Bylo nebylo.

Neuplynulo ani dvacet dní, věci nestačily vysmrádnout a jelo se znova. Ani jsem nepřebalil usárnu.

               Už na úštěckým vandru jsme si slíbili, že osvobození oslavíme svobodou, teda dalším vandrem. Ale KAM se pojede, jsme vymysleli den před odjezdem.

               Byl pátek, nešťastnej den, půjdu, matičko, s vandrákem ven. Málem mě zadřela globální práce, ale nakonec to vzal kolega a my se mohli ve tři odpoledne začít oblíkat do zelenejch vjeciček, protože vlak odjížděl v půl pátý odpoledne z Hl. e. nu.

Tady se musím zmínit o jedný speciálnosti: protože pan Brambůrek brečel, že my pojedeme na vandr a on neuvidí svojí pipi Renču hrozně dlouho, dostal od Y.CH. svolení k přepravě jedný lůžkoviny navíc. Vzhledem k tomu, že moje domácí zvíře jelo kamsi na sportovní soustředění, byl jsem kořínkem. Ale to na vokraj.

               Na Hlaváku byla fronta jak blázen; tak se Brambůrek vyslal k obsazení kupé a já s Renčou čekal na lístky. Dlouhou chvíli jsme si krátili pozorováním skupiny velice zvláštních lidí – byli to skorovojáci, oblečený do americký plný polní a většina třímala zbraně, paintballový pušky a pistole. Tvářili se, jako když jedou rychlíkem Praha – Pečky – Vietnam.

Koupili jsme lístky, hupli do kupé a pak jen čekali na odjezd a odháněli dotěrný lidi, který, vida prázdný kupé, furt oxidovali.

               Vlak s sebou hnul, my otevřeli piva, zakoupený za drahej peníz na Hlaváku a dali se do pití, hraní a zpívání. Na Smíchově se kupé zaplnilo, protože nás nebavilo koukat na ksichtíky, nalepený na skleněný dveře. Obsazení kupé bylo různorodý, popořadě:

Renča, Brambůrek, jeden kus popotahující a mrkající babičky, floutek s brejlema – terminátorovkama, naprosto afektovaná žena se žlutým mejkapem, čapím hnízdem na hlavě, semknutejma rtama a útlou knížečkou, vyjukanej chlapík, co se namáčk vedle mě(ha ha, to si teda vybral flek) a já, teda Vajíčko.

               Řekli jsme nahlas, že jdeme hrát – a hráli jsme až do Plzně. Nejdřív sice Brambůrek sám, protože balík slámy vedle mě mi bránil v rozmachu, ale pak si se mnou Renča vyměnila sedadlo a já už se vešel. Lidem se hraní moc líbilo (až na afektovanou věc, která se tvářila furt stejně) a i velice hezká dívka na chodbě se tvářila spokojeně, nebejt jejího kluka, kterej tvořil na hubě žulový kvádry.

               Tak nám uběhla cesta do Plzně; tam jsme chvilku seděli před nádražím, smáli se srandovním lidem a když nastal čas, šli do vlaku na Domažlice.

Před vlakem dali Brambůrek s Renčou cígo, ponivač jim absťák lechtal plíce, pak jsme se usalalšili v prázdným vagóně a vlak odjel do zapadajícího slunce.

               Ve vlaku jsme dělali hrozný kraviny – nejdřív jsem jako nožem máchal nad hlavou nic netušícího cestujícího, pak jsme na sebe dělali hrozný ksichty; a ve vymejšlení hovadin jsme pokračovali až do Milavčů, kde jsme vystupovali a s náma hrst týpků, takovej odrostlej fichtlgeng; a jelikož vystupovaly i nějaký slámoidní holky, řekli jsme si, ýe v Milavčích vude koncert.

A byl.

Skupina Sifon, prej okresní drť. Hráli v kulturáku hned u hospody a odevšaď tam proudili lidi jak mravenci k cukru.

