Na lžíci písmenek psaných pod vedením pana Neptuna
Hledala jsem co se děje, když je slunce v rybách,tolik informací na netu i v knížkách,tak halelujá plaché sestřičky a bráškové,mrskněte ploutvičkou a plujte si po svých vlnách celý měsíc,protože beránci už si leští kopejtka,aby po nás vtrhli do života s jarní a překotnou energií sobě vlastní.Užívejte a prožívejte si snění,chytejte iluze do dlaní,oprašujte svoje křídla a věnujte něžné usměvy každému, kdo je unese.Jak kouzelně je o nás všude psáno,pokud si člověk vybírá a shovívavě přehlíží své slabosti,jak trefně jsou rybky klepnuté hřebíčkem na hlavičku,jetliže si člověk přizná svoje mínusy.Jsem nějak plná nesmělého jarního začátku,studený vítr o víkendu byl protikladem hřejivého slunečního objímání,byla jsem venku jak nejvíce jsem jen mohla, a ještě v pondělí to mělo pokračování,stačilo otevřít okno dokořán a i do osmého patra se dostalo nekonečně z předjaří,kilometry vzduchu který vás porazí, i když bydlíte na sídlišti,protože není pochyb, že jaro bude mít co nejdřív navrch.Na hrnku toho všeho milého co se dere po zimě ven, se mi samozřejmě dělá i nostalgický škraloup,jak jinak,rybka si pluje každou chvíli jinam,po proudu i proti.Myslím na pastelky a na stromy u řeky,ještě trochu víc tepla a vyrazím kreslit mandaly,začíná se mi stejskat,vzpomínám potichu i na tebe duše moje,na to, že ty dobře víš,jak v přírodě člověk umí nejlíp odpočívat,pozorovat ptáky a veškerou jinou havěť,sklánět se nad kytkama a koupat se ve vodě i v slunci,ale hlavně, že venku se dá báječně sedět a přemýšlet.Nezbývá než s tebou souhlasit,ty nejintenzivnější pocity člověk prožívá o samotě. Jen sám se nebojí být šťastnej.Sám je najednou součástí toho všeho,už ani nevím, které myšlenky jsou tvoje a které mé,dva úplně jiné světy,daleko i blízko.Stejně to ale pořád neumím,všechno se to nějak rozplyne když přijdu domů,v hlavě ještě stromy,řeku..všechno co tam muselo zůstat,ta mnohem lepší a maličko svobodnější část mého já,i doma je mi dobře a o samotě nemůže být ani řeči. Je docela drzost tohle psát,možná za to může Vanessa Mae,co ji mám ve sluchátkách při psaní ... usmívá se očima,které mají barvu jako moje nesco,míchá mi smyčcem v mozku "moudra"... a jakoby zahrála STOP.