Fantasmagoria

Shrbená drobná postavička seděla u stolu a cosi tam kutila. „Co to děláš?“ Dotaz zněl snad příliš ostře, tázající se trochu zastyděl, ale jeho pohled nezměkl.

 Veliké jasně modré oči se na něj zadívaly s tou nevinností, jaké je schopno jen dítě. Jejích deset let bylo nevinných ažaž, možná až moc. „Navlékám korálky,“ odpověděla plaše. Když přišel blíž, spatřil, jak pod jejíma droboučkýma rukama vzniká krásný barevný korálkový náhrdelník. Cosi mu na něm přišlo povědomého, ale zahnal ten pocit daleko do podvědomí. Dívala se na něj a nic neříkala. Upřený pohled těch velikých jasných očí mu nedělal dobře. „No… tak jo. Vždyť je všechno OK, ne?“ pokusil se o smířlivý tón a úsměv. Světlé rusé kadeře se rozlétly vzduchem, když zavrtěla hlavou. „Ne, není.“ Stále se na něj zkoumavě dívala.

„Já si navlékám korálky, protože mě to baví, protože vzniká něco krásného, ale ty neděláš pro to, že vzniká něco krásného.“ Překvapení se mu nepodařilo dost dobře skrýt. Co to říká? „Zdá se mi, že nějak moc filozofuješ, hele!“ Na desetiletou holku až příliš. „Co je to filozofovat?“ Ten prostý dotaz nevědomého dítěte mu udělal dobře. Teď viděl, že má převahu zase on. Byl znovu na vrchu, ne tak, jak se cítil před chvilkou.

„No, to je jedno. Tak…“ „Není! Co je to filozofovat?“ Náhle se mu vybavil před očima obraz útlé knížky, která svou dětskostí se mu zdála vždy naivní, ale ona mu teď tuhle knížku připomněla až příliš živě. Jak se jen jmenovala… jméno mu unikalo. „Teď nemám čas ti to vysvětlovat,“ snažil se jí zbavit a odejít z téhle až příliš nepříjemné situace.

Povzdechla si. „Ale na spoustu jiných zbytečných věcí čas máš.“ podotkla vyčítavě. „Co je to filozofovat?“ Měl chuť praštit do stolu. „Nojo, práce. Potřebuju z něčeho žít, tak už mě nech!“ okřikl ji a měl se k odchodu. Ona však jen zavrtěla hlavou. Neviděl žádné známky netrpělivosti ani ničeho takového. To ho rozčilovalo snad ještě víc.

„Co je pořád?“ vykřikl. Nebyl ani trochu zvědavý, jaká odpověď ho čeká. „Korálky jsou krásné a já je dám holčičce, která pláče, protože je nemůže mít. Ale ty neděláš nic takového.“ Znělo to jako obvinění. Řekla mu, že je sobec, že hledí jen na sebe, že se nestará o ni ani o nikoho jiného, jenom o sebe. Žádná desetiletá holka, navíc jeho dcera, ho nebude poučovat. Od té doby, co jí zemřela matka, s ní byly jenom starosti a potíže.

„Co je to filozofovat?“ Kdyby to nebyla holka, řekl by si, že se hlavní postava té knížky opravdu přenesla na zem. Třeba nebyl jenom vymyšlený… Jeho pohled zabloudil ke korálkům. Barevně se leskly a on si představil, jak je dává holčičce, která pláče, protože je nemá… Opravdu měl na sebe zlost. Ta holka mu ještě poplete hlavu. „Dost, musím se jít věnovat důležitým věcem,“ zakončil rozhovor. Pak se ale zarazil. Cože?! Mluví přesně jako postavy z té knížky. Ty postavy, které tam byly řečeny jako nerozumné, naivní… bylo to přesně obráceně. Sám si připadal jako malé dítě. Ale vždyť byl přece dospělý, rozumný člověk?

„A není důležitá věc udělat radost holčičce, která pláče, než to, co děláš ty? Psát čísla umí každý a nikoho to nezajímá. Nikdo z čísel nemá radost.“ Teď už to opravdu znělo jako poučování. „Co je to filozofovat?“

„Já se tím živím. Musím přece vydělávat!“ Rozhodil rukama, hněv už z něho vyprchal. Kéž by tak její matka byla ještě naživu. Vždycky si s ní poradila. „Ale jiné děti nemají rodiče, kteří píšou čísla. Mají hlad,“ podotkla. Zavrtěl hlavou. Přišel unavený z práce a teď ještě tohle. Sedl si na židli ke stolu. Chtělo se mu spát.

„Ale my se o ně teď nemůžeme starat. Pomůžeme jim až na tom nebudeme tak zle.“ Lepší vysvětlení po něm teď nemohl nikdo chtít. Teď ne. Možná, že až se vyspí, ale teď zkrátka a dobře ne. „Ale já se mám dobře. Proto navlékám korálky. Dám je holčičce, která z nich nemůže mít radost, protože je nemá. Co je to filozofovat?“

Seděl na židli a přemýšlel nad tím rozhovorem, který vedl se svojí dcerou ještě před chvílí. Nakonec zvítězila a on jí vysvětlil, co znamená filozofovat. Nechala ho jít. Teď už spala.

Připadal si jako malý. Ona znala smysl života, pochopila ho dřív než on sám. Jeho dcera věděla, že žít znamená žít pro druhé. Psát čísla… Náhle pojal ke svojí práci odpor. Nedělá vlastně nic užitečného. Narozdíl od ní. Ona navléká korálky pro holčičku, která žádné nemá, aby měla radost.

V mysli se mu náhle vybavil obrázek obálky té knížky. Vzpomněl si, jak se jmenovala. Malý princ. Jeho dcera byla pro něho tím malým princem. Vlastně spíš malou princeznou. Bez ní by možná přepisoval čísla beze smyslu ještě dlouho. Další jeho úvahy už pohltil spánek.

Co je to filozofovat?