Vandr na NORDKAP - červen 2011
19. 1. 2012
NORDKAP 2011
Sedím v práci, čumím do monitoru a přemýšlím, jak vlastně začít. Události letošního roku jsou trošku hektický a nepředvídatelný. No vzhledem k tomu, že se na svět dere malá brambůrka, musel se vandr posunout na dřívější termín a to na druhou dekádu června. Hodilo se to i vzhledem k tomu, že právě v pátek, první to vandrovní den, se v Osečné konalo tradiční Nokturno u třech svatých. A tak jsme hleděli do mapy a hledali místa a cesty, kde zase Yedowa Chüže zanechá své nesmazatelné stopy. No a vymysleli jsme to už tradičně – začnem na Nokturnu a pak se uvidí, no nejspíš někam na sever. Jenže pak přišel Fredy s tím, že někde na netu našel ukrutně boží super místo a že tam prostě musíme jít. To místo je nejsevernější bod naší krásné banánové republiky. NORDKAP.
Pátek - Den 1.
Je mi až trapně, když musím psát, že letos je snad historicky první vandr, kdy vyrážíme v pohodě, nikam neženem, nejsme zpocení jak dveře od chlíva a nedobíháme odjíždějící vlaky, abychom velice smutně hleděli do pomalu se vzdalujících červených světel. Nic takovýho. Domluvili jsme se totiž s dědou Tomášem z Dubu a jeli jsme autem. No jo, je to vostuda, ale když už tam ten Tomáš jel…
Přesně ve dvě hodiny zastavil Tomáš svou nablejskanou oktávku před Globálem a my jsme si do kufru začali halabala pohazovat věci. „Ne ne ne, tam to takhle nedávejte, tam musí bejt místo, jedem ještě pro pračku“, instruoval nás náš šofér. Usalašil jsem se vedle báglů na zadní sedačku, pan Vajíčko seděl jako vždycky vepředu, protože má všechno asi o sedm centimetrů delší než pan Brambůrek a dozadu se nevejde. Vyjeli jsme od firmy a směřovali na libereckou výpadovku, kde je sklad praček nějakýho internetovýho shopu. Po extempore vyplňování několika lejster a ukazování občanek nám byla nakonec pračka ze skladu vyvezena a pod ostřížím zrakem skladníka jsme si ji směli na rudlíku odvézt až ke tři metry vzdálenému autu. Pračka dosedla do kufru úplně přesně, vrátili jsme rudlík skladníkovi a vyjeli na dálnici. Cestou se probralo zase všechno, huby jsme nezavřeli až do Dubu. Vynesli jsme pračku do chaloupky, Tomáš donesl pivo, uvařil kafe a dal nám k tomu jednu sušenku, kterou někde splašil. Otevřeli jsme citlivé téma stavby seníku nad Tomovým pozemkem. „Nějakej pražák si tu koupil pozemek a chce tu stavět chatu, kterou maskuje za seník, aby mu to povolili na katastru, ale já mu dám. Všechno jsem si zjistil a to mu teda nedaruju, zkazí mi tu celej výhled, navíc se tu vůbec stavět nesmí, a ani pozdravit to neumí …“ rozčiloval se Tomáš. Má pravdu, ale uvidíme, co zmůže. Má veškerou dokumentaci a ví přesně jak zákonně postupovat, ale kdoví, jestli to bude stačit. Když to dopadne blbě, tak se místo srnců bude koukat na čtyrycetiletýho typa. Aspoň než mu na hranici pozemku vyrostou smrky, který tam chce zasázet hned, jak se kopne do země pro základy seníku. Dokonce má ten seník bejt větší než Tomášova chalupa. Nejspíš tam ten pražák bude schovávat seno z celýho libereckýho kraje.
Dopili jsme kafe a piva a vydali se na cestu. Tom nás hodil ke Starejm k baráčku a odjel zpět, aby se mohl vrátit coby cyklista. My jsme se přivítali se Starákama, dali pivko s Radkem a připravovali program na večer. Tam jsem se dozvěděl, že jsme se dohodli, že Ó pane náš zpívám já a Canzonetta bude jen v refrenu. Supr, za tři hodiny to je, to je spousta času. Nakonec hodná Lenka vytiskla z internetu texty a tak to ani moc nebolelo. Nechali jsme se odvézt do Lázní Kundratice, do Hospůdky u ytongový kapličky. Tam už seděla většina sboru a ladila hlasy pivem a nikotinem. Dali jsme po pivu a rozezpívali se. Hrálo se asi hodinu a pak jsme se pomalu začali zvedat a nechat se odvážet ke třem svatým. Já a pan Vajíčko jsme jeli jako poslední, protože jsme měli hrát až nakonec. Vystoupili jsme pod sousoším, se shora už byl slyšet hlahol, jak se lidi bavili a obdařeni erárním vínem, dělali si lepší náladu. Dali jsme si taky po kalíšku a našli si místo, abychom moc nerušili laděním. Ladil jsem tak potichu, že jsem ani kytaru nenaladil. Vystoupení Canzonetty bylo tradičně precizní, navodilo pěknou atmosféru, kterou Radek zakončil slovy „…a teď tu mezi námi vítám kamarády až z Prahy, kteří už nepoužívají žaluzie, jako my na vsi, oni mají samozatmavovací skla v oknech…“ no príma ántré. Tak to pan Vajíčko uvedl na pravou míru a spustili jsme, co jsme trénovali půl roku. Lidi poslouchali, smáli se, když se měli smát, a sklidili jsme nakonec i potlesk, to když na závěr zaznělo Halelujah od Leoparda Koháka.
Lidi se pomalu rozcházeli, my jsme pomáhali balit a během toho se s Radkem vzájemně hladili po duších a plácali po zádech, jak se nám to krásně povedlo. Když bylo hotovo, sešli jsme dolů na sinici a nechali se odvézt zpět do Hospůdky u ytongový kapličky. Holky z Canzonetty se vezly na korbě pickupu a dělaly u toho pěknej mazec, ale v Osečný nejsou žádný policajti (páč tam není žádná kriminalita) a tak nehrozilo nebezpečí, že je někdo chytne.
V hospůdce bylo živo. Měli jsme naštěstí rezervovanej salonek na pravým křídle a tak se tam všichni usadili a začlo se pít a jíst. Ženský objednávaly panáky a pivo, zpívalo se a hulákalo až hanba. Mezi hostama byl i takovej chlapík kolem sedmdesátky, který se s náma dal do řeči a my zjistili, že máme co dělat s profíkem kytaristou, co studoval jazz, hrál v několika kapelách a udělal rockovou verzi Hej mistře, kterou nikdo nechtěl hrát. Přinesl si kytaru gibsonku, chvíli hrál, ale znechucen z toho, že ho nikdo neposlouchá tak, jak by chtěl, že se lidi baví a někteří nedejbože smějou, po dvou písničkách zaklapnul futrál i s kytarou a za brblání, že to nemá zapotřebí, za sebou praštil dveřma a zmizel ve tmě. My jsme seděli a hráli ještě dlouho, páč nám nevadí, když se lidi bavěj, my je přeřvem. Když jsme zrovna nehráli, tak jsme kecali s Tomasem na bárku a koukali na takovýho olezlýho padesátníka, jak se cucá s nějakou tlustou mladicí (ti to za chvilku šli dokončit nejspíš někam do polí). Dali jsme domácí klobásku, Tomáš se rozplýval, jak to bylo pěkný hraní a chystal se k odjezdu. Do Dubu je to z Osečné nedaleko, asi šest kiláků, které normální cyklista ujede za půl hodinky, Lens Armstrong za deset minut a Tomáš za pět minut už zhasíná lampičku ležíce v posteli v pyžamu a s vyčištěnejma zubama. (To je proto, že Armstrong jezdí přes Alpy, tak mu to dýl trvá, jinak by byl rychlej jako Tomáš)
A zatímco Tomáš uháněl do Dubu, my jsme zaplatili, bylo poklizeno se stolu, přičemž jsem zjistil, že NAŠE flaška rumu byla zneuctěna mlsnou hubou pana majitele hospody a nic v ní nezbylo. Tak byla uklizena do odpadků, a hospodskej se našemu frflání, že moh aspoň hlt nechat, jen smál. Vyšli jsme z hospůdky a zjistili, že lidské nohy jsou poněkud vratší, než nohy dřevěných židlí. Přestože pod stejným zadkem, živé nohy si chodily, kam chtěly, nereagujíce na povely z míst, kde se nacházel opilý mozek. Chodily si po silničce sem tam od kraje ke kraji a nedbaly na to, kde je jaká louže nebo bláto. Podobně jako nohy na tom byly i huby a jazyky členů Canzonetty a jejích přátel. Čeho se nedostávalo na artikulaci, bylo vyváženo hlasitostí, k velké radosti hostů a pacientů lázní Kundratice. Vlekli jsme se přes Lázně k Osečné a cestou odpadávali jednotliví členové do domů, kde bydleli. K Radkovi s Lenkou jsme došli už jen s jednou členkou, která na tom byla asi nejhůř. Ještě jsme jí doprovodili na náměstí a ujištěni, že už trefí, jsme se vrátili k chatičce u domku Starejch. Malou chvilku jsme ještě hodnotili večer, ale pak už byl opravdu čas jít na kutě. Vyčistili jsme chrup a zalezli do spacáků. První vandrovní den končil.
