14. kapitola - Povolení
„ Nééé. Lupina nééééé….“ S výkřikem se posadil. Seděl pod
stolem, vedle sebe měl převrženou židli, jak sebou sekl. Třásl se jako ratlík,
trhaně oddechoval a na čele mu stály krůpěje potu. Zíral před sebe a snažil se
vybavit si, co před chvílí viděl. „ Voldemort, zelený záblesk a …a…Lupin. Ne!
Ne! To není možný. To nemůže být pravda.“ Honilo se mu hlavou. Aniž by si to
uvědomoval, křečovitě svíral přívěšek, který mu dala Jean, a vůbec nevnímal, na
co se ho Hermiona ptá. „ Zabiju ho!“vyhrkl a vymrštil se na nohy tak rychle, že
málem srazil Ginny. Přeběhl ke krbu a nabral si trochu Letaxu.
„ Harry, co děláš? Kam chceš jít?“„ Harry, ne!“ Křičeli na něho ale nevnímal.
„ Ministerstvo!“zakřičel a vstoupil do krbu. K jeho velkému překvapení neucítil
ten známý pocit při cestování přes krby. Naopak. Jako by ho něco popadlo a
vyhodilo zase zpátky ven. Rozplácl se na podlaze a klouzal po ní několik metrů
a zarazil se až o stůl. Když se konečně zastavil, chtěl vyskočit, ale jít to
zkusit znovu, ale nemohl. Už neměl sílu. Položil hlavu zpátky na tvrdou zem a
začal popotahovat. Třásl se po celém těle, nohy ho odmítaly poslouchat, jizvou
mu projížděla strašná bolest. Ale nejvíc ho oslabovalo ta bolest uvnitř.Vědomí,
že nemůže nic dělat. Vědomí, že právě nejspíš přišel o další milovanou osobu.
Pocit, že je úplně bezmocný. „ Proč to udělali? Proč nám znemožnili, abychom
mohli jít za nimi? Proč jim nemůžu jít pomoci? Proč ho nemůžu jít zabít? Proč
se nemůžu jít nechat zabít?“
„ Harry?“sklonila se k němu Hermiona. „ Co se stalo?“zeptala se ho konejšivě a
pomohla mu se posadit. Podíval se jí do očí. Byla v nich starost a smutek.
„ Lupina ne!“hlesl. Nic víc ze sebe nedostal. Pochopila. Všichni pochopili.
Kamarádka ho objala a pevně sevřela oči, do kterých se jí draly slzy.
„ Ne, to není možný. Není možný, že už ho nikdy neuvidím. To přece nejde! Proč
to udělali? Proč nás tu vězněj? Já ho chci vidět. Naposledy. Prosím!!!“ Harry
brečel jako malý děcko, ale bylo mu to nějak jedno…
O pár hodin později seděl černovlasý chlapec stále pod stolem a zíral do
prázdna. Oči už měl suché a prázdné. Nevnímal, co dělali ostatní, byl uzavřený
ve vlastní hlavě.
„ Proč mi to udělali? Proč mně tu nechali trčet, zatímco je Smrtijedi pomalu
vyvražďujou? Proč to sakra udělali? – Třeba proto, aby tě ochránili. – Já
NECHCI chránit. Nechci. Nechci tu sedět zavřenej jako neposlušnej pes a
nechávat všechny ostatní umírat. – A co by jsi chtěl? – Umřít. Chtěl bych
umřít. – Už s tím zase začínáš? – Jo, začínám, no a co? Nechápeš to? Lupin je
mrtvej. Už ho víckrát neuvidím! Je pryč. Mrtvej, kaputo. A ty jsi se s ním
poslední měsíc skoro jenom hádal a ani jsi mu neřekl, že ho máš rád. Během dvou
měsíců jsem ztratil druhou osobu, kterou jsem měl rád jako vlastní rodiče. A
kvůli komu…? Kvůli komu…? – Kvůli Voldemortovi? – Ne. Kvůli sobě. – Proč si
zase dáváš vinu? – Je to moje vina. Voldemort chce mně. Na nich mu nezáleží.
Jsou to pro něj jen další bezcenný mrtvoly. On chce mně. To vraždění
nepřestane, dokud mně nedostane. – Jak to můžeš vědět? – Jen jedna pitomá
věštba. Nic víc. Chci proti němu stát. chci se mu koukat do očí. Chci ho
konečně zabít. – Nemáš na to se s ním utkat v souboji. – TO JE MI JEDNO!
