Vandr Hopsa hejsa do Brandejsa

20.5. – 22.5.2016

PÁTEK

Čekal jsem; a protože jsem byl asi hodnej, tak jsem se dočkal. Po skoro třech měsících od pseudovandru k Vláďovi do Bystřice u Olomouce jsme se s panem Brambůrkem domluvili, že tentokrát to bude už zase opravdickej vandr, teda to toulání v podání Yedowý Chüže; s kytarou, mezi lidi a spát, kde se dá a kde sebou řízneme.

A tak byl zase pátek – ale ani jsem nesprintoval, ani jsem nebyl nervózní, protože jsem si vzal volno a na vlak jsem jel komfortně autobusem a včas. Pohodlně jsem se usadil do rychlíku a o víc se nestaral. V zelenejch hadrech, bágl a kytara nade mnou, venku pěkný počasí a lidi podle toho oblečený, prostě paráda. A přede mnou vandřík do míst, kde jsme ještě nebyli, takže slibující, že co si neuděláme a nevyhrajeme, to nebudeme mít.

Byli jsme domluvený, že se potkáme až v Brandejse. Já měl na přestupu v Třebový sedum minut na osobák do Brandejsa, ale bral jsem to sportovně a zcela v duchu filozofie Eskymo Welzla: stihnu - stihnu. Nestihnu - nestihnu.

Po cestě jsme si trošičku poesemeskovali s Brambůrkem, ale tentokrát to bylo spíš chudý. Asi je utahanej, pardál.

Od celkem pěkný, ale posmutnělý slečny, táhnoucí občerstvovací vozejk, jsem si za pár korun koupil docela dobrý kafe a pivko v plechu, aby se mi kontury objektů uvnitř i vně vlaku trochu napravily podle toho, co chci já; a po trošičku nudný cestě jsme až těsně před Olomoucí najednou nabrali 15 minut sekyru. A bylo po hehe, protože v Třebový jsem zjisitl, že jednak mi vlak na Brandejs frnknul, druhak že další jede až za hodinu. Tak jsem hned poslal Brambůrkovi zprávu, jak jsem zkejsnul – a hned mi píplo, že on má sekyru taky a že teda přijede přímo do Třebový.

Čas mezi tím jsem strávil sledováním městských policajtů, jak pomáhaj a chráněj jakousi ženskou, ožralou jak cep. Pomáhali jí tím, že jí dali pokutu, kterou se ve svým stavu snažila vybrat z bankáče, což se nakonec za přispění policajtů podařilo; a chránili jí tím, že jí vykázali z nádražní budovy. Paráda. Koupil jsem ještě Brambůrkovi jízdenku a pivo, sobě taky pivo a to už na mě hulákala cedule s příjezdama, že Brambůrek přijede na pátý nástupiště, tak, Vajíčko, hejbni žloutkem.

Vlak zčerstva dobrzdil u pátýho perónu  a já vyhlížel známou postavu. Kde je? Aha, najednou nad hlavama vidím typickej tvar klobouku a především futrál kytary.

No jo, je to von!! Vandr začíná. „Nazdar, bratře!“

Po nezbytným zalomení palců a objetí, až zapraštěly kosti, jsme se přesunuli do stanice k pokladnám a zjistili, že osobák do Brandejsa pojede za půl hodiny.

Tak jsme se pomrcasili, až na známý odjezdový tabuli cvakla číslice dvě. Vzali jsme věci a pomalým krokem přišli na nástupiště dvě. Osobák byl ale na nástupišti dvě „a,“ tak ještě pár kroků a bylo to jasný: u dvě „a“ se krčila červená krabička.

„Kredenc,“ jediným slovem řek Brambůrek všechno.

Vlezli jsme do Kredence, ale byli jsme první, ještě se určitě útroby zaplněj. A taky že jo.

Všelijaký lidi, mladý, starý, kluci, holky – a parta studentů s taškama a stanama, evidentně jedou na nějakej fesťáček. No fajn.

Konečně jsme mohli dát uvítacího paňáka z placatky, zapít to pivem a až do Brandejsa pokecat, co se děje v životě Brabůrků a Vajíčků, zatímco Kredenc vesele mečel na každým přejezdu a neuvěřitelnou rychlostí se pinožil k našemu cíli.

Brandejs!

Vylezli jsme a studenti taky. Hele, tak on tady někde bude nějakej fesťáček, třeba to ještě využijem. „Kam že to jdeme?“ „Hned tady je kemp Konťák, myslel jsem, že bysme se tam mohli mrknou, zahrát si a když to bude dobrý, tak v něm přespat, případně se mrknout po Brandejse.“ „Ale evidentně jdou do kempu i studenti.“

Šli jsme hned tam.

