4. kapitola - Kufr v Dublinu
Tahle místnost byla velice zvláštní, pokud člověk věděl, kde je
a stoupl si před ní, přitom si přál například cukrářství, zanedlouho se před
ním objevily dveře vedoucí do barevného cukrářského krámku. Nebo si stačilo
přát jít prostě na záchod a hned se před vámi objevil. Kolemjdoucí, kteří o ní
nevěděli, občas překvapila, vždycky byli ohromení tím, že dostali přesně to, co
si přáli. Přitom když se ji pak snažili nalézt znovu a bloumali po celých
Bradavicích, ale stejně ji nakonec nenašli. Nikdo ze studentů o ní neměl ani
páru, dokonce o ní nevěděli ani profesoři, dokonce ani samotný ředitel nevěděl,
co je to za místnost, když do ní jednou vstoupil, protože potřeboval na
toaletu. Jak sám říkal, nikdy jí už pak nenašel. Na hradě ovšem jsou i tvorové,
kteří o ní vědí, jeden z nich je domácí skřítek Dobby, který o ní právě minulý
rok řekl jednomu studentovi, aby se právě v této místnosti mohl konat velice
zvláštní spolek s názvem Brumbálova armáda.
Nyní zde visely různé ozdobné řetězy a větvičky v duchu Vánoc,
po celé místnosti byly rozvěšeny ozdoby, které se neobyčejně podobaly tváři
Harryho Pottera. Celá místnost byla vybavená vůbec, jako kdyby tam přebýval
úplný milovník Harryho podobizen.
„Ty s tím tvým vychloubáním prostě nepřestaneš, co Pottere?“
zeptal se důrazně nějaký dívčí hlas za Harryho zády. Harry se otočil a spatřil
za sebou Cho Changovou, stojící zase pod jmelím.
„Já se nevychloubám.“ řekl Harry důrazně. „Nikdy jsem se
nevychloubal.“
„Ale nepovídej, ani jednou?“ zeptala se.
„Ani jednou.“ odpověděl trochu nejistě Harry.
Zavládla chvíle ticha a Cho si zatím prohlížela ozdoby se
Harryho nosem.
„A co má pak znamenat tohle, když se nevychloubáš?“ zeptala
se a ukazoval na ozdoby.
„Já jsem je ale strhal, neměly tady být.“ odmítal zarputile
Harry.
„Tak jak to, že tu jsou?“
„Dobby je sem dal.“
„Ovšem, teď se vymlouváš na domácího skřítka.“ odsekla.
Harry chvilku váhal a kroutil hlavou.
„Říkám pravdu, já říkám pravdu a nikdo mi nikdy nevěří!“
rozkřikl se, protože už byl vážně z toho naštvaný.
„Nemusíš tak křičet, já tě slyším.“ odpověděla mu Cho a
přistoupila k němu.
„Máš v sobě zlobu, Harry, zlobíš se na celý svět.“
pokračovala.
„Ano, protože je nespravedlivý!“ odsekl jí Harry.
„A co je spravedlivé?“ utnula ho Cho a zase odvrátila pohled
směrem dolů. „Život není procházka růžovým sadem.“
„Proč ale já?“ zeptal se zoufale Harry, jako by v Cho hledal
oporu. Ta znovu zvedla svůj pohled a zaryla s ním do Harryho.
„Opravdu si myslíš, že jsi jediný, kdo má v životě problémy?“
zeptala se nevěřícně, jako by mluvila s naprosto nechápavým člověkem. „Tady
nejsi jen ty Harry, konečně si to uvědom.“ pokračovala.
Harry se rozesmál. „A kdo tu tedy je? Já nikoho nevidím.“
„Protože jsi zaslepený, nedokážeš logicky uvažovat, za
poslední den jsi udělal samé hlouposti.“
„Já že jsem udělal samé hlouposti, vždyť mě chtěli zabít! Tak
jsem to měl připustit, nebo co?“ zeptal se dotčeně Harry.
„Jsou i jiné způsoby, než se statečně postavit na odpor.“ řekla
s úsměvem.
„A jaké pak jsem měl jiné možnosti, ty chytrá?“ pousmál se
rozčileně Harry.
„Zavolat pomoc, Harry.“
„A jak asi, ani jsem se nemohl dostat domů!“ odsekl Harry.
„Vždyť jsi kouzelník, měl jsi hůlku!“ nařkla ho Cho.
„Já ale nesměl použít žádné kouzlo, copak to nevíš?“
„Harry, opravdu jsi tak hloupý, nebo se mi to jenom zdá?“
řekla pojednou Cho.
„Cože?“ zeptal se.
„A co zákon, že když jsi v nebezpečí, tak kouzla smíš
použít?“ řekla Cho. „Copak tě nikdy nenapadlo si přivolat přivolávacím kouzlem
něco, co by ti pomohlo, třeba koště?“
„Já…“ váhal Harry.
„Myslíš, že by se Lestrangeová mohla přemístit do vzduchu?“
„Já jsem se bál, že použiju kouzlo a oni mě vyhodí.“ odsekl
Harry.
Cho nic neřekla a jen se na něj usmívala, Harry odvrátil
pohled.
„Celé léto jsem se snažil neudělat nějakou blbost, protože se
mi to povedlo skoro pokaždé…, a pokaždé mě chtěli za to vyloučit!“
„A jak to dopadlo?“ zeptala se dál s úsměvem.
Harry byl nakvašený a nehodlal odpovídat.
„Copak nevidíš přes sebe ostatní, Harry?“ zeptala se po
chvíli s hlasem plným porozumění.
„Ty nevíš, co prožívám.“ odsekl Harry, jako kdyby Cho o tom
neměla ani páru.
„Umřel ti tvůj blízký a jediné, co pro to děláš je, že se
utápíš v zármutku v místnosti plné tvých podobizen!“ zvýšila hlas.
„Já se neutápím…!“
„Ale utápíš,“ přerušila ho Cho. „je ti to příjemnější než
překonat bolest, kterou v sobě máš a jít dál!“ křičela mu do ucha Cho.
„To není pravda!“ křičel i Harry.
„Copak nechápeš, jak se budou cítit tví přátelé?“ zeptala se
najednou tichým hlasem. „Budou si myslet, že jsi mrtvý, Harry.“
I když to Harryho bolelo to říct, tak to z něho vylezlo, ani
nevěděl jak. „Alespoň zjistí, jak mi celou tu dobu bylo!“ křikl jí.
„Takže tak to dopadne.“ začala Cho poklidně přikyvovat. „Už
se nehodláš vrátit, už nechceš být se svými jedinými přáteli, s těmi, kteří tě
mají opravdu rádi.“
„Nemají, jinak by se ke mně tak nechovali. Neustále přede
mnou dělají obličeje, aby něco jim neuklouzlo, co by mě mohlo urazit. Někdo se
mě zeptá na něco z mých velikých dobrodružství a všichni rázem ztichnou, aby
mohli slyšel jestli si náhodou nevyliji srdce, tohle nejsou přátelé.“ řekl
rezignovaně Harry.
„Aby jim něco neuklouzlo, co by tě mohlo urazit.“ opakovala
Cho. „A tebe nikdy nenapadlo, že se tak chovají, protože tě mají rádi?“
Harry se na ní po dlouhé době podíval, ale hned zase odvrátil
pohled.
