Ztracený ráj - strana 16
Tak mě tohle chození na statek kompenzovalo mou touhu po kamarádech. Našel jsem zde uplatnění. Jako bych byl aspoň někde potřebný. Pomáhal jsem při žních i při orbě. Při poklízení i sběru denní snůšky vajec. Jednou jsem měl tu čest, vzít na procházku malé tele. No malé, cloumalo se mnou, mávalo jak vítr s prádlem, že jsem měl co dělat, abych ho udržel. Nesměl jsem mu dovolit, aby se rozběhlo. Jinak bych za ním vlál jak špinavé podvlékačky. Cítil jsem se povznešeně, když jsem ho provázel a byl neskonale šťastný, (a nakonec i rád), že se vše obešlo bez újmy na zdraví všech zúčastněných.
Jaro je nejkrásnější roční období a léto nejkratší. Bez debaty. Dvouměsíční volno skončilo a já věděl, že na samotu se nedostanu už tak často, jako o prázdninách. Ale nějaký školní rok mě nemohl rozházet. Vždycky se to ve škole nějak udělalo, nějak jsem vždycky prolezl. Jeden rok jsem dokonce byl zařazen do experimentální třídy, kde se mě snažili naučit se učit.
Dřív nebyly takové vymoženosti, jako dyslexie. Za mé školní docházky buď jste na to měli, aby jste postoupili do vyšší třídy, nebo jste na to neměli a některé třídy jste opakovali. A když nepomohlo ani takové řešení, museli někteří přestoupit na „Trunečkovu universitu“. Byla to speciální škola na náměstí, jejíž průčelí zdobily dvě lví hlavy. Byla to normální pomocná škola, ale říkalo se jí, (kdo ví proč), zvláštní.
Propadnutí, nebo dokonce přeřazení na „Trunečkovu universitu“ jsem se naštěstí nějak vyhnul. Protože, jak už jsem řekl, nakonec to vždycky nějak dopadlo, a já postoupil do vyšší třídy. Ne, žádná protekce v tom nebyla. Nepatřili jsme k tak solventním rodinám, aby kvůli mně, kvůli mému prospěchu a posléze i postupu do vyšších tříd, mohli naši vyhazovat peníze.
Když by nebylo vyhnutí, propadl bych, jako většina, nebo byl přeřazen, jako mnozí. Ale nikdy se tak nestalo, neboť vždy na poslední chvíli jsem se vzchopil, vzepjal k, pro mě, nadlidskému úsilí a získal prospěch hodný k postoupení, i když můj průměr byl vždycky nejvyšší možný. Proto ani škola, ani nastupující podzim, mi nemohly zabránit v návštěvách samoty. Vždyť bylo ještě zapotřebí vyorat brambory, sklidit řepu, poorat, zasít ozim, žito. Práce bylo fůra. Ale se zimou, mé návštěvy prořídly, až ustaly úplně. Ale jaro, jaro bylo rozhodující.
S jeho nástupem, se můj zájem o statek začal poznenáhlu navracet. Přes zimu, jako bych se mu, a všem na samotě odcizil. Nevěděl jsem, jak se na mé přerušení, budou dívat všichni Drtilovi, ale sotva slezl sníh, počal jsem opět slídit kolem statku, jako hladový vlk. Jeden den jsem, jakoby náhodou, prošel kolem, po hrázi a sledoval tenké, klikaté pramínky a crčící potůčky z tajících ledových příkrovů, i když po očku jsem sledoval dění na statku. Zatím tam vládl předjarní klid. Za pár dní, tak za dva, za tři, jsem si, svůj pokus přiblížit se, naplánoval zopakovat. Ale vyrazil jsem hned na druhý den a tentokrát jsem schválně prošel kolem dvakrát, ale nikdo si mě nevšiml. Ani Bára s Ritou.
,Jak dlóho budu takhle zase chodit kolem?‘ ptal jsem se sám sebe a nečekal na odpověď. Nechtěl jsem zopakovat svůj, trapně zaskočený, příchod na samotu, jako loni, a proto jsem musel zmobilizovat v sobě všechnu odvahu, přešel přes lávku nad Ztracenkou, otevřel dřevěnou branku a ocitl na dvoře statku. Jaro už bylo v plném proudu a i teplo začínalo být. Zimou zmožené panty branky zavrzaly a první se na mě, coby nečekaného příchozího, vyřítila, odkudsi od stodoly, Bára. Bouřlivě mě přivítala, i když to ze začátku moc nevypadalo, že mě chce vítat. Ritě to už tak neběhalo, ale i přesto, i ona mě přivítala. Důstojně, jak se na její věk slušelo a patřilo. S Bárou v patách, jsem prošmejdil celou samotu, abych zhodnotil všechny možné změny, nastalé v zimním období, však nic jsem nenašel. Rita se vrátila k činnosti, ze které byla vyrušena mým příchodem. Lehla si na zápraží před kovárnou, kam dopadaly paprsky odpoledního slunce a prohřívala své staré kosti.
