Fantasmagoria

 „Lekla ses?“

 „Jo. A jak. Tohle už mi nedělej, nebo z toho budu mít smrt.“

 „Promiň.“ Chvíle ticha jemně narušila proud myšlenek poletujících ve vzduchu a zaostřila na jediný světelný bod, odvrácenou stranu nechutného empiricismu, tolik vlastnímu všem těm okolo.

 „Asi nevíš, kdo jsem, viď? Ještě jsem se nepředstavil. Jsem neviditelný společník.“

 „Hm… Neviditelný společník? To vážně není moc originální jméno.“

 „Možná ne, ale mně vyhovuje.“ Myšlenky se vlily do svých koryt a jaly se líně plavit v dál.

 „Nemyslíš, že je docela trapné, když se představíš jenom takhle? Kdybys měl jméno, myslím skutečné jméno. Třeba Martin, Petr, nebo Václav. Nelíbí se ti jméno Václav? Vašek, Venca… To by byla jiná. Pod takovým jménem si člověk může něco představit. Víš, třeba modrookého pohledného vysokého blonďáka s milým úsměvem v zeleném svetru. Ale takhle…“

 „Jména jsou to jediné, co lidé drží ve své moci, ale toho, kdo se pod ním skrývá nikdy ne. Když ti řeknu, že se jmenuju Václav, nebude ti to nic platné, leda si vytvoříš falešné dojmy.“

 „Ale uznej, že je jméno Václav hezčí.“

 „Je tuctové. Víš, kolik existuje Václavů? A třeba ani jeden není vysoký blonďák se zeleným svetrem. Ale já nejsem žádný Václav.“ Přemýšlením se řečiště začínalo pročišťovat, jak se proud zrychlil, bylo zapotřebí alespoň trochu o téhle větě uvažovat.

 „Předpokládám, že moje jméno znáš?“

 „Ano.“

 „A?“

 „Co a? Znám ho, ale neřeknu ho, protože existuje spousta dalších lidí tvého jména. Jméno není nic, jen to, pod čím si představíme člověka, bytost. V lepším případě člověka s duší a srdcem, osobnost. Nicméně jména jsou překrásnou zbytečností, taky je tak chápu.“

 „Nejsou zbytečná. Představ si, že by si všichni říkali jako ty, nebylo by to trochu nudné? Mají smysl pro krásu, je každé jiné.“ Upřela pohled na místo, kde by tušila neviditelného společníka. Rukou udělala gesto, kterým chtěla obejmout celý svět a zakotvit v myšlenkovém přístavu.

 „Jsou jen slovem, pod nímž si vykonstruuješ myšlenku, vytvoříš si v mysli obraz vymodelovaný jménem. Když ti řeknu Honza, co si představíš?“

 „Přece Honzu!“

 „A kterého Honzu?“

 „Toho jednoho jediného, kterého znám.“

 „Správně. Ale někdo jiný si pod Honzou představí někoho úplně jiného, takže jméno není nic jiného, než směrnice pro myšlenku.“ Na chvíli se odmlčeli a posléze protrhl hráz ticha příval myšlenek.

 „V tom případě je ale celá lidská řeč jen směrnicí pro obrazy myšlenek.“ Chvíli neodpovídal jako by se rozmýšlel.

 „Já jsem neviditelný společník, jak si mě představuješ?“

 „Nevím, ještě jsem nikdy žádného neviditelného společníka neviděla…“

 „No právě! A to je přesně ono. Jméno neviditelný společník je prázdná směrnice, která ukazuje tam, kde jsi ještě nebyla.“ Pousmála se, protože se dvě řeky myšlenek spojily a ona pochopila vše, co jí říkal.

 „Vážně si myslíš, že jsem takový filozof, abych tě tady poslouchala a rozuměla ti?“

 „Posloucháš mě a tudíž mi i rozumíš. Mluvíš sice ústy, ale to, co z nich vychází, nejsou jen prázdné směrnice. Je to skutečný proud tvých myšlenek.“

 „Krásně se to poslouchá, jen je to přemýšlení unavující.“ Na demonstraci svých slov hlasitě zazívala.

 „Nemusíš to tak teatrálně předvádět, radši si jdi lehnout.“

 „To není jen prázdná směrnice.“ Teď se skutečně usmála, protože dovedla jeho řeč nejen pochopit, ale také ji použít. Myšlenky se slily dohromady ve veliký oceán. Vlny brázdily jeho hladinu.

 „Ne, to není, protože spaní znáš, tak můžeš jít spát, aniž bys přemýšlela nad mými slovy.“

 „Dobře, já tedy jdu, ale běda ti, jestli dneska ještě uslyším jedinou stížnost a výtku na jména nebo směrnice!“ Teď zívla už nuceně a v žádném případě ne tak zjevně a hlasitě.

 „Není to výtka, jen je to otevřený pohled… Tak už spi.“ Lehounký vítr jí zčechral vlasy.

 Oči se jí zavřely a hladina oceánu se zklidnila do zrcadlové podoby.