„Nemůžu riskovat, že bych je mohl zranit, když by mě ovládl
Voldemort.“ řekl po chvíli Harry.
„A máme to tu zase, další výmluvu…“
„To není výmluva!“ přerušil ji křikem Harry. „Mohl bych jim
něco udělat a oni klidně stejně budou se mnou chodit do nebezpečí, jako minulý
měsíc, když se mnou šli do odboru záhad a…“
„A už tenkrát jsi jim říkal, ať to nedělají a proč myslíš, že
stejně šli?“ zeptala se.
„Nejspíš chtějí zažít taky to nebezpečí jako já, aby je každý
mohl oslavovat.“ řekl Harry i když věděl, že nic hloupějšího říct nemohl.
„A nepomyslel jsi, že to dělají kvůli tomu, že tě mají rádi?“
zeptala se.
„Cože?“
„Že to chtějí riskovat, protože tě neopustí, mají tě rádi a
šli by s tebou kamkoliv.“
„Ale můžou se zranit, můžou…“ namítal Harry.
„Láska bolí Harry, také jsem to už poznala.“ řekla Cho a
zamyšleně hleděla na Harryho, jako kdyby tím chtěla něco naznačit.
‚Copak jsem opravdu takový hňup?‘ říkal si sám pro sebe
Harry. ‚Copak mají všichni ostatní pořád pravdu a já dělám jenom samé
hlouposti?‘
„Ne, v bezvědomí byl, když jste ho našel, teď jen spí.“ ozval
se hlas za Harrym, Harry se otočil, za ním stála druhá Cho Changová.
„Ještě jí neposlouchej, Harry!“ ozvala se Cho, se kterou
mluvil doposud a která byla po jeho levici.
„Cože?“ zeptal se zmateně Harry.
„Takže bude v pořádku?“ zeptala se znovu Cho napravo.
„Co se to tu děje?“ ptal se Harry.
„Harry, poslouchej mě, musíš se vrátit domů, rozumíš?“ říkala
ta nalevo.
„Ano, bude v pořádku, jak říkám, teď jenom spí, ale počítejte
s tím, že jakmile se probudí, bude mít velký hlad, je strašlivě vyzáblý.“
říkala zase ta napravo.
„Harry, slyšel jsi mě, slyšel jsi, co jsem říkala?“ říkala ta
nalevo.
„Já…“ koktal Harry, ale to už spustila zase ta napravo.
„Uvažoval jsem, že mu budu potravu podávat nitrožilně, ale měl
by se probrat.“
„Proboha, co se to děje?“ ptal se Harry.
„A být vámi,“ pokračovala zase Cho napravo. „bych si zjistil,
o koho se jedná, možná bude brzy v novinách jako pohřešovaná osoba.“
„Harry, snaž… s… tě pro…dit…“ říkala ta nalevo, ale její hlas
se ztrácel.
„Mohli bychom ho ale proplesknout, co říkáte Tony, když jen
spí?“ povídala ta napravo..
„O co tu jde?“ ptal se Harry.
„To já nevím, vy jste doktor.“ řekla zase Cho napravo a hned
přistoupila k Harrymu a dala mu facku na obě tváře.
„Co to…“
rozzlobil se Harry, ale to už ona místnost začala mizet, místo ní se najednou
objevilo světlo, bílé světlo, bylo čím dál silnější, Harry sebou na posteli
začal vrtět a přikryl si oči rukou.
„No, nejspíš se už začíná probírat, tak jak jsem řekl Tony,
když budeš potřebovat, brnkni mi.“ ozval se nějaký mužský hlas z povzdálí.
„Tak zatím nashle, doktore.“ ozval se jiný hlas.
Harry po chvilce otevřel oči, zjistil, že to oslňující světlo
přicházelo z okna v místnosti. Všechno ale bylo rozmazané.
Harry se posadil na posteli a promnul si víčka. Před očima se
mu začaly rýsovat tvary.
„Vítej zpět mezi živými, hochu.“ ozval se najednou hlas a
Harry sebou škubl.
„Kdo… kdo tu je?“ ptal se, protože ještě měl zamlžené oči.
Rysy se zostřovaly, až nakonec se zastavily těsně na hranici. Harry stále viděl
rozmazaně. Vedle sebe viděl něčí postavu, automaticky sáhnul vedle sebe, kde
předpokládal, že bude noční stolek s jeho brýlemi. Nebyly tam.
„Já nemám…“ řekl
„Předpokládám, že hledáš tohle.“ řekl hlas postavy před
Harrym.
Harry něco ucítil kolem uší a hned pak mu něco dosedlo na
nos. V tu ránu viděl všechno perfektně ostře.
„Jmenuji se Tony Carlail.“ řekl muž vedle Harryho a podával
mu ruku. Harry si ho prohlížel, zjistil, že je starý, ale ne zas tolik, mohlo
mu být kolem šedesáti, měl úctyhodný počet šedivých vlasů střižených tak na pět
centimetrů a byl hubený v obličeji. Celkově nebudil dojem nějakého hromotluka,
byl spíš hubený, střední postavy a byl nenápadně oblečen.
Harry mu podal ruku, kterou měl pěkně vyzáblou.
„No a jak ty?“ zeptal se Tony. Harry nevěděl, na co se ptá,
pak si uvědomil, že se mu představil, no, mozek mu zřejmě ještě nepracuje
naplno.
„Harry“ odpověděl.
„A dál?“ ptal se Tony.
„Harry P…, Harry…“ nevěděl co si má vymyslet, v takovýchto
případech ho vždycky napadlo jméno Neville Longbottom, protože věděl, že ho
nikdo nezná, ale kdyby ho tu řekl, mohli by ho najít, navíc už řekl Harry.
„Harry Evans.“ blesklo Harrymu hlavou, co to vlastně bylo za
příjmení? Někde ho už slyšel.
„Tak, Harry Evansi, odkudpak jseš, kde máš rodiče či rodinu?“
Harry si před chvílí musel vymyslet jméno a teď ještě tohle.
A to mu mozek plně nezapaloval. Co mu řekne, když bude lhát o tom, kde bydlí, mohl
by se tím dostat do pasti, policie by tam mohla začít hledat jeho rodiče, nebo
pěstouny, navíc Harry nemá rodiče, takže co řekne?
„Já… já si nepamatuji.“ řekl váhavým tónem.
„Ty si nepamatuješ, kde bydlíš?“ zeptal se Tony.
„Ne, pane.“ A začal dělat že usilovně přemýšlí. „Asi to byla
Anglie, vzpomínám si na spoustu dětí, jako já.“
„Máš vůbec nějaké rodiče?“ zeptal se Tony.
„Nevím, nemám na ně žádnou vzpomínku.“ což byla částečně
pravda.
„No, rozhodně jsem nečekal, že budeš trpět ještě ztrátou
paměti, hochu.“
Harrymu zakručelo v břiše, byl na to u Dursleyových zvyklý a
nebral to v úvahu, ale teď to byl vyložený koncert.
„Tak dobrá, nejdřív něco sníme a uvidíme.“ řekl Tony.
„Kde… kde to jsem?“ zeptal se poněkud rozpačitě Harry.
„Jsi v mém hotelu, našel jsem tě, když jsem vynášel smetí,
ležel jsi tam jako pytel cementu, to ti teda řeknu, čtyři dny jsi prospal v
horečkách, no… já jdu pro tu snídani.“ řekl nakonec a odešel.
