Karel Čapek: Povídky z jedné kapsy
Policejní úředník dr. Mejzlík navštívil pana kouzelníka Dastycha. Svěřuje se mu s případem. Chytil kasaře - podle bot od popela si ho pod lampou všiml. Sledoval ho a poté na něj udělali zátah. Chce vědět, čím to bylo, že šel večer právě tou ulicí, když tam jít nepotřeboval. Byla to intuice, předtucha, mechanická rutina, náhoda? Chce to zjistit, aby věděl, čeho se má v budoucnu chytit - co když přijde velký případ? Povídka končí tím, že dostane telefonát - musí vyřešit vraždu.
Hrabě byl velký milovník květin, měl nádhernou zahradu. Jednoho dne autorovi (který byl také znalcem květin) přinesla velmi retardovaná dívka Klára vzácné modré chryzantémy. Hned zavolal hraběte, vzal Kláru do kočáru a jeli hledat chryzantémy. Klára měla radost z toho, že jede vozem a chtěla cestovat dál a dál - nechápala, že je má dovést ke květinám. Nakonec zapojili do hledání i četnictvo, pročesali celé okolí, ale nic nenašli. Zdeptaný autor se vydal vlakem domů. Najednou vidí u trati u hlídačova domku něco modrého. Intuitivně zatáhne za záchrannou brzdu, zaplatí pokutu a jde se na tu modrou krásu podívat. Jsou to přesně ty modré chryzantémy, které mu donesla Klára. Hlídač ho ihned začal vyhazovat - nikdo zde podle úředního zákazu nesmí být, hned musí odejít - chce tedy jít po trati, ale to se přeci nesmí. Hlídač nakonec svolil, že půjde na pochůzku a on může tedy odejít. Jakmile hlídač zmizel, autor vyryl kytičky a valil pryč. Jak odjížděl vlakem, viděl u trati rozčilujícího se hlídače. Proč chryzantémy předtím nenašli? Nikoho nenapadlo jít za zákaz - jen Kláru, která neuměla číst.
Příběh se odehrává v Anglii. Věštkyně Edith Myersová prý provádí něco nekalého. Proto k ní pošle policejní komisař Mac Leary svou ženu. Ta se vydává za mladou svobodnou slečnu. Věštkyně jí řekne, že ji čeká hodně cestování a peněz, do roka si ji vezme nějaký boháč. Někdo starší jí prý bude bránit. Pan sudí Kelley si věštkyni předvolal a obvinil ji ze špatného věštění - zelená desítka neznamená cesty, ale naději. Věštkyně je vyhoštěna. Asi za rok potkal soudce Kelley komisaře Mac Learyho a zeptal se ho, co dělá jeho paní. Odpovídá mu, že se rozvedli. Vzal si ji nějaký obchodník z Austrálie - před týdnem spolu odjeli do Melbourne.
Žid Janowitz vypráví panu státnímu zástupci dr. Klapkovi o jasnovidci, který dokáže podle písma charakterizovat člověka, aniž by to písmo viděl - pouze hmatem. Prý má každé písmo své vlastní fluidum. Státní zástupce mu nevěří, i když mu řekl nádherný případ - prý dokázal daného člověka popsat dokonale. Slíbí mu tedy, že se na něj zajde podívat. Pan Karadagh (orientální jasnovidec) dostal od státního zástupce obálku s dopisem Hugo Müllera -továrníka a několikanásobného vraha. Jasnovidec ho dokonale popsal - z toho člověka sálá velká síla - nedokáže říct jaká (nenachází slova); je schopen téměř čehokoli; když je na lovu, vidí v lidech jen kořist; zabije-li, je to jako kdyby dal na šachovnici mat; má přesné mravní pojmy; zabíjí chladnokrevně; jasnovidec by nechtěl být jeho nepřítelem. Večer pan státní zástupce zjistil, že jasnovidci nedal dopis obžalovaného, nýbrž své poznámky. Státní zástupce vyhrál tento soudní proces díky dokonalé charakteristice obžalovaného. Poté se o něm baví dva kolegové a popíší ho téměř stejnými slovy jako jasnovidec (viz úryvek).
Myšlenky: Život člověku připravuje pořád nové překvapení - je nevyzpytatelný. Dokonale se baví na lidský účet.
Jazykové zpracování: Psáno velmi stručným a svěžím jazykem (až na nějaké drobné popisy). Autor používá humorných a sarkastických prvků - zpestřuje tím celé vyprávění.
Ukázka: "Nebo to," pravil pan votant, "jak říkal: Tenhle vrah si jistě nic nevyčítá; je tak sebejistý, tak bezpečný sám před sebou, - nemusí se bát svého svědomí." "Nebo zas ten psychologický postřeh," pokračoval předseda soudu utíraje si ručníkem ruce, "že je to komediant a pozér, který by chtěl ohromit svět svými činy-" "Copak Klapka," řekl pan votant uznale. "To je nebezpečný odpůrce." "Hugo Müller vinen dvanácti hlasy," podivoval se předseda, "kdo by to byl řekl! Tak ho Klapka přece jen do toho dostal. Pro něj to je jako ha v šachy nebo lov. On se tak do každého procesu zažere - Pane kolego, já bych ho nechtěl mít svým nepřítelem." "Jemu," děl pan votant, "to dělá radost, když se ho lidé bojí." "Trochu samolibý, to on je," řekl zamyšleně ctihodný předseda. "Ale má úžasnou vůli… hlavně k úspěchu. Veliká síla, pane kolego, ale -" Pana předsedu nenapadlo vhodné slovo. "Nu, pojďme se navečeřet."