Ztracený ráj - strana 45
Tahle rána pod pás, nás samozřejmě dokonale zchladila. Poslušně, poníženě, jako zmoklé slepice jsme se vrátili na svah ke stromům, oblékli si vesty a vylezli na stromy, aniž by nám to někdo nařídil. Prostě jsme si každý na jeden vylezli, šokováni myšlenkou, že by měl semenaření pod sebou Chrobák. Já vylezl jen do své únosné výšky. Dál jsem prostě nemohl. Ale něco se přece jen změnilo. Sněhulák už nelítal dole pod stromem kolem dokola, už se nesháněl po dostatečné větvi. Nic. Jen si klidně sedl na pařez a řekl mi, že podle toho, jak budu přistupovat k výcviku, bude i on potom přistupovat k mému hodnocení, podle toho budu náležitě oznámkován. Ale z toho jsem si houby dělal. Semenaření u závěrečných zkoušek nebude, takže jsem to měl na háku. Ať si. Ale na druhou stranu, kdyby to vzal do svých spravedlivých rukou Chrobák, možná by mi pomohl se toho strachu zbavit, jenže tak mi to připadá až teď. Tenkrát jsem se díval jinýma očima. Tenkrát jsem svět vnímal jiným mozkem.
Však výhody to semenaření přece jen mělo. Tedy jen pro ty zdatnější, pro ty, které to vysloveně bavilo. Jakmile nastal čas sběru semen, odjížděli na čtrnáct, i více dní, mimo školu a nemuseli se učit. A i když to možná zavání závistí a někdo z vás jistě řekne ,Dobře mi tak!‘, je to jen a jen vaše zdání. Tohle jsem, aspoň já, opravdu nikomu z těch, kterých se to týkalo, nezáviděl. Možná, že jsem byl mnohdy i rád, že jsem ve škole. Ono, se totiž semena sbírají především na podzim a v zimě, a při představě, že musím lézt po stromech, ruce zkřehlé, v nevlídném počasí, to mi to ve škole připadalo přitažlivější. Ani to, že sběrači, prakticky málem bez dozoru, se snáze dostávali k alkoholu, mě nemohlo přesvědčit o tom, že bych toho mohl litovat. Nemusím mít všechno. Snad, že si vydělali nějakou tu korunu, to by se jim dalo ještě závidět. Víc ne. Ale oni si ty peníze zasloužili.
Ale, že bychom se my ostatní na semenaření nepodíleli, to zase ne. Někdo musel nasbíraná semena a jiné plody přebírat, třídit, sušit, pytlovat, nakládat a odvážet. K tomu jsme, zase pro změnu, sloužili my nešplhavci. Vozili jsme pytle s nejrůznějšími semeny do blízkého města, kde na zámečku sídlilo středisko Lesního závodu, kam se vše ukládalo do obrovských sklepních prostor, plných pytlů a plachet s nekonečným množstvím semen, seminek a plodů. Původní, zdejší majitel, (kdo ví, kde je mu konec), v těch podzemních prostorách jistě skladoval veliké, nadlidské sudy s vínem, aby měl zajištěn doušek po každém jídle, po celý rok a možná i na několik let, kdyby byl některý rok špatný na vinnou révu. To však byla jen představa, představa někoho, kdo by měl tu představivost, jako já. Však místu sudů samý pytel, místo vína samá semena. Některá jsme sotva poznávali, jiná by byla známá i vám. Žaludy, kaštany, jeřabiny, křidélka javorů, okřídlené kuličky lip, a mnoho, a mnoho jiných. Zkrátka, plné sklepy. Jedna plachta nás však zaujala nejvíc. Ne, nikdo se tam nerozvaloval. Na několika metrech čtverečních, se na plachtě rozprostírala, jako krém na čokoládovém dortu, souvislá vrstva bukvic. Málokdo z nás věděl, že se bukvice dají jíst. Mají málech chuť jako oříšky. Naplnili jsme si kapsy těmi trojbokými nažkami a cestou Gázem zpátky na učiliště, jsme louskali, plivali slupky a žvýkali bukvice, až nám z toho po pár hrstích dřevěněl jazyk. Měli jsme větší kapsy, než jsme mohli sníst a tak se brzy na intru, bukvice válely všude, kde je kdo nechal. Ale nepřišly nazmar. Snědli je zase ti, kteří neměli to štěstí, aby se dostali do sklepů zámečku. Já jsem však svůj díl přivezl domů. Přece bych nezapomněl na svou sestru, i když nad tím ohrnovala nos.
