12. kapitola - Příčná ulice a NKÚ
Harry
běžel dolů po schodech, co mu síly stačily, chtěl Rona osvobodit z bolestivého
sevření jeho matky, je pravda, že byla malá, ale když se naštvala, byla duchem
hned obrovská osoba.
Když cestou dolů začal slyšet zlověstný křik horší než stovka
huláků dohromady, jasně poznal paní Weasleyovou, jak hubuje svému synáčkovi.
Harry seběhl až dolů a uviděl, jak byli všichni narovnaní u
stěn a uprostřed kruhu byla paní Weasleyová, která tahala Rona zlostně za jeho
už zase červené uši, Harry se začal prodírat k nim.
„Jak jsi mohl riskovat vyloučení z Bradavic?“ křičela paní
Weasleyová na celé kolo. „Co sis o sobě vůbec myslel, jsi prefekt! Tohle si
nemůžeš dovolovat…,“ Harry už byl skoro u nich. „ani kdybys prefekt nebyl!“
dodala ještě po chvilce paní Weasleyová.
Hermiona stála hned vedle paní Weasleyové a snažila se jí
domluvit.
„To není jeho chyba.“ ozvalo se najednou zleva.
Hermiona, Ron, paní Weasleyová a i všichni ostatní se tam
podívali. Harry se celý udýchaný teď snažil popadnout dech.
„To není jeho chyba, šel za mnou, měla by jste být na něj
pyšná, paní Weasleyová, opravdu se zachoval šlechetně, je to opravdový
kamarád.“
Jak vidno, paní Weasleyové se příčilo křičet i na Harryho a
Harry to věděl, sice toho nechtěl zneužívat, ale přál si dostat kamaráda z
maléru.
„Harry mluví pravdu, paní Weasleyová. Šli jsme za ním a bylo
nám jedno, jestli by nás zavřeli do vězení.“ přidala se Hermiona.
Ron se začal modlit, aby ho už mamka pustila, protože ho
stále tahala bolestivě za ucho.
Paní Weasleyová teď přelétala z jednoho na druhého a pak Rona
pustila. Ten si ulevil a začal si mnout své červené uši.
„No dobrá,“ řekla paní Weasleyová a očividně se jí příčilo
tak rychle Rona pouštět. „Tak pojď Harry.“
„Kam jde?“ zeptala se Parvati Patilová.
„Do příčné ulice, pro učebnice, nebojte se, hned se vám
vrátí.“ řekla jí s úsměvem paní Weasleyová.
Když Harry obcházel kolem Rona, zaslechl jeho tiché „Díky.“ a
Harry se na něj usmál.
„Tak Harry, drahoušku,“ řekla paní Weasleyová, postavila se
ke krbu v místnosti, otevřela si zvláštní tabatěrku, která jí visela kolem krku
a podala Harrymu prášek. „Tady máš Letax, už to znáš, ne?“
Harry přikývl a postavil se do zhaslého krbu. Když se otočil,
poklesla mu brada, všichni na něj v místnosti koukali s vykulenýma očima. Harry
se nesměle usmál a zlehka na ně zamával.
Pak hodil prášek pod sebe, až to šlehlo a řekl: „Příčná
ulice.“
Nebelvírská společenská místnost v tu ránu zmizela, Harry se
začal točit kolem dokola, míjel různá světla, což mohly být další krby, věděl,
že má držet ruce a lokty u sebe, už jednou se bolestivě bouchnul. Když se mu
začínala už točit hlava, najednou prásk! a ocitl se v krbu na Příčné ulici.
„Tak pohni, nejsi jediný, kdo tady používá Letax!“ ozval se
neurvalý hlas nějakého kouzelníka, který byl první ve frontě k Harryho krbu.
Harry sešel z krbu a zůstal k němu otočený, jak čekal, až se
objeví paní Weasleyová. Ten naštvaný kouzelník teď přešel ke krbu. Vtom se ale
pod ním začali objevovat plameny, kouzelník se lekl a nakonec mu do náruče
spadla paní Weasleyová.
„Co to děláte?“ zeptala se rozhněvaně.
„Promiňte, já…já.“ breptal kouzelník.
„Copak nevíte, že do krbu se vstupuje, až když se přepraví všichni
sem?“ utrhla se na něj paní Weasleyová.
„Já, to ten kluk…“ breptal dál kouzelník.
„Neschvalujte nic na Harryho Pottera!“ křikla na celé kolo
paní Weasleyová.
Harry zavřel oči a zhluboka se nadechl. ‚Teď to přijde.‘,
řekl si.
A měl pravdu, všichni hned vystoupili z fronty k Letaxovým
krbům a utvořili kolem Harryho kruh. Šeptali si, křičeli na sebe, křičeli na
Harryho, podávali si s ním ruku, někteří mu nadávali, ale ty okamžitě odtáhli
ti, co měli Harryho zase rádi.
