38. kapitola - Kyselé okurky
Harry zůstal vzhůru dlouho do noci. Pořád o tom musel
přemýšlet. Nemohl to dostat z hlavy. To přeci nebylo možné, nemohlo být…
Za dveřmi se ozvaly tiché kroky následovány slabým vrzáním dveří. Vykoukl zpoza
závěsů a pohlédl ke dveřím. Jako naschvál tam stála Jean a mlčky mu naznačila,
ať jde za ní. Chvíli sice váhal, ale nakonec se vyhrabal z postele, hodil na
sebe hábit a vydal se za ní.
„ Kam jdeme?“ zeptal se.
„ Uvidíš,“ odvětila a vedla ho chodbami pryč.
„ Kam mě to táhneš?“ vyzvídal dál, když prošli celým hradem, vyšli hlavní
branou a přes školní pozemky se vydali přímo k Zapovězenému lesu. Něco vzadu v
hlavě mu říkalo, ať to nedělá, ale nohy ho nesly dál.
„ Jean, kam…“
„ Neptej se pořád a pojď. Mám pro tebe překvapení. Nebo se snad bojíš?“
ušklíbla se a když mlčel, pokračovala v cestě.
Vstoupili do lesa. Všude byla neproniknutelná tma a ani hvězdy na nebi nebyly
přes větve stromů vidět. „ Kam jdeme?“ vypálil náhle a zastavil se. „ Jestli mi
to okamžitě neřekneš, tak se hned teď vracím zpátky na hrad!“
„ Nevracíš,“ odvětila naprosto klidně.
„ Co?“
„ Nevracíš. Protože se odtud nedostaneš,“ odvětila sametovým hláskem. Dřív než
Harry stačil cokoli udělat, stál v kruhu zakuklených postav a všude kolem něho
svítily hroty hůlek.
„ Co to má…?“ vypadlo z něho a sáhl do kapsy, kde míval hůlku. Míval… „ Ale
kde…“
„ Copak hledáš, Pottříčku?“ ozval se za ním sladký hlásek, který mu byl až
bolestně známý.
„ Dobby, se moc omlouvá, pane.“ Kolem jeho nohou se prosmekla drobounká
postavička domácího skřítka a namířila si to přímo ke svému pánovi, kterému
podal chlapcovu hůlku.
„ Dobby, ale proč…?“
„ Co se divíš, Pottere?“ ozval se skřítkův majitel Lucius Malfoy. „ Skřítci
přeci slouží svým pánům.“ Pronesl chladně. Došel až k Jean a lehce jí políbil
na tvář. Harrymu spadla čelist až na zem.
„ Ale…to…to…“ soukal ze sebe.
„ Copak, Harry?“ otočila se k němu žena. „ Čistokrevný a všichni ho znáte. Koho
jsi čekal?“ zeptala se nevinně. Harry nebyl schopen slova. „ Víš, Harry, ty jsi
až příliš zvědavý. A teď když jsi zjistil, že patřím mezi Smrtijedy, jsem si
řekla, že bude lepší, když ti řeknu pravdu.“
„ P…proč?“ dostal ze sebe jen.
„ Ty se ptáš proč? Proč si myslíš, že jsem se snažila získat přízeň Harryho
Pottera? Nebylo to snadné, ani v nejmenším. Ale stálo to za to,“ ušklíbla se. „
Ale teď, když jsi na Luciuse přišel, by nemělo cenu to dál skrývat.“
„ Jste moc zvědavý, Pottere,“ pokračoval Malfoy. „ A pro nás až moc nebezpečný.
Víte toho příliš. Takže…“ Oba společně vytáhli hůlku a vzápětí se proti Harrymu
vyřítily dva proudy zeleného světla.
„ NEEEE….“
Harry se s výkřikem probudil. Seděl na posteli a byl zlitý potem od hlavy až k
patě. Rozhlížel se po místnosti a snažil se sám sebe přesvědčit, že stále žije.
„ Jen sen. Byl to jen sen,“ lehl zpět do peřin. Zbytky snu se mu pomalu
vytrácely. Pamatoval si však toho dost na to, aby mu srdce bušilo na nejvyšší
obrátky. „ Ale tohle bylo tak skutečný. Všichni… Malfoy, Jean, Dobby… tak proto
se jí bál. Proto z ní měl strach! – Pottere, magoříš. Vždyť to byl jen sen. –
Ne, tohle určitě nebyl sen. Byla to skutečnost! – Skutečnost? Tak jak to, že
neležíš někde v lese na louce tuhej jako prkno? – No… to… je dobrá otázka. Ale
když ono to do sebe tak zapadá! Malfoy a … - Určitě existuje ještě někdo, na
koho to bude pasovat. – Ale co když ne? Co když tohle je opravdu skutečnost? –
Tak jsme v prdeli a bez Deli.“
Harry v mžiku stál na nohách a rval na sebe hábit a neviditelný plášť.. „ Kam
jdeme?“ zeptalo se jeho druhé já. „ Za Jean. - Teď? Vždyť je noc. – Chci jí jen
dát pár otázek. – Třeba jestli dneska v noci nezabila na louce jednoho
Pottera?“
Harry se plížil chodbami a snažil se nebýt viděn a slyšen. Vlastně ani nevěděl,
na co se ženy hodlá zeptat, ale něco v hlavě mu říkalo, že musí jít dál.
Plížil se chodbami až došel do chodby, kde byly ložnice profesorů.
Náhle se ozvalo silné třísknutí dveřmi a poté se směrem k Harrymu řítily dupavé
kroky. Harry se přitiskl co nejblíže ke stěně a snažil se ztišit svůj dech,
zrychlení leknutím. V dalším okamžiku se kolem něho prohnal rozčilený Snape a
Harry stačil zaslechnout jen tiché nadávky. Rychlé kroky se vzdálily, až
zmizely úplně.
Ticho však nenastalo. Z pokoje odkud se muž před chvílí vyřítil se ozvaly
hádavé hlasy. Harry se přiblížil blíž a nakoukl do dveří, které se i přes
silnou ráno nejspíše nezavřely.
„ … říkal jsem ti, že to je blbej nápad. Říkal jsem ti, že to ten idiot
nepochopí!“ rozčiloval se právě vysoký muž s dlouhými světle hnědými vlasy,
které mu padaly až na ramena. Stál ke dveřím sice zády, ale i tak se dalo
poznat, že je nejspíš mladý. Měl podivně chraplavým hlasem a přecházel po
místnosti jako lev v kleci.
„ Co jsem podle tebe měla dělat?“ zeptala se ho Jean příkře. Harry ji měl mimo
zorné pole, ale i tak si domyslel, že sedí nejspíše na posteli. „ Ujišťuji tě,
že pro mě to taky nebylo nic moc příjemného.“
„ A pro mě podle tebe jo?“
„ Tys alespoň nemusel hlídat dva dospělý, který se tady chovali jako malý
haranti.“
„ A co jsem měl dělat jiného? Neměl si mě dobírat. Ten patolízal nemá ani páru
o tom, jaký to v Azkabanu je, tak ať radši mlčí!“ rozčiloval se muž.
„ Já vím B. ( bí – poznámka autora), ale… já nechci, abyste se pořád hádali,“
řekla napůl zoufalým hlasem.
„ No jo… Ale já mu nevěřím. Zradil už jednou, může to udělat i podruhý. Nelíbí
se mi, že můj život má v rukou právě Snape. Nevěřím mu,“ zachraptěl.
„ Ale já ano. Tak prosím věř i ty mě. A ke… Sakra, Severus nezavřel!“ Okamžitě
se vydala dveře zavřít a vstoupila Harrymu do zorného pole, takže neviděl muži
do tváře, i když se otočil jeho směrem. Teď už to bylo k ničemu. Stáhl se dál a
dveře zaklaply. Ještě se naklonil ke dveřím, jestli neuslyší něco dál, ale bylo
ticho. Věděl, že dneska už z toho nic nebude. Vrátil se zpátky do ložnice a
marně se snažil usnout…
Z následujícího dne si toho pamatoval pramálo, protože probdělá noc a přeplněná
hlava otázkami bez odpovědí mu řádně ubrala na pozornosti. A aby toho nebylo
málo, tak další noc ho provázely opět jeho staré noční můry. S trhnutím se
probudil a do rána už nezamhouřil oka a když se ráno připloužil na snídani,
vypadal dost přešle. Nandal si na talíř trochu slaniny s vajíčky a dal se do…
nimrání v jídle.
Něco odvětil Ronovi a Hermioně na pozdrav a dál se snažil ze snídaně vytvořit
umělecké dílo.
„ Harry, co je s tebou?“ ptala se ho Hermiona snad po padesáté.
Jeho odpověď však byla i po padesáté stejná. „ Nic.“
„ To NE!“ Náhlý výkřik přes celou Velkou síň je z rozhovoru vytrhl. Drobná
třeťačka z jejich koleje pustila na zem jakýsi dopis a v další chvíli se s
pláčem vyřítila z Velké síně. Nikdo nechápal, co se děje a když se v další
chvíli ven vyřítilo asi dvě další osoby, nechápal stále nikdo nic.
„ Co se stalo?“ „ Co to bylo?“ ptali se všichni kolem. Ani Harry ani Hermiona
nechápali, co se děje a Ron na tom nebyl o moc lépe. Po chvíli k nim doputoval
dopis, který dívka pohodila na zem, než utekla. Bylo to psaní z ministerstva
kouzel s úmrtním oznámením Amélie a Sebastiána Pinaterových. Dívčiných rodičů.
Teď už bylo všem jasné, co se stalo. Aby toho nebylo málo, Denní Věštec přinesl
zprávu o nočních útocích a ukázalo se, že tu noc byli zavražděni ještě jedni
manželé.
Ke všeobecné hrůze se to však druhý den opakovalo naprosto s tím samým
scénářem. Nálada v celé škole rapidně klesla a když k tomu Harry přičetl ještě
starosti ohledně jejich profesorky na Obranu proti černé magii, tak z toho měl
v hlavě pořádný guláš. Teď by potřeboval minimálně myslánku.