               Ptali jsme se jednoho kluka, jestli je ve vsi ještě nějaká hospoda, protože pivo a decibely jsme nechtěli míchat, ale nic jinýho k mání nebylo a tak jsme si v hrozně hlučný hospodě objednali pivo a párky. Nic se nedělo. Po chvíli to pingl dones, pojedli jsme, popili a odešli. Renče se chtělo, takže jsme s Brambůrkem čekali venku a přitom zjistili, že je krásně vidět na dámskej záchod, ponivač okna byly čirý. Hned v jedný kabince dřepěla žena a úzkostlivě čučela z okna, jestli nešmírujeme.

Šmírovali jsme jen trochu.

               Noční vesnicí jsme se ubírali po značce k lesu, kde jsme chtěli spát; cesta vedla kolem luxusního hřbitova, vydrápala se do kopečka, zahnula doleva, tam jsme z ní sešli na kraj pole a podél lesa hledali flíček. Tma jak v řiti a světlo dělal jen Brambůrkův zapík.

Nakonec jsme asi po dvou stech metrech nazdařbůh odbočili do lesa a hle! hned na kraji to vypadalo dobře. Shodili jsme baťohy, nalámali dříví, rozdělali oheň (byla to celkem fuška) a ještě chvilku schraňovali topivo. Pak jsme si sedli, hřáli se a kecali, jenže po pracovním dni se nám zavírala oka a v lese se dělal průvan od našich otevřenejch mord.

               Po krátký tahanici, kdo vyfasuje mýho tenoučkýho Colemana, jsme si lehli do spacáků; a jak jsme lehli, tak jsme umřeli. Noc byla jasná, klidná a rušil jí jen štěkot srnců a podivný, prapodivný rány, který mě pozdějc vzbudily. Ale když jsem si uvědomil, že ty rány dělaj oživlý mrtvoly z hřbitova, jak svýma odpornýma pařátama, ze kterejch visí hnijící maso, tlučou na kovovou bránu hlavama napůl ožranejch lidí, v klidu a v pohodě jsem zase usnul.

...

Ráno mě probudily hlasy, a aby ne.

Bylo deset hodin, Brambůrek se už dávno vrátil z vesnice z jídlem a Renče už byla nuda, jenom já chrápal jak zabitej.

               Rozdělali jsme oheň, snědli donesenou snídani, chvilku blbli a kecali, pak sbalili saky paky a hurá pryč – směr Domažlice. Jenže sotva jsme došli k cestě (opakuju – asi dvě stě metrů) tak jsem si všimnul, že v poli stojí krásnej křížek, kterej by stál za foto.

Shodili jsme věci na místě, kde zřejmě místní pálili čarodějnice a já se vzrostlým obilím vydal ke křížku. Pole jsem brázdil já společně s traktorem, kterej obilí stříkal nějakou hnusotou, aby chleba líp klouzal do krku. Když jsem se vrátil, nechtělo se nám jít dál a tak jsme s Brambůrkem hráli. Do toho k nám přijel traktor, málem nám přejel věci a jeden z traktoristů mě nabádal, že kdyby mě pálily nohy, tak že to je vod toho jedovatýho postřiku. Měl jsem chuť mu říct, že kdyby ho pálilo obilí, tak že to je vod tý jedovatý Chüže, co tím obilím šla.

               Asi v poledne jsme se konečně vydali na cestu. Žlutá značka nás měla po sedmi kilometrech vyhodit v Domažlicích. Cestou jsme krafali o blbostech, na chvilku se zastavili na mohylovým pohřebišti lidu milavečský kultury, pak si smažili záda na asfaltový silnici a nakonec jsme kolem hřbitova (ano, zase!) došli do města. Na nádraží jsme schovali klasicky věci do úschovy a hurá na oběd.

Táhli jsme za skupinkou domorodců; přešli říčku, prošli nádhernou uličkou - zachovalou ještě ze středověku – na náměstí a po kratičkým váhání zapadli do putyky, nějaký selský jizby. Papali jsme chlupatý knedlíky (Y.CH) a vepřový ledvinky (R.) a moc jsme si pochutnali.

