Satyricon - The Age of Nero, CZ+EN
Satyricon – The Age Of Nero
FOR ENGLISH SCROLL TO THE BOTTOM
Industrial black metal, 2008, Roadrunner Records, Celkový čas: 42:55
Songy: 1.Commando, 2.The Wolfpack, 3.Black Crow on a Tombstone, 4.Die by My Hand, 5.My Skin Is Cold, 6.The Sign of the Irident, 7.Last Man Standing, 8.Den Siste
Bezesporu je těžké objektivně recenzovat kapelu, ke které mám srdeční vztah – a můj vztah k Satyricon přerostl z obdivu k muzikantskému umění k hlubokému obdivu jejich dlouhé a přebohaté kariéry. Moje fascinace pramení z neuvěřitelné hudební evoluce této kapely – od raného „medieval metalu“ přes symphonic black metal, black’n’roll k industriálnímu metalu – všechny tyto škatulky k Satyricon pasují nebo pasovaly. Satyr, hlavní skladatel a motor kapely, prokázal velký cit a kormidlování kapely výš a výš, směrem ke kompozicím a zvuku, které vyžadují stálou pozornost posluchače a které dávno opustily tradiční mantinely norského black metalu.
Poslední studiový počin Satyricon, The Age Of Nero, je fascinující deska. Pokud jste desku slyšeli, snad ani nemusíte pokračovat v čtení, protože se jen velmi těžko hledají slova, která popisují to, co zde slyšíte. Od „Now, Diabolical“ jsme zase o krok dále, stále jsme ale po krk v nenávisti a svým vnitřním napětím se jedná o neskutečně brutální album. Pochopitelně, sotva bychom mohli hovořit o black metalu, zvuková i kompoziční podobnost se zbytkem blackového světa je ta tam, a přece je to svým způsobem nejčistší blacková jízda, jakou si lze představit.
Nazvučení a kostry písní jednoznačně vycházejí z předchozí desky, posun ale tkví hlavně v kytarách – však se jen ponořte do první skladby, Commando. Jasně patrný je vliv industriálu, kytary jsou jako zeď, a pod nimi se valí zběsilý a drtivý dvojkopák, a refrén vám bude v hlavě zaručeně dunět ještě dlouho. Čeho si ale také nelze nevšimnout je krystalicky čistá produkce, zvuk je jak žiletka a vše je dokonale sladěné, vše je perfektně čitelné, snad až na již tradičně potlačenou basu.
Následující skladba „The Wolfpack“ se asi nejvíce blíží předchozím počinům Satyricon, s textem recitovaným nanejvýš emotivním skřehotem – cítíte, jak Satyrovi létala pěna od pusy, cítíte to obrovské napětí v hrdle, a i když to navenek působí skoro až samozřejmě, vsadím se, že přelít tu temnou zuřivost do kabelu muselo fyzicky bolet.
„Black Crow On The Tombstone” je píseň, která se první dočkala videoklipu, a patří do druhu Repined Bastard Nation, melodická hitovka v refrénu, středová pasáž jak dělaná pro divoké cvičení hlavou a netradiční kytarová jízda ve slokách, to vše hnané vpřed neuvěřitelnou silou Frostovy baterie. Pro mě jednička této desky, i když myslím že vlastně není tou nejpozoruhodnější skladbou.
Za nejpozoruhodnější bez váhání označuji nejdelší kompozici z alba, „Die By My Hand“. Úvod je industriální peklo, které se z ničeho nic zvrhne do melodického refrénu, které se díky vokálu a kytarám zdá pomalejší než zbytek písně, ale v pozadí stále burácí dvojkopák jak hromobití. Atmosféra dokreslená majestátním mužským sborem nabízí srovnání s polovinou 90. let a použité dechy zase s některými pasážemi z „Now Diabolical“, a závěr je až hypnotická dvouminutová instrumentální pasáž – a já se rozplývám blahem…
„My Skin Is Cold“ byl první vzorek, který v podobě singlu vyšel. Je to rychlá skladba s výrazným riffováním a lineární strukturou, a je asi nejtradičnější písní, kterou v rámci heavymetalové škatulky tato deska nabízí.
„The Sign Of The Trident” otvírají houpavé kytary, podložené tlustou vrstvou dvojkopáku, a opravdu mocným refrénem, který mimo jiné obsahuje motto celé promokampaně a turné k této desce. Zde se asi nejvíce Satyr vyřádil s hlasem, vokály jsou relativně pestré, s více polohami a pečlivě dávkovaným důrazem na jednotlivá hesla.
“The Last Man Standing” a “Den Siste” stojí z mého pohledu trochu ve stínu, i když nepostrádají zajímavé elementy, hlavně závěrečná Den Siste s textem v norštině a úvodem asi nejvíce se blížícím thrash metalu.
