Fantasmagoria

Ten den měl být čtvrtek, ale asi na to zapomněl. Všechno totiž připomínalo pondělí. Pršelo a ručičky od hodin se rozhodly ukrývat a utápěly se ve tmě. Přistoupila k oknu a vytáhla žaluzie. Pršelo, šedivá obloha se tvářila pondělně a lidé se rozhodli, že tentokrát ukážou svůj vkus dalším doplňkem ze svého inventáře a jejich deštníky poskakovaly pod okny.

Hrnek s čajem zahřál do dlaně, proradně soukromě naladěné hodiny potichu tikaly a uklidňovaly. Všechen nábytek si stále ještě užíval přítmí a ticha, ale zároveň už se natahoval po novém ránu. Milovala ten pocit, když roztáhla žaluzie, a každý předmět si vychutnával pomalu přicházející den. Byla to povznášející doba. Hodiny se konečně odhodlaly vyjevit, co předtím skrývaly. Bylo lehce po půl sedmé. Na minutách nezáleželo. Nespěchala. Vstávala brzy, protože chtěla vidět zrození dne.

Krásný čas, ráno. Snad jen že se těšila na čtvrtek, a překvapilo ji pondělí. Kde se tady bere, v druhé polovině týdne? Naprosto nepatřičně ji přepadl pondělní pocit, téměř viděla zívající tváře lidí na ulici, kteří si stále ještě nemohli zvyknout na to, že po víkendu už je pondělí a dívali se na aktovky ve svých rukou poněkud udiveně. Jako by jim neděle stále ještě zářila v očích. Chvíli proti tomu bojovala a pozorovala dešťové kapky za oknem a vychutnávala zašedlé přítmí zbarvené bahnem na ulici, které sem tam protkaly jasné barvy deštníků, avšak i ty byly ono ránem zvláštně utlumené.

Smířila se s tím, že tenhle čtvrtek se rozhodl přestrojit se za pondělí. Nechala lidem sladkou iluzi právě minulé neděle i s hořkou představou plného týdne před nimi a posadila se na židli, aby dopila čaj. Nemohla se rozhodnout, zda je raději sama, nebo jestli je jejím jediným přáním trocha lidských slov. Měla ráda ty chvíle strávené s přáteli, vždycky se vzdálila a pozorovala sebe i je z ptačí perspektivy, jako by se jednalo o film. Bylo to působivé, ve filmu to všechno dostávalo lesk, smysl a bavilo ji to.

V hlavě jí zazněla melodie, kouzelná melodie, se kterou se ani nemusela vzdalovat, film byl nyní přímo tady. Zvláštní, jak náhle vše vypadalo správně, když vnímala sama sebe jako třetí osobu sdělující myšlenky a pocity. Bylo by úžasné moct si po pár letech takový film pustit. Převlečený čtvrtek. A bylo by to jen jedno jediné ráno plné vzpomínek. Žádný děj, prostě jen život. Děj v životě neexistuje. Jen pár zážitků na hromadě, které by ve filmu možná dávaly smysl.

Takové přestrojené jitro bylo snad i určeno pro úvahy, které jindy vyčkávaly na svou příležitost. Dívala se kolem sebe a čekala, až přijdou. Byly plaché, ale věděla, že se nechají vylákat. Dnes je neměl kdo vyrušit, ráno bylo příliš tiché a mírumilovné, příliš zvláštní.

Pomyslela na nábytek, který zažíval taková rána už desítky let. Ona také možná bude taková rána zažívat desítky let. Každý den jí bude připadat jako pondělí, nebo všechny dny splynou a zbude jen jeden jediný, který se bude neustále opakovat v tom samém rytmu. Třeba už ji nebude těšit brzy vstávat a pozorovat deštníky pohybující se po ulicích a oči plné zbytků neděle, zdravit každý z přicházejících dní, z nichž měl každý své jméno, povahu a tvář.

Až odsud odejde, všechno tu zanechá stejné. Přesto, když opustí tuto kuchyň, filmový záběr se přesune a kuchyň přestane existovat pro aktéra i diváka. Možná že pro hrnek od čaje zůstane tahle kuchyň navždy živou a přítomnou, ale pro mysl člověka nikdy. Člověk vždy v jeden okamžik dovede oživit jen jeden kousek země. Možná že tam, kde nejsou lidé, není vůbec nic. Lidská mysl je možná z tohoto ničeho tak zoufalá, že vytváří filmy, které se nikdy nebudou promítat. Ale dávají smysl, kladou jednu minutu za druhou a pěkně do toho hrají… trocha patosu a trocha sentimentality a je to. Náhle vše dává smysl, ve všem je pořádek.

Možná si někdy přála mít modré nebo hnědé oči, kudrnaté vlasy a delší prsty, ale taková přání byla tak nekonečně naivní, až ji to rozesmálo. Možná by vypadala lépe, ale nebyla by to ona. Její film by skončil, ztratil by smysl, páska by se přetrhla. Možná že je to právě to, co ji dělá jí – přání, která se nikdy nemůžou splnit. Možná že existuje něco, pro co by byla ochotná zahodit tato rána a svou osobnost. Dost bylo možná, teď je čas pro dokončení záběru. Přistoupila k oknu a dopila čaj. Podívala se na poslední mizející deštník, hodiny zjevily pravdu, nyní jasně a zřetelně, beze studu a rozpaků, bylo půl osmé, prázdná ulice zívla a protáhla se.

Náhle zamrkala a pousmála se. Ano, byl to čtvrtek. Teď už vše vypadalo jako ve čtvrtek, druhá polovina týdne se pomalu procházela na chodníku, v oknech se leskly dešťové kapky. Přeci jen to bylo čtvrteční ráno. A začínal dlouhý den.