Po obědě jsme provedli nákup v nejhnusnějším supermarketu na světě, totiž v Meinlovi; to abysme nevyšli ze cviku. Nákup byl obrovskej – leča, paštiky, chleba, hermelí, zelená a sangria, ňáký blbosti a mražená slépka, ze který jsme plánovali udělat grilovanou baštiznu.

               Po nákupu jsme si obešli historický náměstí, koupili si ukrutnou zmrzlinu (do velkejch kornoutů, asi osum kopečků) a pak už nám pomalu jel vlak, takže back na bánhof pro vjeci a vlakem do Gdyně.

Vlak byl prázdnej a prastarej, nicméně statečně odháněl troubením chodce, sebevrahy a domácí skot – krávy a voly. Do Gdyně je to čtyři zastávky, takže jsme hned vylezli, sešli do městečka, ve večerce koupili nanuky a baterky do baterky.

Naše cesta vedla dál přes ves do kopce a na hrad; myslím, že se jmenoval Rýzmberk. Renčiny a Brambůrkovy plíce už vypovídaly poslušnost, takže jsme na chvíli zastavili u pomníku Jana Kače. Ti dva dali cígo, aby zahnali absťák, a načli jsme sangriu, aby se líp šlo.

               Hezkou cestou podél lesa jsme mířili k sedýlku mezi dvěma kopcama, kde vedla cesta do vesničky Podzámčí. Turistická značka šla k rozcestí u asfaltky, odkud to bylo na Rýzmberk asi pět set metrů. Postáli jsme na rozcestí a řekli si, že nejdřív půjdeme do Podzámčí, jestli je tam hospoda, abysme nemuseli až do Gdyně, pak že půjdeme na hrad omrknout nocleh, sejdeme do Gdyně na véču a zpátky do hajan.

               V Podzámčí, což je asi deset domů, hospoda byla. Jenže za a) – plná mysliveský trachtace, za b) – přes prázdniny zavřená.

Na dvorku stáli dva vandráci; zrovna přebírali od vrchní dvě piva a objednávali si guláš. To znamenalo, že buď tu bábu ukecali, nabo uhranuli, nebo že to jde.

Cé bylo správně.

Šlo to.

Dali jsme si taky piva, pokecali s vandrákama (byli to plzeňksý vysokoškoláci, trošku divný), poseděli na večerním sluníčku, drbali za ušima nějakýho psa a byli v pohodě. Ale i pohoda má svůj konec, takže jsme zaplatili, vzali věci a šli na Rýzmberk.

Hrad byl krásně zachovalej – spousta zdí, valů, renovovaná, ale zamčená věž, posezení pod střechou, barák, co sloužil jako bufet. Prošli jsme si to a při obchůzce jsme narazili na lesní divadelní amfiteátr. Bylo to tak super, že jsme se rozhodli: tady budeme spát. Schovali jsme věci do křoví u paty stromu, nalámali dříví (bylo tam ohniště, pár kusů prkýnek a polena) a vyrazili do Gdyně.

               Byl krásnej, teplej večer. Se smíchem jsme došli do vesnice a po kratičkým hledání se usadili na terásce hospody na náměstí. Zavírali sice v jedenáct, ale ochotnej číšník řekl, že nám v pohodě uvaří; že zavřou, až nebude zájem, Bylo to OK.

Na terásce jsme nebyli sami; u dvou stolů, sraženejch k sobě, seděl hlouček tak patnácti- až sedumnáctiletejch dětiček, nějaký pipinky a kluci, který se samozřejmě předváděli – jeden měl mobil, druhej mluvil hrozně sprostě, třetí kolem objížděl na kole, stavěl se na něm na zadní a vůbec machroval. Byli i celkem nalitý. Sotva jeden veleduch viděl kytary, hned na nás, ať to vytáhnem a zahrajem, ale sotva si všim našich přátelskejch obličejů, schoval jazyk za zuby, aby o něj náhodou nepřišel.

