Ztracený ráj - strana 10
Ani žádná zlomenina však není bez konce. Netrvalo dlouho a už jsem byl zase na nohou, a opět se vydával za objevy, jež mi ještě zbývaly objevit. Bylo jich tolik. Bez zbytečného strachu z jakéhokoli nebezpečí, jsem vybíhal ze dvorku naší „bránkou“ přes mostek nad přikopou, za svými dětskými hrami. Uháněl po hliněné cestě, jejíž konec, o tři domy dál, byl i koncem města, neboť dál už nebylo nic, a pro mou dětskou krátkozrakost, to byl i konec světa.
Však všechny hry v blízkosti této skvostné silnici, v prachu jejího povrchu, a objevitelský svět kolem přikop plných splašků, jež mě přitahoval a naháněl hrůzu zároveň, neměly mít dlouhého trvání. Jednoho dne silnice zmizela. Propadla se do bezedné hlubiny, na jejímž dně se objevily obrovské betonové roury, které posléze svedly veškeré splašky ze všech domů. Příkopy, kterých již nebylo tím pádem zapotřebí, zmizely. Sama cesta, která se za deště měnila v měsíční povrch posetý prachovými kráterky, a po dešti v nejlákavější oblasti plné jemného blátíčka, které tak nádherně prolézalo mezi prsty na bosích nohou, to vše ztratilo své kouzlo, když byl prach cesty nahrazen asfaltem. Už nebylo, a nikdy už nebude, bezpečné si hrát na ulici.
Přestože jsem měl zapovězeno chodit kolem těch bezedných propastí, (ale zakazujete něco dětem, tím méně mě), bylo toho mnoho zapotřebí prozkoumat, než kanalizační roury zmizí pod vrstvou hlíny a kamení. Tak málo času jsem měl. Stálo to za ty výprasky.
Říkali mi, že jsem výstřední. „Co to je?“ V době, kdy mi to říkali, to slovo bylo pro mě stejně cizí, jako všechno to, co se mi snažili dostat do hlavy. Marně. Škola, ano, to bylo jedno z prvních velkých mínusů, mého prvního kroku. Tahle instituce byla jedním z mnoha nápravných zařízení pro děti. Zde se také naučí to, co ještě neumějí.
V té době, kdy jsem se mořil s prvními klikyháky a louskal první písmenka abecedy, k nám s podzimem přišla i sestra. Myslel jsem si, že tím pádem všechna pozornost přejde ze mě na ni a že tím, uniknu mnoha, většině, ne-li všem výpraskům. Ach, jak jsem se mýlil. Možná to bylo ještě horší. Kolikrát jsem dostal kvůli ní, jenom proto, že jsem ji vzbudil, když ještě měla spát, že jsem ji popichoval, poštipoval, zkrátka, nedal pokoj. A tak ona řvala a řvala, a já dostával a dostával.
Já mi jasné, že se najdou lidé, kteří budou namítat, že z mého chování byla cítit jakási nenávist, možná i zloba, nebo uražená pýcha, či snad dokonce i zraněná ješitnost, a kdo ví, co ještě. Že jsem se té malé mstil za to, že už se máma netočí jen kolem mě, že se ta malá, stala máminým mazlíčkem místo mě. Ale to jste na omylu. Nezdálo se mi, že bych byl vůbec něčí mazlíček. Spíš naopak. Ty výprasky jsem nedostával za odměnu, ale za trest.
Ale, ať už to bylo jak chtělo, v každém případě, bych své sestře záměrně nezkřivil ani vlásek na hlavě. Měl jsem jí rád, jak jen bratr může mít rád svou sestru, a nikdy bych jí vědomě neublížil. Měl jsem o ní strach, a dokázal bych jí chránit třeba proti celému světu, ale nikdo si toho nevšímal, protože jsem byl jednou darebák, a to mi už nikdo neodpáře, ale tam uvnitř, u srdce jsem jiný.
Mnozí z vás posuzují ovoce i lidi, podle toho jak vypadají zvenčí, dávají na první dojem, ale nestarají se o to, co je uvnitř, jací jsou, jak chutnají, jaké mají srdce. Žijete vnucovanou polopravdou a jste spokojení.
