Kapitola 15.
15.kapitola - Skřetí pomsta
Druhý
den brzy ráno, ještě než se ti druzí dva probudili, vyšel Harry ze
stanu a šel se poohlédnout do okolního lesa po tom nejstarším,
nejpokroucenějším a nejodolněji vypadajícím stromě, jaký mohl najít. V
jeho stínu pohřbil oko Pošuka Moodyho a označil toto místo křížkem,
který vyryl do kůry stromu pomocí hůlky. Nebylo to mnoho, ale Harry
cítil, že by Pošuk raději chtěl tohle, než být součástí dveří Dolores
Umbridgeové. Potom se vrátil do stanu a čekal, až se ostatní probudí,
aby si mohli promluvit, co budou dělat dál.
Harry a Hermiona
měli pocit, že by nebylo nejlepší zůstávat někde příliš dlouho a Ron s
nimi souhlasil s jedinou podmínkou, že jejich další přesun bude na
dosah slaninovému sendviči. Hermiona proto odstranila kouzlo, které
bylo okolo mýtiny a Harry s Ronem zatím zahladili všechny stopy, které
by mohly prozradit, že zde tábořili. Pak se přemístili na okraj malého
trhového městečka.
Jakmile postavili stan ukrytý v mladém
podrostu, očarovali jeho okolí s novým ochranným kouzlem. Harry se ve
svém neviditelném plášti odvážil jít ven pro nějaké jídlo. Avšak nešlo
to, tak jak si naplánoval. Jakmile vstoupil do města, zmrazil ho
nepřirozený chlad. Obloha se náhle zatemnila a kolem se snášela mlha.
„Ale
ty umíš udělat úžasného Patrona!“ protestoval Ron, když se Harry vrátil
do stanu s prázdnýma rukama a udýchaný. Promluvil jediné slovo:
mozkomorové.
„Nemohl jsem . . . ho udělat.“ těžce oddychoval a svíral si bok, ve kterém mu píchalo. „On byl . . . nepřišel.“
Jejich
výrazy zděšení a zklamání Harryho zahanbily. Zažil to již ve své noční
můře, viděl Mozkomory plachtící z mlhy v dálce a uvědomoval si
znehybňující chlad, který mu rdousil plíce a vzdálený křik, který mu
zaplnil uši a on nebyl schopný ochránit sám sebe. Harryho to stálo
všechnu jeho vůli, aby se odpoutal ze svého místa a běžel, zanechával
za sebou bezoké mozkomory vznášející se mezi mudly, kteří je nebyli
schopní vidět, ale nepochybně by cítili zoufalství všude, kam by šli.
„Takže pořád nemáme žádné jídlo.“
„Buď
zticha, Rone,“ odsekla Hermiona. „Harry, co se stalo? Proč si myslíš,
že by si nemohl udělat Patrona? Včera si to dokázal perfektně!“
„Nevím.“
Sedl
si hluboko do starého Parkinsonova křesla a cítil se v tu chvíli velice
ponížený. Strachoval se, že se v něm něco pokazilo. Včerejšek se zdál
tak dávno: Dnes mu mělo být zase třináct let, byl jediný, kdo omdlel v
Bradavickém expresu.
Ron nakopl nohu od židle.
„Co?“
zavrčel na Hermionu. „Jsem vyhladovělý! Všechno co jsem měl od té doby,
co jsem málem vykrvácel k smrti, je pár jedovatých hub!“
„Tak jdi a vybojuj si cestu přes mozkomory,“ řekl Harry dotčeně.
„Šel bych, ale mám ruku v šátku, jestli sis toho nevšiml!“
„To se hodí.“
„A co to s tím mám — ?“
„Samozřejmě!“ zakřičela Hermiona, klepla si rukou na čelo a oba překvapením ztichli.
„Harry,
dej mi ten medailon! No tak,“ řekla netrpělivě a poklepala na něj
prsty, když nereagoval," ten viteál, Harry, máš ho pořád na sobě!“
Nastavila
ruce a Harry si přetáhl zlatý řetěz přes hlavu. V okamžiku, kdy se
trošku dotkl Harryho kůže se cílit volný a zvláštně lehký. Ani si
neuvědomil, že je celý vlhký a studený nebo že mu žaludek stlačuje
těžká síla, dokud oba pocity neustoupily.
„Lepší?“ zeptala se Hermiona.
„Jo, mnohem lepší!“
„Harry,“
řekla, sehnula se k němu a mluvila na něj laskavým hlasem, který se mu
připomínal návštěvu nemocného, „nemyslíš si, že jsi posedlý, že ne?“
„Co?
Ne!“ bránil se, „Pamatuji si všechno, co jsme udělali, zatímco jsem ho
měl na sobě. Nevěděl bych, co jsem dělal, kdybych byl posedlý, ne?
Ginny mi říkala, že si mnohokrát vůbec nic nepamatovala.”
„Hmm,“
řekla Hermiona a dívala se dolu na těžký medailon. „No, možná bychom ho
neměli nosit. Můžeme ho prostě nechávat ve stanu.“
„Nenecháme tady ležet viteál,“ prohlásil pevně Harry. „Když ho ztratíme,
když ho ukradnou—„
„No, dobře, dobře,“ řekla Hermiona, a pověsila si ho na krk sama a zastrčila si ho za tričko, aby nešel zahlédnout.
„Ale budeme se v jeho nošení střídat, tak ho nikdo nebude mít moc dlouho.“
"Skvělý,“ řekl popudlivě Ron, „a teď, když jsme to vyřešili, mohli bychom prosím jít pro nějaké jídlo?“
„Dobře,
ale půjdeme ho hledat někam jinam,“ řekla Hermiona a letmo pohlédla na
Harryho. „Nemáme proč zůstávat tam, kde útočí mozkomorové.“
Nakonec se na noc usídlili na rozsáhlém poli, které patřilo k osamocené farmě, odkud se jim podařilo obstarat si vejce a chleba.
„To není krádež, že ne?“ zeptala se ustaraným hlasem Hermiona, když hltali míchaná vajíčka na topince.