Harry zaslechl, jak paní Weasleyová říká, že by jí ten
kouzelník mohl konečně už pustit. Když se tak stálo, malá postava paní
Weasleyové se prodrala houfem lidí jako lasička, popadla Harryho za ruku a
stejně tak snadno ho vyváděla ze sevření davu.
Harry až koukal, jak snadno odhání ostatní z cesty. Nakonec,
když ušli kus dál se jim dav ztratil z očí a Harry si oddechl.
„Takový hrubiáni dneska chodí po tom světě, to by se jeden
zbláznil.“ prohodila paní Weasleyová na o dvě hlavy vyššího Harryho a vedla za
ruku jako malé dítě. Tím na sebe přitahovali dost pozornosti, Harry neustále si
přikrýval jizvu druhou rukou, ale tolikrát už byl ve svých pozdních letech
vyfocený v novinách, až ani nedoufal, že to pomůže.
Nejdřív zašli Gringottovic banky pro Harryho peníze, Harry
vždycky nerad Weasleyovým ukazoval tu haldu zlaťáků, které mu otec a matka
nechali, paní Weasleyová ale nic na to neřekla, naopak mu pořád domlouvala, aby
to neutrácel za zbytečnosti.
Pak šli kolem Krůcánků a kaňourů a paní Weasleyová Harryho
upozornila.
„Tak, tady je obchod s knihami, mám tu seznam od profesorky
McGonagallové…“
„Mohl bych se jít podívat do jednoho obchodu?“ zeptal se
prosebně Harry.
„No…, tak dobrá, sejdeme se u Letaxových krbů za řekněme… půl
hodiny, ano?“ řekla paní Weasleyová, Harry věděl, že to je málo času, na
obhlídku místních obchodů by nestačil ani celý den, ale i tak přikývl.
Mířil do svého nejoblíbenějšího obchodu, Prvotřídní potřeby
pro famfrpál. Před lety mu zde koupil Sirius Kulový blesk. Harry byl zvědavý,
co je tam tentokrát.
Jako vždy byl obchod narvaný k prasknutí. Harrymu to
vyhovovalo, alespoň si ho nikdo nevšimne. Prodral se k podstavci, kde bylo
vystavené vždycky nejlepší koště sezóny.
Tentokrát tam bylo opravdu něco zvláštního. Na první pohled
se ani nedalo říct, že to je koště. Byla to asi tři centimetry široká černá
lesklá tyč, na jejímž konci, tam, kde měly být proutky, bylo pár tenkých vlásků
větviček, zarovnaných přesně podle pravítka ozdobených zlatou kovovou ozdobou,
která je aerodynamicky svírala. Špička byla ostrá jako jehla, koště nebylo jako
Kulový blesk prohlé, aby si na něj kouzelník pohodlně sedl, bylo přesně na
chlup rovné.
Harrymu se už na první pohled znechutilo. To nebylo správné
koště, člověk by snad na tom nevydržel sedět ani minutu. Dole byla cedulka, ke
které se Harry konečně přes dav dostal.
Harrymu se
začal zrychlovat dech a začalo se mu dělat špatně. Několik důvodů k tomu měl.
Hned ten první, byl na plaketě, kterou si prohlíželi všichni, kdo procházeli
Příčnou ulicí, dále pak to, co nevěděl o Kulovém blesku. Harry je jediný, kdo
ho má takzvaný nebezpečný model? Jak nebezpečný? Harry ho přece zvládal
absolutně v klidu, naopak mu Kulový blesk zachraňuje život. A další věc, co
znamená ty neomezené možnosti? Co je to ten zvláštní materiál, který je použit
na jeho koštěti?
Spoustu otázek, ale málo odpovědí. Vtom se jedna dívka po
Harrym začala se zájmem dívat, Harry věděl, že to není kvůli jeho kráse, ale
kvůli tomu, kdo je. Otočil se a okamžitě upaloval ven z obchodu.
„Tati, to byl Harry Potter, on byl tady, já ho viděla!“
křičela na celé kole, ale to už byl Harry venku a snažil se zmizet co
nejrychleji.
Pak se začal procházet kolem obchodů, čas měl tak akorát, aby
nakoukl do výlohy a zase šel dál. Pohled radši stáčel k zemi, aby ho nikdo
nepoznal.
Když nakoupil vánoční dárky, zjistil, že má už pět minut
zpoždění na jejich setkání u Letaxových krbů. Běžel, co mu síly stačily, občas
do někoho vrazil a hned se omlouval, když v tom vrazil do někoho, kdo ho
zastavil na místě.
„Zdravím tě Harry,“ pronesla ledově Dolores Umbridgeová.
Harry nasucho polkl a podíval se jí to očí. Byla jako vždy bachratá, krátké
kudrnaté vlasy myší hnědi, zase měla nějakou hnusnou mašli, která vypadala,
jako kdyby jí na hlavě seděla ropucha, opuchlé a odulé oči, které na Harryho
ledově vzhlížely.
„Zdravím,“ opáčil Harry a vyloudil ze sebe úsměv. „jak jste
se měla, Dolores?“ řekl a usmál se.
