VANDR CHŘIBSKO-NĚMČIČSKÝ

SRPEN 2016

pondělí

Po dlouhý, dlouhý době jedeme zase na velkej vandr. Sice ne tak dlouhej, jako za starejch časů, každopádně po třech letech zase jeden delší než na víkend. V sobotu jsem přivezl z porodnice Dášku s čerstvým Bertíkem, v pondělí dopoledne musel dozařídit ještě nějaký povinnosti, ale odpoledne už jsem seděl ve služební Fabii a vezl prvorozeného Brambůrka k babičce a dědovi do Lomničky. Dáška mě doslova na vandr poslala, stejně jí prej doma budu houby platnej, tak jsem se nenechal dlouho přemlouvat a jel jsem. Pan Vajíčko šel ještě v pondělí roztočit soustruh a byli jsme domluvení, že se sejdeme v Blansku ve 20:39 na nádraží.

Dorazil jsem k našim, dal jsem si pivko a vítacího panáčka. Mamka se mě ptala, jestli teda fakt jedeme a tak jsem jí řekl, že máme sraz večer v Blansku a pak jdeme přes Moravský kras. A že se musím ještě podívat, v kolik mi to jede z Tišnova a jak se tam vůbec dostanu. „Mirek tě tam určitě hodí“, povídá mamka a Mirek to potvrdil. „Co budete dělat v Blansku?“ zeptal se Mirek, „taková výspa komunistů, nic tam není, buďte radši tady, večer si všichni zahrajeme a zazpíváme. V Blansku není nic.“ „No tak uvidíme, domluvíme se s panem Vajíčkem, až dorazíme do Blanska“ povídám. Kecali jsme a odpoledne příjemně ubíhalo. Kolem osmé jsme se zvedli, já se rozloučil s mamkou a Toníkem a vyrazili jsme směr Blansko. Cesta ubíhala, jeli jsme docela pomalu a tak, když jsme dorazili do Blanska k nádraží, pan Vajíčko stál před budovou, nervózně podupával nohou a významně se díval na levé zápěstí. Hodinky neměl, ale tvářil se, jako kdyby tam měl přinejmenším atomem řízený pražský orloj. Ale byl rád, když jsme přirazili u chodníku a vystoupil jsem. Objetí a zalomení palců. „Tak co, kam vyrazíme?“ zeptal jsem se a rozhlédl se směrem k potemnělému městečku, kde v devět večer smutně pomrkávala modrošedá záře televizních obrazovek v pár oknech jinak tmavých domů. „Díval jsem se do mapy a nic tady kolem není“, povídám. „někde za městem je možná u přehrady kiosek, ale je pondělí večer, tak tomu nedávám moc nadějí“. „Hele a co kdybychom jeli do Lomničky a zůstali tam do rána“, navrhnul pan Vajíčko s tím, že se nechce vtírat. „Výborný nápad, jedem do Lomničky“, povídám já a už otevíráme kufr a skládáme tam věci. Nasedli jsme a už začínající nocí nás Mirek vezl do Lomničky.

Zastavili jsme před vraty, vystoupili, vyndali krámy z auta a hrnuli se na dvůr. Tam stála mamka a nevěřícně valila oči, kdo že se to k domečku blíží. Zase jsme se přivítali, usedli venku ke stolu a dali si po pivu a panáčku. Chvíli jsme povídali o všem možném a pak jsme se přesunuli dovnitř nahoru. Vytáhli jsme kytary a začali hrát. Hráli jsme si s panem Vajíčkem hlavně pro sebe, pěkně se nám hrálo, mamka s Mirkem šli po půlnoci spát, ale my ještě hráli a zpívali úplně starý písně, který jsme spolu vůbec nikdy nehráli. Vypili jsme lahvičku Lomničské a kolem čtvrtý se uložili ke spánku.

Úterý

Někdy před devátou jsme vstali a šli dolů. „Á mrtvoly ožily“, přivítal nás Mirek. Mamka udělala kafe a měla napečený palačinky. S chutí jsme jich pár snědli. Vymýšleli jsme, kam tedy vyrazíme. „Pojeďme na ten kras“, navrhoval Vajíčko, „nikdy jsme tam nebyli a vypadá to na pěkný místa.“ „No jo, ale co potom? Kras přejdeme za dva dny a musíme se nějak přesunout směrem k Němčičkám.“ Oponoval jsem, koukajíc do mapy. „Tak jeďte z Tišnova do Břeclavi a jděte spodem přes Lednici a Valtice“, říká Mirek. Padaly další a další návrhy. „Nebo můžeme jet až k Uherskýmu Hradišti a jít přes Chřiby směrem na Němčičky a pak to kdyžtak dojet.“, navrhnul nakonec pan Vajíčko a bylo víceméně rozhodnuto. Zjistili jsme vlak z Tišnova, Mirek nás tam hodil, zalomil palec, zamával a nám začal už ten opravdový „vandrovní“ vandr. Koupili jsme lístky do Brna, kde byl přestup na rychlík do Starého města u U.H. V pokladně jsme lístky koupili a šli na pivo do nádražky. Koukám na tabuli odjezdů a začal jsem si klást otázku, proč jedeme vlakem, kterej jede do toho Starýho Města později. Šli jsme se tedy zeptat do informací. A podle paní v okýnku tam jely vlaky dva – courák – vyjíždí dřív a přijíždí později a rychlík. Nevím, proč jsme zvolili rychlík. Jel kratší dobu, to je pravda, ale to je asi tak všechno. Vlak vyšší kvality. Jak už tady jednou pan Vajíčko psal, vlaky tohoto typu nejsou pro vandráky vhodný. Nepatříme sem. Vlak je klimatizovanej, vypolstrovanej, jede potichu a nikde nestaví. Zkusit tady hrát by bylo asi šílenství. Příště radši pojedeme courákem, co staví každý bábě u vrat a je pomalej, je tam vedro a člověk se potí úplně všude. V zatáčkách to skřípe a hvízdá, klepe a cuká na každý spojce kolejí. Jsou otevřený okna a je cítit horkej vzduch z obilnejch polí. Když tam bude někdo hrát, nikomu to nevadí, spíš naopak. Je to prostě víc vandrovní.

Mastili jsme chvíli karty a pak probírali vandrovní plány. Projeli jsme Hodonínem a po chvíli už brzdili ve Starým Městě.

