Jednotlivá bojová umění
Staženo z webu www.aiki.euweb.cz
Zančin budó (zanchin budo) je bojové umění. Bylo vytvořeno v devadesátých letech 20.století. Zakladatelem je český lektor bojových umění, pan Martin Procházka. Cvičenci zančin budó je označován jako soké a vyučuje ve své akademii bojových umění Zanchin Budokan Liberec a na seminářích. Toto bojové umění patří do kategorie komplexních výukových systémů a obsahuje : údery, kopy, páky, porazy, škrcení, držení, boj s krátkou, střední a dlouhou tyčí, japonským mečem, nožem a okinawským cepem. Cvičí se jak s jedním tak více útočníky, ve stoje i na zemi. Jde o propracovaný výukový systém, jenž obsahuje kromě základních postojů a způsobů přemísťování také specifické nácvikové formy, které rozvíjejí cit pro odhad vzdálenosti a také kreativitu v propojení jednotlivých technických principů. V roce 1995 byl tento systém poprvé představen široké veřejnosti. Od roku 1999 je oficiálně vyučován pod hlavičkou organizace Budoshinkai. V roce 2003 vyšla v Česku a Slovensku první učebnice a v roce 2007 výukový DVD film, zančin budó je také od roku 2003 prezentováno v zahraničí (Německo, Japonsko, Indie). Zančin budó v překladu znamená: zan - hora (princip), čin - pravý (neměnný), bu - bojový (válečnický), dó - cesta (životní styl). Volně název překládáme: cesta studia principů. Základním principem tohoto bojového umění je koncept poddajnosti, který byl do zančin budó přejat z tradičního bojového umění džú džutsu (ju jutsu). Nyní se podívejme na historii. Dohady vědců o vzniku civilizace na japonských ostrovech se datují do doby okolo 50 000 př.n.l. (paleolitické období). V této době vznikají také základy pro první bojové styly. Protože v některých okolních zemích byla společnost v rozvinutějším stádiu, byly i tamní bojové metody propracovanější. Tato skutečnost přiměla mnohé japonské válečníky ke snaze jejich metody napodobovat. První zmínky o kontaktu s okolním světem spadají do období Jajoi (250 př.n.l. - 250 n. l.). V roce 57 n.l. proběhly první styky s Čínou a v roce 369 n.l. uskutečnili vládci státu Jamato (později Japonsko) první invaze do Koreje. Ovlivnění je také patrné ze strany souostroví označovaného Rjú kjú (později Okinawa), kde vznikaly bojové metody, nazývané tode ze zkušeností místních obyvatel a z poznatků dovezených z Číny a Indie.Vliv okolních národů na vývoj bojových stylů v Japonsku je tedy pravděpodobný, ale existují informace o tom, že již před prvními kontakty s okolním světem již existovaly na japonských ostrovech ranné bojové formy. Kronika Nihon Šoki, zpracovaná na rozkaz císaře v roce 720 n.l., uvádí, že již od roku 23 př.n.l. probíhaly v oblasti Izumo speciální turnaje, ve kterých válečníci oficiálně testovali svoje dovednosti před vladařem Suininem. Tyto turnaje byly nazývány "čikara kurabe" a bojové metody, které zápasníci používali, jsou známé jako sumai.Turnaje se staly velmi populární a sumai, které se později začalo nazývat sumo, se dále rozvíjelo. Později, v období Nara (650-793n.l.), byla založena tradice výročních zápasů, ve kterých bojovali zápasníci z různých koutů země. Do sumo pronikly také náboženské prvky a zápas se tak stal rituálem.V období Hejan (794-1191n.l.) se sumo stalo velmi populární. Císař Nimmjo usiloval o popularizaci tohoto boje jako symbolu vojenské síly a zapojil ho do výcviku vojska. Je pravděpodobné, že sumo a také jeho speciální forma zvaná kumiuči, výrazně ovlivnilo vznik a vývoj bojových metod, později označovaných džú džutsu. Vzhledem k častým bojům mezi jednotlivými kmenovými státy a dobyvačné politice vládnoucích skupin byla podpora ze strany vládnoucích třídy na