Sobota – Den 2.
Vstal jsem a rozvážným krokem zamířil přes cestičku z chatky k domku, klíče byly v zámku, tak jsem si otevřel a šel do koupelny spojené s hajzlíkem. Po ránu si potřebuju chvilku posedět. Vida, bylo tu i spousta čtiva, takže jsem se nenudil. Po chvíli se začaly z prvního patra ozývat zvuky, tak jsem svou ranní rozcvičku ukončil a šel se trochu opláchnout, abych neblokoval zařízení moc dlouho. Vrátil jsem se do chatky a Fredy se hrabal ze spacáku a šel taky Tam. Když se vrátil, chvíli jsme kecali, pak to trochu připravili na balení a šli do domku na snídani a pokec se Starejma. Radek vytáhnul velkou načatou petku s Kozlem a povídal, že je potřeba to dopít. Tak jsme ji dopili ve třech. Následně pak bylo nutné zjistit, zda v nenačaté petce je pivo stejně dobré jako v té první. Bylo. Dopoledne příjemně ubíhalo. Posnídali jsme, chvilku povídali v chatce, za podpory pana Jana Procházky alias Džonyho Wolkra a to nás dovedlo k rozhodnutí, že ještě chvíli v těchto končinách zůstaneme a půjdem se podívat do Lázní na Kundratickou lávku. Radek nám ještě na cestu přibalil po láhvi sektu, hodili jsme bágly na hrby a po chvíli vyrazili. Šli jsme přes louky pěšky, už s plnou polní na zádech a Radkem a Lenkou v čele. Zatímco Radka s Lenkou všichni uctivě zdravili, nás nezdravil nikdo, zato jsme sklízeli množství nedůvěryhodných pohledů. Stavili jsme se u stánku s Budvarem, ale v hovoru místních zaznělo kouzelné slůvko Sviňánky, což naše končetiny rozhýbalo směrem k hrázi, na níž se nacházel stánek se zmíněným nápojem. Dali jsme čtvery Svijany a usadili se na louku za rybníčkem, přes který byla úzká vratká kluzká prkenná lávka. Tak to bude asi dobrá šou. Seděli jsme a kecali a po očku sledovali, jak padá do vody jeden závodník za druhým. Dali jsme další pivko a přišel na pokec pán Gibson ze včerejška, tak jsme vedli řeči, v jedný ruce plastovej kelímek s pivem, druhou ruku v kapse, nebo v bok, kejvali jsme hlavama a čuměli na lávku a po ženskejch. No jo no. Dali jsme si ještě jedno a definitivně se rozhodli, že dopijem a jdem. Radek sice přemlouval, abychom zůstali až do zítřka, no ale nedali jsme se. Přece jenom už tu hnijem dlouho a vandr je krátkej. Kelímky dopity a odhozeny do košů, pár vřelých objetí s Radkem, jednu pivní pusu Lence a už nám mizely Lázně Kundratice za zády.
Došli jsme do mírného kopečka až na křížení silnice s červenou turistickou značkou, po které jsme se dali písčitou cestou doprava. Příjemnou rovinkou mezi smrky jsme se blížili k Hamru na jezeře. Kousek od jezera nás předběhli takoví podivní páprdové ,kteří za chvilku hledali, kudy k jezeru a do vody. Kus dál pak do tý vody už lezli a….. no byli prostě divný. Nás ale lákala spíš než koupel jiná, orosená věc. Kupodivu to ale nebylo pivo, ale nová věc ze staroprameního sortimentu – Lemon kůl. Když je to vychlazený, tak to docela ujde, osvěží, ale neožere. No a taky už se o slovo hlásil pan žaludek. Tož jsme do břicha nacpali i nějakej žvanec, myslím nějakou směs s bramboráčkama, no a moc se nezdržovali, protože cesta byla ještě dlouhá. Domluvili jsme, že dnes dojdem k průrvě Ploučnice a tam někde přespíme. Cesta z Hamerský hospody vedla z kopce, podél potoka až k hlavní silnici na Stráž pod Ralskem. My jsme ale až k silnici nedošli, před můstkem se naše stále červená značka stočila doleva a vedla nás kolem rybníka do Stráže. Je to divný město, lidi jsou zamračení, nevraživí a nebál bych se říct, že někteří jistě nepřizpůsobiví. Původně jsme si chtěli dát ve Stráži ještě pivo, ale v podstatě ani nebylo kde a chtěli jsme nějak v pohodě dojít k průrvě, eventuelně si dát tam. Bylo teplo a vůbec to neubíhalo. Za Stráží se cesta stočila vlevo a po silnici nás vedla dál a dál mezi poli a uranovými doly. „Už to tady někde přece musí bejt“, říkali jsme si, když náhle odbočka doleva a značka k průrvě. Stáli jsme nad průrvou a koukali dolů, kde mezi skalami tekla Ploučnice. Super místo. Nikam se nám už nechtělo, nohy bolely. Postavili jsme (zaplaťpámbů) přístřešek z plachty, vybalili spacáky a šli si sednout nad průrvu. Ještě že nám Radek dal ty šampusy, radovali jsme se a první špunt vyletěl k nebi. „Doprdele“, povídá Fredy, když zátka mizí kdesi v CHKO pod náma. „No co už, přece tam pro ní nepolezu, sorry“. Na skalce bylo krásně, jen trochu komáři štípali. Vypili jsme i druhej šampus a lehli do spacáků. Za chvíli už jsme spali, den byl dlouhej a my unavení.
Neděle – den 3.
K ránu mě vzbudilo pleskání kapek o naší plachtu. Tak jsem se zavrtal ještě hloubš do spacáku, abych to neslyšel. No bylo by to fajn, kdyby mě nezačal přemlouvat ještě močák. Vystrčil jsem ze spacáku hlavu a potěšen, že už neprší, jsem se vysoukal celej. Když jsem se vracel z ranního čůrání, lezl ven i Fredy a šel konat stejnou potřebu. Bylo pod mrakem, ale celkem teplo, proto jsme se rozhodli, že nebudem žádný sračky a dáme koupel v Ploučnici. Svlíkli jsme se a slezli dolů k řece. „No zas takový vedro není“, říkali jsme si. No ale vlezli jsme tam. Kameny klouzaly a mě spadly na poslední chvíli do vody kalhoty od pyžama. Umytí jsme se vyštrachali nahoru k bivaku a uvařili čaj a polívku. Mezi tím jsme si zabalili. Seděli jsme na kabátech a usrkávali polívku a zakusovali chleba. Chválili jsme se za naší prozřetelnost při budování nocležiště a že jsme se na tu plachtu nevyprdli. Dobalili jsme zbytek věcí a vydali se směrem na Noviny pod Ralskem.
Sešli jsme z kopce dolů a chvíli se zdrželi u spodní části průrvy. Je to krásný místo, ale ještě hezčí by bylo, kdyby bylo sucho, svítilo sluníčko a bylo tak o patnáct stupňů víc. Jo a taky začalo znovu pršet. Jenže teď už nepřestalo. Déšť nebyl tak silný, aby to bylo na pláštěnky, ale dost silný na to, abychom v něm šli celou cestu. Mezi roubenými domky Novin jsme došli k fotbalovému hřišti, kde jsme se na chvíli schovali. Čekali jsme, až déšť přejde a koukali do mapy, kde by mohla být nějaká otevřená hospoda. Byla neděle, půl desátý. V mapě byla necelý kilometr od hřiště značená hospoda na křižovatce. Vydali jsme se na tu krátkou cestu svižným krokem.
K restauraci, penzionu Zlatá Lípa jsme došli za deset deset. Fredy se šel podívat na otvírací hodiny a zjistil, že zatím je off-line, ale klíčem otočí v deset. V deset deset nic, ve čtvrt na jedenáct nic. Stáli jsme venku pod lípou a mě to nedalo, tak jsem šel a zaťukal na okno. Přišel číšník a ptá se, co chci. „Dobrej, máte mít od desíti a je čtvrt na jedenáct.“ „Jo, jenže máme až od půl jedenáctý, tady to máte jasně – deset-třicet. Tak ještě chvíli počkejte, ju?“, řekl vrchní a zavřel dveře. Schválně jsem se na cedulku podíval a bylo tam…10:30. Tak měl pan Vajíčko nějakou vaječnou mlhu, nebo co. V půl jedenáctý jsme byli vpuštěni a hned objednali čaj, pivo a uvidíme, co dál. Usadili jsme se u příjemně roztopených kamen, dřevo praskalo a my jsme se začali sušit. Ke slovu přišly karty, kostky a netbuky, protože práce zkurvená si globálníka najde i pod Zlatou lípou. Objednali jsme polívku a holandskej řízek. Další pivo, kostky, karty, pivo, karty, karty, kostky. Pohled z okna – ještě chčije. Karty, pivo, kostky – hele pět stejnejch- panák zelený, karty, pivo….chčije….kostky, karty, karty……přestalo chcát, platíme, vyrážíme.
