Fantasmagoria

    Zavřené oči a pohodlná židle. Koncert. Libozvučné tóny skládající se v harmonii buď jemnou nebo výraznou a průbojnou, s melodií, která je buď smutná a dokáže přimět k slzám nebo veselá či bojovná a probudí v člověku jakési zapálení, které jen tak nevyhoří.
    Jako by byla lidská mysl uzpůsobena pouze těmto krásným tónům, skládajících se v hlavě v bláznivé směsi, způsobené neustále novými vjemy. Jako by každá nová skladba byla ještě krásnější, než ta předchozí a působila novým kouzlem. A vy sedíte a přejete si, aby hráli všichni ještě hodně dlouho, protože i vy máte přispět do kaskády melodií, poslouchané mnohými páry uší, i vy jste účastníkem koncertu.
    Melodie se mísí ve vaší mysli do kaleidoskopických útvarů a přáním je, aby ta stávající skladba trvala snad navždy, ale zároveň, aby už šel další a vy jste mohli poslouchat další a další nové melodie.
    Rozpor nastává, když melodie utichne a vám v hlavě doznívají ty kouzelné tóny, míchané s jinými, předchozími, i dalšími, které se ve vaší hlavě vyrojily reakcí na hudbu, která se line místností. Lítost nad skladbou, jejíž tóny utichnou za několik málo minut v mysli navždy. Avšak přichází nová. Ale i ta utichne.
    Když člověk svírá ledovými prsty krk houslí a smyčec, přemýšlí a opakuje si stále dokola začátek skladby, její prstoklad i harmonický klavírní doprovod, tréma se zvyšuje neúměrným tempem k tomu, že sklabu umí. Už jen tři čísla. Dvě. I ten uklidňující pocit desek, které leží vedle vás je pryč. Skladby hrané zpaměti, metla hudebníků.
     Přání, aby tato poslední skladba, jakási hranice, trvala navždy, se stupňuje, ale zároveň mizí, protože přání, abyste to už měli za sebou, je stejně intenzivní. Dvě rozporuplné myšlenky se přou, zatímco tóny skladby se linou po místnosti, aniž by jediný utkvěl ve vaší mysli. Roztřesené nohy jsou ale donuceny vstát, když se rozezní potlesk. Všichni utichnou a upřou pohledy na vás...
    Rozklepanými prsty ladíte a snažíte se si svůj nástroj ještě víc nerozladit, protože na ladění závisí celá skladba plná dvojhmatů - tercií, sext i oktáv, sem tam i nějaká ta kvarta či kvinta. Vidíte, jak vám smyčec na strunách poskakuje, ale nemůžete proti tomu nic dělat. Naposledy si opakujete To bude dobrý, zvládneš to, umíš to...
    Osudové kývnutí klavíru, aby začal s useknutou předehrou, je za vámi. Teď je to pouze na vás. Smyčec se dotkne strun a zazní první tóny melodie. Sálem projede zašumění, byl to až příliš ostrý přechod mezi předchozí lehkou skladbou a vaším koncertem, který se běžně hraje na konzervatořích.
    Trylek je až příliš trylkem, cítíte, jak se vám ruka klepe, ale nic se proti tomu nedá dělat. Celým smyčcem, blbče... takovéto myšlenky nejsou nijak neobvyklé. Kdo nikdy nezažil výstup na vlastní kůži, nepochopí, co se děje v hudebníkově hlavě. Jakási zvláštní extáze, která zaviňuje naprosto zcestné myšlenky, a při níž nevíte, co děláte a absolutně nevnímáte skladbu, jež hrajete.
    Tréma odeznívá. Nyní se již smyčec hýbe po strunách sám, prsty samy běhají na hmatníku a krku a vy můžete vychutnávat pomalu přicházející triumf. Tréma však stále zůstává a i přes klidný úsměv na tváři, se vám ještě třesou kolena.
    Poslední akord, vítězně mávnete smyčcem a smýkente jím okázalým obloukem ze strun. S houslemi ještě pod krkem se ukláníte při potlesku, který a ni nevnímáte, snažíte se jen ovládnout euforii, která vás zcela ovládá. Přesto nelze ovládnout ten zářivý úsměv, který se vám krade na tvář. Odcházíte a zvykem už ignorujete veškeré pohledy, které se na vás upírají. Konečně zase židle.
    Je to paradoxní, ale ruce i nohy se vám klepou mnohem víc, než předtím. Ale tak to vždycky. Sedáte si a tíha vám padá z ramenou. Teď už jen odoláváte veškerým pochvalám a obdivným pohledům, popřípadě povzbudivým úsměvům. Další čísla už ale nejdou tak vychutnat. Je to snad tím, že strach a tréma umožňují prožívat teskné melodie víc, než cokoli jiného.
    Ticho. Všichni kolem mluví, ale vás se slova netýkají. Vy slyšíte jen melodii koncertu, který jste hráli. Ale tyto tóny také vymizí, jen co noty navždy odložíte. Nahradí je nový koncert, ještě krásnější.
    Hudba, dělaná snad jen pro přechodný zážitek, který za pár chvil zmizí, avšak dokáže udělat něco, co nic jiného nedokáže. Za pár chvil mi melodie v hlavě dozní. A potom už ji nikdy neuslyším. Přesto, byla tak krásná. Nebudu truchlit pro něco, co sice odešlo, ale bylo nádherné a nezapomenutelné. Tóny odezní, melodie se vytratí, ale pocit, ten už nikdy nezmizí.