Je třeba zavést volební povinnost
Autor:
Mgr. Jan Havlíček, právník
Masarykova univerzita
v Brně
Právnická fakulta
Katedra ústavního práva a politologie
Je třeba zavést volební povinnost?
(seminární práce)
Zpracoval: Jan Havlíček
Datum odevzdání: 21.11.2005
Předmět: Ústavní právo I
učo: 165883
Jan Havlíček, copyright
Zadavatel
práce: prof. JUDr. Jan Filip,
CSc.
OBSAH
strana
1. ÚVOD 3
2. HISTORIE INSTUTU VOLEBNÍ POVINNOSTI (v ČR) 4
3. VOLEBNÍ POVINNOST DNES 4
4. PROČ ZAVÁDĚT VOLEBNÍ POVINNOST? 6
5. ZÁVĚR (shrnutí) 7
6. Seznam použité literatury 9
Jan Havlíček, copyright
- ÚVOD
Dané téma jsem zvolil také vzhledem k jeho téměř aktuálnosti, jelikož nás v příštím roce čekají volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
Problematiku zavedení volební povinnosti jsem se rozhodl zhodnotit ze dvou různých pohledů a to, zda je by zákonná úprava volební povinnosti nebyla v rozporu s ústavní pořádkem ČR. Za druhé se musíme především tázat na důvod zavedení takovéhoto institutu do našeho právního řádu.
Jan Havlíček, copyright
- HISTORIE INSTUTU VOLEBNÍ POVINNOSTI (v ČR)
Obdobně jako dnes bylo volební právo deklarováno po vzniku samostatného Československého státu po roce 1918. Volební právo v subjektivním smyslu chápeme jako souhrn oprávnění, která vyplývají z právních norem, jejichž vnějším vyjádřením (pramenem) je volební právo v objektivním smyslu. Volební povinnost byla v našem právním řádu zakotvena, nenalézáme ji však v ústavě z roku 1920, kde v §9 nalezneme pouze klauzuli o volebním právu. Institut volební povinnosti se objevuje v konkrétních volebních zákonech: č. 123/1920Sb. z. a n., 124/1920 Sb. z. a n., 330/1920 Sb. z. a n., 75/1919 Sb. z. a n. Výše uvedené normy upravovaly volení do poslanecké sněmovny, Senátu, okresních i zemských zastupitelstev a volení v obcích. Zde již nalézáme právě povinnost volit.
Volební povinnost znamenala pro každého voliče účast na volbách a povinnost vhodit obálku do volebního osudí. Pohnutkou zákonodárců zřejmě bylo zajistit vyšší volební účast, kdy můžeme hovořit o větší legitimitě zvolených zástupců. Pokud však volit nechci, co mě přiměje volit zodpovědně? Těžko říci, zda právě toto je správná cesta.
Jak je možné, že bylo v Ústavní listině z roku 1920 zakotveno pouze volební právo a zákonné normy upravovaly volební povinnost? Obsahovým základem právní povinnosti je nutnost určitého právního chování, zdůrazněná hrozbou státního donucení. Právní výklad tehdejšího uzákonění volební povinnosti se opíral o analogii, kdy právo s sebou přináší i určitou povinnost. Povinností byla chápána nutnost dostavit se k volbám a volit.
Nelze se domnívat, že tento výklad je zcela bezchybný.
- VOLEBNÍ POVINNOST DNES
Jan Havlíček, copyright
Úpravu volebního práva v Ústavě ČR nalézáme v čl. 2
odst. 1, 2, dále Hlava druhá a třetí, čl. 21 LZPS. V ústavním pořádku
České republiky opět nenalézáme institut volební povinnosti. Odůvodnění výkladu
zákonodárce z roku 1919-1920 lze, a dost možná, je nutno odporovat.
V mnohém by se totiž zavedením volební povinnosti změnila ústava. Změna
ústavy by mohla být provedena ve smyslu derogatio obrogans, kdy by došlo ke
změně ústavy dle čl. 9 Ústavy ČR,
tedy ústavním zákonem. Došlo by ke změně také v LZPS čl. 21 odst. 1, kde
se hovoří o občanském právu podílet se na správě věcí veřejných ať již přímo,
či prostřednictvím volených zástupců. Pokud bychom chtěli zavést volební
povinnost, mělo by se hovořit nejenom o „právu podílet se“, ale také o možnosti
úpravy „povinnosti podílet se“.
Další možností, zřejmě daleko pravděpodobnější by mohlo být zařadit takový institut do normy nižší právní síly, tedy do volebních zákonů. Nutno si v tomto případě uvědomit, že v takovém případě přeměny ústavy, by měl poslední slovo Ústavní soud (v roli pozitivní – potvrzení platnosti, nebo v roli negativního zákonodárce – zrušením příslušných norem). Při jeho rozhodování by bylo možno použít opět výklad z let 1919-1920, považující povinnost jakou součást subjektivního práva. Občan v této roli nemá pouze právo, ale z jeho práva by vyplývala přímo povinnost, jako projev „povinnosti občanské“ (v případě realizace veřejného subjektivního práva).