rozvíjení bojových umění přirozeným důsledkem.Ve starých ságách "Konžaku monogatari", sepsaných v druhé polovině 11.stol., se autor zmiňuje o bojovém stylu jawara, jehož základy prý tvořily techniky sumo. Je patrné, že styl sumo patří mezi nejpravděpodobnější japonský základ pro mnoho dalších, později vzniklých stylů boje beze zbraně.Vliv na vývoj bojových metod v Japonsku ze strany okolních zemí je v jednotlivých stylech džú džutsu vypozorovatelný. Je však velmi obtížné tento vztah dokázat, protože mnoho zástupců tradičních stylů si zakládá na ryze japonském rodokmenu. Vývoj jednotlivých bojových stylů do začátku prvního tisíciletí našeho letopočtu zůstane zřejmě jednou provždy tajuplným časoprostorem, protože se nám dochovalo jen velmi málo autentických materiálů. Od počátku 10.stol. se však začínají formulovat jasné základy pro pozdější jednotlivé bojové specializace (bugei), jako je tai džutsu – boj beze zbraní, ken džutsu – boj s mečem, kjú džutsu - střelba lukem atd. Příčinou je vznikající nová koncepce řízení země. Centrálním bodem moci se stává šogunát (hlavní vojenské sídlo) a jednotlivé správní síly, kterými jsou velitelé provincií a jejich vazalové.Vzniká vojenská šlechta (buši), jež má po dlouhé období hlavní slovo v řízení země a důsledně dbá na rozvoj bojových dovedností. Za zlatý věk bojových umění je považováno období Kamakura (1192-1336) a následně Muromači (1337-1573), kdy byla země zmítána rodovými válkami a vzniklo tak mnoho prostoru pro bojové uplatnění.V průběhu těchto dvou období se výcvik postupně systematizoval a od 15.století přicházejí na svět první specifické bojové styly, jejichž historii lze již konkrétněji mapovat v dobových textech. Označení džú džutsu pro neozbrojený boj nebo boj s krátkými zbraněmi se začíná v literatuře pravidelně objevovat od období Tokugawa (1603-1867n.l.). Do té doby jsou známé názvy bojových stylů pokládaných za vývojové předchůdce džú džutsu jako torite, hakuda , jawara, kogusoku, šibaku, hobaku, kenpo, koši no mawari, tai džutsu, aiki džutsu atd. Vznik mnoha stylů džú džutsu se dá velmi obtížně zjistit, ale o některých známějších školách se přece jen dochovaly kusé informace. Mezi nejznámější tradiční školy (ko rjú) patří jošin rjú, daito rjú, sekiguči rjú, kito rjú a další. Koncept poddajnosti je principem, který činí fyzicky slabšího jedince akce schopným. Využívá síly útoku jako zdroje energie pro obrannou akci. Díky tomuto pozoruhodnému poznatku vznikly desítky efektivních stylů, které osobitě převedly tento princip do praxe. Po rozpadu samurajského stavu (19. století) se stalo mnoho věcí, které tradiční džú džutsu postavily do pozice méně respektovaného stylu. Na základě tohoto úpadku vznikly nové koncepce výuky jako jsou džudó (zakladatel Jigoro Kano) a aikidó (zakladatel Morihei Uješiba), které však čerpají z ryze japonských zdrojů. Zančin budó obohatilo daleko později staré techniky poznatky z bojových umění z jiných částí světa. V principech není odlišné od slavných škol jako jsou daito rjú aiki džutsu nebo kito rjú džú džutsu, ale používá nové nácvikové metody, nestaví základ na modelových situacích, bere více v úvahu soudobě ozbrojeného útočníka, rozvinulo do hloubky boj na zemi, používá jiný systém stupňů a zohledňuje znalost jiných bojových umění. Základem se stává obecná znalost různých principů, kreativita a svoboda vyjádření. Zkušební řád ctí nejznámější model kjú/dan. Udělováno je 6 žákovských stupňů, 3 stupně pro velmi pokročilé a 7 mistrovských titulů. Cvičebním úborem je gi a pro trénink v terénu běžný civilní oděv. Cvičí se také se zbraněmi. Základ tvoří hanbó (krátká tyč), džó (střední tyč), bó (dlouhá tyč), ken (meč), tantó (nůž), nunčaku (dřevěný cep). Každá z těchto zbraní má své specifické vlastnosti. Obecně vzato studují adepti dřevcové, bodné, sečné, řezné a pružné zbraně proto, aby pochopili jejich výhody a nevýhody. Ve výukovém procesu jsou všechny základy postupně rozděleny až do stupně 4.dan, jenž je posledním stupněm, na který se dělají klasické zkoušky. Vyšší stupně jsou již čestným titulem a oceněním za přínos jednotlivce pro rozvoj bojových umění, tak jak je tomu ve většině umění. Při důkladném pozorování vám mohou bojové techniky zančin budó připomínat některé velmi účinné styly bojových umění z jiných částí světa. Je to zcela oprávněné tvrzení, protože zančin budó není vyhraněné. Jistě zde najdete prvky muai thai, vale tudo, sambo, wing chun nebo hapkido. Právě o to jde, překročit hranice stylů, zapomenout na vžitá dogmata, osvobodit se a porozumět tomu co je jen technika a co je princip, metoda. Bojová umění z celého světa se nyní vyučují propojeně. Vzniká mnoho nových programů, které tento fakt berou v úvahu a více či méně se prosazují mezi zájemci o bojová umění. Vzhledem k tomu, že teprve v posledních 30 letech došlo k opravdu zásadnímu prolnutí kultur na základě revolučního rozvoje dopravy a komunikace, má zančin budó šanci stát se bojovým uměním budoucnosti. Je tu vývoj, který lze jen těžko zastavit. Každý člověk je individualitou, která hledá pro sebe to co jí vyhovuje. Zančin budó je integrální program, který překračuje bariéry. Podobnost najdeme i v hudbě, kde se hudební žánry prolínají a tak vznikají zajímavé proměny. Lidé se od sebe vzájemně učí, komunikují, hledají společná témata, přátelí se. Zajímavé nemyslíte?
Judo
Džudo bychom v současné době zařadili spíše mezi bojové sporty než bojová umění. Už jeho vznik totiž nebyl spojen s bojem, ale s tělovýchovným cvičením. Zakladatelem džuda je Jigoro Kano, který sestavil vlastní systém technik z japonských bojových umění a sebeobrany feudálního věku. Tento nově vzniklý systém měl zlepšovat posilování těla a udržovat ho zdravé. Systém byl určen pro muže i ženy v každém věku a měl být využíván i ke sportovním zápasům. Kano si však původně nepřál, aby v džudu dominovala sportovní hlediska. Džudo bylo původně vyváženým systémem tělesné výchovy, sebeobrany a soutěže.
Kano při sestavování systému džuda vycházel z džúdžu-cu. Džúdžu-cu je souborný název pro četné styly boje, které si nebyly podobné v technice ani na pohled. Je to kolektivní název pro nejrůznější druhy bojových umění a zahrnuje metody kopů, úderů, použití kolen, házení, škrcení, blokování kloubů, používání některých zbraní a svazování nepřítele. Jednotlivé systémy, kterých bylo oficiálně doloženo 725, však vždy zdůrazňují pouze jeden nebo dva aspekty. Největší rozvoj džúdžucu se datuje od konce 17. do poloviny 19. století. Souběžně se vytvářely dva různé styly. První obsahoval všechny bojové prvky a používal se v bojích a válečných konfliktech. Druhou formou bylo takzvané estetické džúdžucu. To se odchýlilo od svého původního záměru (boje) a soustředilo se spíše na precizní provádění technik. Porážka protivníka se stala prostým předváděním lepších výkonů. Tato forma byla ve svém vzniku často kritizována. Bylo jí vytýkáno, že se uchyluje ke studiu toho, co není ve skutečném boji potřebné. Přesto se tato forma začala čím dál více rozvíjet, a to především v době, kdy v Japonsku zavládl mír. Třída tradičních bojovníků začala postupně slábnout a vymírat. Někteří z nich se přizpůsobili novému trendu a začali vyučovat koncepci estetického předvádění technik. Džúdžucu se tak postupně stalo veřejnou zábavou s komerčním zaměřením.
