebe tak, že jsem chytil Brambůrka kolem krku a dal se do bréče.

               Byla to asi fuška, dotáhnout mě na rampu a uložit ke spánku. Už jen z doslechu vím, že jsem si za Brambůrkova vedení vyndal čočky z očí a pak už spal. Kluci si po přestálým šoku dali paňáka z lahve a šli na kutě taky.

...

 Probudil jsem se s mentální rotací, ale jinak v pohodě. Samozřejmě jsem obdržel spoustu vyprávění, co jsem tropil, ale vlastně jsem si většinu pamatoval.

               Po chvílích ležení a tlachání přišel čas balení a odchodu z Červený Vody. Prošli jsme kolem známejch míst a taky ulicí, kde najednou Grizzly povídá, že Oskar zná všechny stronmy latinsky a hned to taky zkoušel. Opravdu znal všechno.

Oskar se totiž znal s Grizzlym ze zahrádkářskýho učňáku, kde byl Oskar žák a Grizzly vychovatel na intru. Oba dva vyprávěli dost drsný historky z tý školy, holt studenti, učni a důchodci se maj v tomhle státě nejlíp.

               Za neustálýho krafání jsme prošli vsí, začali se drápat chatovou oblastí do kopce a jak tak jdeme, od jedný chaty se ozvalo: „Muzikanti, zahrajte něco!,“ byl to jakejsi na pohled sympatickej stařík. My na to: „A co máte dobrýho?“ Pozval nás na kafe  a na paňáka, za to už se hrát nechá.

U chaty bylo moc hezky. Protože sluníčko už pálilo jak blázen, docela vděčně jsme přijali stín. A pak, protože stařík se svou manželkou a vnučkou, která vypadala skoro jako chlapec a celou dobu po nás střílela z luku šípy (no – pak se uklidnila), byli velice pohostinný, jsme dali kafe – silný, dobrý a voňavý; a paňáka calvadosu - silnýho, dobrýho, voňavýho. Za odměnu jsme zahráli pár písní a pak šlapali dál.

Cestou na sedlo se trochu zatáhlo a bylo dusno; lítaly takový ty malý kousavý svině, takže jsme byli jak větrný mlýny a Grizzly se potil a nadával.

               V sedle se cesty dělily.

Kluci šli po silnici zase ze sedla na druhou stranu a my po zelený dál směr Orlický hory. Usadili jsme se pod stříškou poblíž rozcestí a dali jsme jídlo.

Pozorovali jsme zmáčený turisty kolem (ono se totiž dalo do hustýho deště) a pak se k nám schovala skupinka mladejch lidí.

               Jedna holka začala dost prudit ostatní, a hlavně jednoho kluka: že to říkala, kolik žo to je ještě kiláků, že on musí mít pořád pravdu a tak dále. Byla tak otravná, že Grizzly prohlásil, že by jí vzal mačetou, nejdřív naplocho a pak natupo. Grizzly byl vůbec starej lovec, vyprávěl pořád, co a jak ulovil, třeba na vodě kachnu pádlem.

Déšť se přehnal, i tady ale lítaly ty mrňavý, kousavý svině. „Říkej jim muchničky,“ pravil vznešeným hlasem Grizzly.

A pak...pak jsme se zvedli, hodili na záda bágly a naposledy si potřásli rukama.

Ahoj, Oskare a Grizzly, byli jste skvělí parťáci! Šťastnou cestu, ať jdete kamkoliv!

               A Yedowa Chüže se sebrala a po zelený vyrazila ze sedla směr kopec Bradlo.

Na něm je rozhledna a snad i hospoda, těšili jsme se; na Bradle sice rozhledna byla, ale místo hospody kiosek, kde měli pivo jen v plechovce. Dali jsme teda pivo a tatranky a zjistili, že je to tam mrtvý; a vyrazili dál, směr Zemská brána a Orlický hory. Kopec Bradlo – Suchý vrch nám zůstal za zády.

Mířili jsme do vesnice Mladkov, kde jsme tušili hospodu – a svatá pravda, z kopce jsme seběhli k nádraží, prošli na náves a hurá do hospody. Měl jsem velkou chuť na kávu. Než jsem odešel, Brambůrek se ptal, co si objednám. Řekl jsem: „Co asi? Mlíko, ne?“ a šel jsem si zatlačit. Po návratu mě na stole čekala...sklenice mlíka!! Ten vůl to fakt objednal!

