Nokturno, ještědský hřebínek a Šámalka - červen 2012
16. 7. 2012
Jo jo, a to je tak když pan Brambůrek nečte Yedowou Chüži.
kdyby totiž četl, tak by viděl, že pan Vajíčko už o nokturnu psal. No jo, no. Kaju se a sypu popel na hlavu.
Než jsem začal psát tenhle příspěvek, musel jsem řešit nerudovskou otázku. Do který rubriky ho zařadit. Nakonec snad vandr, i když původně to byla akce hrací.
Do práce jsem v pátek 15.6. dorazil pěkně vymóděnej vandrovně, zelenej a s kloboukem na palici. Pan vajíčko seděl v nažehlený košili a stylovejch kraťasech u stolu a něco klofal po počítače. "Ty nejedeš?", zeptal jsem se provokativně. "Ale jo, ale máme poradu, teda asi, znáš to", odpověděl pan Vajíčko. "A tak to jo, pojď na kafe", řekl jsem a šli jsme. U ranního moku jsme probrali, jak bude nejlepší jet, a protože žádná porada nebyla, mizel nám Globál za prdelí už v půl dvanáctý.
Jelo to z Vršovic a ještě jsme si stačili koupit housky se sekanou a plechovky piva. Sedli jsme do tradičního motoráčku, kterej směrem na Turnov jezdí už asi sto let ten samej a otevřeli pivko. Tupě jsme si přiťukli plechovkama a zvolali "Konečně aspoň malej vandr." Přestupovali jsme v Mladý Boleslavi - Svijany u stánku na nádraží, a v Turnově - další Svijany u stánku na nádraží. Ve vlaku jsme rychle dopili a za pár minut projeli tunelem před Sychrovem, kde jsme vystoupili.
Vlak odjel a nás čekala krásná cesta do Českýho Dubu a dál do Osečné. Celkem necelých 14 kilometrů. Počasí nám přálo, bylo teplo, ale ne vedro a po čtyřech pivech nám bylo pěkně veselo. Šli jsme standardní cestou přes Dehtáry a Chvalčovice, cestou žvanili o všem a ničem a tak nám to rychle ubíhalo. Místy, hlavně v lesních a lučních úsecích červené značky, se zdálo, že naše nohy jsou letos první, které tudy procházejí. Vyškobrtali jsme se na cestu a po ní došli ke koupališti a odtud jen přes jednu terénní vlnku do Dubu. Usedli jsme v Koruně na zahrádce a zuli si boty. Nikomu to nevadilo, kolem bylo pár lidí, nejspíš místních, popíjeli pivo, kouřili a pokřikovali na sebe. Objednali jsme si po pivě a protože energie ze sekaný už byla dávno ta tam, tak i nějakou tu baštu. Mě to chutnalo (česnekový řízečky), panu Vajíčkovi ne (nějaká fujtajblová ble-ble směs na magi a pepři). No nic, cesty před náma ještě půl, zaplaceno, odcházíme.
Na cestě Malým Dubem vede cesta kolem Chlívku a na cestě Franta - hrdý majitel. "Čau kluci, jdete k nám?""Ne, jdem do Osečný, na Nokturno, ale jedno si dáme". Nakonec jsme si dali tři. A k tomu Franta udělal vynikající škvarečky. Začali se scházet hosti a všichni se s námi vítali a byli zklamaní, že se dneska nehraje. Pozdravili jsme se s Míšou Agilitkou a potvrdili si podzimní hraní. Seděli jsme asi hodinu, možná hodinu a půl a byl čas vyrazit.
Zaplatili jsme a vydali se po žluté do Osečné. Byl to ještě pěknej kousek, takže jsme ke třem svatým došli až po soumraku a už se hrálo. Prošli jsme k sousoší, kde si část Canzonetty dodávala odvahu hltem krabičáku. Dali jsme do placu Piša de kal a pěkně se s holkama a jejich vůdcem přívítali. Pan sbormistr měl velkou radost, a tak jsme si nakonec zazpívali taky. Po Nokturnu jsme zašli na jedno do Slunce, kde pan Vajíčko navázal přátelství s lesníkem krásným, no a rychle k Radkovi s Lenkou na zahradu.
Tam bylo lidu. Vytáhli jsme kytary a hráli všechno nemožný. Radek donesl klarinet a hrál s náma a ještě jedním klarinetistou od lidovek po Buty. Všichni tak nějak odpadávali, až jsme nakonec zůstali jen já, pan Vajíčko a Radek. Dopíjeli jsme pivo a kořalky a pomalu se přemístili k chatičce, kde jsme spali. Ještě jsme zašli na chvilku do domku a seděli v kuchyni, k velké nelibosti Lenky, která nám přišla vyhubovat. Prej řveme. Tak jsme přestali řvát a šeptali jsme. A když už jsme si všechno pošeptali, tak jsme šli spát. Radek slibuje, že ráno v devět MUSÍ být na hřišti a fandit hasičům na soutěži.