Pak přišly nějaký dvě holky a chtěly si sednout ke stolu za nás, jenže tam chyběly židle, protože floutkové na nich měli prdele. Naštěstí, než jsme zakročili, kluci sami židle dobrovolně předali.

               Přinesli nám jídlo, pití; seděli jsme, kecali, sledovali cwrkot, jedli, pili a nikdo, až na číšníka,  si nás nevšímal. Pak přišli dva starší, asi třicetiletý typové – jeden hroznej hezoun a slizkej, ožralej vlasáč. Hezoun se bavil s floutkama a dělal strašně chytrýho, vlasáč prudil ty dvě holky, že nakonec chudery odešly. Říkali jsme si s Brambůrkem, že kdyby maník začal mít kecy i na Renču, tak poslední, co by v životě viděl, by byla jeho useknutá pazoura. Ale nic se nekonalo – ty maníci odešli i s floutkama někam do gdyňskejch uliček a my se přesunuli dovnitř, ponivač začlo foukat.

Dali jsme si ještě o pivo – já jsem zbytek jednoho vylil na stůl; ale v půlnoci už nás všechny vyhnali a byl konec.

               Šli jsme zpátky, ukazovali Renče souhvězdí (noc byla krásně jasná) a s baterkou v ruce se vrátili do amfíku. Rozdělali jsme oheň, já vytáh kytaru a hrál starý pecky od Hroozybandu a moje. Renča už ležela, ale s Brambůrkem jsme to táhli asi do půl čtvrtý.

Noc už začínala blednout, když jsme usnuli. Renča už dávno spala a už jí netrápily noční můry – když jsme ještě seděli u ohně, najednou se vzbudila a že prej viděla velikánskýho pavouka.

               Naštěstí to byl jenom sen – Yedowa Chüže se totiž nebojí ničeho, s výjimkou pavouků.

...

Ráno jsem se první probudil já. Nevzbudila mě zima ani hlad, ale močovej měchýř, kterej poskakoval na jedný noze a řval: „Jestli se nevzbudíš a nevyčůráš mě, tak to pustím do tvejch maskáčů!“

               Ale jak jsem se vrátil do spacáku, zase jsem usnul a pak jsme se vzbudili všichni. Hned jsme rozdělali oheň, posnídali, ale pak se nám moc nechtělo pryč; tak jsme kecali a dělali blbosti. Od rána tudy chodili turisti a očumovali naše ležení.

               Zahrál jsem lesní divadlo – recitoval jsem německy Lorelei a rusky Adín, dva, try, četýre, pjať – išel zajčik paguljať.

Měl jsem úspěch, pan Brambůrek s Renčou mi zatleskali. Dopíjeli a dopili jsme zelenou; sangria byla už dávno pryč - a když už vysoký slunce zvěstovalo poledne, vyrazili jsme a vzhledem k tomu, že byla neděle a nás čekala ještě dlouhá cesta do Klatov, chtělo to, abysme dnes ušli docela dost. V sobotu, ač jsme dokopy nachodili devatenáct kiláků, to bylo málo, co se týče vzdálenosti.

               Cesta nám začínala v Podzámčí u hospody, kde byla i pumpa, takže jsem dal hyenu do půl těla, čímž jsem šel příkladem ostatním, aby se taky umyli víc. Hospoda byla už úplně zavřená, ale jakejsi stařík nám natočil poslední zbytky piva ze sudu po myslivcích. Byl asi po mrtvici, protože se dost těžce pohyboval, občas měl tik v očích a moc mu nedocházelo, o čem se s náma bavil. Že prej někde kousek dál jsou závody, „jezděj tam ty bukiny, no, jak se to řekne?, motykáry, jo, motykáry, bukiny, no.“

Byl milej, ale pak, když jsme u pumpy na sebe cákali vodu a pak Brambůrek chytil Renču do náručí a já na ní napumpoval (to byl řev!!), se stařík naštval, že plincáme a už se s náma nebavil. Kolem začali chodit lidi a jedna paní říkala staříkovi, že se jde pochod „Za Kdyni štíhlejší,“ no – v klidu to mohlo bejt „za Kdyni mrtvější.“ A tak kolem couraly nejrůznorodější skupinky, od maličkejch dětí v kočárkách po důchodce o holi. Všichni měli sociální baťůžky a sociální hadry.