„Ne pokud jsem nechal nějaké peníze pod kurníkem?“
Ron zakoulel očima a řekl s vypouklými tvářemi, „E -nee, 'ty se moc staráš. 'Vidu!“
A
vskutku bylo mnohem jednodušší zůstat v klidu, když byli příjemně
najedení. Hádka o mozkomorech byla tu noc se smíchem zapomenuta a Harry
se cítil šťastný a dokonce plný nadějí. a vzal si první ze tří nočních
hlídek.
Tohle bylo jejich první setkání se skutečností, že plný
žaludek znamená dobrou náladu a prázdné hašteření a sklíčenost. Harry
tím byl nejméně překvapen, protože strpěl mnoho období blízkých k
vyhladovění u Dursleyových.
Hermiona snášela dobře ty noci, kdy
se jim nepodařilo sehnat nic jiného než bobule nebo staré sušenky,
možná byla trochu vznětlivější než jindy a zarytě mlčela. Ron byl ale
zvyklý jíst tři chutná jídla denně, zásluhou jeho matky nebo
Bradavických domácích skřítků a hlad ho dělal nerozumným a popudlivým.
Kdykoliv postrádal jídlo a ještě byl na řadě s nošením viteálu, stával
se přímo nepřátelským.
„Tak kam dál?“ byla jeho stálá písnička.
Vypadalo to, že nemá žádné vlastní nápady, ale jenom čeká až Harry a
Hermiona přijdou s nějakým plánem zatímco on seděl a dumal nad malými
zásobami jídla.
Harry a Hermiona spolu strávili bezvýsledné
hodiny, když zkoušeli přijít na to, kde jsou ostatní viteály a jak
zničit ten jeden, který už mají. Jejich debaty se začaly stále více
opakovat, protože neměli žádné nové informace.
Jelikož Brumbál
řekl Harrymu, že věří, že Voldemort skryl viteály na místa, která jsou
pro něj důležitá, neustále si říkali, jakou nějakou jednotvárnou
litanii, tato místa, o kterých věděli, že zde Voldemort žil a nebo je
navštívil. Sirotčinec, kde se narodil a byl vychován; Bradavice, kde se
vzdělával; U Borgina a Burkese, kde pracoval po dokončení školy; potom
Albánie, kde strávil rok v exilu. To byl základ jejich spekulací.
„Jo, pojďme do Albánie. Prohledání celé země by nám nemělo zabrat víc jak jedno odpoledne,“ řekl Ron sarkasticky.
„Tam
nic být nemůže. Pět svých viteálů udělal ještě předtím, než šel do
exilu a Brumbál si byl jistý, že had je ten šestý,“ řekla Hermiona.
„Víme, že had není v Albánii, je většinou s Vol—„
„Nežádal jsem tě, aby jsi to už neříkala?“
„Dobře! Had je většinou s Ty-Víš-¨Kým—spokojen?“
„Nijak zvlášť.“
„Neumím
si představit, že by cokoliv skrýval U Borgina a Burkese,“ řekl Harry,
který toto podotkl již mnohokrát předtím, ale řekl to znovu prostě
proto, že chtěl přerušit to protivné ticho. „U Borgina a Burkese byli
experti ve věcech černé magie, ihned by poznali viteál.“
Ron si
demonstrativně zívnul. Harry potlačil silné nutkání něco po něm hodit a
pokračoval, „Pořád počítám s tím, že by mohl být nějaký schovaný v
Bradavicích.“
Hermiona si povzdychla
„Ale Brumbál by ho našel, Harry!“
Harry zopakoval argument, který vždycky vytáhl na podporu této teorie.
„Brumbál
přede mnou řekl, že nikdy nepředpokládal, že zná všechna tajemství
Bradavic. Říkám ti, jestli bylo nějaké místo, které Vol-“
„O!"
„TY-VÍŠ-KDO!“
křičel Harry, podnícen svou předchozí trpělivostí. „Jestli je nějaké
místo, které bylo opravdu důležité pro Ty-víš-koho, byly to Bradavice!“
„Ale no tak,“ posmíval se Ron. „Jeho škola?“
„Ano,
jeho škola! To byl jeho první opravdový domov, místo, které znamenalo,
že je zvláštní, to pro něj znamenalo všechno i potom, co odešel-“
„Je
to Ty-víš-kdo, o kom mluvíme a ne ty, správně? Ne ty?“ zeptal se Ron.
Tahal za řetěz od viteálu, který měl kolem krku; Harry pocítil touhu ho
uchopit a zaškrtit ho s ním.
„Říkal jsi nám, že Ty-víš-kdo požádal Brumbála o nějakou práci, poté co odešel,“ řekla Hermiona.
„Přesně tak,“ řekl Harry.
„A
Brumbál si myslel, že chtěl zpátky jenom, aby zkusil najít něco nejspíš
z jiných zakladatelských předmětů a vyrobil z toho další viteál?“
„Jo,“ řekl Harry.
„Ale
on tu práci nedostal, že?“ řekla Hermiona. „Takže nikdy nedostal šanci
najít zde předmět zakladatelů a schovat ho ve škole!“
„No dobře,“ řekl Harry rezignovaně. „Zapomeňte na Bradavice.“
Bez jakéhokoli vodítka odcestovali do Londýna a skryti pod neviditelným pláštěm hledali sirotčinec, v kterém Voldemort vyrůstal.
Hermiona
se vloupala do knihovny a zjistila z jejich záznamů, že místo bylo
zbouráno před mnoha lety. Navštívili toto místo, ale našli jen věžák
plný kanceláří.
„Můžeme zkusit se prokopat k základům?“ polovičatě navrhla Hermiona.
„Tady by viteál neschoval,“ řekl Harry. Věděl to celou dobu.
Sirotčinec
bylo místo, odkud byl Voldemort odhodlaný utéct; nikdy by sem neuložil
část své duše. Brumbál ukázal Harrymu, že Voldemort hledal důstojnost a
tajuplnost pro své úkryty; chmurný a šedý kout Londýna byl natolik
vzdálený, jak si jen můžete představit, od Bradavic, Ministerstva nebo
od budovy U Gringottů, kouzelnické banky s pozlacenými dveřmi a
mramorovými podlahami.