Venku se začalo nebe protrhávat, ale bylo celkem chladno, a na zemi mokro. Šli jsme po vedlejší silnici, pořád rovně přes koleje, až nás cesta dovedla do vesničky Velký Grunov. U kostela jsme viděli zastávku autobusu a vlezli do ní. Chvíli jsme jen tak očumovali, když vtom nás zaujal plakátek zvoucí na CountryBál do Country hospody u Sherifa. „Je to v Kamenici, to je jen kousek odsud“, povídá Freddie. To by se tam dalo možná i hrát. No tak jsme tedy vyrazili k Šerifovi. Po rovince přes vesnici, koukali jsme do zahrádek, jak se letos urodilo, na konci vsi se silnice začala stáčet do kopce a po levé straně se na louce pásli koně. Chvíli jsme na ně koukali, ale respektovali jsme cedulku NEKRMIT, NEHLADIT! Cesta se přehoupla přes horizont a otevřel se pohled na louky a lesy, v dálce se začaly rýsovat kopce. V lukách po pravici bylo vidět asfaltovou cestu, kterou bychom se mohli dát, kdybychom nešli k Šerifovi. Ještě pár zatáček z kopce dolů a už nás vítala cedule Kamenice. Po hospodě ani vidu ani slechu. U konzumu až na konci vsi jsme na chvíli shodili bágly a Freddie s tím, že to není přece možný, se vydal ještě kousek za vesnici. Já jsem se zeptal chlápka, který houpal nějaký dítě na zahradě a dozvěděl jsem se, že hospoda je ten zelenej barák vpravo za vesnicí. Hodil jsem bágl na záda a počkal na Fredyho, abych se dozvěděl, co už jsem dávno věděl. – „Hele, hospoda je ten zelenej barák vpravo za vesnicí.“ Došli jsme k hospůdce, nějakej plešatej týpek v audině a v brejlích ray-ben aviator si nás pobaveně prohlížel, takovej fousatej strejda vyšel z hospody a ptal se, jestli si dáme pivo (jasně) a na písku si hrála blonďatá holčička, asi čtyřletá. To bylo všechno, nikdo jinej tam nebyl. Pili jsme pivko, hráli karty, já ještě sušil na plůtku u zahrádky pyžamo z rána, kántry se linulo z repráčků na zdi hospody a upatlaný cédéčko co chvíli přeskakovalo, prostě taková klasická neděle odpoledne. Vysvitlo sluníčko a po druhém pivu bylo hned všechno veselejší. Přidednul si k nám ten Kožak z audiny a dal se s náma do řeči, viděl kytary a jestli prý bysme nechtěli něco zahrát. „No tak jo, klidně zahrajem.“ Vypnuli rádio a zapnuli Yedowou chüži. Zahráli jsme několik osvědčených písniček, lidi se začali scházet a za chvíli už kolem nás bylo plno. „Jo, já jsem ňákej Tony a tady to všechno je moje“, představil se ten holohlavej týpek a máchnul rukou kolem dokola. Nakonec se ukázal jako perfektní chlap, i když ze začátku jsme ho měli za pěknýho floutka. No co, člověk nesmí dát hned na první dojem.
Udělala se zima a my se přesunuli dovnitř. Oheň v krbu příjemně hřál a whisky chladila žíznivé huby. Vevnitř nás sedělo kolem deseti, postupně s přibývajícím časem se lidi trousili domů, až jsme tam zůstali asi čtyři. Naproti nám seděl prostorově výraznej chlápek, kterej se nám pořád snažil dát nějaký peníze, ale my jsme tvrdošíjně vzdorovali. Nakonec se zvednul, řekl „kluci, moc díky za krásnej večer, všechno máte ode mne placený, mějte se krásně“ a jak procházel kolem mě, plácnul mě po zádech a druhou rukou mi šoupnul něco do kytary. A rychle zmizel. Samozřejmě jsem věděl, že mi tam šoupnul nějaký prachy. No co, no hráli jsme, tak to máme aspoň něco k dobru. Dali jsme si s Tonym ještě po panáku a šli se podívat po baráku. Tony to tam má dobře zařízený. Dole je hospůdka, ale v prvním patře je velký sál na motosrazy a diskotéky, nebo rokotéky a countrybály. A nad tím v podkroví má takový malý pokojíky na přespání, nebo jiný příležitosti. Nabídnul nám první možnost a my ji rádi využili. Pokoj byl vymalovaný zelenou ale hodně ZELENOU barvou, na zemi matrace a tak jsme se začali ukládat pomalu k spánku. Jenže jsem byl zvědavej, co mi ten chlapík vlastně do tý kytary dal. Vytáhl jsem do ruličky stočenej litr. Koukali jsme na to s Fredym jak u vytržení – „ty vole LITR!!!“ no a v tom litru byl zabalenej ještě jeden. – „Ty vole DVA LITRY, to není možný!“. No bylo. Tak jsme o tom ještě chvíli kecali, jestli si to ten chlápek nerozmyslí a ráno nebude čekat před hospodou, jakože to přehnal a bude to chtít vrátit…No a pak už jsme se nechali unášet na křídlech whiskových snů.
Pondělí - den 4.
Ráno jsme se sbalili a šli dolů do přízemí do hajzlíků udělat ranní potřebu a trochu se umýt. Vedle záchodků byl takovej malej kutloch a tam bydlel výčepní a údržbář v jedné osobě. Jméno už nevím, ale to je asi jedno. Chvíli jsme chodili kolem hospůdky a fotili ještě okolí, Tony nikde nebyl. No tak teda odejdem bez rozloučení a nebyli jsme si taky úplně jistí, jak je to s placením. I když se včera chlapík holedbal, že za nás platil, slušnost je se radši zeptat. Vyrazili jsme, ještě chvíli pokecali s mechanikem, co byl včera taky u Tonyho, a šli polní cestou od hospody do polí. Najednou za náma takový nějaký pidiauto a z něj se smál Tony, že moc díky za krásnej večer, jak se nám spalo a že nic neplatíme a všechno je srovnaný. Tak jsme ještě chvilku třepali rukama a plácali se po zádech no a pak definitivně mizeli za zatáčkou. Ušli jsme necelý kilometr a shodili batohy a udělali si snídani. Fredy se připojoval do práce, tak jsem chleby mazal já. Seděli jsme tak hodinku, práce byla udělaná, sluníčko svítilo a hřálo nás do zad. Sušili jsme plachtu, a když byla suchá, tak se všechno dobalilo a my mohli dál. Asfaltová cesta vedla rovně mezi poli a skýtala příjemné výhledy na Ralsko a Ještěd. Po kilometru se připojovala asfaltka, kterou jsme včera viděli nad Kamenicí. Šli jsme směrem na Velenice, kam ta asfaltka podle mapy vedla. Bohužel si někdo postavil solární elektrárnu právě na té asfaltce a nedalo se tedy projít a museli jsme to obcházet trávou kolem plotu. Byli jsme z toho pěkně naštvaní, ale nakonec se nám povedlo dojít až k vesnici. Cesta z kopce se připojila k hlavnější silnici. Po pravé straně je ve skále Boží hrob – skalní kaple z roku 1711, kterou do skály vysekal lidový umělec Shille. Je to zajímavé poutní místo s příjemnou atmosférou. Pokračovali jsme po silnici přes Velenice a obdivovali zachovalé roubené chalupy. Procházeli jsme vesničkou směrem na Pusté Kostely – komplex pískovcových jeskyní – a v tom nám padl do oka nenápadný nápis „žebra“. Maličká zahrádka se slunečníky Budvar nás nalákala a sympatický pan majitel brzy nesl dva orosené. Sedělo se dobře, boty zutý, karty a kostky jsme hráli a čas plynul. „Zkusíme ty žebra, ne?“, povídám. „No mohli bysme“, Fredy na to. Tak jsme si je objednali. Trvalo to delší dobu, ale zato pan šéfkuchař vykouzlil neskutečnou věc. Čekali jsme normální grilovaný žebra, ale to, co přinesl, naprosto předčilo všechna očekávání. Na talíři byla neskutečně voňavá směs rozpadajících se kousků masa s příjemně kořeněnou grilovanou zeleninou. To celé zapečené v troubě, aby se chutě krásně propojily a celkově to vytvořilo nezapomenutelný gurmánský zážitek. Chleba k tomu. Okurčičky taky. Porce byla obrovská, ani jsme to sníst nemohli. Panu majiteli jsme složili poklonu a nechali si říct, že je to starý bretaňský recept, který ho naučili jejich francouzští přátelé. Hospůdka s penzionem se jmenuje Le Chien Bleu, což v češtině znamená něco jako „Zelená Srnka“. Příjemně přecpaní a napití jsme pokračovali necelé dva kilometry k Pustým Kostelům, po pravé straně v kopečku byla motorkářská hospůdka Pekelné doly. Ale tu jsme okázale ignorovali a šli ke kraji lesa nad silnici, kde jsme si na chvíli lehli do trávy a doplnili energii krátkým osvěžujícím spánkem. Probrali jsme se kolem páté odpoledne a pokračovali směrem na Svitavu. Ve Svitavě u kostela jsme našli polní cestu, která nás přes pokosené louky dovedla na úpatí kopce Šišák. Napravo se tyčil jen o málo vyšší Ortel. Pod lesem na Šišáku je křížek a u něj lavička s hezkým výhledem až k jizerským horám. Fotil jsem panoramata, zatímco pan Vajíčko podával report paní Vajíčkové. Po krátkém posezení jsme se dali žlutě značenou cestou po vrstevnici kopce k Záhořínské kapli. Ta stojí uprostřed lesa. Od ní jsme pokračovali po zelené k sedlu pod Slavíčkem, abychom se na něj (Slavíčka) v zápětí vyškrábali po červené. Ta je pro změnu po kolmici. Naštěstí to není moc daleko, takže sice zplavení, ale ne uplně vyflusaní jsme se dostali na hřebínek, po kterém jsme došli až k rozestavěné vyhlídkové chatě nad Sloupem v Čechách. Výhled odtud byl famózní. Seděli jsme tam dobrých dvacet minut a kochali se pohledem ze skály na pěkné městečko. Když jsme se dostatečně pokochali, sešli jsme kousek níž k lesnímu divadlu, kde jsme vylekali nějakou třídu dětí i s paní učitelkou. Procházeli jsme se po areálu divadla a moc se nám tam líbilo. Rozhodli jsme se, že tam dnes večer přespíme. Pak jsme se vydali na obhlídku města a nějaký to jídlo by taky nebylo k zahození. Naneštěstí bylo pondělí a tak jsme nemohli najít žádnou otevřenou hospodu. Po cestě jsme potkali chlapíka na kole a ten nám poradil vinárnu Zlatý Hrozen – půjdete tudy, pak tam, tajdle doprava a pak furt rovně a dojdete přímo k tomu.