Konťák je malej kemp, strategicky hned u nádraží, přímo u železničního mostu, na břehu Orlice. Dřevěná bouda s hospodou, umejvárnou, hajzlíkama a možná nějakým ubytováním. U toho velkej krytej plac s lavicema a stolama a kioskem, kterej slouží coby země zaslíbená, teda tam se čepuje pivo, prodává jídlo a kasírujou se peníze. Ovládají ho dva chlapíci – jeden točí a kasíruje, druhej kuchtí.

Volnej byl jen jeden stůl v prostřední řadě, tak jsme ho neprodleně obsadili krámama, než jsme se vydali pro pivo, usadili se a mohli začít hasit žízeň a po několika pivech i hlad; k tomu účelu nám pupky zabetonoval smažák. U vedlejšího stolu v řadě u oken seděli student z vlaku, který se ale rozšířili o další borce a borkyně. Asi nějakej sraz. Studenti měli na kempový loučce postavený stany a ze stejný plachty, jakou taháme I my, měli udělaný stejný pseudoáčko. “Tak se ten náš výmysl ujal,” potěšeně to sledoval pan Brambůrek.

Po ukojení základních potřeb jsme se nemuseli dlouho domlouvat, co budeme dělat: byli jsme natěšený, že si zahrajeme. Tak jsem se dobrovolně šel zeptat chlapů v kiosku, jestli můžeme s kamarádem spustit Ajn Kesl Buntes. “No jasně, to se ani neptejte,” bez okolků povolil produkci výčepák. Dali jsme startovacího paňáčka i s ním, stylově zelenou. “Hele, co kdybysme neměli už peníze? Dá se u vás platit eurama?” vyzvídal Brambůrek. “No jasně, když to bude v kurzu jedna ku jedný, tak proč ne,” smál se výčepák, filuta jeden.

Tak jsme nelenili, naladili a pustili se do toho. Po prvních tónech všichni nastražili uši a po několika písničkách se už tleskalo. Hrálo se nám fajn, lidi si zpívali s náma a to nás nutilo hrát dobře, ostatně jako vždycky. Studenti si začali i přát a za odehraný písničky na přání se jeden student přišoural a co prej pijeme. Že rum. Tak jsme dostali rum, a další, a další….až jsme nestíhali upíjet; a ani se nám do toho moc nechtělo. Jenže darovanému rumu na rum nekoukej a tak jsme je průběžně lámali do sebe, až noc pokročila a já začal mít nějakou motolici. Sice mi to nepřišlo, ale při jednom pokusu o napití jsem cejtil, že se rum chce podívat na boží svět. Tak jsem se zvednul od stolu, že mu radši půjdu ukázat hajzlíky, jenže už jsem to nestih a trochu jsem odložil pod stůl. Ale díky velkýmu objemu rumu v krvi si toho nikdo nevšim, nebo to už všem bylo jedno.

A pak panu Brambůrkovi ruplo éčko, čímž mu i kytara, „gitara z gumy,“ jeho legendární furcháč, dal najevo, že endešlůs. A tak jsme to rozpustili, studenti šli spát do svýho áčka, šéfové zhasli a zamkli kiosek a my se natáhli stranou na takovou krytou terásku. Za hlavama nám šuměla řeka a o kus dál sem tam občas zaduněl na mostě noční vlak.

SOBOTA

Jakýsi štrachání a kroky nás probudily skoro současně.

Přijela dodávka a z ní vylezli dva zedníci, který na nás čuměli, že jim tam chrníme. A s hlasitým šramotem začali vykládat vercajk a zároveň obhlížet svoje budoucí dílo: u terásky vedly schody kamsi nahoru a zedníci pod schodama stavěli přístěnek. Bože, to bylo „třicítek, patnáctek, sedmdesátek, vole, tohle je úplně na hovno,“ – to komentovali pár řádek cihel, který tam kdosi udělal před nima. „Hele, já sjedu pro to kango, a ty to tady zatím vočisti,“ sebral se jeden a odjel pryč.

Pomalu jsme vstali, zašli do umejvárky, kde už se šlechtili studenti, vyčistili mordy, balili věci a přitom jsem vzal kýbl, natočil do něj vodu a poklidil ten svůj sajrajt z noci. A jak tak jdu kolem terásky, zedník kouká na řeku a povídá: „Hele, tady někdo nablil na kameny,“ čímž mě odhalil. Ale tam to nebylo tak hrozný, jako pod stolem. Ještě jeden kyblík vody to spravil.