„Jak se opovažuješ mě oslovit jménem?“ načepýřila se Dolores.
„Asi proto, že už nejste moje profesorka, Dolores.“ zdůraznil
ještě poslední slovo a vychutnával si její vztek.
„Jen počkej,“ řekla a ohrnula ret. „však ty budeš jednou
hořce litovat, že jsi mě neposlechl.“
„Ne, nemyslím, že se to někdy stane, Dolores.“ řekl zase
tentokrát skálopevně Harry a rozeběhl se dál směrem k místu setkání s paní Weasleyovou.
Něco ale mu říkalo, že měla ve své poslední větě pravdu.
Doběhl ke krbům, kde paní Weasleyová už držela tašky plné
učebnic a dalších věcí.
„Omlouvám se, že jsem se zdržel, vážně mě to…“ omlouval se
Harry.
„To nic, stejně by jsme čekali na frontu k Letaxu, teď už
alespoň budeme na řadě.“ řekla a Harry byl rád, že se nezlobí. „Takže, Harry,
tady jsou učebnice,“ řekla a podala mu kupu učebnic, až poklesl v kolenou.
„Tady máš nové věci do školy.“ řekla a podala mu další tašku.
„Děkuju, to jste nemusela.“ řekl a snažil se něco přes horu
knih zahlédnout.
„Ale prosím tě, to byla maličkost. Tak, už jsme na řadě, ty
jdi rovnou do Bradavic, Harry, zatím se s tebou rozloučím.“ řekla a Harry byl
poprvé rád, že ho přes horu knih nemůže obejmout.
„Budeš mi moc chybět, hlavně zase neutíkej, jdi za Brumbálem,
ten má pochopení.“ řekla uslzeně a vyndala si kapesník.
„Tak dobře.“ řekl Harry a doufal, že jí tím uklidní.
„Tak se měj.“ řekla paní Weasleyová a dostrkala ho do krbu.
Hodila pod něj prášek, protože sám nemohl a Harry řekl: „Nebelvírská
společenská místnost v Bradavicích.“ Ještě než mu Příčná ulice zase stihla
zmizet, uslyšel, jak ho několik dětí na poslední chvíli poznalo a rozkřiklo
jeho jméno.
To už se ale zase točil ve změti krbů. Snažil se, aby
neupustil knihy, které jen tak tak přidržoval. Tašky se odstředivou silou
začaly zvedat a stále do něčeho naráželi, Harry je rychle přistrčil k sobě,
ještě dřív, než se něco stačilo rozbít.
Prásk!
Objevil se v krbu Nebelvírské společenské místnosti, kde už
plápolal oheň, ale Harryho nemohl popálit, protože ho chránil Letax.
Všichni hned se k němu přihnali, začali ho zase zdravit a
nabízeli se mu, že mu vezmou knihy a tak podobně.
Harry se stačil konečně dostat ke schodům a opatrně vystoupal
až nahoru. Otevřel dveře, v ložnici byli všichni jeho spolubydlící, kteří se
hned, jak vešel, přestali bavit. Harry si hned mohl domyslet, o čem se tak asi
bavili. Donesl knihy na noční stolek, který pod jejich tíhou zavrzal.
„Tak jak bylo v Příčný, Harry?“ zeptal se Ron, aby protnul
ticho.
„Ale jo, dobrý.“ řekl Harry a sednul si na postel. „Něco vám
řeknu, asi vám to bude znít divně, ale víte, že mi ten Kulový blesk už
několikrát zachránil život.“ řekl Harry, aby přehrál na jinou notu, zároveň ho
ale také zajímalo, proč to tak je..
„Cože?“ zeptal se udiveně Ron.
„Párkrát se mi něco stalo a spadl jsem, v tu chvíli, co jsem
padal, mě Kulový blesk podletěl a já na něj dopadl, zachránil mě.“ dopovídal.
Všichni teď na sebe koukali udiveně a přemýšleli, čím by to
mohlo být.
„To tvé koště má spoustu systémů, jako stabilitu kouzelníka,
potlačení efektu akcelerace nebo zastavení či změnu směru.“ řekl Finnigan.
„Pak taky má seřizovač stability letu, letí přímo jako podle
pravítka.“ řekl Thomas.
„Má jich spoustu, mohl bych ještě pokračovat, ale o tomhle
jsem ještě u žádného koštěte neslyšel, to je jako kdyby samo myslelo.“ uvažoval
Ron.
„Všichni tu víme, že Harry se s tím koštětem naprosto sžil,
třeba si spolu vypěstovali nějaký vztah.“ řekl Neville a všichni se na něho
podívali jako na nějakého cvoka.
„Vztah?“ opakoval udiveně Harry. „Ne, myslím že tím to
nebude.“
„A co jsi koupil?“ zeptal se Ron.
„To je tajný.“ odvětil Harry s úsměvem.
„Za chvilku bude večeře.“ řek po chvíli Neville.
„Jistě, to je jediné na co myslíš, co Neville?“ usmál se
Seamus.