Přesně podle rady jsme se dostali k vinárně, co měla k vinárně tak blízko asi jako z Prahy do Bostonu. Vevnitř zahulená čtyřka, venku na terásce sice chladno, ale čistej vzduch a poprvé na tomhle vandru – dvě něžná stvoření – která ale po chvilce zaplatila a zmizela. Dali jsme smažák a bílý víno (měli na výběr bílý a červený) a pak ještě několik vín. Chtěli jsme si koupit lahev sebou, ale to měli pekelně drahý, tak jsme si nechali natočit pivo a šli zpět k lesnímu divadlu. Už byla tma, jen trochu probleskoval měsíc. Cestu jsme si pamatovali, tak to ani moc nevadilo. Došli jsme až k divadlu a utábořili jsme se v dřevěným přístřešku, kde prodávají asi lístky a upomínkový předměty. Bylo tam hezky čisto a pěkně za větrem. Na vařiči jsme uvařili čaj a dochutili rumem. Bylo docela chladno, tak to pěkně bodlo. Ještě jsme kecali, ale nohy byly unavený po těch dnešních patnácti kilometrech. Něco po půlnoci jsme vlezli do pytlů.
Úterý – den 5.
Ráno mě vzbudilo hrkání multikáry a pokřikování dvou oranžových vest. Nakukovali do odpadkových košů a když tam něco bylo, šup s tím na korbu. Jen nevím, proč to nemohli dělat tiše. Mlátili s tím, jakoby to bylo obecní a hulákali, že se nedalo vůbec spát. Prosmejčili to tam a oddrkotali do údolí. Vstávali jsme a pomalu balili. Nebylo kam spěchat. Uvařili jsme čaj – už bez rumu, byl v noci dopit – a těšili se do Nového Boru. Musel jsem koupit struny, protože jsem u Tonyho tradičně něco přetrh, a podle strejdy Gůgla měl být v Boru krámek se strunama. Nacpali jsme spacáky a ostatní krámy do batohů a „Ahoj místo“.
Cestička se proplétala mezi skalami dolů do městečka a na první křižovatce uhýbala doprava ke skalnímu hradu. Je krásnej, ale bylo dost brzo, tak jsme ho zkoukli jen zvenčí. Nevadí. Značka nás vedla po silnici do kopce to bylo asi jen půl kilometru, ale během rušného ranního provozu. Naštěstí byla odbočka vlevo a rozblácená cesta po nějakém kilometru ústila na asfaltku, kde byl ukazatel na Nový Bor. Tak jsme šli a šli, ašliašli, ašliašli, až jsme došli tam, kam jsme vůbec nechtěli, totiž někam kde už cesta končila a nezbylo než se otočit a hledat správnou cestu. Naštěstí se tam motala na křižovatce nějaká babka, která nás nasměrovala správně. „Tudy furt rovně“, řekla a měla pravdu. Po pár krocích už byla na plotě i značka. Sluníčko svítilo, dělal se pěknej vandrovní den. Končily poslední baráky Sloupu a cestička nás zavedla do lesa, ve stínu stromů pak pokračovala po hřebeni a sem tam se otevřel výhled do krajiny. Tak to šlo asi dva kilometry a mezi stromy začaly probleskovat štíty novoborských domů. Instinktivně, a podle kostelní věže, jsme se neomylně blížili k náměstí. V řeznictví jsme si koupili kuřecí řízky na někdy a šunku na teď. Trochu zpitomělí jsme se dostali k nějakýmu konzumu a dokoupili zbytek na snídani – mlíko, vodu, pečivo už nebylo. Vraceli jsme se cestou k náměstí a koupili v pekárně ještě nějaký housky a šli si s tím sednout pod strom na náměstí. Na lavičce jsme si snídani rozložili a sledovali cvrkot kolem. Fredy se připojoval a já šel na obecní úřad, zeptat se, kde je tu prodejna hudebních nástrojů. Paní mi řekla, že tu nic takovýho není. Šel jsem to tedy najít na vlastní pěst a našel – nějakej učitel hudby prodával a opravoval klavíry a jako doplňkový sortiment měl i struny na kytaru. Dvoje jsem koupil a vrátil se na náměstí. Chvíli jsme ještě seděli, poslouchali nadávání metařek, jak ta vláda stojí za hovno a bejt tam ve vládě ony dvě, tak by naše republika jen vzkvétala. No aspoň by bylo čisto.
Podívali jsme se do mapy a určili trasu – Polevsko – Kytlice – uvidíme. A hodily bágly na hřbety. Přes Bor se šlo hezky, i když cesta mírně stoupala. Koukali jsme po hospodách, jestli by někde neměli otevříno aspoň na kafe, nebo pivo. Asi bylo ještě brzo, všude zavřeno. A to už nám Nový Bor mizel za zády, podcházeli jsme dálnici a cesta začala rapidně stoupat. Začaly se nám rosit čela, záda, prsa, nohy, prdele. A kopec nekončil. Za každým hupem nebo zatáčkou už jsme čekali konec utrpení, ale nepřicházel a nepřicházel. Dva kilometry jsme se potili, abychom pak nahoře dali odpočinout zádům a nohám a poseděli na lavičce. Hleděli jsme na špičku kostela, kterou právě opravovali nějací dělníci. Tady přece musí bejt hospoda, říkali jsme si a navlíkali na sebe mokrý trička, který jsme si dali předtím sušit, ale ještě nestačily doschnout. U kostela jsme potkali nějakýho chlápka, který nám řekl, že hospoda tam sice je, ale ne tady nahoře, že musíme dolů do vsi po silnici. Takže jsme získanou výšku zase rychle ztratili. Dole v Polevsku je hospůdka pěkná, dokonce nás nechali i nabít techniku a zanechat jim tam trochu té DNA na oné místnůstce. Dali jsme pití a jídlo, dobře se sedělo, zvlášť když venku začalo pršet. Ostatně zatím každej den pršelo. Aspoň chvilku. Hráli jsme karty a čekali, až přestane. Pak jsme zaplatili a po silnici kráčeli ke konzumu, abychom doplnili nějaké zásoby. Koupili jsme chleba, cibuli a brambory, nějaké koření a možná ještě něco. Pokračovali jsme pak do kopce směrem na Kytlice. Je to asi tři kiláky, pak se kopec láme a za obzorem už vykukují červené střechy chalup.