               Vyšli jsme taky, směr zřícenina Nový Hernštějn a dál zřícenina Pušperk nad vesničkou Líska. Ušli jsme v tvrdým pařáku asi dva kilometry, shodili jsme věci a dali si na hodinku voraz i spánek a pak jsme šli prakticky bez zastávky až do vesnice Mezholezy, kde jsme chtěli do hospůdky; jenže tam žádná hospoda nebyla, což jsme se dozvěděli od dvou výletníků, který tam hledali taky. To jsem teď trochu předběh: ještě jsme se cestou zastavili na Novým Hernštějně, což je krásně zachovalá, luxusní zřícenina, dokonale vhodná na vandry. U ní jsme jedli konzervy – já s Brambůrkem lečo a Renča nějaký vepřový něco, co byla za syrova taková hnusota, že jí to Brambůrek ohřál na liháči.

 Nicméně v Mezholezech byl aspoň krámek v baráku nějakejch lidí;  a prodavačka, smradlavá žena s postavou Cheopsovy pyramidy, nám prodala limonádu. Holka z výletníků (tj. ona a její majitel) tam byla s náma a prosila o pinzetu, aby si mohla vykroutit klíště. Pinzetu jí přinesla celkem hezká dcera prodavačky, jenže její problém byl, že se začala klubat do maminy.

Limču jsme vyzunkli, sedíc na dvoře u baráku a debatujíc o nedodělaný garáži a stodole. Taky tam přijeli nakoupit lidi s dcerou, postiženou Downovým syndromem, která se snažila s náma žvatlat.

               Razili jsme dál – mezi chatkama a budoucíma chatkama, jak je lidi stavěli. Od jedný vyšla po cestě velice, velice luxusní dívka, asi patnáct – sedumnáct let; a s tím klasickým ksichtíkem „vůbec mě nezajímaj nějaký tři vandráci“ si nás prohlídla, jenže vzhledem k přítomnosti Renči jsme si komentáře ušetřili, ono vlastně ani nebylo, co říct, jen to, že jednou z ní bude fakt krásná holka.

Popisovat cestu nemá smysl: prostě lesní cesta, přecházející ke konci v polní asfaltku. Byli jsme docela uondaný, když jsme přišli do Lísky. Ale ouha! Líska je tři a půl baráku na louce, hospoda tam není a nejbližší je buď  v Poleni (dva kiláky), nebo na zámku drahá restaurace (taky dva kiláky). Takový informace nám dal postarší maník z jednoho statku.

               Rozhodli jsme se pro taktiku z Rýzmberka; okolo kapličky jsme vysupěli asi čtyři sta metrů na kopec k zřícenině – byla docela hezká, ale les kolem byl hnusnej listnáč; vysoká tráva, komáři a skoro žádný dřevo. Po chvíli hledání jsme si připravili ohniště, dřevo, uklidili baťohy a hurá do Poleně na pivo. Šli jsme po značce po silnici a pak po poli, až jsme seběhli z kopce do vsi.

Hospodu jsme našli hned.

Byla plná opilejch a velice nesympatickejch lidí – dali jsme pivo u venkovního stolu, já s Brambůrkem srádlo, vyslechli si neuvěřitelně sprostej slovník místních kluků i holek a potom noční krajinou návrat na zříceninu. Renča si pochvalovala chůzi v noci, moc se jí to líbilo.

               Na hradě jsme rozdělali oheň, připravili nocležiště a pustili se do zaltýho hřebíku dne – do opékání slepice. Měli jsme všechno.

