Kapitola 8.
Kapitola 8
Lorn se probudil s pocitem, jako by se po něm přehnalo splašené stádo banth.
Riskoval otevření jednoho oka. Světlo v garsonce bylo velice slabé, ale i tak mu připadalo jako blasterový paprsek, vypálený přímo do oka a dál optickým nervem do mozku. Zasténal, rychle oko zavřel a ještě si sevřel hlavu v dlaních.
Někde ve tmě I-5 řekl: „Á, zvíře se probouzí.“
„Přestaň řvát,“ zamumlal Lorn.
„Můj hlasový modulátor je nastaven na střední úroveň šedesáti decibelů, což je hlasitost běžného lidského rozhovoru. Samozřejmě, tvé vnímání může být poněkud přecitlivělé, vzhledem k množství alkoholu, které máš stále v krvi.“
Lorn znovu zasténal a zkusil se, neúspěšně, zavrtat do polštáře.
„Pokud hodláš pokračovat v takovém chování,“ navázal I-5 nelítostně, „navrhuji ti nechat si odebrat z jater pár zdravých buněk – pokud ti ještě nějaké zbyly - a zamrazit je, protože bys už brzo mohl potřebovat tenhle orgán naklonovat. Mohu ti doporučit velice dobrého zdravotního droida MD-5, znám ho už dlouho-“
„Dobrá, dobrá!“ Lorn se posadil, kolébal svou bolavou hlavu v dlaních a zíral na droida. „Užil sis zábavu. A teď mě toho zbav.“
Droid předstíral, že nepochopil, o čem je řeč. „Zbavit tě toho? Jsem jenom hloupý droid, jak bych mohl-“
„Udělej to, nebo tě přeprogramuju Bilkovým blasterem.“
I-5 vydal lidský povzdech. „Zajisté. Žiju, abych sloužil.“ Na moment zmlkl a potom začal jeho hlasový modulátor vydávat nízký, vibrující tón. Skákal po stupnici nahoru a dolů, zdálo se, že proniká všechno v bytě.
Lorn se na posteli posadil a nechal zvuk, aby mu procházel hlavou. Po pár minutách začala bolest zmírňovat svoje ocelové sevření, stejně jako pomíjelo nutkání na zvracení a celková malátnost. Nevěděl, jak to droidova bezeslovná píseň mohla dokázat, ale něco v těch vibracích z ní dělalo nejlepší komplexní léčbu, jakou kdy prošel. Avšak žádná léčba není zadarmo a Lorn věděl, že výměnou za tuto pomoc bude přinucen snášet po většinu dne droidův výsměch.
Stálo mu to za to. Když I-5 nechal zvuk konečně doznít, Lorn se cítil o poznání lépe. Sice by dnes nemohl provádět žádnou beztížnou gymnastiku - třeba v Trantorských lázních s nulovou gravitací – ale aspoň mohl pomyslet na to, že by ji snad už brzo zvládl bez pocitů zvednutého žaludku.
Podíval se na I-5 a opět se přistihl při údivu, jak může droid s neměnným výrazem tváře a omezenou řečí těla vyjadřovat na první pohled takový nesouhlas.
„A teď jsme na tom líp?“ dotázal se I-5 s posměšnou starostlivostí.
„Řekněme, že jsem ochoten odložit tvé přeprogramování – nejmíň pro dnešek.“ Lorn si stoupl, raději opatrně, jako by se obával, že jeho hlava může odpadnout za těla, pokud sebou pohne moc rychle.
„Tvá vděčnost mne zdrcuje.“
„A tvůj sarkasmus mě nevzrušuje.“ Lorn vešel do koupelny, opláchl si obličej studenou vodou a nechal si přejet zuby ultrazvukovým čističem. „Možná bych ve své blízkosti snesl nějaké jídlo,“ prohlásil, když vyšel ven.
„Na to je dost času. Myslím, že nejdřív by ses měl podívat na zprávy, které přišly, zatímco jsi byl v kómatu.“
„Jaké zprávy?“ Bylo příliš těžké uvěřit, že se mu Zippa, po tom všem, rozhodl holocron prodat. Nicméně věděl, že by se I-5 neobtěžoval udržovat konverzaci, pokud to není důležité.
„Tyhle zprávy,“ trpělivě odpověděl droid a zapnul záznam.
Ve vzduchu nad zařízením se objevilo nadměrně velké, nabubřelé tělo. Lorn poznal Yantha Hutta.
„Lorne,“ řekla projekce hlubokým hlasem. „Myslel jsem, že se máme někdy dneska setkat a promluvit si o jistém holocronu, který jsi mi chtěl ukázat. Víš, že není slušné nechat zájemce čekat.“
Obraz se rozplynul. „Díky,“ řekl Lorn droidovi. „Pokud nejsi příliš vytížený, mám otevřenou ránu, do které bys mohl sypat sůl.“
„Myslím, že tvůj postoj by se mohl změnit, až uvidíš další zprávu.“
Nad projektorem se zhmotnila další postava. Nebyl to Zippa ani Yanth, tolik bylo zřejmé na první pohled. Po chvíli Lorn rozpoznal rasu – Neimoidián. To bylo samo o sobě překvapivé; šéfové Obchodní federace byli na Coruscantu zřídka k vidění, vzhledem k napjatým vztahům mezi jejich organizací a republikovým Senátem.
Neimoidián se kradmo rozhlédl, než se naklonil blíž a tiše promluvil. „Lorne Pavane – řekli mi, že jste někdo, kdo umí být…diskrétní při prodeji citlivých informací,“ promluvil bublavým hlasem své rasy. „Chtěl bych si promluvit o věci, která by mohla být velmi výnosná pro nás oba. Jestli máte zájem, přijďte do restaurace „U dewbacka“ přesně v devět hodin. A nikomu o tom neříkejte.“ Trojrozměrná projekce se vytratila.