Vylezli jsme z vlaku a vyšli před nádražní budovu. Rozhlíželi jsme se kolem sebe a hledali nějakou hospodu. Okolo nádraží nebyla žádná, tak jsme se vydali s davem. Došli jsme na křižovatku, kde jsme počkali, až nám padne zelená, přešli a hned za semaforem se zastavili a čuměli do mapy. „Copa hlidáty oši a z kama sty?“ (v překladu z moravštiny Copak hledáte hoši a odkud jste), ozvalo se najednou vedle nás čistó moravštinó. „Z daleka a hledáme hospodu. Je cestou na Velehrad něco?“, zeptal se pan Vajíčko. „No tož to já su z Vilihradu a po cestě tam néni nic. Áž na Vilihradi, tam só nijaké hospode.“ Poděkovali jsme a ještě chvíli obhlíželi terén. Chlapík mezitím odkvačil na Vilihrad. Přešli jsme křižovatku, za kterou se skvěl vývěsní štít restaurace. Na zahrádce jsme našli místo pod borovicí a čekali na servírku. A už tu byla, jako vždy – krásná, milá, mladá a když přinesla pivo, hned jí to o to víc slušelo. Taky jsme jí to řekli, jak jí to sluší. „Jo, s těma pivama, co?“, povídá. „Ne, kdepak i bez něj“ zněla už naše standardní klišé odpověď. Holka se lehce uzarděla a zmizela ve výčepu. Dali jsme si něco k jídlu, hráli karty a kostky a rozprávěli o životě. Zaplatili jsme a vyrazili na Velehrad. Už jsme tu byli, ale opravdu si vůbec tu cestu, kterou jsme asi před těmi osmnácti lety šli, nepamatuju. Možná, že tu vůbec nebyla. Ze Starého Města do Velehradu to je asi šest kiláků, cesta vede po cyklostezce mezi poli, žádný provoz. Na kopečku nad Velehradem stojí turistické posezení, kde jsme shodili batohy, chvíli odpočinuli a koukli do mapy, kam bude nejlepší večer složit hlavu. Počasí se mělo kazit a déšť se rychle blížil. Pan Vajíčko najednou povídá: „Tady dole je rybník a u něj přístřešek, tam by se dalo spát.“ „Tak se tam podíváme, a když to bude dobrý, tak proč ne“, povídám a házím na záda batoh. Sešli jsme dolů k tomu rybníku. Přístřešek byl fakt velkej a spát se tam dalo. „Výborně. Tak můžem jít dál, a když nic lepšího nenajdem, sem se můžem vždycky vrátit.“, řekl jsem a vyrazil k cestě, za kterou byl vchod do skanzenu. Skenzen byl zavřenej a kiosek u něj taky. Šli jsme k Velehradu a na první křižovatce nám cedule napověděla kam dál. Myslivecká hospoda v Modré. Cedule vypadala lákavě a tak jsme zamířili do Modré, zjistit, jak to tam vypadá. Nebe se zatahovalo a pěkně se ochladilo. Cesta vedla do kopečka mezi vesnickými staveními s břízolitovými fasádami a dlaždičkami kolem oken. Předzahrádky osázeny místy bizarními až schizofrenními kombinacemi rostlin různých typů a barev. Tam, kde se kopeček lámal, se objevila hospoda vpravo od cesty. Z dálky vypadala dobře. Zblízka už tolik ne. Hospoda typicky vesnická, vevnitř zakouřená až hanba a v televizi olympiáda. Dali jsme si u paní výčepní, která pravděpodobně byla přítomna už u stavby této více než stoleté hospody, pivo a sedli si pod stříšku na zahrádce. Podíval jsem se na meteoradar a zjistil, že hezky dneska už bylo. Ukázal jsem situaci panu Vajíčkovi. „Tak mrknem do mapy a zjistíme, co se dá kde podniknout a přespat.“, povídá. Mrkli jsme a rozhodli, že teda půjdeme po silnici ještě kousek dál, po pravé straně by měl být rybník a posezení se střechou a o kus dál ještě nějakej kemp. „Kemp to kdyžtak jistí“, řekl jsem a upil piva. „Jo jo“, říká pan Vajíčko a zvedá se, „já si to jdu všechno pořádně rozmyslet.“ A zmizel na hajzlíku. Za půl hodinky byl ale zpět a pomalu jsme vyrazili směrem ke kempu. Hospoda už byla za námi a my vycházeli z vesnice, když kolem pomalu projel stříbrný Peugeot 307. V autě jsme zaznamenali dvě ženské, jak se rozhlíží, asi něco hledaly. Dalo se do deště a vypadalo to, že hned tak nepřestane. Meteoradar nelhal. Pršelo víc a víc, přidali jsme do kroku. Najednou proti nám světla a Peugeot se vrací. Zastavil u nás a stáhlo se okýnko. „Ahoj kluci, nevíte, jestli je tady nějakej kemp, prý tady někde je, ale my ho nemůžeme najít.“, ptala se od volantu blondýna něco přes pětatřicet. Vedle ní se na nás culila tmavovláska, zhruba stejně stará. „No my tam jdeme taky, je to tady asi dva kiláky po levý straně“, naklání se do okýnka pan Vajíčko. „Jestli chcete, můžeme vás vzít, teda jestli nejste vrazi a nezabijete nás“, říká brunetka. „Tak vrazi nejsme, a když nás vezmete, budeme moc rádi.“, odpovídá jak o překot pan Vajíčko. Blondýnka vystoupila a otevřela nám kufr. Nacpali jsme tam ty naše krámy a sedli si na zadní sedadla. Utemovali jsme se kytarama. Blondýna usedla za volant a vyrazila. Fakt se v tom dešti nebála. Dojeli jsme k odbočce do kempu. „Tady to je, zabočte“, rychle křikl pan Vajíčko a blondýna strhla volant. Když jsme u kempu zastavili, už pršelo fakt hodně. Vysoukali jsme se z auta a vytvořili dost nesourodou čtveřici. Dvě navoněný paničky a dva uleželý trempové. Z budky u vchodu vyšel ředitel tohoto zařízení. „Já jsem tady správce, co chcete?“, zeptal se, když nás uviděl. „No vidím, že máte otevřenou hospůdku, tak snad nějaký to pivo a něco k jídlu“, hrnuli jsme se dovnitř. „Stát!“, houknul na nás. „tady je jídlo a pití jen pro ubytovaný.“ „Kolik stojí ubytování ve stanu“, ptal jsem se. „Sedmdesát korun za stan.“ „Tak to rádi dáme, abychom mohli přečkat ten déšť tady v přístřešku u jídla a pití“, řekl jsem v naději, že se za tento úplatek podaří proklouznout z deště pod střechu do hospody. „To nejde, máme úplně plno.“, odsekl dědek. Rozhlédl jsem se po prázdné louce v kempu. „Aha, a co kdybychom vám něco pěknýho zahráli“, zkusil jsem to jinudy. „No tak to teda ani náhodou, tady je klidnej kemp a v deset tu musí bejt absolutní ticho“, uzavřel to dědek. „Tady v další vesnici je taky hospoda, tak jeďte tam.“.