„ Už jste to četli?“ vřítila se druhý den dovnitř Ginny jako velká voda.
„ Co?“ vyhrkli svorně a zvedli oči od snídaně.
Roztáhla před nimi noviny a ukázala na velikou fotografii, na které byl dům a
nad ním se vznášelo Znamení zla. Pod obrázkem byl seznam několika jmen.
„ Smrtijedi útočí. Třetí noc si vyžádala patnáct obětí,“ přečetla Hermiona
velký titulek a naprázdno polkla, když dívka ukázala na dvě jména v seznamu
obětí. Peggy Hermanová – 39 let, Mike Herman – 1 rok .
Harry nejdříve nechápal, ale poté mu došlo, že Adriana se po matce jmenuje
Hermanová. V tu chvíli mu zatrnulo a rychle sklouzl pohledem na místo, kde
dívka většinou seděla. Její místo bylo prázdné.
„ Ona už to ví, Harry. Je na ošetřovně,“ odpověděla Ginny dřív, než se stačil
zeptat. Jeho pohled sjel k učitelskému stolu. Všiml si, že Brumbál vypadá ještě
ztrhaněji než obvykle.
„ Jak o nich věděli,“ zeptal se přiškrceně.
„ Takhle,“ odpověděla Hermiona a ukázala na další článek v Denním Věštci.
Londýnská knihovna vyhořela včera v noci. Všechny rodokmeny zmizely nebo
shořely…
Opět se dostavili do Velké síně na další hodinu Obrany spojenou se souboji. K
překvapení Harryho a všech ostatních je tentokrát kromě Jean a Snapea přivítal
ještě jejich bývalý profesor Remus Lupin. Někteří se při pohledu na něho
usmáli, jiní zbledli.
„ Tak výtečně. Jak jste si jistě všimli, tak se k nám dnes přidal i váš bývalý
profesor Lupin… nemusím představovat… který se dnes zúčastní vaší hodiny,“
oznámila jim Jean.
„ Cože?“ vypálila Levandule vyděšeně. Všichni se na ní otočili. „ Ale vždyť…
vždyť… je to vlkodlak.“
„ Slečno Brownová, byla byste tak laskavá a zopakovala nám něco o vlkodlacích?“
usmála se na ni Jean.
„ Ehm… no… jsou to krvelačná stvoření, která jsou po přeměně do zvířecí podoby
člověku životně nebezpečná. Vlkodlak může vzniknout pouze po kousnutí od jiného
vlkodlaka a této přeměně se nedá nijak zabránit, ani jí předejít,“ vykoktala ze
sebe.
„ Ano, správně. Opomenula jste ale jednu VELMI zásadní věc. Kdy se člověk mění
do vlkodlačí podoby?“
„ Za úplňku.“
„ Výborně a ten je kdy?“ zeptala se profesorka. Dívka jen zakroutila hlavou.
„ Přesně za tři týdny,“ odvětil Lupin. „ Není tedy důvod, abyste ze mě měli
strach,“ usmál se na ně a všichni mu museli dát za pravdu. Hodina proběhla
celkem v klidu, jen Harry se snažil Jean co nejvíce vyhýbat, ale ne zas tak
moc, aby to bylo nápadné. Remus je naučil několik zajímavých kouzel a s několika
z nich si zkusil i jednoduché souboje. Byl opravdu skvělý.
Všichni se začali rozcházet na další hodinu za vzrušeného štěbetání a i Harry
se těšil až se na Dějinách trochu vyspí.
„ Kdy?“ zeptala se skoro nezaujatě Jean.
„ V deset u Hagrida,“ zaslechl Remuse, ačkoli si tím Harry nebyl úplně jistý,
jestli se mu to jen nezdálo. Protože v tom halasu si nebyl jistý ničím.
„ Bude tam i Moody?“ zeptala se Jean a jakoby nic pozorovala studenty
opouštějící místnost.
„ Jo, buď tam,“ utrousil ještě muž.
„ Budu.“ Oba se rozešli, každý svou cestou, jakoby mezi sebou nepronesli jediné
slovo.
„ V deset u Hagrida? Moody?“ zopakoval pro sebe Harry. „ Takže rada. A na nás
asi jaksi pozapomněli,“ svraštil čelo a vydal se za ostatními pryč.
„ Takže ty myslíš, že Řád má radu a nám o tom ani neřekli?“ šeptla k němu
Hermiona, když po další hodině seděli v nepoužívané učebně.
„ Pravděpodobně,“ přikývl.
„ Ale proč by se scházeli? A proč v Bradavicích? Zdálo se mi, že to je dost
narychlo.“
„ Možná kvůli těm útokům,“ řekl Ron. „ Ale proč nás nepozvali?“
„ Proč asi, Rone? Oni nechtějí, abychom se jim do toho pletli,“ řekla Hermiona
zamračeně.
„ Což se mi nelíbí.“
„ Mě taky ne. A taky s tím hodlám něco udělat,“ odvětil Harry.
„ A co, smím-li se zeptat?“
„ Půjdu tam taky,“ odvětil prostě.
„ Myslíš, že tě tam jen tak mírnix týrnix pustí?“ zvedla dívka obočí.
„ Nepustí. Já taky nehodlám jít dovnitř. Jen si trochu odposlechnu, co mají v
plánu. Našel jsem nedávno jedno zajímavé kouzlo na odposlech. Alespoň ho
zkusím.“
„ Jdu s tebou!“ řekl hned Ron.
„ Omyl!“ zamračila se Hermiona. „ Jdeme s tebou!“
Bylo těsně před desátou, když se pod neviditelným pláštěm vyplížili směrem k
hlavní bráně. Jejich cesta však byla víc než pomalá.
„ Au, Rone, ta dole byla moje!“
„ Promiň, já nechtěl, Herm.“
„ Sakra, netlačte se na mě tolik.“
„ Když jinak nám jsou vidět nohy.“
„ Sakra, Rone, nešlapej mi pořád na nohu!“
„ Promiň.“
„ Skrč se!“
„ Dřív byl ten plášť větší.“
„ Hlavně ty jsi byl tak o půl metru menší.“
„ Tak to uber.“
„ Sakra, kluci, mlčte, uslyší nás!“
Hlemýždím tempem se dostali až k hlavní bráně, kterou proklouzli ven a vydali
se přímo k Hagridově boudě. Museli se brodit sněhem, který měli v některých
místech skoro po kolena.
Jakmile dorazili až k boudě, zkusili přilepit uši ke dveřím, ale jak
předpokládali, měli odzvučené stěny.
„ Tak do toho, Harry,“ pokynula mu Hermiona. Harry vytáhl z kapsy kus pergamenu
s poznámkou, mávl hůlkou a odříkal správnou formuli. Chvíli se nic nedělo a
poté se v místě, kam mířil hůlkou objevila jakási krabička, ze které vycházel
povědomí hlas bláznivého bystrozora. Všichni tři k tomu přisedli a poslouchali,
jakoby to bylo obyčejné rádio.
„ … říkal jsem, že to je bláznovství. Uběhli dva dny a na seznam mrtvých nám
přibylo dalších osm jmen. A to nepočítám mudly.“
„ Artur tvrdí, že ten včerejší výbuch v Čínské čtvrti nebyl způsobený plynem,
jak tvrdí mudlovská policie. Prý to byli Smrtijedi. Ale ministerstvo samozřejmě
nic nepotvrdí, nechce vyvolat paniku. I když se Bonesová snaží, jak může, tak se
jí to vymyká z rukou a pokud nic neřekne, tak my jí nepomůžeme.“
„ Jednal jsem s ministryní celé odpoledne. Opravdu to byla práce Smrtijedů.
Bystrozorové mají poplach, ale Smrtijedi jsou stále o krok na před. Z našich
zdrojů pouze vím, že se nejspíše pokusí přilákat na svoji stranu lidi ve
vedoucích funkcích na ministerstvo. Na prvních místech je Smith, Verner,
Brůxová a Houvex. Pokud by se jim podařilo dostat je na svoji stranu, tak
bychom měli závažný problém, protože mají v rukách nejsilnější oddělení celého
ministerstva s výjimkou ministryně.“
„ Co hodláte dělat, Brumbále?“
„ Musíme zabránit tomu, aby se to stalo,“ odvětil. „ Už jsem kvůli tomu
informoval naše bystrozory na ministerstvu, aby si dávali pozor na náhlé změny
chování. V případě, že by se někdo dostal pod kletbu Imperio, bychom museli
neprodleně zasáhnout. Proto vás prosím, abyste byli připraveni ve dne v noci, v
případě, že by to bylo třeba.“
„ Jistě. Musíme být připraveni stále. Hlídky rozdělíme podle potřeby.“
„ Dál mi Mundungus předal seznam věcí, po kterých se Smrtijedi pídí a podle
toho to vypadá, že se snaží získat přísady na Myšlenkový lektvar. Další způsob,
jak ovládat něčí mysl.“
„ Co s tím budeme dělat?“
„ Můžeme jim místo Dristníku nočníku podstrčit Dristník menší. Rozeznat je umí
jen ten, kdo se tomu věnuje a řekla bych, že mezi Smrtijedy se v tuto chvíli
nikdo takový nepohybuje a pokud ano, tak je alespoň zdržíme.“
„ Výborně a teď k tomu uspořádání…“ začal Brumbál rázně a všichni kolem jen
poslouchali.
Harry, Ron i Hermiona začali po chvíli venku řádně mrznout, ale i tak
poslouchali dál. Nedozvěděli se sice nic extra zajímavého kromě několika
zavražděných, pár nových členů, rozmístění hlídek, nových plánů a několika
věcí, o kterých padly pouze zmínky, ale nerozuměli jim.
„ Vypadá to, že už budou končit,“ prohlásila náhle Hermiona, když se zevnitř
ozvalo slabé šustění. „Měli bychom se radši vypařit.“ Oba kamarádi kývli a
spěšným krokem se vydali zpět na hrad, všichni promrzlí na kost.
