Společnost a právo
Autor:
Mgr. Jan Havlíček, právník
MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ
obor Právo a právní věda
SEMINÁRNÍ PRÁCE Z FILOZOFIE PRO PRÁVNÍKY
SPOLEČNOST A PRÁVO
Zpracoval: Jan Havlíček
Jan Havlíček, copyright
Úvodem seminární práce na téma Společnost a právo bychom si měli položit několik základních otázek, a sice co je to právo, jak právo chápeme dnes a jak jsme jej chápali v minulosti. Neměli bychom opomenout zamyslet se nad smyslem termínu morálka. V neposlední řadě uvedeme definici slova společnost.
V práci budeme výše uvedené termíny porovnávat a zkoumat také z historického hlediska a porovnávat v kontextu nejen dnešní doby s politikou, zákonem a mocí. Neunikneme ani pohledu státovědnému. Cílem této seminární práce je zhodnotit veškeré tyto vlivy na vývoj společnosti a na společenské vnímání práva a právní povědomí, jak jej chápeme dnes.
Měli bychom začít seznámením se s několika podstatnými termíny, které budou v této práci velice často uváděny. Abychom mohli být zcela přesní, použijeme v první řadě definici encyklopedickou a posléze uvedeme vlastní názor na významové vnímání dané skutečnosti.
Pokud jsme si vybrali za téma Společnost a právo zmíníme nejprve encyklopedický význam výrazu „SPOLEČNOST“. V encyklopedii nalézáme definice různé, například velmi obecnou – společnost je souhrn vztahů mezi lidmi, vzniklý přírodně historickým procesem vydělování člověka z přírody hlavně na základě práce a ve stálém vzájemném působení s přírodou. Vyjádření zcela nepochybně přesné a výstižné, nicméně pro naše potřeby pochopení „společnosti“ si jej uvedeme již méně obecně, avšak v kontextu historickém, tzv. třídním a specifickém. Společnost tedy je formou či systémem společenských vztahů odpovídajícím určitému stupni vývoje, souhrnem sociálně ekonomických vztahů mezi lidmi a společenstvím lidí spolupracujících s určitým cílem. S tímto tvrzením se lze určitě ztotožnit a nepochybně z něj můžeme vycházet při zkoumání souvislostí mezi vztahem a vývojem společnosti – práva – morálky.
Právo. Pro každé člověka by mělo v dané zemi vyjadřovat téměř totéž. Je však tomu tak? Pro upřesnění nahlédneme opět ponejprv do encyklopedie. Na straně jedné je právo souhrnem norem, jejichž zachovávání lze vynutit státní mocí. Na straně druhé jím rozumíme chráněnou možnost určitého chování a jednání. Tímto základním způsobem jsme schopni vyhodnotit oba pohledy na právo – právo objektivní a právo subjektivní. V práci se budeme také dále zabývat tím, že ne vždy v historickém vývoji práva jsme mohli shledat právo objektivní a subjektivní vyvážené, a otázkou stále zůstává do jaké míry je za vyvážené můžeme považovat dnes.
Jan Havlíček, copyright
Je třeba
uvést, že pokud jsme si u výrazu „právo“ nebyli jisti shodným celospolečenským
pohledem na významové chápání tohoto slova, ještě méně si pak můžeme být jisti
takovou shodou u „morálky“. Morálka v obecném pohledu je lidské jednání,
díky kterému dochází ke vzniku více nebo méně dobrých mezilidských vztahů. Všem
vztahům ve společnosti jsou vlastní určitá pravidla a zvyky, tyto se stálým
opakování stávají automaticky morálními normami. Morální normy by měly vytvářet
dobré mezilidské vztahy.