Nasedli jsme do auta a nechali se holkama svézt do další hospody. Zavřeno. „Zkusíme tady kousek ještě jednu hospodu, je to značený v mapě, a když tam nic nebude, tak se vrátíme do Velehradu“, povídá blondýna tmavovlásce. My jako bychom tam nebyli. Zastavili jsme u hospody s rybníkem a já se šel zeptat, jestli by neměli pro čtyři otevřeno. Před hospodou se na lavičce pod deštníkem choulili dva milenci. Šel jsem dolů do lokálu a zeptal se servírky, jestli mají otevřeno. Měli. Vyšel jsem zbytku výpravy tuto radostnou zprávu sdělit. Zajásali a přemístili jsme se ze zapoceného auta do vyhřáté hospody. Dali jsme si po pivu a sedli si do napůl odděleného salónku do rohu. Naše zachránkyně si sedly jinam a začaly probírat svoje holčičí věci. Vytáhli jsme kytary, zdvořile se zeptali neslané nemastné číšnice, jestli to neva, a začali hrát. Za chvíli se začali lidi štelovat, aby nás slyšeli a nakonec si i ty „naše holky“ sedly k nám. Konečně jsme se i představili, a potykali si. Hráli jsme starý Kameloty a Nezmary a další folkový matadory pro blonďatou Soňu a něco z toho rocku pro tmavovlasou Helenu. Večer příjemně utíkal, hráli jsme a kecali, vyprávěli příhody z vandrů. Nakonec se holky nabídly, že nás vezmou zpět do Velehradu. Pořád pršelo a všechno bylo mokrý. „Musíme spát v tom přístřešku nad vodou.“, říká pan Vajíčko. S vděkem jsme tedy i tuto nabídku dopravy přijali a nechali se vysadit u rybníka za Velehradem. Rozloučili jsme se a světla auta zmizela v dálce. „Ty vole, tak tohle nám nikdo neuvěří“, povídá pan Vajíčko. Přestalo pršet a tak jsme se courli ještě k Velehradu a zpět, probírali uplynulý večer a dumali, co to vlastně bylo za holčičí akci. „Dvě paničky si vyrazily autem na kafe a utopence do vesnickýho kempu – hospody a cestou nabraly dva náhodný trempy, který jim pak celej večer hráli. Nevím, co si o tom mám myslet.“, říkám panu Vajíčkovi. „Já teda taky ne“, odmlčel se pan Vajíčko. „A není to nakonec vlastně jedno?“ „Prostě vandr.“

Došli jsme volným krokem k přístřešku a na lavičkách rozbalili věci. Vytáhli jsme celty a spacáky, ale ještě se nechtělo úplně spát. Pan Vajíčko vytáhl Glenfiddicha a dali jsme si po loku. Dokonce jsme ještě vytáhli čínskou polívku. Žvanili jsme asi hodinu a libovali si, jak nám ten vandr pěkně začal. Pak jsme zalezli do spacáků a lehkým spánkem usnuli dvacet čísel nad vodní hladinou. Do střechy začaly pleskat další dešťové kapky. V noci se pan Vajíčko vrtěl, že mu teče do spacáku, tak jsme se kousek posunuli a pak už bylo vše OK.

Středa

Dnešní počasí by udělalo radost hlavně dědovi Komárkovi. Slyšel jsem, jak déšť šumí na hladině rybníka a v tom mi do toho začaly zaznívat dětský hlásky. A blížily se. No to ne, pomyslel jsem si. Jo. Za chvíli byly u nás v ložnici. I s tatínkem. Ani nepozdravili a začali krmit ryby. Měli s sebou snad pecen chleba a pytel rohlíků, protože je krmili a pozorovali asi hodinu. Furt jsem čekal, že zmizí, abych mohl v klidu ze spacáku a začít nějak fungovat. Nakonec jsem to nevydržel, vysoukal se ven a začal na stole rozdělávat všechny krámy. Za chvilku to asi návštěvníkům došlo a konečně vypadli. Odešel jsem si do deště odložit tekutiny, které se ve mně přes noc nashromáždily. Když jsem přišel, pan Vajíčko právě vstával. „Dobré ráno, pane Brambůrek“, protahoval se. Nasadil si oči a kouká kolem. „Hm, príma den. Tak si dáme Glenfiddicha, ne?“ „Vlastně počkej, já pro tebe něco mám“, povídá, „byli jsme na Jánošíkovejch slavnostech a viděl jsem tam něco, co jsem ti musel koupit. Je to sice vixlajvantový, ale ten obsah je cennej.“ Vytáhnul z baťohu taštičku, obsahující trojkombinaci skládací panák, nožík a placatka na truňk. Vůbec jsem to nečekal a nevěděl co říct, jak poděkovat. Prohlížel jsem si to a hned panáčka vyzkoušel. „Funguje to!“, zvolal jsem, když jsem do sebe obsah vyklopil. Pan Vajíčko se usmíval a bylo na něm vidět, že má radost, že mám radost. Chvíli jsme seděli a plánovali. Kolem desáté přestalo pršet, tak jsme se zvedli a vyrazili do konzumu ve Velehradě. Cesta utekla rychle, kolem Hotelu u Velehradu a pár rodinných řadovek jsme se brzy octli na náměstí. V prvním patře konzum a pivnice, v druhém jídelna. I zašli jsme do jídelny. Otvírala v půl jedenáctý, tak jsme čekali za dveřma. Nezkusili jsme, jestli náhodou není otevřeno. V půl a pět už jsme byli trochu nervózní, kdy nám přijdou otevřít, načež na nás začala servírka skrz sklo gestikulovat, ať jdem dál. „Bylo otevřeno celou dobu, proč stojíte za dveřima?“, ptala se nechápavě. Neměli jsme sílu jí oponovat, že nám to třeba mohla říct dřív, když už nás na tý chodbě viděla schlíple stát. Usadili jsme se u stolu a za chvíli už stála u nás. „uděláte nám, prosím vás dvě piva?“, zeptal se pan Vajíčko. „Neudělám, ale donesu vám je, pivo jste si mohli dát aji dole v pivnici, už mají otevřité. Budete něco jest?“ „No tak to určitě budeme, buďte tak hodná a přineste nám jídelní lístek.“

Hráli jsme kostky na ubrousku, aby nerachotily. Dohrávali jsme nějakou hru, kterou jsme nechali rozehranou na některém z předchozích vandrů. To je na tom našem společným paralelním životě to hezký. Jak už něco jednou začne, už to neskončí a v nějaký podobě to pořád pokračuje dál. Rozehraný kostky, sehraný písničky, nesehraný písničky, finanční závazky, nedovandrovaný místa.