„ Hermiono, stopy!“ vzpomněl si náhle Harry a ukázal na tři řady šlépějí, které
za sebou nechali. Dívka rozhodně máchla hůlkou a po stopách nebylo ani vidu ani
slechu. „ Bezva, mizíme.“ Opět na sebe hodili neviditelný plášť a s nemalými
problémy se vyškrábali až na kolej. Tentokrát nedbali až zas tak moc, jestli je
někdo neuvidí, ale spíše, aby tam byli co nejrychleji a mohli se konečně
zahřát.
„ Pane Pottere, pane Weasley, slečno Grangerová,“ zavolala na ně ještě
profesorka McGonagallová na konci hodiny přeměňování druhý den ,na slovíčko‘.
Vyměnili si nechápavé pohledy a přistoupili ke katedře. Profesorka popsala
poslední řádek na pergamenu a změřila si je přísným pohledem. „ Profesor
Brumbál chce s vámi mluvit. Se všemi. Čeká vás dnes v pět hodin ve své
kanceláři. A radím vám, abyste tam byli,“ dodala. Všem bylo jasné, že asi ví,
proč tam mají jít. „ Můžete jít,“ pokynula jim. Přikývli a opustili učebnu, do
které se již začali hrnout další studenti.
„ Co myslíte, že nám chce?“ vyzvídal Ron. „ Myslíte, že o nás ví?“
„ Hloupost, Rone, nezanechali jsme po sobě jedinou stopu. V tom bude něco
jiného,“ zakroutila hlavou Hermiona.
„ Uvidíme,“ dodal Harry a doufal, že mu v hlase nebyla znát nejistota.
Všichni tři na vyzvání napochodovali do Brumbálovi kanceláře a usedli na
připravené židle stojící proti ředitelovu stolu, Blas si lehl Harrymu k nohám a
dveře za nimi slabě cvakly. Majitel pracovny sedící na svoji židli sepjal
špičky prstů a pohlédl na ně přes své půlměsícové brýle.
„ Takže,“ začal ředitel. „ Nejspíš se divíte, proč jsem vás dal zavolat. Tedy…
mám na vás jednu otázku. Proč jste byli včera v noci na školních pozemkách, i
když jste tam neměli co pohledávat?“ zeptal se Brumbál a viděl jak všichni tři
mírně znervózněli. „ Přesněji řečeno jakto, že jste se pokoušeli dostat na
radu, i když vás nikdo nepozval? Na to, jak jste se o tom vůbec dozvěděli, se
radši vůbec neptám,“ upřel na ně své pomněnkové oči.
Harrymu došlo, že zapírat nemá cenu. Neměl sice ponětí, jak se o nich dozvěděl,
ale na to dostal v mžiku odpověď.
„ Nemusíte pochybovat o svých kouzelnických schopnostech, slečno Grangerová,“
otočil se k ní Brumbál. „ Ty troje stopy jste zakryla vskutku bravurně, ale
bohužel jste zapomněla na ty čtvrté.“
„ Čtvrté?“ nechápali.
Brumbál mírně přikývl a ukázal na zvíře krčící se vedle jejich křesel. „ Pes
profesorky Parkerové dostal za úkol se od vás nehnout na krok. Takže kdyby jste
tam nebyli… tak tam nemohou být ani jeho stopy,“ dodal ředitel s úsměvem.
Všichni tři probodli psa vražedným pohledem a ten se skrčil a kdyby mohl, snad
by se i schoulil do klubíčka, jako by si byl vědom svojí chyby.
„ Tak dobře,“ přikývl Harry. „ Byli jsme tam. Ale pokud vím, tak jsme na to
měli jako členové Řádu právo.“
„ Je sice pravda, že jste členové, ale jediným plnohodnotným členem z vás tří
by v tuto chvíli byla slečna Grangerová, protože jedině ona je plnoletá. A i
když tento fakt opomenu, tak jste na tuto schůzi nebyli pozváni, čili nebyla
určena pro vaše uši. A také bylo domluveno, že pokud se nalézáte v Bradavicích,
jste v první řadě studenti a tím pádem jste stále pod školním řádem, který jste
včera porušili. A to hned několikanásobně.“ Starý ředitel se na chvíli odmlčel
a popostrčil si brýle na nose. Mlčeli.
„ Co s vámi mám dělat?“ začal po chvíli ticha Brumbál a postavil se k oknu. „
Když vám domluvím, tak mě neposloucháte. Když vám strhnu body, je to k ničemu,
protože už jste zjistili, že jsou na světě důležitější věci než školní pohár.
Pokud vám dám školní trest, tak na něj buď nepřijdete nebo ho splníte a pak to
stejně uděláte znovu. Když vám dvěma vezmu post prefekta, tak vám akorát vezmu
jeden ze závazků a sobě přidělám starost. Když vám vezmu post kapitána týmu,
pane Weasley, tak potrestám vaši kolej a ne vás a akorát budete mít víc času na
lumpárny. Ani jedno z toho se však nedotkne pana Pottera.
Mohu vás samozřejmě vyloučit z Řádu, ale to by bylo stejně k ničemu, protože vy
si stejně vždycky najdete nějakou cestičku, jak se nám plést do práce. Takže…
mi zbývá jen jedna možnost.
Jediná věc, které jsem se za celých těch šest let snažil všemožně vyhnout,
zvláště u tebe Harry. Podle pokynů, které jsem dostal od Lupina, bych tě v tuto
chvíli už měl za porušení řádu vyloučit ze školy, ale to jsem nikdy nechtěl a
nechci ani teď. Nejenže je mi proti vousům ničit budoucnost tak nadaným
kouzelníkům jako jste vy, ale také vaši rodiče by si to jistě nepřáli. Bohužel
mi nadáváte jinou možnost.
Uděláme domluvu,“ opřel se o stůl a pozoroval je svýma jiskrnýma očima. „ Teď
tu zůstanete, vždycky se snažím dávat lidem ještě jednu šanci, takže vás teď
nevyloučím. Ale ještě jednou…jedinkrát se po nocích budete někam plížit, budete
někde něco hledat nebo se do něčeho budete pouštět na vlastní pěst a opravdu
vás vyloučím.
Žerty stranou. Berte to jako poslední varování a věřte, že to nedělám rád, ale
nemám na vybranou. Ještě jednou a půjdete si bez dalších okolků zabalit kufry.
Rozumíme si?“ upřel na ně Brumbál své pomněnkové oči a kouzlem otevřel dveře,
aby mohli odejít.
„ Ano,“ přikývli a zvedli se z křesel. „ Tak my si jdeme zabalit,“ dodali
všichni svorně.
Zvláštní, jak rychle se dveře zase zabouchly. Všichni tři si s mírnými úsměvy
sedli zpět na místa a hodili nohu přes nohu, jakoby to snad měli domluvené.
Čekali.
Brumbál si sundal brýle a unaveně si promnul kořen svého křivého nosu. Bez
obrouček vypadala jeho tvář ještě vrásčitější než obvykle. „ Co s vámi mám
dělat?“ zeptal se po chvíli bezradně.
„ Nechte nás dělat to, co děláme. To je vše,“ odvětil Harry.
„ Je to příliš nebezpečné.“
„ To my víme.“
Brumbál si opět nasadil brýle a přejel je zkoumavým pohledem. „ Slečno
Grangerová. O vás jsem si vždy myslel, že máte dost rozumu na to, abyste ty dva
udržela na uzdě.“
„ Já bych ráda, pane profesore, ale oni jsou v přesile,“ odvětila dívka klidně.
„ A když je nedokážu ohlídat, tak se k nim musím přidat.“
Starý muž zavrtěl bezradně hlavou a mlčel. Harry věděl, že pokud chce dosáhnout
svého, tak musí ještě trochu přilít do ohně.
„ Brumbále, můžete mě vyloučit ze školy i z Řádu pokud uznáte za vhodné, ale já
toho nenechám, dokud Voldemort žije. Vím, co to obnáší a jsem na to připravený.
A myslím, že vy moc dobře víte, že to myslím smrtelně vážně. Pokud mě chcete
vyloučit, tak prosím, je mi jasné, že tím si ušetříte mnoho starostí.“ Harry
zmlkl a v místnosti nastalo hrobové ticho.
„ Ten kluk neplácá hlouposti,“ ozval se jeden obraz bývalého ředitele Bradavic.
Ten současný však z toho takové nadšení neměl. Trvalo velmi dlouho, než
promluvil.
„ Myslím, že jste všichni tři dostatečně inteligentní na to, abyste věděli, co
dělat,“ začal. „ Mě tím pádem nezbývá nic jiného… než vám nechat volnou cestu,“
vzdychl. „ Tvoje rozhodnutí chápu, Harry, ale myslím, že své přátele by jsi z
toho měl vynechat,“ otočil se na Rona a Hermionu. Harry tohle věděl. Už velmi
dlouho se odhodlával k tomu, jim to říci a tak byl rád, že to ředitel
udělal za něj. Jejich reakce ho však naprosto ohromila.
„ Myslím, pane profesore, že víte stejně dobře jako my, že tam, kam půjde
Harry, tam půjdeme i my.“
„ Víme, že to je nebezpečné, ale nehodláme ho v tom nechat samotného. Potřebuje
nás stejně jako my jeho,“ doplnila Hermiona Rona a když zachytila Harryho
nevěřícný pohled, slabě se usmála.
Musel se z toho chvíli vzpamatovávat, ale poté hrdě zvedl hlavu. „ Slyšel jste
sám, Brumbále,“ kývl směrem k řediteli a naschvál už vynechával oslovení profesore.
Vypadalo to totiž, že dlouho už zdejším studentem nebude. Nechtěl sice sebou
strhnout i oba kamarády, ale zdálo se, že oni by za ním šli opravdu kamkoli.
„ Slyšel, slyšel,“ šeptl ředitel pro sebe a zahleděl se do stolu. „ Budu toho
litovat. Pokusím se s tím něco udělat. Teď můžete jít,“ řekl nakonec.
