Fantasmagoria

 Bylo dost důvodů nadávat nejen na počasí. Ten den se postavil už od rána do role opozice a to ve všech plánech, které si člověk jen dokázal v hlavě sestavit. U některých dokonce začal protestovat ještě dřív, a tak je utnul hned v nedovyvinutém zárodku. Uznávám, že něco takového nemusí být na škodu, ale když zkrachuje úplně všechno, o čem jste soudili, že by mohlo vyjít… uznejte, že to je k vzteku, ať už jste trpělivý altruista, nebo ne.

 Vlastně žádné zvláštní plány nemívám, ale ten den byl rozdělený na přibližné časové úseky. Sobota ráno, ospalost mi leží v posteli a já se pomalu sunu do kuchyně a chci si uvařit kávu. Místo toho, abych otevřela okno, nadechla se svěžího vzduchu a poslouchala přívětivé bublání vody v konvici, jsem se málem rozpadla vzteky. Za oknem se na mě šklebil smog, mlha a těžké dešťové kapky, na pozadí ještě umocněné ocelovou oblohou. A konvice z mně neznámých důvodů odmítla fungovat.

 Dopoledne bych mohla uklízet, je tu už hodně velký nepořádek, řekla jsem si včerejšího večera. Ale dneska se mi vybarvil zaneřáděný pokoj v jiných barvách. Nejen že mi bylo totálně šumák, co leží na stole, pod stolem, vedle stolu a ze stropu nad ním, ale neměla jsem nejmenší chuť cokoli dělat. A to vstáváním počínaje.

 Vlastně jsem neměla chuť vůbec na nic. I představa ranní kávy mi v ústech zhořkla natolik, že jsem ji nasypala z hrníčku zpátky do sklenice, kterou jsem pak, pečlivě uzavřenou, usadila zpátky na poličku. Její místo značil jasně se rýsující tmavý kruh v poduškách prachu. Blátivé ulice mě absolutně nelákaly, plány nákupů se tedy rozpadly ještě dřív, než jsem zjistila, co všechno mi ve spíži schází. Na kus tvrdého chleba jsem rozmazala ždibec másla a snídaně se podávala. Ovšem velice poklesle, neboť jediným hostem zde byl zvuk kapek padajících na střechu a vanoucích proti oknům.

 Samota je neveselý společník, pustila jsem si hudbu a vzala knihu, abych strávila to chmurné dopoledne alespoň tak, aby se tento způsob nemusel nazývat ryze nudným a nepříjemným. Ale hudba mě rušila při luštění písmenek a já ji musela vypnout. Myšlenky mi odbíhaly jinam a kniha také brzy skončila zaklapnutá v neladu na stole.

 Přepadla mě tak nekonečná pasivita, jakou jsem si do té doby ani nedovedla představit. K smrti jsem se nudila, ale zároveň jsem cítila neskutečný odpor k jakékoli činnosti. Nechce se mi kreslit, číst si, sedět u počítače, jen tak koukat, ani v televizi nic není… uvažovala jsem. Neměla jsem náladu na přátele, ale samota mě pomalu zadupávala do špinavého koberce. Bloumala jsem po domě a dívala se na rostliny, které ještě neuschly po nedávném nervovém vypětí v práci. Měla bych je zalít, ale nějak se mi ta myšlenka nepochopitelně stále víc a víc vzdalovala, jako by něco takového ani nebylo uskutečnitelné.

 Stává se ze mě troska, uvědomila jsem si. Měla bych s tím něco dělat, ozval se vzápětí ještě přísný hlas, ale již pomalu utichající hlas mé bývalé výchovy. Už se mi ho dařilo tlumit a toto prohlášení, byť mě zburcovalo, nedovedlo se mnou už jakkoli pohnout. Nepohodlnost názorů a návrhů tohoto vnitřního hnutí mě otravovala už odedávna a dlouho jsem se jí učila vzdorovat, než se mi to povedlo. Stačilo se prostě naučit nekoukat do zrcadla…

 Je tomu už mnoho dní, co jsem neleštila zrcadlo. Jediné zrcadlo, které doma mám, to v koupelně. To, že se nevidím, mi pomáhá. Nevím, jak mě vidí ostatní, a jsem ráda, že se na sebe nemusím dívat. Asi by mě ten pohled vyděsil. Ale vnitřní hlas je vlastně tím zrcadlem a znamení, že jsem to proklaté sklo nečistila už tak dlouho, bylo pro toto svědomí velmi příznivé. Alespoň z mého pohledu.

 Vlastně jsem si chtěla vyjet na kole, došlo mi najednou. Ale pohled ven tuto vzpomínku okamžitě brutálně zaškrtil. Myšlenka s posledním zakvílením navždy odumřela v mé hlavě a na její místo nastoupila nová.

 Což si takhle jít lehnout? Není mi dobře… Autosugesce dokáže divy, okamžitě jsem si uvědomila, že mě vlastně trochu bolí hlava a celkově se necítím ve své kůži. Bodejť bych se cítila. Vrátila jsem se do pokoje a ospalost už v mé posteli neležela. Jakmile jsem totiž ulehla, všechna únava byla rázem pryč. Nemohla jsem usnout, prostě to nešlo. Samy se mi otvíraly oči a nápady rojily v mé hlavě, nešlo je utišit, ani vyhnat.

 Přemýšlela jsem o tom zrcadle, vlastně je to jen bezvýznamná věc, co kdybych ji vyhodila úplně? Moje svědomí proti tomu na okamžik zaprotestovalo. Proč se staví na obranu mého zrcadla? No počkej, já ti ukážu… Vstala jsem s nebývalou energií z postele a utíkala do koupelny. Popadla jsem zrcadlo a utíkala do sklepa, kde jsem ho zamkla do staré skříně.

 Pak jsem se vyčerpaně vrátila nahoru a zatáhla žaluzie. Vlastně je mi strašně zle. A to mám jít pozítří do práce. Celý víkend už je skoro v háji…

 Káravý hlas už se ale neozval.