               Zároveň s Brambůrkem u stolu seděli dva legrační mladý kluci, tak šestnáct-sedumnáct let, oblečený do maskáčů. Vandráci, ale vandrující po starejch bunkrech. Jejich velkým přáním bylo mít bunkr, zrekonstruovat ho a pak v něm vegetit. Celkem zajímavý povídání, ale za chvíli trochu nudný. Dali jsme si večeři, pár piv a protože venku bylo hezky a my nebyli moc unavený, mrkli jsme do mapy a vyrazili ještě o kus dál; ono nám totiž nezbejvalo moc času, k Renče to bylo daleko a čas strávenej s Oskarem a Grizzlym byl sice příjemnej, ale moc jsme toho nenachodili, takže každej kilometr byl fajn.

               Šli jsme poklidným večerem. Silnice vytrvale stoupala z Mladkova do Petroviček, kde jsme museli udělat foto, protože u jednoho baráku byla socha nějakýho dravýho ptáka, nefalšovanýho kundora.

Za vesnicí už jsme zahlídli v houstnoucí tmě světla Českých Petrovic a protože žížeň už na nás klečela, bylo to jasný – hospoda, možná hraní a tábor.

Hospodu jsme našli, ale byla strašně narvaná. Spousta mladejch lidí, ale hráli kulečník a čučeli na bednu. Dali jsme jedno a mazali pryč, moc se nám tam nelíbilo. Na rozcestníku, už v pořádný tmě, jsme koukli do mapy na cestu a vyrazili. Brambůrkovi se ten směr nějak nezdál, ale já ho ukecal. Šli jsme asi tak čtyři kiláky mezi polema, najednou vlezli do lesa a silnice začala dělat ostrý serpentýny.

To bejt nemělo.

Zkontrolovali jsme mapu – myslím, že při zapalovači, protože se nám vybila baterka, a zjistili, že jsme totálně blbě. Byla to moje chyba. Nu což? Otočili jsme se a vyrazili zpět na Český Petrovice, ale tma jak v řiti, noc hluboká; tak jsme se někde na půl cesty zastavili, udělali nocleh z pěkný autobusový zastávky.

               Chvíli jsme seděli, koukali na hvězdy a kecali při rozsvícený Terezce; ale pak jsme to uhasili a usnuli.

...

Ranní probuzení od hmyzu.

V čekárně lítal brundibár a dělal hroznej rámus, že vstal i Brambůrek. Ukuchtili jsme snídani, chvilku pokecali, pak sbalit a dál, teda zpět do Českejch Petrovic. Na rozcestníku jsme našli správnou cestu a vyrazili už dobrým směrem na Čihák a Zemskou bránu. Po několika kilometrech bylo vidět, že jdeme do pidlizovaný a turisticky zamořený oblasti, neboť nás míjely mračna cyklistů  v různým stupni profesionality a pak jsme zase pro změnu my míjeli skupinky pěších šlapků-ťapků v různým stupni věku a pohlaví.

               Pak se silnice lehce stočila a klesla k Čiháku, což je pidivesnička s hotýlkem a hospodou, kde jsme sebou práskli do židlí a dali si pivo a jídlo – myslím, že smažák.

Pozorovali jsme cwrkot; a na některej cwrkot se koukalo dost dobře. Hodně mladejch lidí, asi tábory, nebo spoustředění, nebo něco; jenže nohy nás svrběly, tak jsme vyrazili dál.

Zemská brána je soutěska, kde jsou v potoku navršený hromádky kamení od turistů. Vypadá to hezky. JE to taková zemská brána. Tady se taky naše cesta dotkla polskejch hranic. Měli jsme v plánu jít až na pevnost Hanička, což je velice pěkně zrekonstruovaný opevnění, vzdálený asi dvanáct kiláků.