Harry položil nohy na podlahu, byl v nějakém pyžamu, Tony ho
asi svlékl ze šatů strýce Vernona a Dudleyho, které vždycky doma nosil.
Pořád se mu ještě trochu motala hlava, tak si ji přidržel,
jako kdyby to chtěl tím zastavit. Pak s ní zavrtěl, ale nedosáhl žádného
účinku.
Co se mu to vlastně zdálo? Byl to zatraceně divný sen a Harry
si nedokázal vzpomenout na nic z toho, co se v něm dělo. Byl opravdu
vyhladovělý, naštěstí čerstvě odpočatý, takže ani nebyl unavený.
Protřel si oči a vylezl z postele. Hned se však musel chytit
o její roh, jinak by upadl, nedokázal se vůbec udržet na nohou.
Po chvíli to zkusil znovu a konečně se mu to podařilo. Přešel
tedy k oknu a vyhlédl na ulici, která byla plná aut a lidí spěchajících do
práce. Na silnici jelo jedno auto za druhým, skoro jako kdyby byla zácpa. Houfy
lidí se dole vlekly nahoru a dolů, někteří začtení do ranních novin do sebe
naráželi a pak se navzájem omlouvali nebo si zase nadávali.
Ani nevěděl, kde to vlastně je. Pokoj byl malý, asi tak čtyři
krát tři metry, stěny nebyly zrovna v nejlepším stavu, celkově to nevypadalo na
hotel nejlepší třídy, jedna postel, skříň, zrcadlo, noční stolek, normální
stolek se židlí a dveře do koupelny. Na stěně visel obraz nějakého páru na
louce pod višní, jak se drží za ruce a vyhlížejí k obzoru. Harry byl strašně
rád, že se na něm nic nepohnulo, jako to mívají kouzelnické obrazy ve zvyku.
Vedle stolu byla jedna židle a přes její opěradlo přehozené Harryho originální
šatstvo. Harry se k němu rozběhl a začal hledat hůlku. Kapsy byly prázdné,
protože šaty byly vyprané. Nemá hůlku, a co kufr? Co Kulový blesk?
Nikde nic, jen Harryho oblečení přehozené přes židli u stolu,
‚Bože, snad to Tony nevyhodil.‘ říkal si zase Harry sám pro sebe.
Popravdě ty šaty nikdy v takovém stavu neviděl, byly vyprané
opravdu důkladně, dokonce i vyžehlené. Harry našel ve spodní vrstvě prádla svůj
neviditelný plášť. ‚Snad mu jinak vyprání neuškodilo.‘ říkal si Harry, zvedl ho
a zkusil si ho nasadit, hned zmizelo celé jeho tělo. Rychle ho ze sebe shodil,
aby ho nikdo takhle neviděl a byl rád, že plášť funguje. Musel to vyprat Tony
nebo někdo z hotelu, prospal tady čtyři dny a teď mu nesou snídani.
Ale proboha, čím zaplatí?
„Tak tady to je, doufám, že nemáš nic proti toastům.“ objevil
se ve dveřích Tony.
Harry neměl toasty od té doby, co odešel z Bradavic. „To
opravdu nemám,“ řekl s úsměvem. „ale nemám to čím zaplatit, pane.“
„Neříkej mi pane, jsem Tony, budeme si tykat jo, Harry?“ řekl
povzbudivě a položil tác s toasty na noční stolek. „A co se týče placení, s tím
si nelam hlavu.“
Harrymu se to sice nezdálo, když ale ty opečené toasty s
džemem a teplým kakaem vypadaly tak lákavě. Začal se přemáhat, celé tělo se mu
kroutilo, když vidělo, co se před Harryho přineslo, ale on věděl, že se může
dostat do maléru a i když jeho Harryho oči úplně svítily na tác s jídlem, rozum
mu říkal ‚nebrat‘.
„Nic tomu není, hele, našel jsem u tebe nějaké zvláštní
mince, schoval jsem ti to s ostatními věcmi do zásuvky ve stole…“
To už ale Harry zapomněl na toasty a hnal se ke stolu, který
měl takovou potopenou na první pohled neviditelnou zásuvku. Otevřel ji a na
okraj se mu skutálela hůlka.
Harry v tu ránu si oddechl, má to nejdůležitější…
„Já nevím, co jsou to za mince, je na tom nějaký cizí jazyk,
ty víš, co jsou zač?“ ptal se za Harryho zády.
„Já nevím, něco mi připomínají, ale nevzpomínám si, klidně si
je ale vemte.“ řekl Harry, kterého teď zaujala vůně toastů.
„Abys toho pak ale nelitoval.“ varoval Harryho.
„Ne, nebudu.“ opakoval Harry.
„Tak víš co, vezmu si jenom pár, stejně je na nic
neupotřebím, tak si je třeba někam pověsím jako talisman, docela jsou hezké.“
řekl Tony. „Harry, vystydne ti to, pojď se najíst.“
Harry se posadil a začal hltat sousta jedno po druhém.
„Počkej, počkej, počkej, doktor říkal, že máš začít jíst
pomalu a v klidu, takže nehltej.“ upozornil ho Tony, zatímco si prohlížel
mince.
Pro Harryho to bylo jako lázně, konečně mě něco k jídlu a
dokonce něco, co i nějak chutnalo. I když se snažil jíst pomalu, snídani měl za
chvíli v sobě a lépe mu snad nikdy v životě nebylo. Tony seděl na druhé straně
postele a prohlížel si mince, oba byli ticho a Harry spokojeně seděl s konečně
plným břichem, které se mu za to odvděčilo hřejivým pocitem.
Po chvíli jakoby Harryho mozek začal pracovat na druhý
převodový stupeň a Harry si začal uvědomovat, co prožil před čtyřmi dny. Začal
přemýšlet, co teď bude dělat, Tony s ním asi bude chtít zajít na policii, aby
se mohl přihlásit někdo, kdo Harryho postrádá.
To nemohl dopustit, na policii nesmí jít, co když
Ministerstvo to zjistí a přijdou si pro něj. Minulý rok zjistil, že nejsou
žádní kouzelnický hejskové, v jejich budově to všechno slouží jako v normální
mudlovské a Harry věděl, že jejich výzvědná služba bude o mnoho výkonnější.
Harry je pryč už čtyři dny, to znamená, že ho všichni hledají
a všichni už o tom ví. Přemýšlel jak asi na to zareagují Ron s Hermionou,
nejspíš se na něj zlobí, že zase něco provedl, zvlášť Hermiona, že se Harry
vystavuje nebezpečí a nebere v úvahu, co by se také mohlo stát.
Co asi teď dělá Moody, nehledá náhodou Harryho, možná že jeho
slídivé kouzelné oko ho hledá v kdejakém pajzlu v Londýně a nebo je už na stopě
proudu vzduchu, který za sebou Harry nechal, když letěl přes moře, i když to
zní hloupě, byl si vědom, že Moody je schopen čehokoliv.
A co známá parta Tonksová, Pastorek, Kopál, Vanceová,
Tobolka, Jonesová a v neposlední řadě Lupin. Že by se zase dali dohromady a
začali po Harrym pátrat? Vyzvedli by ho zase oni, kdyby zůstal v Zobí ulici?