Opeřence jsme napíchli na rožeň, důkladně ho prosolili a pak jsem otáčel, zatímco Brambůrek potíral. Renča na chvíli usnula a i mně se zavíraly u otáčení oči, tak jsem se prohodil s Brambůrkem a pak pro změnu usínal on. Asi za dvě hodinky jsme t unádheru sundali z ohně.

Byla jedna ráno.

Takovou hostinu hrad už dlouho nezažil – měli jsme chleba, ve falšce pivo a každej dostal třetinu slepičky; byla výborná, olizovali jsme se až na lopatkách.

Ještě chvíli jsme vedli řeči, ale plný břicha a pokročilá noční hodina znamenaly, že jsme usnuli klidným a tvrdým spánkem.

...

Probudilo nás nesmělý sluníčko, deroucí se zpod mraků, a bzučení hmyzu.

               Na chvilku jsme rozdělali oheň, ale vcelku rychle jsme se sbalili a vyrazili dál. Do Klatov to bylo ještě třináct kiláků a Renča chtěla bejt doma o chvilku dřív.

Někdy v deset jsme došli do Poleně; šli jsme k hospodě kvůli pumpě, aby byla nějaká ta hygiena. Hospa byla zavřená.

               Nějaká žena, která plela na zahrádce, nám řekla, že hospoda je zavřená, konzum je tam a tam, pumpa funguje na stisknutí a víc nic, zkrátka nás zahltila informacema.

Zkusili jsme dveře hospy a byly fakt zavřený, ale pak vylezla vrchní a že jestli chceme, to otevře. Chtěli jsme.

Její manžel nám vynes ven stůl, židle, přines pivo a brambůrky a my vytáhli kytary a hráli, většinou anglický.

               No a najednou byly tři odpoledne. Záděra jak noha.

Rychle jsme zaplatili, dostali pochvalu za hraní; a vydali se na poslední úsek cesty do Klatov. Drobně poprchávalo, ale bylo to příjemný. Vylezli jsme do kopců nad Poleň, naposled se podívali k Pušperku, Lísce a vesnici pod náma a pak jsme se očili a šli na Klatovy. Cestou jsme míjeli hospodu, ale byla otevřená jen pro hosty hotelu.

               Do Klatov to bylo asi deset kiláků, ale těch nejdelších deset kiláků, co jsme kdy šli: nekonečná silnice po naprosto placatý zemi a Klatovy na obzoru pořád před náma.

Úplně zničený jsme debilní oklikou dopajdali k nádraží a kvůli krutýmu hladu a žížni zapadli do nádražní hospody. Spadli jsme na židle a sundali boty a fusekle. To byl smrad! Dali jsme guláše a velký limonády. Docela to ušlo, až na to, že v bedně něco dávali a pinglovi se nechtělo chodit.

Po jídle jsme se zvedli a protože byl čas ještě asi dvě hodiny, schovali jsme věci do úschovny a šli kus cesty zpátky do restaurace, která zvenčí vypadala moc hezky – měli jsme chutě na palačinky, jenže v tý hospůdce nevařili. Dali jsme si kafe, seděli na terase a pomalu si uvědomovali návrat.

               Nastal čas jít. Zaplatili jsme, šli na nádraží, vyzvedli věci, sedli do vlaku a zamlkle po sobě pokukovali. Vlak se rozjel, Renča lehla a usnula. Vytáhnul jsem kytaru a hrál a hrál, až Brambůrek vzbudil renču, vzal kytaru taky a hrálo a zpívalo se až do Prahy. Přisednul si k nám průvodčí – byl takovej přiteplalej a ved chytrý řeči. Kašlali jsme na něj.

Na Smíchově při vystupování nás pochválili lidi za hraní, ale to už byl konec vandru. Rozloučil jsem se s Brambůrkem a Renčou a jel do práce pro klíče od domova, letmo jsem se i umyl (špíny jak z kanálu) a ve floutkovským – kraťasy a tílko – jsem šel domů.

Kolem Prahy bylo zataženo a blejskalo se; hnal se déšť, ale nám bylo v duchu slunečno a pěkně.