Morálka je pojem, kde již bližší vysvětlení v rovině obecné nejsme schopni nalézt, jelikož se jedná o problematiku velice složitou. Co je pro jedince či určitou společnost lidí morální, nemusí být morální pro jedince jiného, nebo pro zbytek společnosti. Ohlédněme se do historie, která nám v takových případech podává velmi vypovídající svědectví. Pálení knih jezuity – bylo morální ve své době? Jak vnímáme jejich činy dnes? Morální či nikoli. Starověké státy a jejich otrokářské společnosti? Představa morálního chování se k otroků jako členům (či spíše předmětům) společnosti? Nemusíme však uvažovat pouze v dobách starověku. Nedávná historie našeho státu a morální hodnoty totalitního režimu, který naši zemi spravoval po padesát let. Co bylo morální tehdy a co je morální dnes? S určitou nadsázkou si můžeme udělat obrázek i z tehdejšího lidového hesla: „Kdo nekrade, okrádá rodinu“. Všichni víme, že i v době před rokem 1989 byla krádež považována na protiprávní jednání, ale nemorální? Do jaké míry? Odnášet si pracovní pomůcky ze zaměstnání, krádeže stavebního materiálu a podobně. Domnívám se, že to bylo zcela každodenní praxí. Pokud byl podobný čin odhalen, lidé si jednoduše řekli „Je hloupý, že se nechal chytit“. Ne ve všech případech z minulosti nalézáme určitou formu exkomunikace z dané společnosti , jako formu sankce za, z dnešního pohledu, nemorální jednání. Zhroucení morálky v tomto smyslu nelézáme také po roce 1989, kdy se někteří jedinci neoprávněně obohatili na úkor privatizačních procesů.
Pokud si položíme otázku „Jak právo vzniklo?“ nebo: „Potřebuje společnost právo nebo stačí pouze morálka?“, dojít k jednoznačné odpovědi nebude jednoduché, přesto však naše odpověď zcela jednoznačná bude.
Jan Havlíček, copyright
Existence morálky je přirozená pro všechny společnosti od dob
prvních lidí na Zemi. Můžeme tak usoudit velice jednoduše. V prvobytně
pospolné společnosti musela být určitá morální pravidla, jelikož tato
společnost žila v jedinečné harmonii. Víme, že to bylo dáno, do jisté
míry, nutností přežít. Z toho odvodíme, že morální v té době bylo
chovat se a pracovat tak, aby tím jedinec maximálně přispěl celé společnosti
v boji o přežití. Můžeme se domnívat o tvrdosti morálních sankcí té doby.
Pomiňme trest fyzický a vyhodnoťme si, co by pro jednotlivce znamenala pouhá
exkomunikace. Samotný jedinec by nebyl schopen přežít v přírodě, a přijetí
do jiné společnosti nepřipadalo v této době v úvahu. Ale již
v těchto dobách si musíme uvědomit určitou obecnou závaznost těchto
morálních norem a určité formy sankcí, které nastávaly při jejich nedodržování.
Jednalo se tedy o morálku nebo o jakousi formu nepsaného, přesto však všeobecně
známého a uznávaného práva? Ještě v dobách středověku je často pramenem
práva právo obyčejové. Prvobytně pospolná společnost, podle toho co víme,
nepotřebovala nutně ke svému fungování autoritu. Kdo tedy rozhodoval o
závaznosti normy, o udělení sankce při jejím porušení? Byla to zřejmě celá
společnost. Přes primitivnost těchto norem se však můžeme domnívat, že to jsou
ony prvopočátky „právních norem“. Proč tedy právo vzniklo? Domnívám se, že
vzniklo zcela přirozeně a již v těchto dobách. Nelze však hovořit o právu,
jak jej známe dnes, ale o pouhém dodržování určitých všeobecně platných
pravidel pod hrozbou sankce.
Podívejme se na součinnost morálky a práva při vzniku normativních pravidel chování v době prvobytně pospolné společnosti z hlediska dnešní teorie právotvorby. Vždyť tyto prastaré normy měly téměř všechny dnes nutné náležitosti.
Byly navrženy. Nepochybně například někdo řekl: „Ať všichni pracují od rána do večera tak, jak jim síly a dovednosti stačí. Pokud to někdo nedodrží, ať nejí.“
Byly schváleny. Všem ve společnosti se zamlouvalo, že se celá komunita bude s maximálním vypětím sil podílet na zajištění životních potřeb občiny, a souhlasili, že pokud někdo nebude, tak nedostane svůj díl potravy.
Byly vyhlášeny. Všeobecné povědomí o těchto normách je samozřejmé, protože jak jsme již uvedli, na jejich tvorbě se podílela celá společnost.
