Role hrdinů v románu Doktor Živago od Borise Pasternaka
Role hrdinů v románu Doktor Živago od Borise Pasternaka
(jaké problémy řeší titulní hrdina a proč)
Doktor Živago je významné dílo ruské literatury. Ačkoliv byl román po svém vzniku v SSSR odmítnut, získal Nobelovu cenu za literaturu a dodnes byl dvaktrát zfilmován. Pojednává o životě v Rusku v první čtvrtině dvacátého století. Jakým způsobem autor zobrazil toto období velkých změn, ukáži na titulním hrdinovi románu, doktoru Živagovi.
Jako lékař je Jurij Andrejevič Živago velice vzdělaný. Má samozřejmě dobrý přehled o politické situaci ve vlasti. Není pochyb o jeho charakteru nebo smyslu pro spravedlnost. Poznáváme v něm snílka (dokonce píše vlastní básně) toužícího po vytváření nějakých trvalých hodnot, člověka životem těžce zkoušeného, i přesto ale klidného či spíše smířeného. Nesnaží se za každou cenu prosadit svou. Je přístupný kompromisům, jedná ve vztahu k ostatním férově, chce se říci až demokraticky (např. většina rodiny se rozhodne jet a vesnici, Jurij je proti, ale nevzpíná se), a to z něj činí postavu velice blízkou dnešnímu čtenáři. Jeho pravým protikladem je revolucionář Strelnikov. Tam, kde Jurij váhá, Strelnikov se pevně rozhoduje, paradoxně jsou ale režimem nakonec odvrženi oba, což mimo jiné poukazuje na politický význam díla. Právě Jurijova váhavost se možná může nepozornému čtenáři jevit jako absence vůle. Ve skutečnosti v ní spočívá jeho síla, síla nenechat se manipulovat levnými hesly, síla posuzovat události objektivně, síla snášet rány osudu. S těmi se vyrovnává až se stoickým klidem a nikdy si nestěžuje. Sám svůj přístup vystihuje slovy: „Tohle střeštěné jezdění sem a tam – to je osud všech, patří to k duchu doby.“
Se vzácnou nestranností posuzuje i události, do kterých je zatažen. Už od počátku je skeptický k marxismu, není stržen revolučním nadšením. Předpovídá, že revoluce přinese mnoho neštěstí. „K dobru je třeba přivádět lidi dobrem,“ praví se sobě typickým idealismem. Viníky revoluce ale nehledá – považuje ji za neodvratnou událost, ke které společnost sama dospěla. Když je zajat partyzány, protože potřebují lékaře, touží se sice vrátit k rodině, proti bílým je jen z povinnosti a nakonec se mu i podaří uprchnout, ale rudým své neštěstí za vinu neklade. Celý život zachovává přísnou neutralitu. Za žádných okolností nevnucuje svým přátelům, protivníkům ani čtenáři jakékoliv názory.
Ačkoliv miluje přírodu, sžívá se s ní, nedovolí si upadnout do nostalgie, na to žije v přílišné bídě. Zbožňuje svou vlast, kterou symbolizuje jeho milenka Lara, jak můžeme vyčíst z následujícího úryvku:
„…A ta dálka je Rus, jeho nesrovnatelná, za mořem známá, slavná matka, mučednice, svéhlavička, šílená, pomatená, zbožňovaná, s věčně majestátními a zhoubnými výmysly, které nikdy nelze předvídat! Ó, jak je sladké existovat! Jak je sladké žít na světě a milovat život! Jak to stále láká říct děkuji samotnému životu, samotné existenci, říct to právě jim a rovnou do očí!
A právě tohle je i Lara. S životem a existencí nelze hovořit, ale ona je jejich jedinečný symbol, jejich vyjádření, dar sluchu i slova, daný němým principům existence…“
Lara vnáší světlo naděje do Jurijova života, pomáhá mu překonávat nejtěžší období a on ji miluje nejčistší láskou. Zároveň miluje i svou manželku Toňu, ale oba vztahy jsou diametrálně odlišné. Ve skutečnosti touží jen po klidném rodinném životě s Toňou a v tomto směru je poměr s Larou zrada. Jurij si toho je vědom, velmi ho to trápí. Nakonec se jeho neschopnost vzdát se Lary ukáže jako osudová. Navždy ztrácí Toňu (je zajat partyzány, když jede za Larou, a s ní a dětmi se už nesetká) Když později ztrácí i Laru, nastává zlom v jeho životě a Jurij rezignuje, upadá do deprese. Jeho třetí žena Marina ani není pokusem o lepší život. Jurij ji v závěru opouští a s podivným optimismem, částečně na popud svého bratra - anděla strážného začíná úplně znovu. V tu chvíli si s ním osud zahraje nejkrutěji. Při první cestě do nové práce dostane infarkt. Přestože je konec příběhu na první pohled smutný, ve čtenáři naděje na obrat společenských poměrů k lepšímu zůstává.
Román je silně autobiografický, jak je patrné například z Jurijových básní, které tvoří samostatnou kapitolu textu. Je samozřejmé, že jejich skutečným autorem je Pasternak. Netvrdím ale, že se promítl pouze do titulního hrdiny (i když do něj nejvíce). Autor v díle svobodně a nepokrytě vyjadřuje své myšlenky popřípadě názory. Do úst hrdinů vkládá dlouhé monology o bibly, světě, politice, až to na mě někdy působilo nevěrohodně. Nemohla jsem zkrátka věřit, že by skuteční, živí lidé, byť sebeinteligentnější, takto v běžném životě mluvili.
Živago není hybatelem děje, tím jsou dějinné události. Hrdina reprezentuje utrpení inteligence své doby, lidí, kteří o těchto událostech sice přemýšlí, jsou jimi ovlivněni, ale sami je ovlivnit nemohou. Příběh je pouhým nástrojem pro vykreslení neveselého dopadu velkých událostí na malé lidi. J. A. Živago také není pouze Pasternakův autoportrét, ale spolu s ostatními postavami slouží témuž účelu. Asi největší hodnota románu spočívá právě v jeho objektivitě, snaze nemanipulovat. Dalším velkým kladem je srozumitelnost díla, která nám umožňuje vytvořit si vlastní názor na popsané události. Snad se nám autor chvílemi může zdát až příliš krutý ke svým hrdinům, troufám si ale tvrdit, že nemohl zvolit lepší způsob, jak podat věrný obraz Ruska v době revoluce.
vedoucí profesor: Jitka Paulová
použitá literatura: Boris Leonidovič Pasternak, Doktor Živago; D. S. Lichačov, Zamyšlení nad románem B. L. Pasternaka Doktor Živago; J. Žák, Básník ohlušujícího mlčení