Kytlice je krásná vesnička, chalupy roubené, upravené, zahrádky pěstěné, tráva posekaná. Mezi tím vede nefrekventovaná silnička, po které jsme šli. Na malém náměstíčku stojí hospoda, kam chtěl Fredy na jedno jít, ale bohužel mě poslechl a šli jsme dál, že tam bude nějaká trempská hospůdka u nádraží. Našli jsme po cestě dvě hospůdky, obě zavřené. Tak jsme se vraceli zpět na náměstíčko – jak jinak – do kopce. (Příště pojedem na vandr někam do polabí) Tam jsme usedli na zahrádku a čekali, až nám pěkná slovenská bytůstka donese dva škopky. Od oběda v Polevsku už uběhla nějaká doba a tak jsme si dali utopence a další pivo. Začalo zase pršet a přesunuli jsme se dovnitř. Hospoda pěkná, velká, a možná i hrací, kdyby bylo pro koho. U prostředního stolu se začali scházet týpci, který mi byli nějak povědomí. Pak jsem si vzpomněl, že to je část Divokýho Billa a pro ty se nám hrát vůbec teda nechtělo. Hráli jsme karty, kostky a koukali na zprávy o počasí v televizi. Zeptali jsme se, jestli je ve vesničce Mlýny nějaká hospoda, že máme namířeno ještě dál a jak to tam vypadá. Číšník nám řekl, že tam hospoda je, ale ten hospodskej je divnej a otvírá, jak se mu chce. Venku už přestalo pršet a tak jsme zaplatili a vyšli ven. Byl docela pěknej podvečer, ale všechno na sračku mokrý. Po silnici dolů pod viadukt trati a na křižovatce doleva po silnici, ukazovala mapa. Po mokrém asfaltu se šlo pěkně, louky a lesy kolem voněly a cesta rychle ubíhala. Po pravém okraji silnice stál ukazatel na lesní divadlo. To by mohlo být super, jako včera, někde pod střechou by to nebylo špatný, počasí jsme nevěřili. Tak jsme odbočili a hledali lesní divadlo. Nenašli jsme to. Najednou zmizely ukazatele a cedulky a my došli k nějaký hájence, nebo lesnímu statku. Pak jsme se vraceli a hledali, kde jsme mohli udělat chybu. Zase jsme nic nenašli a dostali jsme se zpět na silnici. „Serem na to a jdem do Mlýnů, třeba budou v tý hospodě mít otevříno.“, přečet jeden druhýmu myšlenky z hlavy a vykročili jsme. Silnice se kroutila pod lesem zprava a vlevo se otvíral pohled na louky, ze kterých po dešti stoupal lehký opar. Smrákalo se a cesta byla delší, než to vypadalo na mapě. Po pár stovkách metrů se objevily první chalupy. Procházeli jsme vesnicí a prohlíželi stavení. Většina byla zhasnutá, byl všední den a dost lidí sem jezdí jen na víkendy a prázdniny. Vpravo jsme míjeli dům s krásným názvem „Tři chlapi v chalupě“. Došli jsme k nádraží a přešli koleje. Před námi stála hospoda a uvnitř svítilo malý světlo, jako že tam někdo je, ale otevříno rozhodně není. Koneckonců to potvrdila i cedulka s otvírací dobou. Úterý – den zavírací, úmrlci na rekreaci. Ale vevnitř seděli nějací chlapi u piva. No co, hubu sebou máme, zeptáme se, za to nic nedáme, maximálně z toho nic nebude. Vešli jsme dovnitř. U stolu seděl hospodskej a nějakej chlap. „Dobrej večír“, pozdravili jsme. „Máte otevřeno?“ „Nemáme, dáte si pivo?“ „Jé, to by bylo skvělý, máme hroznou žízeň.“ A už jsme sundavali batohy a sedali na připravený židle. „Ono totiž sem chodí lidi jen v úterý, když je zavřeno, to už je taková tradice tady“, povídá vrchní od roztočených půllitrů za pípou. Piva před námi cvakly o tácek. „Tak nazdravíčko“. Kecali jsme ve čtyřech s vrchním a s chlapíkem, co procestoval svět, ale už nevím, jak se jmenoval, asi dvě hodiny, vypili nějaký to pivko a pomalu se rozcházeli. Vrchní nám nabídl střechu nad hlavou. „Pojďte za mnou, ukážu vám, kde to je. Tady za hospodou máme takovou skálu, já tam skladuju nějaký věci a tam můžete spát. Došli jsme k jeskyňce, byla vlhká a studená, ale spát se tam dalo a nepršelo by tam. Tak jsme poděkovali a uložili se mezi polena a brambory k sladkému spánku.
Středa – den 6.
Probuzení s párou od huby. Kosa jak blázen a všechno vlhký. To byl výsledek spánku pod „střechou“. Hodně rychle jsme zabalili s tím, že hned jak to bude možný tak věci rozložíme a usušíme. Klubalo se sluníčko a dělalo se teplo. Vyhlídka na krásnej den. Sešli jsme pár metrů k hospodě a na zahrádce viděli jakousi ženu choulící se ve vlněným svetru. „Jé vy musíte bejt ti kluci, jak mi říkal starej, že vás nechal spát ve skále. Pojďte si sednout, já vám hned udělám kafe.“, a zmizela ve dveřích. Usadili jsme se u stolku na lavičce a vybalili věci na sušení. Za chvíli vyšla hospodská s kafem a domácíma koláčkama. Dali jsme si s chutí. „Leze na mě ňákej moribundus“, povídá hospodská, „tak se tady klepu ve svetru. Už to mám pár dní, ale k doktorovi se mi nechce.“ Povídala, že mají hospodu pronajmutou už několik let, že je to moc baví, vzali to, protože chtěli z města a tady v tom kraji je moc pěkně. „Nahoře máme zrekonstruovanej sál, pojďte se podívat“ a protáhla nás hospodou do patra, kde byl nádhernej sál tak pro tři sta lidí. Pro pět set, když by se měli hodně rádi. „Tady hrála i Petra Černocká a děláme tady country bály, to se sejde lidí, jéje“, vypravovala hospodská. „Pudem dolu a já vám natočím pivo, jo?“ Tak jsme si dali jedno. A pak druhý. Od nádraží přišel autobusák, co zajištuje pro dráhy výlukovej bus. „Čau, udělej mi kafe, mám teď hoďku půl pauzu.“ Houknul na vrchní a sednul si na lavičku vedle ní. Byl to klasickej lidovej vypravěč a bavič. „My tady máme jedinou válečnou pilotku v republice. Bábě je přes vosumdesát a denně cvakne půlitr rumu, jen to fikne. Nadává, že nemá peníze, ale televizi má jak kráva, to je vidět když jedu kolem, má to přes celou zeď.“ Vyprávěl, my poslouchali, pak kouknul na hodinky – „jé to už je hodin, tak já pojedu, tak zas zejtra.“ To je život na vesnici.
I my jsme zabalili, zaplatili a vyrazili do pěkného dne. Vraceli jsme se kolem třech chlapů v chalupě k odbočce do kopce doleva, kde údajně měla být nová lesní přehrada. Šli jsme lesem, stín byl příjemný, ale na slunci se dělalo pěkný vedro. Došli jsme ke studánce, kde jsme se chvíli zastavili a trochu orazili. Napili jsme se, do lahve nabrali vodu a pokračovali k přehradě. Po dalších dvou kilometrech se les prosvětlil a před námi se vyloupla malá přehrada, nikde nikdo, kromě nějaký ženský s klukem a se psem. Pozdravila česky, ale mezi sebou se s klukem bavili německy. Fredy se připojoval do práce a na mě zbyla úloha kuchaře. Připravil jsem balíčky – do alobalu brambory, cibuli, maso, koření, zabalit, šoupnout na oheň, do popela. A čekat, než to bude hotový. Z hospody jsme si nesli pivo a tak se k jídlu náramně hodilo. Začalo se trochu zatahovat, němkyně s klukem a psem zmizeli a my měli konečně čas na koupání. Vlezli jsme do vody, umyli se, což po několika dnech bylo víc než příjemný. Zatáhlo se čím dál víc a už začaly první kapky pleskat o hladinu. Přemýšleli jsme, kam se schovat. Jediná možnost byla do budky nad stavidlem. Rychle jsme tam přenesli věci a zakryli plachtou a už tu byla průtrž jako prase. Provazy vody a vítr způsobily, že budka nad stavidlem byla k ničemu a my drželi plachtu nad věcma. Fredy v podřepu držel plachtu nad hlavou, takže po chvilce měl nohy jak Alberto Tomba po Kitzbühelu. Já jsem přes zábradlí držel okraje plachty a seděl na zemi, takže jsem vypadal jako něco mezi Kristem a gibonem. A chcalo a chcalo a chcalo.
Pomaloučku déšť ustával a nám se povedlo vylít plachu aniž bychom polili věci. Ale stejně všechno navlhlo, takže jsme na sluníčku, co už prosvítalo trhajícími se mraky, sušili. Oheň, na němž jsme klohnili, déšť uhasil, nemuseli jsme mít strach, že les chytne. Uklidili jsme po sobě bordel, šli si dobalit suchý věci a měli se k odchodu. Na cestě od přehrady – šli jsme do kopce – jelo proti nám tak pětadvacet krásných středoškolaček na kole a s nima dva učitelé. Holky mávaly a koukaly a smály se na nás, ale jely z kopce, rychle, tak byly hned v čudu, ani jsme si je nestačili pořádně prohlídnout. Nad přehradou se cesta připojovala na asfaltku z Kytlice do Dolní Chřibské. Dali jsme se doleva a přes Malou Tisovou jsme mířili do Chřibské. Na kopečku jsme ztratili slovo s partou mladých kluků na kolách, byli to spolužáci těch holek, co nás předtím míjely. Pokračovali jsme z kopce lesem po asfaltce a potkávali další funící středoškoláky. Jako poslední jel upocenej učitel. To už jsme docházeli do vsi. Po levé straně byla osamocená chaloupka, jako má Tomáš, ale mnohem ošklivější, protože Tomáš má nejlepší. Došli jsme na křižovatku a zašli do takový dřevěný hospody na jedno od cesty. Místní štamgasti zmerčili nástroje a dožadovali se hraní, ale podařilo se nám uniknout, byli fakt divný. Procházeli jsme vesničkou, ale už to bylo něco jinýho než v Kytlicích. Stačí kousek, pár kiláků přes kopec a změní se architektura, lidi jsou zamračenější a nepříjemnější. Silnice vedla i kolem hřiště, ale nebylo to na spaní, pohybovaly se tam nějaký cikáňata a my chtěli zůstat celí, včetně všech našich věcí. U silnice stál poutač na hospodu, hospoda doleva po 300 metrech. Ušli jsme kilometr a cedulka hlásila ještě 150 metrů. Po dalším půl kilometru cedulka tudy doleva. Šli jsme po polňačce do kopečka a došli jsme k malému ranči. Na zahrádce shodili batohy ze zpocených zad. Usedli jsme se na lavičku a dali si jedno a hned objednali další. Na jídelním lístku jsme si vybrali nějaký místní speciality a vytáhli karty a kostky. Venku se začala dělat zima a přesunuli jsme se dovnitř. Fakt pěkná hospoda. Seděli jsme u rohového stolu a vedle nás seděli kluk s holkou a rozdávali karty. Ptali jsme se, co hrajou, a že prej prší. „No to my taky, tak si můžem zahrát spolu“. Chvíli jsme hráli a pak už jen žvanili. Z kluka se vyklubal spolužák pana Topinky, jak je ten svět malej. Zeptal jsem se servírky, jestli by se dalo hrát, ale striktně zamítla, že se musí dodržovat noční klid a spěj tu malý děti. No jo, no, co se dá dělat. Hrát se tu nedá, spát taky ne. Nechali jsme si natočit pivo do petky a vydali se do tmy hledat místo na spaní. Prošli jsme temnou vesnicí a do mírného kopečka stoupali k hájovně u Sloupu. Až tam jsme ale nedošli, na kopečku byl hned kousek od silnice pěkný plácek, natáhli jsme plachtu, popili pivo a ještě kecali. Potom jsme zalehli do spacáků a chrupali do rána.