Jigoro Kano, který byl jedním z žáků slavného učitele džúdžucu Totsuka, vytvořil ke konci minulého století syntetický systém tréninkových technik házení, chytání, atemi a resuscitace, vytvořených z některých stylů džúdžucu (Kano vycházel především ze stylů sumo, Kitó, Tenšinšinjo rjú a tradiční sebeobrany). Svůj nový styl postavil na dvou základních principech - seirjoku zenjó (Princip nejlepšího využití tělesné i duševní energie) a džita kjóei (princip vzájemného prospěchu). V roce 1882 shromáždil Kano v chrámu Ejšodži v Tokiu prvních deset džudistů a položil tak základy školy Džudo-Kódókan (škola pro nácvik cesty). Tohoto nového stylu si velmi rychle povšimnl německý lékař dr. Erwin Balz, který v letech 1876-1905 učil na Císařské univerzitě v Tokiu a doporučil japonskému ministerstvu pro tělovýchovu, aby podporovalo džudo jako prostředek utužování těla. V roce 1886 způsobil rozruch pozoruhodný úspěch družstva Džudo-Kódókan v zápase proti družstvu džúdžucu. Úspěchy džudistů i osobnost učitele Kana zapříčinila velký zájem o džudo. Když byl tento nový druh bojového sportu uznán japonskou vládou, obsahoval 47 technik džuda a 15 chvatů sebeobrany.
Kano v džudu vyvinul zcela unikátní systém technických stupňů - pásků, který později převzala většina bojových sportů. Džudo rozlišuje 5 žákovských stupňů (kyu): žlutý, oranžový, zelený, modrý a hnědý pásek, a 10 mistrovských stupňů (DAN): černý a červenobílý pásek. Tréninky džuda se provádí v dódžó (tělocvična pro japonská bojová umění) a jednotlivé nácviky se nacvičují na tatami (speciální žíněnky, které byly původně vyráběny z rýžové slámy). Džudo se zaměřuje na nácvik 1. Ukemi - techniky pádů, 2. Nagewaza - technika porazů (sem patří akce prováděné v postoji a akce prováděné z postoje do lehu), 3. Katamewaza - techniky znehybnění (sem patří držení, páčení a škrcení), 4. Atemi - využití útoků na citlivá místa soupeře v sebeobraně.
Džudo se hlásí k tradiční japonské kultuře a filozofii a znamená "chápat tělem" či "učit se cítěním". Základním principem džuda je také "vítězit ustupováním". Doslovný překlad názvu džudo se ve většině publikací uvádí jako "Jemná cesta" (džú - jemný, dó - cesta). Jiné publikace však upozorňují na to, že význam znaku džú je spíše "poddajný", "adaptabilní" nebo "harmonický". Název jemná cesta tedy nelze chápat jako bojové umění nevyužívající síly. "Jemnost" v názvu bojového sportu džudo by měla být spíše chápána jako "flexibilita" ve významu, že se mysl i tělo adaptují na situaci a uzpůsobují ji ve prospěch toho, kdo tuto metodu využívá.
Aikido
Aikido velmi významně ovlivnil styl zvaný daitoryu aikijutsu, který vznikl v Japonsku už v 9. století. Původně se toto umění předávalo pouze mezi členy jednoho ze samurajských rodů. První, kdo daitoryu aikijutsu prezentoval veřejnosti byl samuraj Sokaku Taked, který ho V roce 1905 začal vyučovat na ostrově Hokkaido. Takeda byl skutečný válečník, který byl vždy ve střehu a nikdy nejedl jiná jídla, než ty, které mu připravil jeho žák. Připisuje se mu také založení skupiny Jakuza, což byli samurajové přeměněné na gangstery.