Z tohoto pohledu můžeme chápat první morální normy společnosti také jako právní normy. Byl to však pouze jeden příklad. Podobných příkladů bychom mohli nalézt nepřeberné množství. Již v této společnosti nalézáme vyjímky, pro která všeobecně závazná pravidla neplatila, zpravidla po omezenou dobu. Máme na mysli malé děti, budoucí matky v nejvyšším stadiu těhotenství, starce apod. Hovoříme o vyjímkách přirozených. Opět tato imunita vycházela z morálních hodnot, ale především z potřeby přežít, s čímž zajištění pokračování rodu úzce souvisí.
Odpověď na otázku, kterou jsme si položili je tedy, podle mého názoru, jednoznačná. Právo existuje vždy a všude, mění se pouze jeho forma. Jednání morální a právní se nám nejvíce prolínají právě v době prvobytně pospolné společnosti, je také po právu nazývána „Zlatým věkem lidstva“, již nikdy v historii nebylo podobné harmonie dosaženo.
S nástupem autoritářských a dalších, po něm následujících, systémů organizace společnosti, se stále více setkáváme s tím, že se morální jednání od toho právního liší.
Jan Havlíček, copyright
Zamysleme se však především nad vztahem morálky a práva
dnes. Rovnost, nezabít člověka,
minimální vlastnictví, obětování se – to jsou příklady poznatků H. L. A. Hart:
Pojem práva. Na okamžik se pozastavíme nad biblicky známým problémem „nezabiješ“.
V některých státech USA je dodnes platný trest smrti. Uvádím USA, jelikož
pro mnohé je to vzor demokracie a svobody občanů. Dnešní prezident Geogre W.
Bush, ještě coby guvernér, podepsal několik desítek trestů smrti. Je zřejmé, že
se v USA neděje nic protiprávního z pohledu trestně právního systému.
Podívejme se na trest smrti versus Spojené státy ze strany mezinárodních
vztahů. Mnohá nadnárodní společenství apelují na vlády, jak federální, tak také
vlády jednotlivých států, a usilují o zrušení trestu smrti.
Protiprávního jednání se tedy USA nedopouštějí, ale jak je to s morálkou. Volený zákonodárce je povinen být řádným manželem, otcem rodiny, volič neodpouští ani sebemenší aféry. Je tedy vyžadován jakýsi vzor morálního chování vtělený do osoby voleného. Pokud je zvolen, je mimo jiné jeho povinností podepisovat tresty smrti, jako nejvyšší odvolací orgán. Můžeme z toho usoudit, že pro velkou část obyvatel některých států USA je morální mít skvěle fungující rodinu a usmrtit člověka ve chvíli, kdy se sám dopustil vraždy. Funguje tedy stále určitý systém „Oko za oko, zub za zub“. Co však vede občany k těmto postojům. Zcela zjevný rozdíl mezi základními morálními hodnotami. Vybavuje se mi jedna část projevu prezidenta Gerorge W. Bushe, ještě v roli guvernéra, kdy kandidoval na úřad prezidenta, a novinář mu položil otázku, z jakého důvodu souhlasí se zachováním trestu smrti. Bush uvedl několik „morálních“ důvodů a mimo jiné zmínil výhodnost trestu smrti pro daňové poplatníky. Smrt injekcí s jedem vyjde na 82 USD, ale živit vězně doživotně je přeci v porovnání s 82 dolary nesmírně drahé. Morální výrok?
Polsko, jako náš nejbližší soused si až do dnešních dní také zachovalo trest smrti. Tato sankce je však vyžívána jen velmi zřídka. Vláda dnes jedná o jeho zrušení, pod určitým tlakem ostatních států EU, a což je v Polsku velmi podstatné, také na četné intervence papeže. Většina společnosti v Polsku se hlásí ke křesťanské víře. „Nezabiješ“ nalezneme v základních deseti přikázáních na pátém místě. Věřící obyvatelé Polska se zřejmě domnívají, že pokud nezabijí sami, ale jako trest to provede někdo jiný, není to nemorální, nekřesťanské. Vláda při pokusu o zrušení trestu smrti využívá autority papeže, coby nejvyššího zástupce Boha na zemi, a oslovuje tím širokou věřící společnost. Papež hlásá, že trest smrti je nemorální – budeme s ním souhlasit. Doposud jsme ale trest smrti používali – vždyť to bylo právní. Sociologické výzkumy české společnosti dokazují, že i my bychom hlasovali pro trest smrti.