V sobotu ráno jsem se vzbudil v osm, šel se do domečku upravit a když jsem se vracel, vstával pan Vajíčko a střídal mě v koupelně. V domě se nepohnula ani myš. Kolem deváté jsme si došli koupit nějakou tu snídani a v krámku u číňana potkali Mílu. Měla ještě červený oči ze včerejška. Pozdravili jsme se, prohodili pár slov a šli zpět k Radkovi. Domeček byl jak zámek šípkový Růženky. Nasnídali jsme se na zahradě a řekli si, že do deseti počkáme a pak teda půjdem, měli jsme v plánu vyšlápnout na ještědský hřeben a dojít k chalupě u Šámalů, kde je i hospůdka, v níž se zastavil čas. V 9:59 slezl z patra Vojta a říkal, že u rodičů už se to prej taky mele a že za chvíli budou dole. Tak jsme počkali. Zasekli jsme se s Radkem a Lenkou skoro do půl čtvrtý. Dali jsme si rozlučkový pivo u Slunce a konečně vyrazili. Domluvili jsme se, že až budeme na Šámalce, tak dáme vědět a možná, že dorazí za náma.
Cesta vedla kolem pramenů Ploučnice zpět na silnici a po necelém kilometru odbočovala vlevo do kopce. Pokračovala lesem a stoupala vzhůru. Šlo se dobře, nebylo vedro k padnutí, ale potili jsme se. Podle mapy a ukazatelů to měly být asi čtyři kiláky na Pláně a pak další tři na Šámalku. Vystoupali jsme na asfaltku a cestu nám měřilo číslování cesty po sto metrech, nejspíš z nějakého závodu. Za náma se začalo kabonit a my čekali každou chvíli bouřku. Trochu jsme přidali do kroku a za már minut byli na Pláních. Dali jsme si jídlo a pivo a pokukovali po nebi, jak se to tam honí. Jo jo, hory jsou nevyzpytatelný a zrádný. Bouřka se stočila před hřebenem na Liberec, takže nás minula. Jenomže nejspíš udělala pěknou paseku ve vzduchu. Přijela totiž horská služba, jestli jsme neviděli tři padáčkáře, Prej jim popadali kvůli té bouřce, dva našli, třetího ne. Řekli jsme, že na téhle straně jsme nikoho neviděli, ale že budem koukat po cestě na Šámalku.
Zaplatili jsme a pokračovali v cestě. Mohlo být tak sedm, půl osmý, když jsme dorazili na jedno z nejúžasnějších míst. Od Šámalky je vidět na obě strany Ještědu, na libereckou i do vnirozemí. Navíc se dělaly krásný mraky a vzduch byl po bouřce čistej, takže bylo vidět až do Prahy. Dali jsme pivo a dozvěděli se, že všichni parašutisti jsou na světě. Koukli jsme do hospody a jakoby nás někdo mávnutím proutku vrátil o skoro o sto let zpět. Skoro všechno původní, ani rádio, ani televize, porcelánový podtácky, půlitry s uchem, paráda. Pan Vajíčko zavolal Radkovi a Lence, kteří slíbili, že se staví. Ale jen na chvilku, dneska to nebude žádný chlastání do rána.
Samozřejmě, že jsme Lence slib dali, ale nedodrželi. Když Staříci přijeli, poznali se s panem šéfem, pak jsme byli provedeni i po sále a vyslechli si historii hospůdky. No a chytli se nástrojů a hrábli do strun. Takže ajnkeslbuntes do jedný do rána. Potykali jsme si s se Sváťou Koudelou – majitelem hospůdky a panem Pospíšilem, majitelem kola, na kterém po panácích slivovice a vaječňáku se šlehačkou sjížděl potmě a bez světla někam do údolí. Snad přežil. My jsme se nechali zbaběle ubytovat opět v chatičce u Starých.
Nedělní ráno bylo klidnější, Radek s Lenkou si dávali kafíčko na luxusní terásce před domečkem a Radek hrál na klarinet. Uvařili nám kafe a čekali jsme na Aďku se Saškou, kteří pro nás měli přijet. V mezičase si Radek stěžoval na záda, tak jsem mu je trochu namasíroval, aby se mu ulevilo.
Přijela Aďka a připravili jsme gril a donesli nejrůznější hořčice a omáčky, co se v domě našlo. Ugrilovali jsme buřty a klobásky a koleno a všechno jsme sežrali. Radek si poslední sousto kolínka chtěl vychutnat, tak se zeptal, jestli si může omočit u mě v hořčici. Samozřejmě, proč ne. Jenže se nezeptal jaká to je. „Ty vole, to je vobyčejná, to jsem si to úplně zkazil“, vynadal mi, jako bych za to snad moh já. Pak jsem ještě namasíroval Lence šíji a trapéz aby mohla otáčet hlavou za chlapama, naskákali jsme do auta a vyrazili ku Praze.
p. Br.
Náhledy fotografií ze složky Nokturno, ještědský hřebíneka Šámalka