Nezáleží mi na sobě. Je mi to jedno. A mně klidně zabije, ale …já už chci mít
pokoj. – Chceš se nechat zabít? – Jo. – Vzpomínáš si, o co tě žádala Jean.
Nenechávej se zabít naschvál. – Jo. No a? Já už nechci dál trpět. Kdo přijde
teď? Ron? Hermiona? Ginny? Kdo? – To nikdo nedokáže říci. – Kéž bych to byl já.
Co mám udělat? Co mám udělat, aby tohle skončilo? Mám se nechat zabít? Mám
spáchat sebevraždu nebo co? Co mám udělat, aby tohle vraždění skončilo? – Nic
nedělej. Prostě se s tím smiř a nech věci jít tak, jak jdou. Ono to nějak
dopadne. – Nějak dopadne? A jak? Tak, že budou všichni mrtvý a já budu bezpečně
schovaný někde v bezpečí, aby na mně Voldemort nemohl? Ale to já nechci! Nechci
chápeš? – Dobrá. Chápu. Tak co hodláš dělat? –
Zabiju se. Jo, to je ono! – Oóó jééé. Tady zase někdo na něco přišel. Můžeš mi
říci, k čemu ti to bude? – Budu mít klid. - A mohl by jsi mi prozradit, jak to
chceš udělat? – Adava kedavra. – Nedokážeš to. Nemáš na to schopnosti. – Skočím
z věže. – Ty tady snad nějakou vidíš? – V Bradavicích. – Jasný. Vylezeš nahoru,
postavíš se na rám, ten se pod tebou urve, roztrhneš si gatě a potom se dole
rozplácneš na nějaký nebohý prváky, kterým přivodíš nervovej šok do konce
života. Chudákům. Zkus něco jinýho. – Předávkuju se práškama. – Práškama? To
spíš zkus ty léčivý lektvary od Snapea. Myslím, že po nich by tě ty
sebevražedný sklony rychle přešly. – Oběsím se. – Kde? Tady na půdě? To bych
neriskoval. Ty trámy jsou tak ztrouchnivělý, že se tak maximálně rozloměj a ty
si nabiješ hu…ústa. – Zastřelím se! Jasný! Jako ve filmu. Hlaveň do pusy a … -
A pak se netrefíš, prostřelíš si koleno a do smrti budeš chodit o holích. –
Skočím z koštěte. – A budeš navždy pamatován jako nejlepší Bradavický chytač,
který byl tak blbej, že se ani nedokázal udržet na koštěti. - Nechám se
rozdrtit potloukem. – Myslím, že o to už ses párkrát neúmyslně pokoušel. Líbilo
se ti dorůstání kostí a podobné? – Tak já už nevím. – Dám ti radu. – Už zase? –
Jo. Nech život jít dál tak, jak jde. Co přijít má, to přijde a potom se tomu
postav. – To už jsem někde slyšel. – Hm, já taky.“
Ani nevěděl, jak dlouho tam seděl. Oči zvedl teprve, když se rozžehnuly
plameny. Postavil se na roztřesené nohy a vyčkával. Srdce mu bilo jako splašené
a byl připravený seřvat první příchozí osobu, ať už to byl, kdo chtěl. Oheň
zesmaragdověl a objevily se v nich obrysy člověka. Harry už se nadechoval na
křik, ale jakmile muž vstoupil a začal se oprašovat, ztuhl jako přikovaný.
Nevěřil vlastním očím. „ Lupine!!!“vrhl se mu kolem krku a vší silou ho k sobě
přitiskl, jako by se bál, že se mu rozplyne pod rukama.
„ Harry, co blázníš?“vyhrkl Remus překvapeně a pod chlapcovou vahou trochu
zakolísal. Chtěl ještě něco dodat, ale to už se k němu s křikem přilepila i obě
děvčata. „ Co šílíte, proboha?“
„ Strašně jsme se báli, že tě zabili,“vysvětlila Hermiona a odtáhla se.
„ Mě? Proč zrovna mě?“Jeho pohled sklouzl ke svému svěřenci.
„ Já tě viděl. Viděl jsem, jak tam klečíš bez hůlky a Voldemort proti tobě
vysílá smrtící kletbu. Myslel jsem, že…“vysvětloval Harry.
„ Ty jsi to viděl?“vytřeštil na něho Lupin oči.
„To se opravdu stalo?“vyhrkl chlapec. Když Lupin tedy žije, myslel, že to byl
jen sen. „Ale jak to, že ty…“
„ To bych taky rád věděl. Něco nebo někdo mě strhnul na zem a ta kletba mně
minula. Měl jsem štěstí,“ pokrčil rameny. Chvíli si hleděli do očí a potom ho
Harry zase objal. „ Mám tě rád, Remusi,“vypadlo z něj.
