Psáno láskou
Zamilovaná
Večer, když usínám,
prý se usmívám.
Když sny se mi zdají,
jedno téma mají,
jsi to ty, lásko má,
o tobě pořád dokola se mi zdá.
Ne, já nechci konec,
přes rameno hodíš si ranec
a už se neuvidíme,
ráno až se probudíme,
budem po sobě toužit,
tužkou po papíře kroužit.
Nemůžu bez tebe žít
a šťastný život mít!!!
Trápení
Kdo za to může? Kdopak to zavinil?
Že z lásky těch dvou zbyl jenom stín.
Hořký čaj už neosladí,
vzteklého psa si nepohladí.
Nač takhle žít jen v přesvědčení,
že všechno špatně,
hezkým není.
Život jde dál a my jdeme s ním.
Střídáme kroky, jako náš stín.
Ten, který nestřídá názor a zbarvení,
kdo teda může za naše trápení???
Já...ty...snad i láska sama.
Mocná a kouzelná.
Dává nám hodně, nechce však nic.
Copak to znamená?
Všechno, co dala, si vezme zpět.
Teď, nebo až za pár let...
Písmenka
Všude píšu Tvoje jméno,
píšu na zeď, na podlahu,
píšu nožem do koláče,
do prachu, co déšť už smáčel,
do písku, co vítr odvál.
Všude píšu Tvoje jméno,
těch pár malých písmenek,
které možná navenek
vypadají kostrbatě.
Všude píšu Tvoje jméno,
píšu prstem na oblohu,
to je vše, co jen mohu.
Píšu bříšky prstů na zrcadlo od páry,
píšu na kus listu,
skládám si je do řádku a k nim tebe,
těch pár malých písmenek.
Valentýn
Byl krásný den,
byl Valentýn.
Romantika se dala krájet
a já nebyla s ním.
Byl krásný den,
byl Valentýn.
Romantický čas byl
prostě v nás.
On přišel k mému oknu,
omluviti se mi chtěl.
Prý byl hloupý a má mě rád,
ovšem, já nemohla odolat.
Láska mě zaslepila
a já nic neviděla.
Neviděla jsem své přátelé
ani rodinu,
jen pro svěho milého
jsem si vždy našla hodinu.
Měla jsem klapky na očích,
i když měl vždy jinou.
Ach, jak jsem mohla takhle zoufale zhynout.