Jan Havlíček, copyright
Nalézt hranici mezi morálním a právním je někdy velmi složité.
Neměli bychom se nechat ovlivňovat demagogy a lidmi, kteří jsou schopni
převrátit morální hodnoty celých národů a nadřadit je nad hodnoty druhých.
Otázka morálnosti trestu smrti je pro mě velice složitá. Jsou okamžiky, kdy
jsem ovlivněn nějakým hrůzným činem, kterých nám masmédia přinášejí dost a
dost, a já bych byl pro trest smrti okamžitě. Odstrašující však pro mě je
možnost zneužití. Vzpomeňme kauzu „Kájínek“. V případě, že by byl v našem
trestním řádu stále trest smrti,
pravděpodobnost jeho udělení Kájínkovi je velmi vysoká. Před nedávnem se
Kájínkovi téměř podařilo obnovení procesu. Položme si hypotetickou otázku.
Kdyby byl na Kájínkovi vykonán
trest smrti – podle práva a morálky naší společnosti – následně by bylo
zjištěno, že byl nevinen. Kdo v této chvíli nese trestní odpovědnost za
jeho smrt, a ve chvíli, kdy najdeme osobu, která pochybením zavinila jeho smrt,
potrestáme ji stejně? Morální odpovědnost v takovém případě nese celá
společnost.
Problémů, které přinášejí rozdíly mezi hodnotami morálními v souvislosti s právními normami, je celá řada. V šedesátých letech v Anglii se lord Devlin domníval, že homosexualita je nemorální, a stát by měl mít možnost postihnout ji sankcemi. Mnozí jej dnes mohou označit za zpátečnického. Společnost není schopna přijmout pouze fakt, že homosexualita je špatná. Protagonista takového názoru ji musí přesvědčit, že to není pouze jeho subjektivní pohled na tuto skupinu obyvatel, ale že jeho názory jsou založeny na objektivnějších základech. Podporu takových názorů je tedy nutné hledat například v křesťanství, dále apelovat na heterosexuální rodinu, jako na instituci, která zajišťuje jednu z nejzákladnějších potřeb „živočichů“ a sice reprodukci. Nalézáme zde nápadnou shodu mezi argumenty opravňujícími trest smrti.
Tato citlivá témata dnešní doby a názory, které nám překládají naši politici, jsou obrazem společenského chápání daných problémů. Politická reprezentace je oprávněna stanovit skutečnosti, které bude společnost nucena považovat za legální. V Nizozemí došlo k legalizaci měkkých drog. Nelze předpokládat, že celá společnost užívá měkké drogy, ale její většina je schopna tolerovat jejich užívání. Zdá se, že nejsou přesvědčeni o nemorálnosti užívání měkkých drog.
Jan Havlíček, copyright
Otázku registrovaného partnerství u nás otevřeli poslanci již
před několika lety. Většina politických stran nás přesvědčuje o prospěšnosti
této instituce v našem právním řádu. Významná politická strana KDU-ČSL nám
však tuto problematiku představuje ve zcela jiném světle. Podle vyjádření
četných představitelů této politické strany dojde ke spojování homosexuálních
párů do registrovaných partnerství, a nastanou pro ně výhody, které by měly být
výhodou pouze heterosexuálních rodin zajišťujících reprodukci. Politická debata
na toto téma je velmi bouřlivá, ale politická situace v našem státě
nedovoluje jednoznačné rozřešení. KDU-ČSL působí na naší politické scéně
v roli jazýčku na vahách, a podle průzkumů preferencí tomu tak zůstane i
nadále. Došlo k dočasnému zapovězení otázek morálnosti registrovaných
partnerských svazků. Vývoj v naší společnosti však ukazuje, že většina
občanů této země již nepovažuje homosexualitu za nemorální. Z konkrétních
uvedených příkladů jsme schopni obecně říci, že politika a především politikové
mnohdy překládají společnosti otázku morálky v několika podobách.