„ Vždyť já tebe taky,“ usmál se.
Teprve teď si Harry všiml, že je místnost už zpola zaplněná lidmi. Byli tu
všichni, kteří tu být měli. Weasleyovi se vítali se svými ratolestmi a hlavně
tu byl Lupin. Což bylo v tuto chvíli pro Harryho nejdůležitější.
„ Tak co? Ještě pořád se chceš oběsit? – Myslím, že to odložíme. – Konečně z
tebe vypadlo něco rozumnýho.“
Ještě chvíli se dospělí o něčem dohadovali a potom někteří odešli za Brumbálem
a ze zbytku začala omladina tahat rozumy. I když se jim do toho moc nechtělo,
vyklopili jim většinu věcí, na který se ptali. Ve zkratce – Většina členů byla
poslána za svým úkolem. Po jeho splnění se měli všichni sejít na ministerstvu,
kde měli obdržet další informace a případně se přidat k některým jiným oddílům
Bystrozorů. K jejich štěstí (nebo neštěstí) se Voldemort právě chystal ukázat
svoji moc a zaútočit na ministerstvo nebo jim spíše jen nechat znamení, protože
počítal s tím, že všichni budou kdesi poletovat a na ministerstvu nebude nikdo.
Menší čára přes rozpočet pro něho ovšem byla, když se tam objevil celý Fénixův
řád a spolu s ním zástup Bystrozorů. Většina Smrtijedů, kteří byli v Azkabanu,
neměli hůlky a tak jim nezbývalo, než se co nejrychleji klidit pryč. Tři z nich
jsou teď na výslechu a rozhoduje se, co s nima bude. Sedm členů Řádu a
bystrozorů muselo být přepraveno k Mungovi.
„ Řekl bych, že teďka si dají nějakou chvíli pokoj,“prohlásil nakonec Lupin. „
Alespoň do doby, než se jim podaří opět sehnat hůlky.“
„ To nebude tak těžký ne?“zeptali se.
„ No, nebude. Od překupníků se dá sehnat cokoliv. Teďka bude dost záležet na
Mundungusovi, ale my jim to můžeme ztížit alespoň tím, že se teďka nedostanou
na Příčnou ulici. Je naprosto zabezpečená.“
„ Pochybuju, že by si vyšli na nákupy,“nadhodil Fred.
„ To je sice pravda, ale pokud jim zamezíme přístup jak k Olivanderovi, tak i k
ostatním výrobcům hůlek, můžeme je alespoň na nějakou dobu pozdržet. Jaký
štěstí, že byl prosazen zákon, aby se Smrtijedí hůlky okamžitě likvidovali.“
Chvíli všichni mlčeli. „ Taky bychom ti měli poděkovat, Harry, za tvojí práci
spojky. Ani nevíš, jak bylo důležitý vědět polohy ostatních a ty si to zvládnul
bravurně. Díky.“ Poplácali ho uznale po zádech. Harry trochu zrudl a zabrblal
něco ve smyslu, že nemají za co.
„ Sice ve mně trochu hrklo, když jsem potkal Jean, která to původně měla dostat
za úkol a ona mi řekla, že to děláš ty, ale zvládnul si to. Jean to sice pěkně
schytá, že zdrhla kamsi, ale to je vedlejší.“
Stejně to neschytala. Vrátila se až k večeru a dřív než jí někdo stačil cokoliv
vyčíst, padla na postel a spala jako zabitá. Nebyla jediná. Všichni toho měli
až po krk a všichni pomalu odpadli…
„ Dobrý ráno,“pozdravili, jakmile druhý den vpadli do kuchyně.
„ Dobrý,“utrousila Jean zpoza novin. Jinak v místnosti nikdo nebyl.
„ Co se stalo? Kde jsou všichni? Co se zase stalo?“vyhrkli na ni vyděšeně.
„ Nic. Nic vážnýho. Pár Smrtijedů se pokusilo dostat na Příčnou a sehnat hůlky
a tak se je pokoušej nějak vystopovat a jelikož je pořád poplach druhýho
stupně, je polovina Řádu v práci. Molly s Arturem taky něco mají a protože to
je na dlouho, budu vás teďka mít pár dní na starost já,“ušklíbla se a zase
zmizela za novinama.
Těch pár dní opravdu stálo za to. V podstatě se nic nedělo a jak říkal Lupin,
Smrtijedi dali pokoj.
