Rok žita - strana 02
Rita nervózně přešlápla a s kňučením zaštěkala. Nedočkavě vyčkávajíc na povel ,Vpřed!‘. Ten však nepřišel.
Šerif uslyšel známý štěkot a otočil se tím směrem. Sotva znatelně pokýval deštníkem na pozdrav a zmizel za houštím.
Pantáta s Ritou sešli z hráze po lávce přes nevelkou říčku, která hnala svůj nezkrotný proud kameny vydlážděným korytem, kolem zdí statku ke stavidlu, za kterým začínal náhon.
Teď mlýnské kolo stálo. Spuštěné stavidlo stálo říčce v cestě a ta svůj proud hnala přes šikmý splav do přírodního koryta, které od náhonu oddělovala kamenná zeď, jejíž konec, byl i koncem náhonu.
Dál protékala říčka kolem sadu k dalším stavidlům, která už patřila k soustavě, dávno již nepoužívanému zavlažovacímu systému.
Těmito stavidly se regulovalo množství vody v zavlažovacích kanálech, jimiž byla ohraničena pole. Ale koroze již dávno vyřadila stavidla z činnosti. Jen kanály plné řas a vodní havěti, zarostlé rákosím, jsou památkou na mozoly těch, kteří vybudovali tohle důmyslné vodní dílo a jejichž jména již zdobí náhrobní kameny.
Za stavidly pokračovala říčka dál podél hráze, až k silnici, která ji překlenula mostem, aby mohla říčka pokračovat dál v toku a ukončit svůj proud kousek od cesty v zamřížované jeskyni starého lomu, kde se ztrácela v hlubinách Země. Stovky horských potoků a bystřin spojilo své vody v jeden proud, aby se nakonec ztratily pod zemským povrchem. Proto se jí říkalo Ztracenka.
Pantáta Drtil sešel z hráze do dvora, spokojený s žitným polem, které mezi hroudami hlíny a kamením vydávalo první snítky zeleného poselství budoucího zrna.
Práce kolem domácnosti obstarávala panímáma se svými dcerami. Tato nenápadná žena, která si dokázala poradit s každou prací, vyšla na dvůr i s oběma dcerami, které jí pomáhaly nejen v kuchyni, ale měly na starosti veškerou drůbež, zahrádku a v neposlední řadě musely být po ruce při poklízení a dojení.
Pantáta s Ritou zastihli na dvoře Honzu, který chystal lopaty na vyčištění náhonu od nánosu písku a hlíny. Rita se odpoutala od pantáty a zamířila rovnou k Honzovi. Šťouchla do jeho nohy čumákem, protože si ji nevšimnul, a vynutila si tak podrbání za ušima.
Při čištění náhonu zrovna prohlédnou, popřípadě opraví nedostatky na mlýnském kole, jež bylo nepostradatelným pomocníkem a tudíž muselo být o něj náležitě postaráno. Písek a hlínu s náhonu odváželi do sadu ke stromům.
Honza byl ten, jež se umí k práci jak se patří postavit, ač jeho starší bratr Pavel byl jaksi mylným osudem předurčen k prvorozenosti. A v tom byl právě kámen úrazu.
Prvorozený syn byl vždy od malička veden k tomu, že on bude budoucím pantátou, on dostane statek a polnosti. Stejně tak se chovali i k Pavlovi, ale jen do té doby, než oba kluci povyrostli a bylo znát, jak se který z nich umí k práci postavit.
Pantáta byl zastáncem práva prvorozenosti, ale po prvních nezdarech, nehodách a škodách způsobených Pavlem, upustil pantáta od tradice a svého prvorozeného zbavil výsadních práv na prvorozenost. Ty v tom okamžiku přešly na Honzu, což bylo Pavlovi proti srsti a začal boj.
Čím víc se Pavel snažil, tím to bylo horší a nehod i škod přibývalo, a tím víc pantátu přesvědčoval, že jeho rozhodnutí je správné.
Jak Pavel dorůstal, a dospěla v něm jeho mužská ješitnost, došlo mu, že jeho snažení se, je marný a konec konců i zbytečný boj. Hlavou mu proletělo něco, co nikdy nepoznal, ale co se mu začalo líbit. Pořád jako by ho to nutilo o tom přemýšlet. Stále se k tomu vracet.
,Kdo mu to vlastně vůbec nakukal, že on chce být hospodářem? Plahočit se na malém políčku v dnešní době, kdy by mělo patřit všechno všem. Proto se založily družstva. Proto se rozoraly meze.‘ znělo mu neustále v hlavě.
A když Pavel své nové sebepoznání začal vyjadřovat nahlas, úplně se odepsal a panímámě to dalo kolikrát mnoho práce, aby zabránila katastrofě.
Honza zdědil po otci nejen postavu, ale i zručnost. A stejně jako otec, se pouštěl do každé činnosti s vervou, a hlavně ji dokázal dotáhnout až do konce. Na co sáh’, to se mu povedlo. A nemusel se ani moc snažit. Práce mu šla sama od ruky.
Ze všeho nejvíc mu však přirostla k srdci kovařina. Ne, že by ostatní práci nějak zanedbával, či obcházel. To ne. Všechnu práci dělal se stejnou pečlivostí. A to, že mu kovařina učarovala, způsobilo to, že své dětství prožil ponejvíc v kovárně. Tam se od svého dědy naučil všemu potřebnému, takže už v osmnácti letech sám dokázal okovat koně. A když děda zemřel, on byl jediný, který kovařině rozuměl a tudíž mu kovárna připadla. Proto teď s náramnou pečlivostí čistil náhon a pečlivě ošetřoval mlýnské kolo, které bylo pohonem a hlavní silou jeho kovárny.
Pavel byl o tři roky starší než Honza a přestože se honosil dvaadvaceti lety, nedokázal ani nakosit trávu nebo naštípat dříví. Nebo by to možná i dokázal, ale nikdo si ho už nechtěl vzít na svědomí.
Napřed by kolem toho nadělal hromadu řečí, jak by se to, a proč by se to, a nakonec by posekal sebe. A kdyby si usekl prst, bylo by o starost víc a pak to běhání po doktorech, to nestálo za to. A navíc s poraněnou rukou by nedělal už vůbec nic.