Ztracený ráj - strana 53
Co jsem měl s ním dělat. Byl jsem ochoten mu tedy tenhle post baskytaristy podstoupit a předat mu to málo, co jsem se za ten týden na intru naučil, (ale nebyla to pro mě velká oběť). Byl jsem ochoten jít ještě dál. Byl jsem ochoten se dál učit na basu (i na bicí) a předávat své nabité basové zkušenosti Laďovi. Uplynul další týden a už zase bylo všechno jinak. (Prý změna je život.) Asi jsme pro něho nebyli dost dobří spoluhráči, nebo možná se chtěl vrhnout na sólovou dráhu, kdo ví, nicméně nakonec od hraní odstoupil úplně. Možná se přeorientoval na balet, operu či se dal k filmu. Nevím. Ať tak či onak, v každém případě u nás skončil dřív, než jsme vůbec začali hrát a místo baskytaristy bylo tudíž volné. Já navždy propadl hře na bicí a nehodlal jsem se už s nikým o něj dělit. Už bych ho nepodstoupil nikomu. Teď už ne. Byl jsem moc daleko.
Nehráli jsme v tom pravém smyslu slova, protože nám chyběly prostředky, spíš jsme plánovali a připravovali se na okamžik, až to všechno vypukne, aby nás to nezaskočilo. Chtěli jsme mít všech pět pohromadě, abychom, až přijde náš čas, vzali jen nástroje do rukou a začali hrát. Byla to taková hudební přípravka, soustředění. Tak jako horolezci se připravují. Nejprve teoreticky, pak si dají dohromady vybavení, nakonec vylezou nahoru na horu a jsou kdo ví proč slavní. My byli zatím jen u teorie, a daleko před pořizováním výbavy, nádobíčka, vercajku, nástrojů. Velmi daleko.
Nejprve bylo zapotřebí dát dohromady lidi, pak vybavení a nakonec, kdo ví? Post baskytaristy byl tedy pořád volný. Přibrali jsme dalšího člena, který uměl hrát na kytaru a jednu dokonce vlastnil. Takových, co něco mají a umějí na to hrát, bylo mezi námi málo. Neváhali jsme ani minutu a Doktora Čembu jsme přijali do kapely. Ale na basu jsme neměli dosud nikoho. Nedalo se nic dělat. Musel to vzít Čáp. I když pořád lítal někde po stadionu. Museli jsme to místo obsadit. Hotovo šmytec. Čáp bude hrát basu. Já se dál učil nejen na bicí, ale i na basu a následně to učit Čápa.
V téhle sestavě jsme byli definitivně založeni jako kapela. Zatím jen teoreticky, to se rozumí, ale ne na dlouho. Ale aby to bylo všechno černé na bílém, založili jsme zároveň se skupinou i kroniku. Oficiální vznik skupiny Travex je datován posledním dnem roku osmdesát dva. V tento den jsme vše s konečnou platností ustanovili a s koncem starého roku i řádně zapili. Provedli první zápis, sepsali prohlášení a na plny pecky jsme to rozjeli. Teoreticky.
Během prvních měsíců soustředění, plánování, přípravky, jsme získali dalšího člena. Byl o nějaký ten pátek mladší než my a ještě před pár lety jsme s ním hrávali po ulicích hokej. Jenže my těm letům odrostli a osamostatnili se. Zanechali jsme ho mezi malými šoldy coby jednoho z nejstarších, aby na nějakou dobu mezi nimi vynikal, (když za našeho působení jeho hvězda nikdy nepřesvítila svit některých z nás), aby si nějakou dobu užil, protože až dospěje do věku osamostatnění, nejstarší šolda ho vypudí ze své blízkosti, aby mu nezacláněl v jeho rozletu, v jeho růstu, v jeho postupu k moci nad šoldy. To je, pardon, to byl, odvěký souboj generací, generační soupeření.
Nejstarší šolda byl tedy vypuzen a přidal se k nám. Vždyť vlastně mezi nás patřil pořád, jen potřeboval nějakou dobu být také nejstarší, nést vůdcovství, rozhodovat. Měl štěstí, že byl ve svém ročníku jediný a nemusel o prvenství bojovat ještě se svými vrstevníky.
Přestal být šoldou a přešel k nám, jenže my se sportu už moc nevěnovali. Možná ostatní, když jsem nebyl doma, ale o víkendech jsem teoreticky hráli. Vstoupil mezi nás s vědomím, že sportu už moc nedáme a dokonce neměl nic proti tomu, že jsme z něho udělali zvukaře. Tak se Kuči stal zvukařem Travexu. I jednoho „přespolního“ hráče jsme měli nebo jak se mezi muzikanty říká j. h. vlastně tedy jako host. Byl to Mydloch Negr Skippy a jeho doménou byly dechové a jiné nástroje. Samozřejmě ještě méně než teoreticky. Bylo to jen formální. Prostě jako host.
Ale Čáp nestačil. Na dráze a v jiných disciplínách se snažil být první, ale v muzicírování pokulhával. Šlo to s ním z kopce a nakonec byl ještě míň než j. h. Tak to by tedy jako dál nešlo. Rozhodli jsme a učinili pár změn. Čápa jsme nechali jeho desetiboji a vidině olympiády, a ze zvukaře udělali basáka. Kuči neměl nic proti tomu a byl ochoten se na basu učit hrát. Doopravdy, tedy ne jen teoreticky.