Čtvrtek – den 7.
Jedno z nejhezčích rán na tomhle vandru. Už od rána svítilo sluníčko, bylo hezky. Dneska jsme měli v plánu projít Labský pískovce až někam k Rumburku a dost jsme se na to těšili. Podle všeho je tam krásná cesta mezi skalami a po hranicích s Německem podle říčky Křinice. Když bylo zabaleno a místo slyšelo tradiční „Ahoj místo“, vydali jsme se lesní cestou pod stromy směrem, kde jsme tušili značku. Jenomže nikde žádná značka nebyla a nám nezbylo než se orientovat jen podle vlastních instinktů a mapy. „Kde můžem bejt?“, čučeli jsme do mapy a obraceli ji na všecky strany. Pak jsme se shodli, že ta cesta, na který jsme, je „asi tahle asfaltka, no uvidíme“, a pokračovali dál, protože zpátky ni krok. A tak jsme prošlapávali cestičku mezi kapradím a náletem, boty zmáčený ranní rosou, poslouchali zpěvy ptáků a nechali se vést údolím mezi skalami, na jejichž vrcholech se sluníčko snažilo prodrat i do doposud chladné kotliny. A jak tak jdeme, cestička se rozšířila a vyústila na asfaltku, kde už byla cedulka – chata na Tokání a šipka. Trochu jsme zrychlili krok. Cestou nás předjely asi dvě auta, tak bylo jasné, že bude otevřeno. Kdo by taky jel na chatu, kde je zavřeno, né? Došli jsme na rozcestí pod Tokání a pokračovali k chatě.
Chata Na Tokání je stará lovecká chata, nebo spíš několik chat, založených někdy dávno, aby honci měli při lovu ve zdejších lesích kde hlavu složit a večer se pořádně zmrskat. U hlavní chaty byla už otevřená restaurace a tak jsme se šli postarat o to, aby obsluha nezahálela. Vrchní byl takovej mladej sympatickej kluk, říkali jsme mu, že jsme byli včera v Chřibský, tak to tam znal a povídal, že dělá tam a tady je jen na záskok. Dali jsme si nějakou polívku, myslím hrachovku, aby nám pak cesta líp ubíhala. A samozřejmě pivko. Pav Vajíčko měl úplně vybitej nouťas, tak ho dal nabíjet a zatím se pracovalo z mýho. Pak se vybil i můj a bylo to v pérdeli. No ale co se dalo stihnout, se stihlo, dali jsme si ještě jedno a užívali si krásného dopoledne. Najednou si to kolem na kolách frčí ti studentíci ze včerejška. Ahoj, ahoj, ahoj, ahoj….. no kdybychom byli nemocní, tak se v tu ránu uzdravíme. Dopilo se vstalo se, zaplatilo se a vyrazilo se.
Cesta vedla pískovou cestou mezi skalama, sem tam nějaká pěkná borovice a vzduch nádherně voněl. Taková ta typická letní vůně, borovice, tráva, slunce, do toho šumění lesa a ptačí cvrlikání. Šlo se pěkně po rovince, pak les zhoustnul a listnáče nás chránily svým stínem, otevíraly se výhledy do údolí a na druhé straně se tyčily vysoké skály. Cestou jsme potkali partičku správců parku, tak jsme krátce poklábosili o ničem a šli a šli a šli a šli a šli a šli, až došli k rozcestí u Panenské jedle. Chvilku jsme poseděli a odpočinuli si a pak se po modré dali z kopce dolů. Šlo se pořád pěkně a cesta byla lemována čerstvě poraženými stromy, které ještě voněly smůlou. Došli jsme k rozcestí Černá brána a začalo strmé stoupání do kopce směrem k Hadímu prameni. Došli jsme až pod Hadí pramen, kde jsme chvíli shodili bagáž a dali si oraz. Asi tak po půl hodince jsme pokračovali dál až k pěšímu přechodu do Reichu. Přeběhli jsme na území jiného státu, takže jsme vlastně byli přeběhlíci a utekli jsme za kopečky. Anebo spíš za potok. Když jsme se nabažili německého luftu, vrátili jsme se z krátké emigrace zpět do vlasti. To bylo shledání s rodnou hroudou. Pokračovali jsme dál po modré směrem na Brtníky a těšili se, že si možná večer zahrajeme a dáme si něco k pití, možná k jídlu, no jako dycky. Vyšli jsme z lesa a před námi se vylouply první chalupy. Měli jsme štěstí, hned z kraje vesnice byla příjemná hospůdka U Vyskočilů, na zahrádce stolky a i místo tam bylo, tak už jsme seděli. Měli velkou nabídku klasických jídel i zvěřiny, tak jsme dali srnčí guláš nebo něco takovýho a Svijany. A karty, kostky, Svijany. Koukali jsme na osazenstvo, ale nebyl tam nikdo, kvůli komu by stálo za to vytahovat nástroj. Chvíli jsme se tam bavili s cyklistama, kteří měli ještě notnej kus cesty před sebou, ale bylo vidět, že už toho maj i dost za sebou. Pak jsme se zvedli a zkusili hledat štěstí ještě kousek dál v centru vesničky. Nenašli jsme nic, jen takovou hospůdku u silnice, na dvorku pár stolů pod slunečníkem a vevnitř pár místních týpků. Poseděli jsme chvíli na tom dvorku a dali si po pivu. Pak ještě jedno a smažák. Nechali jsme si natočit do petky, pokecali s celkem příjemnou obsluhou a rozhodli se, že půjdem k nádraží se mrknout, kde by se dalo spát. V tom zahřmělo. Zaplatili jsme a dali se směrem k nádraží. Zafoukal severák a o klobouk mi plácly první kapky. „To dáme, kdyžtak si vezmem pláštěnky“, a zrychlili jsme krok. „Do prdele, chčije víc a víc, sereme na to“ a otočili jsme se a pelášili zpátky do hospody, jen nám od pohorek stříkala voda. Zmáčení jsme rozrazili dveře hospody. „To jste daleko nedošli ha ha ha“, smál se nám celej lokál. Dali jsme panáka a zeptali se, jestli si můžem chvíli brnknout. „Jasně, ale za chvíli zavírám, tak maximálně do desíti.“, řekla vrchní. A tak se z toho vyklubalo snad nejpěknější hraní za celej vandr. Lidí sice málo, ale zpívali, znali písničky a dokonce tam byl bejvalej zvukař od Mišíka, tak se mu moc líbilo, když jsme hráli Mišíky a Prokopy a tyhlety starý bigbíťárny. A nám se to líbilo taky. Ze zavíračky v deset bylo najednou půl druhý a my jako poslední zavírali s vrchní hospodu. Nasedla do auta k manželovi a mávla na pozdrav. No jo no. Už nepršelo a my měli ještě v petce pivo a v placatkách whisky. Vydali jsme se k nádraží, ale nebylo tam kde spát. Tak jsme sešli kousek pod nádraží a u buňky na fotbalovým hřišti rozbalili spaní. Dlouho jsme ještě seděli a vedli řeči, a když jsme vypili whisku i pivo, lehli jsme do spacáků a tvrdě usnuli.
Pátek – den 8.
„ježišmarjá, já mám v hubě jako v hrobě, fuj“, řekl jsem si a šel si hned aspoň vypláchnout a vyčůrat se. Kosa byla jak blázen, v noci přišla nějaká studená fronta a foukal vítr, že jsme se klepali i v kongáčích. Zase se ozvala práce, takže bylo potřeba se připojit. Jenže nebyl signál. Jenom na jednom místě. Když se na stůl položil žracák, na něj ešus, můj klobouk a na to modem a natočil se přesně mezi věž kostela a kravín, tak měl jednu čárku, která chvíli byla a chvíli zase ne. A tak za poletování prdelí a jiných částí těla, především pak pohlavních orgánů, sem tam i nějaké sociální pracovnice, zvládnul Fredy asi za hodinu udělat tříminutovou práci a mohli jsme se dát na dnešní etapu. Oba ještě přivožralí z večerní smršti jsme přešli koleje a stoupali vzhůru polní cestou nad Brtníky. Došli jsme k lesu a chvíli shodili zátěž ze zad. Po tom včerejšku se šlo fakt špatně a měli jsme hlad. Dali jsme na vařič vodu na polívku a nastavěli kolem toho věci, aby plamen nesfouknul vítr. Byla fakt pěkná kosa. Šel jsem se podívat, jestli v okolí nerostou houby a při té příležitosti jsem jim tam zanechal jeden hříbek podpapírák. Nenašel jsem nic. Mezitím se už dovařila polívka a dokonce se našel i zbyteček nějakýho chlastu. Dali jsme si panáčka na mýho tátu, protože by měl právě dneska narozeniny. Pobalili jsme věci a splnejma pupkama šli kolem dřevěného kříže směrem na Velký Šenov.