Mezitím pan Brambůrek natáhnul na kytaru éčko, naladil a bylo všechno zase v cajku. „No co už, asi skočíme do Brandejsa na snídani, ne?“ shodli jsme se. A ještě těsně před odchodem jsme zvolili fýrera, teda pana Brambůrka.

„Ahoj, místo,“ hodili jsme na hrb věci a pomalým krokem vyrazili za právě odcházejícími studenty, který ale uhnuli a šli na nádraží, kdežto my šli dál do městečka. Naštěstí byl obchod otevřenej a hned u nádraží, tak jsme nemuseli chodit nikam daleko.

Konzum byl taková klasická sámoška; nakoupili jsme papú k snídani a ještě nějaký buřtíky, kdyby nás přepadl hlad někde na cestě. Brambůrek při otevírání dveří od chladničky s pitím pletl prodavačce. Naházeli jsme proviant do báglů a vrátili se po cestě kolem Konťáku, přešli můstek přes Orlici a vyrazili už vandrovní cestou, po červený značce. Před náma se objevil altánek a u něj ohniště s posezením, ideální místo na konzumaci snídaně, což jsme hned učinili. A vychlazený pivo byla třešnička na dortu. Jak tak jíme, najednou vidím, jak Brambůrek staví uši.

„Co je?“

„Slyšíš to taky?“

„Počkej….co? Takový to hučení?“

„No! Co to je?“

Jako nějaký dráty vysokýho napětí, nebo co. Rozhlíželi jsme se kolem a pak jsme to uviděli: nad loučkou vedle altánku letěl mrak čehosi.

„Včely! Celej roj! Tak to jsem nikdy neviděl,“ povídám. Včely lítaly nahoru, dolů, bzučely a byl to fakt velkej roj. „Hlavně, aby nevletěly na nás,“ smál se Brambůrek, ale v očích měl strach.

Nakonec včely usoudily, že na louce nic není, a odletěly k lesu, kde se ztratily v korunách stromů; a my mohli jít. Naše cesta byla zároveň cyklostezka a už to tam od rána frčelo. Před náma stál pomník, podle cedule vztyčenej na místě, kde stával srub, ve kterým se ukrejval Jan Ámos, a protože tam neměl wifinu ani telkáč, tak po večerech psal, až napsal Labyrint světa a ráj srdce.

Naproti pomníku na louce byl ze živýho plotu udělanej labyrint. No to už by muselo bejt nevím co, aby Yedowka nešla takovou věc omrknout. U labyrintu už byl otevřenej dřevěnej stánek jako pokladna, uvnitř seděl fousatej chlapík a prodával lístky a nějaký suvenýry. Omrkli jsme ceny vstupnýho a já povídám: „Na to nám asi neskočíte, že jsme studenti, co? A asi ani jako důchodci nevypadáme. Tak ten skupinovej lístek, ale ještě nám chybí jeden. Nechtě byste jít s náma?“ Chlapík se smál. „Asi budete muset koupit normální vstupný. Jděte bludištěm, uprostřed je socha hada, tu musíte najít.“

„A nejsou tam včely?“

„Jó, vy myslíte ten roj? Tak takovej jsem ještě neviděl.“

„Tak teda dva normální. A kdybychom se do večera nevraceli, tak nás, prosím, hledejte.“

A vyrazili jsme s panem Brambůrkem do bludiště, pěkně každej na jinou stranu. Ale po chvíli jsme na sebe stejně narazili, tak jsme dál hledali spolu.

Kupodivu, na to, na jakým to bylo malým prostůrku, to bylo docela pěkně udělaný. Ale hada jsme našli a vyfotili se u něj; cestu zpět nakonec taky, takže pohoda.

Dali jsme s chlapíkem řeč – jmenoval se Petr, v pokladně jen brigádničil a že prej jsou občanský združení, který se stará o bludiště a opravuje zříceninu na protější straně údolí. „Jó, já taky jezdil na vandry, hodně, ale už jsem línej,“ zasnil se, když viděl naše věci.

„A lidi sem choděj? A kupujou lístky?“

„Jo, ale není to bůhvíjaký. Ale když občas přijede nějaká škola, tak je to dobrý. To víte, nakoupit habry, nasadit je všechny, dávat na to pozor a když to vyrostlo, tak je prostříhat podle návrhu bludiště, to všechno nás něco stálo. Ty habry rostly čtyři roky, než jsme to mohli udělat.“

Tak jsme si ještě každej koupil magnetku, abysme udělali aspoň nějakej kšeft. Ještě jsme s Petrem prohodili pár vět, pak mu popřáli hodně štěstí a zalomili s ním palec.