Odvoz semen měl na starosti, kdo jiný, než Sněhulák. I když vyučoval semenaření jako takové, nikdo se neodvážil ho poslat s partou nejlepších semenářů někam do semenářských oblastí. To nechtěl nikdo riskovat. Sněhulák nadělal psích kusů až, až, i když byl v místě. Tak jako v té rybářské líhni, kam se s jednou skupinou vypravil na exkurzi, o které nikdo z pracovníků líhně nevěděl. Procházeli prostorami líhně a Sněhulák vykládal a vykládal, a poučoval a vysvětloval. Nikdo neměl nejmenší tušení, že tam nemají co pohledávat. Protože jim Sněhulák řekl, že je to dovolené, nikdo se nad tím nepozastavoval. Proč také. Byla to příjemná změna a navíc, nemuseli nic dělat. Jen chodit a pozorovat potěr i rybky v sádkách, nádržích i bazénech.
Nakonec je Sněhulák dovedl až do prostor, kde v sádce rejdilo hejno kaprů, čekající na odběr jiker a mlíčí. A mezi vysvětlováním najednou vyzval Sněhulák jednoho ze svých svěřenců:
„Tož Baďurko, chyť mi tady jednoho toho kapříka. A neboj sa. Mám to domluvené.“
Když domluvené, tak domluvené. „Baďurka“ coby zkušený rybář, (co jednou chytil tak velkého kapra, že půlku dal strykovi, půlku babce a půlku si nechal), s vykasanými rukávy zalovil v nádržce a chytil jednoho kapra.
„Tož daj ho sem do kabeli a deme.“ řekl ještě Sněhulák a vystřelil z líhně, jako by mu za patami hořelo.
Bylo z podivem, že prošli celou líhní a nikdo si jich ani nevšiml. Asi to měl Sněhulák dobře očíhnuté a ne, domluvené. V každém případě zmizel tam odtud s kaprem v kabeli v takovém kalupu, že ostatní sotva vycházeli ze dveří líhně a Sněhulák už seděl v Gázu a startoval. Měl kapra a na učně zapomněl.
Ani já jsem nebyl ušetřen jeho, řekněme, podivného způsobu v chování. Vezli jsme javorová semena na zámeček, za Gázem žlutý dvoukolový vozík nafasovaný k prasknutí pytli, a uháněli jsme po frekventované silnici, spojující Ostravu z Hradcem. Sněhulák s nosem připlácnutým málem na předním skle se kochal okolím a příležitostně zkoušel znalosti dřevin toho, jež seděl vedle něho. Nikomu se však vedle něho sedět nechtělo, ale vždy to na jednoho vyšlo. Šest sedělo vzadu pod plachtou a sedmý dělal Sněhulákovi společnost. Kdo se opozdil měl smůlu. Musel na místo spolujezdce.
Sněhulákovi to bylo jedno, kdo vedle něho sedí. Učeň jako učeň. Při té jízdě na zámeček měl Ivan smůlu. Vzadu už bylo obsazeno, musel dopředu. Seděl vedle Sněhuláka a odpovídal na jeho otázky.
„Tož Kolářku, pověz mi, co je támhle to za strom?“ zeptal se Sněhulák a ukázal na strom stojící u pravého okraje cesty.
Na odpověď však už nezbyl čas. Než stačil Ivan strom zaregistrovat, natož, aby stačil cokoli ze sebe vypravit, ozval se opět Sněhulák:
„Tož, zapomněl jsem odbočit.“
Bez varování strhl volant do leva. Bylo to jen tak, tak. Všem nám zatrnulo. Vyšlo to akorát, abychom tu odbočku neminuli. Jen pravou půlkou Gázu jsme chvíli jeli po chodníku, než to Sněhulák srovnal, než se dostal zpět na vozovku.
Nikdo z nás to nečekal. A tak s námi vzadu to pěkně smýklo. Ve snaze se chytit čehokoli, jsme zaslechli Sněhuláka, jež se zrovna ptal:
„Nejede za náma něco“
I když nikdo nechápal, proč se vůbec ptal, když stejně už odbočil, odrhnuli jsme vzadu plachtu, abychom se přesvědčili o situaci za námi. Bylo nám všelijak, ale myslím, že ten šofér kamionu za námi, na tom byl mnohem hůř. Za naším poskakujícím vozíkem, který se po prudkém odbočení snažil srovnat a udržet se na silnici, jsme zahlédli řidiče návěsu, jež brzdil vším, co měl. V očích měl děs i nenávist. Byl za námi sotva pár metrů, křečovitě svíral volant a zapřený do sedadla, brzdil. Jeho spolujezdec byl přilepený na skle a hrozil pěstí.
Sněhulákovi to bylo jedno. Hlavně, že neminul tu odbočku. Ani jsme se mu nesnažili vylíčit situaci za námi. Stejně by nepochopil, co se vlastně stalo. Možná, že nanejvýš by zastavil a za náklaďákem by volal:
„Tož lumpe, nemáš brzdy?“ nebo něco podobného.