Podle morálních hodnot politiků pak vznikají platné zákony. Takovéto procesy jsou v pořádku pouze pokud jsme ve státě s fungující demokracií. Můžeme pak takové procesy nazývat legálními, a normativy z nich vzešlé za legitimní. Od chvíle, kdy je legalizuje demokraticky zvolená vláda, jsou všeobecně závazné a vynutitelné, to však ještě neznamená, že celé společnosti bezezbytku musejí podobné normy připadat legitimní. Problém by nastal v okamžiku ustanovením za legální něco, co by většinou společnosti nebylo považováno za legitimní. Moc ve státě by měla být legitimní a měla by se chovat jako moc, která zastupuje požadavky většiny společnosti a brání zájmy menšin. Nelze však bránit zájmy jedné části společnosti na úkor ostatních.
Politika nás někdy může přesvědčit o opaku. Korupční aféry, různé způsoby nátlaku a nedobrovolného přesvědčování jsou v politice běžným úkazem. Je tedy na společnosti jak je schopna vyrovnat se s takovým chováním a do jaké míry je schopna tolerovat, do jisté míry, nelegální chování dané politické reprezentace. V důsledcích to může nabýt takových rozměrů, že společnost přestane chování moci považovat za legitimní a zajistí si změnu zástupců moci. Nalézáme v tom podstatu vztahu právního a morálního rozdílu.
Společnost je velice citlivá na morální chování svých zástupců a ti jsou na druhé straně jakýmsi vzorem pro chování společnosti. Moc ve státě je společností nucena chovat se podle práva a podle morálních hodnot společnosti, některá morální pravidla musí zakotvovat do práva a vytvářet z nich právní normy. Pokud tomu tak je, jsme schopni považovat takový stát objektivně za právní.
Slovo objektivně bylo použito záměrně, jelikož nelze říci, že podle každého jednoho subjektivního pohledu musí být stát povařován za právní. Například lord Devlin po neúspěšném pokusu znelegalizovat homosexualitu v Anglii, mohl stát považovat za neprávní. Lord Devlin totiž nezastupoval pouze názory své, ale názory velké části anglické společnosti; všichni přívrženci tohoto názoru byli přesvědčeni o nemorálnosti homosexuálního chování a také o jeho škodlivosti společnosti. Z odstupem času lze však chování anglické moci považovat za legální, legitimní a morální.
Jan Havlíček, copyright
Vnímání morálního a právního státu je velmi složité
v jednom státě, jak je tedy možné se na konkrétních kritériích hodnocení
shodnout i mezi různými státy? Z mezinárodní politiky je zřejmé, že velmi
složitě. Chování států vůči sobě limitují do určité míry různé mezinárodní
smlouvy a organizace. Složité je to však s uplatňováním mezinárodního
práva, a to především vůči velmocím. Válka mezi národy je do jisté míry
zapovězena. Rozhodne-li se však prezident USA pomstít útok vedený skupinou
lidí, skrývajících se v Afgánistánu, tím že na tuto zemi vojensky zaútočí,
je zde nutná otázka legitimity takového zákroku. Útok USA na Irák rezoluce OSN
dokonce ani neschválila před jeho započetím – nebyl tedy legální, představitelé
Spojených států však tvrdili, že byl bezezbytku legitimní a morální, jelikož je
povinností armády bránit zájmy svých občanů. OSN dodatečně útok schválila – tím
tedy došlo k legalizaci války v Iráku ze strany mezinárodního práva.
Dnes již opět začínají i sami američané pochybovat o legitimitě války.
Politická reprezentace před válkou strašila občany zbraněmi hromadného ničení,
které budou použity proti občanům USA. Ty však na území Iráku nalezeny nebyly.
Posouzení legitimity zákroku je nyní na voličích ve Spojených státech,
legálnost zákroku však byla nepochybně porušena z hlediska mezinárodního
práva. Sankce však nenastaly ani se o jejich uvalení na USA neuvažuje. Morální
a normativní závaznost mezinárodního práva by však měla být do jisté míry
nadřazena zájmům jednotlivých států. Povinností mezinárodního práva však je
také chránit zájmy států slabších. Fungování mezinárodních institucí je velmi omezeno politickou situací ve světě.
Závěrem poznamenejme několik skutečností nutných k chápání společnosti jako právního systému. Právní chování společnosti je posuzováno podle právních normativních systémů a subsystémů jednotlivých států. Tento pohled může být jednostranný a velmi subjektivní, nicméně pravdivý v dané době a na území určitého státu.