Fred a George mohli opět na Příčnou ulici a tak každé ráno s rozbřeskem mizeli.
Na základně se jen málokdy někdo objevil a když, tak zase rychle odešel. Jean
Harrymu, jako členu Řádu, předávala nějaké informace o tom, co se děje, ale
jinak se nedělo nic zajímavého.
Jean zřejmě dostala za úkol se od nich ani nehnout, protože byla na základně
skoro pořád a její nálada se velmi často pohybovala kolem bodu mrazu, kdy byla
protivná na všechny a na všechno.
Jednou po snídani, když holky příliš dupaly po schodech, se opět rozkřičela
Paní Blacková jako už poněkolikáté za těch pár dní. Harry se podíval na ženu
schovanou jako každé ráno za novinami. Ta jen vykoukla, zavrtěla hlavou a zase
zalezla. Křik nepřestával a Harry už se rozhodoval jí jít umlčet sám.
„ A mám toho dost.“ Jean povolili nervy, práskla novinama a vylítla na chodbu.
Harry s Ronem nemuseli ani moc napínat uši, aby slyšeli co říká.
„A je tu další hnusnej šmejd. Vypadni z mýho domu…“
„ Tak poslyšte dámo,“zařvala žena hlasitěji než obraz. „Už na vás nemám náladu.
Dávám vám poslední možnost. Buďto okamžitě zavřete tu svojí nevymáchanou hubu
nebo s vámi udělám takový věci, že si budete přát, aby vás nikdy nenamalovali.“
„ Co si to dovoluješ. Mně odtud nesundáš nikdy a řvát si ve svým domě můžu, jak
chci.“
„Nikdo tady nemluvil o tom, že bychom vás chtěli sundávat. Musím vás upozornit,
že na takový šílenosti jako vy, existují v mudlovským světě lepší prostředky
než kouzla. Říká se jim ředidla nebo sintetický barviva. A jestli nechcete,
abych vám upravila vaši vizáž, tak zavřete tu klapačku. A berte to jako
poslední varování.“
„ Mysl…“ozval se opět skřípavý hlas bývalé majitelky, ale ihned umlkl. Jean
vpadla s prásknutím dveří do kuchyně se stále nasupeným výrazem a bez dalšího
slova opět zalezla za noviny. Harry hodil tázavým očkem po Ronovi, který mu
odpověděl pokrčením ramen.
Společně s Blasem v patách se vykradli na chodbu a přímo před obraz. Jaké
překvapení je čekalo, když zjistili, že z pod závěsu čouhá rukojeť nože.
„ Chytrý,“podotkl Ron. „ To by mně nenapadlo.“
Opravdu. Siriusova matka se před ránou čepele radši schovala za rám a dokud tam
ten nůž bude zabodnutý, nebude moci vylízt a pouštět na špacír svoje hlasivky.
Oba se vrátili zpátky do kuchyně a chtěli Jean poblahopřát, jak skvěle to
vymyslela, ale ta jen cosi zabrblala. Její nálada se nelepšila, stejně jako
barva její tváře, která se ustálila na odstínu omítky.
Na druhou stranu pokud měla zrovna dobrou náladu, dalo se s ní užít tolik
zábavy jako s málokým. Starala se o ně opravdu dobře. Jednou jim slíbila, že
jím udělá k večeři palačinky a to po mudlovsku. A že jí to teda šlo. Palačinky
otáčela z pánvičky ve vzduchu jako nic. „ Já to ani jinak neumím. Patnáct let
jsem žila jako mudla. Ale chtějte po mně, abych vám uvařila s pomocí kouzel a
nenajíte se.“ Tenhle způsob otáčení palačinek se obzvláště líbil Blasovi, který
mohl sníst všechny kusy, které jí spadly na zem. A že se postaral, aby jich
nebylo málo. Zatímco dvojčata se postarala o to, aby jí pár palačinek skončilo
na hlavě. Chudáci potom neměli ani ponětí, že jim jejich večeři trochu více
přikořenila.
Asi v půlce snídaně se Jean k němu naklonila. „ Harry, dneska bych potřebovala,
aby jsi se mnou někam šel. Potřebuju něco zařídit.“ Mrkla na něho.
„ A proč potřebuješ mně?“nechápal.
„ To se dozvíš. Člene Fénixova Řádu,“dodala jak nejtlumeněji to šlo. Narovnala
se. „ Hele, vy tři. Dokázali byste tu dneska vydržet pár hodinek bez toho, aniž
by základna lehla popelem?“
Nechápavě se po sobě podívali a potom přikývli.