I když neměli žádný plán, pokračovali v
cestě krajinou, stavěli stan radši na různých místech každou noc. Každé
ráno se ujistili, že odstranili všechna vodítka k jejich přítomnosti a
potom vyrazili, aby našli jiné osamocené místečko v ústraní, cestovali
pomocí přemisťování do lesů, stinných puklin útesů, na fialová
vřesoviště a na úbočí hor pokrytých hlodášem a jednou do kryté
oblázkové zátoky. Přibližně každých dvanáct hodin si mezi sebou
vyměňovali viteál, jakoby hrály nějakou zvrhlou, zpomalenou
židličkovanou a hrozili se toho, kdy přestane hrát hudba, protože
odměnou bylo dvanáct hodin většího strachu a úzkosti.
Harryho
neustále pálila jizva. Všiml si, že se tak děje mnohem častěji, když
nosí viteál. Někdy si nemohl pomoct a reagoval na bolest.
“Co? Co jsi viděl?“ dožadoval se Ron, kdykoli si všiml, že sebou Harry trhnul.
“Tvář,“ zamumlal pokaždé Harry. „Ta samá tvář. Zloděj, který okrádá
Gregorovitche.“
A
Ron se otočil, ani se nenamáhal skrýt zklamání. Harry věděl, že Ron
doufá, že mu přinese nějaké informace o jeho rodině nebo o Fénixově
řádu, ale konec konců, on, Harry nebyl žádná televizní anténa; mohl
vidět jen to, o čem zrovna Voldemort přemýšlel a ne že si naladil, co
by rád.
Zřejmě se Voldemort nekonečně zaobíral touto mladou
šťastnou tváří, a Harry si byl jistý, že její jméno a bydliště nevěděl
Voldemort stejně jako on sám. Jak Harryho jizva stále pálila, veselý,
blonďatý chlapec ho neustále mučil v jeho vzpomínkách. Naučil se
potlačovat jakýkoliv projev své bolesti a neklidu, takže ostatním dvou
neodhalil nic jen netrpělivost při zmínkách o tom zloději. Nemohl je
zcela vinit, když byli tak zoufalý z tíhy viteálu.
Když se dny
natáhly již na týdny, Harry začal mít podezření, že Ron a Hermiona si
povídají bez něj a o něm. Párkrát přestali mluvit, když Harry vstoupil
do stanu, a dvakrát je náhodou přistihl, schovaný v krátké vzdálenosti,
jak mají hlavy u sebe a rychle mluví. V obou případech ztichli, když si
uvědomili, že se k nim blíží a pospíšili si ve shánění dřeva nebo vody,
aby vypadali zaneprázdnění.
Harry si nemohl pomoci, ale byl
zvědavý, jestli prostě souhlasil s tím, v čem on nyní viděl
bezpředmětnou a potulnou cestu, protože si mysleli, že má nějaký tajný
plán, který by jim řekl správný směr. Ron se vůbec nenamáhal skrývat
svou špatnou náladu a Harry se začal obávat, že Hermiona je také
zklamaná jeho chabým vedením. V zoufalství se snažil přemýšlet o
dalších místech pro viteál, ale jediný, který mu neustále přicházel na
mysl byly Bradavice a stejně jako nikdo z ostatních si nemyslel, že by
to bylo pravděpodobné a přestal to připomínat.
Podzim se
převalil krajinou, když jí procházeli. Nyní stavěli stan na kompostech
ze spadaného listí. Přírodní mlha se přidala k té od mozkomorů; vítr a
déšť jim způsobovali další problémy. A fakt, že se Hermiona zlepšila v
rozpoznávání jedlých hub, nemohl vyrovnat jejich postupnou izolaci,
nedostatek lidské společnosti a jejich naprostou ignoraci dění ve válce
proti Voldemortovi.
„Moje matka,“ řekl Ron v noci, když seděli ve stanu na břeh u řeky ve Walesu,
„umí vytvořit dobré jídlo z řídkého vzduchu.“
Rozmrzele
strkal do hromádky spálených šedých ryb na talíři. Harry se automaticky
podíval na Ronův krk a viděl, přesně jak očekával, třpytící se zlatý
řetěz s viteálem. Podařilo se mu přemoct nutkání nadávat Ronovi, jehož
postoj se vždy lehce zlepšil, jak Harry věděl, když přišlo na sundání
medailonu.
„Tvá matka nedokáže vytvořit jídlo z trocha vzduchu,“
namítla Hermiona, „nikdo to nedokáže. Jídlo je první z pěti
Nejdůležitějších Výjimek při Gampově Právu Elementárního Přem-“
„Můžeš mluvit normálně anglicky, prosím?“ ozval se nerudně Ron žmoulající rybu mezi zuby.
„Je
nemožné vytvořit jídlo z čehokoliv! Můžeš si jídlo přivolat, pokud
ovšem víš odkud, můžeš je přeměnit, můžeš si je zmnožit, pokud máš při
ruce to-“
„Prosím tě, netrap nás dál. Je to strašné,“ přerušil ji Ron.
„Harry
tu rybu chytil a já jen udělala to nejlepší, co jsem mohla! Asi sis
nevšiml, že jsem to vždycky já, kdo třídí jídlo, už jen z toho důvodu,
že jsem holka, předpokládám!“
„Ne, protože ty předpokládáš, že jsi nejlepší v kouzlech a čárech!“ odhodil míč na její stranu hřiště.
Hermiona vyskočila, až shodila na zem opékací vidlici.
„Jestli
chceš, Ronalde, můžeš zítra vařit ty! Můžeš jít hledat ingredience a
zkusit vykouzlit něco, co bude aspoň trochu k jídlu! A já tady budu
sedět a dělat obličeje a budu pořád vzdychat, jak to děláš-“
„Buďte zticha!“ řekl hlasitě Harry vyskočiv na nohy a lamentoval oběma rukama.
„Buďte zticha, můj bože!“
Hermiona vypadala zaraženě.
„Jak ho můžeš podporovat, on přece vždycky tak těžce a náramně vaří-“
„Ztichni, Hermiono! Někoho jsem slyšel!“
Harry
se pokoušel poslouchat víc a rukama se ty dva pokoušel uklidnit. Ale
neslyšel nic jiného než šum listů nebo proud tekoucí vody vedle nich.
Porozhlédl se, uviděl lotroskop, který se ale nehýbal.