Na druhé straně možnost určitým způsobem se chovat vyjadřuje „oprávnění“ nebo „nárok“. Chápat volební právo jako oprávnění nebo nárok lze, není však možné aby došlo k posílení role státu vy smyslu vynutitelnosti povinnosti, která ze subjektivního nároku přímo nevyplývá. Nárok nelze spojovat s povinností subjektu chovat se předepsaným způsobem, ale přiznává povinnost ostatních respektovat jeho subjektivní právo (erga omnes). Své právo uplatnit musí být vynutitelné a nesmí jeho výkonu být bráněno. Povinnost subjektu uplatňovat volební právo tedy s povinností souvisí, ale nelze hovořit o povinnosti subjektu práva, ale o povinnosti objektivní, ze subjektivního práva vyplývající a nutné.
Pokud bychom totiž tuto povinnost respektovat právo druhého nahradili jinou povinností, a sice subjektivní volební povinností, mohlo by dojít k pokroucení smyslu práva, jako nároku či oprávnění obecně. Význam povinnosti respektovat právo druhého je základem právní regulace. Pokud čl. 21 LZPS uvádí že: „Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo …“, pak je zřejmé, že jim není nic zákonem přikázáno. Jedná se o možnost volního jednání, svobodného rozhodnutí subjektu, zda se bude na věcech veřejných podílet či nikoli. Náš ústavní pořádek tedy nepovažuje volební normy za normy direktivní ve směru k subjektu práva, ale direktivně norma vystupuje erga omnes; vzhledem k subjektu práva se jedná o normu protektivní, umožňující subjektu realizovat svoji potřebu podílet se na věcech veřejných.
Jan Havlíček, copyright
Zajímavý
pohled na volební právo a povinnost nabízí otázka sankcí. Například kdybychom
zavedli do našeho právního řádu volební povinnost, jaký by to mělo vliv na
platnost voleb. Lépe řečeno, reflektoval by počet sankciovaných voličů, kteří
se k volbám řádně nedostavili, volební zákon úpravou např. procentuelním
vyjádřením počtu takových voličů v návaznosti na platnost voleb. Mohlo by
dojít k situaci, že by se voleb účastnila například pouhá ¼ voličů. Postup soudů ve státě, kde je ústavní
záruka práva na odpor, by byl v takovýchto případech zajímavý, jelikož
bychom mohli do jisté míry považovat takhle nízkou volební účast za projev
odporu. Existence klauzule o neplatnosti voleb v případě určité neúčasti
voličů by byla žádoucí, ne však bez následků. Komplikace, které by takové
ustanovení přinášelo každé volby si lze domyslet.
Jsem si vědom existence volební povinnosti v řadě států viz FILIP. J, Základní otázky volebního práva v ČSFR, str. 93, nechápu však hlubší smysl takové normy. Přestože bychom nalezli právní opodstatnění existence takové normy, je nutno hledat její společenský smysl. Mezi občanské povinnosti totiž „povinnost volit“ patří, bez ohledu na právní úpravu. Pokud občan neuplatňuje své aktivní volební právo, necítí se být občanem v celostním významu. Svůj poddíl na správě věcí veřejných přenechává ostatním.
4. PROČ ZAVÁDĚT VOLEBNÍ POVINNOST?
Jak jsem již uvedl výše, nejsem zastáncem ukrajování z práv občanů a zavádění nových povinností, které nejsou nezbytné. Nezbytnost zavedení volební povinnosti neexistuje.
Chceme-li zvýšit volební účast, není státní donucení nezbytné, potřebné a do jisté míry ani žádoucí. Volby mají být projevem vůle občanů na rozhodování věcí veřejných. Subjektivní právo, které s tím souvisí, je oprávněním občana, nikoli jeho povinnosti. Z doby před rokem 1989 si vzpomeneme, že tento poddíl na rozhodování občanů byl minimální i přes velmi vysokou volební účast. Přestože volební povinnost existovala v našem právním řádu pouze do roku 1954, byla díky vládnímu režimu účast na volbách vysoká. Jak již vyplývá z funkce voleb, a sice legitimace státní moci, nezaručuje vysoká účast na volbách větší legitimitu vládnoucí garnitury. Komunistický režim, a ostatní totalitní režimy (kde probíhají zmanipulované volby) jsou toho dokladem.