„ Ale my jsme čtyři,“namítla Ginny.
„ No, potřebuju něco zařídit a Harry se nabídl, že mi s tím pomůže. Takže bych
potřebovala, abyste to tu pár hodinek vydrželi a pokud možno se nepovraždili.
Rone, budeš mít dámy na starosti.“
„ Ten NÁS?“ Vyhrkly obě dívky a potom se začaly strašně smát. „ To chci vidět!“
„ To už se můžeš s tímhle barákem rovnou rozloučit,“podotkla Ginny.
„ Copak? Myslíš, že se o tebe nedokážu postarat?“ Snažil se Ron tvářit přísně
na svoji sestru, ale moc mu to nešlo.
„ Ty se nedokážeš postarat ani o sebe. Myslím, že bude lepší, když si my dvě
vezmeme na starost tebe, tak máme alespoň malou šanci, že to všichni ve zdraví
přežijeme,“ušklíbla se na bratra a rejpla do něho. Ten si to však nedal ani za
mák líbit. „ Jo, tak já jsem neschopnej, jo?“
„ Puberťáci,“protočila oči v sloup Jean, ale usmívala se u toho. „ Harry, buď
tak za půl hodinky připravenej a nezapomeň si hůlku.“
Jak řekla, tak udělal. Za třicet minut už stepoval před krbem. „ Fajn, tak
jdeme. A rovnou na ministerstvo.“
„ Proč tam?“
„ Uvidíš.“Postrčila ho ke krbu. Harry si nabral prášek, zakřičel místo a
vstoupil do plamenů. Jeho oblíbený způsob cestování to rozhodně nebyl. Krb ho
vyhodil takovou silou, že skončil uprostřed vestibulu plného lidí, kteří na
něho okamžitě začalo zírat a několik se jich zasmálo. Harry si to však uvědomil
až když nahlas utrousil několik fešných poznámek na vynálezce této cestovní
sítě i několik ne zrovna lichotivých výrazů k Letaxu vůbec.
Jean nedopadla o moc lépe. Na rozdíl od chlapce se rozplácla na protější zdi a
ještě narazila do jakési drobné čarodějky. „ Promiňte, já opravdu nechtěla.“
„ To je v pořádku. To se tu teď stává často. Krb číslo dvanáct pořád zlobí.“
Čarodějka posbírala nějaká lejstra a odešla pryč. Za chvíli se ozvalo její
hlášení: „ Prosíme pana Terryho Whita, aby se okamžitě dostavil do hlavního
vestibulu. Opakuji, pan White ať se okamžitě dostaví do hlavního vestibulu.
Nutná oprava letaxové sítě. Také prosím všechny, aby nepoužívali krb číslo
dvanáct. Opakuji, nepoužívejte krb číslo dvanáct. Děkuji.“
„ Nesnáším cestování s Letaxem,“utrousila nevrle.
„ Hm, tak to jsme dva,“souhlasil Harry a snažil se nevšímat si těch zkoumavých
pohledů lidí, kteří na něho zírali po jeho kuriózním příchodu.
Jako když tu byl minule přešli k stolku s nápisem Bezpečnostní služba.
Tentokrát tam byl jakýsi mladý, vysoký kouzelník. Přejel je zkoumavým pohledem
a zarazil se. „ Jmenovky?“
„ Nemáme. Přišli jsme letaxem. Jsme od Brumbála,“dodala a zdálo se, že se
mladíkovi rozsvítilo.
„ Jistě, jistě. Jména?“
„ Jean Parkerová, Harry Potter.“Poslední slovo zapůsobilo jako by někdo v celé
místnosti vypnul zvuk. I mladík na něj vytřeštil oči, ale Harry si všímal jen
svých bot. „Jdeme na odbor uplatňování kouzelnických zákonů,“řekla žena klidně
do absolutního ticha. „ A spěcháme.“
„ Jistě, jistě. Tady jsou vaše jmenovky,“podal jim roztřeseně dva odznáčky. „ A
ještě bych poprosil vaše hůlky.“ Oba mu je podali a muž je položil na onu
podivnou váhu.