„ Takže my…“ začal Ron.
„ Jste stále zdejšími studenty. O tom, co bude s vaším členstvím v Řádu se
dohodnu s ostatními a dám vám vědět. Do té doby se snažte alespoň trochu brát v
potaz, že existuje něco jako školní řád.“
Všichni kývli a opustili ředitelovu pracovnu. Harry odcházel jako poslední.
„ Máš přátele, které si mnozí mohou jen přát, Harry. Doufám, že si to
uvědomuješ,“ zastavil ho ještě Brumbál. „ A také doufám, že víš, co děláš,“
dodal ztrápeně.
„ To ukáže čas. Pane profesore.“ Mírně kývl na pozdrav a následoval své
přátele. „Počkejte!“ křikl za nimi. „ Počkejte!“ Za chvíli je dohonil.
Sledovali ho tázavým pohledem. „ To… co jste tam řekli… mysleli jste to vážně?“
zeptal se nejistě. „ Já po vás nechci, abyste šli se mnou. Nemůžu to po vás
chtít.“
„ A nemůžeš po nás ani chtít, abychom tady zůstali sedět, pokud ty budeš někde
nasazovat krk.“
„ Hermiona má pravdu, Harry. Už jsme ti to řekli stokrát a řekneme to znovu.
Jdeme s tebou.“
„ Díky, ani nevíte, jak moc to pro mě znamená.“
„ Ale víme,“ řekla Hermiona a objala kamaráda kolem krku. „ Víme.“
Ať už to s jejich postavením v Řádu bylo jakékoli, nic to neměnilo na té
pohromě, která se šířila všude kolem. Smrtijedí útoky začaly být na denním
pořádku a to doslova.
Každé ráno přinášel houf sov do Velké síně oznámení o úmrtí a seznam
zavražděných se v Denním věštci rozšiřoval s každým dnem. Ošetřovna se pomalu
ale jistě plnila studenty, kteří zkolabovali a to mělo za následek i to, že na
některých hodinách byla třeba jen poloviční účast.
Nálada na hradě se všeobecně začínala podobat bodu mrazu a pošta začala být
všeobecně považována za strašnou věc, protože mnoho sov nosila špatné zprávy.
Harry se tou dobou snažil co nejvíce zahrabat do učení a procvičování, aby se
přivedl na jiné myšlenky a nemusel se zabírat svědomím, které mu našeptávalo,
že on tohle všechno může skončit.
Přiblížili se Vánoce, ale rozhodně to tak nevypadalo. Největší změnou bylo to,
že v Bradavicích zůstávala skoro celá škola, protože mnoho rodičů uznalo, že v
Bradavicích jsou jejich děti ve větším bezpečí než v jakém by byli doma.
Pro pozvednutí nálady byl dokonce Brumbálem oznámen Vánoční ples, který se měl
konat den před Štědrým večerem. Zváni na něj byli všichni. Měl to být takový
malý dárek od profesorů.
Harry na nějaký ples neměl ani v nejmenším pomyšlení, ale jednu výhodu to mělo.
Konečně se po dlouhé době ve škole začalo mluvit o něčem jiném než o
Smrtijedech.
Všichni se samozřejmě okamžitě dali do hledání tanečních partnerů, což byl pro
některé stejně velký problém jako před dvěma lety. Harry sice také chvíli
přemýšlel o tom, s kým by šel, nakonec ale přišel na to, že se mu tam ani
nechce a když nemá ani s kým jít, tak proč se přemáhat.
Stále víc a víc se uzavíral do sebe a stále víc vyhledával samotu a klid na
učení. Potupnou „prohru“, kterou skončil jeho první souboj s Malfoyem, mu
ukázal, že toho má ještě opravdu hodně co dohánět.
„ Tak co?“ vytrhl ho Ron za začtení a skočil na gauč vedle něho až se celá pohovka
zavlnila.
„ Nic,“ odvětil Harry. „ Co by?“
„ A s kým teda jdeš?“ vyzvídal zrzek.
„ Kam?“ nechápal Harry a poprvé zvedl oči od knihy.
„ Kam asi,“ protočil Ron oči v sloup. „ Snad na ples, ne?“
„ Jo tak. S nikým. Nejdu tam,“ řekl prostě.
„ Cože? Jak nejdeš?“
„ Prostě nejdu. Nechce se mi tam a ke všemu mám moc práce,“ otočil další list a
Ronova nevěřícného výrazu si nevšímal.
„ Práce? Ty dáš přednost práci před zábavou?“ zvedl jedno obočí, ale Harry na
to nereagoval. „ Začínáš Hermiovatět,“ zavrtěl zrzek hlavou. Harry k němu jen
zvedl pobavený pohled, ale někdo na to měl jiný názor.
„ Moc vtipné,“ odvětila Hermiona za Ronovými zády.
„ Jé, ahoj zlato,“ ušklíbl se na ni nevinně.
„ Ahoj,“ odsekla a posadila se vedle nich. Nechala se od přítele políbit na
tvář, ale nezdála se moc dobře naladěná. Přehodila nohu přes nohu a zkřížila
ruce na hrudi. Ron se jí chvíli pokoušel líbat, ale pak pochopil, že dneska asi
nepochodí. Otočil se zpět na Harryho.
„ Tak si někoho najdi a pojď s námi,“ začal znovu.
„ Nechci, Rone. Nemám na to náladu,“ odvětil Harry nevrle. „ Když se ti tam
chce a máš partnerku, tak si tam jdi, ale mě z toho prosím vynech,“ řekl mu
aniž by zvedl oči od knížky.
„ No jo no,“ pokrčil zrzek rameny.
„ Ty máš partnerku?“ zvedla Hermiona obočí a otočila se na svého přítele.
„ Jistě,“ odvětil nevěřícně. „ Jdu přeci s tebou.“
„ Vážně? Že o tom nic nevím,“ řekla mu chladně.
„ Jak… jak nevíš? Vždyť… vždyť spolu chodíme, tak…“
„ To sice ano. Ale nevím nic o tom, že by jsi mě zval na ples,“ odvětila
stroze. Harry zvedl pomalu hlavu a začal jejich rozhovor sledovat. Začínalo to
být zajímavé.
„ A proč bych tě měl zvát? Vždyť přeci…“
„ Většinou to je normální, že pokud s někým chceš jít, tak se ho nejdříve
zeptáš, jestli vůbec chce. To je takový zvyk, víš, Weasley,“ odsekla. „ Jenže
to tobě asi nic neříká. Takže jelikož jsi mě nepozval, tak nevím, jak můžeš
tvrdit, že s tebou jdu.“
„ Hermiono, co to do tebe vjelo?“
„ Co by do mě vjíždělo?“ odsekla.
„ Vždyť přeci, když spolu chodíme, tak je samozřejmost, že spolu půj…“
V tu chvíli Hermiona vyjela a zabořila mu prst do hrudníku. „ Já nejsem ničí
samozřejmost, Weasley!“ Křikla na něho a v další chvíli zmizela v dívčí
ložnici.
„ Co jí je?“ vypadlo z Rona asi po minutě, kdy se pokoušel pochopit, co udělal.
Harry jen pokrčil rameny. „ Je naštvaná, má menzes nebo je těhotná. Něco z
toho,“ odvětil nezaujatě a vrátil se zpět k četbě.
„ Moc vtipný,“ utrousil Ron a odpochodoval do ložnice.
Do Vánoc zbývalo deset dní a ty se táhly ve znamení ponurého zoufalství a
špatných zpráv. Hermiona byla na Rona pořád naštvaná a začalo to docela
skřípat. Ron nakonec oznámil, že jde s někým jiným a snad doufal, že Hermiona
začne žárlit. Buď byla vynikající herečka nebo nežárlila.
Harry před tím vším utíkal do knihovny a snažil se vyhýbat všem, obzvláště
učitelce obrany, která si toho samozřejmě všimla, ale na všechny své otázky
dostala strohou odpověď.
„ Harry? Slyšela jsem, že nejdeš na ples,“ řekla mu jednou po vyučování.
„ No a?“
„ Nic mi do toho není. Jen… napadlo mě, jestli bys s námi nechtěl hlídat?“
Harry nadzvedl obočí. „ Já, Remus, Tonksová a Jonesová budeme během plesu
hlídkovat kolem. Jen pro jistotu, kdyby… kdyby toho Smrtijedi chtěli využít.
Jen mě napadlo, že bys mohl mít zájem,“ mávla rukou.
„ Rád,“ přikývl a s mírným pocitem zadostiučinění, že není k ničemu, zmizel z
dohledu.
Nastaly prázdniny a tím i vánoční ples. Odpoledne ho kluci vytáhli na pozemky,
kde propukla pořádná koulovačka, zatímco děvčata se už od tří hodin odpoledne
snažila něco provést se svým zevnějškem.
Ples byl od sedmi a tak jakmile hodiny sedmkrát odbily, zůstal Harry v ložnici
sám. Celou věž zahalovalo až strašidelné ticho. Dostal za úkol se alespoň na
chvilku mihnout ve Velké síni, aby to nebylo nápadné a poté se vytratit směrem
k Severní věži, kde měl hlídat. Byl si sice jistý, že se nic nestane, ale
alespoň pro ten pocit…
Bylo něco málo před čtvrt na osm, když na sebe hodil společenský hábit, mírně
si pročísl vlasy a upravil límec. „ No jo, jsi krasavec,“ pronesl sarkasticky ke
svému odrazu v zrcadle. Jakmile však vyšel z ložnice, zaslechl povědomé hlasy.
„ Nemůžeš, lezeš do šachu,“ říkala právě Ginny.
„ A jo. Hm… tak takhle.“ Hermiona pohnula s figurkou a zrzka sledovala
rozmetání jeho jezdce na padrť.
„ Nemáte být někde jinde?“ zeptal se Harry a opřel se o zeď za ním.
Obě se na něho podívali a změřili ho pohledem. „ Ne. Ale ty vypadáš, že ano.“
Ginny se vrátila zpět ke hře.
