Rok žita - strana 51
Další kouřící kousek pleskl na korbu vozu. Hnědka s Šohajem jakoby netrpělivě odfrkovali a z nozder se jim vystupovaly obláčka páry v tomto chladném jitru.
Pantáta už tolik let pozoroval tu proměnu žitného zrna. Byl vždy u toho. Sledoval, pochvaloval, strachoval se. Šlapal uvláčenou půdu a sel ať ručně či strojově zrno do země, obcházel a čekal na první zelené snítky vystupující mezi hroudami, očekával déšť a v zimě sníh, aby pole nevymrzlo. A brzy na jaře už opět obcházel kolem pole a proklínal opozdilé mrazíky.
Každý den hladil očima rostoucí žito a chválil jeho plnost, volal na pomoc vítr, když kvetlo, těšil se z každého slunečního dne, když zrno uzrávalo. Bylo mu trochu líto, když žací stroj podtínal stébla, když mlátička dobývala zrno z klasů.
Věděl, že to tak musí být. Je to jejich obživa, ale přece jenom trochu smutku v tom bylo. Vždyť mu rostlo před očima.
Hrozně rád chodíval do mlýnice a nechával si moučný prach lechtat v nose. Miloval tu vůni čerstvě upečeného chleba, cítil na jazyku jeho lahodnou chuť.
Ale tím to všechno nekončí. Tím, že se chleba sní, nevypaří se ze světa, neskončí jeho smysl. Jen se přestěhuje do lidského těla. Do žaludku, do střev, kde předá tělu svou sílu a to nepotřebné pro tělo se vyloučí. Ale ani teď není všemu konec.
To, co tělo nepotřebuje, odkládalo se v tom dřeveném domečku u hnojiště. A ani zde nekončila jeho cesta. Na podzim se hnůj vyvážel na pole a zaorával do země, aby předal živiny vyčerpané půdě a dal svou sílu nové rostlině, novému žitu, novému zrnu.
Takže jeho cesta nikdy neskončí. Je to obrovský kolotoč. Z čeho vyroste, v to se promění. Pantáta si mockrát v hlavě přehrával všechny ty proměny žita, ale tohle ho nikdy nenapadlo.
Naložený vůz vyjel ze dvora přes mostek a po hrázi bývalého rybníka odvážel tuhle směs, jež za sebou zanechávala nepostradatelnou, typickou vůni.
Na poli panímáma s Martou likvidovaly ty malé kupky hnoje, které za sebou zanechávala osádka vozu, a rozhazovaly ho po poli. Nekonečná, nimravá práce.
Za pár dní, až bude hnůj důkladně rozházen po poli, vjede na něj pár koní zapřažených do pluhu a rozházený hnůj se skryje pod zoranou zemí. A letos to bude pravděpodobně naposled, kdy koňský pluh zaryje svou radlici do půdy. Příští rok zahřmí na poli motor traktoru.
A zase byl podzim a v půdě, těsně pod povrchem, se zrodil nový život. Bylo to žito, které zde zavrtávalo svůj klíček do kypré půdy, nasáklé vodou z posledních dešťů, jako mladý geolog, naivně toužící dosáhnout středu Země.
Klíček se provrtával mezi hroudami hlíny a do všech světových stran vypouštěl tenké nitky kořínků, čímž budoval kořenovou základnu budoucí rostliny, která se drala opačným směrem, na povrch, za sluncem.
Kousek od tohoto dějiště zázraku přírody, nebyla žádná mezička porostlá hložím, trnkami ani šípkem, a tak tam nemohl stát žádný nenápadný muž a pozorovat žitné pole pod sebou i žito samotné probouzející se k životu.
A i kdyby tam ta mezička byla, stejně by tam stát nemohl. Stál úplně někde jinde a přesto, že byl celý v černém, nikdo mu už neříkal šerif.
Stál s Martou na výboru a snažil se neposlouchat umělé řeči a rodině, vlasti a … Těšil se až odsud vypadnou. Neměl z toho dobrý pocit.
Ani pantáta nestál ve svém kostkovaném pepitu, s odřenými rukávy na hrázi bývalého rybníka. Dnes nemohl. Vdával svou nejstarší dceru. A tak musel chtě nechtě s nimi na výbor.
Na oběd do žádné restaurace nepůjdou. Nač. Hostinu si vystrojí doma na statku. Nebude to zrovna bezmezný hodokvas, jakým se dřív pyšnil každý statkář, jež vdával svou první dceru, ale hostina jak se sluší a patří. Jídla a pití do sytosti.
Veselka to sice nebyla velká, jak činívali jejich předkové, ale za to veselá. Pozvali jen pár nejbližších. Jen Vojtovi rodiče scházeli. A nakonec i Vojta donesl svou harmoniku a hrál s muzikanty až dlouho do noci.
A tak černočerná podzimní tma zahalila statek i na dvoře stojící traktor do tmy a ukončila tak další z řady dnů a konec konců i tenhle Rok žita.