Nejvíc po Harrym určitě pátrá Lupin, tím si byl jistý. Snad
jedině Lupinovi na Harrym záleželo ze všech nejvíc, když nepočítá Rona a
Hermionu. Určitě už kvůli němu zburcovali celé Ministerstvo, zmizí chlapec,
který zůstal naživu. Jediný, kdo dokáže Voldemorta porazit. Když si to takhle
Harry povídal, znělo to jako by jeho přátelé si mysleli, že Harry zemřel, že ho
Voldemort, nebo nějaký smrtijed dostal.
To Harrymu bylo upřímně jedno, Tony je docela milý a on se
nikdy nebude chtít vrátit. Bude jim bez něho líp.
„Nemohl bych tady pracovat?“ zeptal se Harry.
Tony sebou škubl, jak tak Harry přerušil ticho.
„Myslel jsem…, že budeš chtít domů, Harry.“ řekl a otočil se
k němu.
„Tak alespoň dokud nezjistím, kdo opravdu jsem, co ty na to?“
zeptal se Harry Tonyho.
„Víš, mě tenhle hotel patří, ono hotel by se nedalo říct, je
to starej činžák a já zaměstnávám akorát uklízečku. Tohle vlastně je její
pokoj, jenže ona má svůj vlastní byt, takže tady nebydlí.“
„Viděl jsem dole nějakou restauraci.“ odvětil Harry.
„Ty si vzpomínáš, co se dělo před tím, než jsi omdlel?“
zeptal se najednou povzbudivě Tony.
„Totiž tady z okna, máte tam takovou tu plátěnou stříšku,
většinou bývá nad restauracemi, nebo obchody.“ zamluvil to rychle Harry.
„No, ona je to spíš taková hospoda, já nevařím, jenom nalévám
pití.“
„Mohl bych vám s tím pomoct.“ nabídl se Harry dychtivě.
„Připadáš mi, jako kdybys ani nedoufal, že se někdy vrátíš
tam, kam patříš.“ řekl pojednou Tony.
„Nemám peníze, jde o to, že bych neměl kam jít.“ řekl Harry.
„Sice je to ode mě asi šílené, možná ani nejsi plnoletý, ale
dobře. Domluvíme se, že si zaplatíš pobyt a když tak něco dál. A co bys chtěl
dělat?“ zeptal se Tony.
„To je jedno, vytřít podlahu, utírat prach, mohl bych
roznášet pití.“ Harry věděl, co to je práce, prožil jí celý svůj život u
Dursleyových.
„Ještě jsem nepotkal takového mladíka žhavého do práce jako
jseš ty, Harry.“ zeptal se podezřívavě Tony. „Neprovedl jsi náhodou něco?“
„Ne, to ne.“ řekl Harry a byl rád, že vystihl tón, který byl
přesvědčivý.
„No stejně, to nemůžeš vědět, když si nepamatuješ ani na své
rodiče.“ zkonstatoval Tony a zvedl se. „Odpoledne zajdeme na policii a
přihlásíš se do seznamu nezvěstných…“
„Ne, radši ne.“ přerušil ho rychle Harry a bohužel to
vypadalo, že mu na tom záleží, aby tam nechodil.
„A proč ne?“ zamračil se Tony.
„Lepší bude počkat, dokud si nevzpomenu, když tak koukneme,
jestli mě někdo nehledá v televizi, nebo v novinách. Ale nechci jít na policii
jako nějaký trestanec.“ vymýšlel si Harry.
„Ale vždyť bys tam nešel jako trestanec, ztratil jsi se…“
„No právě, oni by mě posílali k různým doktorům na vyšetření
a to nemám zapotřebí, uvidíme, jestli si vzpomenu, když tak později.“
„Harry, na to jsou zákony.“ pousmál se Tony. „musíš se
nahlásit jako nezvěstná osoba do…“
„Tak řekněme, že jsem se u tebe přihlásil na… na brigádu.“
přerušil ho zase Harry. „Co ty na to?“
„Proč mám takový dojem, že se snažíš stranit policii?“ zeptal
se podezíravě Tony.
„A kdo by chtěl jít k poldům? Mají spoustu hloupých otázek,
budu tam sedět hodiny a budou ze mě páčit každou maličkost.“ řekl bázlivě
Harry.
„Harry, ty se tam bojíš jít?“ zeptal se opatrně Tony.
Harry nevěděl, jak odpovědět, sakra bylo mu skoro šestnáct a
má zase prohlašovat, že se něčeho bojí, teď by ho to ale mohlo zachránit před
spoustou protivných otázek.
Harry stále mlčel se svěšenou hlavou.
„No dobře, jsi mi to ale zvláštní případ. V tvých letech jsem
běhal s klukama po ulici, hrál kopanou a chodil za holkama, ale ty…“
zkonstatoval přátelsky Tony. „No nic, snaž se dát se dohromady a trochu se
projít, čerstvý vzduch ti udělá dobře.“ řekl nakonec Tony a začal za sebou
zavírat dveře.
„Jo a mimochodem, do skříně jsem ti dal to, co jsem u tebe
našel, ať už to je teda cokoliv.“ dodal ještě škvírou ve dveřích a zavřel za
sebou.
Harry vyskočil z postele a přehnal se ke skříni. Otevřel její
jedny dveře a vypadl na něho Kulový blesk. Jinak byla skříň kromě dvou ručníků
prázdná. Harry byl štěstím bez sebe, koště má zase zpátky, bylo dražší než
všechno, co si zatím za život koupil dohromady, proto si ho vážil jako svého
nejcennějšího dárku.
Zároveň ho ale rmoutilo, že chybí kufr. Kde je, je tam
všechno, co Harrymu kdy bylo svaté. Jeho album s fotografiemi své rodiny, horší
bylo, že ty fotky byly kouzelné, takže se pohybovaly a kdyby to uviděl nějaký
mudla, nejen že by z toho byl malér, ale zároveň by Harryho prozradil. A co
teprve knihy plné zaklínadel, kouzelné náčiní a kotlík?
Pokud kufr už nikdy nenajde, musí doufat, že když bylo koště
s kufrem pod vodou, tak že prosákla až na učebnice a všechno se rozpilo.
Co ale když ho najde a album s fotkami bude zničené? Byla to
jediná vzpomínka na rodiče, kterou Harry mohl každý den prožívat, co když se to
zničilo úplně? Harry pochyboval, že by to kouzlo Reparo spravilo a i kdyby
použil nějaké kouzlo, tak určitě by ho Ministerstvo našlo, když vždycky
zjistili, že Harry doma kouzlil.
Jaká byla poslední vzpomínka? Harry před očima viděl, jak se
k němu přibližuje kontejner s odpadky, až se do něj celý zavrtal. Kufr musel
sjet z koštěte a Harry přepadl přes kontejner. Koště musel mít ale stále u
sebe, jinak by ho už také neměl.
Kontejner? Tam je kufr.
„Panebože, ležím tu už čtyři dny a oni ho snad už vyvezli.“
řekl Harry.
Převlékl se do svých příliš širokých šatů, které měl od
Dursleyových a vyběhl na chodbu. Z okna viděl, že je v prvním patře, takže
někde musely být schody. Harry se vydal úzkou uličkou napravo a nakonec narazil
na starý nákladový výtah, nebyl pro lidi. Otočil se a šel na druhou stranu. Po
celou dobu míjel dveře jednotlivých pokojů, do chodby svítilo slunce z oken,
které bylo na jejím konci. Znovu obešel dveře svého pokoje a vydal se tedy
doleva. Dorazil k nějakým dalším dveřím, které měly uprostřed špinavé sklo.