Na stole před náma cvakly dva půllitry. „To pivo není ještě úplně vychlazené, vybrali jste něco k jídlu?“, omlouvala se číšnice. „To nevadí, dáme si dvakrát polívku a smažák.“

Napil jsem se piva pokojové teploty. „To teda fakt není vychlazený“, povídám panu Vajíčkovi. „Ale co, aspoň jsme v suchu a za chvíli nám donesou i to jídlo.“ Pokračovalii jsme v hazardních hrách a občas koukli z okna na počasí. Pomalu přestávalo pršet, ale nebe ocelově šedý bylo stále. Konečně jídlo, polévka dobrá, smažák standard. Po jídle jsme objednali ještě kávu. Zaplatili jsme a hodili bágly na hrby. Vyšli jsme před jídelnu. „Neprší“, konstatoval pan Vajíčko. Vyšli jsme po červené značce, ušli jsme sotva pár desítek metrů a padly první kapky. Už padat nepřestaly. Vycházeli jsme deštěm z Velehradu po cyklostezce, směrem na Chabaně. Postupně jsme promokali a Velehrad nám mizel za zády. Asi tak po kilometru jsme vešli do lesa. K dešti se přidaly kapky ze stromů. Šli jsme jako v deštným pralese. Šli jsme mlčky, za sebou, sem tam někdo prohodil nějaké moudro typu „Ty vole, proč musí tak chcát?“

Les začal řídnout a lesní cesta ze změnila v asfaltku. Vešli jsme do vesničky na kopci a bylo vidět cestu, jak vede dolů z kopce a na protější straně za údolím se zase zdvihá vzhůru. Prošli jsme vesnicí na druhý konec a došli až k sekvojovci. Tady jsme před lety vzdali Buchlov. Zastavili jsme se a v čekárně dali poslední pivo, co jsme měli s sebou, a kořalku z placatky. Postávali jsme a lehce osychali. Vzpomínali jsme na to, jak jsme tu posledně potkali turisty a poslali je na Buchlov na občerstvení. Po čtvrthodině postávání už nám začalo být jasné, že ani tentokrát nepůjdeme v suchu a vyrazili jsme do dešťových kapek. Cesta nás vedla z prudkého kopce dolů, a když jsme došli pod kopec, zjevila se před námi roubená hospoda. Hned jsme tam zapadli a objednali si utopence, a tataráček a pivo, samozřejmě. Byli jsme rádi, že jsme v suchu a máme plný pupky. Sedíme, kecáme, koukli jsme ven a hele… už neprší. Tak co už, zaplatili jsme a vyrazili ještě kousek dál. Šli jsme okolo hřiště, u něhož stála hospoda U krtka. Minuli jsme jí a pokračovali směrem k lesu, dál na Buchlov. Původně jsme si mysleli, že bychom došli až tam, jenže to by nám nesměla přijít do cesty hospoda Pod Břesteckou skalou. Původně trempská osada na vandrovním místě trempů z blízkého i dalekého okolí. Zastavili jsme se na pivo. Seděli jsme venku na kryté zahrádce a těšili se tím, že už neprší a taky že trempská tradice tady přetrvává desetiletí. Vytáhli jsme kytary a začali hrát. Na terase s námi seděli už jen jedni hosté, ale to nevadilo, zpívali jsme si pro sebe. Poslali nám po kořalce. Když začalo být chladno, přemístili jsme se dovnitř. Vevnitř jsme se sesedli všichni u jednoho stolu a hrálo se a zpívalo, až z toho všeho pan Vajíčko usnul. No tak jsme zmírnili hlasitost o pár decibelů a pokračovali jsme ve zpěvech a někteří i v tancích. Myslím, že tak po jedné jsme to ukončili, pan Vajíčko byl vzbuzen a společně jsme se přemístili před hospodu. Spát jsme šli pod přístřešek u venkovního posezení kousek od hospody, ještě jsme se snažili udělat ohýnek, ale všechno bylo promočený, takže jsme jen chvíli dýmali a z ohně nebylo skoro nic. Dopíjeli jsme pivo, které jsme měli ještě z hospody s sebou. Pak jsme si rozbalili ty svoje „vjeci“ a šli spát.

čtvrtek

Ráno vstal pan Vajíčko jako prga a když jsem otvíral spacák a lezl ven, dopíjel včerejší noční pivko. „Dobré ráno bratře Brambůrku, povídá zvesela. Dal bych si kafe“ a kouká kolem, jestli nezahlídne někoho u terasy restaurace. Po chvíli se u restaurace otevřely dveře a ven vyšla paní vedoucí. Pan Vajíčko se k ní hned hnal. „Dobrý den, prosím, prosím, můžeme požádat o dvě kafe?“, ptal se. „Dobré ráno, tak jak jste se vyspali?“, ptá se paní vedoucí a vstává z lavičky. „Kafe hned uvařím“. Já jsem zatím zabalil krámy a pak šel taky na kafe.

S paní vedoucí se dobře povídalo, vyprávěla nám o historii hospody i o nedávné rekonstrukci. My zase na oplátku o vandrech a zážitcích z cest. Dopili jsme pomalu kafe, na hrby nahodili batohy, přes rameno kytary a vyrazili do kopců.

Bylo hezké ráno. V noci zapršelo, ale ráno začalo vyhlížet slunko. Trochu ještě záblo, ale rychlá chůze nás brzo zahřála. Po chvíli už jsme odhazovali první vrstvy. Cesta po červené značce vedla pořád do kopce mezi stromy a keři. Občas se naskytl výhled do údolí a na protějším kopci bylo vidět Břesteckou skálu. Na Buchlov to bylo podle rozcestníku asi dva a půl kiláku. Takže na necelou hodinu už jsme se blížili k vrcholu. Cestou nás míjeli manželé na výletě a chtěli vyfotit u nějakého pařezu. Pan Vajíčko jim udělal „fotky z dovolené“. „Ježišmarjá, vžyť tam nemáme hlavy a je to celý rozmazaný, zkuste to prosím ještě jednou“, žadonila paní manželka. No jo, no, tak je pan Vajíčko vyfotil pořádně. To je ta nevýhoda digitálních foťáků. Žádný překvápko doma, otáčení fotky ze všech stran a přemejšlení, co to tak může být a proč jsme to vlastně fotili.

Došli jsme na prašnou cestu vedoucí k parkovišti pod hradem. Když jsme vcházeli na parkoviště, stala se nevídaná věc. Na parkovišti stojí stánek, z udírny se kouří a před stánkem stojí chlap v klobouku a huláká. „Ty vole to není možný, to mě probuďte. Trempi! Ohroženej druh! A hned dva! To je teda bomba, to jsem neviděl ani nepamatuju. Pojďte sem, co si dáte?“ „No dáme si medovník a limču“, zavtipkoval jsem a holčina v okýnku restaurace vzala nůž a šla krájet medovník. „Nééé, to byl jen vtip“, uváděl jsem objednávku na pravou míru, “dáme si pivo“. Za chvilku bylo natočené a s cvaknutím přistálo na stole před námi. „Tak zkama?“, ptá se Petr Špalek, majitel hospůdky. Vyprávíme a popíjíme, když tu přijede pomalu smykem červený renault thalia. Zastavil před hospodou a vylezl z něj hlídač parkoviště. Sednul si k nám a dal se do řeči. Měl s sebou malýho vnoučka, ani ještě nemluvil. Zato děda toho nakecal. Chvíli jsme kejvali hlavama a potom se zvedli a šli na hrad. Věci jsme si nechali u hospody.

