Fantasmagoria

 Je mi těžko. Asi tak těžko, jako kdyby vám řekli, že odteď už nikdy neochutnáte čokoládu. Samozřejmě tu dobrou, pravou a ne tu kakaovou pochoutku vynalezenou tak dávno a stejně dávno stáhnutou z prodeje. Máma říkala, že ji jednou omylem koupila a litovala ještě hodně dlouho, protože neměli moc peněz a musela ji celou sníst.

 Cítím se každé ráno stejně. Vstávám a ptám se sám sebe s nadějí, jestli mi náhodou není špatně, abych mohl zůstat doma. Bohužel skoro vždycky musím odpovědět, že ne. A tak si balím věci a s povzdechem odcházím z mého světlého pokoje se nasnídat a vyrazit. Kam? Přece tam, kam musíme všichni. Do školy.

 Máma říkala, že někdy po roce 2000 tisíce se dělala školská reforma. Nepříliš úspěšně, po pár letech se to vracelo zpátky a od té doby se neustále hovořilo o škole budoucnosti. Pravda, pár kroků pro to udělali. Zavedli znovu tělesné tresty a posílili nezvratnou autoritu pedagoga. A tak z jejich tehdejšího hlediska do takovéhle školy chodím já. Píše se rok 2036 a já šlapu do školy stejně jako moji předci.

Snili o dokonalém způsobu vzdělávání, efektivním a pro studenta zajímavým. O škole, která nebude postrachem, ale zábavou. No, nesplnilo se. Vcházím do více než třicet let staré budovy, která by nutně potřebovala opravit. Plastová okna netěsní, měla by se předělat na ta nová, izolační. Dveře vržou a nikdo je nenamaže. Šatní skříňky jsou sice na zámek, ale ten se stal ozdobou, ubohou červivou třešničkou na starém dortu. Vyndávám celé dveře a přezouvám se. Velice starý zvyk, ale kdybych to neudělal, byl by průšvih. Jak jinak.

Učebny by asi bojovníky předešlé generace nepotěšily. Staré dřevěné, odřené a pomalované lavice, zespodu nalepené žvýkačky, barva z nohou sedřená. Polička na věci dávno utržená. Pokládám si své věci na lavici a sedám si na rozvrzanou židli s opěrátkem, na kterém chybí tři ze čtyř šroubků. Příliš nedrží, takže se raději neopírám, mohlo by se mi to stát osudným.

S okny nesmíme pro jejich bezpečnost manipulovat, mohla by na nás vypadnout. Někteří ten zatuchlý smrad ale nemůžou vydržet, takže radši risknou trest. Autorita vyučujícího byla obnovena, takže se každým okamžikem chvějeme pod rákoskou a čekáme, kdy dopadne.

Chci si číst, ale vidím na to špatně. Okna jsou špinavá a svítit nesmíme, šetří se. Energie je strašně vzácná, takže si musím rok od roku kupovat silnější brýle. Loni začátkem roku jsem měl o skoro o dvě dioptrie míň.

Koukám se po lavici, noha se mi tam k něčemu přilepila. Aha, žvýkačka. Skláním se dolů a odrýpávám ze zašlého linolea ten kus gumy, abych se odlepil od země. Fuj.

Zvoní! Ale ne! Stoupám si zutý, kdybych si nestoupl, tak by mi hrozila rána. Už takhle mám na zádech pěknou modřinu. Učitel vchází do třídy se sveřepým výrazem a káže sednout si. Při tom nám připomíná, že jakákoli manipulace s okny… blá blá blá.

V potemnělé třídě se nesou jeho slova jako jedovatý plyn, který nás všechny brzy otráví. Ozývá se kašel a učitel se prudce rozhlíží, aby zjistil, kdo mu to narušil jeho proslov. Rákoska pak se zasvištěním dopadá. Znám to. Sešit i učebnici, zděděnou po dřívějších generacích, potrhanou, počmáranou a s ohýbanými rohy, jsem si otevřel už před jeho pokynem, vím, co přijde. Čtyřicet pět minut suchého monologu, který musím zachytit. Ale při zautomatizovaném psaní mi zbývá čas alespoň na něco. Na snění. Snění nemůže ztrestat ani vypátrat. A tak sním. O škole budoucnosti.