„Vyčarovala jsi kolem nás Ševelisimo, že?“ zašeptal Harry k Hermioně.
„Ano,“
řekla tiše. „Ševelisimo, Iluzorní zaklínadla, kouzla na odpoutání
pozornosti mudlů, všecko. Nemohou nás vidět nebo slyšet, kdekoli a
kdokoli jsou.“
Harry zaslechl odírání a škrábání a zvuk
odvalujících se kamenů, hovor nějakých lidí, silné šplouchání vody.
Harry, Ron a Hermiona vytáhli své hůlky a čekali. Kouzla, která
rozmístili kolem sebe, byla naštěstí dostačující i ve tmě, která je
rovněž chránila před zraky mudlů a obyčejnými kouzelníky, ovšem pokud
to byli vážně Smrtijedi, mohli počítat s tím, že jejich obranná kouzla
budou podrobena první zkoušce před černou magií.
Hlasy se
stávaly hlasitějšími a srozumitelnějšími a muži se pomalu blížili ke
břehu řeky. Harry počítal se vzdáleností dvaceti stop, ale kvůli
zurčení řeky to nebylo vůbec jisté.
Hermiona uchopila perleťovou
kabelu a začala hledat; konečně se jí podařilo najít ultradlouhé uši a
hodila je Ronovi a Harrymu, kteří si je spěšně vložili do uší a
poslouchali, co se děje před stanem.
Mezi napjatými sekundami Harry uslyšel unavený mužský hlas.
„Tady by mohli být nějací lososi, tedy alespoň jsem s tím počítal, ačkoli není na ně příliš brzy? Accio losos!“
Párkrát to zvláštně zastříkalo a poté proti proudu vyskočila ryba. Někdo vděčně vykřikl jako prasátko.
Harry
si vložil ultradlouhé uši hlouběji: přes tekoucí vodu bylo složitější
zaslechnout, co si povídají. Jenže oni nehovořili angličtinou, nebo
jiným lidským jazykem. Byl to hrubý nemelodický tón, jaký kdy v životě
slyšeli. Připomínalo to chrčení a jakési drnčení, spíš hrdelní zvuky.
Jeden z nich hovořil hlubším, pomalejším hlasem, narozdíl od druhého.
Oheň
tančil na druhé straně břehu, letmé stíny procházely mezi plameny a
stanem. Vůně opékaného lososa Harrymu, Ronovi a Hermioně zatemňovala
správný úsudek. Poté už jen slyšeli cinkání příborů o talíře nově
příchozích a první z mužů začal opět hovořit.
„Tady Griphooku, Gornuku.“
„Skřeti“, udělala Hermiona grimasu Harryho směrem a ten přikývl.
„Děkujeme,“ řekli skřeti unisono v angličtině.
„Takže,
vy tři jste jak dlouho na útěku?“ zeptal se další hlas teď už vyzrálý a
příjemnější, byl to hlas Harrymu nejasně známý, Harry jen nevěděl,
neměl představu o koho jde.
„Šest týdnů... nebo sedm? Už jsem
zapomněl,“ odpověděl unavený muž. „Potkal jsem Griphooka jako prvního a
nekrátce na to potom Gornuka. Je hezké mít společnost.“
Tady udělal menší odmlku.
„A co tebe přimělo odejít, Tede?“ pokračoval.
„Věděl
jsem, že pro mne přijdou,“ zazněl opět ten přátelský veselý hlas, Tedův
hlas a Harry najednou pochopil, o koho tu jde: byl to otec Tonksové!
„Slyšel jsem totiž, že se kolem mého obydlí pohybují Smrtijedi, takže jsem se rozhodl rychle, a to odejít pryč.
„Odmítl
jsem výjimku být registrován jako mudla, viděl jsem to jako otázku
času, věděl jsem, že musím opustit svou rodinu. Moje žena je v pořádku,
ona je totiž čistokrevná čarodějka. A pak jsem potkal tadyhle Deana,
asi před pár dny, že chlapče?“
„Jo,“ odpověděl další hlas, který
byl už nyní Harrymu, Ronovi i Hermioně důvěrně známý. Pocítili záchvěv
vzrušení, vždyť šlo o jejich nebelvírského spolužáka Deana Thomase!
„Mudla?“ zeptal se první muž.
„Ano,
dalo by se říct,“ řekl Dean. „Můj otec opustil mou matku, když jsem byl
ještě malé dítě. Nemám žádný důkaz, jestli byl třeba kouzelník.“
Nastalo ticho, tedy krom neustálého žvýkání, pak ale Ted promluvil znovu.
„Musím říct, Dirku, jsem překvapen, že jsem tě dokázal doběhnout. Potěšen, ale překvapen. Říkal jsi, že jsi byl chycen.“
„Byl,“
řekl Dirk, „ byl jsem napůl cesty do Azkabanu, když se mi povedlo
utéct. Někdo Dawlishe omráčil a já si pak vzal jeho koště. Bylo to
jednodušší, než si myslíš: nepočítal jsem s tím, že bude za moment v
pořádku. Ale byl hodně popletený. Rád bych si potřásl rukou s
kouzelníkem nebo s čarodějkou, kdo mi zachránil život.“
Tady nastala další pauza, kdy jen praskal oheň a bylo slyšet šumění vody.
Teď řekl: „A kde jste se vzali vy dva? Já, ehm, žil v přesvědčení, že sloužíte tomu – jehož – jméno – nesmíme – vyslovit.“
„Pak
jste žil ve špatném přesvědčení,“ odpověděl skřet s pisklavějším
hláskem. „My si žádnou stranu nevybíráme. Tohle je válka čistě jen mezi
kouzelníky.“
„Jak jste se sem potom dostali?“
„Můj dojem
byl v rozumnosti,“ řekl skřet s hlubším tónem řeči. „Být odmítnut jsem
považoval za nemístnou žádost. Mohu říci, že má osoba se cítila
bezpečněji v ohrožení.“
„O co vás žádali?“ zeptal se Ted.
