Fantasmagoria

 Slunce svítilo a lidé neznali strach ze tmy. Každý den chodili odpočítávat na blízký vršek dny a sledovali běh roku z bezpečí improvizovaných, ale praktických chýší. Vesnici obklopoval věnec polí a pastvin a objímala ji průzračně čistá říčka. Zvířata i lidé z ní po celý rok čerpali vodu pro tělo i své plodiny a neznali deště, jen krátké jarní a letní přeháňky na pročištění vzduchu a osvěžení zeleně.

 Den, kdy se naučili používat první slovo, zapsali na kalendářním vršku zasazením stromu. Malá jabloň ten rok dala své první ovoce a řeč vesničanů se zlepšovala, přibyly nové domky a staré se opravily. Občas se někdo z vesnice vydal na dlouhé toulky a pak jim kreslil do prachu před chatrčí, co viděl, protože neměl pro neznámé věci slov.

 Brzy přišli na to, že se mohou navzájem pojmenovat a pojmenovali i své město. Každá rodina mu říkala jinak, než zřídili radu starších a tam odhlasovali jméno vesnice – Rila, v překladu slunce. Uctívali totiž slunce a nosili mu oběti na kalendářní vršek, trhali pro něho květiny a modlili se k němu. Cestu k vršku, který v uchvácení jmény nazvali Kaalem, kalendář, obroubili bílými kameny. Vydávali se čím dál tím dál a vyprávělo se, že nejodvážnější z vesnice viděl dokonce jinou osadu a že za ní se rozprostíraly veliké kopce. Nakreslil jim to jednoho letního odpoledne do měkké hlíny a dělal při tom velkolepá gesta. Písmo nevynalezli, nepotřebovali nic psát a neměli kam psát, stačilo jim kreslit a občas něco ostrým předmětem vyrýpat do hliněné vázy nebo džbánu. Chodili pro vodu k říčce, nazvali ji Irmil, to je Čistá, a milovali ji.

 Toho dne, kdy se na modrém nebi objevila jakási šedobílá načechraná hmota, jim došla slova. Začali hmotě říkat Pori – hlad. Viděli, že to šedé ukusuje jejich modrou oblohu a jako hladová šelma ji požírá. Modř každým dnem mizela a lidé z Rily se začali strachovat o své slunce. Když se vytratil život z nebe a slunce pohaslo, jak říkali, když nosili oběti na Kaalem, začali stavět ohrady kolem své osady. Postavili ploty kolem polí a ohradili pastviny. Báli se nepřítele, ale neznali ho. Vynalezli cosi jako dveře, aby k nim nikdo nemohl, když se zavřou. Zavírali se na noc, protože už je nechránila rila. Skryla před nimi svou tvář, snad se hněvala. Lidé měli za to, že udělali něco špatně. Jedenáctého dne trvání hněvu, který nazvali charke, dopadla na zem první kapka. Těžce dosedla a zvířila prach. Nejodvážnější z nich řekl, že je to podobné přeháňkám, které znají, ale celá Rila mu odporovala. Během přeháněk se přece nikdy neobjevil charke.

 Během toho dne, ve kterém bojácní viděli počátek věčné noci, se spustil strašlivý déšť a neustal ani nazítří. Lidé zjistili, že déšť ubližuje zvířatům, bije jim jejich úrodu a tvoří z životodárné hlíny odporné bahno. Začali déšť nenávidět. Všichni si šeptali, seděli v chýších a sledovali, jak jim voda prosakuje dovnitř střechami, které nebyly na velké deště uzpůsobené, jak jim prudká vichřice vhání dovnitř zuřivé kapky, a jak se k nim zlá voda dostává zespodu. Šeptalo se jediné slovo, charke.

 Třetí den se pokusili vyjít ven z domů, protože jim padaly na hlavu, ale zjistili, že je to ještě horší. Venku zuřila strašná bouře a létala jim dovnitř oknem, měnila den v noc, protože obloha už se vůbec neměnila, celé věky byla temně šedá a chrlila hněv. Lidé nebyli na Kaalemu už tři dny a zoufali si. Nejodvážnější z vesnice vyšel ven a viděl, jak umírá strom ve strašlivém světle a spatřil, co se stalo s říčkou Irmil a přestal jí říkat jejím jménem. Irmil se stala součástí velkého hněvu a její čistou dokonalost pohltil charke.

 Toho dne jim voda zcela zničila jejich domovy. Zvířata byla pobita divným druhem tvrdých a ledových kapek, všechna pole zničena, Irmil rozvodněná a cesty neschůdné. Lidé vzali to, co jim z chýší zbylo a postavili velký přístřešek, charke při tom zabil dva z nich. Čtvrtého dne byla cesta na Kaalem zaplavena vodou. Irmil už neexistovala, místo ní byl velký hnědý proud nesoucí kmeny mrtvých stromů, trávu i rostliny a teď už i jejich obilí a mrtvoly zvířat, které lidé nesnědli, protože se zkazily.