„The Age Of Nero“ je fantasticky soudržná nahrávka, s precizním zvukem, vlastně musím říci, že je to možná zvukově nejlepší nahrávka, kterou jsem kdy slyšel, a věřím, že tato deska přinese kapele další významná ocenění, včetně norské Grammy, kterou, shodou náhod, předával za rok 2002 kapele Snorre Rugg z Thorns, o kterém se šušká, že má na výslednou nahrávku velký vliv, když se se Satyrem zavřel do chaty kdesi v norských lesích, aby asistoval skládání nového materiálu.
Dvoj CD vyšlo s nádherným přebalem, s jednoduchým ale funkčním designem, který použil pouze několik černobílých fotografií a černo-bílý rozvržení. Bonusy na druhém disku nejsou nijak speciální, jedná se o několik alternativních mixů písniček z alba, pár živých záznamů a dvě již notoricky známá videa z desky „Now, Diabolical“. I když o smyslu druhého disku se dá drobet pochybovat, už jenom kvůli velice podařeného bookletu stojí deska za koupi!
Domovská stránka: www.satyricon.no
Recenzent: headbanger
Překlad: headbanger
Hodnocení – headbanger: 9/10
ENGLISH VERSION
Satyricon – The Age Of Nero
Industrial black metal, 2008, Roadrunner Records, Total Time: 42:55
Songs: 1.Commando, 2.The Wolfpack, 3.Black Crow on a Tombstone, 4.Die by My Hand, 5.My Skin Is Cold, 6.The Sign of the Irident, 7.Last Man Standing, 8.Den Siste
It is difficult to review an album from a band that I have a personal crush on, indeed. My relationship towards Satyricon has grown from admiration of their musical capability to deep fascination with their long and rich career. My fascination roots in Satyricon’s incredible evolution – “medieval” metal, symphonic black metal, black’n’roll, industrial metal – all these tags reflect stages of Satyricon’s development. Satyr, the main composer, has shown great talent in directing the band on and on, towards gradually more and more challenging compositions and sound setting that have long time ago abandoned the traditional patterns of Norwegian black metal.
Satyricon’s latest studio effort, The Age Of Nero, is a fantastic album. If you happen to have heard it before reading this, you don’t need to continue, you already know the important about this album. It again is different from “Now, Diabolical”, however, it still is deeply antichristian and in its inner tension a fantastically brutal album. An amazing fact is that this can hardly be called “black metal”, the musical similarities with the rest of black metal scene are gone for good, and yet it certainly is purest black metal in a way.
The sound and song structures source from the previous record, the development lies mainly in the guitar work – just dive into the first track, Commando. A clear industrial influence, frantic blast beasts and incredibly fast double kick drum, with a chorus that will stay in your ears for a long time, however, what you simply have to notice is the production – the sound is crystal clear, and the levels of all instruments are perfectly balanced, and also fantastically readable, with the bass almost traditionally very weak.
The following song, The Wolfpack, is probably the closest to songs that Satyricon released before, with the lyrics recited in the utmost affective manner – you can easily hear the tension in Satyr’s throat, the vocals seem so easy to do, and yet you feel the anger.
Black Crow On The Tombstone is the first video clip song, and it is of the kind of Repined Bastard Nation – melodic smashing hit in the chorus along with headbanging middle part and probably the least usual guitar riff in the verse, all pushed forward by the incredible power of Frost’s battery – for me, this is the best song from this album, however, not the most remarkable.
The most remarkable to me is the longest track of this album, Die By My Hand. The opening of the song is an industrial hell, which, out of the blue, switches to melodic chorus, which seems slower than the rest of the song, but is still grounded by double kick massacre. The atmosphere with majestic backing vocal choir resembles the symphonic episode back in 1990s or brass instruments used in “Now, Diabolical” album, and is supported by two minutes long final part of the song, entirely instrumental and hypnotic.
My Skin Is Cold was the first sample released as single. It is a fast song, with flowing and distinct riffing and linear structure, maybe the most “traditional” within the boundaries of heavy metal music.
The Sign Of The Trident offers swinging guitar opening, surprisingly with a thick layer of double kick drum, and a really mighty chorus, with a punch-line used for the official merchandise as a motto. This song is probably the most elaborate concerning the vocals.
The Last Man Standing and Den Siste stand a bit in the shadow, however, they are remarkable, especially 6 minute long Den Siste with lyrics in Norwegian and initial thrash-metal-like riffing and a very strong melodic line.
The Age Of Nero is a fantastically consistent album, with precise sound, actually, one the best sound arrangement I have heard in my life, and I strongly believe this album will bring another Norwegian Grammy in “Metal” category. As a coincidence, the 2002 Grammy presenter, Snorre Rug of Thorns, is said to have an important influence on song-writing, as he is rumoured to share a cabin somewhere in distant Norwegian forest while Satyr while Satyr was composing the songs.
The double CD digipack comes in a wonderful package, with simple yes amazing artwork consisting of just few photos and black and white design. Bonuses included in the second CD are not special really – few non-album mixes of songs from The Age Of Nero, some live songs and two notorious videos from Now, Diabolical album, however, just as for the design, the double pack is definitely worth it!
Homepage: www.satyricon.no
Reviewer: headbanger
Translator: headbanger
Headbanger’s rating: 9/10