V měřítku celosvětové mezinárodní politiky je toto chování posuzováno na základě podle mezinárodních právních norem, které jsou závazné pro určité seskupení států v širších slova smyslu. Nelimituje však chování všech států světa, ale pouze účastníků institucializovaného sdružení států. Posouzení právní společenskosti u států mimo tento okruh je velmi složité a do jisté míry je dáno míněním většiny států ostatních.
Problémy s legitimitou moci a právní společnosti v totalitních státech spočívají v chování ostatních států a mezinárodních institucí. Je běžnou praxí uplatňování sankcí v rámci mezinárodních organizací vůči státům s totalitářským zřízením. Důsledky podobných sankcí jsou z historického pohledu málo účinné a především netrestají neprávní režim jako takový, ale společnost obyvatel žijící na území takového státního útvaru.
Jan Havlíček, copyright
Ještě složitější problém nastává při zajišťování demokratické
a právní moci na území cizího státu vojenskou mocí. Legitimita podobných
zákroků je vždy nejasná – v případě, že dotčený stát neuplatňoval vojenské
výboje vůči ostatním státům. Uplatňování vojenské síly při nastolení režimu
běžného ve světě je velice autoritářské. Územní a právní a další suverenity
takto postižených států jsou narušeny a můžeme zapochybovat nad úspěchem
demokracie v určitých systémech (například v některých zemích
Blízkého a Středního východu, některých středoafrických zemích).
V těchto státech je velice těžké nastolit demokracii a možná ani občané podobných států nejsou prozatím schopni zvládnout velkou míru svobody, kterou jim demokratický systém nabízí. Většina těchto zemí je funkční na základě obyčejového a církevního práva.
Příkladem nám může být Somálsko, které je považováno za stát, ale jako takový, z dnešního státovědného posouzení, nefunguje. Na území Somálska žije mnoho rodů, které spolu de facto nekomunikují, nevystupují jako konfederace ani federace. Jejich právní systém je založen pouze na právu obyčejovém a na církevních pravidlech chování. Tyto pravidla jsou si podobná, nikoli totožná. Shodnout se na společných zásadách fungování, jakési ústavě, nejsou obyvatelé schopni, a bude otázkou velkého časového horizontu než budeme moci na území Somálska zaznamenat. Přesto však je Somálsko uznáváno s pohledu mezinárodního práva za stát a je uznána jeho suverenita i teritoriální.
Podobné případy rozporů v právních společenských řádech nalezneme i na blízkém východě. USA nastolili demokratický režim vojenskou cestou v Afghánistánu. Tento stát byl založen pouze a výhradně na církevním právu a sankce za jeho nedodržování byly nelidské. Hlavním zdrojem obživy pro obyvatele středního a severního Afghánistánu byly za vlády Talibanu drogy. Přesně pěstování makovic a výroba opia a heroinu, který je exportován do Evropy. Legalita takového zdroje je z pohledu mezinárodního práva absurdní, proto se předpokládalo, že po invazi spojenců bude podobným aktivitám zamezeno nebo bude snaha o jejich omezení. K tomu však nedošlo. Důvodů, proč v tomto případě nebylo aplikováno právo, přestože na problémy spojenými s drogami umírá každoročně v Evropě více lidí než při útoku na Washington a New York, je několik – jeden je však velmi podstatný. Pokud by došlo k zákazu pěstování makovic a přistoupilo se k sankcím, chudoba, která je zde obrovská, by mohla vést k ještě většímu odporu k hodnotám demokracie v této zemi. Společnost v této zemi se i přesto že pěstuje drogy subjektivně považuje za právní. Právo na přežití je v tomto případě než právo mezinárodní.
Jan Havlíček, copyright
Nalézt kompromis mezi právní a neprávní společností je velmi
složité a je vždy nutné přihlédnout k mnoha faktorům ovlivňujícím
společnost jako takou, vztahy vně i uvnitř společnosti. Právo jako takové se
stává normou za určitých podmínek a pokud na tyto podmínky přistoupí
dobrovolně, lze ji považovat za právní. Pokud nepřistoupí na podmínky
dobrovolně je to spíše než otázky právní společnosti, otázka legitimity moci
daného státu. Není možné odsoudit společnost jako neprávní v případech,
kdy je sama nucena býti takovou.