Ani já jsem trénovat nezapomínal. Jenže kde vzít peníze na bicí soupravu. Těch osm tisíc, co jsem potřeboval, se pro mě stávalo noční můrou. To byla pro mě strašná suma. Absolutně nedostupná. Bylo to mnoho a mnoho měsíčních výdělků mých rodičů. Jak se říká, peněz jako za krávu, ne-li za dvě. A já neměl v kapse ani mizernou stovku. Pochopitelně, nemusel jsem mít úplně novou soupravu, ale já neměl ani těch pos…, pár tisícovek na nějakou starou. A neznal jsem ani nikoho, kdo by se chtěl nějaké staré soupravy zbavit. Jen jsem chodil kolem výlohy hudebnin, jako mlsný pes kolem uzenářství a okukoval bubny za sklem, jež se mi svou cenou vysmívaly. Však nezahálel jsem. Bubnům tvarem i zvukem podobné papírové škatule od „Supermalu“ s umělým víkem, velké kbelíky od hořčice, pár plechovek od „Solviny“ a velké papírové bečky od pracího prášku, mi bicí soupravu jakž takž nahradily. Hlavně, že jsem měl do čeho bušit. A bušil jsem. Ani jsem vlastně víc nepotřeboval. Nebyl jsem virtuóz, ani umělec z Prahy. Ona rytmika se dá provozovat na cokoli.
Byli jsme jedna z mála amatérských kapel, svobodných, necenzurovaných, bez dohledu, bez přehrávek. Když jsme potom začali hrát naplno, moje improvizovaná, unikátní souprava, vyhovovala všem. Mě, kapele i skladbám, jež vznikaly.
Měli jsme sice Bar, ale z hraním byla potíž. Plančetův otec neměl, stejně jako ostatní dospělí pro muziku, tedy pro naše hraní pochopení, zvlášť když jeho ložnice sousedila s naším Barem. Ale to nás nemohlo zabrzdit. Hrávali jsme tedy, když nebyl „Ruda“ doma. I když to bylo jen zřídka, občas jsme si zahráli. A i když tehdejší sovětští prezidenti vymírali, jako na běžícím páse, a celý komunistický svět měl smutek, my jsme hráli. Hráli jsme a nikoho z nás ani nenapadlo, že by nás někdo mohl špehovat. Hráli jsme a prošvihli tak podívanou, jež obletěla svět. Snažili se to ututlat, jenže pohřeb byl vysílán v přímém přenosu, kvůli němu byly dokonce zrušeny i všechny ty pitomosti, co se zrovna každé stupidní odpoledne vysílaly. Hráli jsme a neviděli, když jim jeden z prezidentů sklouzl z popruhů a spadl do hrobu. Hráli jsme, až na nás přiletěla Plančetova máma, jestli jsme se náhodou nezbláznili, že skoro celý svět má smutek a my děláme takový kravál. Nikdo nechápal, že my mu vlastně hráli na cestu do toho komunistického nebe.
Hráli jsme a chodili po zábavách, (ne tam jsme nehráli, tak vysoko jsme neklesli), tam jsme jen čerpali inspirace. Já byl bubnováním posedlý. Bubnoval jsem všude a do všeho. Tak jsem v rytmu bicích dokončil třetí ročník učiliště. Byl jsem tak zaneprázdněn bubnováním a psaním zamilovaných dopisů, že mi ušlo, že mám za sebou poslední rok, natož abych si uvědomoval, že přišly moje opravdu poslední prázdniny. Zapomněl jsem na zimu a nechal jsem přijít jaro, jen aby už bylo léto a s ním přišly prázdniny. Prázdniny, ve kterých mělo přijít vysněné nebo spíš měla přijet vysněná. Spěchal jsem k létu a neuvědomoval si, že s příchodem léta přijde nutné zlo. Vojenská správa na mě nezapomněla. Musel jsem se dostavit k odvodu.
,Tak tohle mi nějak uniklo. To znamená, že „do roka a do dne“ budu rukovat. Ale pokud tomu neuniknu, tak aspoň ať z toho vytěžím maximum. Hlavně z teho vytřískat co možná névic.‘
Chystali se ptáčka chytit na dva roky do zelené sítě, ale pokud by to vyšlo, možná by mi pomohli zkrátit, když ne čas, tak aspoň tu vzdálenost, jež mě oddělovala od Leny. Byl jsem ochoten dokonce i překonat svůj strach z vody, který ve mně začal narůstat, (rok od roku víc), po jedné nevydařené plavbě po naší rodné řece. Ona je opravdu láska mocná čarodějka, tedy pokud je opravdová. Udělal bych pro Lenu vše. Snažil jsem se nechat naverbovat k vodní pohraniční stráži do metropole Slovenska. Doufám, že je vám jasné, že jsem to neudělal proto, abych se tam zbavil onoho strachu z vody. Byl jsem ochoten svůj strach překonat, jen abych byl blíž Leně.