„Kluci, hned bych jel s váma,“ povídá Petr na rozloučenou a já si v duchu řek, že se vlastně vůbec nedivim, že by jel.

„Tak ahoj,“ vyrazili jsme dál, ale to už za náma odbočovali k bludišti nějaký cyklisti, a další jeli kolem nás, takový starší kusy, a poslední cyklista měl elektrokolo. „Ty jo, vy se máte, když to jezdí za vás,“ povídám mu. „No jo, chlapci, já už jsem starej, tak se mi na tom elektrokole super jezdí, do kopců nic necejtim a po rovině svištim jak na motorce,“ smál se cyklista a odbzučel za ostatníma.

Po levý straně se objevil nějakej kemp, respektive dřevěná bouda jako na koncerty, podlouhlá zděná chata s občerstvením (zavřeným) a vypuštěnej bazén. Možná nějakej malej kempík, nebo prostě jen letní koupaliště. „Škoda, že není otevřeno,“ zalitovali jsme. Tak mě pan Brambůrek aspoň vyfotil, jak stojím na startovním bloku nad vypuštěným bazénem.

Po dalších pár metrech po cyklostezce s červenou značkou se v poli tyčil jakejsi štíhlej jehlan; a na něj se jakoby drápaly čtyři sochy, od největší po nejmenší, asi oslava tátů, který svoje děti vytáhnou do hor a nezajištěný se všichni drápou na vrchol. Další fota. Když se nám do cesty postavil přejezd, rychle jsme mrkli do mapy a rozhodli se, že nepůjdeme po asfaltu, ale pěkně polňačkou a lesem. Ještě jsme chvilku koumali, co že jeto u přejezdu za divnou trubku z ropovodu – ale nebyla to trubka, alébrž maketa malý části takzvanýho Babylónskýho děla, teda superděla, kterým se snažil Saddám Husejn otočit kdysi válku ve svůj prospěch, ale jaksi se mu to nezdařilo.

A pak už nerušeně jsme pokračovali po červený směrem osada s poetickým názvem Bezpráví, kde mapa slibovala občerstvení U Pildy, což nám nějak připomínalo trampskej název; o to víc jsme na to byli zvědaví. Cesta vedla pěkně kolem trati, kde to směrem na Českou Třebovou svištělo, jedna radost. Cesta trochu od trati odbočila, vyhoupla se do kopečka do lesejka, chvíli jsme v pěkným teplíčku stoupali, prošli takovým chatkovým táborem, kde pár maníků opravovalo a stavělo další boudy pro děti, a pak se cesta stočila už po rovině a mezi stromama jsme uviděli střechu domku, kus zastávky a špičku závor. Přejezd u Bezpráví. To znamená, že k Pildovi je to už jen kousek. No jo, ale kde je červená?

“Hele, já už jí asi dlouho neviděl,” povídám.

Pan Brambůrek vytáhnul mapu, pohroužil se do ní a pak povídá: “No jo, jsme blbě. Někde značka odbočila, ale my šli rovně.”

“Ale to neva, však jsme přímo nad přejezdem, kam stejně musíme dojít,” říkám. “Prostě to tady seběhneme dolů,” a pustili jsme se lesem a prudkou strání dolů ke trati. Pan Brambůrek seběhl dolů a přešel koleje. A než jsem se tam domrcasil já, začal přejezd cinkat a blikat. “No co už,” usmál jsem se a pohodlně se opřel o šraňky.

Přijel žlutej regiojet, prosvištěl kolem, šraňky se zvedly, já se přecoural k Brambůrkovi a v ten moment začal přejezd zase cinkat.

“Ty jo, tady je teda cvrkot.”

“Hele, schválně: ze který starny přijede? Zleva nebo zprava?”

Tak jsme si tipli a po chvilce přijelo pendolino – zprava, stejně, jako před tím regiojet. Otočili jsme se a šli k nedalekejm baráčkům Bezpráví. Za zádama nám zase začal cinkat přejezd.

Osada Bezpráví je na levým břehu Orlice (bráno podle proudu řeky), pár baráčk a chatek je zařízlejch do skalnatýho svahu. A všude cedulky a šipky, lákající do občerstvení U Pildy, včetně srandovní cedule, hlásající něco ve smyslu “Jezdi pomalu, vole, projíždíš hospodou.”