Já byl jen trochu živější dítě. Nic víc. A že jsem svou sestru, sem tam občas trochu pozlobil? To přece patří k životu. Všechno to však bylo jen z bratrské lásky. Připravoval jsem jí na svět, který se s ní mazlit nebude. Chtěl jsem jí uvést do světa, do toho opravdového, který na ni čeká. Ale jak to tak vypadá, budu stále souzen jen za to špatné, co jsem kdy udělal, aniž by někdy došlo k naplnění, k ocenění účelu mého snažení. Už napořád budu žít ve stínu svých špatných činů, i hlouposti lidí, rozšiřující pomluvy, jak ptačí chřipku. Byl jsem ztělesněné zlo i dobro, peklo i ráj, žár i chlad, smutek i radost… Jenže lidé na mě viděli jen to špatné, zlé, temné, odpudivé, nežádoucí. Jeden špatný čin, zastínil deset těch dobrých. Lidé dokáží být neskutečně jednostranně krutí, tedy vidět zlo jen na druhých.
Ale nechejme je tam, kde jsou. Ať si ňafají. Pes který štěká nekouše. Než se však má sestra vymaní z náručí naší mámy, abych ji, až přijde její čas, uvedl do života, který s pohádkou nemá nic společného, musím se napřed něco naučit já sám. Tak jsem se tedy učil. Toužil jsem po poznání a teď se mi ho dostalo. Neboť, jak stará moudrost, dávná pravda říká: „Dávej pozor o co prosíš, může se ti to vyplnit!“
Jen já vím, že ve skutečnosti to znělo trochu jinak. Musel jsem to upravit. Nemohu psát něco, s čímž absolutně nesouhlasím. Nemohu hlásat něco, co si vymyslela církev, aby měla chudý lid pod kontrolou. Pouští na lidi hrůzu, aby ukryla své vlastní nepravosti.
„Nejlépe jsou schováni ti, kteří stojí v zákrytu.“
Teď už vím, proč se minulý režim a církev tolik nesnášely. Církev je vlastně stejná jak předchozí režim. Vždyť obě instituce usilovaly o to stejné. Nadvládu nad obyčejným lidem. Každý se svým strašidlem, jinak utiskoval národ, který, leckdy nechtěně upadl do jejich osidel. A hlavně z něho měly.
Tudíž, když už jsem toužil po tom poznání, teď jsem ho měl. Brzy jsem však poznal, že už je pozdě se tomu vyhnout. Zjistil jsem, že škola není ta pravá instituce, po které jsem toužil. Toužil jsem sice po poznání, ale ne po tomhle. Disciplinovaně sedět a poslouchat poučky, vzorce, letopočty. Koho by zajímalo „kdy“? Není snad důležitější „že“? Nicméně jsem zabředl do toho školního marastu, ze kterého neexistuje cesta zpět. Jen kupředu. Zpátky ni krok. Každý den. Rok po roce. Hrůzné poznání. Ještěže někdo vymyslel prázdniny.
Jednu výhodu, to ale stejně mělo. Jestli se to dá ovšem k výhodám počítat. Naučil jsem se tam číst a psát. A číst mě bavilo už od té doby, co jsem se to naučil, i když jen to, co se líbilo mě, ne to, co vyžadoval režim, škola, učební osnovy. Tím pádem jsem rád četl, co jsem chtěl já a nerad, co chtěli soudruzi. A jelikož jsem se naučil nejen číst a počítat, ale především i psát, tak i vy teď máte co číst. Tedy, ovšem jestli to někdo bude vůbec chtít číst. Ale tehdy jsem to za výhody nepovažoval.
Já vím, že nejsem žádný spisovatel. Ani jím nechci být. Že ze mě mluví ješitnost? No a? Tak ať mluví. Je přece moje. A vy se zkuste zamyslet nad tou svou.
Já se jen snažím psát to, co cítím, co se ukrývá ve mně, v mém nitru, v mých myšlenkách. Ne to, co by chtěli někteří z vás, to co vám lije do hlav soustava médií či jiné, vám nadřazené instituce, utiskující vaše (s)vědomí. Copak kolem nás není dost lží, přetvářek, klamu, zla, nenávisti, podlosti, pomluv, výčitek a všelijakých jiných lidských neřestí, či předností, včetně těch trhlých náboženských válek?
Mluvit jsem se naučil, abych zdravil a děkoval, abych vyjadřoval úctu, zdvořilost a slušnost, ale jak rozpoznat na první pohled upřímnost od přetvářky, to mě nikdo nenaučil, to ve škole neučí. Takže ústy předvádím své dobré vychování, ale pokud píši, jsem to jen já, nic víc, nic míň. Nehledám slávu, proto se nemusím ohlížet na lidi a na to, co chtějí oni. A proto, jestli se vám to nelíbí, zavřete to a jděte raděj do restaurace nebo ještě líp, pusťte si televizi, nejlépe zprávy, tam je to, co chcete slyšet.