Na hradě jsme si koupili vstupenky jenom na nádvoří a kochali se pohledem na starobylé zdivo. Dostali jsme hlad, tak jsme krátkou prohlídku ukončili a sešli zase dolů k hospodě. Chtěli jsme zkusit restauraci v hotelu Buchlov, nicméně nás nabídka na jídelním lístku neoslovila a vrátili jsme se zpět do hospody na parkovišti ke Špalkovi. Chtěli jsme něco z udírny, jenomže poslední voňavý bůček sežrala parta dělníků těsně před námi. No tak z nouze ctnost moravský vrabčák se zelím a knedlíkem. Taky to nebylo úplně špatný. Najedení a napití jsme si dali po kafi. Hráli jsme u toho karty a koukali, jak se venku honí počasí. Zaplatili jsme a vyrazili dál po červené směrem na Vlčák. Cesta vedla po kraji lesa a dovedla nás na rozcestí, na kterém stála rodinka daňků. Dřevěných. Pan Vajíčko nelenil stoupnul si za paní Daňkovou a začal ji zezadu....přemlouvat, aby ho měla ráda a byla mu po vůli. Dokonce chvíli sliboval i že se rozvede a přestěhuje se k ní. Paní Daňková na to nic. Stála jak zařezaná, nebo spíš vyřezaná. Když pan Vajíčko po dlouhém monologu zjistil, že je opravdu neživá, nechal toho a mohli jsme pokračovat dál.

Cesta vedla z kopce listnatým lesem a po chvíli jsme začínali slyšet provoz aut na tahu buchlovskými kopci. Po několikastech metrech jsem k silnici došli. Vždycky když jsem tu byl, tak právě autem. Jak to z pohledu vandráka všechno vypadá jinak. Mezi dvěma kamiony se nám podařilo přeběhnout na druhou stranu. Cesta se za silnicí zase stočila do lesa a pozvolna se od hlavní vzdalovala. Pěšina vyústila na asfaltovou cyklostezku. Po ní jsme šli dál lesem až k přístřešku na pile. Paráda, krásný přístřešek, velký na kamenné podezdívce, v rohu krb, nějaký větve, pro přenocování anebo jako úkryt před nepřízní počasí pohodlný určitě pro dvacet lidí. Sundal jsme trička a dali ven na sluníčko usušit. Chvíli jsme si odpočinuli a okukovali pěkný místo. Najednou pan Vajíčko zbystřil, zastříhal ušima a ukazoval pod střechu: „Hele – myš“ fakt, byl tam nějakej hlodavec, ale spíš myšice, než myš. Seděla na zídce, kousala nějaký kousek jablka, nebo co já vím a koukala na nás. Byli jsme zticha, ale i tak po několika vteřinách zmizela za trámem na střeše. Ale byla zvědavá a vykukovala po nás. Za chvíli se za jiným trámem objevila další. Chvíli jsme se navzájem pozorovali, ale nakonec jsme to byli my, kteří opustili příbytek a přenechali jej původním obyvatelům. Hodili jsme na sebe vlhký trika, připlácli je batohama na záda, hekli jsme a vyrazili.

Cesta vedla pořád po červené cyklostezce a asi tak po kilometru jsme hledali odbočku doleva k osvětimanským skalám. Už odminule jsme věděli, že tu jsou, a že na ně místní trempi chodí. Procházeli jsme lesem, potom po louce s výhledem na sluncem zalité okolní kopce a lesy. Potom se cesta stočila opět mezi stromy a my už pomalu vzdávali naději, že k těm prokletejm skalám vůbec dojdem. Připadalo nám, že už jdeme střašně dlouhou dobu. V lese jsme zahlídli takovou malou, asi čtyřmetrovou skalku. „Že by to bylo ono?“, prohodil jsem a kouknul do map v mobilu. „Asi jo, jdem se tam podívat.“ portvrdil pan Vajíčko. Shodili jsme bagáž a vyrazili jen tak nalehko ke skále. Za ní se skrývalo ještě několik dalších a tvořily jakýsi půlkruh kolem ohniště a moc pěknýho vandrovního místa. Prošli jsme si to, vyfotili, ale žízeň byla silnější než jemnocit pro přírodní krásy a tak jsme po chvíli už zase valili k batožinám a hurá dolů z kopce na Vlčák. Ten jsme našli snadno. Sedli jsme si u hospůdky a objednali Podkováň. Doprošovali jsme se šéfa něčeho k zakousnutí. „Nemám tady kuchařa, nemožu vám nic dát“ „Tak aspoň klobásku, párek, utopence“, zkoušeli jsme to. Za chvíli přišel takovej ušmudlanej kluk, ze kterýho se vyklubal právě ten chybějící kuchař a ten nás zachránil. Nevím odkud brali uzeninu, ale tak dobrou klobásku, lahodně okořeněnou a jemně opečenou to už jsem teda dlouho neměl. Když si přišel z kuchyně sednout na pivo a cigáro, taky jsme mu ji pochválili. „No to je od místního řezníka, já jinde nekupuju.“ Tím se to vysvětlilo. Dali jsme ještě po pivu, ale už nám začínalo pálit pod zadkem. „Dopijem a jdem, i když se tu dobře žvaní“, rozhodl jsem jako fírer. „Tady to stejně nebude o žádným hraní, kemp je prázdnej a lidi přijedou až zejtra. Pojďme dál.“ Dopili jsme, zaplatili a rozloučili se.