Dveře neměly západku a podobaly se lítacím dveřím, Harry jimi
prošel a před ním se objevilo schodiště, jedno vedoucí nahoru a druhé dolů.
Seběhl dolů a doběhl do malé předsíně, kde byly další dvoje dveře. Jedny vedly
ven na ulici a druhé nejspíš do toho baru, co Tony popisoval. Harry vyšel na
ulici, ranní větřík ho ovál po tváři a slunce hřejivě oteplovalo ranní studený
vzduch. Ovšem ten nebyl jako v Kvikálkově, Harry zjistil, že je o hodně těžší k
dýchání, nejspíš byl ve velkém městě, vlastně ani nevěděl, jak se jmenuje.
Rozhlédl se a zjistil, že ulička, kterou navštívil před
čtyřmi dny, je po jeho pravici. Dal se tedy do chodu a se znechucením musel
přetrpět pohledy kolemjdoucích na jeho hrozně vytahané šaty. Došel až k uličce
a začal se modlit.
Pomalu vykračoval ke kontejneru, ze kterého zatím z Harryho
pohledu nečouhaly žádné věci. To nebyla dobrá zpráva.
Kontejner sám o sobě měl asi dva a půl metru krát metr a půl,
takže by ho mohli vyvážet jednou za dlouhý čas, když je tak velký. Harry si
vzpomínal, že když v něm přistál, tak byl ze tří čtvrtin naplněný, proto měl
tak měkké přistání i když cítil, jak se mu některé konzervy vmáčkly bolestně do
těla. Došel ke kontejneru a podíval se do něj.
Byl prázdný.
Byl úplně prázdný. ‚A je to, jsem nahraný. Tohle je konec,
jak mám teď najít ten kufr?‘ říkal si Harry zase sám pro sebe. Jediná možnost
je zjistit, kam ten odpad vyvážejí, zajet tam a začít se hrabat v… no prostě
začít hledat.
To se moc Harrymu nechtělo, kontejner smrděl i když v něm nic
nebylo, jak teda musí smrdět skládka. Navíc, Harry nevěděl, co mudlové dělají s
odpadem, možná ho dokonce pálí?
„Myslím, že mám po fotoalbu.“ řekl Harry nahlas a sedl si na
dřevěnou bednu vedle kontejneru, ze kterého se valil příšerný smrad.
V tom se vedle otevřely zadní dveře a ven vyšel Tony. Nesl
pytel plný odpadků a v tom zahlédl Harryho.
„No, Harry, myslel jsem na čistý vzduch, ne polykat smrad z
popelnic.“ usmál se a došel ke kontejneru. „Ale ne, nestihl jsem to, už ho
vyvezli.“
Harry byl v tu ránu na nohou. „Kdy ho vyvezli?“ zeptal se
dychtivě.
„Dnes ráno, jako vždycky, však už bylo zapotřebí, z toho
obchodu odvedle se sem dostane strašně moc smetí.“
„Víš, jakým směrem odjeli?“ zeptal se Harry.
„Vždycky jedou po silnici dolů a sem zacouvají. Není tu moc
lidí, co si objednává popelářský náklaďák schopný odvézt celý velký kontejner.
Vždycky přivezou nový, ten položí vedle a tenhle plný přiklopí a zase odvezou.“
řekl Tony a hodil do prázdného kontejneru pytel s odpadky. „Proč se vůbec
ptáš?“
„Měl jsem sebou myslím tašku nebo kufr, asi skončil v něm.“
řekl Harry.
„No, jakmile najedou na spojku a jedou směrem k severnímu
Dublinskému výkladišti, většinou chytí zácpu. Já ale auto nemám, budeš muset
jet dopravou, pokud opravdu ti na tom tak záleží.“ řekl Tony.
„Mám něco lepšího.“ řekl Harry a běžel zpátky do pokoje.
Vyběhl schody, vrazil do pokoje, zastrčil si hůlku do kapsy a
přešel ke skříni, kam schoval pod ručníky neviditelný plášť. Harry si byl
vědom, že strašně povyrostl a že má problémy ho dostat i přes Kulový blesk.
Přešel ke svému oblíbenému koštěti a nasedl na něj. Ujistil
se, že po chodbě nikdo nejde a nasadil si na sebe neviditelný plášť, navlékl si
rukavice a zadní část pláště zapřel nohama, aby ho udržel u sebe. Zbytek si
přehodil přes hlavu a pokusil se natáhnout plášť až na špičku koštěte, ale asi
patnáct centimetrů špičky se zdobným nápisem zůstalo odkryto. Harry si řekl, že
to by zas tak nevadilo, vždyť je to jako kdyby letěl pták, toho si nikdo
nevšimne. Otevřel pracně okno a ruku zase schoval pod plášť. Ujistil se, že ho
ze zdola nikdo neuvidí a vyletěl z okna.
Jako vždycky, když nasedl na koště a odlepil se od země, se Harry
cítil jako jiný člověk. Teď ale nemohl dělat vylomeniny, protože mu plášť sotva
držel a ještě k tomu čouhala špička koštěte ven.
Vznesl se do výšky, stoupal čím dál výš a výš, vítr začal
sílit a vzduch byl studenější. Harry zahlédl dlouhou silnici, na kterou se
napojuje ta, podél které je hotel s Harryho pokojem. Problém byl v tom, že
nevěděl, na jakou stranu se má dát. Doleva nebo doprava? Po silnici brouzdalo
spousta nákladních aut a tahačů. Copak tak mohl najít jedno nákladní auto s
kontejnerem.
‚Ale počkat, Tony přece říkal, že jedou k severnímu
výkladišti.‘ řekl si Harry.
Sáhl do kapsy, jenže v tom zadul vítr a plášť odletěl jako
utržená plachta.
Harry strnul. Seděl v půlkilometrové výšce na koštěti nad
Dublinem a jeho plášť pelášil pryč.
Vzpamatoval se a okamžitě vyrazil pro něj. Chytil ho o dost
lehčeji, než se chytá zlatonka při famfrpálu, horší bylo si ho zase nandat.
Harrymu se to vůbec nedařilo, stále mu ujížděl z nohou a chtěl zase uletět.
Radši tedy pobídl koště a vyrazil do výšky.
Chvilku letěl střemhlav nahoru a když se mu začalo špatně
dýchat a začalo mu být zima, narovnal koště a zkusil si plášť znovu nandat.
Krucinál, čím déle tu bude takhle šaškovat, tím víc se mu vzdálí ten kontejner.
Dával si ale velký pozor, aby nespadl z koštěte, tady není žádný Brumbál, který
ho zachránil, když spadl ze svého Nimbusu dva tisíce ve třetím ročníku, když na
něj útočili ze země mozkomorové.
Nakonec se mu podařilo sepnout plášť u nohou a začal si
přikrývat hlavu, když v tom uslyšel nějaký hluk. Strnul a začal se rozhlížet na
všechny strany. Byl už skoro v mracích, takže neviděl na moc velkou vzdálenost.