„Špatné
povinnosti - přiměřené důstojnosti mé rasy,“ odpověděl skřet, jeho hlas
byl tvrdší a méně lidský, jak to řekl. „Nejsem domácí skřítek.“
„A co ty, Griphooku?“
„Stejné
důvody,“ řekl skřet vysokým hlasem. „Gringottovi už dále nejsou
kontrolováni výhradně mou rasou. Neuznávám žádného kouzelníka jako
svého pána.“
Ještě si něco v nářečí zamrmlal pod vousy a Gornuk se usmál.
„Je tady něco k smíchu?“ zeptal se Dean.
„Říkal,“odpověděl Dirk, „že existují věci, které kouzelníci také neuznávají.“
Nastala krátká pauza.
„Nechápu to,“ řekl Dean.
„Já jsem udělal svoji malou pomstu před tím, než jsem odešel,“ řekl Griphook anglicky.
„Jsi
správnej chlap - skřet,“ poznamenal Ted letmo. „Předpokládám, že se
nepodařilo uzamknout Smrtijeda v jednom z těch starých trezorů s
vysokou ostrahou.“
„Kdybych ho tam měl , ten meč by mu stejně nepomohl probít se ven,“ odpověděl Griphook.
„Dean a já tady pořád něco postrádáme,“ řekl Ted.
„Třeba je to Severus Snape, ačkoli on to neví,“ řekl Griphook a oba skřeti propukli ve zlomyslný smích.
Uvnitř stanu bylo Harryho dýchání mělké vzrušením: on a Hermiona na sebe zírali a poslouchali nejpozorněji, jak jen dokázali.
„Neslyšel
jsi o tom, Tede?“zeptal se Dirk. „O dětech, kteří se snažili ukrást
Nebelvírův meč ze Snapeovy kanceláře v Bradavicích?“
Jako by Harrym projel elektrický výboj, drásající každý jeho nerv, takže stál na místě jako přikovaný.
„Neslyšel jsme o tom,“ řekl Ted, „nepsali to v Denním Věštci?“
„Těžko,“
usmál se Dirk. „Griphook mi tady řekl, že o tom slyšel od Billa
Weasleyho, který pracuje tady v bance. Jedno z dětí, které se pokoušelo
vzít meč, byla Billova mladší sestra.“
Harry letmo pohlédl směrem k Hermioně a Ronovi, kteří svírali ultradlouhé uši, tak pevně, jako záchranné lano.
„Ona
a pár jejích přátel se dostali do Snapeovy kanceláře a rozbili
skleněnou vitrínu, kde byl patrně uložen meč. Snape je chytil na
schodišti, když se pokoušeli propašovat meč.
„Ah, měli štěstí,“
řekl Ted. „Co si mysleli, že by byli schopni použít ten meč proti
Vy-víte-komu“ Nebo proti Snapeovi samotnému?“
„Takže, ať si
mysleli, že s tím mečem udělají cokoli, Snape se rozhodl, že ten meč
nebyl na stávajícím místě v bezpečí,“ řekl Dirk. „O pár dní později,
dle mého předpokladu, dostal Snape pravomoc od Vy-víte-koho. Poslal
tedy meč do Londýna, aby byl raději uložen u Gringottů.“
Skřeti se začali znovu smát.
„Pořád nechápu, co je tady vtipného,“ řekl Ted.
„Je to výmysl,“ zaskřehotal Griphook.
„Nebelvírův meč!“
„Ale
ano. Je to kopie-excelentní kopie, jen co je pravda - ale je to produkt
kouzelníků. Originál byl před staletími skut skřety a jistě měl
vlastnosti, které mají pouze zbraně vyrobené skřety. Ať je Nebelvírův
meč kdekoli, není v trezoru v Gringottově bance.“
„Vidím,“ řekl Ted, „ a chápu to tak, že ses neobtěžoval to Smrtijedům říct?“
„Nevidím důvod obtěžovat je informacemi,“ řekl samolibě Griphook, a teď se připojili ke Gornukovu a Dirkovu smíchu.
Ve
stanu zavřel Harry oči, ochotný položit někomu na otázku, na kterou
potřeboval odpověď. Po minutě, která mu připadala, jakoby jich bylo
deset, se Dean podvolil: byl taky (Harry si to pamatoval skrz úder,
který mu Dean ušťedřil) ex-přítelem Ginny.
„Co se stalo s Ginny a se všemi ostatními? Jedna, která se to pokoušela ukrást.“
„Oh, byli potrestáni, a to tvrdě,“ řekl Griphook lhostejně.
„Jsou přesto v pořádku?“ zeptal se rychle Ted, „myslím, že Weasleyovi nepotřebují více zraněných dětí, že?“
„Pokud se nemýlím, tak neutrpěli vážná zranění,“ odpověděl Griphook.
„Naštěstí pro ně,“ řekl Ted. „ Se Snapeovou mocí předpokládám, že bychom měli být jenom rádi, že jsou ještě na živu.“
„Copak vy tomu příběhu věříte? Vy, Tede?“ otázal se Dirk. „Vy věříte, že Brumbála zabil Snape?“
„Samozřejmě, že ano,“ ozval se Ted. „Nechystáte si tu sednout a říct mi, že si myslíš, že s tím měl Potter co dočinění?“?“
„Je těžké v těchto dobách něčemu uvěřit,“ zamumlal Dirk.
"Znám Harryho Pottera,“ řekl Dean, „a myslím si, že je opravdu Vyvoleným nebo jak mu chcete říkat."
„Rád
bych věřil, že je, synu,“ pokračoval Dirk, „pevně věřil. Ale kam
zmizel? Zkuste se pozvednout nad věcí. Copak si myslíte, že by věděl
něco, co nevíme my anebo má něco zvláštního za úkol, jako že by teď
třeba venku bojoval a rozšiřoval řady rebelů, místo toho aby se teď
někde ukrýval? Víte, že teď spadl do pasti -"
„Vyvolený?!“ pousmál se Ted. „Čtete moc lží, Dirku. Hledejte fakta, například v Jinotaji.“
Dirk
náhle vydal něco, co se podobalo velmi hlasitému skřeku, jako kdyby
spolkl rybí kost; nakonec zaprskal: „Jinotaj? Tu snůšku nesmyslů, který
vydává Xenophilius Láskorád?“
„Ne, není takový blázen, jak
vypadá,“ odporoval mu Ted. „Měl byste se na to podívat, vytiskl všechny
věci ohledně ignorování Vyvoleného. V posledním vydání nebyla ani jedna
zmínka o muchlorohých chropotalech. Jak dlouho ho to nechají
uveřejňovat, to nevím, ale Xenophilius říká, že úplně nejpřednější
povinnost každého kouzelníka, který je proti Vy-víte-komu, aby Harry
Potterovi věřil a pomáhal mu.“
„Těžko někdo může pomáhat chlapci, který zmizel z povrchu zemského,“ namítl Dirk.