Jedním z Takedových žáků byl také pozdější zakladatel aikida - Morihei Ueshiba, který v té době působil na ostrově Hokkaido jako vůdce skupiny osadníků se zaměřením na těžbu dřeva. Ueshiba si aikijutsu osvojil a upravoval si ho ke svému osobnímu duchovnímu a tělesnému rozvoji. Další ovlivnění stylu nastalo v době, kdy Ueshiba ve svých 36 letech propadl náboženské sektě Omoto-kyo. Prvky bojového umění daitoryu aikijutsu a náboženství Omoto-kyo Ueshiba spojil a vytvořil vlastní systém aiki-džúdžucu, které později přetransformoval na aiki-budo (rozdíl mezi džucu a do je v tom, že styly džucu jsou zaměřeny na skutečný boj v protivníkem, kdežto styly do jsou zaměřeny na formování osobnosti). Během druhé světové války se Ueshiba zaměřil na hlubší studium náboženství Omoto-kyo a V roce 1942 přišel s definitivní podobou dnešního aikida jako duševní disciplínou.
Ve stylu aikido neexistují sportovní disciplíny, ve kterých by se cvičenci mohli poměřit. A tak cvičení v aikido se přenáší na řízené nácviky,ve kterých si cvičenci vylepšují pohybové a pádové prvky systému, nejrůznější pákové chvaty, které využívají minimální potřebné energie k maximálnímu účinku. Cvičenci aikida se však zaměřují na posilování vlastní vnitřní energie a využívají energie soupeře ke zmaření jeho útoku.
Vzhledem k tomu, že cvičení aikido se zakládá především na přesných a ladných obranných pohybech a vzhledem k nebezpečnosti některých obranných technik se prvky aikido dají velmi těžko nacvičovat proti maximálně rychlému a důraznému útoku. Proto v Japonsku vznikly další paralelní druhy k aikido a to především styl Jošin a styl Tomiky. Jošin má silně praktický aspekt reality boje, zatímco Tomiki se dělí na sebeobranu a sportovní aplikaci.
Do Evropy se aikido dostalo přes Francii před třiceti lety. U nás se s prvními kontakty s aikido setkáváme až v sedmdesátých letech. Teprve v roce 1980 byly prvky aikida oficiálně zařazeny do vysokoškolské výuky FTVS. První veřejná ukázka a trénink aikida proběhly v Praze v roce 1986 pod vedením Giorgio Veneriho z Itálie (5. DAN). Pokus založit první celostátní organizaci aikido v naší zemi byl učiněn v roce 1990 na základě aktivit oddílu TJ Spoje Praha, tehdy organizace sdružovala 9 oddílů. V současné době je nejvyšším orgánem Česká asociace aikido ČAA), která je členem mezinárodní organizace aikido (IAF).
Karate
Karate patří mezi nejtvrdší bojové umění, které nevyužívá k souboji zbraní. Vyvinulo se jako většina východních stylů z prapůvodního čínského chuan-fa (dnes mylně označováno za kung-fu). Největší rozvoj však karate zaznamenalo na ostrově Okinawa (dnes jeden z japonských ostrovů). Ten se v době středověkých konfliktů různých mocných japonských rodů stal centrem výcviku nejlepších bojovníků. Okinawa se stala postrachem pro panovníky a ti proto vydali na tomto ostrově zákaz nošení jakýchkoliv zbraní. Bojovníci se tedy soustředili na boj holýma rukama, popřípadě si zbraně tvořili z jednoduchých řemeslných nástrojů (nunchaku z malého cepu na obilí, tonfa z rukojeti od mlýnského kamene atd.).
Počátkem 17. století provedli Japonci invazi na ostrov Okinawa a podmanili si ho. K zákazu zbraní přidala japonská nadvláda zákaz výcviku všech bojových umění. Tím však jejich vývoj nepřímo podpořila. V této době začínají vznikat tajné bojové spolky, které se v roce 1629 spojují do tajné fronty proti okupantům. Výsledkem bylo nové bojové umění beze zbraní, pojmenované te (ruka - nejdůležitější zbraň tohoto bojového umění), později Okinawa-te.