„ Tedy,“odkašlal si a začal předčítat dva papírky. „ Ebenové
dřevo, žíně z jednorožce a osm a půl palce. Používaná…jeden rok.“ Jean
přikývla. „ A cesmínové dřevo, pero ptáka fénixe, jedenáct palců a používaná
pět let. Dobrá tedy. Můžete jít.“ Vrátil jim hůlky a Jean ho odtáhla pryč. Když
procházeli ke zlatým mřížím s výtahy, všimnul si Harry, že tak stojí dva
kouzelníci a každého zkoumají pohledem. Domyslel si, že se nejspíš jedná o
stráže proti Smrtijedům. Přifařili se ke skupince lidí, která čekala před
jedním výtahem, ale když chtěl Harry nastoupit, chytila ho žena za rameno. „ My
počkáme.“ Sláva, konečně se dozví, proč jsou tady. S ohlušující ranou dorazil
druhý výtah a vyhrnul se z něj dav lidí. Žena ho zatáhla dovnitř a než se k nim
stačil někdo přidat, rozjeli se.
„ Fajn, takže tě asi zajímá, co tu děláme a proč jdeme na odbor kouzelnických
zákonů?“ Přikývl. „ Je to kvůli tomu, že potřebujeme, aby jsi dostal povolení
pro používání hůlky i když jsi nezletilý.“
„ Jako že bych směl hůlku používat i přes prázdniny?“vyhrkl.
„ Jako že by jsi směl používat hůlku i přes prázdniny,“souhlasila. „ Lupin
sehnal všechny náležitosti, takže už by to mělo jít jako po másle. Snad nebudou
žádný problémy. Nechtěla jsem o tom mluvit před ostatníma, protože by jim to
došlo a ty jako člen Řádu musíš hůlku jednoznačně používat.“
„ To je super.“ Rozzářil se při představě, jak by se třeba tvářili Fred s
Georgem, kdyby věděli, že jemu se povedlo to, o co oni usilovali celý ty dlouhý
léta. „ Hele, Jean, a jak to, že když jsem tu byl, jako na tý zkoušce, jakto,
že jsem používal kouzla a oni mi nic neudělali? Jakto, že o tom
nevěděli?“Napadlo ho náhle.
„ Na tu zkoušku pro tebe Artur vyběhal někde nějaký povolení. Je to časově
omezený a musí na to být nějaký potvrzení a kdesi cosi.“ Odmlčela se, protože
se mříže otevřely a dovnitř vešla drobná čarodějka s velikým stohem papírů.
Harry si byl jistý, že už jí někde viděl. Čarodějka přešla ke zdi a opřela se,
teprve potom se podívala, s kým je ve výtahu.
„ Harry Potter?“usmála se.
„ Hm, ano.“Přikývl.
„ Amélie Bonesová. Loni jsme se viděli na…“
„ Na disciplinárním řízení. Ano, už si vzpomínám.“
„ Doufám, že jsi zase něco nevyvedl. To je dobře. I když loni jsi na mně
zapůsobil, když ve svém věku dokážeš vyčarovat Patrona.“ Usmál se na ni a zase
si začal hledět svých bot. Žena si zatím něco brblala a nadávala na náklad
papírů.
„ Ehm, nechcete s tím pomoci?“zeptal se nesměle. Bylo mu blbý se jenom koukat,
jak se prohýbá pod stohem papírů.
„ Když budeš tak hodnej. Do jakýho jedeš patra? Taky do druhýho? Fajn. Moc
děkuju, jsi laskavej,“usmála se na něho a naložila mu svůj náklad. Harrymu se
podlomila kolena, ale neřekl ani slovo. „ Nesnáším tohle papírování,“vzdychla
ještě a chlapec naprosto chápal, co tím myslí.
Jakmile hlas oznámil druhé patro, vyšli všichni ven. „ Tak jo, Harry, pomoz
dámě s břemenem a já tu zatím na tebe počkám,“bouchla ho Jean po zádech až se
skoro převážil a hodil tlamu. Dost vratkým krokem se vydal za ženou do její
kanceláře. Cestou narazil asi do pěti lidí, ale nějak se z toho dokázal
vymluvit. „ Blbečku, do čeho si to zase vlezl? – Hm, to by mně taky zajímalo. –
Pro dobrotu na žebrotu. – Ale co? Akorát ti možná praskne pod tou vahou páteř,
ale jinak se ti nic horšího stát nemůže. – To jsi mně uklidnil. – Alespoň
dokážeš, že jsi hodnej chlapeček a mít protekci u vedoucí oddělení Kouzelnických
zákonů taky není k zahození. Zvlášť v tvém případě.“
„ Dobře, Harry, tady to můžeš položit.“ Harry hodil náklad na prázdný stůl a
narovnal si záda.
„Děkuji ti, jsi moc hodnej,“usmála se na něho paní Bonesová. Chlapec přikývl,
oplatil jí úsměv a odešel.
„ Oóó, moje záda,“zaskučel a pořádně se protáhl.
