Cesta - strana 47
Práce mu nepomáhala zapomenout. Toužil všeho nechat a rozběhnout se zpět. Tesknil. Všude nacházel něco, co mu připomínalo Williho farmu. Stýskalo se mu po sadě, po kvetoucích záhonech. Byl však na druhém konci světa. Tisíce kilometrů daleko. Snažil se zklidnit svou zármutkem rozbouřenou krev. Zchladit horkou hlavu plnou bláznivých nápadů. Vždyť přece příští jaro se opět vrátí na farmu ke Spenserům.
Při jednom z přejezdů, z farmy na farmu, na chvilku zapomněl. Celý svět se s ním zatočil a před očima se mu zatemnilo. Když přišel k sobě a otevřel oči, první co uviděl, byl bílý strop.
,Ož zase. Jak tenkrát.‘ vzpomněl si Hans na své probuzení v nemocnici.
,Bel to šecko sen, nebo so zase ve špitále?‘ ptal se Hans sám sebe a pokoušel se rozhlédnout kolem.
Hlava ho bolela jako střep. Celé tělo měl potlučené a v levé noze cítil ostrou bolest. Není pochyb. Je v nemocnici. Hlava zdravotní sestry, klonící se nad ním, ho o tom přesvědčila.
„Jak jsem se sem dostal?“ zaznělo z Hansova bolavého hrdla. Jako by svůj hlas nepoznával.
„Měli jste havárii. Převrátilo se s vámi auto.“
„A jak to se mnou vypadá?“
„Jste skoro v pořádku. Máte jen zlomenou stehenní kost a pár pohmožděnin a odřenin. Teď klidně ležte, za okamžik se na vás přijde podívat pan doktor. Půjdu mu říci, že jste se probudil.“ odpověděla sestra a zmizela z jeho očí ve dveřích z pokoje.
Hans s námahou zvedl svou bolavou hlavu a rozhlédl se kolem. Přemýšlel, kde je teď jeho parta. Pochyboval, že by na něj čekala. Tam šlo o zisk. Co nejrychleji ostříhat, a zase fofrem dál. Žádné zdržování. Byly to závody. Kdyby byl v Bohoušově partě, ten by ho neopustil. Našel by pro partu práci ve městě kde byla nemocnice a čekal by na Hanse, dokud se neuzdraví. A nejen na Hanse. Na kohokoli z party. Parta byla jako jedna rodina.
„Jak se cítíte, pane Bergman?“ uslyšel Hans mužský hlas.
„Všechno mě bolí a nejvíc ta noha.“ odpověděl Hans.
„Za pár dní bude po bolesti. Teď když jste ve probral, můžeme vám dát něco proti bolesti.“
„Jak dlouho si mě zde necháte? Nerad bych někomu zabíral místo, když mám jen zlomenou nohu.“ zeptal se Hans.
„Nějakou chvíli si zde poležíte. Dokud nebude kost v pořádku, musíte zůstat zde.“
Jeho pobyt tam, se protáhl. Strávil zde vánoce a kus nového roku. Tolik pospíchal ze svým propuštěním, že když ho nakonec propustili, nevěděl, kam jít. Vzpomněl si na Bohouše, který mu vždy říkal, že první, co vždy musí udělat, je najít si bydlení a práci. Ale on zde nechtěl zůstat. Chtěl …? Kam vlastně chtěl jít? Odjet do své rodné vlasti nebo se vrátit ke Spenserům? Najít ztracenou střihačskou partu nebo odjet za Bohoušem? Byl zmaten. Zůstal opět sám uprostřed neznámého města plného cizích lidí. Ale teď měl v kapse peníze, které si vydělal. Nechtěl vypadat jako vandrák. Pořídil si nové oblečení, nechal vyčistit boty a zamířil hledat nádraží. To je jediné spojení se Spenserovými. Ano, tam pojede.
Seděl ve vlaku a pozoroval krajinu za oknem. Kolem ujížděla zoraná pole, pastviny, ropné věže a do nekonečna se táhnoucí vedení ropovodu. Na krajinu se pomalu snášel soumrak. Nebe tmavlo a vzdálené vrcholky hor zmizely. Usnul uprostřed polí a probudil se ve městě. Vjížděli do nádraží. Hans pocítil hlad. Byl celý rozlámaný a nohy ztuhlé spánkem. Vystoupil. Potřeboval se protáhnout a najíst, proto zamířil k nejbližšímu hostinci.
Najedl se a uvažoval, jestli takhle vaří všude, či jen náhodou narazil na dobrý hostinec.
,Včil se pěkně natahnót něgde v sadě pod stromem a schrupnót si.‘ přemýšlel Hans a koukal oknem hostince na ruch města.
,Ti be se asi divile, gdebech šil někomu do zahrade a tam si lech.‘ usmíval se nad tou představou.
Vyšel před hostinec a loudal se k nádraží, jako by se mu ani nechtělo. Byl člověkem bez domova. Přibližoval se k nádraží a prohlížel si jeho starobylou budovu. Před nádražím stály koně s vozem. Vzpomněl si na Spensera, když spolu jezdívali na nádraží pro zboží. Kolem vozu pobíhal stařík a nakládal. Bylo mu ho líto a tolik mu připomínal časy u Williho. Zamířil k němu. Něčím mu byl známý. Ale nevěděl čím. Možná jsou si tak nějak všichni farmáři podobní.
„Mohu pomoci?“ zeptal se.
Stařík si ho změřil pohledem.
„Nemám peněz nazbyt, abych vám zaplatil.“
„Kdo tady mluví o placení? Jen jsem chtěl pomoci, to je vše.“
„Nesmíte se na mě zlobit. Toulá se tady kolem spousta takových, co pomohou a pak žádají víc, než co stála jejich pomoc.“
„Rozumím. Strávil jsem na farmě deset let a vím o čem mluvíte. A taky vím, že co si jeden neudělá, nemá. Proto vám nabízím svou pomoc. Znám ten nelehký život farmáře.“ vzal Hans na vědomí staříkovu opatrnost a pomohl s nakládáním.
„Na které farmě jste byl? Mohu-li se zeptat.“
„Myslím, že tak daleko jste nikdy nebyl, ale nevím proč bych vám to neřekl.“ odpověděl Hans a řekl vše, co uznal za vhodné.
„Ale já vás znám.“ řekl najednou ten stařík.
„Ale pořád mi vrtalo hlavou odkud.“ roztál.