Ze Zemský brány sice cesta stoupala do kopce, což ve vedru nebylo extra příjemný, ale pak se terén srovnal, šli jsme pěkně lesem a těšili se na Haničku a na pivo. Cesta začala bejt únavná – furt les, nebylo nic vidět a pořád dlouhý rovný úseky. Konečně jsme vyšli z lesa a uviděli totálně narvaný parkoviště, mračna turistů a pár boudiček s občerstvením. Už jsme měli v nohách skoro dvacet kiláků, tak jsme vděčně dali pivo a oddech u jednoho stánku.

Pozorovali jsme turisty. Je to dost zábavná zvěř.

Pak se objevila skupinka vandráků s malejma dětma; sedli si k nám a chvíli se vyprávělo, co kdo jak a kam. Začalo i trochu pršet.

               Jenže už byl čas jít; zvedli jsme kostry a vyrazili dál po červený. Jen jednou jsme z ní trochu odbočili – a to na pevnost Haničku, je od parkoviště asi dva nebo tři kiláky. Nebylo tam moc k vidění – pár historickejch válečnejch vozidel, pevnost a pár lidí.

Šli jsme dál pěknou hřebenovkou až pod Anenskej vrch, kde byl odpočinek a Brambůrkovo srádlo. To už jsme odhadli, že zkusíme dojít do Zdobnice.

               Červená vedla dál kolem Komářího vrchu na místo, zvaný Pěticestí. Cestou jsme míjeli hodně bunkrů v různým stavu zabydlenosti (opravdu, asi dvakrát jsme viděli, že si z bunkru někdo udělal stylovou chaloupku). Trasa na Pěticestí byla dobrá, sluníčko už taky svítilo, ale nám už to přišlo nekonečný.

               Na Pěticestí byl malej srub, studánka, skupinka lidí s úplně mrňavým miminkem a hlavně miliardy těch mrňavejch, kousavejch sviní, říkej jim muchničky. Bylo jich tolik, že jsme na sebe hodili i konga, ze šátků udělali beduíny, darovali těm idem flašku vody a mazali pryč, abysme se toho hmyzu zbavili. Až za docela dlouhou dobu jsme se odvážili svlíknout z přebytečnýho oděvu.

Už nekousaly, svině.

To už nás vedla žlutá spádem z Pěticestí do Zdobnice. Konečně jsme zahlídli střechy; měli jsme toho dost. Seběhli jsme do vsi a do protější stráně, kde byla hospoda. Natáhli jsme unavený nohy, měli jsme v nich za jedinej den třicet-pětatřicet kiláků.

Pivo a jídlo začalo zahánět únavu. Přišla skupinka mladejch kluků - asi tábor, nebo nějaký soustředění; měli klasický pubertální kecy, samozřejmě se snažili navážet do trampů, ale když se dozvěděli, kolik jsme ušli, sklaplo jim a jeden to pořád nechápal a říkal, že tolik v životě neušel, ani neujel na fichtlu.

               Nakonec to byl celkem fajn večer – dali jsme dost piv a v příjemný náladě se doškobrtali do velice hezký zastávky autobusů. A protože Zdobnice je v údolí a nám už se nikam nechtělo, udělali jsme si tábor tam.

               Chvíli jsme ještě kecali za svitu Terezky, ale únava nám slepila víka.

...

Den začal vlastně tím, že nás na zastávce obhlíželi policajti – jen si už nepamatuju, jestli to bylo ve dne, nebo v noci.

               Ráno bylo klidný a slunečný. Ves spala. Všude ticho.

A nás posedla lenora.

Poflakovali jsme se u zastávky, dávali hyienu a snídani, ale nakonec jsme se (jak jinak) donutili vyrazit. Šli jsme po modrý, která se měla napojit zase na žlutou a do vesnice Uhřínov. Modrá sice nejdřív vedla do kopce, ale pak se srovnala, vedla kolem lesa a kolem lesní školky vysokou a mokrou trávou k silnici, po který jsme měli k Uhřínovu dojít. Kousíček od silnice byla studánka, tak jsme načepovali chladnou a dobrou vodu.