„ Proč nejste na plese?“ zeptal se.
„ Nemáme s kým jít,“ odvětila Ginny a Hermiona smutně přikývla. V tu chvíli je
Harry trochu litoval. Obě byly velmi pěkné, ale kvůli tomu, že měly mírně
natvrdlé partnery a tvrdé hlavy (v Hermionině případě), museli tvrdnout tady. „
Nikdo nás nepozval.“
„ Co Dean?“ otázal se Harry, ale dívka ho zpražila pohledem.
„ Nech si toho!“
„ A ke všemu tu Adrianu nechceme nechávat samotnou,“ dodala Hermiona a
promýšlela další tah.
„ Kde je?“
„ Nahoře. Nechce s nikým mluvit ani se odtamtud hnout.“
„ Ještě se nevzpamatovala?“ vyzvídal Harry a obě dívky zavrtěli hlavou. „ Je úplně
mimo. Přišla o celou rodinu. Snažily jsme se jí dostat mezi lidi, aby přišla na
jiný myšlenky, ale nechce. Ty jdeš na ples? Trochu pozdě, ne?“
„ Chci se tam jít jen na chvíli mrknout. Ale nemám s kým. Nenašel by se tu
někdo, kdo by chtěl jít se mnou?“ nadhodil. Obě dívky na něho upřely nevěřícné
pohledy a pak se mlčky vrátily ke hře. „ No tak, holky, přeci tu nehodláte
sedět celý večer. Pojďte se tam alespoň podívat,“ pobízel je.
„ Nemáme jít s kým,“ odvětila Ginny.
„ A já jsem vosk?“ zamračil se na ni Harry.
„ Ale my jsme dvě a ty jsi jen jeden, tak…“
„ Ruce snad mám dvě a když vytáhnete i Adrianu, uděláte ještě k tomu dobrej
skutek. A bez poznámek,“ přerušil Hermionin nádech k námitce. „ Šupajděte
nahoru a ať jste v cukuletu zpátky.“ Harry nasadil svůj nevinný úsměv a holky
se začaly smát.
„ Ty jseš hroznej,“ vrazila mu Hermiona symbolický pohlavek. „ Ale když jinak
nedáš. Docela ráda bych se tam koukla.“ Obě dívky se zvedly a zmizeli v
ložnicích. Harry si na chvíli sedl a čekal až se vrátí. Byl rád, že nebude
muset jít sám.
„ Sakra, kde jsou?“ díval se na hodinky snad o půl hodiny později. „ Ty si snad
ty šaty ještě šijou.“ V další chvíli se ozvalo vrzání dveří.
„ Nezájem, prostě jdeš s námi a bez námitek,“ slyšel Ginnin hlas a poté tiché
remcání Adriany. „ Holky, já nechci.“ „ Ále, neremcej….“
Na schodišti se objevily dvě osoby a za nimi hned třetí. Harrymu spadla čelist.
Zrzka měla vlasy rozpuštěné, jen dva pramínky spletené na každé straně, oči
mírně zvýrazněné černou linkou a na sobě dlouhé rudé šaty sahající až na zem.
Dívka vedle ní si nechala vlasy rozpuštěné, oči měla dost namalované, aby
make-up zakryl zarudnutí od slz a dlouhý, tmavě modrý hábit kopíroval její
jemné křivky. Poslední z nich si vyčesala vlasy do drdolu, jen dva pramínky nechala
venku, tvář měla jen velmi slabounce nalíčené a šaty sesekané od stehen ke
kolenům měly barvu půlnoční noci. Všechny se trochu nesměle usmály, když si
všimly jeho pohledu.
„ Dámy,“ nabídnul jim své rámě a Ginny s Hermionou se ho chytly každá z jedné
strany. Adriana se držela kamarádky, jakoby se bála, že jí zmizí, a všichni
vyrazili směr Velká síň.
„ Myslíte si, že dokážeme proklouznout, aby si nás nikdo nevšiml?“ zeptala se
Ginny.
„ Jistě. My jsme takový malý a nenápadný,“ odvětil jízlivě Harry a všechny se
zasmáli. Stanuli před branou do síně, ze které se rozléhaly pomalé tóny.
„ Harry?!“ ozvalo se za nimi. Na podstavci jednoho brnění seděl Ron a sledoval
je překvapeným pohledem.
„ Ahoj, Rone. Co že netancuješ? Kde máš partnerku?“ zeptal se Harry, jakoby se
ptal na počasí.
„ Partnerka není. Utekla,“ dodal a sestra se začala šklebit. „ Koukám, že ty s
tím problém nemáš. Nepůjčil bys mi prosím jednu tanečnici?“ zeptal se nesměle a
otočil se k Hermioně.
„ Já nevím,“ pokrčil Harry rameny. „ Když nějaká bude chtít.“
„ Smím vás požádat o společnost na dnešní večer, slečno Grangerová?“ zeptal se
s mírnou poklonou Ron. Dívka se usmála a pustila se Harryho. „ Zajisté, pane
Weasley, budu poctěna,“ ušklíbla se a chytla se jeho rámě. Ron si s kamarádem
ještě vyměnil spiklenecké mrknutí a celý rozzářený zmizel se svou partnerkou v
sále.
„ A my, mademaisel,“ napodobil francouzštinu a opět nabídl dívkám své paže. „
Jdeme.“ Se zvednutou hlavou a dvěma krásnými dívkami po boku vkráčel do sálu.
Polovina sálu sledovala každý jejich krok. Minul Malfoye, který na něho
nevěřícně zíral s otevřenou pusou a vůbec nevnímal, co do něho Parkinsonová
hustí.
Harry posadil Ginny na jedno volné místo a Adrianu odvedl na parket. Kdyby jí
hned na začátku nechal o samotě, nemuselo by to dopadnout dobře.
Provedl kolem Adrianu, poté Ginny a nakonec si od jejího bratra půjčil i
Hermionu.
„ No teda, Harry, nečekala bych od tebe, že budeš takový gentleman. Já myslela,
že tanec nesnášíš.“
„ To je taky pravda,“ kývl a dívka se zasmála. „ No teda, to bych si toho měla
asi vážit, co?“
„ To teda jo. Možná to bude to poslední, co udělám, Ron se netvářil moc
nadšeně, když jsem si tě bral.“
„ Znáš Rona,“ ušklíbla se. „ Ale moc děkuju, žes mě sem vytáhl.“
„ Uděláš pro mě něco? Postarej se o Adrianu, já za chvíli budu muset na
hlídku.“ Harry musel dívce vysvětlit, o co jde, a ta nakonec přikývla. „ Harry,
chceš něco vidět?“ zeptala se ho po chvíli, kdy mu koukala přes rameno. „ Tak
mě otoč.“ Harry jí poslechl a v další chvíli se díval do míst, kam ona před
chvílí.
Na parketu kousek od nich spolu tancovali Snape a Jean a něco si s úsměvem
podívali. Harry si všiml, že Snape rozhodně není taneční analfabet. Dost ho to
překvapilo a rozhodně nebyl sám. K profesorskému páru byla přišpendlena polovina
lidí.
Písnička dozněla a Harry odvedl dívku zpět k Ronovi. „ Omluvte mě,“ mrkl na
Hermionu, kývl na ostatní a nenápadně se vytratil pryč.
V okolních chodbách bylo ticho a klid. Chvíli se toulal labyrintem v hradu a
sem tam nakoukl do nějakých učeben. Z jedné z nich zaslechl podivné zvuky, ale
když nakoukl dovnitř a uviděl oblečení poházené kolem, bylo mu jasné, že to
Smrtijedi asi nebudou.
Všude bylo ticho a jen jeho kroky zněly ozvěnou. Vylezl až na astronomickou věž
a rozhlédl se po okolí. Vzdych byl sice ledový, ale byl cítit svěží zimou.
Náhle něco upoutalo jeho pozornost. Na protější věži zahlédl dvě osoby.
Nejdříve si myslel, že nějací studenti… ale když se podíval do dalekohledu
poznal, že tihle jsou dospělí. To se mu ani v nejmenším nezamlouvalo.
Seběhl z věže a vydal se přímo na to inkriminované místo, jak jen nejrychleji
mohl. Když tam dorazil, vytáhl hůlku, přitiskl se ke zdi a pomalu se plížil po
stěně nahoru. Na chvíli měl pocit, že tam nikdo není, že už odešli, ale nakonec
přeci uslyšel slabé šustění. Jen velmi, velmi nepatrně vykoukl a podíval se na
ně. Nemýlil se, byli dva. A oba poznal. Jejich profesorka Obrany a onen světle
hnědovlasý muž k sobě byli přitisknutí a pomalu tancovali v rytmu teskné
melodie, která sem doléhala z Velké síně.
Harry měl v tu chvíli zaútočit, odzbrojit je nebo něco takového, ale on od nich
nedokázal odtrhnout oči. Jejich tanec byl vláčný a pomalý, ale byl naprosto
rozdílný než ten, který Jean tančila dole se Snapem. Tenhle byl vroucnější,
plný lásky, ale zároveň nesnesitelné bolesti, která se projevovala v každém
vláčném pohybu, v každém doteku.
Pozoroval je dlouho. Dlouho tam stál bez hnutí. Dokud nedozněli poslední tóny
skladby. Harry se stáhl do patřičné vzdálenosti, aby ho nemohli zahlédnout.
„ Musím jít,“ řekl muž svým chraplavým hlasem.
„ Mám o tebe strach. Je to strašně nebezpečný.“
„ Musím to udělat a ty to víš.“
„ Vím,“ přikývla. „ Tak běž. Běž, než si tě někdo všimne,“ řekla a odtáhla se,
ale muž si ji přitáhl zpět k vroucnému polibku. Nebránila se, ale po chvíli se
odtrhla. „ Běž!“
„ Dej na sebe pozor, až něco zjistím, dám vědět.“
„ Běž!“ křikla na něho skoro s pláčem. Muž pustil její ruku, nasedl na koště,
které bylo opřené o zeď a ještě se k ní otočil. „ Miluju tě.“
„ Běž!“ Muž zmizel ve tmě a za chvíli už ani nebylo slyšet šustění pláště. „ A
dej na sebe pozor,“ hlesla žena do prázdna a spustila zoufalý pláč.