„Poslouchejte, sama skutečnost, že chlapce ještě nechytili, je obrovský úspěch,“ řekl Ted.
„Rád bych od něj přijal pár rad; ale snažíme se, aby zůstal svobodný a nezajatý, ne?“
„No,
tak v tomto jste uhodil hřebík na hlavičku,“ prohodil Dirk hlasitě. „S
celým ministerstvem a všemi jeho informátory, kteří jej hledají, bych
čekal, že už bude dávno chycený. Myslíte si, že už ho chytili a zabili,
bez toho, aniž by o tom informovali lidi?“
„Ne! To neříkejte, Dirku,“ zamumlal Ted.
Nastala dlouhá odmlka, naplněná zvukem cinkání nožů a vidliček.
Když
začali opět mluvit, znovu nahodili téma, mají-li tu přespat anebo se
vrátit zpět ze zalesněné stráně na bezpečnější místo. Rozhodli se, že
stromy jim poskytnou lepší úkryt, uhasili oheň, a začali se vzdalovat
zpět do lesa a jejich hlasy se začaly ztrácet. Harry, Ron a Hermiona si
svinuli zpět své Ultradlouhé uši. Harry, který se za každou cenu snažil
zůstat potichu, měl stále větší problém je odposlouchávat a nakonec
vyhrkl – „Ginny – meč -“
„Já vím,“ ozvala se Hermiona.
Sáhla pro malou tašku, tentokrát jí pravé rameno kleslo k levému podpaží.
„Tady... my... jsme,“ říkala mezi zuby, když vytahovala nějaké věci.
Konečně
se jí podařilo dostat okraj zlaceného rámu obrazu. Harry přispěchal,
aby jí pomohl. Portrét byl prázdný, proto Hermiona vzala svou hůlku a
namířila na něj připravená v ten moment říci zaklínadlo.
„Pokud
někdo vyměnil ten meč v Brumbálově pracovně,“ říkala, „Phineasi
Nigellusi, viděl jste někoho vcházet do jeho pracovny s nějakým
pouzdrem?“
„Vždyť pořád spí,“ řekl Harry, ale stále zadržoval
dech, když Hermiona mířila hůlkou na látku stanu. Poté řekl: „Ehm...
Phineas- Phineas Nigellus?“
Nic.
„Phineasi Nigellusi!“ řekla Hermiona znovu. „Profesore Blacku? Prosím, můžeme s vámi hovořit?“
„Prosím...Pořád pomáhat,“ ozval se jeho obvyklý studený sarkastický hlas a vstoupil do svého portrétu.
Jako první zakřičela Hermiona: „Obscura!“
A temnota se zjevila nad Phineasem Nigellusem a jeho černé zchytralé oči udeřila tak, že vykřikl bolestí.
„Co – jak se opovažujete – co si myslíte - ?“
„Velmi se omlouvám, profesore Blacku,“ pípla Hermiona, „ale je to nezbytné opatření.“
„Zaprvé, odstraňte tuhle zkaženou přísadu! Řekl jsem, odstraňte to! Kazíte velmi krásné dílo! Kde to jsem? O co tu jde?“
Nikdo neví, kde jsme,“ pronesl Harry a Phineas Nigellus ztuhl, zanechal pokusů vyvléknout se z něčeho, co mu zakrývalo oči.
„Je to snad hlas ‚nepolapitelného‘ pana Pottera?“
„Možná,“
řekl Harry, aby udržel zájem Phinease Nigelluse. „Máme pár otázek, na
které bychom se vás rádi zeptali – týkají se Nebelvírského meče.“
„Ach,“
řekl Phineas Nigellus, který otáčel hlavou sem a tam, aby zahlédl
Harryho, „Ano. To byla ta hloupá dívka, co jednala úplně nejnemožněji -"
„Nenavážejte se do mé sestry,“ zavrčel Ron okamžitě.
Phineas
Nigellus povytáhl obočí. „Kdo je tu další?“ zeptal se a opět otáčel
hlavou ze strany na stranu. „Váš tón se mi ani trošku nelíbí! Ta holka
a její přátelé měli šílenou odvahu… Krást v ředitelně.“
„Nic tam nekradla!“ promluvil Harry. „Ten meč Snapeovy nepatří.“
„Ale
patří škole profesora Snapea,“ řekl Phineas Nigellus. „Jaký nárok na
něj ta Weasleyovic holka měla? Zasloužila si svůj trest, stejně jako
ten idiot Longbottom a ta střelená Láskorádová!“
„Neville není idiot a Lenka není střelená!“ odpověděla Hermiona.
„Kde
to jsem?“ opakoval Phineas Nigellus a opět začal zápasit s tím, co mu
zakrývalo oči. „Kam jste mě to vzali? Proč jste mne odnesli z domu mých
předků?“
„Na tom nesejde! Jak Snape potrestal Ginny, Nevilla a Lenku?“ zeptala se Hermiona naléhavě.
„Profesor Snape je poslal do Zapovězeného lesa, aby tam udělali něco pro toho troubu Hagrida.“
„Hagrid není trouba!“ odpověděla Hermiona pronikavě.
„A
Snape si myslel že je to trest,“ řekl Harry, „ale Ginny, Neville a
Lenka se pravděpodobně s Hagridem dobře bavili. Zapovězený les… Už měli
co dělat s mnohem horšími věcmi než to!“
Ulevilo se mu, představoval si, že Snape používal přinejmenším kletbu Cruciatus.
„Co nás opravdu zajímá, profesore Blacku, je, jestli někdo předtím jiný, ehm, odnášel meč. Třeba kvůli čištění, nebo tak?“
Pineas Nigellus se přestal pokoušet osvobodit své oči a zachechtal se.