Totiž hned za ostrou zatáčkou byla po levici luxusní obrovská dřevěnka, což bylo Pildovo zázemí, hned u ní se krčil malej dřevěnej kiosek s posezením a terasovitejma zahrádkama, přes silnici byly další stoly a lavice, takže proto ta upozorňující cedule.

V kiosku stála paní a za ní osobně Pilda. Oba vesele obsluhovali přibylce, ten den především cyklistickou chamraď v pestrobarevnejch voblečkách, ale jak jsme přes pokročilou žížeň registovali, některý voblečky nebyly chamraď, ale byly zajíavě tvarovaný. Objednali jsme piva a já, ponivač jsem měl hlad, i protekci, teda tláču s cíbou. Usadili jsme se na sluníčku, popili pivko, já pojedl a protože toto místo bylo jedno z těch, který jsme chtěli navštívit, bylo jasný, že si musíme zahrát. Ještě jsme se ze slušnosti šli zeptat – a stoprocentně pozitivní odezva znamenala, že jsme rozbalili kytary a pustili se do toho, pěkně s citem, protože zrovna tady se nám nechtělo dělat ostudu.

Ale dost možná jsme zase jen stahovali gatě před brodem. Pilda a jeho žena se totiž, pokud to šlo, vyklonili z okýnka v kiosku a poslouchali, evidentně se jim to líbilo. A ostatním lidem stejně tak.

Pak ale začal troche ruch a shon – on totiž jeden jejich kamarád slavil šedesátku a oslavil jí netradičně šedesátikilometrovým “rychlopochodem” se zastávkou a občerstvením právě u Pildy. Pildova žena kamsi telefonovala a že prej “von je ještě nějakejch deset kiláků odsud, tak máme čas.”

“Čas na co?” ptám se.

“No, my mu chceme udělat takový překvápko, slavobránu, už natočený pivo a a tak, možná se někdo voblíkne jako doktor a že ho prohlídne.”

“Víte, co by bylo super překvápko? Kdybyste se všichni schovali a hospodu zavřeli. A on, až by přišel, tak by byl v šoku, že máte zavřeno,” povídám, čemuž se všichni zasmáli a že to je fakt dobrej nápad. Ale nakonec to udělali po svým, a chlapík fakt přišel – takovej menší, ale udělanej, lejtka jak my stehna, na hlavě šátek a ve velice dobrý náladě. A přišel asi za hoďku, takže fakt letěl.

Pozdravil se i s náma, dal si pivko a zase odcválal – ale že prej už se mu nechce, že kdyby tuhle akci tak nepropagoval, plakátama a jinejma věcma, že by se na to vyprd. Ale co už.

A my zase hráli, do toho pan Brambůrek poobědval a prostě bylo u Pildy dobře. Jezdily tam krásný cyklistky a pak I krásný vodačky, protože od řeky začala zastavovat vodácká chamraď. Z jedný takový lodě vystoupila žena, její asi přítel a tři holky kolem patnácti. Sedli si k vedlejšímu stolu a poslouchali. A hned, jak jsme dohráli, tak jedna z těch třech patnáctek přišla, bez problému si půjčila kytaru a začala pidlikat, prej začátečnice. Brambůrek jí pomáhal něco vybudovat a zahrát celý, ale I když to byly spíš bolestný pokusy, bylo to takový sympatický.

Když Brambůrka obsypaly i ty ostatní holky, sedl jsem si k těm dospělejm a dal s nima řeč. Holky byly z pasťáku, žena a chlapík byli vychovatelé, který ty holky vytáhli na vodu za odměnu za dobrý chování. Vychovatelka mi hrozně děkovala, jak jsme tys holky pěkně přijali, bez problémů jim půjčili nástroj a věnovali se jim. “Ale v pohodě, copak to maj napsaný na čele, že jsou z pasťáku? A takový mladý – dost možná za to ani nemůžou.”

Po nějaký době se všichni rozloučili, a k našemu stolu se zase přidal chlapík – jakejsi cyklista. Poslouchal, pil a vyprávěl history. A pak si přised ještě další chlapík, že prej je podnikatel a bejvalej proficyklista – že jel dneska s tím chodcem kus jeho trasy a že domů to má ještě asi sto kiláků.¨

Tak jsme poseděli, dopili a už nás začaly pálit nohy, že bysme zase měli něco ujít. Zaplatili jsme – teda větší část pití už byla zadarmo, protože Pilda je klasickej člověk a hraní se mu líbilo; a tak jsme zalomili palce, nahodili bágly a ahoj, místo!