Harry nechápal, co to mělo znamenat. Význam toho, co tu právě viděl, mu
naprosto unikal. Nic mu nedávalo smysl. Jediné, co věděl bylo, že bude lepší,
když se radši vytratí pryč.
Vánoce měly letos pro Harryho podivně hořkosladkou příchuť. Na jednu stranu je
trávili v Bradavicích, což znamenalo spoustu zábavy, na druhou stranu věděl, že
tu až moc věcí nehraje a k tomu ho každou noc provázely strašné noční můry.
Podivný starý dům… zasněžená zahrada… zakuklené postavy…rozbité vchodové
dveře…vysoké schodiště potřísněné krví… jeden pokoj… druhý pokoj… kolíbka…
roztrhané závěsy… plačící dítě… křičící žena… zvuk tříštícího se skla… vyděšené
prázdné oči… rány… praskání… tváře… bolest… strach… smrt…
A nad tím vším se vznáší Znamení zla…
Harry se s trhnutím probudil. Jizva ho pálila jako čert a hlava se mu motala,
že se ani nedokázal posadit. V okamžiku však propadl do neklidného spánku…
Jeho noční můra však měla teprve začít. Jakmile ráno Hermiona roztáhla noviny,
málem se udusil topinkou, když spatřil fotografii domu na přední stránce, nad
kterým se vznášela obrovská lebka. Brigestský masakr hlásal titulek. Rodina
kancléře Johna Williamse nalezena ráno vyvražděna. Devět mrtvých. Devět
mrtvých!
On je viděl. On je viděl umírat, věděl o tom. Třeba jim mohl pomoci… zachránit
je!
Harry ve vzteku vytrhl Hermioně noviny z ruky, nacpal je do džbánu s džusem a
nedbaje na otázky od ostatních s ním mrštil o zeď, až se střepy rozlétly všude
kolem.
Zalapal po dechu a vyřítil se z jídelny pryč, nechávajíc za sebou naprosto
nechápavé tváře všech ostatních…
„ Můžu?“ ozval se tichý hlas a závěsy kolem jeho postele se roztáhly. Dovnitř
nakoukla Hermionina hlava. „ Harry, nemůžeš tu být zalezlý jako jezevec,“ řekla
mu mile.
„ Chceš se vsadit, že můžu,“ utrousil nevrle.
„ Co se děje?“
„ Nic,“ odsekl a doufal, že jí to odradí. Ona však udělala pravý opak. Vlezla
si k němu a lehla se na peřinu. „ Tak povídej,“ pobídla ho. Harry jí chvíli jen
nevěřícně sledoval a poté rezignoval a vyklopil jí všechno, co ho užíralo.
Hermiona byla skvělá posluchačka, nevyptávala se a nepřerušovala ho.
„ Já je viděl, Hermiono, já viděl, jak je zabíjeli. Voldemort mi to schválně
ukazuje. Ví, že mě to ničí,“ řekl nakonec zoufale. „ Myslel jsem, že se tohohle
díky nitroobraně zbavím, ale ono to nepomáhá a já nevím, co s tím.“
„ S tím ti, Harry, neporadím, já nevidím umírat lidi, ale jestli to Voldemort
dělá schválně, tak by ses to měl pokusit nebrat na vědomí, jinak tě vydeptá k
tomu, abys provedl nějakou hloupost.“
„ Asi máš pravdu,“ kývl. Vypovídal se a musel uznat, že mu je líp, ale také
věděl, že se s tím musí vypořádat sám.
Náhle se z vedlejší postele ozval strašný chechot až oba vykoukli, co se to
děje. „ Rone?“ zeptal se Harry a zpoza závěsů Ronovy postele se vynořily dvě
zrzavé hlavy. Ron se hned zamračil. „ Co to tam provádíte, vy dva?“
„ Hádej,“ odvětila Hermiona s úšklebkem a zatáhla Harryho zpátky do postele. „
Máš skvělou přítelkyni, Rone, já si jí půjčím, dík,“ křikl ještě Harry po
chvíli. Jen na chviličku zahlédl Ronovu nevěřícnou tvář. Hermiona se začala
smát a v další chvilce zmizela. Když se závěsy opět roztáhly, tak se objevila
Ginny s nejistým úsměvem. „ Můžu?“
„ Jasný,“ kývl vedle sebe a Ginny si lehla vedle něho.
„ Já… chtěla jsem se ti omluvit, Harry,“ hlesla. „ Víš… za tu noc. Já… byla to
ode mě strašná hnusárna a já… šíleně se za to stydím a… no… nechci, aby sis o
mě myslel, že jsem nějaká… nějaká… kurva. Jen jsem ti chtěla říct, že mě to moc
mrzí,“ hlesla a hrála si s knoflíkem na Harryho polštáři.
„ O.K. Omluva přijata, ale slib mi, že už se to nestane,“ upozornil jí.
„ Slibuju,“ usmála se na něho. „ Proč už nechodíš na tréninky?“ změnila téma po
chvíli ticha. „ Chybí nám trenér.“ Harry se jen zasmál. Povídali si spolu hodně
dlouho, dost se u toho i nasmáli a Harry si při líčení principu jedné
famfrpálové kličky všiml, že dívka usnula. Opatrně jí přikryl, vlezl si pod cíp
deky, aby neumrzl a za chvíli už spal s pocitem, že se po dlouhé době konečně
pořádně vyspí.
„ Harry vstávej, jde se na r… Ginny?!“
„ Charlie!“
„ Rone!... Hermiono?!“
„ Bille?“
„ Ginny?“
„ Brácha?!“
„ Harry?“
Probuzení bylo opravdu nečekané. Oba nejstarší Weasleyovi bratři stáli každý u
jedné postele s roztaženými závěsy a naprosto vykolejenými výrazy nad svými
mladšími sourozenci a jejich doprovodem.
„ Co se tu sakra děje?“ vyjel na ně Bill.
„ Coby? Spíme,“ odsekla jeho mladší sestra. „ Neznáš? Chudáku.“ Harry ani
netušil, kde se v ní bere tolik jízlivosti, ale v tuhle chvíli to neřešil,
protože měl pocit, že ho její bratři rozsápou na kousíčky. Ani netušil, jak
dlouho už spolu s Ginny spali v objetí, ve kterém je našli.
„ Co potřebujete?“ zeptala se Ginny.
„ Nic. Jen jsme šli pro kluky. Je schůze,“ řekl chladně Bill a přeměřoval si je
chladným pohledem.
„ Radši počkáme dole,“ řekl Charlie a odtáhl bratra pryč.
„ Do prdele,“ řekli svorně oba kluci, zatímco holky se rychle vypařily pryč. „
Klid, Rone, klid. Jen u mě večer usnula, nic víc,“ krotil kamaráda Harry a
hledal nějakou použitelnou košili.
Aby toho však nebylo málo, tak jakmile sešli do společenské místnosti, našli
tam Parvati a Levanduli, jak do obou bratrů cosi hustí. A podle jejich pohledů
to nebylo nic hezkého. Nejspíše ta „milá“ aférka on+ Ginny.
„ Sakra, proč jim musí vlézt do cesty zrovna dvě největší drbny z celý školy,“
protočil oči v sloup. Čekání na Hermionu bylo zachráněno jen tím, že kluci
začali vyzvídat, jestli je pravda, že Ron chodí s Hermionou. „ Jo. Dva měsíce,
pokud vás to zajímá,“ ucedil.
„ Hele, mladá dámo, kam si myslíš, že jdeš?“ zamračil se Bill na svoji sestru,
když se ukázala vedle nich.
„ Hádej, starý pane,“ odsekla. „ A nesnaž se mi to vymlouvat,“ varovala ho.
Bill jen pokrčil rameny a radši mlčel. Když se k nim připojila i Hermiona,
mohli vyrazit. Celá cesta však probíhala v zaraženém tichu.
„ Ahoj, drahoušci,“ přivítala je srdečně paní Weasleyová a všechny je objala a
políbila. Za chvilku bude oběd miláčkové, můžete se nahoře převléknout a potom
přijít dolů. Ginny, ty jsi tu taky? No nevadí, ráda tě vidím, drahoušku. Porada
byla odložena na zítřek, takže dnes spolu můžeme alespoň trochu oslavit
Vánoce.“
Všichni si šli dát nahoru nějaké věci a Harry zůstal chvíli s Billem sám. Bylo
znát, že je dost naštvaný.
„ Bille, já… nemysli si o mě, že… pochop, já… s Ginny jsem nic ne…“
„ V pohodě, Harry,“ přerušil ho zrzek. „ Já to chápu, nemusíš mi nic
vysvětlovat,“ řekl příkře a otočil se k odchodu.
„ Bille, ale já s ní vážně nic…“ Jenže ten už byl pryč. „ Sakra!“ zaklel Harry.
Chvíli se snažil uklidnit a poté sešel dolů na oběd. I před vynikající jídlo i
skvělou společnost, však zábava dost vázla. Paní Weasleyová vyzvídala všechno
od Rona a Hermiony, protože se bratříčci samozřejmě zmínili o jejich chození.
Dívka byla brzo rudá jako rajče, ale Molly se jen usmívala. Byla však jediná.
Ron s Hermionou byli zamlklí, Remus se tiše bavil s Arturem a všichni čtyři
zrzaví bratři byli dost nesví. Když by Harry opomenul fakt, že mu Bill opařil
ruku polívkou, dostal lžící po hlavě, nůž mu málem vypíchl oko, ty pohledy se
mu ani trochu nezamlouvaly, ale jakmile chtěl něco vysvětlit, tak ho
neposlouchali.
„ Copak, Harry, nechutná ti?“ zeptala se mile paní Weasleyová.