„Mudlovská
šmejdko,“ řekl, „Ocel, kterou vyrobili skřeti, nepotřebuje čistit, ty
jednoduchá holko. Skřetí stříbro odpuzuje normální špínu, absorbuje
pouze to, co ji posílí. “
„Neříkej Hermioně, že je jednoduchá,“ řekl Harry.
„Tato hádka mne unavuje,“ odvětil Phineas Nigellus. „možná je čas abych se vrátil do ředitelovy kanceláře…?“
Stále
ještě oslepený začal tápat po okraji obrazu a pokoušel se najít cestu
pryč z tohoto obrazu zpět do toho v Bradavicích. Harry náhle dostal
nápad.
„Brumbál! Můžeš nám sem přivést Brumbála?“
„Co prosím?“ zeptal se Phineas Nigellus.
„Brumbálův portrét – nemohl bys ho sem přivést s sebou, do svého obrazu?“
Phineas Nigellus se otočil směrem, odkud zněl Harryho hlas.
„Očividně
nejen mudlovští šmejdi jsou ignoranti, Pottere. Portréty v Bradavicích
mohou mezi sebou cestovat, ale nemohou pryč z hradu, s výjimkou návštěv
obrazů jich samotných jinde. Brumbál sem se mnou nemůže, a po tom, co
jste mi tu provedli, vás mohu ujistit, že ani já vás již znovu
nenavštívím!“
Harry sklíčeně sledoval Phineasovy další pokusy opustit obraz.
„Profesore
Blacku,“ řekla Hermiona, „nemohl byste nám říci, kdy naposledy byl meč
vyndán z vitríny? Myslím předtím, než ho ukradla Ginny.“
Phineas si netrpělivě odfrkl.
„Myslím, že naposledy jsem viděl Nebelvírův meč vyndaný když jej profesor Brumbál použil, aby se dostal do nějakého prstenu.“
Hermiona
se podívala po Harrym. Ani jeden z nich se neodvažoval před Phineasem
Nigellem Blackem, který se opět pokoušel dostat k východu, říkat cokoli
dalšího.
„Takže dobrou noc vám všem,“ řekl trochu jízlivě a začal opouštět obraz.
Ještě než úplně zmizel, Harry náhle vykřikl, „Počkejte! Řeknete Snapeovi, že jste nás viděl?“
Oslepená hlava Phinease Nigella se vrátila do obrazu.
„Profesor Snape má mnohem důležitější věci na starosti. Dobrou noc, Pottere!“
S těmito slovy zmizel úplně a nenechal za sebou nic, kromě temného obzoru.
„Harry!“ vykřikla Hermiona.
„Já vím!“ zvolal Harry.
Začal
máchat rukama ve vzduchu, protože se nemohl ovládat. To bylo mnohem
více než čekal. Chodil sem a tam po stanu a měl pocit jako by mohl
uběhnout míli. Už ani necítil hlad. Hermiona uklidila obraz Phinease
Nigella zpět do batohu, rychle jej zadělala, odhodila do rohu a s
rozzářeným výrazem pohlédla na Harryho.
„Ten meč dokáže zničit viteály! Skřetí čepele vstřebají jen to, co je posílí – Harry, ten meč je nasáklý baziliščím jedem!“
„A Brumbál mi ho nedal, protože ho stále ještě potřeboval, chtěl ho použít na ten medailon…“
„… a musel si uvědomit, že by ti nedovolili si ho nechat podle jeho poslední vůle…“
„… takže vyrobil kopii…“
„… a falešný meč vložil do vitríny….“
„… a ten skutečný nechal… kde?“
Dívali
se jeden na druhého a Harry cítil, že odpověď neviditelně plula ve
vzduchu nad nimi, na dosah ruky. Proč mu to Brumbál neřekl? Nebo snad
řekl, ale Harry si to neuvědomoval?
„Přemýšlej!“ zašeptala Hermiona. „Mysli! Kde by ho mohl nechat?“
„V Bradavicích ne,“ odpověděl Harry, který stále ještě pochodoval po místnosti.
„Někde v Prasinkách?“ hádala Hermiona.
„Chroptící chýše?“ řekl Harry. „Nikdo tam přeci nechodí.“
„Ale Snape ví, jak se tam dostat, nebylo by to trochu riskantní?“
„Brumbál Snapeovi věřil,“ připomněl Harry.
„Ne dost na to, aby mu řekl, že vyměnil meče,“ řekla Hermiona.
„Jo, to je pravda!“ odpověděl Harry a cítil se potěšen, že Brumbál Snapeovi přeci jen úplně nevěřil.
„Takže ukryl meč někde daleko od Prasinek, že? Co myslíš ty, Rone? Rone?“
Harry
se rozhlédl. Na okamžik ho napadlo, že Ron opustil stan, ale pak si
všiml, že leží ve stínu svého lůžka a má velice tvrdý výraz.
„Oh, vy jste si na mě vzpomněli?“ řekl.
„Cože?“
Ron si odfrkl a díval se na spodek vrchní palandy. „Jen pokračujte, vy dva. Nenechte mě rušit vám zábavu.“
Harry se zmateně podíval na Hermionu, ale ta jen zatřásla hlavou, očividně v koncích stejně, jako on.
„Co máš za problém?“ zeptal se Harry.
„Problém? Žádný není,“ odpověděl Ron, stále odmítající se podívat do Harryho tváře. „Nic, co by tě mělo zajímat.“
Bylo slyšet zvláštní klapání nad jejich hlavami, začínalo pršet.
„Takže ty nemáš problém?“ nevěřil Harry. „Vyklop to.“
Ron zahoupal svýma dlouhýma hohama a posadil se. Vypadal umíněně, což bylo pro něj neobvyklé.
„Jak chceš. Nečekej ode mě, že budu skákat kolem stanu a hledat ztracenou věc. Je to nesmysl, pokud si to neuvědomuješ.“
„Neuvědomuješ?“ opakoval Harry. „Neuvědomuješ?“
Kap,
kap, kap. Déšť nyní padal více a silněji. Harry jakoby předpokládal, že
něco podobného z Rona vypadne, ale že to bude takový dopad, to nečekal
ani v nejmenším. Donutilo ho to mírně se zamyslet.