Měli jsme namířeno do místa přes kopec, kde měl pan Vajíčko zjištěno, že tam je nějaký lesní bar. Byli jsme zvědaví a natěšení na hraní. Mohlo by to tam bejt dobrý. Cesta vedla do Osvětiman z kopce po silnici a pak se kolem fotbalového hřiště stočila do prava do prudkého kopce a pokračovala písčitou lesní cestou nad rybníky, kde se ozýval dětský řev a smích. Tábory. „No to by mohlo být fajn hraní, vedoucí, praktikantky...“, mlaskl si pan Vajíčko a přidal do kroku. Už se pomalu začínalo šeřit, když jsme kolem jednoho rybníka přešli po hrázi a vystoupali prudkou stráňkou k hospůdce Lesní bar. Byla celkem nová a v areálu ubytovacích chatek a stanů. Vešli jsme a přisedli si ke stolu, kde ještě bylo trochu místa. Jako tradičně. Lidi koukali nedůvěřivě a tvářili se, jako nehrací. Jenomže my hrací jsme a to svoje hrací si nosíme s sebou. Navíc za pultem stála.... prostě víla. Tak nádherná a křehká bytost, která se sem do rozeřvaný hospody vůbec nehodila. Chvíli jsem si říkal, jak to dělá, když chce zavřít a má tam chlapi, co ještě rozhodně nechtějí jít. Pak mi to došlo. Jí stačí jen hezky požádat, podívat se na ně svýma něžnýma modrýma očima a usmát se na ně a chlapům se podlamují kolena a pokorně odcházejí. Jo jo, je to krásnej svět. Dali jsme si pivo a dvě kofoly, protože právě probíhala akce kup si kofolu, dostaneš zuby. Vybrali jsme si každej novej, slušivej chrup a hned si ho pro větši parádu nasadili. Nedalo se v tom ani mluvit, ale vypadali jsme neodalatelně. Vytáhli jsme kytary a hráli jsme co se dalo a co si kdo přál. U vedlejšího stolu probíhala vzrušená diskuze kdo koho miluje a že Peťa je prostě boží. Byli to nějaký holky z toho tábora dole u rybníka. Peťa tam seděl s kámošem a měl už dost přebráno. Myslím, že ho holky už vůbec nezajímaly. Zato ho zajímaly panáky. A taky pořád hulákal něco o tom, že když se u nich nějaký chlapi poperou, tak že si berou nože a sekery, nebo tak něco. Zahráli jsme mu Pohodu od Kabátů a to ho ještě víc rozjařilo. Chtěl hrát pořád dokola to samý a to už nás přestalo bavit. Stejně už se zavíralo. „Kde vlastně budete spat?“, zeptala se najednou lesní víla. „Tady je jurta, ale ta je už plná, tak jestli chcete, můžete být vedle v týpí.“ „No děkujeme pěkně, my ještě půjdem kousek dolů mimo civilizaci a tam si někde zalezem.“, poděkovali jsme za nabídku. Stejně jsme se šli do toho týpí kouknout. Byla tam pěkná kosa, navíc co tam ráno budem dělat mezi chatařema a kempařema. Šli jsme tedy tmavou nocí až na silnici a tam nás dojela ještě jednou. Jestli nechcem kousek vzít. Odmítli jsme a rozloučili se. Taková pěkná a skromná holka, to se hned tak nevidí. Scházeli jsme dolů do vesnice Vřesovice, kde už pro nás byly připraveny lavičky Domácí Hosté na fotbalovém hřišti. Už nevím jestli jsem byl domácí, nebo host, ale to je celkem jedno. Zalezli jsme a během pár minut spali.

Pátek

Vzbudil mě rachot sbiječky a vrčení různého stavebního nářadí. Na druhý straně hřiště probíhala rekonstrukce šaten a zázemí. Chlapi pracovali a my vstávali. Pomalu jsme balili, některý věci byly ještě vlhký od rosy. Konečně jsem měli popakováno. „Ahoj místo“ Zamířili jsme ke COOPu hned vedle hřiště. Nakoupili jsme snídani a šli si jí sníst na náves na lavičku před obecní úřad. Jak se tak rozhlížím, tak jsem si zase vzpomněl, že už jsme tamtudy šli, Ozdravovna U Sirotků mi to připomněla. Jen jsme tenkrát přišli z druhé strany. Dojedli jsme, dopili a šli dál. Chtěli jsme dojít přes Kameňák a Bukovany někam ke Kyjovu. Zítra nás čeká domluvený přesun do Němčiček. Cesta se vinula mezi poli a krajina byla čím dál víc rovinatá, oproti Buchlovským kopcům docela změna. Vřesovice oznámily přeškrtnutým nápisem, že už můžeme pokračovat devadesátikilometrovou rychlostí, ale my jsme se nedali zviklat a stále udržovali stejné tempo, jako ve vesnici. Silnice vedla přes kopeček, z něhož byla v dálce vidět silueta Pálavy. Sem tam projelo auto, cesta příjemně utíkala, s panem Vajíčkem jsme probírali věci minulé, současné i budoucí a těšili se z toho, že máme před sebou ještě skoro celý dva dny vandru. U mostku přes potok u takovýho malýho remízku jsme se zastavili, telefonicky informovali ten svět tam venku, že jsme oukej a že se nám hrozně stejská. Pak jsme nasadili umělý zuby a mohli se potrhat smíchy jak nám to sluší. Dali jsme se zase na cestu. Prošli jsme kolem zastávky pod Paníhájem a zahleděli se na chvíli na kopeček k chatám. Jo jo, to to letí. Kameňák. Hospoda už byla zřejmě úplně nefunkční, když jsme kolem procházeli vypadalo to, že zadní část je už celá promáčená a že to za chvíli spadne. Taková škoda. Po cestě jsme viděli šipku s upoutávkou na novou hospodu Kameňácká myslivna. Asi po kilometru příjemnou cestou do mírného kopce jsme došli na rozcestí, kde hospoda stála. Byla nová, celá dřevěná, pěkná a voněla jídlem a pitím. Sedli jsme si do rohu ke stolu a objednali Svijany. A nějakou baštu. Kachní roládu, nebo něco takovýho. Moc dobrý to bylo. Však jsme taky nešetřili chválou, když nám slečna dcera majitelů přišla sklidit se stolu. Vyptávali jsme se, jak se jim v kraji s novou hospodou daří. Přišel i pan šéf na kus řeči a holky (dcerky měl na place hned dvě) zahnal, ať se nevykecávají, že je v kuchyni práce dost.