Zvuk však stále sílil. Harry sevřel plášť u koštěte tak, že mu čouhaly jenom
ruce, hlava a přední část koštěte. Začal bezradně kroužit dokola a snažil se
zjistit, odkud zvuk vychází. Zprava, je to jasné, otočil se doprava, takže zvuk
měl před sebou. Jsou to smrtijedi na košťatech? Celé hejno smrtijedů? Co to je?
V tom mrak před ním zčernal a tomtéž okamžiku asi sto metrů
před Harrym vyletělo z mraků obrovské letadlo.
Harry spolkl výkřik a ani nevěděl, jestli Kulový blesk sám,
nebo na jeho pokyn začal bleskově klesat strmě dolů.
Řítil se dolů a křičel z plna hrdla, oči, které měl hned plné
slz, jak mu svištěl studený vzduch kolem hlavy, měl pořád upřené na letadlo, v
posledním okamžiku zahlédl vyděšeného pilota s kafem v ruce a nevěděl, jestli
on ho vůbec zahlédl, v každém případě jestliže ano a jestli opravdu viděl
Harryho k smrti vyděšený obličej a hlavu volně poletující s rukama a kouskem
koštěte, což bylo jediné, co mohl vidět, díky napůl navlečenému neviditelnému
plášti, pak tomu nejspíš neuvěří.
Harry klesal stále níž a níž a nakonec se uklidnil, napřímil
Kulový blesk a pokoušel se uklidnit zrychlený dech. Otíral si slzy z očí a pak
se konečně vzpamatoval natolik, že mohl vzít hůlku do roztřesené ruky a
zabreptal stejně roztřeseným hlasem: Ukaž mi cestu, hůlka se otočila Harrymu na
hruď.
Přehodil zbytek pláště přes hlavu, takže čouhala zase jen
špička koštěte. Plášť mu z nohou nesjel, protože když byl tak vyděšený,
instinktivně semknul nohy, čímž plášť nepustil.
Obrátil se o sto osmdesát stupňů a letěl podél tříproudé
silnice v obou směrech na sever.
Stále míjel nákladní automobily, které jely ve svém pruhu
pomalu a ostatní auta je mohla předjíždět. Na silnici zácpa nebyla, i když k
tomu nebylo daleko. Harry se snesl jen asi dvacet metrů nad silnici a pevně
přitom svíral plášť u koštěte. Samé cisterny, nákladní auta, tahače, odtahová
auta plná jiných aut na sobě, auta ze stavby, zásobovací soupravy, když v tom
Harry zahlédl žluté nákladní auto, které mělo na každé straně korby menší
jeřáb, na kterém byl řetězem upevněný kontejner. Harry zrychlil a hopem
náklaďák dohnal.
Kabina řidiče měla vzadu okno, kterým se dalo koukat dozadu,
sice bylo z poloviny zakryté kontejnerem, ale zřejmě tenhle model kontejnerů
není dost vysoký na to, aby zakryl celé zadní okno kabiny.
Harrymu se kvůli tomu tam moc nechtělo, zvlášť když zblízka
uviděl tu hordu odpadků, zbytky shnilých jídel, rozlité barvy a smradlavé
konzervy a to byla jen hrstka z toho, co tento ráj sajrajtu obsahoval.
Opatrně se snesl do odpadků. V rohu zadní části kontejneru
zahlédl svůj kufr a hned se po něm začal sápat. Dostat se přes tu horu smradlavého
šrotu bylo vskutku těžké.
Auto najednou zastavilo, Harry to nečekal a plácnul sebou jak
dlouhý, tak široký do smetí. Nic tak odporného ještě nezažil, nyní nesmrděl jen
kontejner, ale i on sám. Znovu se postavil na čtyři a hned pak na nohy.
Udělal poslední krok ke kufru, přál si, aby mohl použít
kouzlo Accio, ale nemohl riskovat odhalení, zvlášť na šestiproudé silnici a
ještě ho mohl zahlédnout řidič nebo spolujezdec tohohle nákladního auta s
kontejnerem.
Popadl kufr a začal vší silou tahat, aby ho dostal ze smetí.
Kufr škubnul a Harry už zase ztrácel rovnováhu, ale nakonec to ustál.
Škub!
Auto se prudce rozjelo a Harry se vší silou tentokrát praštil
do stěny kontejneru až to zaznělo jako kostelní zvon a kdyby Harry zavřel oči,
viděl by nejspíš hvězdičky.
Uviděl ale něco horšího, spolujezdec to zaslechl a otočil se.
Hleděli si s Harrym přímo do očí. ‚A je to v háji!‘ huboval si Harry. V tom
spolujezdec něco řekl řidiči a náklaďák začal prudce brzdit a řadit se na
stranu do odstavného pruhu.
Harry se vyškrábal na nohy, ale opět nevydržel rovnováhu a
uklouzl po něčem co vypadalo jako pytel, který vyhazuje vždycky Tony, protože
ostatní smetí v pytlích nebylo.
Praštil sebou z novu do smetí a tentokrát upustil i Kulový
blesk a plášť. Ohlédl se po nich, koště mu spadlo na hlavu a ošklivě ho do ní
bouchlo. Plášť ale odplápolal a zasekl se až o okraj kontejneru.
Harry sebral veškerou energii a i když náklaďák stále brzdil
a jeho tlačil dopředu, sebral kufr a postupně ho přehodil přes okraj tak, že
přepadl přes krajnici a skutálel se dolů. Teď se hnal po plášti…
Cuk!
Plášť se odtrhl od kontejneru a začal se vznášet. Harry se
dostal k okraji kontejneru, sebral koště a bezmocně přihlížel jak plášť mu
odnáší vítr. V tu chvíli náklaďák zastavil a Harry rychle hodil Kulový blesk
přes náklaďák stejně jako před tím kufr. Pak se otočil a plášť který se od něj
už dostal pěkně daleko se přilepil na čelní sklo přijíždějícího auta. V tu
chvíli Harry ztuhl, protože celé čelní sklo a kousek střechy auta úplně
zmizelo.
Auto také začalo zpomalovat a řadit se ke krajnici. Harry se
rychle vyšvihl přes naplněný kontejner dolů na silnici a sledoval jak se auto k
němu přibližuje. Musí se dostat k tomu neviditelnému plášti a skrýt se. Najednou
auta kolem začala kličkovat jak šílená, jejich řidiči viděli jak polovina auta
s přilepeným pláštěm je pryč a přestali se věnovat řízení. Ozvali se zvuky brzd
a několik aut se dostalo do strašného smyku a třískla vší silou do ostatních a
některá zase dřela o záchranné zábradlí.
V tom Harryho za rameno popadla něčí ruka. Harry se lekl a
otočil se, byl to ten spolujezdec, svalnatý chlap, to se muselo uznat, řidič
byl zato malý mužík, který se na Harryho mračil z druhé strany auta.
„Co jsi tam pohledával, holomku?“ zakřičel na něho
spolujezdec.
Harry se chystal k omluvě, když v tom zahlédl za zády muže
Kulový blesk. Vznášel se volně ve vzduchu nad krajnicí. Uvědomil si, že tam
civí a ihned uhnul s pohledem, aby se tam nikdo z těch dvou také nepodíval. Co
teď, koště se tam vznáší a Harry je musí donutit se dívat jiným směrem. Ovšem
vůbec to ale nepotřeboval, protože z řidiče najednou vypadlo: „Do háje!“
Spolujezdec se podíval přes Harryho a uviděl jak se na ně
řítí auto bez střechy a oken. Jeho řidič neviděl před sebe a pomalu zajížděl ke
krajnici přímo na náklaďák s kontejnerem na korbě.