Ještě kus jsme to měli po cyklistickým chodníčku, kde se promenádovali i bruslaři, běžci a chodci. Na stromech a patnících občas svítila červená značka, ale tady se snad nedalo zabloudit. Probírali jsme hraní u Pildy, až jsme došli po necelým kiláčku na rozcestí s několika cedulemi: jedny ukazovaly zpátky na Pildu a druhý na nějaký občerstvení v Klopotech, asi 800 metrů odtud. Ale my odbočovali doprava do údolí k trati, kterou jsme museli přejít, takže nic.

Po dalším asi pů kilometru se vlevo objevila hájovna s pomníkem rodiny hajného Dolečka, který pomáhali partyzánům a taky na to dojeli. Zastavili jsme, přečetli si příběh a pak debatovali o tom, že cyklisti jedou a u takovejchhle věcí se málokdy zastavěj.

Před náma vpravo byl přejezd – už jen po značený cyklotrase; červená prudce odbočila na druhou stranu do lesa. A za přejezdem bylo  podle mapy jasný, že se musíme vydrápat na kopeček na silnici a že bysme si to mohli trochu zkrátit. Tak jo, tak jdeme doleva. Ale nějak nás to pořád míto nahoru táhlo dolů k trati.

“Hele, mrkni do mapy, to se mi nějak nezdá, jdeme moc dolů,” poprosil jsem Brambůrka.

A jo, jdeme fakt blbě, měli jsme jít o jednu vejš. Takže zpátky na cestu a na dalším rozbočení opět doleva, ale tentokrát už správně, což jsme poznali, když cesta začala znatelně stoupat a my začali adekvátně funět. Ale funění se vyplatilo, za chvilku stromy prořídly a objevila šedivá plocha silnice. Vyhoupli jsme se na ní a na chvilku si museli odpočinout, shodit bágly a napít se vody.

Ale náš předpokládanej cíl, vesnička Hrádek a pod ní skrytá restaurace Koliba, byl už nedaleko, možná dva kiláčky. A tak zase bágly na hrby a lidé, hurá. Po silnici, po rovině a ve stínu stromů se šlo dobře. Brebentili jsme o všech možnejch kravinách, až se před náma vyhouply střechy a byli jsme ve vesnici. Přešli jsme frekventovanou hlavní a poslechli Pildovy rady, kterej nám prozradil, jak se na Kolibu jde, ještě, když jsme u něj hráli.

“U kapličky prudce ze svahu dolů a nemůžete to minout.”

Seběhli jsme fakt prudkou stráň a po levý ruce se už mezi stromama objevovala šedá budouva hospůdky Koliba.

Takový zajímavý stavení – těžko říct, jestli tam choděj místní, protože si neumím představit, že po x pivech se někdo dobrovolně škrábe do toho vrchu.

Na osazenstvu hospody to bylo vidět – pár chlapů v tílkách, kraťasech, bílejch ponožkách v sandálech, na krku zlatý řetízky, na ramenou kérky a cigára v hubě; ženský v proužkatejch tílkách, takový voplácaný nanynky do zelí. Pár stolů venku obsazenejch, uvnitř nikdo. U hospody parkoviště, na kterým stojí malej autobus, a dva kluci tam tejrají čtyřkolky.

Měli jsme hlad a žízeň, tak jsme objednali piva, vybrali si jídla, já šel poklidit domácnost, pak jsme to všechno sežrali, dali kafe, dali kávu, ještě pivo a že bysme si mohli zahrát.

Venku už začalo bejt troche zima a hlavně se většina lidí přesunula dovbnitř, tak jsme šli taky. Oknem od stolu jsme pozorovali dva romantiky, takovýho kluka s holkou, jak statečně rozdělávají oheň a pečou buřty.

Začli jsme s Brambůrkem špekulovat, že OK, ale co tady v Kolibě? Osazenstvo neskýtalo žádnou vidinu AjnKeslBuntesu nebo karnevalu v Riu, takže co? Vytáhli jsme mapu a zjistili, že jednak je Koliba díra pekelná a odtamtud je všude relativně daleko na to, kolik bylo hodin; a druhak, že poměrně blízko je Ústí nad Orlicej a hned vedle Černovír s hospodou U Bobše a Pepou, majitelem, muzikantem, jedním z vedlejších účinkujících ve vandru k Ústí nad Orlicej v říjnu 2014.

“No fajn, ale, kua, jak se tam dostaneme?”

“Kolik je to pěšky?” ptám se.