Pro japonskou moc se bojový styl te stal obávanou hrozbou a až do konce okupace (v roce 1875 se Okinawa stává součástí Japonska) byl spojený s tajemstvím a ilegalitou. Tajné spolky však i v nastalé době míru pracují na zdokonalení válečného umění. Výcvik te byl na Okinawě legalizován až v roce 1903, kdy byl také pro svůj vynikající vliv na fyzickou kondici a zdraví cvičenců zařazen jako povinná součást tělesné výchovy na školách. Zlegalizování dostalo také bojové umění nový název. Skládal se ze tří znaků . První znak se čte kara a označuje čínskou dynastii Tchang, která stála u prapůvodních idejí tohoto bojového stylu. Druhý znak se čte te a označuje ruku, třetí znak se čte džucu a znamená umění. Celý název tedy zněl karate-džucu, tedy čínské umění ruky.
Trénink okinawského karate-džucu spočíval především v otužování úderových ploch ranami do nejrůznějších pomůcek (viz.obrázek 3). Podstatnou část tréninku tvořil také nácvik kata - sestavy útočných a obranných technik v nízkých postojích. V nich si karatisté zdokonalovali rychlost a přesnost provedení technik, stabilitu a dynamiku pohybu, prostorovou orientaci a pohybovou koordinaci. Protože cvičenci byli trénováni pouze na tvrdé až smrtící údery a kopy, neexistoval souboj ve dvojici. V pozdějších dobách se experimentovalo se zápasem v brnění (nazývané bogu).
Toto expandující bojové umění začalo mít velký vliv například i na systém výcviku v japonské armádě. Japonský korunní princ Hirohito sledoval exhibici v Okinawě, jež na něj udělala takový dojem, že jeho zpráva podnítila detailní studium tohoto umění v Japonsku. V roce 1922 pozval japonský ministr školství do Tokia pana Gičina Funakošiho, aby předvedl karate-džucu poprvé na japonské půdě. Funakoši do roku 1924 prosadil, aby se karate-džucu zavedlo jako povinný výcvik také do japonských škol. Brzy bylo v Japonsku více studentů karate-džucu než na Okinawě.
V roce 1936 se největší mistři karate rozhodli na změně prvního znaku. Nový znak se čte také kara a označuje výraz "prázdný". Výměna znaku měla odstranit z názvu čínský vliv (Japonsko totiž v této době vstupovalo do koloniální války s Čínou) a zdůraznit přiklánění k buddhismu. Z názvu byl také vypuštěn třetí znak a jméno bojového umění se zkrátilo na KARATE.
V Japonsku začalo vznikat mnoho různých škol karate, z nichž nejvýznamnější jsou shotokan (zakladatelem Gičin Funakoši), godžu-rju (Čódžun Mijagi), šito-rju (Kenvo Mubani) a kyokushinkai. Zakladatelem posledního stylu byl Masutatsu Oyma - člověk, který proslavil karate po celém světě svými exhibičními zápasy s býky, kterým dokázal například holou rukou zurážet rohy. Při jednom vystoupení dokonce zabil býka holou pěstí. Oyma se považoval za neporaženého člověka, svou sílu získával extrémním tréninkem. V roce 1948 dokonce odešel na horu Kiyozumi, kde se dvacet měsíců v úplné samotě věnoval pouze tréninku karate.
Jeet Kune Do
Kdo v Jeet kune do očekává další druh bojového umění do série předešlých stylů bude možná zklamán. Odborníci přes bojová umění však zřejmě budou příjemně překvapeni. Jedná se o bojový styl vytvořený průkopníkem bojového umění ve filmu Bruce Leem.
Jde o kombinaci technik nejrůznějších bojových umění k vytvoření dokonalého systému. Techniky i principy jsou přizpůsobené vždy každé individualitě bez ohledu na to, odkud tyto techniky pocházejí. Proto u Jeet kune do nelze hovořit o určitém konkrétním stylu, ale naopak můžeme hovořit o tom, že se hodí do všech existujících stylů. Jeet kune do je prostě způsob, jak nejlépe v boji dosáhnout požadovaného cíle.