V tom z toho auta vykoukla hlava, takhle to vypadalo, jako
kdyby se vynořila z prázdnoty. Oba řidiči náklaďáku zalapali po dechu a dali se
do běhu.
„Áaaaahhh!“ ozvalo se od řidiče s pláštěm přes čelní sklo a
následovalo skřípění brzd, Harry stačil uskočit v poslední chvíli.
Prásk!
Auto narazilo do zadní části náklaďáku, plášť se odlepil, s
ním i střepy z auta a všechno to přistálo na zadní stěně náklaďáku. Ozvala se
chvíle ticha, Harry se vzpamatoval ze šoku, který nadělal, říkal si, že jestli
tohle není na Azkaban, tak už neví. Měl úplně ztuhlé nohy a nedokázal se z šoku
probrat. Na silnici už nic nejelo, auta co dostala smyk z toho jak viděla napůl
zmizelé auto, silnici zatarasila, takže teď jenom bylo slyšet projíždění aut v
opačném směru, který byl oddělen záchranným zábradlím a za ním živým plotem.
Nakonec se Harry probral ze šoku a postavil se na nohy. Začal
rychle uvažovat a popadl plášť. Podíval se, jestli se nedívá někdo jiný a
přikryl se s ním.
V tom okamžiku se z auta, které mělo na skle prasklinu tak
husté pavučiny, že nemohl řidič vidět, jak Harry mizí pod pláštěm, vykoukla
spolujezdkyně, následně i řidič, oba se kymáceli, ale nic jim nebylo.
Harry ustoupil v plášti na krajnici když v tom se přihnali
popeláři z nákladního auta. Začali se ptát, jestli jsou oba pasažéři osobního
automobilu v pořádku, a ti řekli, že se jim jenom trochu motá hlava.
Harry na nic už nečekal, první bylo získat Kulový blesk,
který se volně vznášel nad krajnicí, popadl ho a uháněl po svažité louce vedle
silnice směrem zpátky, aby našel kufr. Koště položil na trávu, protože ho
nemohl schovat zároveň se sebou samotných a šel pro kufr. Ležel asi třicet
metrů daleko na krajnici, kde se teď snažila vyjet auta, co zablokovala cestu.
Bohužel jich několik bylo ošklivě nabouraných v sobě a jejich řidiči teď vedli
dost ostrý rozhovor.
Jedna ze spolujezdkyň bouraných aut ale zahlédla volně ležící
kufr na trávě vedle krajnice. Harry se ho už chystal popadnout, když v tom ta
žena k němu vykročila.
Harry se natáhl po úchytce, kterou nadzvedl a s ní se chystal
zvednou i celý kufr, když v tom si všiml té ženy a srdce mu nadskočilo až někam
ke krku.
„Co to tady je?“ zeptala se a už se skláněla ke kufru.
Co teď, nesmí ho otevřít, co jen bude Harry dělat? Rychle
upustil úchytku, která ale byla na pružinu, tak sebou práskla a přitlačila se k
stěně kufru.
Žena byla už v půli cesty s rukou nataženou ke kufru, teď se
lekla a uskočila. Harry toho využil a znovu nadzvedl úchytku, tentokrát ale i s
kufrem a škubnul s ním.
„Ah!“ zaúpěla a znovu nadskočila. Harry začal potlačovat
smích, ale žena měla za to vykulené oči, a stále stála na místě. Harry potřeboval
aby už odešla, takže vzal znovu za úchytku a celý kufr prudce šoupnul směrem k
ní, jako kdyby na ní chtěl kufr zaútočit.
Žena znovu sykla a dala se do běhu zpátky k silnici. Na to
Harry čekal, popadl kufr a prudce s ním začal utíkat, popadl koště, které si
před tím položil na trávu a běžel co nejdál od silnice.
Zastavil se až u nějakého rybníka a konečně si oddychl. Byl
si vědom toho, že způsobil ohromné škody, dýchal jako o závod a srdce měl až v
kalhotách. Měl takový strach, že se tím prozradí, co když se všichni řidiči
shodnou, že viděli jak část auta prostě neexistuje, nebude to Ministerstvo
kouzel považovat na signál? Nebude tady hned potom chodit plno kouzelníků,
kteří budou vědět jak Harry vypadá, ostatně to už snad vědí, a budou ho chtít
najít. To byl ale hloupý nápad odletět. Za poslední týden prožil snad všechny
nejhorší zážitky znova.
Teď tu seděl na kameni, plášť měl složený na klíně a kufr i s
koštětem opřené o kus dál.
Pak ho napadlo, že ho možná popíšou ten řidič a spolujezdec
toho popelářského nákladního auta. Dají policii Harryho popis a Tony už nebude
muset dlouho čekat na jeho identifikaci.
Ještě nikdy nezažil mudlovskou nehodu aut, Dursleyovi mu
nakukali, že jeho rodiče tak zemřeli, až v jedenácti letech uslyšel z úst
Hagrida pravdu. Že nezemřeli v žádné autonehodě, ale zabil je Voldemort, který
tu noc šel jenom po jediném člověkovi, po Harrym. Tím si ale spočítal svůj
osud, předal Harrymu něco ze sebe a tím ho udělal sobě rovným.
Harry si uvědomil, že už je nejspíš poledne. Stíny byly
velice krátké a slunce svítilo velice intenzivně.
V tom v dálce uslyšel sirény policejních aut. Při jejich
zvuku mu přeběhl mráz po zádech, cítil se ještě víc vinný za všechny své
prohřešky.
Kdyby jen ten náklaďák nezastavil v té dlouhé koloně
ostatních nákladních aut. Kdyby se jen Harry nepraštil tak prudce do palice a
ten zatracený spolujezdec by ho neslyšel.
Teď tu seděl, Harry Potter, celý od smetí, smradlavý na celé
kolo. Věděl, že když půjde po ulici, bude to určitě zábava. Kluk v dvakrát tak
větším oblečením než je on sám, v jedné ruce má velký kufr, v druhé ruce
podivné koště, které nespíš je na všechno, jen ne zametání a v neposlední řade
bude dozajista zajímavá Harryho aura smradu.
Harrymu se na obličeji dokonce objevil i úsměv, když si to
představil. Seděl tu asi půl hodiny a těžce oddychoval.
Takže co teď. Letět s kufrem může jedině až po setmění, takže
let nepřipadá v úvahu… co je to za zvuk. Vychází za Harryho zády.
V tom se nad Harryho hlavou přehnal vrtulník, který
pročesával okolí kolem silnice a když už málem mizel za stromy, zastavil se.
Harry nepotřeboval ani praštit do hlavy, aby viděl hvězdičky,
ten vrtulník pátrá po něm, po tom chlapci, kterého uviděli řidič a spolujezdec
popelářského auta…
Popadl kufr a koště a začal utíkat směrem od vrtulníku.
Myslel si, že už má po problémech, ale jak vidno se mýlil. Vrtulník se začal
hnát za Harrym. Na jeho straně byl jasně čitelný nápis POLICIE a najednou se na
celé kolo rozeřval megafon.