„Ale, dej mi pokoj.“ bránil se Neville.
Harry schoval nákup i knihy do kufru a pečlivě ho zamkl, i
když věděl, že by stačilo jediné kouzlo alohomora a zámek by povolil.
Když scházeli dolů do Společenské místnosti a pak na večeři,
zeptal se Harry Rona.
„A co famfrpál, jak hrajete?“
„Co, jak hrajeTE?“ divil se Ron, že to říká, jako kdyby se to
Harryho netýkalo.
„Já hrát nemůžu, vždyť mám ten zákaz.“ řekl lhostejně Harry.
„Ale neblbni, ten už je dávno zrušený, Ginny máme teď jako
kapitána, přešla na místo střelce a tobě uvolnila chytače.“ řekl s úsměvem Ron
a ve společenské místnosti se k nim přidala i Hermiona.
„Tak co paní Weasleyová, Rone?“ zeptala se s úsměvem.
„Ani mi to nepřipomínej, alespoň že jsem neotevřel toho
huláka ve společnosti.“ řekl Ron schlíple, když procházeli úzkým průlezem u
Buclaté dámy, kterým se vylézalo ven.
„Tys dostal huláka?“ divil se Harry.
„Kdyby jen jednoho.“ řekla Hermiona a poklepala Rona po
rameni.
„Tři.“ řekl Ron sklesle a podíval se na Hermionu. „A netvař
se tak, taky jsi dostala od rodičů pěknou nakládačku.“
„A co?“ ptal se zvědavě Harry.
„Napsali mi, že se na mě velice zlobí, když to dělám kvůli
tobě.“ řekla Harrymu Hermiona.
„Chceš tím říct, že tví rodiče ze mě zrovna nejsou moc
nadšení.“
„Ne, vždyť to znáš, mudlové.“ řekla.
„Teda Hermiono, nikdy by mě nenapadlo, že tohle od tebe někdy
uslyším.“ divil se Ron.
„Občas mě s tím štvou, ale to, co tvrdí o tobě, Harry, z toho
mě opravdu tak naštvali…“ řekla sklesle Hermiona, když scházeli schody dolů.
„Že jsem blázen, kterého chytil amok, utekl a nechal se
zabít.“ ptal se Harry.
„No… v jejich podání to znělo jinak.“ řekla.
„Hermiona jejich dopisy hned pálila.“ řekl Ron.
„Ahoj Harry.“ ozvalo se jim za zády.
Harry se otočil, byla to Cho.
„Ehm, ahoj.“ vydal ze sebe Harry.
Hermiona šťouchla do Rona a popadla ho za ruku. Ron jako by
konečně pochopil a řekl Harrymu „Takže… na večeři.“ a společně s Hermionou
odcupitali a nechali tam dvojici až v trapném tichu.
„Tak jak jsi se rozhodl?“ zeptala se klidně Cho a přistoupila
k Harrymu, který vždycky znejistěl, když to udělala, letos byla úplně jiná,
opravdu jí tak moc poznamenalo to, že si myslela, že je Harry po smrti?
„Ano, prozatím.“ řekl Harry.
„To jsem ráda.“ usmála se Cho.
„To… to bylo opravdu chytré, to, co jste na mě tam
připravili. Opravdu jste mě nalákali a já jako blázen skočil po návnadě.“ řekl
a pohodil rukama, jako kdyby se vzdával.
„A já jako měla být ta návnada?“ zeptala se s úsměvem Cho a
ještě víc se k němu přiblížila.
„To…to…to jsem si m-m-m-myslel.“ začal koktat Harry.
Cho se začala smát. „Jseš takhle strašně roztomilej.“ řekla.
Tak na tohle Harry opravdu nevěděl, co říct.
„Chyběl bys mi tady.“ řekla když se dosmála.
„J…jé je mi opravdu líto to s tím Cornerem.“ vykoktal ze sebe
Harry, nic jiného ho při pohledu na ní nenapadlo.
„Byl to ubožák, jsme s Ginny kamarádky a on si myslel, že si
mě získá tím, že budu mu před ní dělat šaška.“ řekla.
„A jak jde famfrpál?“ zeptal se jí Harry (to byla jediná věc,
se kterou se sní někdy dokázal zatím kloudně bavit).
„No, jsem chytačka a máme už zase tréninky. Co, chceš se mi
vysmívat?“ zeptala se s úsměvem, protože Harryho odpověď už předem znala.
„Ne, to ne.“ vyhrkl hned Harry.
Cho se přiblížila k Harrymu tak, že měli nosy od sebe tři
centimetry.
„Tentokrát tě nebudu tak šetřit.“ řekla.
Harrymu se začali podlamovat kolena, když se k němu začala
přibližovat víc a víc až nakonec...
„Naše dvě hrdličky!“ ozval se protivný hlas Draca Malfoye.
Cho se hned odtáhla a oba se teď podívali dolů. Byl tam,
Draco Malfoy, Vincent Crabbe a Gregory Goyle, jeho bodyguardi.