Kromě nejrůznějších bojových techniky dává Jeet kune do vysoký důraz na rozvinutou tělesnou i duševní připravenost a koncentraci. Bojovník se nesmí uzavírat do sebe, do svého umění, ale naopak být co nejvíce otevřený k okolním podnětům, z kterých čerpá inspiraci nebo podle nich volí vlastní způsob boje. Podle Bruce Leeho nemůže bojovník správně nacvičovat techniky, pokud na to není jeho mysl připravená. To znamená, že musí být čistá a prázdná, zbavená jakýchkoliv bloků a omezení. Mysl musí být stoprocentně koncentrovaná na trénink, aby kromě zafixování potřebných bojových stereotypů mohla tvořit a improvizovat.
Bruce Lee měl velice netradiční přístup k osvojení Jeet kune do. Podle něj se bojovník musí nejprve všechny techniky precizně naučit, osvojit a dokonalé provedení zautomatizovat. Poté musí všechny techniky zapomenout. Při boji by si pak mělo podvědomí volit techniky samo k optimálnímu řešení situace. " Nemít žádnou techniku znamená mít všechny techniky" - to bylo bojové motto Bruce Leeho.
Podle učení Bruce Leeho je cílem tradičních stylů bojových umění zapadnutí jednotlivce do systému. Cvičenci jsou trénováni příliš uniformně a podle dogma. Bruce Lee byl zastáncem spíše tvořivého tréninku, než napodobování již existujících forem. Tím si podle něj můžeme lépe vytvořit pocit absolutní jistoty z něčeho, co má svoje kořeny v nás. Jestliže chce cvičenec pochopit pravdu bojového umění, vidět protivníka jasně, musí odhodit všechny pojmy stylů a škol, předsudky, náklonnosti, omezení předsudky, vnitřní bloky a emoce. Potom v jeho duši ustanou všechny konflikty a duše bude klidná. A v tomto tichu budete vidět úplně jasně. Cílem by mělo být dosáhnutí harmonie těla, ducha a duše, živé hmoty, upřímných citů a čistých myšlenek, což zabezpečí pokojný, vyrovnaný, jednoduchý a aktivní život pro všechny cvičence bojového uměni.
Vzhledem k fyzické konstituci Bruce Leeho byla v Jeet kune do dokonale propracována energie jednotlivých technik. Údery a kopy Bruce Leeho byli někdy až několikanásobně silnější, než u jedinců s daleko větší hmotností. Stejně jako v ostatních bojových umění dává Bruce Lee důraz na maximální uvolněnost končetin, které úder provádějí. Každé napětí svalstva spotřebovává energii. Pokud je paže uvolněná, celá energie se přenese na překážku a ne na kontrakci svalstva. Bruce Lee však preferoval úder pěstí s palcem nahoru, tedy bez rotace paže. Další důležitou složkou úderu je kinetická energie pohybu těla vpřed, nebo rotace celého trupu. Ve vyšším stádiu přistupuje vířící energie, která vychází z obloukových "vrtajících" pohybů, ve formě otoček a zkrácených oblouků, které jsou skryté v přímočarých pohybech. Údery s touto podstatou jsou známé jako šlehající údery. Jsou směsí kolmého úderu a kroužící energie. Neodmyslitelnou součástí energie technik v Jeet kune do je také vnitřní energie Chi. Při souboji se soupeřem dával Bruce Lee důraz na to, abychom nevyvíjeli příliš mnoho zbytečné energie. Vždy musíme dát do techniky takové množství energie, aby splnila účel, nikoliv více. Soupeř by pak naši nadbytečnou energii mohl využít proti nám. Bruce Lee v boji se soupeřem také prosazoval takzvaný "princip vody". Naše technika by měly na soupeře pronikávat neustále každou skulinou tak, jak to dělá protékající voda. Systém Jeet kune do tedy není pouhou formou nácviku určitých technik. Naopak využívá technik již existujících bojových umění. Dává však důraz na maximální využití základních principů boje a to jak z fyzické tak i z duševní stránky. A právě zaměření na dokonalé využití všech způsobů k dosažení cíle v zápase se soupeřem udělalo z Bruce Leeho jednoho z nejlepších bojovníků na světě v dosavadní historii.