Prolez jsem kurník, nevynechal prasečák, zkoumavě přehlédl dění ve chlévě, nakoukl i do maštale. Vše při starém. Jen stodola, na podzim napěchovaná k prasknutí slámou, se zdála být poloprázdná. Všude panoval probouzející se klid. Možná neměl nikdo potřebu vyjít ven na dvůr, možná věděli, že jsem tam já, a že se o všechno postarám, každopádně jsem se s nikým, s Drtilů, dosud nesetkal. Až později odpoledne, jsem narazil na Honzu. Ještě nezačala ta správná zemědělská sezóna a dny ještě nebyly tak dlouhé, jako v létě, proto jsem, ještě za světla, opouštěl samotu, abych neměl doma průšvih hned z jara. Ten rok jsem dával pozor. Vždyť už jsem byl o rok starší a tudíž jsem měl o malý kousek rozumu víc. Občas můj příchod domů byl na hraně, ale šuplík s vařečkami jsem neslyšel otvírat. Sklidil jsem jen pár pohlavků a nějakou tu nadávku. I když pohlavek od mé mámy, to bylo, jako dostat facku dveřmi. Ale jak jsem řekl, dával jsem si pozor, aby i k tomu docházelo co nejméně.
Mé návštěvy na samotě, však nebyly jediným mým setkáním s dobytkem. Mám strýce Josefa, mladšího bratra mé mámy, který byl mým předchůdcem na statku. Chodil s Honzem do školy a dobře se znali z dob, kdy nějakou dobu oba pracovali v opravnách. A stejně jako já, i on, (však daleko dřív), chodil každý rok sem na statek, aby pomáhal. Jenže Pepa měl jiný přístup k dobytku. Zatím co já, jen přihlížel. Měl jsem z koní, krav a býků respekt, hraničící, až ze strachem, ale měl jsem zvířata rád a byl jsem ochoten jim posloužit, jak jen to bylo možné, s ohledem na můj respekt.
Strejda Josef, se sice vyučil pro opravny, a nějakou dobu tam i pracoval, ale věděl, že to není to pravé „vořechové“. Měl srdce napěchované zvířaty, a proto, pokud to bylo ještě možné, navštěvoval samotu, pomáhal, aby tak nějak vykompenzoval svoji touhu po svém vlastním hospodářství. Jenže to bylo v dobách, kdy já se sotva narodil. Pak, když se oženil a zakládal rodinu, na samotu už chodit nemohl. To dá rozum. Však naskytla se mu obrovská příležitost. Poštěstilo se mu a on získal místo jako ošetřovatel na veterinární stanici.
Jenže režim si potrpěl na titulech a v některých případech i na příslušnou kvalifikaci. Tak všichni bez potřebné kvalifikace, a bez dostatku peněz, na zakoupení potřebných titulů, museli svá zaběhnutá místa opustit, bez ohledu na to, jak svědomitě svou práci zastávali. A bylo jedno, jaký, (mnohdy), lempl, přišel na jejich místo, že k té práci vůbec neměl vztah, že nadělal víc škody než užitku, ale co naplat, měl titul a zazobané rodiče či jiné příbuzné.
Pepa nebyl doktor přes zvířata, byl jen ošetřovatel, jen krmil a poklízel. Však, i na takové místo bylo zapotřebí ten správný titul a ten strejda neměl. Z těžkým srdcem opouštěl tohle krásné místo. Nechtěl se vrátit do opraven, neboť ho to táhlo do zemědělského prostředí, tak se odstěhoval do, za tři kopce a tři údolí vzdálené skorohorské vesničky, kde ho i s tetou přijali do kravína.
Nebylo to takové, jako odkud ho „vyhnal“ režim, odkud musel odejít, ale aspoň něco. Byl mezi zvířaty, i když to byly jen samé krávy, pořád byl ve svém živlu. V létě pásl dobytek na přilehlých kopcích a v zimě se o něj staral v kravínech.
A právě ke strejdovi Pepovi, jsme občas jezdívali na návštěvu. Nějakou chvíli, jsem způsobně seděl s ostatními dospělými, abych byl nakonec uvolněn a vyběhl ven obhlédnout okolí. Někdy sám, někdy s bratrem, jindy s bratrancem, Pepovým, zatím, jediným synem, ale většinou všichni tři. Pokud strejda pásl, chodili jsme za ním na pastviny, když nepásl, do kravína. Jindy jsme si hráli na březích nevelkého potoka.