„ Pozor!“ozvalo se za ním. V poslední chvíli se stačil vyhnout několika
létajícím obálkám, které mu prosvištěly kolem obličeje. „ Zatracený šílený
oběžníky,“zabrblal starý kouzelník, když míjel Harryho. Chlapec se ještě chvíli
protahoval a potom se vydal za Jean. Jakmile zahnul za poslední roh, hned jí
uviděl. Stála s hůlkou proti tomu starému kouzelníkovi a na zemi se kroutily
zbytky splašených oběžníků.
„ Ano, velice vám děkuji. Ale neviděli jsme se už někdy?“Stařec svraštil čelo a
podíval se jí na jmenovku, kterou chtěla nepokrytě ukrýt. „ Párkrová? Jean Liz
Párkrová? Jistě, jistě, vzpomínám si,“zamračil se a namířil na ni hůlkou. „
Okamžitě mi odevzdejte vaši hůlku.“
„ Počkejte, mám povolení.“
„ Dejte mi vaši hůlku,“trval na svém muž a vyrval jí hůlku z ruky. Žena se
zatvářila obzvlášť kysele a začala cosi hledat po kapsách. Po chvíli vytáhla z
jedné malý papírek, něco zamumlala a předmět se náhle zvětšil. Nevrle ho
roztáhla a podala mračícímu se muži. Stařec jí lejstro vytrhl a přelétl ho
očima.
„ Mám tam všechny náležitosti, které tam mají být. Všechno je legální,“řekla mu
naštvaně, zatímco těkal očima z papíru na ženu. Ještě drahnou chvíli zíral do
dopisu, jako by si ověřoval, že je pravý a potom jí ho vrátil.
„ V pořádku. Můžete jít,“zavrčel a vrazil jí hůlku zpět do napřažené ruky. Vrhl
na ni poslední rozzuřený pohled, otočil se na podpatku a odešel. Když míjel
Harryho, stačil si chlapec ještě přečíst jméno na jeho visačce – Gaumus Draf
Smith, Odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů.
„ Co to bylo?“zeptal se, když přešel zpět k Jean, která za mužem vrhala
nenávistné pohledy a všemožná jména.
„ Tohle? Jen starej známej,“zavrčela. „ Fajn, když jsi tady, tak půjdeme nebo
tu strávíme celej den.“ Bez dalšího slova ho provedla chodbami až ke dveřím s
velkou cedulí – Oddělení nepatřičného užívání kouzel.
„ Fajn, tady to je.“ Vešli dovnitř a ocitli se v místnosti s dalšími pěti
dveřmi. Zahnuli k nejbližším napravo. „ Sekretariát, Mafalda Hopkirková. To je
ono,“vytáhla z hábitu několik dalších papírů a zaklepala.
„ Dále!“ozvalo se zevnitř. Vstoupili. Za širokým stolem seděla drobná
čarodějka. Pozdravila a pokynula jim na dvě židle proti ní. „ Co si budete
přát?“
„ Jsme tu ohledně této žádosti,“ujala se slova žena a podala sekretářce papíry.
„ Žádost o legalizaci používání hůlky nezletilého kouzelníka?“vyvalila oči. „
Hm, tak to za svoji kariéru vidím poprvé. Budete potřebovat vyplněný formulář s
podpisy zástupců.“
„ Tady.“
„ A, výborně. Tedy. To se jedná o vás?“otočila se k chlapci. „
Pane…Pottere?“vyvalila oči ještě víc. Přikývl. Žena si přečetla celý formulář
alespoň dvakrát. Poté dopis vzala a nechala ho projet jakýmsi strojem. „Dobrá
tedy. Zdá se, že je vše v pořádku. Tedy. Žádost se týká pana Harryho Jamese
Pottera, studenta Bradavické školy čar a kouzel. Žádost podává nynější zákonný
zástupce pan Remus John Lupin,“ diktovala si a při každém jménu, které
vyslovila se před ní roztáhl jeden pergamen. „ Za žáka se zaručil…no páni…Albus
Percival Wulfric Brian Brumbál. A svědkem je určena Jean Liz Párkrová…Párkrová.
Je mi líto. Ale toto jméno bohužel nemám v kartotéce. To snad není
možné,“zamračila se Mafalda Hopkirková.
„ Promiňte, ale musíte mně tam mít,“ naklonila se k ní hnědovlasá žena.