“To víte kluci, nebylo to jednoduchý, měli jsme tu spoustu práce a klacků pod nohy nám taky naházeli dost. Museli jsme udělat nádrž na vodu, vlastně takový rybník, kvůli hasičům, s hygienou a stavebním úřadem jsme si taky užili svoje, ale snad už je teď všechno v cajku. Místní sem chodí a líbí se jim tu, tak to snad půjde.“ Popřáli jsme mu mnoho zdaru a štěstí a slíbili, že se tu ještě někdy objevíme. Doufám, že jsme nelhali. Zaplatili jsme a vyrazili z hodpody na vzduch. „Škoda, že je tak brzo, tady by bylo moc hezký hraníčko“, povzdechl si pan Vajíčko. „No to teda“, potvrdil jsem tu krásnou myšlenku. Páteční večer v chatařský hospůdce. No jo, jenomže bylo asi půl druhý po poledni a prosedět celý den v hospodě se nám taky nechtělo. Vydali jsme se pěšinou do kopečka směrem k chatám na Paníháji. Sem tam přijížděli chataři a otevírali víkendové domky, větrali peřiny a připravovali grily na večerní posezení. Procházeli jsme mezi chatami a zdravili je a pokukovali po chatách jestli náhodou neuvidíme třeba úplně první chatu s číslem popisným 1. Neviděli jsme ji. Scházeli jsme po kopci dolů do údolí a Paníháj mizel za našimi zády. Najednou jsem zjistil, že jdeme už dlouhou dobu a že jsme určitě minuli odbočku na Čeložnice. Nevadí, půjdem jinudy. Do Čeložnice jsme došli oklikou a u Coopu si dali nějaký semtex či co to bylo za energydrink. O kus dál skládala rodina dřevo na zimu do stodoly. Pubertální potěr jezdil na kole zjišťovat, co za xindl to posedává u krámu. Kolem se motala kočka, kterou asi srazilo auto a byla celá hrbatá a kulhala na pravou zadní. Koupil jsem jí v krámě nějaký tavený sýr nebo tvaroh, už nevím přesně a dal jí to, aby se chudinka měla trochu líp. Pak jsme se zvedli a úzkou uličkou se vydali z Čeložnice směrem k Bohuslavicům. Kolem cesty rostly špendlíky, tak jsme si sem tam utrhli a vedli jsme řeči. Došli jsme nad Bohuslavice a chvíli si odpočinuli na louce pod stromy. Zuli jsme boty a s batohy pod hlavou chvíli zavřeli oči. Probudily mě kapky, padající ze zatahující se oblohy. Zvedli jsme se a seběhli dolů do Bohuslavic. Šli jsme k nádraží v tušení, že by tam mohla být nějaká nádražní hospůdka. Nebyla. Byl tam nádražák a ten věděl. „Jó, to půjdete zpátky asi pětset metrů a tam to po pravý straně za můstkem uvidíte, to nemůžete minout. Nebylo to půl kilometru, ale asi dvakrát tolik. Hospoda tam byla, to je pravda, ale taková skinheadská putyka. Pivo jsme dostali přes okno na zahrádku. Pár místních plánovalo večerní rozlučku se svobodou nějakýho kamaráda. Dali jsme dvě piva a jedny brambůrky a zvedli se k odchodu. Ještě nás čekala dlouhá cesta. Z Bohuslavic jsme vyrazili do Bukovan v domnění, že tam bude nějaká normální hospoda na standardní hospodskou stravu a pití. Byla tam jedna zakouřená pětka, kde měli k jídlu zase jen brambůrky a pivo desítku. No jo no, tak jedny paprikový a dvě desítky. To byla objednávka večera. Když jsme tu tryznu měli za sebou, šli jsme dál a došli k Bukovanskému mlýnu. Tam už jsme před lety taky byli. Sedli jsme si venku a čekali až přijde někdo z obsluhy. Společnost nám dělali dva vypasení sršni hlídkující okolo světla. Byla zima. Přišla servírka. Objednali jsme si večeři a pivo. Asi neměli moc lidí, protože byla za chvíli s objednávkou zpátky. Nebo se nás taky chtěli co nejdřív zbavit. Dojedli jsme, dopili, zaplatili a směřovali do Sobůlek. Sobůlky jsou malá vesnička kousek od Kyjova, kam jsme měli zítra ráno namířeno. Šli jsme kousek po silnici, kde každou chvíli projel závodník a byli jsme rádi, když cesta uhnula z hlavní doleva mezi pole a louky. U rozcestí Kameníky jsme sešli dolů do vesnice a našli hospodu. Byla zakouřená a hrála tam televize. Byla olympiáda. V televizi ne. Tam byla pohádka o princezně Zubejdě. V hospodě seděli chlapi a čuměli na Zubejdu. „Hele, není olympiáda?“, prohodil jsem polohlasně. „Ty vole, no jo, vona je volympijáda, to bysme to mohli asi přepnout, co“, zvolal jeden ze štamgastů. Probíhal neskutečně zajímavý a napínavý přenos z halové cyklistiky, kde jeli čtyři černí cyklisti za čtyřma bílýma cyklistama, občas někdo vyjel mimo skupinku na vrchol cyklodromu a zařadil se na konec toho hada. Komentátor tento zajímavý souboj mezi Čínou a Jižní Koreou vzrušeně komentoval. Nevěděl jsem tomu hlavu patu. Mastili jsme karty a kostky. Nebavilo mě to. Chtěl jsem si zahrát. Nakonec jsme to odpískali a šli se podívat po nějaký jiný hospodě ve vsi. Našli jsme jí u hřiště. Seděl tam fousatej chlap a koukal na nějaký nekonečný seriál v televizi. Poprosili jsme ho o pivo a horkou vodu na čínskou polívku. Rozestlali jsme si na terásce u hřiště spaní a kecali jsme o tom, že dneska už si sice nezahrajem, ale zítra to určitě vyjde. Pan Vajíčko se vůbec neměl ke spaní a mě vrtalo hlavou, co se děje. Pak se svěřil. „Ty vole, už potřebuju, aby šel ten hospodskej někam do hajzlu, abych si mohl pod sebe ukradnout támhleten pěknej měkkej kobereček, co používají jako rohožku.“ Kobereček se mu podařilo uzurpovat a hospodský si toho ani nevšiml. Dojedli jsme z ešusů čínskou nudlovou smrt a jali se spát.