“Deset,” zněla lakonická odpověď.

“Hele, když to tady tak sleduju, tak tady to bude do deseti minut mrtvý. Ale u Pepy si zahrajeme. Ty vole, já snad jsem schopnej i zavolat taxíka. Ale ty jseš fírer, rozhodnutí je na tobě,” vyhejbal jsem se zodpovědnosti.

“No tak já se du zeptat na bar, co by se dalo dělat,” chopil se fírer Brambůrek svojí pozice a šel zjistit možnosti. Vrátil se s pusou do rohlíku: “Hele, voni nás tam vodvezou.”

“Co? Jak?” čuměl jsem jak vrána.

“No, já se ptal, že jestli nevěděj, jak bysme se dostali do Ústí a do Černovíru – a nějakej chlap mi nabíd, že nás vezme autobusem.”

Tak super. Zaplatili jsme a nechali v útratě stovku navíc pro toho chlapíka. A jasně – otevřel nám ten malej autobus, co tam stál přistavenej. Byl zbrusu novej, ještě měl převozní značky.

“No, já mám ten autobus přímo od výrobce a musím ho otestovat. Ještě dneska mám najezdit nějakejch sto čtyřicet kiláků, tak vás do Černovíru rád vezmu.”

A tak se Yedowka vezla jako král, v úplně novým busíku, úplně sama.

“Ale ten bus vypadá celkem dobře, ne?” vedl jsem rozhovor s řidičem.

“No právě že je na hovno, nedrží stabilitu, neřídí se dobře,” zněla odpověď. Ale protože deset kiláků jít nebo jet busíkem je rozdíl, tak jsme tam byli coby dup – a to jsme ještě do Černovíru jeli z druhý strany, protože cesta byla rozkopaná a uzavřená, jak zároveň rekonstruovali trať na Letohrad.

Přijeli jsme před hospodu U Bohouše. Pepa seděl s nějakejma klukama venku a dost se divil, že u něj zastavil bus. A vyloženě otevřel pusu, když jsme z busu vylezli my. “No to není možný. TO NENÍ MOŽNÝ! Ahoj kluci, no to bude dneska mazec, to se dneska bude hrát, to je paráda, dneska tu moc lidí neni, ale bude to dobrý, no pojďte na pivo, ty vole, to je paráda,” chrlil ze sebe rozradostnělej Pepa.

Usadil nás ke stolu, natočil piva, natočil prcky a už se jelo. Pepa nejdřív přinesl svoji kytaru, ale nezahrál ani tón – dobře věděl, že na hru a zpěv už má dnes vypito. Tak tu svoji kytaru obrátil a bušil na ní jako na buben. Uhráli jsme pár věcí a do hospody vešel jeho soused, kterej nelenil, otočil se a donesl si flétny.

A hrál teda parádně!! Sice country moc neznal, ale chytal se perfektně. Takovou sestavu jsme ještě nezažili. A když už paňáků bylo víc, otočil jsem já svojí kytaru a chvilku bubnoval s Pepou, kterej, jak mě slyšel, toho okamžitě nechal, že prej jak je to možný, že tak umím bubnovat. Ještě se chvilku urazil, kdy jsem mu řekl, aby mi nechytal druhej hlas, že to tam bere falešně. Ale fakt byl uraženej jen chvilku.

Noc pokročila a šlo se do hajan – samozřejmě jako před tím nás Pepa ubytoval u sebe, ve stejným pokoji, na stejnejch postelích. On sám s sebou říznul neznámo kde v útrobách baráku, ale chrápat slyšet byl. A asi i my.

NEDĚLE

Probudil jsem se a zjistil jsem, že už nechci spát. Všude bylo ticho jako v kostele. Jak jsem šramotil při vstávání na záchod, vzbudil se I Brambůrek; tak jsme se sbalili, udělali hygienu a šli se mrknout po Pepovi. Našli jsme ho, ale spal tak tvrdě, že se nedal vzbudit.

Našel jsem papír a tužku, napsali jsme mu vzkaz, dali mu to na stůl k posteli a vypadli z domu.

“Nakonec takhle to není zlý. Von by se vzbudil, chtěl by nám dát kafe, začali bysme zase piva, možná paňáky a byl by problem,” zhodnotili jsme.

Ráno bylo krásný, už teplo i světlo. Tak ahoj, Pepo a místo.