„Tak ses k nám vrátil.“ stoupal Malfoy nahoru po schodech k
Harrymu, jeho dva bodyguardi zůstali dole a přihlíželi. Malfoy se tvářil
povrchně a zároveň zhnuseně. „Zmiz, ty šikmovočko!“ štekl Malfoy na Cho.
Cho chtěla něco říct, ale to už Harry šel naproti Malfoyovi a
v očích měl nenávist.
„Copak, takže se jí zastáváš jako té tvé zubaté mudlovské
šmejdky?“ nadával dál Malfoy, tentokrát to myslel na Hermionu.
„Člověk by si myslel, Malfoy, že ses už poučil.“ řekl klidně,
avšak pevně Harry, až se postavili asi půl metru od sebe a nenávistně a sebe
koukali.
„Myslíš z toho, jak jsi jako malá holka utekl z domu?“
usekl Malfoy.
„Ne,“ pokračoval klidně dál Harry, už byl vycvičený se
ovládat z letošních prázdnin, kdy musel přežít nadávky na jeho osobu a rodinu
od strýce Vernona. „jen jsem si myslel, že tě přestane bavit skončit po každém
školním roce ve vlaku s puchejřema na obličeji zastrčený v přihrádkách pro
zavazadla.“
„Ty jednou zaplatíš a to tvrdě, to ti přísahám, nikdy ti
neodpustím to, co jsi provedl mému otci.“ prskal na Harryho zlostně Malfoy.
„Udělal si to sám, nebo ty jsi chtěl, abych ho přenechal
Voldemortovi, který by ho za to, že selhal, zabil?“ řekl stále klidně Harry, to
už však ale Crabbe a Goyle začali stoupat po schodech, dát Harrymu přes pusu,
ale Draco je mávnutím ruky zastavil.
„Ještě letos uvidíme, kdo se bude smát naposledy Pottere, mám
pro tebe připraveno pár maličkostí, hlídej si své blízké.“ dopověděl, mrknul na
Cho a odkráčel společně se svými gorilami, kteří byli zase o něco letos
mohutnější, pryč.
„Je to idiot.“ usekla Cho, když odešel a Harry stále stál na
schodu a nenávistně za ním koukal.
„To mi povídej.“ řekl Harry.
„Nelam si s ním hlavu, Harry.“ řekla Cho a sešla dolů až k
Harrymu.
Harry kroutil hlavou. „Jak může vůbec být takový zmetek, nemá
ani kapku soudnosti.“
„Já vím, on i jeho fotr dělají vždycky jenom zlo.“ řekla Cho.
„Co myslel tím ‚hlídej si své blízké‘?“ obával se Harry.
„Nejspíš zase nějakou podlost, on nic jiného neumí.“ řekla
Cho a začala dál scházet po schodech. „Tak zase příště.“ řekla ještě a usmála
se na něj.
Harry sledoval, jak schází dolů a jde do Velké síně. Ještě na
poslední chvíli na ní zavolal. „A Cho, dej na sebe pozor!“ zakřičel, protože se
stále obával toho, co tím Malfoy myslel.
Cho se usmála a přikývla mu. Harry se tedy nadechl a vstoupil
po chvíli za ní do Velké síně.
Ve vzduchu se jako vždy vznášeli zapálené svíčky, které
společně s mohutnými svícny na stěnách osvětlovali místnost. Kouzelný strop byl
teď plný mraků a bylo vidět, jak už se začalo stmívat, strop vždycky kopíroval
počasí venku. Čtyři dlouhatánské stoly táhnoucí se přes celou obrovskou
místnost několikrát větší než Vstupní síň patřily každému ze čtyř kolejí v
pořadí zleva doprava: Zmijozel, Mrzimor, Havraspár a úplně vpravo byl
Nebelvírský stůl. Všechny byly plné studentů, kteří již dorazili na večeři.
Naproti vchodu do Velké síně stál profesorský stůl v pravém úhlu proti čtyřem
stolům studentů. Za ním seděli profesoři, Hagrid, který, jak Harry zjistil,
schytal místo vedle Snapea, dál Lexter, který se bavil se Snapem, dál
McGonagallová, uprostřed na zlaté židli, která spíš vypadala jako trůn, seděl
Albus Brumbál, dál napravo z pohledu od vchodu byl profesor Kratiknot, Prýtová,
Pomfreyová, Sinistrová a další.
Harry vstoupil do haly a hned zahnul k Nebelvírskému stolu.
Strhla se vlna šepotu a hluku, všichni teď hleděli, anebo se snažili skrývat,
že hledí na Harryho a ten si připadal, jako když ho před rokem převedli před
soud. Někdo na něj koukal udiveně, někdo povýšeně, někdo zase znechuceně a
někdo jako kdyby právě viděl zázrak.
Došel k Hermioně a Ronovi, kteří mu už automaticky nechali
volné místo a posadil se mezi ně.
„Tak jak to šlo?“ zeptala se Hermiona plná očekávání.
„Přišel tam Malfoy a všechno zkazil.“ ucedil Harry.