„Stůjte, tady policie!“
Jeho křik zněl snad na celé město, Harry už neměl srdce jen v
kalhotách, ale nejspíš ho nechal tam u rybníka. Jak můžou být tak rychlí, že ho
našli, jak to že sakra ten vrtulník Harry nezaslechl dřív?
„Zastavte se, okamžitě se zastavte, tady policie, stůjte!“
řval vrtulník.
Harry měl tak zrychlený tep a tak strašně mu tlouklo srdce až
ho to bolelo, věděl, že utíkat po louce se stromy nikam nevede. Začínal
dostávat panický strach a mozek mu vypnul. Prostě jen utíkal.
V tom v dáli uslyšel psí štěkot, strnul jako solný sloup a
poslouchal odkud vychází. Nebylo času nazbyt.
Přeběhl do husté koruny stromu a nasedl na koště. Tak rychle
jako teď snad nikdy ještě nedýchal. Ruce se mu klepaly jako kdyby měl
desetinásobnou Alzheimerovu chorobu. Začal si nasazovat neviditelný plášť, ale
nedařilo se mu to, ruce se mu příliš klepaly. Do očí se mu vlily slzy a nervy
mu začali povolovat. Kolem kroužil vrtulník jako sup a Harrymu moc nadějí
nepřidával.
Konečně se mu podařilo upnout si plášť mezi nohy, popadl kufr
a sledoval kde je vrtulník. Čouhala mu zase jen hlava, ruce, kus koštěte a
kufr. Vrtulník se mu octl za zády, takže Harry byl krytý stromem.
Vyrazil, koště mu konečně dodalo tolik potřebnou sebedůvěru i
když se na něm třásl jako osika, přeletěl k dalším několika stromům a vybral si
jeden zvlášť vysoký. Vyletěl do jeho koruny, kde utrhl kus větve, kufr usadil
na dvě další silné větve a tou utrženou celý kufr přikryl, aby nebyl vidět ze
zdola, pak si přikryl celé tělo pláštěm, takže koukal zase jenom kus koštěte.
Pod ním se v tu ránu ozval štěkot. Harry znovu strnul,
pohlédl pod sebe a uviděl policejní strážníky v uniformách jak vedou asi tři
psy.
Harryho tep byl stále stejně šílený, byli přímo pod ním, to
by zahlédli i ten kousek koštěte, co mu kouká vepředu. Vznášel se asi deset
metrů v koruně stromu. Dva psovodi se od jednoho odtrhli a začali pátrat vedle.
Ten co zůstal, stál na cestě, která vede zpátky do obydlené oblasti, tudíž po
které se chtěl vydat Harry.
Měl jedinou šanci, neletět dolů a pak po cestě, musel
proletět korunou stromu, takže pomaličku přiměl koště k pohybu. Jenže jakmile
se ocitl v hustém houští, kterým se jedině mohl dostat ven, plášť se mu zasekl
o větev. Harry ztuhnul, strachem vykulil oči a ani se nepohnul, protože kdyby
ano, tak pohne celou větví o kterou byl zaseklý, co by bylo vidět. Nemohl
vyndat ruku, aby se uvolnil, riskoval by odhalení a navíc ruka vznášející se ve
vzduchu by asi bylo moc. Zůstal jako přimražený a snažně se nutil, ať se tolik
netřese.
Strážník tam stál dál a dál. Harry si myslel, že to trvá snad
celou věčnost. Vrtulník začal odlétat, jeho zvuk se začal ztišovat, Harrymu
konečně trochu povolilo sevřené srdce, i když si byl jistý, že provádí manévr,
kdy vrtulník odletí, Harry si má myslet, že je v bezpečí a vylézt ven, vrtulník
se v tu ránu vrátí a zase ho nachytá.
Byl rád, že ho Dursleyovi občas nechali se dívat na televizi.
Strážník se pořád nehnul z cesty, Harry si začínal myslet, že snad nikdy
neodejde. Tělo se mu nepřestávalo klepat, byl stále vystrašený k smrti.
V tom se vlčák dole otočil a zahleděl se přímo na Harryho.
Tomu znovu poklesla brada, pes stále zmateně koukal nahoru. Harry věděl, že psi
mají strašně špatný zrak, ale výborný čich, co ho ale může přimět se podívat
nahoru? Vítr přece odnese lidský pach jiným směrem než přímo dolů.
Pak si to Harry uvědomil, vždyť přece smrdí od odpadků,
takový smrad obzvlášť v koruně stromů v bezvětří a ve vedru je znát. Nasucho
polknul, ale to už se pes rozštěkal na plné kolo. ‚Ať už má klid, to ho nemůžou
nechat na pokoji?‘, ztěžoval si v duchu.
Už poněkud starší strážník, který měl nos velice podobný
psovu zachytil pohled svého čtyřnohého parťáka a podíval se do koruny stromu.
Byla celkově řídká, takže viděl i nahoru. Harry si ale byl jist, že kufr ukryl
bezpečně a jeho Kulový blesk je tak stabilní (což se o Harryho třesavce říct
nedalo), že ten kousek koštěte, co čouhá, může policajt považovat na kus větve.
Stále hledal pohledem v koruně stromu a pes nepřestával
štěkat. V tom se přihnali i ostatní dva. Všichni hleděli nahoru a něco si
povídali. Harry přestával mít naděje že se z toho vůbec dostane. Po chvilce
jeden z policistů vzal vysílačku a něco do ní zamumlal. Pak se začalo něco
ozývat z ní. Policista znovu něco řekl, pak prohodil slovo s ostatními a znovu
se něco ozvalo z vysílačky.
Takhle chvilku tlachali a psi začali pomalu na pokyny svých
pánů přestávat štěkat.
Harry si říkal, že si strážníci myslí, že psi zahlédli
veverku, nebo něco takového. Radši ale se neodvažoval doufat. Po chvilce se
vrátil vrtulník, což Harrymu moc na odvaze nepřidalo, místo toho ale si
strážníci psy odvedli a nechali Harryho vznášet se v koruně stromu samotného.
Konečně, Harry vytáhl jednu ruku zpod pláště, kterou by
policisté okamžitě uviděli a s ní uvolnil kousek neviditelného pláště zaseklého
o větev.
Znovu se celý zakryl pláštěm a nechal čouhat jen kousek
předku koštěte. Snesl se dolů a zahlédl odcházející policisty. Urychleně
vyletěl z úkrytu stromů nabral výšku.
Byl už asi ve sto metrech, kde se narovnal a pečlivě
pozoroval terén. Hodlal si zapamatovat jeho přesné umístnění, protože se sem
hodlal vrátit až v noci, kdy bude moci s kufrem odletět. Našel onu osudovou
silnici, kde teď byly asi čtyři odtahová auta a provizorně udělaná objížďka v
protisměru.
Šinul si to s koštětem zpátky po silnici, až narazil na ulici
vedoucí nahoru k Tonyho hotelu.
Našel okno, které bylo dosud otevřené a vletěl dovnitř.
Shodil ze sebe plášť a koště odkutálel pod postel. Měl jediný cíl, sprchu.
Komentáře
Přehled komentářů
Příští týden bude s největší pravděpodobností existovat poslední stá kapitola.
P.S. Páni, ani jsem nevěděl že moje povídka tady je :)
Autor
(Skynet, 25. 6. 2006 0:09)