Prošli jsme nad domem, seběhli na hlavní a šli směrem na zelenou, co vede do Ústí. Cestou jsme zjišťovali, že Černovír je furt stejnej. U přejezdu pan Brambůrek narvhnul, že bysme nemuseli podél hlavní, ale že bysme mohliá po cyklostezce kolem řeky a zadem přímo na nádraží – vyhnuli bysme se městu a protože jsme měli ještě nějaký zásoby ze sobotního rána v Brandejse, včetně piva, tak to bylo jasný. Trať na Letohrad byla vytrhaná, ale už tam zrovna parta montérů dávala novej kolejovej svršek a koleje. Po levy straně Tekla řeka a u ní stál kemp, celkem plnej. No jo, krásný počasí víkendu nenechalo nikoho doma, ani cyklisty a bruslaře, protože po cyklostezce to začalo jezdit a nám málem padaly oči z ďůlků, jak to bylo pěkný.

Tak jsme došli na rozcestí u můstku přes vodu, kde stála turistická lavička se stolem, ideální místo na snídani. Rozbalili jsme se tam a pustili se do jídla, k čemuž jsme sledovali cvrkot na stezce. Někdo zdravil, někdo ne, někdo prohodil pár slov, někdo jen čuměl. Protože to byla i křižovatka cest, nastávaly srandovní situace, jak se cyklisti míjeli. Dobře se v tom teplým dopoledni sedělo. Ani jsme necejtili nějaký následky po hraní, ale že jsme měli pivko, to nám bodlo.

Po rychlým náhledu do mapy bylo jasný, že si můžeme cestu troche protáhnout oklikou, že máme čas. Brambůrek ještě využil jednadvacátýho století a zakoupil přes mobil jízdenku domů. Akorát kolem šli tři pseudovandráci s psama – dva chlapi a jedna žena; pozdravili jsme se a prohodili aspoň pár vět, že odkud a kam. A za chvilku jsme hodili odlehčený věci na záda a vyrazili na poslední úsek, pořád po cyklostezce. Šli jsme pomaloučku, sledovali neutuchávající proud cyklistů a bruslařů, kochali se krajinou a bylo fajn, že jsme nešli přes město.

Cesta vedla na Dolní Libchavy. Těsně před vesnicí byl před náma kopeček, zrovna z něj sjížděla pěkná holka na bruslích, ale jela jak já na lyžích a těsně před náma to řízla na zem. Chtěli jsme jí pomoct na kopyta, ale nechtěla, že sama a že se jí nic nestalo. A najednou jela další a to samý v bledě modrým – řízla s sebou na prdel. Bylo jich celý hejno, evidentní začátečnice. Ale aspoň měly přilby a chrániče.

Prošli jsme Libchavy, zatočili vlevo, podešli hlavní do Ústí a dali se mezi loukama směr nádraží, v dálce už byl nezřetelně slyšet rozhlas. Předešli nás trempové s psama. Po asi půl kilometru jsme míjeli nějaký sportoviště s občerstvením, ještě ale zavřeným, tak jsme smutně pokračovali. A od občerstvená se vynořili trempové s psama, takže nás minuli už potřetí.

Ještě jsme na chvilku sedli k řece k lavici a stolu, poseděli, poleželi, udělali foto na automat, abysme na obrázku byli oba – a pak už jen kilometr a byli jsme na nádraží. Ještě byla asi hodina času, tak jsme nejdřív nádraží obešli, abysme se ujistili, že v Ústí nad Orlicej fakt už není nádražka, a potom jsme v automatu koupili plechovmový pivo, vypili ho na lavičce a pomalu šli na perón, protože Brambůrkův cug jel první.

“To zase bude nějaká super hyper moderna a nebude místo ani na bágl, ani na prdel,” poznamenal Brambůrek. A jak řekl, tak se bohužel stalo. Potichoučku dobrzdila zbrusu nová příměstská jednota, vcucla Brambůrka a protože to bylo klimatizovaný, tak se nedaly okna otevřít a ještě navíc byly zatmavený, tak jsem jen hádal, kde se usadil, mávnul na to rukou a vlak se rozjel.

Můj osobák jel za pět minut, takže ihned. V Český Třebový jsem přestoupil na rychlík do Žiliny a díky místence jsem nemusel nikde stát.

Cestou jsem přemejšlel, že časy, kdy vlaky, i rychlíky, patřily trempům, jsou pryč. V super dokonalejch krabičkách, svištících sto šede, klimatizovanejch a se zatmavenejma oknama, není nikdo na kouřem provoněný bytosti zvědavej. Takhle skončíme: zruší nás pokrok, už se nebudeme nikam hodit.

Ale pak mě napadlo, že do tý doby je ještě času dost.