„Přehraj to znova,“ poručil Lorn.
I-5 poslechl a Lorn zprávu shlédl znovu, tentokrát dával pozor spíš na Neimoidiánovu řeč těla než na obsah slov. Nebyl zcela obeznámen s chováním Neimoidiánů, ale jeden nemusel být galaktický psychoanalytik, aby si všiml, že ten mimozemšťan je nervózní jako ženich h´nemthské dívky. Což mohlo znamenat potíže, ale také zisk. Při své současné práci Lorn zřídka vídal to druhé bez toho, že by se nejdřív brodil prvním.
Stiskl tlačítko a vymazal druhou zprávu, pak pohlédl na I-5. „Co si o tom myslíš?“
„Myslím, že máme v bance sedmnáct desetikreditů a jakákoliv změna se nám může hodit. Ten zbytek bude do týdne pryč. Mám dojem,“ řekl I-5, „že bychom si s tím Neimoidiánem měli promluvit.“
„Mám stejný názor,“ odvětil Lorn.
Čas na večeři už skoro uplynul. Mahwi Lihnn prozkoumala doteď čtyři restaurace, jejichž menu nabízelo neimoidiánskou kuchyni. Pouze v jedné z nich seděl Neimoidián – žena. Lihnn jí položila pár otázek, ale žena nevěděla nic o svém krajanovi jménem Hath Monchar. Avšak řekla Lihnn o další hospodě v okolí, kde se tato rasa často vyskytovala. Byla to malá restaurace zvaná „U dewbacka“; v tomto sektoru jeden z mála barů, který nabízel houbové pivo, nápoj, jenž měla většina Neimoidiánů nejradši.
Lihnn se rozhodla bar prozkoumat.
Nebylo nijak obtížné najít byt Lorna Pavana. Když Darth Maul dorazil na místo, spatřil otevřené dveře. Člověk a droid – poslední model protokolární série – zrovna vycházeli ven. Maul rychle ustoupil zpět do šera okolního podzemí a sledoval, jak odcházejí. Oba odpovídali popisu, který mu dal Baragwin.
Výborně. S trochou štěstí ho dovedou k jeho kořisti.
Následoval je v bezpečné vzdálenosti; pokud to bylo možné, využíval stíny a úkryty, pokud ne, spoléhal na to, že ho moc Síly skryje. Oba neměli ani ponětí, že jsou sledováni. Bude se držet v závěsu, než se dostanou k Neimoidiánovi, a pak bude jednat, jak uzná za vhodné.
Maul cítil, jak v něm bouří Temná strana, naplňuje ho netrpělivostí, nutí ho dokončit úkol tak rychle, jak to jen půjde. Kvůli tomuhle jsi nebyl vycvičen, myslel si. Tato kořist není hodna tvých schopností.
Snažil se takové myšlenky potlačit, protože byly kacířské. Jeho mistr mu zadal tento úkol – a to bylo vše. Ovšem nemohl si pomoct, dráždilo ho to. Nebyla to žádná výzva jeho schopnostem. Přece jen byl vychován a vycvičen k boji a zabíjení Jedi, ne běžných bytostí jako těchto.
Jedi - jak je nenáviděl! Hnusil si jejich falešné svatouškovství, předstírání šlechetnosti, přetvářku. Vyhlížel den, kdy se jejich Chrám stane hromadou kouřících ruin zaplněných jejimi rozdrcenými těly. Když zavřel oči, viděl apokalyptický zánik řádu tak živě, jako by to byla realita. Je to realita – do budoucna, ale každopádně skutečná. Je to stanoveno osudem, předurčeno. A při nastolení nového pořádku bude právě on nástrojem. Tomu byl uzpůsoben celý jeho život.
Ne aby stíhal takové ubohé ztroskotance po všech slumech Coruscantu.
Maul potřásl hlavou a tiše zavrčel. Jeho posláním bylo sloužit mistrovi, bez ohledu na to, jaký úkol to bude. Kdyby Darth Sidious věděl, že jeho žák má takové pochyby, potrestal by ho tak přísně, jako to neudělal od Maulova dětství. A Maul by neodporoval, přestože už je dospělý muž. Protože Sidious by na to měl právo.
Člověk a jeho droid se vynořili z podzemí a pokračovali úzkými uličkami na povrchu. Bylo pozdě v noci, ale město nikdy nespalo. Ulice byly přecpané bez ohledu na to, jaká - denní nebo noční - doba právě byla. To hrálo Maulovi do ruky, bylo jednodušší udržovat se na dohled od pronásledovaných a nebýt přitom zpozorován.
Nebude to dlouho trvat, utěšoval se Maul. Přivede svou práci k úspěšnému konci – a potom se mu možná Darth Sidious odvděčí úkolem mnohem vhodnějším pro Maulovy schopnosti. Něco jako Černé slunce. To byla výzva, kterou si vychutnal.
Pavan se svým droidem se pustili další ulicí, tak úzkou a sevřenou mezi věžemi, že tu bylo sotva dost místa pro dva proudy pěší dopravy. Vstoupili do dveří pod vývěsním štítem, na němž byl vyveden vzpínající se dewback.
Takže tohle byl jejich cíl. Navzdory perfektnímu sebeovládání svého nervového systému pocítil Maul, jak se jeho puls v očekávání nepatrně zrychlil. Pokud půjde vše podle plánu, brzy bude tato tíživá povinnost u konce. Vstoupil do hospody.