Hermiona bouchla naštvaně do stolu, až Ronovi upadla brambora
od pusy do čaje.
„Krucinál, vidíš co děláš?“ rozčiloval se Ron.
„A povídali jste si alespoň před tím, než se objevil?“ nedala
se odbýt Hermiona.
„Jo.“ řekl unaveně Harry.
„A co?“ zeptala se a poposedla s očekáváním, že z něho
konečně něco vytáhne.
„Nech ho být, ať se v klidu nají.“ přerušil jí Ron a Hermiona
na něj naštvaně vyprskla.
„No… chystala se k…“ říkal pomalu Harry, ale zjistil, že
Hermiona není jediný člen Nebelvíru, kdo je poslouchá. „Nechme to radši být.“
Hermiona na něj koukala, jak jí a zkoumala jeho obličej.
Harry to chvilku snášel, ale pak už toho měl po krk.
„K ničemu nedošlo, jasný?“ řekl.
Hermiona se zklamaně otočila a věnovala se svému talíři. Bez
jejího pohledu si Harry konečně vychutnával Bradavické jídlo, propečená masa,
opečené brambory, saláty ze všech možných druhů ovoce a sladké moučníky s
třešničkami navrchu.
Harry se konečně pořádně přejedl a bylo mu zase po dlouhé
době dobře. Už konečně neomdléval a nepadal z koštěte, konečně zase seděl mezi
svými ve škole, kterou měl, když se to tak vezme, nakonec i rád.
Všichni na něj koukali stále dál, Harry si myslel, že už mu
vykoukali i brýle na nose, avšak oni na něj pořád civěli, jako na nějaký
zázrak. Konečně k nim došla McGonagallová..
„Takže, pane Pottere, zde máte výsledky zkoušek z NKÚ. Ráda
bych s vámi hned probrala na jaké hodiny se přihlásíte, prosím, pojďte za
mnou.“ řekla, podala zapečetěnou obálku a šla zpátky ke stolu kantorů.
Harry se zvedl a před všemi zraky jí následoval. Až mu
přejížděl mráz po zádech, jak všechny ty pohledy na sobě cítil. McGonagallová
se posadila na své místo a Harry se postavil před ní, takže mezi sebou měli ten
dlouhý profesorský stůl.
McGonagallová mu podala nůžky a pak na něj koukala a on zase
na ní a začalo mu být trapně.
„No, na co čekáte, otevřete to.“ vyzvala ho, v místnosti ale
byl hluk dost velký na do, aby Harry mohl být klidný, nikdo je neslyšel kromě
přihlížejících profesorů, kteří ani nemukli.
Harry se sehnul k obálce a začal jí trhat, cítil pohled
Brumbála, který byl hned napravo od McGonagallové z Harryho pohledu. Na opačné
straně na něj zcela jistě znechuceně civěl Snape, Hagrid se svým přátelským
pohledem a ještě tam byl jeden pohled, ten, který nejspíš věděl všechno, co se
právě prohání Harrymu v hlavě.
Harry se začal soustřeďovat v duchu na větu. ‚Teď mi v mysli
nepátrejte Lextere, prosím.‘, nedával přitom pozor a málem se střihl do prstu
nůžkami.
„Ale no tak klid, prosím vás.“ řekla McGonagallová mírně.
Harrymu se začali z těch pohledů stovek studentů a všech
profesorů klepat ruce. Nakonec vytáhl světlý zdobný papír a rozložil ho.
Síň teď začala být potichu, jako kdyby všichni chtěli vědět,
jak Harry dopadl s testy NKÚ:
Harry
věděl, že nejlepší známka je V jako výborné, pak je N jako Nad očekávání, pak P
jako přijatelné, pak M jako mizerné a pak H jako hrozné.
Pročítal si dopis stále dokola, místnost utichla docela a
když Harry dočetl, zjistil, jaké je hrobové ticho ve Velké síni, zrychlil se mu
tep, srdce mu začalo bít rychleji a cítil, jak se začíná červenat.
Pak pomaličku pohlédl zpět na McGonagallovou, která měla zase
ten přísný výraz, který Harrymu moc odvahy nedodával.
„Tak jaks dopad, Harry?“ přetrhl hrobové ticho ve velké síni
Hagrid. Harry se až lekl jeho hlubokého hlasu a pak spíš až nějakým cizím
písklavým hlasem pípnul potichu. „Nad očekávání.“ To zaslechli určitě jenom
děti z první řady, říkal si, ale v okamžiku, co to řekl se Velká síň zase
dala do řeči a zase vzniknul ten šum, přes který je nikdo neslyšel a Harrymu se
ulevilo, i když na něm stále visela spousta očí.
„Takže Pottere, vy jste se rozhodl studovat na bystrozora.
Jak už jsem vám říkala, musíte udělat nejméně pět zkoušek OVCE, takže budete
chodit na Přeměňování,“ říkala mu a vzala si od něho jeho známky. „no, lektvary
vám moc nevyšly, jak tak koukám, P není dostatečná známka, nevím jestli tedy
vás profesor Snape přijme na své hodiny k OVCE.“ řekla a pohlédla na Snapea.