„ Ne, jen potřebuju trošku osolit,“ vymluvil se Harry. „ Ehm… Frede, mohl bys
mi podat, prosím, sůl?“ zeptal se nejistě. Jmenovaný mu sůl podal takovou
silou, až polovinu soli vysypal všude po stole. „ Sorry!“ procedil.
V tu chvíli toho měl Harry dost. „ Do prdele, já s Ginny nespal! Je to tak těžký
pochopit!“zařval na celou kuchyň, kopl do stolu a nezapomněl za sebou pořádně
třísknout dveřmi.
Zalezl na půdu a tam zůstal. Chtěl být sám, chtěl mít klid…
Střešním oknem mohl pozorovat, jak je venku. Už byla tma, blížil se večer.
Strávil tam zavřený skoro celé odpoledne, ale nevadilo mu to.
„ Harry, můžeme?“ ozval se náhle nejstarší z bratrů.
„ Co chcete?“ odvětil Harry nepřítomně.
„ Přišli jsme se omluvit. Naše reakce byly nejspíš… přehnaný.“
„ Přehnaný?“ zopakoval Harry. „ Divím se, že jste si mě nedali k večeři,“
odvětil chladně. Bill i Charlie si sedli vedle něj.
„ Harry, musíš pochopit, že Ginny je naše jediná sestra. Jediná holka a ke
všemu nejmladší. My… my jen bereme za povinnost jí tak trochu chránit a ráno,
když…“
„ Když jste nás viděli, tak jste věděli, že pro ni nejsem dost dobrý,“ dořekl
Harry.
„ To ani ne. Jen jsme si nechtěli připustit, že už není malá. A potom nám ta
holka řekla, že… že to nebylo poprvé. To už nám vysvětlil Ron, co to bylo.
Chovali jsme se blbě.“
„ Kdybyste mě nechali alespoň domluvit, tak bych vám to mohl říct i normálně a
ne takhle.“
„ Ještě jednou promiň. Prostě nechceme, aby jí někdo ublížil, to je všechno.
Ale pochybuju, že ty bys to snad chtěl,“ zvedl Charlie obočí.
„ Nechtěl.“
„ Takže dobrý?“
„ Jo, dobrý,“ kývl po chvíli Harry a přijal nabízenou ruku.
„ No, dobrý,“ ušklíbl se Bill. „ Jen máma z toho bude mít srdeční šok ještě
deset let.“
„ Kurva,“ vypadlo z Harryho, který si teprve teďka uvědomil, před kým vším to
tam dole křičel.
„ Jen klid. Nějak to zvládneme. Pojď, bude večeře.“ Harry s nimi sešel do
kuchyně a co nejvíce se snažil vyhýbat pohledu paní Weasleyové i jejího
manžela. Ten si ho jen změřil pohledem a poté se dál věnoval své porci.
Konverzace opět trochu vázla, ale bylo to lepší než odpoledne. Po jídle se však
už všichni dali do normálního hovoru, Harry rozmlouval s Remusem, dvojčata
ukazovala holkám své nové výtvory.
O něco později se plameny zbarvily do zelena a v další chvíli se objevila
zahalená postava. Jean si sundala kápi a řádně se protáhla. „ Dobrej večír,“
pozdravila.
„ Dobrej,“ odvětili všichni.
„ Jean, drahoušku. Posaď se, hned ti dám něco k jídlu. Zase jsi celý den někde
běhala a musíš mít určitě hlad.“
„ Ne, děkuju, Molly, ale teď nechci. Jediný, po čem toužím, je dát si pořádnou
dlouhou koupel,“ řekl a promnula si prohnutá záda. Za chvíli za ní zaklaply
dveře.
„ Sakra, Remusi, domluv jí,“ začala Molly šílet. „ Tohle přeci není normální,
aby se ta holka takhle přepínala. Vždyť je už ve vysokém stádiu těhotenství,
řekni jí něco!“
„ Proč já?“ nechápal vlkodlak.
„ Tebe jediného poslouchá. Domluv jí, tohle je akorát o to, aby o to dítě
přišla!“
„ Mě neposlechne… Dobrá, dobrá, Molly, udělám, co se dá, ano?“ zachraňoval
situaci Remus a Molly to snad uklidnilo.
Večer pokročil, Jean probrala s Remus něco ohledně její mise a hodila do sebe
celou večeři. Stále však potom pochodovala kuchyní sem a tam.
„ Co děláš?“ otočil se k ní Remus.
„ Nic. Jen mám na něco chuť a nevím na co,“ zašklebila se.
Remus se zasmál. „ Už jsme se lekl, že tě minuly všechny příznaky těhotenství.“
„ Ha-ha-ha. Hmm… už asi vím. Za chvíli jsem zpátky.“ A v mžiku zmizela v
plamenech.
„ Že vím, s čím se vrátí,“ nadhodil Lupin. Ať už myslel cokoli, za chvíli byla
zpátky a v náruči nesla pětilitrovou flašku s kyselýma okurkama. Jednu si hned
slastně strčila do pusy.
„ Jako bych to neříkal,“ ušklíbl se její bývalý spolužák. „
Když je ženská v jiným stavu, dej jí kyselý okurky, že?“
„ To sníš?“ zvedl obočí Fred a zkoumal obrovskou láhev. „ Vždyť je toho dost pro
regiment.“
„ Pro regiment jo. Ale ne dost pro těhotnou ženskou, viď,“ perlil Remus. Jean
se jen ušklíbla.
„ Berte si,“ nabídla jim. „ Domácí.“ Harry si jednu vzal, ale pro jeho chuťové
buňky to bylo až příliš kyselé. Byli tu však tací, kterým to nevadilo. Jakmile
se objevily holky, který byly nahoře pro Tchoříčky, úplně se rozzářily.
„ Jé, kyselý okurky. Můžu?“ zeptala se Hermiona a hned s kamarádkou zalovila. „
Mňam, to je dobrota.“
„ Výborný,“ souhlasila druhá a kluci jen valili oči, jak v nich mizela jedna za
druhou. Po tom, co Bill s Charlim ráno viděli, nechtěl Harry ani vědět, o čem
teď uvažují.
Náhle se ozvalo bouchnutí dveří a dovnitř se vřítila Ennien. „ Pardon, trošku
jsem to protáhla,“ omluvila se s úsměvem velice pěkná dívka. Za tu dobu, co jí
Harry neviděl, nabrala pár kilo, takže nebyla jak utečenec z koncentračního
tábora a očí jí naplnily veselé jiskřičky. Tváře měla zčervenalé větrem.
„ Enni, tys mě dost vyděsila,“ řekl jí Remus.
„ Promiň, Remusku, ale s tím prtětem to vážně jinak nešlo,“ usmála se na něj a
vzápětí se dovnitř vřítilo cosi, co vypadalo jako chlupatý torpédo. Malé štěně
za sebou táhlo vodítko a štěkalo na všechny kolem.
„ Jééé, pejsku, pojď sem,“ přikrčila se hned Ginny a poté, co si jí štěně
očuchalo, ho podrbalo za malýma ušima. „ Ten je krásnej. Odkud ho máš?“
„ Dárek k Vánocům,“ odvětila dívka, vzala psíka do náruče a odnesla ho nahoru,
protože už sotva pletl nožičkama. Harry si nemohl nevšimnout, že Remus za ní
hledí s podivným výrazem v tváři.
„ Remusi?“
„ Co? Na co ses to ptal?“ otočil se k němu.
„ Ptal jsem se kolik má řád u Smrtijedů špehů?“ řekl mu Harry.
„ No, jednoho. Severuse, přeci, proč se ptáš?“ odvětil, ale stejně jedním uchem
poslouchal rozhovor Freda a George, kteří se bavili o osobě, která před chvilkou
odešla.
„… souhlasím. Je z ní docela kost. Oproti tomu, jak vypadala na začátku.“
„ Jasný a ke všemu od nás ani není tak daleko, tak to klidně zkus. Za zkoušku
nic nedáš.“
„ Já nevím,“ kroutil hlavou Fred. „ Přeci jen je starší.“
„ Pár let.“
„ Pár let sem, pár let tam,“ vložil se jim do toho Lupin. „ Tak jako tak bych
řekl, že jsi na ni trochu moc mladý,“ řekl s úsměvem.
„ A ty zase moc starý,“ oplatil mu zrzek. Měla to nejspíš být legrace, ale
Remusovi to seškráblo úsměv z tváře, jakoby nic. Zvedl se od stolu a
chystal se odejít. „ Remusi, počkej, Remusi! Rem…“ Dveře práskly.
„ Brácha?“ ozval se Fred. „ Jsi vůl.“
„ Sakra, já to tak… Jdu za ním.“
„ Ne, nechoď. Fakt, znám ho, nech ho vybublat,“ zarazila ho Jean a Weasley
přikývl. Brzo už byli všichni natolik unavení, že se odebrali na kutě. Netrvalo
dlouho a Harry všude kolem sebe slyšel jen pravidelné oddechování. Chtěl spát,
ale začínal mít žízeň. Dlouho se převaloval, ale nakonec žízeň zvítězila.
Byl však moc líný na to, aby s sebou táhl i své tělo a tak ho jednoduše nechal
v pokoji a vydal se dolů bez něj. V tu samou chvíli do kuchyně mířil i Remus,
stále dost zasmušilý.
„ Myslel jsem, že tu budeš,“ řekl směrem ke krbu, když vešel. I Harry tam
pohlédl a ani nemusel dvakrát hádat, kdo tam seděl. Jean ve volném tričku,
držela v ruce hrnek horkého čaje a položená na dece hleděla do plamenů.
„ Potřeboval jsi něco?“ zeptala se ho mile.
„ Jen si s tebou promluvit,“ odvětil, vyčaroval si čaj a sedl k ní.