Pořád foukal studený vítr, ale cestou lesem to nebylo tak hrozný. Došli jsme pod kopeček, na nějž vedla odbočka na vyhlídku. No co, tak se půjdem podívat, podle mapy to je jen kousek. Tak jsme šlapali ostrým kopečkem, vyhlídka nikde. No dobře, ještě kousek dál, vyhlídka nikde. Přešli jsme celej kopeček, vyhlídka nikde, cesta nikde. Intuitivně jsme směřovali směrem, kde jsme tušili původní cestu. Nakonec jsme na ní chůzí po pás v trávách a obilí narazili. Po ní jsme pokračovali z kopce přes Knížecí do Staré Hraběcí. (Krakonošovo tam nebylo). Cestou jsme viděli spoustu chatek a u nich vybalující chataře, kterým se povedlo zdrhnout z práce o něco dřív. Sem tam na nás štěknul podvraťák a páníčci na nás nedůvěřivě hleděli. Prošli jsme kolem nějaké školy v přírodě, nebo tábora, kuchařky na zápraží škrábaly brambory, pokuřovali a tlachaly. A taky nedůvěřivě hleděly. Pozdravili jsme je, popřáli hezký den a scházeli asfaltkou dolů do vesničky. Na křižovatce stála zavřená hospoda. Škoda, jedno by se teda vlezlo, možná i dvě. Museli jsme si nechat zajít chuť a pokračovat v cestě. Byla to pěkná cesta, hezkým vysokým borovo-smrkovým lesem a dovedla nás k rybníčku v Leopoldově. Moc pěkné místo, okolo rybníčka zrenovované chatky, a opět přijíždějící chataři. U rybníčka sedělo pár rybářů a nějací odvážní cyklisti se dokonce koupali. Ale hospůdka ani občerstvení nikde. Dělalo se docela vedro a jazyk už šustil na patře. Došli jsme do Velkého Šenova a hledali občerstvovnu. Přestože byla žízen velká, pohrdli jsme nabídkou osvěžovny Motýl, což byla taková hnusná špeluňka plná dost strašidelnejch lidí. Kousek za náměstím se na nás usmálo štěstí a usedli jsme na zahrádku penzionku, dali si Kozla a zapečený těstoviny a bylo to ukrutně dobrý. Museli jsme se zdržet delší dobu, protože jsme si dali nabít noutbuky na bar a strávili ten čas obligátními kartami, kostkami, plánování trasy v mapě a žvaněním. To je vlastně na vandru to nejlepší a hlavní. Snažit se vyhnout stresu, i když Globální spáry dosáhnou všude a nevhodným telefonátem kazí náladu a prudí. Příjemně odpočatí jsme zamířili k zastávce Lipová u Šluknova, kde jsme chvíli orazili a zavolali domů, že jsme v pořádku. Pokračovali jsme po silnici do mírného kopečka, na vršku nás zdravil asi šedesátiletej cyklista na Favoritu, tak jsme na něj mávli a už nás praštila do očí cedule Vinárna pod Lípou v Lípě. Zašli jsme na jedno, ale moc se nám tam nelíbilo a nebylo to hrací. Pátek večer by hrací bejt měl. Hledali jsme tedy dál a našli vývěsku – Hospoda u pytláka – nad zámeckým rybníkem. Prošli jsme kolem rybníka a hospodu viděli před sebou. Hned vedle fotbalovýho hřiště. Paráda. Sedli jsme venku na dřevěným posezení a hned nás zdravil ten cyklista, co jsme ho předtím viděli. Dal se s námi do řeči a tvrdil, že tam úplně skvěle vařej, že si musíme něco dát. S ním tam seděl ještě takovej urostlej chlap, a že prej je kuchař, ale nakonec se z něj vyklubal majitel hospody – Pytlák. Tak že nám teda něco udělá. Už nevím ani co jsme měli, ale bylo to dobrý a bylo toho hodně. Vytáhli jsme kytary a začli hrát. Hospoda byla celkem plná, lidi seděli vevnitř i venku. Uvnitř hrála televize a mladší ročníky na ní čuměli. Na nás nečuměl nikdo, až na pár důchodců u našeho stolu, kteří si přišli přisednout a poslechnout. Ostatní taky poslouchali, dokonce si někteří i broukali, ale k nám nepřišel už nikdo další. Navíc slavili, že vyhráli jakejsi pohár mezi Horní a Dolní, tak jsme hráli i na přání, hlavně Šenkýřku. Důchodci nám vyprávěli, jak taky kdysi jezdili na vandry a vzpomínali. Hraní bylo docela pěkný, ale pak začali lidi odcházet a nikdo už nepřicházel, tak jsme to nakonec zabalili, dali si pivo a jen tak kecali, až nám Pytlák povídá, že můžeme přespat tady u hřiště, je tam takové kryté posezení, které slouží fotbalistům jako klubovna. Poděkovali jsme a šli se tam natáhnout. Odsunuli jsme asi šest stolů a dvacet židlí, čímž vzniknul prostor akorát pro náš tábor. Bylo maximálně pět stupňů a začalo zase pršet. Radši jsme rychle zalehli a zapnuli spacáky až po bradu.
Sobota – den 9. – nejdůležitější den, jdeme na NORDKAP
Tak a je to tady. Dnes pokoříme nejvyšššší bod naší krásné země, země České, domova našeho. No možná jsme si měli vzít jégrovo teplé prádlo, červen - za kamna vlezem. Ráno už sice nepršelo, ale zima byla pořád jak prase. Navlíkli jsme na sebe dlouhý gatě, svetry a konga a pobalili ten zbytek. Vyčistili jsme kusadla a šli dolu do vesnice koupit něco k snídani. U číňana jsme koupili mlíko, rohlíky a nějakou paštiku, koláček a kus sejra, vodu no a to je asi všechno. Šoupli jsme to do igelitky a šli zpátky k Pytlákovi to sníst. Včera jsme se domluvili, že nám ráno uvaří ještě kafe a řekne, kudy by bylo nejlepší jít. Usadili jsme se na posezení jako včera a dali se do jídla. Měli jsme hlad a teplej čaj taky neuškodil. Vyřídila se nějaká práce a už tu byl mladej pytlák s kafem. Fredy se zdejchnul na kávu a když se vrátil, tak se smál, až jsem se začal bát, že se mu přihodila nějaká pěkná věc, jako tenkrát s dědkem ve Strání. To se ale moc nesmál. „Ty vole to musíš vidět“, povídá. „Co jako?“, zeptal jsem se. „No jen běž a podívej se, to ti stojí za to“. No tak jsem se šel podívat a fakt jsem se musel smát taky. Na záchodcích byla ze tří čtvrtin uražená mušle a na tom torzu visela umně vyvedená cedulka NEPOUŽÍVAT. To by snad použil jen slepej, nebo blbej. Když jsem se vrátil, ptal jsem se Pytláka, proč na tu uraženou mušli dávali cedulku nepoužívat, přece sem nechodí jen zájezdy debilů. No a bylo to tak, že nejdřív dali na porouchanou celou mušli nápis a pak jí někdo, asi ze vzteku, ukopnul. Tak už to tam tak nechali, než to vymění za novou.
Vypili jsme kafe a hodili bagáž na záda. Nechali jsme si poradit kudy je to nejlepší cesta k NORDKAPU a vydali se okolo zámeckého rybníka směrem na Jáchym. Už kus za rybníkem se začalo dělat konečně teplo a tak jsme sundali konga. Cesta vedla loukou směrem k malému lesíku, do něhož po pár set metrech ústila. V lese jsme šli po cestě a koukali, jestli nerostou houby. Nerostly, nebo se schovaly. Mezi stromy se objevila kaplička, což znamená, že jsme na kopečku Jáchym. Kaplička, nebo spíš kostelík, je v žalostném stavu, i když se nějací dobrovolníci snaží stavbu udržovat, aby nespadla. Je to škoda, nechat zpustnout takové místo. Šli jsme dovnitř a na malém oltáříku z několika cihel a prkna jsme zapálili svíčku. V kostelíku jsem měl takovej zvláštní pocit, nevím jak to popsat, dobré nálady a volnosti, svobody se nadechnout a nechat ze sebe spadnout všechny starosti. Možná je to blbost, ale mě připadalo, že to místo je přímo nabitý nějakou energií a neviditelnou sílou. Bylo mi líto, že se investuje do nejrůznějších blbostí a že taková místa, jako Jáchym jednou zaniknou a přitom by stačily na rekonstrukci možná jedny prémie nějakýho vocasa z ČEZu. Než jsme odešli, ještě jsme vyměnili dlouhý gatě za krátký, a koukli se do mapy, kudy dál. Značka tady končila, takže jsme museli najít správnou pěšinu na sever. Ještě jsme šli kousek lesíkem a potom loukou až k asfaltce. Přes ni jsme postupovali dál do lesa a drželi se jakž takž správným směrem. Najednou se před námi objevil hraniční patník a cedule oznamující Halt! Super jsme na hranicích a nechali jsme se u cedule vyfotit. Ač na České straně, hraniční naučnou stezku dělali Němci. A bylo to vidět. Co půl kilometru pěkně udělané posezení s odpadkovým – prázdným – košem, občas nějaká informace, kudy že to jdeme, nebo co tam roste. Dokonce na jednom místě byla postavená chata sloužící jako úkryt před nepřízní počasí. Všude čisto, jen na stěně cedule se jmény, kdo přispěl na postavení chatky. Minuli jsme poslední odpočívadlo a došli na hraniční přechod Lobendava-Severní / Steinigtwolmsdorf. U cesty stál dřevěný ukazatel na NORDKAP – nejvyšší bod České republiky. Cestička podél hranice pokračovala loukou asi kilometr, než zase zmizela v lese. Ještě jsem se ohlédl a viděl dvě postavičky s báglama, jak jdou stejným směrem jako my. V lese byla pěšinka pěkně vyšlapaná a německé nápisy přesně navigovaly kudy jít. Dvakrát jsme přešli potok, chvíli po rovince a před náma stálo posezení, na jehož štítu se skvěl nápis
N O R D K A P
Jsme tady, konečně u cíle!!!!!