Sobota

Mírně deštivé ráno nás probudilo na terásce nad fotbalovým hřištěm. Dnes nás čeká cesta do Kyjova a odtud do Němčiček na smluvené hraní. Pobalili jsme pomalu saky paky a vyšli lehkou chůzí ke Coopu na návsi. Koupili jsme standardní snídani a posnídali na lavičce před sámoškou. Po nebi se honily mraky a foukal čerstvý větřík. Dojedli jsme a dopili snídani a vydali se cestičkou mezi domy na hřeben kopce. Jak jsme tak šli, cesta se začala stáčet a tak jsme se vydali přímým směrem přes pole. Dělalo se dost teplo, přestalo foukat a mezi mraky se draly sluneční paprsky. Došli jsme k lesu a začali se svlíkat. Nikde nikdo. Jen co jsme měli kalhoty dole a lovili kraťasy v báglech, ozvalo se prdění pionýra a taky se za chvíli za zatáčkou se objevil. Krokem na něm jel nějakej myslivec a se zájmem studoval náš lesní stryptýz. Převlečení jsme pak pokračovali dál, došli jsme na hlavní silnici z Bukovan do Kyjova. Po ní jsme šli asi půl kilometru a pak jsme odbočili doleva ke Kyjovskému nádraží. Po vedlejší silnici jsme scházeli a pod kopcem byly vidět střechy kyjovských domků. Vyšli jsme na křižovatce a proti nám bylo nádraží. Za plotem. Museli jsme ještě asi půl kiláku k přejezdu a pak se zase vracet. Vzpomněl jsem si na Klatovy. Měli jsme zjištěno, že nám jede do Bořetic autobus a předpokládali jsme ho u nádraží. Ano, jsou tam autobusové zastávky, jenomže ne pro státní autobusy, ale pro MHD Kyjov. A autobusák je pěkně daleko. Přidali jsme do kroku. Už během cesty jsme věděli, že bus nestihneme. Koukal jsem v mobilu na idos, jak se tam teda dostaneme. Nakonec jsme to vykoumali. Vzali jsme autobus do Čejče a odtud vlak do Bořetic přes Kobylí. Do Čejče jel autobus narvanej k prasknutí. Bodejď ne, měli tam slavnosti vína, tak tam jela hromada lidí chlastat. Vystoupili jsme v Čejči na zastávce a šli do hospody na něco k jídlu. Byla to taková jídelna, jídelní lístek napsaný na tabuli křídou a občas přišla servírka a mokrou houbou jednu položku smazala. Za chvíli další. Pak zcela novou připsala asi podle toho, co se zrovna podařilo kuchaři vypotit. Dost dlouho jsme čekali, než nám donesli objednané pivo. Vevnitř skoro nikdo nebyl, ale zahrádka byla k prasknutí. Nakonec dovalila dva půlitry a objednali jsme si jídlo. Hráli jsme karty a kostky. Moc jsme se nesoustředili, plánovali jsme antré do Němčiček. Za chvíli jel vlak a tak jsme přemýšleli, co podnikneme, abychom tam nedojeli moc brzo. To by totiž mohlo být pěkně zrádný. Zaplatili jsme v hospodě a sunuli se moravskou vesnicí k nádraží. Procházeli jsme mezi vyzdobenými šumperáky a okály, na zahrádkách se cákaly děti v bazénech. Došli jsem k nádraží a koupili jízdenky. Za chvíli tu byl vlak. Projížděli jsme údolím mezi vinicemi poslouchali houkání vlaku na přejezdech a vdechovali letní vůně z otevřených oken. Vláček hrkal a vrzal a zadky se nám lepily ke koženkovým lavicím, ale bylo to strašně fajn. V Bořeticích jsme vystoupili a mávli za vlakem. Dali jsme si pivo v hospodě u nádraží a dohodli se, že do Němčiček půjdeme přes rozhlednu. Prošli jsme okolo sklípků a hotelu kde odbočovala cesta do kopce na rozhlednu. Zrovna nám do cesty přišla nevěsta, která se tam fotila s ženichem. Chtěli jsme jí s panem Vajíčkem unést, nicméně kdo by se s ní tahal, bylo to do kopce, a měli jsme dost práce samo s sebou. Kromě toho se tvářila zamilovaně na toho svýho novomanžela. No ale pogratulovat si nechala a pocelování na obě líce taky vydržela. No, vydupli jsme k rozhledně a posadili se na lavičku pod ní. Shodili jsme bágly a nechali je pod rozhlednou. Pan Vajíčko s sebou nahoru vzal starýho dobrýho Glenfiddicha a trochu jsme se s ním nahoře skamarádili. Rozhledna se mírně houpala a my s ní. Máme docela slušnej základ na večer, pomyslel jsem si. Slezli jsme a pod rozhlednou flašku dopili. Byl to už jen zbytek, měli jsme ji celej vandr a tady zapěla svou labutí píseň. No zvesela jsme kráčeli z kopce dolů do Němčiček. Došli jsme ke kiosku a nastalo vítání. Jana byla ráda, že jsme se ukázali, ale skoro nikdo nakonec na hraní nepřišel. Aspoň z lidí, co jsme znali. Zato přijeli motorkáři a zpívali, až se hory zelenaly. A Kameloty, Hoptropáky, Redla, Žalmana, samý takový moc hezký folkovo country písně. Byl to nakonec moc příjemnej večer, komornější, ale chvílema i pěkně rozjetej a co se písniček týče dost pestrej. Hrálo se nakonec všechno od lidovek až po Pink Floydy. Když jsme končili, myslím už trochu svítalo. Od Jany jsme dostali pusu na dobrou noc a klíče od hospůdky. Zalehli jsme na verandě do spacáků a spali až do rána.

Neděle

Nebylo to dlouhý spaní ale asi kvalitní, protože jsme byli vyspalí a nebolela hlava. Uklidili jsme Janě v hospodě, umyli sklenice a natočili si pivo. Jana dojela před jedenáctou a byla ráda, že má uklizeno. Chvíli jsme ještě povídali, ale my už jsme museli pomalu vyrazit, abychom stihli v Bořeticích vlak. Jana nám nabídla, že nás sveze a tak jsme ani moc neprotestovali. Já s věcma jsem se nasoukal dozadu a pan Vajíčko si sedl dopředu. Kytaru musel mít na klíně. Kromě toho se Janě zasekla páčka u dveří spolujezdce, tak musel čekat, až mu někdo otevře zvenčí. Okno taky nešlo stáhnout. Jana si jela ještě nakoupit k vietnamcům, tak jsme jí pomohli s nákupem do auta a rozloučili se, tentokrát už opravdu na odjezd. Objali jsme se a zamáčkli slzu a polkli ten knedlík v krku. „Tak zase nejpozdějc za rok“, řekla Jana a nastoupila do auta. Rozjela se a mávala ještě v zatáčce dolů k Bořeticům. „Nechce se mi“, řekl jsem panu Vajíčkovi. „Hm, mě taky ne“, řekl pan Vajíčko, když jsme scházeli po kočičích hlavách uličkou dolů k nádraží. Vlak si to za chvíli přihasil od Kobylí. Nasedli jsme a za chvíli už vystupovali v Zaječí. To to uteklo. Zalomili jsme s bratrem Vajíčkem palce a objali se. „No tak bratře, bylo to dlouhé a intenzivní“, řekl pan Vajíčko tradiční rozlučkovou hlášku. Musel jsem mu jako obvykle dát za pravdu. No a pak už přijely vlaky, jeden od Brna – Vajíčkův a druhý do Brna – můj. Seděl jsem v prostoru hned za vstupníma dveřma, tam, co se dávají kola a sledoval ubíhající krajinu. Stejskalo se mi. Na obzoru Pálava, slunce v letním žáru se blýskalo na hladině novomlýnských nádrží. Jestlipak letos ještě pojedeme?

No a je tu Brno hlavní nádraží. Vystoupil jsem a šel na šalinu, která mě měla odvézt do Židenic na další spoj. Zeptal jsem se na nástupišti, která že šalina jede do Židenic k nádraží. No přece dvojka, odpověděla mi tázaná slečna. V tu chvíli mi to došlo, co se vlastně ptám.......Tramvají dvojkou, jezdíval jsem do Židenic, z tak velký lasky většinou nezbyde nic, z tak velký lásky jsou kruhy pod očima.....a dvě spálený srdce – Nagasaki Hirošima...jak zívají moravští bardi Mňága a žďorp a Plíhal. Musel jsem se tomu usmát. No a tak tam ta dvojka fakt jede. Prošel jsem podchodem a koupil si v pokladně lístek. „Prosím jednu do Tišnova“, řekl jsem prodavači v okýnku. „To si kupte támle v automatu městskou, to máte levnější“, odpověděl pokladník a sklapnul okýnko. Dobrý lidi ještě nevymřeli, pomyslel jsem si, když jsem vhazoval mince do automatu. Hlas z amplionu nad hlavou všem sdělil, že už to jede. Nastoupili jsme a za půl hodiny už jsem vystupoval na nádraží v Tišnově a překračoval pomyslnou hranici dvou realit, kdy ta, která se do života nepočítá, zůstávala pořád ještě ve vlaku a pokračovala už beze mě někam na Vysočinu, kde cestou vylétla otevřeným oknem ven s tím, že si tam na mě jednou počká, zatímco ta druhá už mě objímala ze všech stran a dokonale mne pohltila, když jsem usedl na zahrádku hospody, kde mě čekala rodina a můj syn mi skočil do náruče, vzal mi klobouk, nasadil si ho na hlavu a řekl mi, „Tati, ale mě už po tobě bylo ale vážně smutno.“