 Přestali vycházet z domů a nemluvili, déšť neustával. Velká voda už zaplavila dřívější Rilu, tam, kde stáli domky, se teď proháněly víry, a lidé museli výš. Neuměli rozeznat den a noc, už je nepočítali, a protože alespoň ustaly blesky, hromy i kroupy, tak se vydali na lov, aby neumřeli hladem.

 Týden po začátku deště se museli vydat na cestu do hor. Kopce se rozprostíraly daleko za Rilou a vedl je nejodvážnější z nich. Během začátku cesty zemřeli další tři lidé. Jídla byl nedostatek a neměli kde spát. Ani nevěděli, kdy spát, a vůbec nemluvili. Aby mohli lépe přeskakovat z kamene na kámen v rozvodněné krajině, spustili se na všechny čtyři a hledali cestu rukama. Než se dostali do hor, voda je dostihla. Lovili, ale museli jíst zvířata syrová, umírali kvůli špatné vodě, kterou museli pít.

 V horách narazili na nové nepřátele. Po chvíli v nich ale poznali lidi, o jejichž vesnici jim před časem vyprávěl nejodvážnější z nich. Chodili po čtyřech a jedli syrové ryby i s kostmi, v očích se jim zračil děs. Nejslabší ze svého lidu zabíjeli a jedli, aby přežili ti silní. Lid z Rily se jich bál.

 Po dvou týdnech už nevěřili v existenci slunce a s ním pohřbili i slova jako Kaalem a Rila. Pohybovali se už stále po čtyřech a vůbec nemluvili, nevěděli, kde jsou a jak zůstávají naživu v té strašné povodni, stoupali stále výš a schovávali se v jeskyních, které postupně zatápěla voda. Hledali cestu, opatrně našlapovali a trhali zuby syrové maso nalezených obětí. Zapomněli, co jsou to barvy i řeč, oči jim zdivočely. Neustále jich ubývalo, ale nikdy to už nepočítal. Své mrtvé jedli.

 Zdálo se jim, že už putují nekonečně dlouho a kapky, které se neustále sypaly na zem, je přiváděly k šílenství. Nejodvážnější z nich se propadl kamsi do tmy a oni ztratili vůdce. Když někdo usnul, hrozilo nebezpečí, že zbytek skupiny vyrazí a nechá ho tam. Od té chvíle jich ubývalo každým dnem. V době, kdy nejslabšího zabili, aby poslední z nich přežili, už nedovedli spočítat, kolik jich bylo, ani neuměli zbylé pojmenovat. Každých několik dní se losovalo o život a o smrt, bledé oči je sledovaly ze tmy a kolem se plížil neurčitý strach.

 Nikdo netušil, jak dlouho to trvalo, než zbyli poslední dva. Nebyl už nikdo, kdo by ty vrčící tvory chodící po čtyřech, nazval lidmi. Nelosovali, vrhli se na sebe a zuřivě se rvali o pár hodin života. Voda stékala z vrcholků hor a dole nezbylo nic, jen další voda, tma a strach. Dva tvorové se na skále kousali, drápali a divoce se snažili uchránit to poslední, co ještě měli – život. Neviděli už v sobě přátele z vesnice, neviděli bratra, nebo sestru, viděli jen možné jídlo pro další den, který neuměli rozeznat, viděli už jen vodu a smrt.

 Horami se rozléhal zvířecí křik, hněv se odrážel v kapkách špinavé vody a byl povzbuzován šuměním ničivé masy tam dole. Pak se ozval strašný řev a zuby jednoho se zaryly do krku druhého. Vítězně zařičel, popadl ještě se škubající tělo a na místě se chtěl nasytit. Mrtvola se ještě zmítala ve smrtelných křečích. Když přeživší vyrval ostrými zuby první kus masa, smýkla se po kameni a spadla dolů, do smrtonosné vody.

 Když se po třech měsících nepřetržitého deště protrhla šedá hmota a slunce pozlatilo zničenou krajinu, už nebylo nikoho, kdo by je nazval rila. Místo, kde dřív stála vesnice, neexistovalo. Zbyla z něho změť smrti a odpadu. Velká hvězda ale prokázala svým lidem ještě poslední službu, snad se chtěla odvděčit za jejich oddanost. Jablůňka na Kaalemu zůstala zachována a bílé kameny, které dřív roubily cestu, kolem ní tvořily velký kruh.