               Po silnici jsme ušli asi dvě stě metrů a vpravo se objevila hezká loučka pod lesem. Zabočili jsme tam, roztáhli celty a dali opalování, chrupku, kafe a mobilní úklid domovů. Asi za dvě hodiny jsme se zvedli a po silnici došli přes Polanku do Uhřínova a začali se shánět po hospodě. Jakejsi domorodec nám poradil stylem rovně-doprava-doleva, že hospoda je tam a tam, ale že prej není označená, že je v soukromým baráku, ale že nám určitě prodají aspoň lahváče. Šli jsme, minuli jsme to – a další domorodci nám poradili jinejma slovama to samý, tak to asi byla pravda.

Nakonec jsme to našli; byl to obyčejnej, otřískanej barák.

               Prošli jsme přes dvorek plnej slepic a husí, kolem zbytků zemědělskejch strojů a vraků traktorů, kolem neuvěřitelnýho bordelu až dovnitř do baráku do místnosti, vybavený umakartovým přepychem několika stolů a židlí, v rohu obyčejná pípa a otlučená skříň se sklenicema. Dovolili nám jít dovnitř, sednout si, natočili nám jedno, brambůrky  prodali – zkrátka ač majitelé vypadali lehce podezřele, byli v pohodě. Pak se místnost začala pomalu plnit místníma žížnivejma rolníkama, ale to se my už zvedali.

               Cesta z Uhřínova byla hezká, i když jsme šli po silnici; vinula se nad údolím a byl hezkej rozhled do okolí. Každou chvíli jsme koukali do mapy a přemejšleli, kam jít. Měli jsme malej problém: díky chodeckýmu maratónu posledních tří dnů jsme zase přišli k cíli – totiž k Renče – dřív, než jsme si mysleli. Brambůrek nechtěl, abych se cejtil nějak blbě, že bysme šli rovnou k ní a místi jednoho večera tam byli dva dny.

               Tak jsme teda u Malého Uhřínova sešli ze silnice a brali to k zelený značcea směrem na vesnici Lukavice; tam že někde přespíme, další den lehce ujdeme asi dva-tři kiláky a budeme tam.

Prošli jsme polní cestou kolem něčeho, co trochu připomínalo Yedowou Chüži a pak se cesta ztratila – ale jakejsi místní kluk nám řekl, kudy – přímo přes pole.

Došli jsme k lesu na cestu a zelenou značku, která nás zavedla nad údolí s říčkou a skautským táborem; místo, zvaný Benátky. Dali jsme odpočinek a malou sváču ze zbytků jídla, co jsme měli.

Už se nám nechtělo chodit.

               Cesta do Lukavice byla pohodová, tenhle kraj je moc pěknej. Lukavice je menší ves, baráky se táhnou podél silnice. Pořád jsme probírali, jak to bude večer – rozhodnout měla hospoda, jenže bylo zavřeno.

Seděli jsme na schodech a tak jsme se dohodli: Brambůrek zavolal Renče, která už měla bejt u jednoho známýho, kterej pek prase a pořádal malou veselici. Renča byla (aspoň myslím) ráda a hned s jedním chlapíkem, co se mu říká Koza, pro nás do Lukavice přijela Kozovou škodovkou. Nasedli jsme a nechali se odvézt do Skuhrova k Čamrákovi (to byl ten prasař) na slavnost.

               Brambůrka všichni znali a vítali ho, jak ztracenýho syna; já si moh utřást končetinu a za chvilku jsem si ty jména ani nepamatoval.

               Veselice začala – prase teklo proudem, pivo vonělo, spousta lidí a legrace, my vytáhli nástroje a hráli jak zamlada; bylo to dost dobrý. Postupně, jak přibejvalo noci, ubejvalo lidí, jen některý zůstávali. Brambůrek se staral o jednu hroznou a neuvěřitelně držkatou holku – ani už si nepamatuju její jméno; a já se staral o její trochu míň držkatou, ale de facto stejně hroznou sestru jménem Darina.

I v nás totiž přibylo notně alkoholu; Renča už jela spát a to je jasný, po tolika pivech a paňácích i hrozný a držkatý holky jeví se jako celkem přijatelný společnice.

               No abych to zkrátil: vůbec jsme nepočítali s tím, že skončíme druhej den někdy v sedum ráno!! Tak jsme sbalili saky paky a velice nejistým krokem jsme se ranním sluncem šourali a motali k renče domů. Hodně zmaštěným jazykem mi Brambůrek vysvětloval, že nesmíme potkat nějakýho rodiče, aby nebyla ostuda. No a tak jsme u baráku narazili na tatínka, kterej začal vítat a ptát, jak se máme; jenže pan Brambůrek nebyl moc schopnej mluvit a já na tom nebyl o moc líp – ale snažili jsme se držet konverzaci, když se otevřely dveře a vylez ještě děda, babička a máma. Vostuda jak Brno!!