„Není fér, že
zde nemám ani kousek svého života,“ řekl Ron. „Víš přece, že mám
obvázanou paži a je mi zima a jsem hladový. Myslel jsem si, že po
tolika týdnech hledání bychom něčeho mohli dosáhnout.“
„Rone,“ řekla Hermiona tak tiše, že ji Ron přes padající a bubnující kapky deště stěží slyšel.
„Myslel jsem si, že víš, pro co ses to rozhodl.“
„Jo, já taky.“
„Takže kterou část jsi, zatímco putujeme, nečekal?“
Naštvanost se Harrymu vtírala pomalu do hlasu, ačkoli před tím se jen bránil.
„Myslel sis, že budeme nocovat v pětihvězdičkových hotelích? Že najdeme viteál každý den? Že se vrátíš k mamince do Vánoc?“
„Mysleli
jsme si, že víš, co děláš!“ křikl Ron a jeho slova bodla do Harryho
jako nože. „Mysleli jsme si, že ti Brumbál řekl, co dělat, že máš
reálný plán!“
„Rone!“ řekla Hermiona už teď o trochu hlasitěji, Ron ji však i přes to ignoroval.
„Pak
promiň, že jsi spadl na zem,“ namítl rozhořčeně Harry. „Jsem s tebou
jako ty se mnou od začátku, ne? Řekl jsem ti vše, co řekl Brumbál mně.
A konečně jsi přece nic nenamítal, našli jsme jeden viteál-“
„Jo ale jen to, že bychom ho měli zničit a pak najít ty zbylé – vždyť to jsou prázdná slova.“
„Rone,
sundej si ten medailon, ano?“ řekla Hermiona nezvykle vysokým hlasem.
„Dej ho dolů, úplně ti zatemňuje úsudek ve věcech, které říkáš!“
„Však
on to udělá!“ zvolal Harry, který neměl pro Ronovo chování žádnou
omluvu. „Myslíš si, že jsem tak blbý, že jsem nezjistil to, že si o mně
za zády povídáte? Myslíš si, že jsem neuhádl, co si myslíte?“
„Harry, my jsme ne-“
„Nelži, Hermiono!“ okřikl ji Ron hněvivě. „Copak jsi sama neříkala, že jsi zklamaná. Že si myslíš, že Harry nemá ani-“
„Takhle jsem to – takhle jsem to neřekla, Harry!“ vyjekla Hermiona.
Déšť
bušil do stanu, kapky padaly na Hermionin obličej a vzrušení z těch pár
sekund bylo pryč, jako by nikdy nebylo. Ještě doutnající oheň vyhasnul
a vše se obrátilo do tmy a zimy. Nebelvírský meč byl schován, ale oni
nevěděli kde. Tady ve stanu byli tři adolescenti, jejichž jediné štěstí
bylo, že doposud žijí.
„Tak proč jsi stále tady?“ zeptal se Harry Rona.
„Zkus si tipnout,“ na to Ron.
„Pak můžeš jít domů,“ řekl Harry.
„Jo!
Možná půjdu!“ zařval Ron. „Tys neslyšel, co říkali o mé sestře? Ale ty
neuděláš zhola nic, je to přece jenom Zapovězený les, že? Setkal jsem
se s nejhorším Potterem! Ty se vůbec nestaráš – dobře, tak já to
udělám. Skvěle! Obří pavouci a duševní záležitosti -“
„Jen jsem řekl – byla s ostatními, kteří byli s Hagridem-“
„Jo, slyšel jsem to! Nestarej se! A co zbytek mé rodiny: Weasleyovi nepotřebují další zraněné dítě. Slyšel jsi i toto?“
„Já jo-“
„Ale přece se nebudeš trápit, že?“
„Rone!“
řekla hlasitě Hermiona, snažící se vynutit přístup mezi ty dva.
„Nemyslím si, že se to doopravdy stalo, nic přece nevíme: přemýšlej,
Rone! Bill je vyděšený, spousta lidí to musí vidět, George přišel o
ucho a ty logicky předpokládáš, že jsi teď na řadě. Myslím, že jen
mínil, že-“
„Ach, takže ty jsi si jistá, jo? Dobrá tedy, nebudu
se o ně trápit. Pro tebe je to jednoduchý, že? Když jsou tvoji rodiče
daleko-“
„Moji rodiče jsou mrtví!“ vykřikl hněvivě Harry.
„Jo a moji ty tvé můžou každým dnem následovat!“ uhodil na něj Ron.
„Tak BĚŽ!“ zakřičel na něj Harry. „Utíkej za svou maminkou, jen si jdi! Aby dala hodně dobrého jídla, když je to tady tak na-“
„Prestego!“
zaječela Hermiona mezi Harrym a Ronem vznikla neviditelná stěna. Oba se
vyděsili, když je ta nově vytvořená bariéra od sebe odhodila. Harry
pocitíl něco pálivého vůči Ronovi a Ron také: něco se mezi nimi zlomilo.
„Nech tady viteál,“ řekl Harry.
Ron odhodil řetízek na nejbližší židli. Otočil se k Hermioně.
„Co to děláš?“
„Co tím míníš?“
„Ty tu zůstáváš, nebo co?“
„Já...,“
její obličej se stáhnul do úzkostné grimasy. „Ano -ano. Já zůstávám.
Řekli jsme přece, že půjdeme s Harrym, že mu pomůžeme-“
„Hm bezva,“ odtušil Ron, „takže sis vybrala jeho.“
„Rone, ne! Vrať se zpátky, prosím, vrať se zpátky!“
Byla zastavena vlastním štítovým kouzlem, které vytvořila včerejší noci na jeho ochranu
Harry pořád tiše stál a naslouchal Hermioninu vzlykání a volání Ronova jména.
Po několika minutách se vrátila. Mokré vlasy se jí lepily na obličej.
„J-je p-p-pryč! Z-zmizel!“
Zhroutila se na židli a dala se do bezútěšného pláče.
Harry
byl jako omámený. Sehnul se pro viteál a pověsil si ho na krk. Zakryl
Ronovým povlečením Hermionu, měl o ni starost. Poté vlezl do své
postele a zíral do tmy na plátěnou střechu stanu a poslouchal bubnující
déšť.