Hned jsme se fotili a posílali domů pozdravy z úspěšné mise. Radovali jsme se a učinili zápis do vrcholové knížky. Trochu smutné na tom všem je fakt, že vlastně celou cestu, ukazatele i posezení a přístřešek dělali Němci. Češi jenom nechali přibít plechovou ceduli na strom, že teda tady je nejsevernější bod. Toť fše. Škoda.
Vybalili jsme ešus a rozdělali ohýnek. Našli jsme pár suchých větví, jinak bylo všechno vlhký. Uvařili jsme si jídlo, pak čaj s rumem. Za chvíli dorazily i postavy, které jsme viděli za námi. Byl to táta se synem, tomu mohlo být tak šest let. Přisedli si k nám, pozdravili jsme se, a prohodili pár slov – odkud, kam, počasí, no jo, no. Taky vybalili jídlo a uvařili si.
My mezitím uhasili a uklidili ohniště a zabalili věci.
Ahoj Místo!
Vraceli jsme se na asfaltku u hraničního přechodu a kochali se nádhernými výhledy. Tak jsme to stihli a došli sem jenom pěšky až z Osečné, honilo se mi hlavou, a už to končí a zejtra jedem domu. Taková klasická nálada, cíl splněn, a je po vandru. Ještě se trochu ozimilo, což na náladě nepřidalo. Chtělo by to panáka, nějakou hospodu a možná i svařák, nebo grog. Cesta vedla vesničkou Severní, kde nebylo lautr nic. Pár domků, polovina z nich ve štítu ceduli Na prodej. Šli jsme po silnici, sem tam projelo auto, ale žádnej velkej provoz. Před Lobendavou stál poutač na NIGHT CLUB Kittelberg. Na něm dost šílená blondýna zvala na Tequila párty a ještě něco navíc. No dneska tam nepůjdem, snad někdy jindy. V Lobendavě u kostela stojí hospoda u Hraničáře. Za chvíli jsme byli vevnitř a čekali na pivo. Chtěl jsem si dát ten grog, dokonce jsem si ho i objednal, ale zapomnělo se na něj. Došel jsem si na kávu a vrátil se, piva už tam byly. Pomalu na nás přestávali zírat i štamgasti, zavírali otevřený huby a obraceli se k televizi. Zahráli jsme si pár her kostek. Další pivo jsme už nedávali. Přece jenom jsme si chtěli na vandru ještě trochu zahrát, než to úplně skončí. Zaplatili jsme, rozměnili hospodský pětistovku a šlapali směrem k Horní Poustevně. Kolem silničky stály porůznu chaty a chalupy, ale bylo vidět, že je to rekreační oblast a jen málo stálých obyvatel. Což je pro nás dobře. Aspoň užijeme večer veselí a hraní. Hledali jsme nějakou pěknou hospůdku, ale našli jsme jen jednu, kde to na hraní zpočátku vůbec nevypadalo. Dali jsme po pivu a smažák, chvíli hráli karty a přemýšleli, jestli vůbec budem hrát. Hospoda byla až na jeden stůl prázdná a lidi u stolu nevypadali na to, že by chtěli bůhvíjak poslouchat naše krákorání. Ale zase je poslední večer, tak to vybalíme. A vybalili. Hráli jsme docela dlouho, dokonce někteří lidi i zpívali, ale žádná přátelská atmosféra se nevytvořila. Ale přestože nikdo nepřišel s přáním nějaký písničky, poslali nám i panáka a dokonce za nás jeden manželskej pár zaplatil piva. Tak to bylo fajn, ale stejně takový chladný. Hospodskej nás vyhodil o půlnoci a my se ocitli uprostřed vesnice bezprizorní. Kam teď? Podle mapy měla být vlaková zastávka u rybníka přes kopec. Nocí jsme šlapali po silnici asi dva kiláky, až jsme došli k přejezdu. Za přejezdem byl rybník. Prošli jsme kolem něj, jestli by tam nebyla možnost bivaku, klidně pod plachtou. Jenže na zemi strašně mokro, tak jsme hledali dál. Zastávku jsme nemohli nikde najít, proto jsme se vrátili na přejezd a šli kus po kolejích. Došli jsme až k zastávce, která procházela jakousi amatérskou rekonstrukcí, takže se tam stejně spát nedalo. Chvíli jsme bezradně koukali do mapy a do tmy přes rybník. Tak to zkusíme ještě na druhý straně, rozhodli jsme se. Zpátky k rybníku a po hrázi už se šlo dobře, z nádraží vedla asfaltka, kterou jsme předtím v té tmě přehlídli. Za rybníkem jsme ještě hledali, kde by mohlo být otevřeno, ale všude ticho. Jen pár psů štěkalo, když slyšeli, jak nám vržou boty po štěrkové cestě. Po pravé ruce, kousek nad vsí jsme tušili les. Ze silnice odbočovala polní cesta mezi domy a tak jsme šli tudy, kolem ohrady s nápisem POZOR, ZLÝ KŮŇ. Nevím, jak moc zlý ten kůň byl, nicméně jsme ho nechali spát a nebudili ho, natožpak abychom na něj sahali, nebo na něm nedejbůh jezdili. To by byl nejenom zlej, ale i pěkně nasranej. Ale to by byl asi každej, kdyby ho dva trempi vzbudili v půl druhý ráno a chtěli na něm jezdit.
Hned jak jsme na konci cesty vlezli do lesa, hledali jsme místo ke spánku. Po chvilce hledání jsme se shodli na jednom plácku a upevnili plachtu. Vybalili jsme spacáky a chvíli hodnotili vandr. No a pak už spali a spali a spali. Dobře se jim to spalo.
Neděle – den 10.
Tak dneska jedem zase domu. Ale že to uteklo, honilo se mi už od rána hlavou. Vstali jsme, zabalili a vyšli k nádraží. Jak už jsme několikrát vyzkoušeli, poslední den je nejlepší, když se věnuje rovnou cestování domů, Někdy se ještě užije sranda, ale většinou to bývá už ve znamení splínu a hodnocení a vzpomínání.
Došli jsme na nádraží a hledali na noutbuku spojení. Ještě že tu techniku taháme. Mě se nedařilo připojit a tak jsem se radši věnoval vaření snídaně – hrachovky s chlebem. Hezky se mi to povedlo a Fredy mezitím hledal ten vlak. Mělo to jet zhruba za hodinu, takže jsme měli spoustu času. Seděli jsme na perónu, houpali nohama nad kolejema a jak se tak Fredy nějak vrtěl, povedlo se mu polívku vylejt. No, něco jsme snědli, něco se vylilo, něco zůstalo a vytřeli jsme to chlebem. Takže hlad jsme neměli. Zahoukal vlak, my naházeli věci do ranců a nechali se odvézt do Rumburka, kde nám jel autobus na Prahu. Chtěli jsme jet celou cestu vlakem, ale strejda skrblík rozhodl, že cpát třikrát tolik peněz do lístku za vlak a jet skoro celej den, místo autobusu, kterej je levnej a je v Praze za dvě hodiny přímo, je pěkná blbost. Přijel autobus, my se uvelebili na zadním sedadle a hráli karty. Venku se dalo do deště. Jeli jsme přes Varnsdorf a sledovali jak se to venku černá. No ještě štěstí, že jsme nešli tímhle směrem, pomyslel jsem si, když jsem viděl slumy na předměstí Varnsdorfu. V autobusu bylo příjemně teplo, pod koly šuměla mokrá silnice, až mě to nakonec ukolíbalo a probral jsem se až před Prahou. Fredy ještě spal, ale jak jsem se vrtěl, taky už se pomalu probouzel. Autobus nás vyklopil na Holešovickém nádraží. Venku mezitím vysvitlo sluníčko. Metro nás odvezlo na Vyšehrad a odtud jsme jen seběhli k autům u Globálu. Bylo něco před polednem a doma na nás čekaly plné talíře a náruče našich toužících žen. (Teda až se umejem). „Bylo to intenzivní“, řekl Fredy. „Bylo to super“, řekl jsem já. „Tak zas zejtra v práci“, řekli jsme společně. „Pokecáme“.
Náhledy fotografií ze složky NordKap