„ Je mi líto, ale Jean Párkrová tu není ani jedna.“
„ A mohla byste když tak zkusit,“vzala brk a kousek pergamentu a naškrábala na
něj nějaké slovo. „ Tohle jméno.“ Sekretářka si od ní papírek vzala a nakoukla
do jedné z kartoték. „ Je možné, že jsem stále vedená pod tímto jménem.“
„ Ano, jistě, tady vás mám. Je tu i zaznamenáno jméno Párkrová. Dobře,
podepište to prosím ještě tady, pane Pottere a vy poté taky.“ Harry se snažil,
aby jeho podpis vypadal co nejlépe, což se mu jeho škrabopisem moc nevedlo.
Žena se také podepsala a vrátili list zpět.
Takže vše je v pořádku. Teď vám napíšu doporučení, že máte všechny náležitosti
v pořádku. Bude ještě potřeba, abyste zašli na oddělení Využívání kouzelnických
hůlek a legalizovali vaši žádost. Jsou to dveře,odtud ven a doprava. Pan Gaumus
Draf Smith,“řekla sekretářka nezaujatě a dál sepisovala potvrzení. Jean při tom
jménu málem ranila mrtvice. „ Takže, tady máte potvrzení, že jste splnili
všechny náležitosti. Ještě vám napíšu jméno,“napsala na kousek pergamenu jméno
pana Smithe a vše jim podala. To je vše. Přeji příjemný den.“
Společně opustili místnost. „ Proč sakra ten starej paprika ještě musí bejt
pořád na tom samým místě.“ Procedila skrz zaťaté zuby jakmile zaklaply dveře. „
Hele, Harry, promiň, ale zvládneš to sám, že jo? Jestli se tam objevím já, tak
ti to zamítne. Nemůže mně vystát. Vždyť jsi to viděl.“
„ Jasný, já to zvládnu.“ Zhluboka se nadechl a zaklepal. Po vyzvání ho Jean
postrčila dovnitř.
„ Dobrý den,“pozdravil muže, který seděl za stolem a četl noviny.
„ Dobrý, co potřebujete?“zavrčel. „ Mám tady předložit tohle povolení,“položil
lejstro před starce. Muž jej přelétl očima. „ Povolení o používání hůlky pro
nezletilého kouzelníka,“řekl nevěřícně stejně jako žena předtím. Chlapec
nejistě přikývl. „ Zdá se, že vše máte v pořádku. Máte svědka?“zavrčel.
„ Hm, ano. Čeká venku. Mám jí zavo…“
„ To není nutný. Už tu jste podepsaný. Vaši hůlku prosím,“Harry mu ji podal.Muž
přešel k jedné skříni, která vypadala jako kartotéka a hodil papír i s hůlkou
dovnitř. Chvíli se nic nedělo, ale potom přístroj vyplivl další formulář a s
ním vypadla i chlapcova zbraň.
„Používání vaší hůlky bylo zlegalizované. Stále jste však
jako nezletilý sledován, v případě nepatřičného využívání nebo využívání tohoto
privilegia vám bude hůlka odebrána. Tento formulář je vaše potvrzení, pokud
možno ho noste stále při sobě. Můžete jít.“ Vrátil Harrymu oba předměty a ten
odešel. Hůlku si strčil do hábitu a povolení i s lístečkem se jménem strčil do
kapsy.
„ Tak co?“usmála se na něho.
„ Mám to,“ušklíbl se.
„ Bezva. Tak jdeme. Zletilý kouzelníku,“chytila ho kolem ramen.
„ Takže teďka můžu klidně používat kouzla bez toho, aniž bych měl strach, že
mně vyloučí?“ujišťoval se.
„ Páni. Myslel jsem ,že to bude horší. Jako sehnat to povolení. Vlastně jsem
ani nevěděl, že to jde.“
„ No, ono to je těžší. Lupin se kvůli tomu pěkně naběhal. A řekněme, že máš
ještě takovou menší protekci. Jenom takovou malinkou,“ušklíbla se. Harry se
zasmál. „ Hele, Harry, bude ti hodně vadit, kdybychom necestovali Letaxem, ale
vzali to přenášedlem?“
„ Vůbec ne. Ty nějaké máš?“
„ No, řekněme, že v tomhle mám zase takovou protekci já. Počkej chvíli,“ Za
chvíli se objevila s modrou propiskou. „Takže, Harry, jedeme domů.“
Oba se chytili a přemístili se zpět na ústředí.
Harry byl rád, že se konečně nemusí strachovat, že ho vyhodí z Bradavic a že
může konečně volně používat kouzla. Ani netušil, jak brzy je bude potřebovat…
Já to nepíšu
(Susan Topperová, 24. 5. 2006 13:35)