Harry věděl, že Snape usiloval a bude usilovat o to, aby
Harry dostal tu nejhorší známku, i kdyby v Lektvarech neudělal ani sebemenší
chybu, nenáviděl ho a stejně tak Harry nenáviděl jeho. Takže bylo více než
zřejmé, že s žádnými jeho hodinami na OVCE nemůže počítat.
„Pottera beru,“ řekl úlisně Snape a Harry překvapeně povytáhl
obočí. Snape se na něj škaredě usmál a povytáhl ret, ale nebyl to žádný hodný
úsměv, byl to úsměv, kterým Harrymu říkal ‚Na Potterovi si smlsnu, budu ho
dusit tak dlouho, dokud neshnije.‘.
Z toho Harry upřímně moc nadšený nebyl.
„No dobrá, vidíte Pottere, važte si toho a učte se Lektvary,
věřte, že u bystrozorů jsou velice důležité.“ dodala přísně McGonagallová,
„dále bych vám doporučovala Kouzelnické formule, profesore Kratiknote,
souhlasíte s Harryho OVCE?“
„Samozřejmě, Harry je velmi nadaný žák, paní profesorko, rád
ho u sebe uvidím.“ zaskřehotal maličký Kratiknot a Harry uslyšel tiché
odfrknutí do Snapea.
„Astronomie vám také moc nešla, pro bystrozory jsou důležité
z hlediska orientace, Pottere, vy jste neuměl narýsovat model Sluneční
soustavy?“ zeptala se McGonagallová.
Harry moc dobře věděl, co ho vyrušilo při zkouškách z
Astronomie, právě totiž Umbridgeová šla vyhnat Hagrida z Bradavic a na pomoc si
vzala další lidi, takže byli v přesile. Jediný, kdo Hagridovi přišel na pomoc,
byla profesorka McGonagallová, která málem přišla o život, to Harry všechno
pozoroval z věže, kde dělali právě zkoušky NKÜ, popravdě se divil, že nedostal
horší známku. Ale copak to mohl McGonagallové říct?
„Uměl, jen mě něco vyrušilo.“ řekl Harry a pohlédl na
Lextera, který neznatelně přikyvoval hlavou.
„No, to tedy nevím, co vás mohlo vyrušit při psaní zkoušek z
NKÚ?“ ptala se dál McGonagallová.
„Nerad bych se k tomu vracel, bylo mi…“ Harry přemýšlel, co
řekne. „bylo mi líto dvou lidí dole na pozemcích a pak jsem se už nemohl
soustředit.“ řekl a důrazně se podíval McGonagallové do očí.
Ta vzhlédla a podle Harryho názoru pochopila. „Tak tedy
dobrá, dějiny čar a kouzel podle mě dopadly vcelku dobře, slyšela jsem že se
vám udělalo při jejich psaní nevolno, je to tak?“
Harry zase na ní pronikavě pohlédl, jako by jí říkal, ‚Nechte
už toho!‘. „Měl jsem… měl… měl jsem vidinu.“ řekl Harry.
„Ano, dobrá,“ pokračovala dál McGonagallová. „myslím, že náš
milý Hagrid vás na zkoušky nemohl připravit lépe, že Hagride?“ řekla s úsměvem
McGonagallová a naklonila se, aby Hagrida viděla. Ten Harrymu zamával a usmíval
se.
„Další je obrana proti černé magii, tam jste prý podle
zkoušejícího exceloval, pane Pottere, takže známka je jasná, jsem si jistá, že
se s profesorem Lexterem uvidíte na hodinách k OVCE.“ řekla a zase se
naklonila, tentokrát na Lextera.
„Už se těším.“ řekl dobrácky Lexter.
„Dále je tu věštění, nevím tedy, jestli budete z toho skládat
OVCE, chce docházet…“
„Ne.“ zarazil jí Harry ještě dřív, než stačila dokončit
otázku.
„Dobrá,“ řekla McGonagallová a Harry by mohl přísahat, že v
jejím kamenném obličeji uviděl cosi jako náznak úsměvu. „dále Bylinkářství…“
„Už se na Harryho těším.“ pravila Prýtová, která dožvykovala
právě list salátu, jejího nejoblíbenějšího jídla.
„No vidíte, takže létání na koštěti vám jde myslím bez
problémů, dohodneme se tedy na Přeměňování, Lektvarech, Obraně proti černé
magii, Kouzelnických formulích, Bylinkářství, Péči o kouzelné tvory, Dějinách
čar a kouzel a Astronomii, ano?“
„D…d…dobře.“ koktal Harry, když uslyšel svůj seznam.
„Takže si vás píšu, tady máte známky,“ řekla McGonagallová a
podala mu výsledky NKÚ. „nezničte je, tento doklad se předkládá ke zkouškám z
OVCE a teď už můžete jít.