Skutečnost, že volit se prostě muselo, a vliv voličů byl minimální, se zřejmě podepisuje na volební účasti i dnes. Pocit občanů tohoto státu, že ovlivnit věci veřejné je téměř nemožné, a to přestože existují volby svobodné, přetrvává a dnešní politická situace příliš nenapomáhá tento pocit změnit. Problém nízké volební účasti tedy není problémem zavedení ústavněprávního institutu volební povinnost, nýbrž problémem politickým, kde mnohé lze změnit přístupem politické reprezentace k občanům. Po tolika letech po pádu komunismu nemají politici k občanům takovou důvěru, aby jim umožnili rozhodování přímé (nemáme obecný zákon o referendu, respektive o uplatňování polopřímé demokracie).
Jan Havlíček, copyright
Považovat tedy uplatňování volebního práva za veřejnou
povinnost, respektive veřejnou funkci lze, ale přínos by zřejmě nenaplnil
očekávání. Weyr se domníval, že výhodou volební povinnosti je omezení nezřízené
agitace mezi liknavými voliči, a nevýhodou nucení k volebnímu výkonu i
zcela nezainteresovaných voličů. Postupně přecházíme z problematiky právní
na úroveň lidskou, resp. občanskou. Můžeme zcela logicky polemizovat s
„omezením nezřízené agitace“, protože zřízením institutu volební povinnosti, by
mohlo dojít právě k opaku, tedy počátku nezřízené agitace mezi liknavými,
nerozhodnutými voliči, jejichž přesvědčení, či názor je jistě snadněji
ovlivnitelný, než názor člověka upřímně zainteresovaného na věcech veřejných.
Spatřuji v tom problém s jedinci reflektujícími laciná gesta a sliby
o zemích, kde včera znamená zítra. To právě souvisí s druhou částí Weyrovy
úvahy. Volební výkon nezainteresovaných voličů by odpovídal právě činnosti jedince pokud něco musí, ale je mu
evidentně lhostejný výsledek. Nelze předpokládat, že zavedením volební
povinnosti by všichni oprávnění (a povinní) voliči začali sledovat politickou
scénu, přemýšlet konstruktivně o veřejných problémech a tomu přizpůsobovali svá
rozhodnutí.
V tomto smyslu vypadá chuť zavést volební povinnost jako alibismus politické reprezentace, která si je vědoma nekompetentních rozhodnutí občanů nezajímajících se o věci veřejné, přičemž lze jejich rozhodnutí využít (nebo zneužít) k proklamaci vysoké legitimity vlády.
5. ZÁVĚR (shrnutí)
Během zpracování této práce jsem zjistil, že téma volební povinnosti není tak jednoduché jak se původně zdálo. Tuto problematika lze pojmout z mnoha úhlů pohledu, při argumentaci můžeme použít mnoha prostředků. V závěru bych tedy rád shrnul některá zjištění.
Volební povinnost existovala v našem právním řádu od roku 1919 v obcích a roce 1920 se rozšířila do dalších volebních zákonů, a to i přesto, že Ústava ČSR z roku 1920 hovořila pouze o právu volit a volitelnosti. Opodstatnění volební povinnosti z té doby bylo založeno na principu práva spojeného s povinností –tedy je-li někomu právo poskytnuto je povinen je realizovat.
Ústava ČR nezná institut volební povinnosti, tento však není zakotven ani v ostatních dokumentech ústavního pořádku ČR, ani v jiných zákonných a podzákonných předpisech. Evidentně také díky zařazení Listiny základních práv a svobod do ústavního pořádku ČR, i když i zde nalézáme sporné ustanovení, které by snad dovolovalo zákonnou úpravu volební povinnosti (čl. 21 odst. 3, druhá věta). I v tomto případě by však podobné ustanovení přineslo mnohé otázky týkající se jeho ústavnosti.
Jan Havlíček, copyright
Jak je již uvedeno výše, volební povinnost existuje
v mnohých státech světa. Musíme si však uvědomit, že ne všechny státy
prošly v minulých letech komunistickým útlakem, kdy bylo povinné téměř
vše. Reakce obyvatel na ukrajování z „koláče“ práv a přidávání povinností by
jistě nebyla pozitivní.
Musím říci, že můj názor není definitivní. Pokud si položím otázku: „Je třeba zavést volební povinnost?“, pak si odpovídám, že podle mého názoru nikoli. Položím-li si druhou otázku: „Lze zavést volební povinnost?“, odpovím, že zde tato možnost existuje, vyžádala by si velké legislativcovo úsilí, a předpokládám, že by nenalezla pochopení především u občanů tohoto státu.
Jan Havlíček, copyright
Seznam použité literatury
FILIP, J. Ústavní právo České republiky. 4 vyd. Brno: MU v Brně, 2003. 556 s. ISBN 80-210-3254-5
FILIP, J. Základní otázky volebního práva v ČSFR. 1 vyd. Brno: MU v Brně, 1992. 269 s. ISBN 80-210-0406-1
HARVÁNEK, J. Teorie práva. 2 vyd. Brno: MU v Brně, 2004. 342 s. ISBN 80-210-3509-9
ÚSTAVA ČESKÉ REPUBLIKY
LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD
Jan Havlíček, copyright