               Milostivě jsme se dovolili k přespání u jejich chatičky, došli (no – došli...) tam a lehli. Brambůrek spal snad ještě dřív, než lehnul, já si ani nevyndal čočky. Ještě chvilku jsem mhoural do rodícího se slunce a pak jsem zavřel oči...

...

...a hned je zase otevřel s důvěrně známým chaotickým pocitem: zvonil mobil. Chňapnul jsem ho a zeptal se, ko to je; byl to Šenky, kterej jel na veselici na kole až z Prahy a už tady skoro byl. Řekl jsem mu, co a jak, vstal a šel mu naproti. Slunce pálilo a já z toho měl mentální rotace, ale Šenkyho jsem poznal celkem spolehlivě.

Přivítali jsme se, přišla Renča a já už ani nevím, jak to odpoledne bylo; ještě jsme jeli s tatínkem a Ludkem (přítel Renčiny sestry) pro pípu. Když jsme se vrátili, byl už Brambůrek vzhůru.

               Den se přehoupnul přes poledne a pomalu se to začalo chystat: ohniště, vepřová kejta, velká jako stodola, pivo, všelijaký dobrůtky, z nedaleký hospody se půjčily lavice a pak začali přijíždět lidi a dostávalo to ten správnej rozměr. Pomalu se setmělo, to už se na ohni vesele točila končetina čuníkova, pivo teklo proudem, hrálo se, zpívalo, kecalo, fotilo...dokonce i děda s babičkou seděli mezi náma.

Renčin tatínek říkal, že když se bude dobře hrát, že dá láhev slivovice – a opravdu, byl jsem jmenovanej strážcem lahve prvotřídní záležitosti. Moc se mi líbilo, že když jsem lahev dostal a ptal se, kdo si dá prvního paňáka, tak úplně nejdřív vystartovala ruka...babičky! Poctivě to do sebe kopla. Tahle slivovice byla opravdu pohlazení.

Večer a noc neměly vůbec chybu; jak jsme si mysleli, že po předchozí kalbě u Čamráka nevydržíme, tak jsme se spletli.

               Táhli jsme to dlouho...k ránu začalo pršet, tak jsme se přestěhovali do nějaký garáže nebo dílny, dohlodávali jsme zbytky a pomalu odpadávali. Úplně poslední jsme šli spát Šenky, Mikeš (Renčina kámoška, moc fajn holka) a já – to už jsem s Mikešem ved dlouhej rozhovor o všem.

               Zalehli jsme do vedlejší místnosti a zmožený jídlem a alkoholem zemřeli.

...

Ráno jsme dlouho seděli ve spacákách a kecali, ale start do dne byl potom excelentní – já, Brambůrek a Šenky jsme seděli vedle sebe na lavičce a konzumovali slivovici, hodně jsme jí konzumovali.

               Jenže čas letěl, tak jsme poklidili, odnesli lavice k hospodě, sbalili věci a nechali se odvézt na nádraží (Šenky jel za náma na kole). Jestli si dobře vzpomínám, tak Brambůrek zůstával a vracel jsem se jen já, Šenky a Mikeš.

Poslední rozloučení – ne nijak smutný, stejně se zase uvidíme, asi za den nebo dva.

               Motoráček houknul, zavřel dveře a mávající postavy na perónu se zmenšovaly, až zmizely docela.

Pak jsme přestupovali a Mikeš jela jinam; další loučení, seděli jsme se Šenkym na perónu už sami. Začalo pršet a ještě navíc jsme museli jeden rychlík do Prahy nechat projet, protože nebral kola.

Další vlak byl O.K. – seděli jsme v kupé, Šenky spal a já koukal z okna a jako vždycky, i dnes mi pádící krajina za oknem v hlavě vyvolávala útržky z právě prožitýho vandru.

A jako tisíckrát před tím jsem chtěl vidět dál za obzor.