„ Já s tebou taky. Tak začni,“ pobídla ho a upila z hrnku. Harryho v tu ránu
přešla žízeň. Opřel se o zem a poslouchal. „ Přesněji řečeno šmíroval. – Buď
zticha!“
„ Co to máš za divnej čaj,“ svraštil Náměsíčník čelo. „ Fuj… sakra, co to je za
hnusnou břečku?“
„ To není čaj,“ odpověděla Jean. „ To je Laktanioční lektvar.“
„ Co to…?“ nechápal Remus. „ A ty to piješ?“
„ Jo. Musím. Ztlušťuje děložní stěnu a dítě je ve větším klidu a bezpečí.
Nevnímá tolik, co se děje v okolí, má větší teplo a necítí třeba některé
otřesy. Piju to pravidelně už docela dlouho, jinak bych už asi dávno
potratila,“ dodala šeptem.
„ To je důvod, proč jsem s tebou chtěl mluvit.Víš, Molly mě požádala, abych…“
„ Aha,“ přerušila ho. „ Už je mi to jasné.“
„ Jean, to, co děláš, je bláznovství. V tomhle musím s Molly souhlasit, tohle
je akorát o to, abys o to dítě přišla. Chápu, že se snažíš pomoci, ale tady už
je opravdu hranice únosnosti. Celý den být ve stresu kvůli studentům, dělat s
nimi souboje a pracovat i pro Řád je bláznovství a to ani nemluvím o tom, že se
celý noci potloukáš po putykách s překupníky. Říkal jsem ti to už mockrát a
říkám ti to znova, nech už toho. Ohrožuješ sebe i dítě a divím se, že zrovna ty
to nevidíš. Teď jsi to ty, kdo se chová krajně nezodpovědně. Děláš, jakoby ti
na tom vůbec nezáleželo,“ dokončil Remus naštvaně a upil trochu čaje. Nastalo
ticho.
„ Myslíš, že to dítě nechci? Myslíš, že nemám strach?“ hlesla Jean po chvíli.
„ Vypadá to tak,“ odvětil muž.
„ Mám, Remusi. Mám strach, bojím se strašně. Ani nevíš, jak moc mě děsí, že o
to malý přijdu, že mě zabíjí dřív než se narodí, bojím se, ani nevíš jak,“
hlesla a Harrymu neušel plačtivý tón v hlase.
„ Tak toho nech. Odejdi normálně na mateřskou, to přeci není nic hrozného.
Potom se nebudeš muset bát,“ říkal jí Remus klidně.
„ Ne, ty to nechápeš. Nerozumíš tomu, co mám na mysli. Kdybych odtud odešla,
tak mě stejně… stejně… ale vždyť to je jedno… Kdybych se vrátila domů a měla
klid, tak bych se zbláznila, Remusi. Nedokážu zůstat v klidu, mám strašný
strach. O vás o všechny, ale čím víc se musím soustředit na práci, tím míň si
ten strach uvědomuju. Tím míň blázním… Nechci umřít, Reme. Nechci… Já nechci,
aby to malý vyrůstalo bez rodičů. Vím, jaký to je a nechci, aby muselo prožívat
to samý, co já,“ vzlykla.
„ Jean, takhle nemluv. Vždyť k tomu nemáš důvod,“ klidnil jí Remus, ale ona se
nedala.
„ Slib mi, prosím tě… když se mi něco stane, slib mi, že když se to dítě narodí
a mě se něco stane, slib mi, že se o něj postaráš. Nemůžu po tobě chtít, aby…
aby sis ho uvázal na krk, ale slib mi, že mu alespoň najdeš slušnou rodinu, kde
bude moci vyrůstat. Slib mi to!“
„ Jean, proč to po mě chceš, vždyť…“
„ Prosím!“ přerušila ho. „ Slib mi to.“ Po tváři se jí skutálely dvě ohromné
slzy.
„ Slibuju,“ přikývl trochu neochotně. Ženu mu položila hlavu na ramenu a začala
slabě vzlykat. Po několika minutách se konečně uklidnila. „ Podívej se na mě.
Už začínám jančit. Za poslední tři měsíce jsem toho nabrečela desetkrát víc než
za poslední tři roky. Co se se mnou sakra děje, vždyť já se už ani nedokážu
skoro ovládat. Pořád brečím nebo se s někým hádám,“ vzlykla.
„ Jean, vždyť čekáš dítě. Tohle je přeci normální,“ klidnil jí a pevně jí držel
v náruči.
„ Nesnáším hormony!“ vzlykla.
„ Proč to po mě chceš, Jean? Proč po mě chceš, aby ti slíbil, že se o něj
postarám?“
„ Jednou to pochopíš,“ odvětila a muži bylo jasné, že z ní víc nedostane.
„ A co otec? Proč se o dítě nepostará on? Kde vůbec je?“ vyzvídal dál.
„ Nevím, Remusi, nevím. Nevím, kde je a nemám o něm žádné zprávy. Nevím, co se
s ním stalo nebo jestli ještě vůbec žije,“ řekla žena tiše.
„ A asi mi neřekneš, kdo to je. Kdyby se třeba, nedej bohu, k dítěti
přihlásil.“
„ Ne, Remusi, já nemůžu. Nesmím. Promiň.“
„ To nic.“
„ Radši to nechtěj vědět. Potom bys mě možná sám zabil,“ hlesla. Lupin to
nejspíš zaslechl, ale nevyptával se. Věděl, že v tuhle chvíli by to bylo k
ničemu.
„ Slíbíš mi ještě jednu věc?“ zeptala se ho po chvíli.
„ Jakou?“
„ Nebudeš brát vážně to, co ti dneska řekl George, že ne? Nezlob se na něj.“
Remus jen vzdychl. „ Já se na něj nezlobím. Vždyť řekl pravdu.“
„ Tak to není a ty to víš.“
„ Ale je. Je to pravda a on byl jediný, kdo mi jí řekl. Už jsem starý. A nejen
vzhledem k Ennie.“
„ Chceš snad říct, že jsem stará?“ ohradila se Jean.
„ Víš, že to tak není. Nemyslím starý věkem, ale tím, jak se cítím. Připadám
si, že mi je tak osmdesát někdy i víc. Vlkodlačí podoba se na mě podepisuje
stále víc a víc a já… už začínám být na všechno trochu moc starý,“ hlesl
nakonec a nalil si trochu džusu.
„ Remusi, tenhle pocit není kvůli úplňku, ale kvůli tvojí hlavě. Proč si to
pořád vsugerováváš? Víš, že to tak není. A to, co ti řekl George měla být jen
legrace. Nejsi starý a pro Ennie taky ne.“ Zřejmě čekala na jeho reakci, ale on
mlčel. „ Ty nejsi starý. I když nevím, jaké to je, být vlkodlak, neříkej mi, že
ti dokáže vzít veškerý život, který jsi vždycky dokázal rozdávat.“ Mlčel. „Tak
proč to nezkusíš? Alespoň kvůli Ennien. Víš, že tě má ráda.“
„ Ano,“ usmál se trpce. „ Má mě ráda. Jenže jako otce, víš? A to mi v tuto
chvíli nějak nestačí,“ dodal.
„ Má tě ráda jako otce, protože v tuhle chvíli otce potřebuje. Vězení
způsobilo, že se chovala, jakoby jí bylo deset, ale musel sis všimnout, že to
už pominulo. Remusi, když jí máš rád, tak to alespoň zkus. Ničí mě tě takhle
vidět. Alespoň to zkus,“ radila mu.
Vzdychl. „ Dobrá, ty radílku. Zkusím to, ale ty mi slib, že přestaneš mít ty
strašný řeči a budeš na sebe dávat větší pozor, ano?“
„ Ano,“ přikývla.
Dál Harry neposlouchal. Nebylo vlastně co. V pokoji vklouznul do těla a hned
tvrdě usnul. Druhý den se konala rada a aby Harry pravdu řekl, byla to dost
nuda. Pokud někdo donesl nějaké čerstvé zprávy, tak pouze špatné a bez řešení.
Jediné plus bylo, že se jedné jednotce Bystrozorů podařilo polapit dva
Smrtijedy. Tím však dobré zprávy končily.
Večer se opět museli vrátit do Bradavic, do obyčejného studentského života
plného úkolů a povinností. Harry se opět vrátil ke svému doučování, studiu a
také se mu vrátila bolest jizvy a každodenní noční můry. Občas lepší, občas
horší.
Po pár týdnech se opět v noci probudil zalitý potem a marně si pokoušel
vybavit, co se mu zdálo. Věděl jen jednu věc. Něco uvnitř mu říkalo, že by se
měl podívat jejich učitelkou obrany. Už jednou se mu to vyplatilo a tak to
zkusil i tentokrát. Proplížil se až k jejímu kabinetu a strnul, když viděl
otevřené dveře a v nich vysokou zakuklenou postavu a s maskou. Okamžitě vyndal
hůlku a zamířil jí na ni, ale náhle ucítil ve vlastních zádech něčí hrot. „ Co
tu chcete, Pottere?“ ozval se ledový hlas jeho profesora lektvarů.
„ Já…já…“ koktal Harry, ale byl přerušen.
„ Pospěš si, Severusi, pán nás volá,“ ozval se druhý zakuklenec. Harrymu
zatrnulo, když poznal Jeanin hlas. I ona dost strnula, když viděla, koho Snape
drží. „ Au,“ sykla a chytila se za předloktí v místech, kde bývalo znamení zla.
V jejích očích se dal vyčíst náhlý strach a vztek.
„ Já to věděl. Věděl jsem, že patříš k nim. Myslel jsem, že jsi špeh, ale ne…
jsi Smrtijed. Jsi svině, stejně jako ten tvůj zkurvenej pán!“ křikl na ni a
musel zaklonit krk, jak těsně mu Snape držel hůlku u hrdla.
„ Mlčte, Pottere!“
„ Harry, promiň,“ vytáhla hůlku a namířila na něho. „ Ale jsi nebezpečný. Víš
toho až moc!“ Z její hůlky vyrazilo rudé světlo a chlapec se zhroutil na zem…
Komentáře
Přehled komentářů
Už jsem si říkalaže to dočtu později a zjistila jsem že jak se začt,tak nemůžu přestat...
další kapitola
(Lucy Tonksová, 18. 6. 2006 20:33)