Bylo zde uvedeno několik příkladů neprávních společností chovajících se podle vlastního práva, které ne vždy odpovídá právům objektivně uznávaným, a na druhé straně případy, kdy aktivity právních států neodpovídali právním normám nadnárodních institucí. Je tedy vůbec možné stanovit hranice mezi právní společností a společností již neprávní? Domnívám se že pouze subjektivně. Každý subjekt, jedinec, skupina, mohou stanovit pravidla, za jejichž dodržování bude možné označit společnost za právní. Tento fakt je zřejmý i z posilování vlivu nacionálních politických hnutí v demokratických státech, kdy vycházíme z přesvědčení, že co je nejvhodnější pro náš stát je právem. Posílení podobných vlivů je i v USA, vítězstvím G. W. Bushe, jako velmi radikálního republikánského reprezentanta konzervativních hodnot; v Evropě se s tímto jevem setkáváme v Rakousku (Heider a Strana svobodných) v Itálii (Silvio Berlusconi) a podobná politická sdružení posilují i v Německu.
Dnes, v době světové globalizace se tyto projevy stávají běžnými, a je to do jisté míry důsledkem právě globalizace. Společnosti mají obavu o svojí identitu a posilují snahy o povýšení vlastního blahobytu nad právo. Je úkolem mezinárodních organizací vypořádat se s problémem radikalizace nacionálních hnutí, jejich legalizace a dokonce účast na výkonné moci ve státě. Mezinárodní organizace musí být natolik silné, aby byly schopny vynutit si dodržování mezinárodního práva, ale snad více než působit represivně, motivovat země k dodržování mezinárodního práva. Pokud se toto mezinárodním organizacím k tomuto účelu zřízeným podaří, čeká nás právní společnost ve většině světa.
Dohlédnou za horizont a zamyslet se nad důsledky, které by mohlo zavinit selhání mezinárodních organizací, je úkolem doby. Motivování na podobném konání je úkolem velkých a politicky mocných států, které nesmějí svoji moc zneužívat nebo používat bez usnesení mezinárodní organizace k tomu určené. Důsledkem porušování mezinárodního práva ze strany mocných zemí, je návrat společností do historie, kdy silou státy velké vojenské síly stanovovaly podmínky ve všech oblastech společenského života a především prosazování práva. Poučení v dějinách nalezneme dostatek je tedy pouze otázkou rozumnosti politiků a snahy ubrat ze zájmů svých na úkor ostatních. Uvědomíme-li si to a začneme se tímto řídit bude to mít příznivý vliv na vývoj států menších, ale i na státy velké, které na počátku budou ochotny ustoupit.
Jan Havlíček, copyright
Globalizací dospíváme k tomu, že společnost se může stát
společností světovou a ne jenom společností národní identity. Z těmito
důsledky je nutné se smířit a prognózy napovídají, že tento vývoj se nezastaví,
ale posílí. Je třeba přehodnotit spoustu skutečností. Například Evropu a její
Evropskou unii čeká zanedlouho hlasování o přijetí euroústavy. Zdá se další
krok ke globalizaci, a mnozí ekonomičtí odborníci tvrdí, že především další
krok k posílení ekonomické konkurenceschopnosti na světových trzích.
Jednotlivé státy Evropy jsou jako trpaslíci v porovnání s konkurencí
miliardové Číny, Indie, vyspělých Spojených států. Tento další důsledek –
ubrání z práv jednotlivých prvků celku – je krokem kupředu. Pokud se dokáže
Evropa shodnout na základní normě práva, bude možné lépe zkoordinovat práva
například USA a Evropy.
Z práce vyplývá, že dle mého názoru je společnost právní od prvopočátku, její vztah k právu se mění podle historických vlivů a podle principů teritoriálních.
Jan Havlíček, copyright
Bibliografie:
Hart, H. L. A.: Pojem práva. Prostor Praha 2004.
Dworkin, R.: Když se práva berou vážně. OIKOYMENH Praha 2001
Kvasil, B.: MALÁ ČESKOSLOVENSKÁ ENCYKLOPEDIE, ACADEMIA 1984
Jan Havlíček, copyright