Harry se otočil, Brumbál se na něj usmíval, Harry šel zpátky
na své místo a byl si jistý, že by všichni nejradši, aby jeho známkový výkaz
byl přilepený ve Vstupní síni na nástěnce.
Posadil se mezi Hermionu a Rona a aniž by cokoliv řekl, jim
podal výkaz, protože by mu ho snad nedočkavostí vytrhli z ruky.
„Já to věděl, parchant jeden mizernej!“ řekl Ron. „Nedovolí
ti pokračovat v Lektvarech…“
„Právě naopak, podle toho, jak vypadal, se na mě vyloženě
těšil.“ řekl Harry.
Harry si hned poprvé v pátém ročníku, jak uslyšel o tom, že
si může vybrat, na které hodiny bude chodit a na které ne, jasně rozmyslel, že
rozhodně nebude pokračovat v Lektvarech.
„Já jsem taky dostala špatnou známku z Astronomie.“
postěžovala si Hermiona, která byla tehdy také na vytržení z toho, co
viděla.
Ron se naklonil k vykulenému Harrymu, který nemohl uvěřit
tomu, co právě řekla. „Dostala N, jinak měla samé V“ řekl Ron a zase se
narovnal.
Harrymu bylo hned jasné, že Hermiona počítá všechny známky od
N dolů za katastrofální.
„A co ty, Rone?“ zeptal se Harry Rona, který si právě začal
číst Harryho známky.
„Já to mám stejný jako ty.“ řekl Ron potichu.
Tentokrát se k Harrymu z druhé strany naklonila Hermiona. „Z
Přeměňování dostal P a z Lektvarů M.“ a také se narovnala.
„Cože, Rone, tys dostal z přeměňování P?“ zvýšil hlas Harry.
„Nekřič tolik.“ zarazil ho Ron. „jo, dostal, Snape mě
nepřijal jako tebe, takže u něho jsem skončil.“
„Mě jde o Přeměňování, o McGonagallovou.“ zdůrazňoval Harry.
„Dala mi poslední šanci, takže jo, chodím tam.“ řekl Harrymu
tónem, který naznačoval, že se o tom nechce víc bavit, Harry si oddechl,
protože si začínal myslet, že bude na hodiny chodit bez Rona.
„A jak to, že neznámkují praxi a teorii zvlášť?“ zeptal se
Harry.
„Dostáváš vždycky jednu známku z každého předmětu.“ řekla
Hermiona.
Takže se zbavil alespoň toho otravného Jasnovidectví, už
nebude muset chodit do toho zápachu. Myslel si, že když mu odpadly nějaké
předměty, tak že bude mít víc času, jenže když viděl rozvrh, který dostal,
zjistil že se hodiny opakují, dvouhodinovky i čtyřhodinovky.
Harry si nemohl představit, jak může vypadat čtyřhodinovka se
Snapem, Zmijozelem a bez Rona v jedné třídě, ale brzy na to přijde.
Než se začali všichni zvedat, Harry uháněl s Ronem a
Hermionou, aby je zase nezastavovali kvůli Harrymu.
Sedli si na křesla u krbu, kde obyčejně sedávali a bylo to
již takové jejich místo a začali se bavit o škole a o předmětech. Harry
zjistil, že učení už dávno začalo a že má opravdu co dohánět. Hermiona se
nabídla, že mu s tím pomůže, ale jedině když se bude snažit. Pak se bavili o
tom, co Harry zažil v Irsku, neříkal jim nic o mozkomorech nebo dopravním
kolapsu, co způsobil, jen o Tonym a jeho hotelu. Ukazoval jim pak digitální
hodinky, které, ač se divil, fungovaly, protože většinou v Bradavicích všechny
mudlovské věci vypovídají službu, Ronovi se strašně líbily a chtěl si je
vyzkoušet.
Bez třídních rošťáků Lee Jordana, Freda a George Weasleyových
tam byl až podivný klid, kolem Harryho občas někdo prošel a na něco se ho
zeptal, Harry jen neochotně odpovídal.
Když byla už večerka, Harry si připravil věci na zítřejší
den, rozloučili se s Hermionou, vyšli do své ložnice, kde se převlékli a
zalehli do postele.
„Harry,“ zeptal se Ron po asi dvou minutách ticha. „co myslíš,
že celou tu dobu dělal ty-víš-kdo?“
Harry měl položenou hlavu a moc se mu spát nechtělo, konec
konců se probudil až odpoledne, ale rozhodně se mu nechtělo o to víc přemýšlet
o Voldemortovi, protože se mu zároveň s tím vracely jeho obavy o tom, jestli tu
měl zůstávat. Bylo ale opravdu divné, co mohl Voldemort za tu dobu asi dělat?
„To opravdu nevím, byl bych nejradši, kdyby někam zalez a už
se neukazoval.“ řekl unaveně.
„Harry?“
„Ano?“ zeptal se Rona.
„Jsem rád, že jsi zpátky.“ řekl Ron a oba po chvilce usnuli
pod hvězdami.
hgghg
(ghgh, 25. 3. 2007 22:37)